Václav Moravec moderátor BBC

Jaromír Jirsa ve studiu BBC

Justiční čekatelé, které odmítl český prezident Václav Klaus kvůli nízkému věku jmenovat soudci, se chtějí s hlavou státu setkat. Většina z čekatelů podepsala dopis, ve kterém Klause žádají o přijetí na Pražském hradě. Mnozí z nich zvažují, že justici opustí. Jeden hlas za všechny, tady jsou slova Blanky Niedermeier-Kudrové.

Blanka NIEDERMEIER-KUDROVÁ (zvukový záznam): Co se týče statusu justičního čekatele, je to otázka, jak dlouho ještě zůstávat jako justiční čekatel s tím, že nevíme, jak ty podmínky se budou měnit dál. Letos pan prezident ustanovil hranici třiceti let věku, za rok to může být třicet pět let a nevím, jestli to pro nás je tak úplně přijatelné řešení.

Říká v rozhovoru pro BBC odmítnutá soudní čekatelka Blanka Niedermeier-Kudrová. Proč ale soudní čekatelé považují za automatické, že musejí být jmenováni soudci? Nejen o tom bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec, pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl prezident Soudcové unie České republiky Jaromír Jirsa, vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý večer, já také zdravím srdečně.

Vy jste, pane prezidente, ročník 1966, právnickou fakultu jste ukončil v roce 1989. Pochopil jsem správně z vašeho životopisu, že jste se záhy stal justičním čekatelem?

Já jsem nastupoval do justice 1. ledna 1990 v poměrně hektické době, předtím jsem půl roku pracoval jako přidavač na stavbě, neboť jsem si potřeboval vydělat nějaké peníze.

Nebylo to z kádrových důvodů.

Nebylo to z kádrových důvodů. Já na tu dobu velice rád vzpomínám, člověk s čistou hlavou přehazoval písek přes síto a neměl téměř žádné starosti.

Co vám osobně vadilo na české justici, když jste tam 1. ledna roku 1990 nastupoval?

Já jsem, se přiznám, že jsem nad stavem české justice příliš nepřemýšlel, nedá se říci, že bych od gymnázia měl utkvělou představu, že se stanu soudcem, spíše shoda jistých historických okolností přispěla k tomu, že jsem se soudcem stal, kromě jiného to byl fakt, že já jsem se rozhodoval pro dráhu soudce ještě před revolucí listopadovou a bylo mi řečeno od zkušenějších kolegů, že pokud budu soudcem u okresního soudu, tak budu mít pokoj od KSČ, takže jsem s tímto rozhodnutím chtěl jít do justice, potom se to nakonec všechno změnilo, takže ten důvod byl, ten důvod pominul.

A když se pak podíváte na devadesátá léta a na to, kde jste se zamýšlel a v jakých souvislostech jste se zamýšlel nad prací justice a chybami toho systému, nebo chybami svých vlastních kolegů, tak jaké chyby jste viděl?

Tehdy byla neuvěřitelně hektická doba, rozhodovalo se o amnestiích, vzpomeňme si na první amnestii prezidenta Havla, my jsme jako čekatelé nedělali půl roku nic jiného, než že jsme vyplňovali tiskopisy a propouštěli vězně na svobodu. Vzpomeňme si na rehabilitace, na soudní restituce, které se tehdy rozjížděly, to bylo naprosto hektické období, z justice odcházeli po stovkách zkušení soudci, naopak dosti obtížně se stavy doplňovaly těmi mladými soudci, kteří naopak neměli tolik zkušeností, dejme tomu, a nutno říci, že možná v té době se dosti hrozilo snad poprvé kolapsem justice a myslím si, že někteří právníci, kteří se do justice dostali, by se dnes již za normálních okolností do justice nedostali.

To znamená, že vidíte černé ovce v justici, protože se tam dostaly v devadesátých letech, v těch dobách, které jste označil slovem hektické?

Já si myslím, že ty černé ovce již z justice opět odešly, protože se velice rychle ukázalo, že na práci soudců nemají, ale ta doba byla prostě taková, že když to přeženu, soudcem se mohl stát kdokoliv, kdo se přihlásil za soudního čekatele, což jistě není zdravý stav.

Co vám vadí dnes po těch zhruba patnácti letech při pohledu na českou justici a teď, prosím pěkně, ponechte stranou, nebo pokuste se ponechat stranou vnější vlivy, pokud to mám takto říci, to znamená vaše profese kritickýma očima bez vnějších vlivů.

Mně vadí na české justici strašlivě jedna věc, že je to uzavřený systém, který do sebe i po těch patnácti letech od sametové revoluce k sobě málokoho pouští, působí to možná navenek, že ten justiční svět je světem, který je sám pro sebe, soudci se zavírají do svých kanceláří, nechtějí příliš komunikovat s odbornou veřejností, s laickou veřejností, s novináři.

A není to tak, že to de facto justici vyhovuje, to je ta neodvolatelnost soudce, soudcovská samospráva, zkrátka my jsme ti soudci a my nemusíme s nikým komunikovat?

Víte, já bych v tom viděl opět určité historické souvislosti. Ono doopravdy před rokem 1989 soudce mohl mít relativně klid, pokud soudil u prvního stupně. Znamenalo to však, že se zcela uzavřel do svého profesního světa, obklopil se těmi paragrafy a řídil se striktně jenom zákonem, nedíval se nalevo, napravo, aby na něj, jinými slovy, nikdo nemohl. Tyto, tento trend možná je zřejmý i po těch patnácti letech, v současné době, kdy někteří soudci, zejména té střední soudcovské generace, kteří tu dobu pamatují, možná mají tendenci tíhnout k takovým formálním postupům.

Právní formalismus jako takový?

Právní formalismus, právním formalismem se to dá nazvat, že možná nesoudí více podle takových obecných principů spravedlnosti a že jejich rozhodnutí jsou mnohdy těžko srozumitelné, respektive jsou srozumitelné pro jejich kolegy, ale pro koho tady je rozhodnutí? To není přece nějaký elaborát pro kolegy. Soudní rozhodnutí je rozhodnutí, kterému by měl rozumět i ten právní laik, kterému je rozhodnutí určeno, tak tomu v mnoha ...

To znamená, to ...

... případech není, bohužel.

To je to, co vám pravděpodobně nejvíce v současnosti vadí na justici.

Mně to vadí, já jsem měl v Jindřichově Hradci projev na našem posledním shromáždění, kde jsem v nadsázce řekl, že by měli kolegové jednou za čas vzít své rozsudky domů a nechat je přečíst svým dětem, a pokud jim nebudou děti rozumět, tak je to rozsudek špatný. To je samozřejmě v nadsázce řečeno, ale podstata toho problému snad z toho vyplývá.

Tři tisíce padesát devět, to je tabulkový počet soudců v České republice, zatím do tohoto počtu zbývá jmenovat sto osmdesát jednoho soudce, pokud by prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa měl jednoznačně odpovědět na otázku, je toto tabulkové číslo podle jeho názoru na velikost České republiky odpovídající? Ano, nebo ne?

Chcete po mně jednoznačnou odpověď.

Ano, pak to budete moct relativizovat, pane prezidente.

Víte, pane redaktore, já nemám, já nemám rád statistiky, čísla, já si hlavně myslím, že ...

Ne, zkuste nejdříve tu jednoznačnou a pak to budete relativizovat, ano, prosím?

Myslím si, že to není číslo, které by vyhovovalo poměrům české justice.

Je příliš vysoké?

Je na jednu stranu příliš vysoké, na druhou stranu příliš nízké. Jak to vezmeme.

To je odpověď. Tak, v čem je vysoké, prosím pěkně?

Vysoké je v tom, že podle mě musí skončit už jednoho dne ta slepá cesta bezmyšlenkovitého navyšování soudcovských míst. Mělo by, měla by začít doba, kdy se budou velice razantně a intenzivně posilovat ty, ta jiná místa u soudů, místa vyšších soudních úředníků, asistentů soudců, a po nějakém čase, kdy budeme vytvářet týmy soustředěné kolem soudců, se dostaneme do okamžiku, kdy zjistíme, že skutečně máme u nás soudců nadbytek.

Ano, pokud by toto fungovalo, protože to je známá diskuse, už také před mikrofony BBC mnohokrát probíraná, znamená to soudce osvobodit od těch vedlejších úkonů a ty převést na ony týmy, které by se pohybovaly kolem soudce, jaké číslo by pak bylo odpovídající, pokud by tyto podmínky byly splněny?

Já nevím, pane redaktore. Doopravdy nevím.

To by přece jen někdo měl mít spočítané.

Mělo by to mít spočítané především ministerstvo spravedlnosti jako orgán státní správy, justice ...

A vy jako Soudcovská unie nemáte takový odhad?

Já říkám, že jednak systém výpočtů těch tabulkových míst podle takzvaného nápadu, to znamená podle množství věcí, které přijdou do justice, je velice nešťastný, zavádějící jsou přeci soudy, například v Praze zejména, které soudí agendu mnohem složitější, než je to u jiných soudů, tomu samozřejmě neodpovídá počet soudců, všechno se řídí těmi jednoduchými čísly, které mohou mást. Přece je rozdíl mezi bezdětným rozvodem a restitucí o chrám svatého Víta, nebo sporem o chrám svatého Víta, který se odehrává u mého stolu, ale v těch ministerských počtech je to jedna k jedné.

Kdybych vám, pane prezidente, citoval názor místopředsedy sněmovního ústavně-právního výboru, poslance za ČSSD Zdeňka Koudelky, že podle něj Česká republika v rámci Evropské unie patří k zemím, kde je přesoudcováno, přistoupíte na to?

Já bych řekl, že v současné době v žádném případě není přesoudcováno.

Přesoudcováno bude, až vzniknou ty týmy.

Přesně tak, přesoudcováno bude, až do justice české pronikne nějaká jasná koncepce, až se zreformuje organizace práce u jednotlivých soudů, a potom zjistíme, že ta skladba právnických míst, když to tak nazveme, u jednotlivých soudů může být jiná.

Co pak, až se ukáže a dojde, řekněme, k té reformě justice, po které se dlouho volá a zatím uskutečněna nebyla, co pak s těmi soudci, kterými bude přesoudcováno, co se s nimi stane?

No, já hlavně s ohledem na své zkušenosti z české justice, kdy po patnácti letech ještě reforma nezačala, tak se neobávám, že by přesoudcováno bylo v dohledné době.

A kdyby vy jste byl teď ministrem spravedlnosti, tak byste ten tabulkový počet soudců tři tisíce padesát devět s tím, že do tohoto počtu zbývá jmenovat sto osmdesát jednoho soudce, tak byste navyšoval vy osobně jako ministr spravedlnosti toto číslo?

Myslím, že je to, ta cesta momentálního navýšení je správná, protože jsou kraje soudní, jako Severomoravský, Severočeský, Jihomoravský, kde je akutní nedostatek soudců. Tam nelze čekat na nějakou koncepci, tam nelze ...

Včetně toho tabulkového nenaplněného místa.

Přesně tak, tam nelze čekat na nějaké, na nějaké reformy, tam je třeba obsadit senáty, kde leží pět set spisů, a tam je tu situaci třeba řešit okamžitě, a i těch odmítnutých dvacet nebo třicet soudců by české justici prospělo.

A o kolik řádově byste tedy nyní jako ministr spravedlnosti navýšil počet soudců nad to tabulkové číslo tři tisíce padesát devět?

Já být ministrem spravedlnosti, tak se začnu zamýšlet nad reformou justice a nechám si udělat personální audit především, abych zjistil ...

Ale vy jste nejdříve řekl, že byste zvýšil to číslo.

Momentálně.

Ano.

Za situace, kdy není reforma v dohledu, tak zřejmě ...

Ptám se, o kolik byste zvýšil to číslo, když reforma není v dohlednu?

Zřejmě podle tabulek ministerských je to těch sto osmdesát, sto osmdesát soudců, tak to zřejmě bude podle nápadu odpovídat, ale jsme opět u toho, že obsazování soudů podle množství věcí napadlých je poměrně ošidná věc.

To je jeden z argumentů vás, jako soudců, že v České republice je daleko větší počet případů, když budu hovořit laicky, nikoliv terminologie, nápad tedy, daleko větší počet případů, které přicházejí k jednomu soudci, jakým způsobem je podle vašeho názoru možné zmírnit zavalení soudů jako takových těmi případy?

Cest je celá řada.

Vyjmenujte tři hlavní.

Vyjmenuji na prvním místě odklony od civilního řízení, to znamená zavedení mediace a smírčího řízení do, i do civilního, civilního řízení, to znamená, že například jako ve Francii by účastníci, kteří jsou ve sporu, měli povinnost nejprve projít určitým sítem, kde by zkušený mediátor by jim jednak vysvětlil, kolik je bude spor stát, jak dlouho bude trvat, na co se mohou připravit a věřte mi, že kdyby takovýto odborník se věnoval sporným stranám od začátku, tak že by u soudu skončilo nakonec padesát procent věcí.

To znamená, že padesát procent, zhruba polovina případů, které končí v oblasti civilní u soudů, je podle vás zcela zbytečných?

Ano. V České republice panuje názor, že normální je se soudit, v obchodních věcech po sobě střílí podnikatelé žalobami, ty žaloby podle toho vypadají, mají spíš sloužit jako určitá výstraha nebo výhrůžka tomu, kdo neplní svoji povinnost, ale tak by to být nemělo.

Když říkáte, že zhruba polovina případů je zcela zbytečných, ale tady probační a mediační služba funguje, byť ...

V trestních věcech funguje probační a mediační služba, jenže tam je její úkol jiný, než by tomu bylo v civilních sporech. V těch civilních sporech by to bylo vyloženě preventivní opatření. V Norsku například mají takový systém, kde každý spor má projednat nejprve starosta s těmi znesvářenými stranami, a poté tedy se k soudům dostanou pouze ty spory.

Ale je to zajímavé řešení, ano, že by se ta věc přesunula na starostu, to by zase asi byli zavaleni starostové.

Já bych to nepojímal tak, že by se něco někam přesouvalo, já chci jenom říci, že by k soudu se dostaly jenom spory, které jsou zralé na souzení. Kdybyste viděl, čím vším se musí soudy zabývat, to jsou skutečně nesmysly, a já potom nařídím jednání, strávím přípravou na toto jednání několik hodin a po hodině práce se mi podaří takzvaně dokopat ty strany ke smíru, ale to přece nemá dělat soud. Soud má soudit, rozhodovat.

Systémové řešení by bylo tedy jaké? Zavést probační a mediační službu i v této oblasti?

Jak už jsem řekl, chtělo by to zákonem upravit možnost odklonu od klasického soudního řízení, dovedl bych si představit i typy řízení, kde by byla povinná mediace nebo smírčí řízení.

Jako například? Ano.

Jako například rodinně-právní spory, to znamená spory mezi manžely, spory o nezletilé děti, spory o náhradu škody na zdraví, například kdyby se mediátor pokusil usmířit strany a donutit je k nějakému kulantnímu řešení.

Když byl loni v květnu hostem Interview BBC předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, tvrdil, že české soudy mají také jedno negativní specifikum, mohu-li použít toto nečeské sousloví, místo rozsudku píší často slohová cvičení.

Jan SVÁČEK (zvukový záznam): Víte, to je historická záležitost, kdy ten soudce zdůvodňuje nejenom skutkový stav a právní kvalifikaci, ale on si tím rozsáhlým slohovým cvičením někdy vytváří alibi pro odvolací senát, aby to bylo pochopitelné a aby byla větší pravděpodobnost, že to rozhodnutí bude potvrzeno. Já se domnívám, že budeme muset v rámci občanského soudního řádu a v rámci legislativních úvah se nad tímto problémem velmi vážně zamyslet, protože rozsah písemných odůvodnění českých soudů začíná být, řekl bych, minimálně v Evropě jistou výjimkou.

Prohlásil před necelých rokem v Interview BBC předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Jak se prezident Soudcové unie Jaromír Jirsa, host Interview BBC, vypořádá s tím, že jsou to vlastně i stereotypní postupy soudců, které způsobují, že lidé tak dlouho čekají na rozsudky, že zkrátka píšete slohová cvičení?

Já s panem kolegou Sváčkem zcela souhlasím. Já bych byl ještě radikálnější. Možná některým kolegům bude můj názor nepochopitelný, ale já bych si dovedl představit situaci, kdy bychom úplně zakázali rozsudek v písemné podobě. Kdyby bylo totiž záznamové zařízení i z těch civilních sporů, kdyby se průběh jednání nahrával na zvukový záznam, tak by snad stačilo precizně přítomným účastníkům, případně veřejnosti v jednací síni odůvodnit to rozhodnutí, a potom by se mohlo na zvukovém nosiči založit takto odůvodněné rozhodnutí do spisu, pokud by ho někdo chtěl v budoucnu, mohl by si pořídit jeho písemnou kopii, ale proč potom po měsíci si domýšlet, proč vlastně bylo tak a tak rozhodnuto, psát ...

A co tomu, co tomu brání, aby, abyste jako soudci dělali kratší odůvodnění rozsudku, nepsali slohové cvičení, čímž de facto také uděláte míň věcí, protože píšete třicetistránkové elaboráty?

Stručnosti se člověk učí celý život a já se o to snažím u svého soudu, seč mohu, abych mladým soudcům vymlouval, respektive jim, na ně naléhal, že každý rozsudek, když to přeženu, který má více jak šest stran, je špatným rozsudkem, doufám, že si to vezmou k srdci, ale možná cesta je právě prostřednictvím těch záznamových zařízení. Nechť se zaznamená z jednací síně odůvodnění, to odůvodnění má zaznít přímo v jednací síni, my v České republice chápeme rozsudek v první řadě jako veřejnou listinu, ale já bych daleko více chápal rozsudek jako verdikt, nikoliv jako listinu. A pokud je to verdikt, tak by jeho odůvodnění mělo zaznít v jednací síni.

A tady si musíte zamést jako soudci před vlastním prahem.

Určitě.

A zatím nezametáte asi dostatečně.

Já zametám, kudy mohu, píši články, píši knihy, naléhám na své mladší kolegy.

Vy jste už několikrát použil to sousloví mladší kolegy, to znamená, že se ukazuje, že když je člověk mladý, tak nemůže být dobrým soudcem a dostáváme se k dalšímu tématu.

Vy jste byl na Hradě, pane redaktore, teď nebo ...

Ne, já teď jsem četl argumenty vaší protistrany, to znamená Pražského hradu, a argumenty, proč prezident republiky odmítl jmenovat třicet dva soudní čekatele minulý týden, protože jim je méně než třicet let. Podle Klause jsou na tak zodpovědnou funkci příliš mladí.

Já jsem nikdy netvrdil, že člověk ve třiceti nebo v devětadvaceti letech má dostatek zkušeností, že je vyzrálým soudcem. On se skutečně soudcem stává až do těch sedmdesáti let, kdy mu mandát skončí a také moje osobnost se vyvíjí, vyvíjí se i osobnost šedesátiletého soudce, ale možná bych zdůraznil jednu věc, a to tradici, která v českých zemích panuje odjakživa, odnepaměti, to znamená, že my tradičně, stejně jako v jiných zemích, vychováváme soudce od právnické fakulty, může si o tom kolega z Velké Británie myslet, že ten systém je špatný, ale já bych nezaváděl žádné novoty ze dne na den nepromyšleně a nekoncepčně.

Zeptám se jinak. Ten systém, když ho srovnáte se systémem evropským, je zastaralý? Ano, nebo ne?

Pokud se týká začátku soudcovské kariéry, tak nikoliv.

A pokud se týká něčeho jiného, tak ano, nebo jak jste to myslel?

Já jsem to myslel, že v Evropě, například ve Velké Británii, je ten systém jiný, to je systém anglosaského práva, v Americe je jiný, tam skutečně chodí soudit excelentní advokáti na sklonku své kariéry, považují za čest a vrchol své právnické kariéry, že se ocitnou u soudu, ale vzpomeňme si na nedávnou minulost. Pokud se někdo z advokátů ocitne v justici, tak se ocitne přímo u Ústavního soudu, pochybuji, že by například kolega Sokol šel soudit opatrovnické věci do Chomutova za třicet pět tisíc hrubého.

Podle vás je tedy tento model, nebo prvky tohoto modelu jsou nepřenositelné do České republiky?

Já jsem konzervativní člověk a podle mého názoru jsou nepřenositelné.

Připomeňme, že když Václav Klaus odmítl jmenovat třicet dva soudní čekatele, protože jim nebylo víc než třicet let, respektive bylo jim méně než třicet let, tak podle toho zákona, který platí, tak byl stanoven návrh, aby soudcům, kteří budou, nebo soudním čekatelům, kteří budou jmenováni, bylo třicet let, ten zákon platí už od roku 2003, podle přechodného ustanovení se ale omezení netýká právníků, kteří už byli justičními čekateli před přijetím tohoto zákona, prezidentův krok odůvodňuje hlavčí, mluvčí hlavy státu Petr Hájek těmito slovy:

Petr HÁJEK (zvukový záznam): Prezident jednoduše a prostě nemusel jmenovat třicet, čtyřicet soudců a nemusel k tomu říct vůbec nic. Prostě by to udělal, protože na to má právo. Prezident je ovšem člověk otevřený, a protože je za a) otevřený a za b) protože cítí, že tato věc, která se diskutuje léta v naší zemi, že věk soudců je příliš, příliš, nebo nových soudců, hranice teda toho věku, přesně řečeno, nových soudců je příliš nízká a také zákonodárce, proto ji v nedávných letech zvýšil. Cítil zapotřebí říci zcela otevřeně, že je to z tohoto důvodu a že chce přibližovat ten věk, řekněme, respektive tu zkušenost, kterou ten věk jistým způsobem zaručuje, tomu současnému stavu.

Konstatuje v rozhovoru pro BBC mluvčí prezidenta republiky Petr Hájek. Vy jste už v rozhovoru pro BBC označil krok hlavy státu za protiústavní, můžete neprávníkům, pane prezidente, srozumitelně vysvětlit, oč tu svoji argumentaci opíráte?

Já mám k dispozici rozbory odborníků na ústavní právo a ...

Ty jsou teď aktuální.

Ano, ty jsou teď aktuální, a Soudcovská unie od začátku zastává názor, že ten postup prezidenta republiky je z hlediska ústavy minimálně sporný a měl by se jím ...

Takže teď mírníte slovo protiústavní.

Protiústavní je můj názor. Je můj názor, já si myslím ...

Ale z rozborů, které máte, tak je sporný.

Já si myslím, že ten postup je protiústavní, tak jak se na něj dívám já, a to hned ze dvou aspektů, to znamená za prvé, že byla porušena zásada rovné šance, že byla určitá skupina obyvatel diskriminována kvůli věku, a za druhé, že z ústavy nevyplývá možnost prezidenta republiky nejmenovat soudce, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady pro jmenování.

Když se podívám do ústavy, tak co kdybych vám ale namítl, že proti těmto vašim argumentům, že manévrovací prostor prezidenta je poměrně široký, to znamená, že je možné ho označit možná za sporný, ale nikoliv protiústavní, když se podíváte do článku 63 ústavy, tak tam je napsáno, že prezident republiky jmenuje soudce, ale zároveň je tam sice napsáno, že za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného zástupce, odpovídá vláda, že ta ústava ...

Vy jste mi v podstatě vložil odpověď do úst. Pokud někdo odpovídá, někdo jiný odpovídá za mé rozhodnutí, tak zřejmě z toho vyplývá, že se nejedná o rozhodnutí na základě jakési mé vůle, když to tak řeknu, ale že se jedná pouze o deklaraci určitého stavu za jinak splněných zákonných podmínek. Já bych k tomu řekl možná jednu větu, měl jsem dnes u sebe studenty právnických fakult a my jsme se bavili i o tomto problému a já dám názory, na názory, tedy v tomto případě nikoliv právních laiků, ale lidí, kteří mají takové čerstvé myšlení, mají to ústavní právo čerstvě v hlavě, a ten student mi říkal: "Já jsem prostě v životě jinak tu pravomoc prezidenta než jako určitou ceremonii nechápal. Já jsem si od počátku myslel, že se jedná určitě pouze o jakýsi ceremoniál, který potvrdí soudce poté, kdy oni splní zákonné předpoklady, a překvapuje mě nyní, že prezident republiky chce mnohem více aktivněji zasahovat do toho, kdo bude soudcem a kdo nikoliv."

Kdybych vám tady namítl slova šéfa hradní legislativy Jana Bárty, ten doslova říká: "Být soudcem není právo, ale čest. Není možné se tvářit, že má někdo nárok na toto jmenování. Nemá. Soudce je třeba vybírat. Nyní byl učiněn první krok." Konec citátu.

Dobře, ale soudci přece jsou vybíráni. Jsou vybíráni kandidáti na soudce, kteří projdou psychologickými testy, psycholog nám řekne, zda se jedná o zralou, nebo nezralou osobnost, kandidáti mají za sebou velice, velice dlouhou čekatelskou praxi, jestli projdou u soudu téměř ...

To znamená, že podle vašeho názoru není, není nutné měnit nějakým způsobem ústavu i na základě tohoto sporu?

Já bych možná neměnil ústavu, možná bych zůstal u rozumného výkladu ústavy, takový, u takového výkladu, na který jsme byli zvyklí, dejme tomu, za předchozího prezidenta.

Když opět namítnu argumenty místopředsedy sněmovního ústavně-právního výboru Zdeňka Koudelky, který tvrdí, že podmínky pro jmenování soudců by se měly zpřísnit. Ano, nebo ne? Podle vašeho názoru. Budoucí podmínky pro jmenování soudců.

Měly by se zpřísnit v tom smyslu, že na každé soudcovské místo by mělo být vypsáno výběrové řízení. Můžeme se bavit o tom, že za justiční čekatele budou stejně jako v Německu vybíráni pouze ti nejlepší studenti podle prospěchu, aby se do justice dostali ti nejkvalitnější lidé, ale praxe ukazuje, že ani ti excelentní studenti potom nemusí být dobrými soudci.

To znamená, že vy byste naznačil, nebo vy jste naznačil, že byste se přiklonil ke zpřísnění podmínek pro jmenování soudců, a posouval byste v budoucnu věkovou hranici lidí, kteří budou jmenováni soudci, i nad třicet let? Ano, nebo ne?

Já bych se naopak obešel úplně bez věkové hranice.

Proč?

Já nevím, co má věková hranice společného s předpoklady pro kvalitní výkon soudcovské profese. Myslím si, že ta kritéria by měla být zcela jiná. Měla by být racionální, nechť je zavedeno výběrové řízení, kde se posoudí, zda ten člověk je zralý, zda uspěje v konkurzu, v soutěži, dejme tomu, se zkušeným právníkem, advokátem té soukromé sféry.

A je jedno, jestli mu je čtyřiadvacet, absolvuje právnickou fakultu, nebo zda mu je šedesát?

Z mého pohledu je to skutečně jedno.

Konstatuje prezident Soudcovské unie České republiky Jaromír Jirsa. Já děkuji, že jste do BBC přišel, děkuji za třicet minut, které jste nám věnoval, někdy příště na shledanou.

Já také děkuji a na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

CITACE ROZHOVORU V MÉDIÍCH

Klaus odmítl názory soudců na jejich jmenování jako neobhajitelné

PRAHA 16. března (ČTK) - Prezident Václav Klaus nesouhlasí s názorem Soudcovské unie, která tvrdí, že hlava státu podle ústavy nemůže odmítnout jmenovat navrženého soudce. Šéfovi Soudcovské unie Jaromíru Jirsovi dnes Klaus napsal, že jeho argumenty jsou neobhajitelné. Prezident to uvedl v odpovědi na Jirsův dopis, text Klausova dopisu má ČTK k dispozici. Za zcela nemístné prezident považuje to, aby mu soudci vyhrožovali stížností k Ústavnímu soudu.

"Tam (v Jirsově dopise) byla věcná argumentace v tom smyslu, že jedině Ústavní soud může konstatovat, zda postup prezidenta byl ústavní, či nikoli," reagoval v televizi Nova Jirsa.

Podle prezidentova mluvčího Petra Hájka si Klaus nechal udělat důkladný právní rozbor Jirsova dopisu. Z rozboru vyplynulo, že dopis je téměř ve všech ohledech nesprávný a právně nepodložený, řekl. "Pan prezident má svůj názor na výklad ústavy, soudcovská unie má jiný," poznamenal Jirsa.

Spor mezi Soudcovskou unií a prezidentem je důsledkem toho, že Klaus se minulý týden rozhodl nejmenovat mezi soudce 32 justičních čekatelů mladších 30 let. Chtěl tím podle svých spolupracovníků upozornit na problém, na nějž poukazoval delší dobu. V návrzích, které mu předkládali ministři spravedlnosti, byla vždy řada lidí, kteří ještě nedosáhli třicítky. Ministerstvo i soudci se kvůli Klausovu postoji obávají přetížení soudů, které se už teď potýkají se záplavou nevyřešených případů.

"Jmenování soudců je z hlediska prezidenta republiky rozhodovacím procesem, a nikoli automatismem, a proto v žádném případě nemohu souhlasit s vaším výrokem, že 'prezident republiky nemá možnost rozhodnout se na základě vlastní úvahy, že soudce nejmenuje'," napsal Klaus. Podle něj ústava svěřuje prezidentovi konkrétní pravomoci.

Prezident, který rozhoduje, není povinen jmenovat konkrétní osobu do konkrétní funkce, míní Klaus. Odvolává se přitom mimo jiné na to, že v říjnu 1998 tehdejší místopředseda vlády a současný šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský informoval vládu, že rozhodnutí o jmenování soudců je "plně v kompetenci prezidenta republiky" a že je pouze na něm, zda jmenuje všechny navržené.

Podle Klause je také naprosto nesprávné, aby Jirsa označoval nejmenování soudců za diskriminaci. "U soudců nejde o povolání, ale o podíl na výkonu státní moci, a proto se nemůže jednat 'o porušení ústavního principu rovných šancí'," zdůraznil Klaus.

V odpovědi prezident rovněž podotkl, že ho Jirsův dopis velmi překvapil a svým obsahem v nemalé míře i zklamal. Podle Hájka uvedl Klaus v závěru své odpovědi jednu podstatnou věc: že jde o jmenování, nikoli o nejmenování soudců. "Čili on jmenoval několik soudců a nejde o to, že soudce nejmenoval," uvedl mluvčí.

V úterý Jirsa řekl, že justiční čekatelé jsou vybíráni a jejich vhodnost pro práci soudce nelze hodnotit podle dosaženého věku. "Z ústavy nevyplývá možnost prezidenta nejmenovat soudce, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady pro jmenování. Byla porušena zásada rovné šance, určitá skupina obyvatel byla diskriminována kvůli věku," prohlásil v rozhovoru na BBC.

Věkovou hranici 30 let stanovil soudcům zákon v roce 2003. Podle jeho přechodného ustanovení se ale omezení netýká právníků, kteří již byli justičními čekateli před přijetím zákona.

Většina odmítnutých čekatelů napsala prezidentovi dopis, v němž ho žádají o přijetí na Hradě. Nabízejí mu údajně dohodu: prezident by je jmenoval a oni by se zaručili, že pokud se jako soudci v určitém čase neosvědčí, rezignují. Hájek dnes řekl, že prezident dopis četl, podrobně se jím ještě nezabýval. Pasáž o takzvané gentlemanské dohodě mu však podle mluvčího připadá "mírně řečeno úsměvná". Podle Hájka by to znamenalo, že by prezident i čekatelé šli nad zákon. "A to pan prezident v žádném případě neudělá," dodal mluvčí.

V Česku nyní pracuje více než 2900 soudců. Do plného stavu jich stále chybí 160. Klaus během dvou let strávených v prezidentském úřadu jmenoval 193 soudců. Dalších 21 mužů a žen musí ještě do jeho rukou složit soudcovský slib.

Šéf unie soudců: Prezident nemůže podle ústavy nejmenovat soudce

PRAHA 15. března (ČTK) - Ústava nedává prezidentu republiky možnost odmítnout jmenování některého soudce, který splnil všechny zákonem stanovené předpoklady pro tuto funkci. Řekl to dnes prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa jako jeden z důvodů, proč pokládá rozhodnutí Václava Klause nejmenovat mezi soudce 32 justičních čekatelů kvůli jejich nízkému věku

"Z ústavy nevyplývá možnost prezidenta nejmenovat soudce, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady pro jmenování. Byla porušena zásada rovné šance, určitá skupina obyvatel byla diskriminována kvůli věku," uvedl Jirsa v českém vysílání rozhlasové stanice BBC. Justiční čekatelé jsou podle něj vybíráni a jejich vhodnost pro práci soudce nelze hodnotit podle dosaženého věku.

Přesto i Jirsa by stejně jako někteří zastánci Klausova rozhodnutí do budoucna zpřísnil podmínky výběru soudců. Na každé místo soudce by vypsal výběrové řízení. V současné době, kdy má mít česká justice přes 3000 soudců a téměř 200 jich chybí do tohoto počtu, v žádném případě není "přesoudcováno". Soudci zvláště na severu Čech a Moravy chybějí, podotkl Jirsa.

Justice ale podle Jirsy potřebuje reformu a do budoucna rozhodně musí skončit cesta bezmyšlenkového navyšování soudních míst. Místo toho by měly vznikat kolem soudců týmy soudních asistentů a justičních úředníků. Zavalení soudů případy lze podle Jirsy zabránit zavedením smírčího řízení jako určitého síta či preventivního opatření i do civilních sporů. Polovina případů by se pak k soudu ani nedostala, míní Jirsa.

Prezidentovi Soudcovské unie vadí, že je justice "uzavřený systém, který do k sobě málokoho pouští". Tento trend je patrný 15 let od pádu komunismu, kdy i soudci středního věku tíhnou více k právnímu formalismu než k obecným principům spravedlnosti. Jirsa by uvítal zjednodušení soudních rozhodnutí, aby jim rozuměl i právní laik a nebyl to "elaborát pro kolegy".