Václav Moravec moderátor BBC

Cena Thálie, medaile prezidenta republiky za zásluhy a cena Divadelních novin, i tato ocenění získala herečka Jaroslava Adamová, kterou zná filmová veřejnost například ze snímku Želary. Herečka Jaroslava Adamová se na scéně objevila už za války v Divadle Větrník, později byla členkou vinohradského a karlínského souboru a také Městských divadel pražských. Nejen o herecké dráze Jaroslavy Adamové bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla herečka Jaroslava Adamová, vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Já děkuju.

Začnu jedním vaším citátem, pochází z rozhovoru pro časopis Reflex, který jste poskytla jedenáctého prosince roku dva tisíce tři, cituji doslova: "Vím, že každá doba je jiná, ale tahle doba je divadelně tak prapodivně jiná, že mě nebaví," konec citátu. Může být Jaroslava Adamová konkrétnější, v čem je tato doba divadelně tak prapodivně jiná?

To se mě ptáte, nevím proč, protože to musíte vytušit už z mýho věku. Já jsem tuto dobu zažívala, svoji hereckou dobu jsem začínala prakticky v roce šestačtyřicet, když jsem absolvovala konzervatoř. A tehdy to samozřejmě bylo absolutně jiný. Pro mě je tato doba všeumělá uměle, rozumíte? To je všeumělý, každej všecko umí, každej všecko dokáže a navíc se domnívám, že specielně to divadlo je mírným způsobem opomíjený, protože dneska se, to víte, dřív tady muzikály a všechny takovýhle věci se neodehrávaly za mýho mládí. A tohle to mně připadá, že se z toho divadla trošku stala taková mírně odstrčená umělecká záležitost.

Do jakých okamžiků by Jaroslava Adamová dala počátky toho, že divadlo bylo vytěsněno a že začala ona doba divadelně tak prapodivně jiná?

No, já to dávám velmi brzo. Dávám to skutečně, možná, že nevolím správná slova, ale dávám to už velmi brzo. Dávám to brzy po sametové revoluci samozřejmě.

Patříte k lidem, pokud se nemýlím, kteří nejsou příznivci experimentu v divadle, je to tak?

Ne, já neříkám experimentu, já nejsem příznivcem schválností.

Můžete definovat slovo schválnost a odlišit jej od experimentu?

Jistě. No, schválnost, experiment musí mít nějakej nápad v hlavě toho člověka, kterej tu, to divadlo dělá, kterej to inscenuje, který to připravuje, který musí být připraven na to, že tu hru přečetl tak, jak je. To je pro mě nesmírně důležitý, rozumíte? Ale jestliže se hraje nějaká hra, která je, bych vám mohla jmenovat tisíce her, já nevím, českejch, cizích a tak dále, ale jestli v tom ten režisér začne dělat někdy nějakou schválnost, protože to je ten vtip, vždyť už si to říkají někteří herci, no, to je bezvadný, to dělá proto, protože tohle to ještě nikdy nikdo neudělal.

To znamená ...

Blbost.

... proto být první, nikdo to neudělal, tak to udělám schválně.

Ano, nikdo to neudělal, nevím, postavit někam něco nebo přehodit roli nebo si myslet, že se má hrát jiným způsobem, nebo že jestli má hrát ženskou roli chlap nebo obráceně. To je tisíce možností takovýchhle, a ty se využívají. Mě na tom mrzí hlavně to, že skutečně se nečte autor a že se nerespektuje autor, proboha, proč? Tomu já nerozumím, protože jsem stará asi.

Myslíte, že to je kvůli věku?

No, jistě mladý lidi, myslím si, že tímto problémem si kór moc hlavu nelámou.

Není to také tím, jak je vychovávaná generace režisérů?

Jo, to já nevím. Já režiséry vychovávat nemůžu. Jenomže jednou mně pan profesor Černý, historik divadelní, řekl, nějak jsme se potkali na ulici, o něčem jsme hovořili, o nějakým představení, já jsem měla nějaký výhrady a on mně řekl krásnou větu: "Paní Adamová, to víte, co se dá dělat, ono se taky někdy neurodí."

A neurodilo se podle vás.

Ono se zřejmě podle pana profesora, a já jsem s ním souhlasila, že se asi neurodilo.

Je na místě ze slov Jaroslavy Adamové vyvozovat, že mnoho rolí odmítá, protože je jen málo režisérů a divadelních kusů, s nimiž a v nichž se dá pracovat či hrát v současnosti?

Já role divadelní neodmítám nikdy, nikdy jsem neodmítla roli za celý svůj život. Já odmítám to, co neumím. Odmítám showbyznysové vyprávění v televizích, já nevím, ať se to jmenuje tak, anebo tak, a neumím to a nechtěla bych to dělat. Prostě mě to nezajímá a nebaví mě to. Ale role, to je rozdíl. Tohle nejsou role, rozumíte? To s vámi si tady povídám jenom proto, že jste začal hovořit o normálním divadle. To je pro mě, divadlo je pro mě něco velkýho, byla to odjakživa moje touha, a dá se říci, já se omlouvám za to slovo, ono se to dneska prej moc nerado slyší a poslouchá, pathos, víte, a pathos, to je pro mě fantastická věc, jenomže se musí vědět, co to je. Oni většinou režiséři i někteří herci nevědí, co je pathos, myslejí si, že je to, ale že to je tohle, tohle všecko.

A teď bych měl popsat, že si ukazujete na hlavu, na tělo ...

... na srdce, na duši, na všechno. To je všecko dohromady. No, a pak to říkáte všemi těmito prostředky. Tak si to dejte dohromady. Samozřejmě, že je pathos volovina a blbost, když se jenom začne pateticky řvát. Taky jsem slyšela a dost to slýchávám, slovo jako. Divadlo jako, jednou jsem to slyšela v nějakým pořadu v televizi. No, to je jako, jako já tam přijdu, já si jako sednu, a pak, hergot, jako kdy já vstanu, ale už se neklade otázka, proč.

Vy jste právě o slůvku jako se zmínila i v rozhovoru pro Lidové noviny. Teď budu citovat opět doslova vaše slova, jsou z Lidových novin z desátého března roku dva tisíce pět: "Dnes se divadlo pořád hraje jako. Přibližně taková hra na herce, a to když vidím, tak se můžu zbláznit a některé holky pak i brečí," konec citátu. To jste asi narážela na holky, vaše studentky.

To jsem narážela na ty holky studentky, který jsou ...

Na divadelní ...

... ne, to jsou právě takový ty holky, rozumíte, ty, který, nevím, jak to říct jinak než tak, že ony si z toho divadla dělají problém, což je nádherný. To je nádherný, jestliže si někdo dělá problém v druhým ročníku Akademie muzických umění a na divadelní fakultě, to je nádherný. Ale většinou se to řeší tak, ono jí to přejde, oni jsou, oni jsou nervózní, rozumíte, a náhodou se jim nedaří to, co chtějí, tak mají ještě na to plný právo, jenomže to vždycky řešíme krásným způsobem a pomalu si to už v tom třetím ročníku vodvyknou. Já řeknu: "Víš co, vodbreč si to doma, tady zdržuješ, tady máš makat."

A stává se vám často, že přivádíte studentky k pláči?

Já je nepřivádím, nebo možná že jo, že já je přivádím, víte, já nejsem tvor, já jsem, no, tak asi je to to, co člověk zažije celej život, jestli má, ale on ho má, myslím si, každej člověk dost drsnej, ale já jsem ho taky neměla jenom měkoučkej a lehoučkej, sametovej. Prostě mě to baví, že vím, že ty posluchačky o tom přemešleji a že se rozčilujou samy na sebe, že tohle to se jim nepovádí, a protože ta mladá duše je velice schopná toho pláče, no, tak to řešeji tímhle tím. A protože to znám, že jsem to dělávala ve svém mládí taky, ale já to dělala až doma.

Vy jste brečela hodně?

Neumíte si představit, strašně.

Probrečené dny a noci?

Probrečené ne, to nebylo probrečené dny a noci. To byl ten záchvat určitej, kterej vypukl tím, že jsem svalila se na kanape a velice jsem brečela. Ale měla jsem naštěstí moc příjemnýho muže, který se na mě vždycky ..., nade mnou postavil a řekl: "Co se děje, jo, divadlo zase, že jo? Kdy ty konečně pochopíš, že to divadlo není pupek světa?"

Jak bylo řečeno, tak vy učíte nastupující hereckou generaci na Divadelní fakultě Akademie muzických umění v Praze. Nakolik obtížné je spoluformovat tu nastupující hereckou generaci, aby se řečeno těmi vašimi slovy nepodřídili divadelně prapodivné době?

To já myslím, že je vždycky svým způsobem buď obtížný, anebo jednoduchý. Musíte volit, musíte volit, co chcete. Jestli moje slova nebo moje přítomnost s nima o tom, jak s nima hovořím, tak museji pochopit, jaký divadlo já mám na mysli. Ale pak mají volbu čehokoli. Budou poslouchat jinýho kantora, řeknou si možná: "Adamová, co nám to tady vypráví, nám je přijemnější tohle," to jsou svobodní lidé, ať si volí, co chtějí, ať si volí, co chtějí. Samozřejmě to bych lhala, kdybych neřekla, že by mě velmi mrzelo, kdyby si něco, co já jim povídám o divadle, co já osobně si o něm myslím, jakej mám názor, že by mě to mrzelo, ale s tím se nedá nic dělat. Je to jejich volba, jestliže bude je bavit showbyznys, jestli je bude bavit legrace v televizi nebo jenom ten dabing, prosím.

Filmoví diváci si pamatují Jaroslavu Adamovou například ze snímku Želary, který v roce 2003 natočil režisér Ondřej Trojan.

/ukázka z filmu Želary/

Jaroslava Adamová, host Interview BBC, ve snímku Želary z roku 2003. Známost a popularitu přinášejí hercům především televize a film, vy opět v rozhovoru pro Lidové noviny z desátého března roku dva tisíce pět říkáte a opět cituji doslova: "Především mně nikdo nebude namlouvat, že divadelní a filmové herectví je stejné. Málokdo dokázal zvládnout obojí. Za první republiky to uměl leda Hugo Haas. Ten přesně věděl, kdy hraje divadlo a kdy hraje biograf, dát to dohromady je velmi těžké," konec citátu. Ve kterých okamžicích se podle Jaroslavy Adamové ukazuje, že jen málo herců zvládá obojí?

To já nevím, kdy se to ukáže. To musí ten herec poznat sám, nebo mu k tomu musí někdo pomoct. Já těžko o tomhle tom můžu mluvit, rozumíte, protože já jsem těch filmů za svoji, za svůj život už letitý natočila snad čtyři. Takže, ale nikdo ...

Ale zkušenost tam je.

Ale to byly věci, který jsem dělala, já nevím, z jakých důvodů. Já jsem skutečně za minulého režimu netočila skoro vůbec nic, ale mě to nijak zvlášť netankovalo, já jsem si řekla, no, tak nejsem potřeba na ten biograf, je to všecko v pořádku. Já jsem měla svoje divadlo, a proto tvrdím, absolutně na tom trvám, to, co jste četl, je to jinej žánr. Je to jinej žánr absolutně, tam musíte tak, jako herec divadelní musí mít určitej vztah k publiku, protože to tam sedí dvě hodiny nebo tři, ale v tom biografu je to jiný. Tam musíte mít vztah, dle mého soudu, ke kameře. Vy si musíte rozumět s kamerou. A to získáváte zřejmě asi časem, nebo já nevím, říkám, těžko se mi o tom mluví, protože jsem, dá se říci, natočila filmy snad dva a tam to byly všecko, sice je to filmovaný, ale říká se tomu televizní inscenace.

Bylo pro vás obtížné, když jste točila, byť Želary jako jeden film a další televizní inscenaci, pracovat s onou kamerou?

Mně to, Želary jsem, když mně to Ondřej Trojan nabídnul, tak ty jsem dělala kvůli tomu scénáři a kvůli tý povídce paní Hoffmannový, protože to jsem si nejdřív přečetla, a pak mně přinesl Ondřej ten scénář a on mě zajímal, protože, víte, já jsem, to je už záležitost určitě taky věku, protože jsem si to přečetla a řekla jsem: "Jo, to má hlavu a patu." To je biják, my jsme tomu kdysi v mládí říkali bijáky, dneska už to nejsou bijáky, dneska jsou to všelijaký střihově a technicky udělaný filmy, ale mě vždycky budou bavit jen ty bijáky. A navíc ještě tam byla ta baba obrovská, že jo, napsáno sedmdesát až sto let, krásný, no, a taky je to možný, že Ondřej už žádnou takovouhle starou babu tady nenašel. Ale dělala jsem to ráda, dělala jsem to nerada pouze po stránce technický, protože to bylo šíleně daleko. Oni mě vozili až támhle někam do Těrchový na Slovensko. A pak jsem zase musela druhej den jet zpátky, protože jsem tady měla představení. A já nerada jezdím vůbec automobilem a sedm hodin, to mně nepovídejte.

Už jsem v rozhovoru s herečkou Jaroslavou Adamovou, hostem dnešního vydání Interview BBC, připomínal snímek Želary, ve kterém ztvárnila jednu z rolí.

/ukázka z filmu Želary/

Když se Jaroslava Adamová rozhodne přijmout roli ve filmu, tak vy jste zmínila, že jste přijala roli ve filmu Želary kvůli té látce.

Ano.

Předpokládám ale správně, že jste dostala těch látek v uplynulých patnácti letech víc a kvůli tomu, že to nebyl biják, tak jste je odmítla?

V uplynulých patnácti letech, to si teď neumím spočítat, protože technika počítání, to jde mimo mě. Já se přiznávám, jsem taková, takže bych vám, to si musíte zjistit, já bych vám tvrdila klidně opravdu, že za uplynulých patnáct let jsem nenatočila žádnej film.

To vím, kolik jste natočila filmů, teď mi jde o množství látek, které jste odmítla v těch uplynulých patnácti letech, byly nějaké kvůli tomu, že to nebyl biják?

No, to víte, že byly, ale ty byly z jinýho důvodu, a to možná je ještě dýl, že jsem odmítla. Protože mně to nevyhovovalo, jak to mám říct, aby mě zase někdo nenapadl.

To se stává, že něco řeknete, a pak vás napadnou?

No, ježíšmarjá, no, když něco řeknu i v novinách a všude možně, pak mě mlátěj o hubu, že lžu. No, samozřejmě to byla záležitost, víte, co byl major Zeman? No, a já jsem netočila do tý doby, najednou jsem, tady muž mi řekl: "Máš tady dva scénáře." Já jsem říkala: "Ježíšmarjá, prokristapána, konečně něco," no, ale pak jsem si to četla a řekla jsem, že to dělat nemůžu, nemůžu. Dalo to trošku práce to panu režisérovi vyštrykovat proč.

Jak jste Sequensovi odmítla Třicet případů majora Zemana. Jak jste to zdůvodňovala?

No, tak začala jsem tím, že se mi nelíbí, nelíbí ty dialogy. A pan režisér říkal: "To si můžete předělat, to jsem nedělal já, bohužel, tentokrát ten dialog, ten dialogickej scénář a můžete si ho jakkoli předělat." Já jsem říkala: "Pane režisére, já nejsem scénárista, já jsem jenom herečka, já to neumím, já to nemůžu dělat." A on říkal: "Ale tak, když byste chtěla, tak já se na to podívám." A dlouho jsme, dokonce jsem byla u něj pozvaná ve vile, no, a pak jsem jednou šla, mně vždycky se uchyluju k blbostem. Tak jsem pak přišla a řekla, jak se z tohohle dostanu, no, tohle dělat nebudu ani, já nevím, kdyby mě prosil na kolenou nebo kdokoli. Tak jsem mu řekla: "Pane režisére, koukejte se, já netočím moc filmů, ale vždycky, když mi někdo něco nabídne, tak je to taková razantní protivná drsná baba a mě už to nebaví. A navíc tahle baba je taky taková."

Kterou babu jste měla hrát v majoru Zemanovi?

Tu, co hrála tenkrát ..., to byly ty dva poslední díly ve vile. A tak jsem mu řekla: "Je to tak vošklivá role, pane režisére, vždyť já bych kvůli tomu ani nemohla si dojít pro mlíko do krámu."

A pod tímto argumentem on rezignoval a přestal vás přemlouvat?

Už mě přestal, nechal mě bejt.

Pokud bych vás měl požádat o charakteristiku, řekněme, osudových okamžiků ve vašem životě, které souvisejí s divadlem, které tři, čtyři osudové okamžiky byste zmínila?

Tak první osudový okamžik byl, když mě vzali na konzervatoř v šestnácti letech. To byla tenkrát ještě střední, normální střední škola. Druhý osudový okamžik byl, když skončila válka a já jsem v šestačtyřicátém roce absolvovala na škole. A další osudový okamžik byl, že mě do divadla angažoval režisér Jiří Frejka. No, a pak další osudový okamžik byl, nebudu mluvit o těch ošklivejch, těch bylo taky dost, ale to snad radši nemá smysl, no, a pak byl osudový okamžik, že jsem se v roce padesát pět, myslím, setkala s panem Werichem v jeho divadle.

Ještě jsem očekával, že zmíníte jeden osudový okamžik, rok 1968, Městská divadla pražská, Elektra v Sartorových Mouchách, setkání přímo ...

Ale, to, to byla role, ale ... /souznění hlasů/

No dobře, ale tam jsem pana Sartra jedině viděla, představení bylo krásný, ale to bylo už o divadle, rozumíte, ale já jsem myslela osudové okamžiky, které mě, které se mě hluboce dotkly a který tvořily můj život, moje divadlo a tak dále a tak dále. Proto jsem vám řekla, že byly i horší, ale o tom nemá smysl mluvit, to je všecko dávno pryč.

Dovolte, abych se zastavil u třetího osudového okamžiku, který jste zmínila, tedy Jiří Frejka, zmínila jste osudový okamžik, režisér ...

Režisér od pěta nebo šestačtyřicátého roku jmenován ředitelem a šéfem Vinohradského divadla. A bral si tam právě, protože v té době mě teda osobně neučil, ale učil na konzervatoři. A protože to byl nesmírně vzácnej, inteligentní a hluboce přemýšlivej člověk, ba i poeticky přemejšlivej člověk, tak si tam hledal, protože chtěl to divadlo, každej ředitel to kdysi tak dělal, aby to, aby to, ten soubor, ten ansábl, aby ho omlazoval, protože je to tady, jsou mladý, za chvíli jsou střed, za chvíli jsou staří a takhle se to furt musí opakovat, když je soubor v divadle. No, a tak nás tam vzal asi koho, Leskota, Radovana Lukavskýho, ...

Vlastimila Brodského, pokud se nemýlím.

... Brodskýho, Šmalcla, Těšíka, spoustu takovejhle kluků, a to Vlastík ještě neměl konzervatoř, ten tam šel, s tím já jsem se poprvé setkala, s Vlastou, jako úplná, ještě jsem chodila do školy, ve Větrníku u Pepka Šmídy, to byl také režisér.

Vy jste v roce 1947 právě pod Jiřím Frejkou hrála v inscenaci Shakespeara Sen noci svatojánské. Vy také tvrdíte, že Frejka měl zvláštní metodu, která způsobovala to, že herec byl de facto téměř každý den na jevišti.

Jiří Frejka pracoval s tím souborem a zvláště v té době s těmi mladými, že jste dostal roli. Ale musel jste bejt v divadle proto, že jste za čtrnáct dní hrál mini roli, ale že jste se s tím divadlem prostě takovýmto způsobem srůstal. Nezáleželo na tom, jestli hrajete velkou roli, jako byl Sen noci svatojánské, nebo hraju dítě, který řekne: "Babičko, já se bojím," rozumíte? A v tom to bylo pro mě aspoň nesmírně cenný, protože člověk pro to divadlo ..., nemůže hrát jenom pořád samý malý role, v tom začátku teda absolutně ne, protože to divadlo musíte poznat, musíte koukat na ty lidi, který tam byly. A tenkrát tam byli velmi dobří herci, tak proto já osobně třeba jsem tam sedávala velmi často, protože jsem se na ně dívala, jak tu profesi dělají, jak na to chodějí, kde jsou ty fígle ještě nějaký kromě toho, co mě naučili ve škole.

Dovolte, abych se zastavil u toho okamžiku, který jsem už zmiňoval, rok 1968. Vy jste mi, á propos, než jsme začali natáčet tento rozhovor, tak jste zmiňovala, že teď adepty na Divadelní fakultě Akademie muzických umění učíte právě i Sartra, tedy muže, se kterým jste se setkala v roce 1968, když jste hrála Elektru v jeho Mouchách. On přijel na premiéru do Prahy a pokud se nemýlím, tak byl i na generální zkoušce.

Přijel už na tu generální zkoušku, protože to bylo, ono to bylo kách po tom nájezdu, že, a byl pozvanej, že myslím, že ho snad pan ředitel Ornest pozval, on přijel, mě překvapil, protože jsem ho nikdy neviděla, on byl takovej malinkej, ale musela to bejt hlava. To musela bejt tak fantastická hlava, ten pan Sartre, a byl na tom představení, který bylo pro študáky a bylo velice bouřlivý, velice bouřlivý, ještě vzhledem k těm událostem a tak dále. Pan Sartre dokonce s nima, dokonce vylezl na jeviště a vedl s nima nějakej dialog, ba i o těchto událostech. Bylo to opravdu nesmírně krásný, nesmírně emotivní a nesmírně vzrušující. No, a pak byl pochopitelně samozřejmě na tý premiéře. Ale ono skutečně, myslím si, že to bylo dobrý představení a že nemusel ničeho litovat, že ten svůj kus neviděl.

Byl čas, abyste rozebírali, řekněme, i herecké nebo režijní ztvárnění, když viděl onu generálku?

Ale já myslím, že to on o tom jenom hovořil, že by si to takhle nepředstavoval, protože pan režisér Vymětal to dělal jako větší nadsázku, rozumíte, už vzhledem k tý ...

K situaci srpna 1968.

... srpna 1968. Ale takže jsme se o tomhle tom a o těch rolích a nějak zvláště tak nebavili. Ale tohle to vím, že ta, ta inscenace byla takhle postavená a byla moc dobře postavená.

Jaroslava Adamová, host Interview BBC, já vám děkuji, že jste přijala mé pozvání. Když jsem se díval do vašeho životopisu, máte cenu Thálie, máte medaili za zásluhy od prezidenta republiky, dostala jste ji od Václava Havla, máte cenu Divadelních novin, schází vám něco?

Někdy mi, nechci říct to slovo, ale někdy nejsem ráda sama, protože jsem. Takže to někdy není, taky to není to správné slovo, ale nechci užívat silných, není to příjemný, sama bejt v bytě. A proto jsem šťastná, když ten, ty šedé buňky mozkové ještě něčím můžu trochu obtěžovat, aby si něco pamatovaly, a pak je to, ta samota je pryč a já jsem tam jenom s tím autorem, s tou rolí, a pak je člověku dobře. Ale někdy mi není dobře o samotě, no, ale takovej je život, takovej ho má tisíce lidí. Takže stěžovat si já nemůžu absolutně na nic.

Děkuji za rozhovor.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.