Václav Moravec moderátor BBC

Jára Cimrman se titulu Největšího Čecha nedočká. Z televizní soutěže byl vyřazen, i když o Cimrmanově genialitě a všestranné dokonalosti pochybuje v zemi jen málokdo.

Zvukový záznam: Jára Cimrman, přestože nebyl vysokého vzrůstu, měl neobyčejně dlouhý krok. Zatímco krok normálního muže měří v průměru sedmdesát centimetrů, krok Járy Cimrmana byl devadesát centimetrů dlouhý, a to na milimetr přesně, jak se přesvědčili například majitelé stavební firmy Zakoupil a Zbořil, kterým Cimrman krokoval parcelu.

Nejen o postavě, o které si velká část národa myslí, že by se měla stát největším Čechem, bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dnes herec, scénárista, textař, pan Zdeněk Svěrák. Vítejte. Hezký, dobrý den.

Děkuji, dobrý den.

Dovolte, abych byl v úvodu osobnější a pravděpodobně i nezdvořilý. Kdy jste se naposledy celý den nebo několik dnů jen tak válel?

To už... to už nepamatuju. Já se jen tak válim, když jsme nemocnej a nechce se mi do ničeho, ani do čtení, tak se válim, ale to mě... můžu se tady klepat? ...už dlouho nepostihlo, protože jsem očkován proti chřipce.

Já tu otázku vám položil proto, že jste třicátého září v rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES řekl, cituji doslova: "Když skončíme na zájezdu představení, jdeme na pivo a někdo řekne: 'A co budeme dělat zítra?' A já navrhnu: 'Co kdybychom se celý den váleli?' To je totiž báječný čas, protože když vypnete mobil, nikdo o vás v tom cizím městě neví, ležíte v hotelové posteli, díváte se do stropu a když vám ta víčka ztěžknou, tak je necháte." Konec citátu. Proto ta nezdvořilá otázka hned na úvod.

Mhm. No, to je pravda, ale tohle mě teprve čeká, a těším se na to hrozně, protože jedeme s divadlem jako každý rok do Jeseníků a tam to nastane, tam odehrajeme, večer pivo a druhý den možná celý dopoledne válení, ale... a proto taky já třeba odmítám, volali mi, že by mi dali proceduru, v těch lázních tam...

A to už by nebylo válení.

... ve Velkých Losinách, no, ale to, to už by nebylo válení, to by byly nějaký masáže, tak jsem řek: "Žádný takový, to já nechci."

Eh, vy jste hodně činorodý člověk, zmínil jsem jen tři profese, které je možné dodat k vašemu jménu - scénárista, herec, textař. To i při tom válení se vám v hlavě nehoní myšlenky, že chcete dopsat knihu povídek, že pracujete na scénáři dalšího filmu, který přepisujete už popáté a podobně?

No, to je nevýhoda tohohle zaměstnání, jestli by se to tak dalo říct, co já mám, že, že to z tý hlavy nedostanete ani, když chcete, ani, když třeba vstanete od touho počítače a jdete na kopec, jako já chodim na hodinu takhle se vyvenčit, tak bohužel to tam je a pořád pokračujete prostě v práci. No, a proto taky potom v noci nespíte, protože i když já to zarazim třeba včas, to už vim, že nemůžu dělat v noci, to bych, to bych do rána nespal, no, když to zarazim třeba ve tři, tak ten mozek nechce si odpočívat a pořád to probírá, to, co není dořešeno a co by mohlo být. Asi je to taky věkem, že ty nervy jsou nějaký takový, ne tak otužilý, jako zamlada.

To se vám opravdu stává? Je to často?

Stává. Když na něčem dělám, třeba na, na těch Vratných láhvích, tak se dostanu do stádia nespavosti, že musím si vzít aspoň půlku prášku. Já usnu, ale ve tři se vzbudim a musim si tu půlku do sebe kopnout.

Vy jste zmínil scénář Vratné láhve, je to film, o kterém jste, nebo námět na film, o kterém jste mluvil už v několika rozhovorech. Když jste dokonce mluvil o mediální smršti...

Mhm.

... která přichází pravidelně, když je nějaký nový projekt. Vy zpravidla se té, ještě než se dostanu k tomu scénáři, omlouvám se, že to zase zamlouvám, ale vy o té mediální smršti mluvíte vždy, a přitom přistupujete na tu mediální logiku, toho, že když je nějaký nový projekt, tak člověk musí poskytnout X rozhovorů. Je to obtížném na tu logiku médií a na reklamu v souvislosti s vaším novým filmem, v souvislosti s cédéčkem pro děti, přistupovat?

Není to dobré období, ale já si myslím, že pro autora je to povinnost, vyjít režisérovi a produkci vstříc a poskytovat rozhovory, aby ten film vešel ve známost. Já mám výhodu, že si vybírám noviny a média, kde chci být a kde nechci být čili to není pro mě taková smrť, jako že bych s odporem šel někam, kde, kam nechci. Ale tam je nebezpečí, že se musíte opakovat, musíte spoléhat na to, že tenhleten deník čtou jiní lidé než tenhleten a mně je to tak nepříjemný, říkat věci stejným způsobem třikrát, čtyřikrát, ale tohle se holt asi musí.

Stává se vám to, protože vy jste u rozhlasových mikrofonů pracoval, byl jste rozhlasovým novinářem v šedesátých letech a znáte tu profesi z obou stran, že vás mrzí, že existují otázky, které vám novináři nepoloží, protože uvažují stereotypně, každý se vás ptá na to, jestli zpracováváte Vratné láhve, myslím tím ten scénář...

No.

... nikoli, že byste byl skutečně v supermarketu a pracoval. Byl jste tam ještě před tím scénářem?

No, samozřejmě. Ne, já jsem tam byl...

Že byste...

... tam byl několikrát a mluvil jsem se zaměstnanci, s panem ředitel, a tak vočuchával jsem si to prostředí, ale asi to bylo málo platný, asi jsme tam byl málo.

A teď, abych se vrátil zase k té původní otázce, to znamená k tomu, zda stereotyp novinářů a témata, které vám v dotazech kladou, existují témata, na které se vás neptají a přitom vám z toho pohledu Zdeňka Svěráka, někdejšího novináře, přijdou zajímavá?

Já si myslím, že už se mě zeptali na všechno.

Teď k těm Vratným láhvím. Budu pokračovat ve stereotyp... ve stereotypizaci novinářů, vy jste, pokud se nemýlím, loni na podzim slíbil, že se popáté podíváte na scénář snímku Vratné láhve...

Mhm.

... kde jste se dostali do konfliktu se synem Honzou.

Mhm.

Už se na něj popáté díváte? A jak ta inventura, pátá inventura dopadá?

Já jsme si to přečetl, jak jsem byl slíbil, a zjistil jsem, že tam je dost věcí, který by bylo škoda zahodit, který by bylo škoda se nepokusit dostat na to plátno. Ale taky jsem zjistil, kde jsou chyby toho scénáře a dost jsme ho podle toho zkrátil a dal jsem ho taky přečíst Jiřímu Menzelovi, a ten vám řek zajímavou věc. on řek: "Já obdivuju Honzu, že v takovém stádiu přichystaného filmu, kdy už měl vybrané herce, kdy už se prostě do toho šlo, to stopnul." Protože... Jirka Menzel říkal: "Ten pocit já jsem měl před každým filmem, že jsem cítil, že to je nehotový, že by se na tom ještě mělo dělat a že by se to mělo zastavit, ale nikdy jsem v sobě nenašel tu sílu, říct ne." Čili za tohle ho obdivuje. Ale zároveň říká, že by byl hlopupej, kdyby od tý látky odešel, že tam jsou místa, který se mu líběj. Čili je to pro mě jisté povzbuzení a já na tom budu...

Když mluvíte o Jiřím Menzelovi...

Menzelovi.

... tak mě právě zaráží to, že když jsem asi před deseti lety vedl rozhovor, jeden z rozhovorů s Jiřím Menzelem, tak mi říkal: "Já tak trochu závidím Honzovi Svěrákovi, protože Zdeněk mi slíbil, že až napíše první scénář Honzovi a udělají spolu film, že určitě ještě budeme se Zdeňkem Svěrákem točit." Protože to byla například Vesnička má středisková, kterou vám zrežíroval, byly to snímky, jako Na samotě u lesa a podobně. Když vás Honza odmítl, uvažoval jste o té variantě "Když nechceš ty, můj, synu, půjdu za Menzelem"?

Prohnalo se mi to hlavou, ale hned jsem to zapudil, protože mně by se špatně dělalo tak jako natruc, jako "Teď ti ukážu!", a možná, že bych neukázal. A s Jirkou jsme se dohodli, já jsem mu říkal: "Jiříku, nezlobíš se na mě, že co se mi narodil režisér, tak už pro tebe nepíšu?" A on řek velkoryse: "Prosim tě, já bejt na tvym místě, tak bych se choval stejně."

Byly připomínky Jiřího Menzela, a vy už jste naznačil, co vám Jiří Menzel řekl...

Mhm.

... ke scénáři Vratných láhví, tedy příběhu, pokud se nemýlím, stárnoucího učitele, platí-li to...

Ano.

... který jde do supermarketu k okýnku, kdy vybírá ony láhve, které se vracejí...

Ano.

... a pozoruje lidi, rozmlouvá s lidmi a na základě těchto příběhů odhaluje jednotlivé osudy těch lidí, je to tak?

Je to tak.

Tak měl zásadně jiné připomínky Jiří Menzel, než Honza,když je srovnáváte, ty připomínky?

Já myslím, že Honza chce ještě víc, než Menzel, protože Jirka mi říkal takový praktický věci, že třeba tam má dvě svatby a že jedna svatba do filmu stačí a jiné cenné připomínky, které se dají splnit, ale Honza mi vyčítá, když jsem mu řekl, jak to teď chci předělat, že to je pořád záplatování, ale on by chtěl ten oblek přešít. No, a k tomu právě teďka jako mířím a přemýšlím, jakým způsob... jakou fazónu tomu dát, aby to nebylo záplatování. Ale já s tím nespěchám, takže si na tom zvolna kutám.

A je teď možné, že byste v rámci kutání řekl: "Ten oblek už přešít nejde," a bude to jeden z neuskutečněných scénářů Zdeňka Svěráka?

Mmm. I to se může stát. Možná, že pro zvědavé diváky, kterým to bude líto, to vydám jako knížku.

Byl by to v každém případě dobrý váš tah, protože to, co už se o Vratných láhvích...

Jo, jo, ano.

... napsalo, tak reklamu máte takovou, že by to byl knižní bestseller.

Ano. Někdo nás dokonce z toho podezříval, že to je skrytý způsob, jak vybudit diváky, aby na to šli.

To byste dovedl?

Ne, ne, ne, ne.

Vy na jedné straně kutáte, mohu-li použít vaše slovo, na scénáři snímku Vratné láhve, zároveň jste se také už svěřil, že máte rozpracovaný další projekt. Knižní povídky. Měl jste jich šest, plán byl deset. Umíte pracovat na dvou frontách zároveň? To znamená, že si odskakujete od Vratných láhví a kutání na Vratných láhví k povídkám?

No, k těm povídkám jsem odskočil právě po tom nezdaru s Vratnými lahvemi, kdy jsme si řek: "A co já se budu tady mořit s timdle, s toudletou literaturou, která vlastně podléhá pořád názoru někoho jinýho?" Jo? "Je to moc dlouhý, tohle vyndej, tohle přepracuj." Vždyť já si můžu konečně splnit ten svůj mladickej sen, udělat knížku obyčejných povídek. No, a tak právě proto jsem to začal psát a uvědomil jsem si, jak je to lepší než, než psát scénář. Je to kratší a jste tam naprosto svodnej, nikdo vám do toho nemluví. Vy jste říkal, že jich mám šest, já už jich mám teď jenom pět...

Já jsem očekával, že řeknete: "Říkal jste, mám jich šest, už jich mám deset."

Ne, no, právě. A...

Jakou metodou to děláte, že ze šesti jich je najednou pět?

Metodou, že jednu vyhodíte. Protože...

Důvod?

No, tak dáte to přečíst kamarádům, my jsme byli na zájezdu s divadlem, tak jsem to dal Milaně Čepelkový, Jardovi Weigelovi a pár jinejm a oni řekli: "Todleto nemusí bejt, ta je blbá." No, tak tam nebude, no.

Bojím se zeptat na další otázku, nebo položit další dotaz, a to z toho důvodu, že se může stát, že například i tato knížka nemusí vyjít, ta knížka povídek, jestli budete pracovat podobnou metodou.

No, kdybych pracoval takhle, tak by skutečně nevyšla, ale...

Těch pět, jako ty už prošly, ty jsou...

Ty už prošly, ty tam budou určitě.

Dovedete odhadnout a dáváte si, dáváte si vy ve své hlavě nějaké časové termíny, dokdy chcete mít Vratné láhve vyřízené, dokdy chcete mít knížku povídek, nebo jste člověk, který nechává si plout čas?

Takhle jsem pracoval celý život, že mě honily termíny. Teď už ne. Teď mám jen to divadlo, který má svý termíny a ty musim dodržovat, ale tady kdy já to dodělám, jestli to dodělám, to záleží pouze na mě. Ale u těch povídek bych řek, že to chci dotáhnout do těch deseti, to bych byl teda, to bych se neměl rád, kdybych to nedokázal. Ale u těch Vratných láhví, tam to může skončit v šuplíku.

Vzpomínám si, když jsme spolu vedli první rozhlasový rozhovor, tak jste zmiňoval, proč jste se stal učitelem, že jste češtinu chtěl učit proto, že jste chtěl být spisovatelem a chtěl jste vědět, co bylo napsáno, abyste se neopakoval.

Mhm.

Tak parafrázo...

Dobře to říkáte, ano.

Tak parafrázuji vaše, vaše slova, znamená to, že si plníte svůj sen.

Ano.

Už máte přečteno, nechcete se opakovat, a proto píšete ty povídky jako Neruda.

No, přečteno mám málo, já nejsem velký čtenář, já čtu hrozně pomalu, opravdu, ale s tím jazykem já se obírám, tím jazykem já se obírám tak rád, tou češtinou, že právě ta povídka vám to umožňuje, protože já nejsem člověk, který by byl schopen napsat román, ale nakonec jsme i rád, protože jsem si uvědomil takovou pravdu, kterou asi každý spisovatel zná, že slovo v povídce má daleko větší specifickou váhu než v románu. Tam záleží na každém výrazu a právě, že ta povídka je krátká a musí být vypointovaná, musí mít svou klenbičku, tak to je radostná práce a s tím jazykem se můžete mazlit a oceňovat, co všecko dovoluje, jak se to dá různými způsoby napsat a můžete psát i věci, který nejsou vidět. Což já u toho, u té scénáristiky jsem se naučil pořád jenom psát o věcech, který vidíme, že jo, že nemůžete tam psát co, co se děje v člověku, musíte to zobrazovat pořád.
redaktorka

Posloucháte Interview BBC.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je herec, scénárista, textař, pan Zdeněk Svěrák. Dovolte, abych, předpokládám, že vy tu zprávu znáte, abych zmínil, že Jára Cimrman nebude Největším Čechem, přestože počet nominačních hlasů v jeho prospěch byl enormní. Co by tomu Cimrman řekl?

Co, Česká televize, pokud vím, konzultovala s BBC, od které tu soutěž koupila, co mají s Cimrmanem dělat, a oni jí řekli, že nemá naději, protože prý neexistoval, já bych chtěl BBC vzkázat, že ať se podívá na Shakespeara, tam to taky není moc jasný, jestli jich nebylo náhodou víc, těch Shakespearů, a kdoví, jestli to nebyla i ženská, jsem se taky dočet. My, když s Láďou renovujeme nějakou Cimrmanovu věc, tak si říkáme kolikrát taky, že není možné, aby to napsal jeden člověk, že možná, že... Říkali jsme si, že to, že buď je to jeden obrovskej génius, a nebo by na to museli být dva středně geniální.

Dot... dotklo se vás to jak cimrmanologa, že tady bylo způsobeno a spácháno příkoří velkému českému géniovi?

Dotklo a nedotklo. Když skoro čtyřicet let přesvědčujete veřejnost, že tady žil takovýhle gigant, který byl nepochopen, a teď vám někdo řekne, že nežil, tak vás to zamrzí, ale na druhé straně je to potěšující věc, že ten národ, kterému jsm e ty signály, to poselství dávali, ten to pochopil a to, co se Cimrmanovi nepřihodilo za života, se mu přihodilo po smrti, že ho uznal a že ho chce za Největšího Čecha, to nás blaží.

Umíte být škodolibý?

No, když mě někdo dožera, tak jo, ale nevyžívám se v tom.

Ptám se proto, že by mně zajímalo, zda jste měl jistou míru škodolibosti například i vůči významné londýnské instituci, britské BBC, kde se musela Česká televize dotázat. Jak to vlastně je, když je v České republice fiktivní postava, kterou lidé navrhli na Největšího Čecha, a teď Česká televize neví, co s tím?

No, to je roztomilá situace, a myslím, že jim to trochu zamotalo hlavu, a to je dobře, ale když se nad tím zamyslím, já myslím, že se tady, když se zamyslím nad tím počtem hlasů, které Cimrman dostal, tak já si myslím, že se tady slilo několik potůčků, několik proudů. Ten jeden proud je asi taková studentská snaha toho kantora nebo toho, kdo je nad ním, vyzkoušet. "Co ty s tím uděláš, když mi ti tam hodíme tendle špek?" To je jedna věc, druhá věc je, že lidi si asi uvědomili, že ti velikáni, mezi kterými maj rozhodnout, jsou neměřitelní. Že to zadání je takový podivný. Že jo? Jak chcete říct, jestli Karel IV., kdoví, jestli to byl Čech, je větší než třeba Komenský nebo Housar... je, je to těžko změřitelné. A tak si možná řekli: "A dyť vona jistota asi bude Cimrman." A co, co je, co se skrývá pod tou jistotou? Je to humor. Je to nadhled. Zřejmě si mnoho lidí řeklo podvědomě, že ten humor je kvalita, kterou tendleten národ má, a tím řeší svý komplexy, svá neštěstí, svou bezmocnost, mnohokrát ho zachránil, tak ho oceňme, jako, jako hodnotu. A to, to mě blaží.

Pokud bych se měl podívat do historie Cimrmanova nebo historie bádání cimrmanologů, nepřekvapuje vás, že se už téměř úplně zapomnělo na to, že když Cimrman vznikl jako fiktivní postava...

Mhm.

... v někdejší armádní redakci Československého rozhlasu, že to de facto byl současník? Že to nebyl... říkám to správně? Byl to současník?

No, říkáte, ale já bych tohleto jako zapomněl. Protože je to pravda...

To kazí ten příběh o Cimrmanovi.

... to kazí ten příběh, no. je pravda, když jsme s Jiřím Šebánkem dělali Vinárnu u pavouka, ten rozhlasový pořad, kde vlastně se Cimrman vylíhnul, tak jsme, aniž jsme ještě věděli, že to toho Cimrmana, že se tím budeme živit, tak jsme tam jednu postavu téhož jména měli. Ale nevěděli jsme holt, že to jméno potřebovat, protože bylo krásný, tak jsme dali to jméno řidiči parního válce Stavby silnic a železnic Hradec Králové, nebo Pardubice, to už nevim, který v té vinárně nafukoval ucházející stan, kde měl své výtvarné, výtvarná díla. A ta díla byla vlastně to, co přejel tím parním válcem, a popelnice, že jo. A tak dál. No, ale když jsme pak zakládali divadlo, tak jsme si říkali: "Na to lidi zapomenou, my si todle jméno vypučíme pro našeho velikána, protože ono je krásné jak svým křestním, tak tou, tím příjmením. To křestní, to evokuje dobu, kdy umělci, aby byli publiku milí, tak si neříkal Jaroslav, ale Jára, Jára Pospíšil, Jára Kohout, i Plachta, kterýmu říkáme dneska Jindřich, byl na plakátech jako Jindra Plachta, čili tam je ta uměleckost, taková ta chtít se zalíbit publiku, a to Cimrman, psáno česky, ale vlastně německý slovo, je vlastně výraz vlastenectví, že jo. "Já bohuž... bohužel se jmenuju Cimrman, ale podívejte, jak to píšu." Čili spojení těchhle těch dvou slov je přesný, a proto se nám tak líbilo a dali jsme mu to, to jméno.

Kam by Zdeněk Svěrák položil okamžik, kdy bylo nutné, pokud by měla být ta fikce, a byla propracována do nejmenších detailů, abyste opravdu velmi detailně zkoumali, zda si některé údaje o Cimrmanovi neprotiřečí a podobně? To znamená, dky bylo nutné všechny informace udržet tak, aby tady ten příběh, doufám, že byl konzistentní? Protože jsem neměl čas tak se připravit na vás, abych zkoumal všechny materiály týkající se Cimrmana.

My nejsme s Láďou vědci ani hnidopichové, a kdyby si nějaký hnidopich dal práci, tak tam najde samozřejmě věci, kde by nás jako nachytal na švestkách, nebo na čem se to nachytává. A my jsme to ale vzdali. My, když jsme psali, tak jsme zpočátku si říkali: "Pozor, tak když to dáme do roku 1899 a podíváme se, kde byl," no, a zjistili jsme, že byl v Mongolsku, já nevím, že byl zároveň ve Lvově. A pak jsme to vzdali, protože to bysme to bysme nic nenapsali. Takže ať si pochutná ten, koho baví se v tom šťourat, ale Cimrman byl prostě všude, a je to.

Byl někdo takový, kdo by zcela vážně za vámi přišel, například z vysoké školy, s tím, že chce psát diplomovou práci nebo jinou práci na téma Cimrman a fenomén v české společnosti, Cimrman?

Několik takových diplomek jsem čet a myslím, že nebyly přímo na toto téma, ale na téma Divadlo Járy Cimrmana, jazyk divadla Járy Cimrmana, jeho hry, a samozřejmě se k tomuhle tomu taky, taky dostali.

A byly tam nějaké, říkáte, že se k tomu dostali, to znamená, hledali tam oni rozpory?

Zřejmě ten, kdo si vybere téma pro diplomovou práci Cimrman, je, je fanda a nehledá tam chyby, ale jsou dva lidé, příznivci, kteří si dávají práci s tím, mapovat Cimrmana po heslech, to nám vyšlo v knížce, která se jmenuje Dodatky, jak vydáváme hry U paseky, tak jeden díl se jmenuje Dodatky, a oni opravdu úřednickou pečlivostí abecedně seřadili všechna jména, všechny výrazy, které v těch hrách a seminářích jsou, a všechny je vysvětlili a je tam taky chronologický výkaz, kde Cimrman v kterém, v kterém roce byl a v některých rocích je to zahuštěné.

Kdy jste, kdy jste skončili právě s tím, abyste si dávali pozor na to, aby to nebylo až příliš zahuštěné v některých rocích a tím pádem podezřelé?

No, ze začátku, když to ještě bylo přehledné, tak jsme se snažili to dodržovat, ale potom už to nešlo, jak toho bylo napsáni víc a víc a byl na více místech, tak už se nám, někdy to není vyhnutí, když ho chcete třeba spojit s Nerudou, tak musíte do toho 1891, kdy zemřel, to stihnout, a už tam máte jinou, jinou událost, tak to se nedá nic dělat.

Když jsem přemýšlel nad tím, Ulice Járy Cimrmana, pamětní deska Járy Cimrmana, jsou akce, které rozvíjejí Cimrmanův odkaz, podle čeho si vybíráte, kterou akci ano, kterou akci ne, aby zapadla do té mozaiky vzdaní pocty nebo poct českému velikánovi?

No... všude jezdit nemůžeme, čili když někdo se rozhodne odhalit pamětní desku na svém domě,kde je napsáno třeba, že "zde Cimrman určitě nebyl", tak zřejmě jí odhalovat nepůjdeme, protože takových desek už je hodně, ale když se město rozhodne, že pojmenuje ulici, tak to cítíme jako povinnost, takže v Olomouci jsme jí křtili, v Brně jsme jí křtili, v Roztokách u Prahy a teď bude jedna ulička slepá Cimrmanova na Nymbursku, u máme její fotografii a nevíme, jestli jí pojmenovat Cimrmanova slepá ulička nebo slepá třída.

Dovolte, abych náš rozhovor zakončil tam, kde jsme zakončili náš rozhovor poslední, který jsme před rozhlasovými mikrofony vedli, Liptákov a stále ještě neobjevená tajemství domu velikána. Říkal jste, že různě nacházíte pozůstalosti za těmi trámy, u kterého trámu teď jste?

No, on ten liptákovský dům už je prozkoumán, čili my nacházíme i jinde, Afriku jsme našli, my tomu říkáme rukopis železnobrodský, v Železném Brodě v archivu ochotnického souboru, čili není vyloučeno, že tam možná na nás ještě něco čeká, protože Cimrman byl především divadelník, a uvažovali jsme o tom s Láďou, že možná ta patnáctá hra, ten patnáctý objev, bychom ještě měli učinit a bude to zřejmě na základě torza Cimrmanovy benefiční hry pro herce Otu Plka, ale to je všechno, co vám prozradím, a to z toho důvodu, že o to víc nevíme.

Děkuji za rozhovor.

Prosim.

Hostem Interview BBC byl scénárista, spisovatel, textař Zdeněk Svěrák. Věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy a někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.