Václav Moravec moderátor BBC

Boris Rösner ve studiu BBC

Tři ceny za jednu roli už získal člen činohry Národního divadla v Praze Boris Rösner. Za ztvárnění Harpagona v Mollierově Lakomci získal cenu Alfréda Radoka, cenu Divadelních novin, a také nejnověji cenu Thálie. Nejen o tom bude následujících třicet minut.

Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl člen činohry Národního divadla v Praze, vysokoškolský pedagog, režisér Boris Rösner. Vítejte v BBC. Hezký, dobrý den.

Dobrý den.

Věříte v osud?

Samozřejmě.

Zdá se, že osud na vás na začátek roku 2005 nachystal jen samá pozitiva, chce se dodat sociální jistoty. Za ztvárnění Harpagona v Mollierově Lakomci jste získal už tři ceny - Thálie, Alfreda Radoka a cenu Divadelních novin. Soudě podle citovaných ocenění je možné nyní mluvit o jedné z nejvs... z nejšťastnějších etap v éře Borise Rösnera?

Víte, to je těžko říct, jestli je nejšťastnější. Vidíte, já mám stejnej brept jako vy, to je zvláštní. Ono já jsem měl šťastnou etapu, když jsem šel do Liberce do divadla do angažmá po škole. Tam jsem byl sedm sezón a to bylo veliký štěstí, dostat se do tak dobrýho souboru, kde šéfoval tenkrát Miloš Horanský jako vynikající šéf a režisér, který mě asi jaksi začal učit nejvíc, protože já jsem pod jeho vedením hrál role, který mně normálně nepříslušely, ať už věkově nebo charakterově. Já jsem velmi brzo začal hrát těžký charakterní role, který bych ml hrát teď, v tomhle věku, a bylo mi třiadvacet, takže to bylo veliký štěstí. Navíc se mi tam narodila dcera, v tom Liberci, což bylo další obrovský štěstí...

To znamená, že toto období byste předřadil období, v němž se právě nacházíte? Ocenění, sbírající úspěchy?

Víte, já se nechci nějak vytahovat, ale já už jsem třeba tenkrát dostal takovou zvláštní cenu, právě za jednu roli, která... za roli Sípavýho v Optimistický tragédii, bylo mi třiadvacet, hrál jsem těžkou charakterní roli a dostal jsem tenkrát taky takovou jako velkou cenu, takže já bych spíš to období toho začátku řadil nejvýš, už jenom díky tomu, že jsem jaksi úspěšně vstoupil do, na jeviště na, na ty prkna a že ten soubor mě okamžitě vzal a to, co se děje teď, je zřejmě takový nějaký sečtení všech těch sil.

Pak jsem šel do Městskejch divadel, kde jsem byl taky sedm let, kde jsem rok nebo dva čekal, než přijde někdo, protože mi to štěstí opravdu hodně potřebujeme, my herci, a ten někdo byl Tonda Moskalyk, režisér, kterej mě obsadil do Arbenina v Maškarádě, taky protiprávně skoro, protože mě bylo teprve osmadvacet a to hrávaj zase chlapi v mým věku, tu figuru, no, a ten odstartoval jaksi jakoby mojí kariéru takzvaně v těch Městskejch, tím obsazením, poněvadž to představení bylo poměrně úspěšný, hrál jsem tam vedle svýho učitele, pana Václava Vosky, což bylo úchvatný samozřejmě.

A takže já, dalo by se říct, ptal jste se, jestli věřím na osud, já na něj věřím, já to dokonce říkám i svým studentům, že na něj věřit musej a že to štěstí musej chytit za pačesy, ale nesměj vystrkovat lokty, aby nevypíchli oko někomu jinýmu.

Je dostatek studentů, kteří když přicházejí na DAMU, tak jsou dostatečně pokorní a nemají ty lokty, o nich mluvíte?

Těžko říct. Poslední doba je taková hrozivá, taková hektická, taková o falešném sebevědomí, jak je vidět na některých televizních pořadech a různých soutěžích, abych nejmenoval, a takže rodí se takový lidi, s tím falešným americkým sebevědomím.

Přibývá jich, když pozorujete ta léta a pozorujete ty generace studentů, kteří dělají přijímací zkoušky a posléze přicházejí na DAMU?

Ano, přibývá jich valem, dokonce, dokonce je to většina, než chodila dřív, jenže, na druhou stranu, hereckej pánbůh existuje, jak my říkáme, a v týhle branži se nedá nic vokecat, vošulit, nahradit, tam prostě kdo neumí, tak letí.

Když jste popisoval jednotlivé etapy, ať už začátek vaší divadelní kariéry v Liberci nebo Městská divadla pražská Antonína Moskalyka, dovolte, abych si nyní vypůjčil vaše slova z rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES, který jste poskytl před třemi lety, cituji doslova: "Po třiceti letech u divadla už vím, že ty opravdové úspěchy vydají sotva na všechny prsty jedné ruky. Dejme tomu pět rolí ze sta. Ostatní je služba, služba a zase služba. Služba divadlu." Konec citátu. Stalo se vám někdy, že byste propadal chmurám a říkal si, že té služby už bylo dost a že by mělo přijít ocenění, nebo vám to opravdu šlo tak samo, jak jste to popsal ve zkratce na začátku rozhovoru?

No, tak mluvil jsem o štěstí ve svým životě, já ho mám opravdu zřejmě nějak přebytek, nevím, čím jsem si to zasloužil, zřejmě dramatikou naší rodiny a dramatickými událostmi, které se děly v naší rodině od počátku, co já jsme vnímal, takže já myslím, že... víte, to štěstí je taková ošidná věc, já si myslím, že, že to, když člověk jaksi poctivě pracuje a tu službu nebere jako trest, ale jako výuku, no, tak potom snad se nějaké ty úspěchy dostaví, nebo aspoň sebeuspokojení.

Já si stejně myslím, že ty ceny, který jsem dostal teď, jsou spíš vyjádřením toho, že já mám to štěstí, že tu roli hraju, že je na to narváno, na to představení, že se to líbí, dá se říct, všem generacím, což je u nás velmi složitý, v Národním divadle, my máme veliký hlediště a tam když přijde šest set nebo devět set lidí, tak to složení těch lidí je velmi různorodý, a to představení má tu kliku, že se líbí tak skoro dětem, až po ty nejkonzervativnější diváky, kteří do Národního divadla chodí, a to je to, co je největší cena za ten výkon asi, víte? A zřejmě ta spontanita toho přijetí, toho představení a tedy té mé role, byla ta velká, že ten tlak jaksi donutil ty profesionály, kteří o tom rozhodovali, že se rozhodli tak, jak se rozhodli, a ty ceny mi dali.

Když jste mluvil o osudových okamžicích ve vaší rodině, v rozhovorech, kterých jste poskytl bezpočet českým médiím, tak je zmiňováno to, že vaši maminka kvůli režimu nemohla hrát, byť byla poměrně nadějnou herečkou. Které okamžiky od dětství jste měl namysli, které byly dramatické, osudové, které se podepsaly na vaší rodině?

Víte, já si je jaksi, já jsem je neprožíval dramaticky, poněvadž jsem byl dítě. Ale ex post jsem se dozvěděl spoustu věcí o naší rodině, jako třeba,že můj dědeček byl dvakrát zavřenej ve stejným vězení i za Němců i za následně komunistů.

Nicméně to jméno... vy jste z německé rodiny.

Já jsem z německý rodiny, my máme německej původ a já se k tomu dokonce i hrdě hlásím, protože si myslím, že jaksi zvláště dneska ve spojené Evropě je to důležitý, aby se člověk octl jaksi v Evropě naplno a já se nestydím za to, že jsme německýho původu, ale ten původ je hodně hluboko, až v patnáctým, šestnáctým století, my už jsme Češi, tři sta nebo čtyři sta let jsme Češi v podstatě, ale ten původ je německej.

No, a tak dědeček byl zavřenej, můj otec ve třiapadesátým roce musel z trestu opustit divadlo, kterýmu šéfoval v Opavě, musel jít osidlovat pohraničí, rozvedl se s mojí matkou, aby ona u toho divadla mohla zůstat, aby neměla ona problémy, takže moje matka se mnou žila sama mnoho let, měl jsem samozřejmě několik tatínků, poněvadž moje matka byla velmi krásná, atraktivní žena a bez mužů to asi nevydržela, i na ty jsme měl štěstí.

To znamená, že jste jí nevyčítal to, že...

Víte, že ne? To je zvláštní. Někdy i ty děti mají takovej, takovou potřebu ty rodiče peskovat za to, že nevyrůstají třeba v úplný rodině, ale zase mluvím o tom štěstí, já jsme měl to štěstí, že moje matka měla několik partnerů životních, kteří vždycky do tý rodiny přinesli něco pozitivního, ať už intelektuálně nebi manuálně.

Třeba žila s chlapem, kterej mě všechno naučil, v tom inkriminovaným věku, když je člověku dvanáct, třináct a začne zlobit a začne lítat venku a mlátit okna, tak on mě učil vrtat závity, prostě na vodu a takovýhle, zdít a elektriku a takže já jsem se třeba od něj všechno tohleto naučil, dodneška jsem mu za to vděčnej. Shodou okolností dneska je ředitelem chebskýho divadla. Takže všechno se uzavírá v kruzích, jo.

Takže on ten osud zřejmě, když člověku takhle zvláštním způsobem dramaticky nadělí, potom jsem taky měl odejít ze školy, že jo, protože moje matka v tý době nesměla jaksi umělecky působit, takže ten kádrovej podsudek nebyl nejlepší, zachránil měl pan Ota Sklenčka, kolega ze školy, nevím jak, kam šel. Někde něco řek, a já jsem na tý škole zůstal, moje matka chtěla mít další dítě, nemohla, protože porod se mnou byl velmi těžkej, takže já jsem jí ně co proved údajně s dělohou, takže už nemohla mít děti, moje žena už nemůže mít další dítě, takže máme jenom jedno...

Pak nevěřte na osud. Ve vašem případě...

No. je to takový velmi zvláštní, je to, ono to možná vypadá jako směšný takový historky, ale potom moje matka, můj otec zemřel, když mi bylo čtrnáct, velmi mladej, bylo mu čtyřicet devět, moje matka umřela když jí bylo třiapadesát, velmi mladá, když se konečně směla vrátit k divadlu, tak za rok zemřela, takže když člověka jaksi se dotýkají takovýdle zvláštní osudovosti, no, tak pak nebuďte patetik a nevěřte na osud.

Vy jste v jednom z rozhovorů použil zajímavou metaforu: "Když duše pláče." To byly ty okamžiky, když vám takto zemřel mladý otec a maminka v třiapadesáti letech?

To víte, je to...

Že vám duše plakala?

Je to... je to asi logický, protože když si uvědomíte, že jste na světě sám, když jedině příbuznej je vaše manželka, a to není váš příbuznej ještě ke všemu. A opak nějaký sestřenice, s kterejma se až tak moc nestýkáme, no, tak najednou já jsem se rozhodl, že já už prostě, já už jsem, když ta matka pracovala tady v hospodě v Praze a já jsme hrál divadlo, tak jsem hrál pro ní a za ní a kvůli ní a s ní, takže já jsem všecky role jaksi hrál na druhou až na třetí.

Pak mi umřel můj milovanej učitel, pan Voska. Já jsem za něj hrál Salieriho, to byla taková troufalost, zvláštní, osudová, že když jsem šel na premiéru, tak jsem proved svůj malý rituálek a, a říkal jsem: ."Tak, Václave, jdeme hrát." A od tý doby to říkám pořád, už mnoho let prostě, už přes dvacet let je mrtvej, ten pan Voska.

Před každým představením, opravdu?

Ano. Takže, víte, já jsem měl období, kdy jsem hrál za tři lidi, respektive za čtyři, poněvadž já hraju za sebe, za svoje alter ego, který na m kouká seshora, a ještě za svoje různý mrtvý kantory a rodiče a jsem tak jako dost pověrčivej na tyhlety věci a věřím tomu, že když třeba jsem včera stál nebo předevčírem vlastně už nebo kdy to byl, na tom Národním a dostával jsem tu Thálii a děkoval jsme tam svým kantorům a svý matce, aniž bych řek, že je to moje matka, samozřejmě, tak já jsem byl přesvědčenej, že oni to viděj, pokud ovšem zrovna nehráli někde tam.

Dovolte, abych se ještě zastavil u okamžiku vašich německých kořenů, byť dávných a dávných, jak jste je položil do dvanáctého či čtrnáctýho století?

Ne, ne, je to, je to čtrnáctý až patnáctý, ono se to neví přesně, to byl takovej měšťan, kterej žil v Ingolstadtu a tenkrát za nějakých válek, zřejmě švédských nebo jakých ubránil údajně město Ingolstadt proti vpádu, tak dostal dědičný titul rytíř od tehdejšího císaře a od tý doby se traduje ten rod a vím, že se jmenoval Sixtus ten člověk, takže on byl první Sixtus von Rösner a pak údajně, ale to už nevím, to jsou asi historky, snad měl zabít někoho v souboji, samozřejmě kvůli ženský, kvůli čemu jinýmu v našem rodě, a byl vyhnán do Čech, do Rýmařova. A tam pobýval ten rod zřejmě a dokonce když jsem tam asi předloni nebo kdy byl se podívat do matrik, tak tam jsou pozůstatky v těch matrikách někdy do osmnáctýho století, dál už ty matriky neexistujou.

Vy si opravdu... vy si opravdu vám stalo za to, abyste si udělal genealogii rodu?

No, stálo by mi to za to. kdybych na to někdy měl čas, tak by mi to stálo za to, ale mám sestřenici tady v Praze, Janu, která to absolutně vede v patrnosti a ta, ta jí má, ta dokonce i ten strom má namalovanej a tam jsou všichni ty, ty, ty potomci a myslím, že já jsem asi čtrnáctej potomek nebo kolikátej.

Rozumíte tomu, proč mají Češi strach z Němců?

Nerozumim, já jsme kdysi se o tom bavil s matkou, když jsme bral rozum, když m i bylo těch dvanáct, třináct, čtrnáct, kdy nám do hlavy mlátili lásku k Sovětskýmu svazu, že jo, a k Leninovi a tak dále, a tak dále, a moje matka se vždycky tak jako záhadně usmívala, já jsem samozřejmě velmi záhy pochopil, oč jde, neboť naše rodina byla vždycky tak jako orientovaná spíš do Evropy než na ten Východ, jestli mám požít jemné výrazy, a tenkrát jsem se o tom s matkou bavil a ona mi řekla takovou větu, která si myslím že platí i na současnou dobu.

My máme trauma s komunismu samozřejmě, ten národ, a bude ho mít dlouho. A moje matka tenkrát řekla, že dokud nevymřou všichni, kteří aktivně zažili válku, nebo kterým ve válce padli jejich rodiče, bratři, sestry, tak my se nevyrovnáme s německou otázkou, což si myslím, že je pravda. A totéž platí o tom komunismu. Dokud nevymře...

A není to, není to ale tak, že vstupuji do vaší řeči, že ta traumata se předávají? Že...

Víte, víte, že ani ne? Protože moje dcera sice vyrůstala v komunistickým jaksi systému, před těma patnácti lety jí bylo... ježiš, teď abych to spočítal, dvanáct, třináct, takže jaksi vnímala samozřejmě ten systém, ale tím, že vystudovala dvě vysoký školy a že je velmi inteligentní a že vystudovala jazyky a tím pádem má možnost skrze svoje zaměstnání jezdit ven a poznávat lidi, tak si myslím, že na ní už to velkej vliv nemělo. A na její děti už to mít vliv nebude vůbec. Ale my musíme umřít, my, který jsme jaksi byli pionýři a byli, byli jiskřičky a já nevím, co všechno, a tak my musíme jít pryč, dokud nepudem my pryč, tak tady to trauma bude. A s tím němectvím je to totéž, si myslím.

Když jsme mluvili o oceněních, která jste získal za ztvárnění Harpagona v Mollierově Lakomci, tedy tři ceny, Thálie, cenu Alfreda Radoka a Divadelních novin, tak dovolte, abych opět citoval vaše slova, tenkrát z rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES, kde jste pátého října roku 2004 k roli Harpagona řekl, cituji doslova: "Velmi vyznávám partnerské divadlo a snažím se toto předat svým studentům na DAMU. Lakomec, to je popření partnerství." Konec citátu. Je možné z těch citovaných slov vyvodit, že to byla pro vás nejobtížnější role? Protože došlo k totálnímu popření partnerského divadla při zkoušení Lakomce?

Co se tohoto týče, tak určitě, protože já jsme vyznavač partnerského divadla, já to dokonce sám od sebe vyžaduju a vždycky jsem byl učen a veden k tomu, že když něco na jevišti nejde, tak je to především vaše, tedy moje chyba, ne toho partnera. A dialog jsou schody, vy něco řeknete, partner vás porazí a vy máte možnost parírovat takzvaně a tak dále a tak dále a jde to do konfliktu samozřejmě a dramatickýho, takže je to o partnerství, nejenom mužsko-ženským samozřejmě, ale o partnerství jako takovým a ten Harpagon je opravdu nepartner, ten nikoho nepotřebuje, dokonce ani nechce.

On bojuje i se světem. On... my to máme tak pojatý, že já bojuju i s těma divákama, který se na mě dívaj a já je sprdávám a jaksi... on jakoby v mejch očích vede dvou a půlhodinovej monolog a nepotřebuje odpovědi, i když klade otázky. Někteří naši politici se podobně chovaj v poslední době. Takže... možná, že proto je to tak populární. Ale... ne, to je jenom tak odbočuju legračně. Takže je to o nepartnerství a dá se říct, že v tomto slova smyslu je tato role je pro mě jedna z nejobtížnějších, který jsme kdy hrál, a ona je i fyzicky náročná, protože je to tak udělaný, že on je v takový zvláštní křeči.

O mě se říká, nechci se chlubit, ale že jsem poměrně elegantní člověk, já jsme léta závodně tancoval, takže to tělo umím používat, a tohle hraju v takovým zvláštním napětí tělovým, hrbatej, rychlý kroky, takže opravdu je pravda, že já za každý představení tak dvě kila zhubnu přibližně. Takže je to nejnáročnější figura, kterou jsem kdy hrál, i když jsem hrál třeba větší.

A vy jste...

Salieri je větší figura.

Ale vy jste z těch rozhovorů, které poskytujete, tak působíte jako člověk, který si hodně vybírá role, do kterých jde, alespoň tak to vyznívá. Ne?

Ne, to, to vyznívá mylně. Jí si nikdy v životě nevydí... nevybírám role v divadle, protože tam jsem angažován. Já když, tak si mohu vybrat vedle, třeba ve filmu, v televizi, anebo v poslední době, to je další kus mého štěstí, při hostování na jiných scénách. Protože já hraju Cyrana v Divadle pod Palmovkou, hraju tam Ubohýho vraha v Divadle pod Palmovkou, a v ABC hraju Fredericka. A to mi bylo nabídnuto jako mně, takže to jsem si opravdu vybral, ty role. Ale co se týče Národního divadla nebo všech divadel, kde jsem byl angažovanej, tak tam jsem pouze dostal to, co jsem dostal.

Opravdu nejde...

Ne.

... odmítnout roli...

To lze.

... když jste v angažmá?

Lze, lze.

A cítíte, že, že to je role, kterou hrát nechcete? Vzpomínám si, jak Eva Urbanová mi říkala, jak jí bylo velmi úzko, pověstný Dalibor, bučení publika, že tehdy tu roli neodmítla. To opravdu nejde, když jste ve stálém angažmá?

Ne. Víte, jde to, jde to ve výjimečných případech. My máme takové hájení jakoby odborářské, že buď z uměleckých důvodů takzvaně, ale tam se dá schovat všechno, anebo ze zdravotních samozřejmě. A já jsem odmítl nedávno roli, která byla stafáží absolutní, bez textu a dokonce ještě tak jako zakuklená ta figura, že ani nevíte, kdo to je. Tak to jsem se poprvé v životě po třiceti dvou letech odvážil jít za šéfem a říct, že to nechci hrát.

To bylo v Národním?

To bylo v Národním, ano.

Bylo to těžké, po třiceti letech odmítnout roli?

Ne. Těžké, odmítnout roli, to nebylo, spíš jsme čekal, jak na to bude ten šéf reagovat samozřejmě.

Jak reagoval?

Dobře. Vzal to samozřejmě.

To znamená, rozumím-li správně vašim slovům, u vás také existuje něco, jako je u novinařiny klausule svědomí, že můžete odmítnout z uměleckých důvodů?

Ano. Ano, můžu, můžu. Já to mám myslím, my to dokonce, já doufám, že to máme i ve smlouvě, má takovej... nebo bývalo to ve smlouvách, že z uměleckých důvodů lze odmítnout roli, jako že by vás sebepoškodila, nebo že byste se naopak na ní necítil dokonce, jo, což teda jsme nikdy v životě neslyšel, že by někdo udělal, ale lze to, ale jsou to "absolutní" výjimky, absolutní výjimky, říkám vám, za třicet dva let poprvé v životě jsem musel jít do kanceláře a s pokorou v srdci prostě požádat pana šéfa, aby mě té role zbavil.

Zmínil jste Cyrana v Divadle pod Palmovkou. Dá se říci, že tu roli jste svým způsobem bral, byť v koutku duše, i natruc, protože nedopadl Cyrano v Národním?

Tak to... teď jste se tak sugestivně zeptal, že na to nelze odpovědět jinak, že samozřejmě. Protože ten Cyrano mi byl nabídnut daleko dřív, než vzniknul Cyrano v Národním. To mi Kracík nabíd, ještě než byl Cyrano v Národním.

Pokud se ale nemýlím, tak pozdější premiéru měl Cyrano v...

To ano, ano, no, protože jsem nebyl puštěn z toho Národního, že jo. Ale jaksi ta myšlenka, že bych měl hrát Cyrana na Palmovce, vznikla dávno předtím, než vůbec vznikla myšlenka hrát Cyrana v Národním. Já jsem byl šťastnej a říkal jsem: "Počkej ale, až do čeho budu obsazenej. Ejhle, vyšel Cyrano, já jako de Guiche, což je mimochodem krásná role, ten de Guiche, já to rád hraju v tom Národním. No, ale šel jsem za šéfem, že mám tuhle nabídku, no, a on řekl, že ne. že mě nepustí, že mě teďka má prostě, že stál si na svým, na což má právo a dokonce si myslím, že to je správný, že si stál za svým, ten Dočekal, no, a ten Kracík byl tak úžasnej, že na mě prostě rok počkal, až budu mít volno v Národním. Tak to nastudoval. To víte, že natruc, natruc, no...

Podívejte se. Když se připravuje v divadle, v jakýmkoliv, a v Národním dvakrát, takovej titul, jako je Hamlet, jako je Cyrano, jako je Lakomec, já nevím, jako je Richard III., teďka budeme hrát Richarda III. příští sezónu, no, to si neumíte představit, kolik lidí si nás na to myslí samozřejmě, logicky. Takže jsem si na toho Cyrana samozřejmě myslel, ale dneska jsem rád, že to je tak, jak to je, protože já rád hraju toho de Guiche v tom národním, to je krásné role a je to protihráč jeho vlastně a o to víc rád hraju samozřejmě Cyrana, rád na Palmovce.

Je to jednodušší pak si obě role zkoušet, když de facto zkoušíte souběžně různé role v jednom dramatu?

Víte, není to tak těžký, ono se to zdá na první pohled, vždycky se mě lidi ptaj. "Jakto, že si to nepletete?" Za prvé máme jiné překlady, což by pro někoho mohlo být ještě horší vlastně, ale tím, že jsou to jiný překlady, tak vlastně vznikaj dvě úplně jiný představení, který maj jinou barvu, jinou vůni, jinej tvar. A víte, já říkám, že představení je jednou zelený a druh... podruhý je hranatý, podle diváků a podle toho, co ten tvůrce, ten režisér tam vnese, a ty hlavní představitelé, takže vlastně...

Samozřejmě je to stejný, že jo, on na konci umře a na začátku je zamilovenej do ní a šermuje a všecko je tam stejný vlastně, slova jsou přibližně podobný, poněvadž ty překlady jsou samozřejmě v něčem podobný, dokonce některý citace Vrchlickýho my tam i máme, takový ty nejslavnější, "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií", to jsme tam nechali schválně, protože to je tak známý, že na to se lidi těšej vždycky. Takže mně seto neplete. Je to zvláštní a velmi často se mis stává, že v tom jednom týdnu hraju dvakrát tam a dvakrát tam, někdy se mi to i stalo, jo, nebo dokonce na střídačku třikrát po sobě.

Teď dovolte, abych se k vám zachoval jako k politikům. Ptal jsem se vás na to, nakolik je snazší, když člověk zkouší souběžně, se tyto trole naučit, byť jsou to různé překlady?

No, tak snazší to není, spíš je to těžší, protože vznikají "dvě představení", vznikají "dvě různé hry", v uvozovkách řečeno. Takže snazší to není. Snazší je to snad v tom, že člověk v sobě má to téma, jo, že prostě něco o tý figuře ví, ví o ní víc, protože jí vnímá ze dvou různejch pohledů, takže je ještě bohatší ta figura, dejme tomu, nebo ty situace, ale snazší bych řek, že to není, že to, že to neusnadňuje nijak to vědomí.
redaktorka

Další téma. Studenty na DAMU a vy jako kantor. Zajímá vás, co si o vás studenti říkají?

No, já jsem se to ještě nedozvěděl samozřejmě, víte, ale...

To vám to nedonesou tamtamy?

Já... nedonesou mi to tamtamy, kupodivu, zřejmě mám zase opět takový štěstí, že zřejmě nejsme až tak kontroverzní pro ně nebo člověk, kvůli kterýmu v tý škole třeba nechtěj bejt nebo se ho bojej nebo s ním nějak polemizujou vnitřně. Já se samozřejmě hádám se svými studenty, řvu na ně a jsem velmi hrubý člověk, ačkoli to tak nevypadá, tak já rád používám silná slova, o kterých samozřejmě říkám, že to jsou citoslovce.

Takže vulgarismy padají?

Ano, ano, padají samozřejmě. ale to je u divadla běžný, víte? U divadla je běžný, že se lidi strašně pohádaj, že na sebe řvou a za minutu to nevědí, poněvadž to je pracovní jaksi nástroj, vyvolávat konflikt. Ne, že by to člověk dělal schválně, ale když ten konflikt vznikne, tak se mu člověk nijak nechce bránit, dokonce ho nechá vyvanout a pak jako za čtvrt hodiny je to všecko pryč. Takže já nevím, co si o mně studenti myslej, já dokonce ani nevím, jestli mám přezdívku, jako my jsme vždycky svejm kantorům dávali.

Jakou přezdívku měl Václav Voska, Vlasta Fabiánová, měli-li přezdívky?

No, my jsme jim říkali úča, úča a Vlastička, o tý jsme říkali, že to je taková úžasná hysterická, já to nebudu říkat, poněvadž to je, ona by se na mě zlobila, i když už mezi náma není. No, a Voska byl pes. To byl takovej starej pes. My jsme mu říkali pes, poněvadž ion byl takovej prostě, takovej, přitom byl mladší než já teď, když mě učil, což je pro mě vždycky záhada, a my jsme mu říkali starej pes.

On měl takový hodně vokouřený cigarety, hodně hnědý prsty, poněvadž hodně kouřil a tak vždycky smutně shrbeně seděl, tak jsme mu říkali pes. Takže nevím, co se o mně říká, ale... No, víte, největší štěstí je, když prostě jedete do toho, na tu oblast a tam ty svoje studenty vidíte hrát, dokonce na stejnym jevišti, na kterym jste hrával vy.

Nebo když vám děkují...

Nebo když vám takhle složí Vanda Hybnerová poklonu prostě z divadla Národního při tý Thálii.

Vanda Hybnerová, jen pro úplnost, získala Thálii v inscenaci Důkaz, kterou hraje v pražském Divadle v Řeznické, děkovala vám jako učiteli za to, a teď jsme si vypsal její citát, "že jste jí v tom řemesle tak pěkně vyučil." Konec citátu.

To je hezký, no. Ono to, ona ráda používá taková zvláštní slova. A vidíte, a to byla zrovna studentka, s kterou jsem měl docela konflikty na škole. Nemyslím průběžně, ale docela jsme na sebe řvali a myslím si, že dokonce byla na mě i naštvaná jeden čas.

To znamená, že Vanda Hybnerová vzdorovala?

Ano, ale v tom tvůrčím slova smyslu. Víte, ono já jsem se s Macháčkem taky vždycky hádal nebo s panem Krejčou, to byl obrovskej skandál před premiérou Fausta, já jsem na něj křičel úplně hrozně. To je z přepětí nebo z nedostatku možnosti se jinak vyjádřit, jo. No, a ta Vanda protestovala, ale takovým tvůrčím způsobem, protože věděla, že to není prostě dobrý v jejím provedení a takže byla naštvaná a tím pádem i na mě a tak byla taková trucovitá. Jednu chvilku jenom, to nebylo průběžně, za čtyři roky na tý škole, ale úplně logicky. No, vidíte, uběhlo pár let a ona mi poděkovala z Národního divadla a pro mě to bylo absolutní prostě, zlatý Ámos v tu chvíli.

Bylo to, bylo to větší pohlazení než samotná Thálie pro vás?

Skoro bych řek, že se to tomu vyrovná, protože jestliže máte předstoupit dnes a denně nebo dvakrát, třikrát za týden před deset, patnáct dospělejch lidí, který chtěj bejt umělci, který chtěj něco vyjadřovat z jeviště, aby si ten divák řekl: "Ano, to je moudrej člověk," nebo "to je člověk plnej vášně," ona to není legrace, před těma lidma stát a nelhat jim.

Proto já vždycky nutim svoje studenty, aby na mě do divadla chodili, nikoli z důvodu, že se budu vytahovat, jak jsem úžasnej, ale proto, abych druhej den, až jim něco budu říkat, tak abych nelhal, aby to večer předtím viděli v divadle, aby to mohli konfrontovat, což moji studenti zatím dělaj a takže já s nima moc problémy nemám. Spíš naopak z nich mám radost a doufám, že oni ze mě taky.

Byl okamžik, kdy jste s některým ze studentů ztratil nervy?

To víte, že jo. Ježiš, to je...

Myslím, že by skončil díky Rösnerovi.

To ne, to ne, to asi ne. Já, když učím ty svoje studenty, tak většinou za ně beru tolik odpovědnosti, i když třeba v koutku duše vím nebo tak nějak v cejtim, že to není úplně to nejlepší. Víte, ten ročník čítá deset, dvanáct, čtrnáct lidí, u divadla jich zůstane půlka, když mají štěstí. A aby se z nich něco stalo, hodně významnýho, tak to se stane jednomu, dvěma, maximálně. Nás bylo v ročníku čtrnáct například, a dneska znaj lidi akorát Naďu Konvalinkovou a mě. A nebyli tam špatný herci, dokonce se jevili někteří lepší než my. Takže to je takovej zvláštní mlýnskej kámen, to divadlo, jo, a já to o těch svých studentech vím taky. Vím, že je to hodně o štěstí.

Tím, že zkrátka vy a Konvalinková jste dostali ty role, že jste...

Že to... ano, my jsme, já jsem náhodou přišel do Prahy do angažmá, v podstatě to byla totální náhoda, já jsem v Liberci už chtěl končit, chtěl jsem jít do Budějovic, už to bylo skoro domluvený, a z Městskejch divadel tenkrát náhodou odešli Jirka Bartoška a Karel Heřmánek na Zábradlí a Poživil si řek: "Hergot, vždyť já znám Borise, to je taky takovej dvoumetrovej, vošklivej mladej kluk, nohatej, rukatej, s dlouhejma vlasama. To samý, co Barťák." No, a zavolal do Liberce a nabíd mi angažmá v Městskejch, to je totální náhoda. Moh to bejt někdo úplně jinej. Takže tohle vim, proto když soudím ty svoje studenty v koutku duše, tak umim odhadnout, jestli někdo bude jaksi vynikající nebo... ale je to spíš otázka štěstí a, a přesto se k nim chovám snad ke všem stejně, i k těm takzvaně slabším.

Konstatuje člen činohry Národního divadla v Praze, vysokoškolský pedagog, režisér Boris Rösner. Já děkuji, že jste přišel do BBC, že jste byl třicet mnut hostem Interview. Někdy příště na shledanou.

Moc mě těšilo, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.