Václav Moravec moderátor BBC

Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dnes evropský komisař pro školství, vzdělávání, kulturu Ján Figeĺ. Přeji vám hezký dobrý den do Bruselu.

Dobrý den všem v České republice.

Pokud byste se měl zařadit do některé z následujících škatulek, euroskeptik, eurorealista, eurooptimista, kam patříte?

Jsem v první řadě Evropan, a to považuji za východisko pro všechny diskuse o pocitech, anebo náladách, ale hlavně o postojích. Evropská integrace přinesla výsledky, které jsou dnes evidentní. Čeští spoluobčané, tak jako i slovenští, polští, maďarští a samozřejmě ti na Západě, déle mohou prožívat, rozvíjet svoje možnosti v novém prostředí, které je i o konkurenci, ale i o spolupráci a o nové situaci.

Promiňte, že teď vstoupím do vaší řeči, pane komisaři, ale Evropan nevylučuje to, že můžete být euroskeptikem, eurorealistou, eurooptimistou. Řekněme, že Evropan je nadřazený těm třem skupinám, které jsem zmínil.

Není nadřazený, ale za nejdůležitější postoj z hlediska zodpovědnosti, anebo přístupu k širším politickým otázkám považuji zodpovědnost, odhodlání. Ty nálepky, anebo to zařazení totiž má své konotace. Já mám pocit, že jsou jiné v Čechách, jiné v Británii, jiné v Německu. Takže nedoporučoval bych přiřazovat nálepky, ale dřív podle postojů, podle skutků ...

Jste Slovák, tak kam byste se vy zařadil v tom kontextu slovenském, protože sleduji slovenská média a tam se tyto tři škatulky také používají. Takže v tom slovenském kontextu jako Slovák patříte kam?

Nemám problém s realismem a považuji ho za potřebný, důležitý i v osobním i ve veřejném životě.

Jste evropským komisařem, máte tudíž v popisu práce hájit, obrazně řečeno, do roztrhání těla evropské instituce. Pane komisaři, existují ale okamžiky, kdy osobně pochybujete o smysluplnosti některých věcí, které s evropskou integrací souvisejí? Jsou takové?

Zatím jsem se nepřistihl při takové věci. Asi je to celé náročné tím, že Evropská unie je velmi rozsáhlý komplex nejen institucí, ale i vztahem stále rozsáhlejšího primárního, anebo sekundárního práva. Vyžaduje si to i znalost i schopnost se v tom orientovat. A proto je to náročné. Ale podívejme se, jaký je ten prostor zajímavý při pohledu na země, které klepou na dveře, respektive při například blížící se návštěvě poprvé v dějinách amerického prezidenta do evropských institucí, nejen na kontinent. To znamená, že Evropská unie je zvenku často viděna o mnoho atraktivněji než zevnitř, což je možné třeba analyzovat, ale určitě to není důvod k nějaké euroapatii, ale jde o europasivitu, jakou často vidíme. Dřív si myslím, že jsme získali dědictví po rozšíření, které je třeba dále zdokonalit, zlepšovat, reformovat, dynamizovat. O tom všem by rozšířená Unie měla být. Já jsem přesvědčený, že po vstupu Čechů, Poláků, Maďarů a všech ostatních je Unie více evropskou.

Dovolte teď, abych navázal na vaše slova. Nejnovější výsledky pravidelného šetření, eurobarometr, ukazují, že nové členské státy Evropské unie, ať už je to Česká republika, Maďarsko, Slovinsko či Malta, zaznamenávají pokles počtu lidí přesvědčených o převažujících výhodách jejich členství v Evropské unii. O čem podle vás ta skutečnost vypovídá?

O ničem novém, protože podobné trendy byly i v předcházejících rozšířeních evidentní. Někdy je to odpovědná jiskra očekávání, někdy je to klasický případ, že všechno potřebuje svůj čas, protože i přechodná období a adaptace na nové poměry je celkem náročná nejenom pro firmy, ale samozřejmě i pro jednotlivce. Ne všichni stíhají mnohé změny práva, ekonomiky, toho všeho, co se od osmdesátého devátého roku děje.

Když ještě doplním tu statistiku a opět vstoupím do vaší řeči, v té drtivé většině původních států evropské patnáctky, s výjimkou Velké Británie, převládá mezi lidmi pocit, že jejich stát má ze členství zisk. Nejspokojenější jsou ti, kteří brali ještě, anebo v současnosti berou nejvíc příspěvků z fondů Evropské unie, a to jsou Irsko, Portugalsko a Španělsko. Domníváte se, že ti skeptici, kterých je poměrně velké množství v nových členských zemích Evropské unie, se pak stanou lidmi méně skeptickými po čase?

Možná, že je to něco i o zkušenosti, možná, že je to něco i o zralosti, něco i o tom, abychom neměřili Evropu jen přes peníze, protože mnozí mimo Evropskou unii, kteří buď klepou na dveře, anebo se snaží o intenzivnější spolupráci, by rádi řešili naší skepsi, naše problémy, protože mají o mnoho tvrdší, zásadnější spory, anebo problémy na řešení, ať už veřejného nebo mezinárodního života. Často bohužel Evropa je zkoumaná jen z pohledu má dáti, dal, dal, přijal, anebo zisků, přitom evropská integrace od počátku nebyla ani zamýšlená, ani založená na ziscích, ale na čemsi koncepčnějším.

Ale promiňte, když to může být pro tu veřejnost poměrně obtížné, řekněme, přeložitelné nebo srozumitelné. Tvrdí se to, že existuje jakýsi newspeak Evropské unie, že vám komisařům, když s vámi novinář mluví, tak velmi obtížně rozumí, respektive veřejnost, které musí novinář ta slova přeložit, takže se jevíte veřejnosti v České republice, na Slovensku jako vzdálení eurokrati v těch krásných, velkých domech.

Nechtěl bych vypadat ani jako eurokrat, ani byrokrat, ani technokrat. Inženýrem jsem možná proto, že za komunismu jsem neměl takové možnosti studia, jako má tato mládež nyní. A bude mít, když si zachová svobodu a právní stát a systém v otevřené Evropě. To, co před patnácti lety nebylo možné, respektive začalo se ukazovat jako nová možnost. Teď, když to máme, máme být skeptičtí? No, vždyť to je, to je dřív naopak.

Kdybych vám namítl, že ta skepse může souviset se špatnou srozumitelností Evropy a evropských institucí. Jaká by byla vaše odpověď?

Tak je třeba ji vylepšovat.

V čem?

No, v tom, že Evropa, to není Brusel a Brusel, to není komise. Evropa, to jsme my všichni včetně Pražáků, Brňanů, Moravanů, Slezanů. A vytváříme si společný prostor reprezentace rozhodnutími, různými mechanismy. Takže je to o nás a pro nás. Není to o nějakých nadvládách, ať z Washingtonu nebo z Moskvy, anebo odkudkoli ze silných center. Je to o Evropě, která může být svobodná a celistvá. A samozřejmě je zodpovědná za svůj charakter. Takže Evropa bude taková, jací jsou Evropané. Skepse asi ...

A když Evropané podle některých sociologů, kteří tvrdí, že de facto ta skepse souvisí s demokratickým deficitem evropských institucí. Je v tomto podle vašeho názoru problém, demokratický deficit evropských institucí?

Říká se tomu tak, ale dnes je o mnoho více komunikace, než bylo v minulosti. Já jsem přesvědčený, že tak, jak je a má být kontrolována nejen komise, ale všechny evropské instituce, tak by se měla možná prohlubovat transparentnost ve všech zemích. Je to správa věcí veřejných v tomto případě evropských. Já nevidím důvod pochybovat o tom, že je to otevřené, že je to demokratické, založené na procedurách, které jsou dohodnuté. Takže je jen na nás, abychom nešermovali nějakými slogany obvinění, ale vstoupili do zodpovědnosti ať už jako kandidáti na europoslance, anebo ti, kteří vybírají a samozřejmě ti, kteří komunikují a neustále se snaží o transparentnost, o kontrolu.

Český sociolog Jan Hartl tvrdí, že i přes skeptický postoj k převažujícím výhodám členství České republiky v Evropské unii existuje u zhruba poloviny obyvatel jistá naděje ve vztahu k Evropské unii.

JAN HARTL (zvukový záznam): Na Evropskou unii pohlíží alespoň část obyvatelstva jako na šanci dostat se z takové, takové té slepé uličky, ve které se nacházíme, z takového bezradného přešlapování, ve kterém jsme už řadu let. Ale ta víra není taková slepá, že nám Evropská unie pomůže proti své vůli. Nejdřív my musíme pohnout s naší neuspokojivou nepřehlednou vnitropolitickou situací a pak si budeme moci umět také nalézt lepší cestu k tomu, k těm šancím, které nám nabízí Evropská unie. Česká populace v současné době je právě velice skeptická, protože nevidí cestu, jak se z takového toho rozpačitého přešlapování dostat.

Konstatuje český sociolog Jan Hartl. Pokud by měl evropský komisař pro školství, vzdělávání a kulturu Ján Figeľ, host Interview BBC, na, řekněme, třech či čtyřech příkladech ukázat, jak může Barrosova komise, jímž je členem, přispět ke srozumitelnosti Evropské unie, které tři, čtyři případy by zmínil konkrétně?

Například poprvé v dějinách je velmi důležitý princip, každá země zastoupená jedním komisařem, realizací jistého propojení mezi úrovní národních, anebo národnostně-státních zájmů a těch společných evropských, které nejsou od toho odtržené, jsou specifické, ale jsou vytvářené společenstvím států. V té oblasti dřív programové, anebo politické to vidím v takovém zreálnění pohledu na ambice a možnosti, schopnosti, protože jsem přesvědčený, že Evropská unie může být úspěšnější, ale je velmi důležité rozlišovat, kdo je za co zodpovědný. A doopravdy nejen si klást ambice, anebo cíle, ale dělat reálné kroky k jejich naplnění. A tam bych se rád vrátil k tomu, co říkal kolega, že mnohé z těch odpovědí se musí najít doma v Čechách, na Slovensku, protože tam jsou kompetence, tam jsou zdroje, tam jsou základy i toho společného evropského. Evropa tomu může něco přidat například i v tom, co obhajujeme, abychom společně více a lépe investovali do vzdělání a do výzkumu, což jsou přidané hodnoty směrem k poznatkové ekonomice.

O tom záhy bude řeč, až budeme v druhé části Interview BBC rozebírat vaši oblast, vaše portfolio. Dovolte, abych se ještě zastavil u jednoho faktu z lednového eurobarometru. Ačkoli se většina zemí Evropské unie chystá na ratifikaci nové ústavní smlouvy, podle lednového eurobarometru se o ústavě cítí být, a teď pozor v celoevropském průměru, dobře informována jen desetina dotázaných, tři pětiny se považují za obeznámené a třetina o základním dokumentu Unie vůbec nic neví. Podle vás je to spíš problém v jednotlivých národních státech nebo na celoevropské úrovni, podle vás, kteří sedíte a jste delegováni v evropských institucích?

Anebo nás všech, kteří žijeme v Unii a máme možnost mluvit do médiích, anebo žít s médii. Já jsem přesvědčený, že ten obrázek se velmi liší země od země. A to je i o otevřenosti i o přístupu a postojích ke společným evropským záležitostem. V některých zemích organizují referenda, jinde se rozhoduje v parlamentu. Tři země už se rozhodly. Jsem přesvědčený, že ta míra komunikace, diskusí a nakonec i angažovanosti lidí bude postupně s celým tímto procesem narůstat. A nikdy to zřejmě nebude v celistvosti, v plnosti, v úplnosti. Vždy se najdou lidé, kterým buď na tom nezáleží, anebo jsou dřív pasivní.

Chcete tím říci, že tím, že se cítí v rámci celoevropského průměru dobře informovaná jen desetina dotázaných, že to souvisí s tím, že ratifikační proces evropské ústavní smlouvy je na začátku?

Ne, ne, ne, samozřejmě, že ne, ale já jsem byl vyjednávač na Slovensku a vím, jak náročné bylo například sledovat celý proces, který probíhal. Zároveň s tím probíhala harmonizace mnohých záležitostí s evropskou legislativou, zároveň mnohé reformy, a to celé se dělo v transformaci z komunismu, respektive ve formování nových institucí, dokonce i po rozdělení federace československé, takže pro běžného občana je to doopravdy náročný, jistým způsobem až historický proces. A žádá si mnohem více komunikace a jistě i zralosti, jistého zájmu, že je to o oboustranné, o dvojsměrné komunikaci, nemůže to být jenom nějaká kampaň, anebo, anebo propaganda, to ne.

Další téma, rozvoj školství a vzdělávání v Evropě. Pane komisaři, až se vás budu, řekněme, za tři roky ptát na to, kterou věc se vám podařilo jako komisaři v rámci svého portfolia prosadit, co byste mi rád odpověděl?

Přál bych si, a teda nejen teoreticky, ale velmi konkrétně, aby se v Evropě vytvořilo více kompatibility mezi různými národními vzdělávacími systémy, protože oni zůstávají a budou různé, nejde to je neharmonizovat, ale proto aby vznikal větší prostor svobody, uplatnění, vzdělání a tím pádem i konkurence a tím pádem i kvality, protože tam, kde se otevírá a narůstá konkurence, je i tlak na kvalitu ...

V čem konkrétně byste si přál, aby ony vzdělávací systémy byly více společné, nebo měly více společných znaků, v čem konkrétně?

Tak, aby to, co vystuduje občan v Praze, anebo v Brně bylo přenosné do Německa, do Rakouska, do Británie, do Irska na základě takzvaného vzájemného uznávání kvalifikace. Chceme k tomu vytvořit i právní rámec, protože tohle je důležitý krok. Nyní probíhá na úrovni vysokého školství takzvaný boloňský proces a na úrovni odborného vzdělávání, anebo učňovského školství takzvaný kodaňský proces. Ty termíny jen proto používám, aby pro jednoduchost jsem nemusel všechno opakovat, ale vede to k tomu, že dnes už se stává realitou přenos kreditů na úrovni vysokých škol a univerzit. K tomu má přispět dále i rovnocennost stupňů vzdělání, ať už jde o bakaláře, anebo magistra, později o doktorandské studium. No, a výsledkem toho má být kvalifikace, která slouží jako základ pro uplatnění v životě, pro práci. A toto by mělo dozrát do podoby legislativního rámce na takzvané vzájemné uznávání kvalifikace. Dnes totiž na jednotném trhu, připomínám, že máme jeden ekonomický trh, jeden rámec, je možné uplatnit přímo jenom některé profese, které jsou takzvané regulované profese. Všechno ostatní je blokované množstvím různých národních odlišných předpisů. Vytvořit systém, který bude znamenat vzájemné uznávání kvalifikace, znamená pomoct lidem ať už těm mladším, anebo starším uplatnit se na trhu práce.

Kdy očekáváte, že by tento jednotný systém uznávání kvalifikací měl být hotov?

Chtěli bychom ho předložit na první diskusi na jaře na konferenci ministrů školství čtyřiceti zemí. Podtrhávám čtyřiceti proto, protože to není jen proces Evropské unie, ale o mnoho širší, což zároveň mluví o jeho významu a vážnosti. Sejdeme se představit jeho základní náčrt a když se shodneme, tak půjdeme dále a příští rok 2006 by mohl být připravený už konkrétní návrh do schvalovací procedury potom, co absolvuje povinné konzultace.

Znamená to, že půjde-li to poměrně hladce a dobře, tak by za rok mohl být ten návrh hotový?

Hotový ano, ale ne schválený, protože to je zase další složitá procedura. Ale když bude hotový a doopravdy kvalitní, tak za několik let si umím představit, že bychom takovýto rámec měli v praxi. Ale to bude potřebovat nějak nejen mnoho práce, ale velmi důležité vlastnosti, anebo atributy pro jednotlivé národní systémy. Totiž centrem citlivosti, anebo nejcitlivějším bodem všeho je kvalita vzdělávání, která musí být zaručená, která musí být nejen transparentní, ale jistým způsobem garantovaná nezávislými institucemi.

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso představil koncem ledna v Evropském parlamentu své plány a plány komise na příštích pět let. Připomeňme si Barrosova slova. Klíčovými cíli politiky Barrosovy komise, jejímž jste členem, jsou prosperita, solidarita, bezpečnost. Šestadvacátého ledna řekl José Manuel Barroso poslancům Evropského parlamentu, že státy Evropské unie musejí zastavit pokles ekonomického růstu. Nová pracovní místa prý vzniknou díky podpoře informačních technologií a omezení byrokracie pro podnikatele. Když to rozšíříme s únorovým děním, kdy Evropská unie schválila návrh akčního programu, který zahrnuje desítky bodů zaměřených na splnění nově formulovaných cílů, takzvané Lisabonské strategie, pro úplnost, jejich uskutečněním by Evropská unie podle představ exekutivy měla obnovit hospodářský růst a omezit nezaměstnanost, tak ten dokument obsahuje několik cílů. Zaměřme se teď na jednotlivé z nich, jak jsem si je nastudoval. Cíl první, zvýšit veřejné výdaje do vědy a výzkumu na tři procenta hrubého domácího produktu, je to podle vás reálné?

Je to reálné. Pokud se k tomu politicky odhodlají členské státy, které se tak už zavázaly, respektive tyto cíle přijaly státy.

Ano, ony je přijaly a neplní je. I Česká republika přijala sice závazky, předpokládám, stejně jako Slovensko, ale velmi obtížně se plní v zemích, kde se reformují veřejné finance, protože zkrátka věda a výzkum, na ně zbývá málokdy.

Ano, bohužel často jsou takové jakoby zůstávající, anebo reziduální v tom celém balíku všech potřeb. Ale na omluvu jen bych dodal, že v roce 2000 to přijímaly státy tehdejší patnáctky, my jsme se k nim postupně přihlásili a nyní je důležité, aby doopravdy pro zlepšení situace, už i z hlediska konkurenceschopnosti, hospodářského růstu, ale i zaměstnanosti Evropa přidala v tomhle. Protože investice do lidského potenciálu, do kreativity, do výzkumu, do vzdělávání, do inovací jsou nejlepší, zabezpečují největší dynamiku a samozřejmě využívají především lidský potenciál. Ty tři procenta jsou dřív referencí na objem, který je běžný u našich konkurentů, ať už mluvíme o Spojených státech amerických, anebo o Japonsku. Problém Evropy ani tak není na straně veřejných zdrojů, kterými jsou nejvíce státní rozpočty, ale na straně privátní sféry, ať jsou to už podniky, anebo jednotlivci. Tam Evropa zaostává i v oblasti vzdělávání i v oblasti výzkumu. A když se tento dvojitý deficit sčítá, tak potom vidíme velké zaostávání, které se v některých případech prohlubuje.

Pane komisaři, když opět vstoupím do vaší řeči, v tom dokumentu jsem četl a teď cituji doslova, že je zapotřebí, aby bylo usnadněno financování vědy, výzkumu a inovace změnou pravidel omezujících státní podpory do těchto aktivit. Někomu se ta věta může zdát psána úředničinou. Pokud byste měl říct, která pravidla by měla být změněna a která vy budete jako komisař prosazovat, která to jsou?

Teď nevím, jestli si dobře rozumíme, jestli z hlediska překladu, anebo vybrané věty, ale právě větší zaměření politik a i zdrojů do oblasti výzkumu, inovací, patentů, vzdělávání je to, na co chceme klást důraz. A chtěl jsem říct, že ten obraz na jedné straně ukazuje, že se některé problémy dřív v průměru ve všeobecnosti prohlubují, například hospodářský růst oproti USA. Ale na druhé straně, když se podíváme na detaily toho obrazu pětadvacítky, tak vidíme země, které už dnes jsou schopné nejen držet krok, ale být lepší a naplňovat cíle, které si stanovily, například některé skandinávské země, konkrétně například Finsko. I z hlediska vzdělávání a jeho výsledků i z hlediska výzkumu, anebo inovací můžeme hovořit i konkrétněji, jsou to velmi povzbudivé a inspirující výsledky. A před deseti lety, což není až tak dávno, například tato země při vstupu do Unie, před vstupem do Unie, měla mnohé hluboké strukturální problémy včetně dvojciferné devatenáctiprocentní nezaměstnanosti.

Které kroky tedy jsou inspirativní, buďte konkrétní, a které byste rád, kdyby existovaly například v České republice do tří, čtyř let?

No, dokonce jsme se na tom i shodli, že každá země musí na svojí míru ušít tu Lisabonskou agendu, protože jiné jsou možnosti a postavení některých starších členských zemí, jsou i jiné priority už i z hlediska dobíhání, dobudování infrastruktury, anebo dědictví, z hlediska vzdělávacího systému, výzkumného potenciálu a tak dále. To, co bych doporučoval bez ohledu na nějaké širší otázky, je směrovat investice, ne náklady, ale investice, právě do lidských zdrojů, aby se ten potenciál doma rozvíjel ať už v oblasti vzdělávání, anebo výzkumu tak, jak je to ve shodě s celou evropskou pětadvacítkou. No, a potom využíval konkrétní možnosti danosti každé ekonomiky, protože doopravdy se velmi lišíme a i budeme lišit. Častým problémem je nedostatek reforem v jednotlivých zemích a očekává se, že Brusel to nějak dohodne. Já jsem přesvědčený, že velká většina základních kroků, adaptace, rozhodnutí je právě na straně členských států, a to není o alibi. Totiž ekonomickou politiku nevykonává Brusel, on jí může koordinovat, ale je stále a bude v gesci, v kompetenci členských zemí. Velmi mnoho záležitostí se na úrovni Unie jenom koordinuje a potom to bohužel vypadá, že Unie je celkově neúspěšná, anebo že průměry se nedosahují. Je třeba stanovit strategie, dlouhodobě je naplňovat, neměnit při změně vlády ať je levá, nebo pravá tak, jak to dokázaly například vzpomínané Finsko, anebo Irsko. Dlouhodobě, na priority, se zdroji, s dobrými podmínkami, kterými mají být zákony, anebo otevřenost pro investice, se dají dosahovat výsledky, které jsou vynikající a přitom nejsou to zázraky.

Dovolte, abych se opět vrátil na tu celoevropskou úroveň. V oné akční strategii nebo akčním programu Evropské unie, který rozvíjí Lisabonskou strategii a který byl schválen začátkem února, stojí jako jeden cíl: "Založit evropský technologický institut jako přímou konkurenci nejlepším vědeckým pracovištím ve světě, a to s účastí státu a soukromého sektoru," konec citátu. Kdy myslíte, že je reálné, že vznikne evropský technologický institut?

Celý ten program, abych ho ještě pojmenoval, z hlediska zaměření je myšlený a nabízený jako partnerství, protože to není jen téma pro komisi, protože komise nemá ani všechny páky, ani zdroje a nyní budeme vidět, jak se bude jednat o finanční perspektivě, která to má celé podložit zdroji. Je to o partnerství jednotlivých institucí, anebo zemí. V tomto případě bych rád řekl, že například loni jsme začali podobně, jako mají ve Spojených státech ve formě /nesrozumitelné/ stipendium realizovat Erasmus Mundus program, který se rozbíhá už druhý rok. Je velmi populární a přinese své ovoce, je to o získávání nejlepších mozků, talentů do Evropy, jak to dokázali naši konkurenti před desetiletím do Spojených států amerických.

Promiňte, abychom se vrátili k tomu evropskému technologickému institutu.

Nyní k němu chci přejít, protože to porovnání jsem chtěl využít, jako že /nesrozumitelné/ a Erasmus Mundus. MTI, anebo Massachusetts Technologie Institut je velmi známý v technickém, anebo edikačním světě. V Evropě takovéhle společné centrum neexistuje. Jestli se ho podaří inspirovat a založit, je teda velké téma, ale je evidentní, že Evropa potřebuje více poskládat svoje schopnosti, síly a na druhé straně otevřít prostor pro ty, kteří tu jistou možnost, jistou schopnost mají, aby se uplatnili na větším, větším evropském prostoru. Takže takováto myšlenka je inspirovaná právě z prostoru konkurence Spojených států amerických.

Vy mi to, pane komisaři, berete od Adama. Já jsem se vás ptal, kdy je reálné, že evropský technologický institut bude fungovat a bude přímou konkurencí těm nejlepším vědeckým pracovištím ve světě?

Rád se k vám vrátím s odpovědí. Přesněji po konzultacích, které nyní probíhají a budou velmi důležité, s členskými zeměmi a s jednotlivými možnými institucemi, které by na takovouhle myšlenku nejen zareagovaly, ale byly by schopné ji dále prohlubovat, rozvinout a zadefinovat. Takže je to idea, která se zatím konzultuje.

Kdy by si Jan Figeľ přál, aby evropský technologický institut existoval?

Do třetice, čím dřív, tím lépe, ale raději reálně, než nějak fiktivně a neunáhleně, ne bez hlubších konzultací, anebo hledání co nejpreciznějšího modelu. Máme Evropský univerzitní institut ve Florencii, v Itálii, který slouží pro humanitní vzdělávání a slouží dobře. Něco podobného pro technické vědy chybí, i když existují některá národní centra, nechci je nějak detailizovat, jmenovat, abych jiné nevynechal, proto tato myšlenka je inspirující a má svoje rácio, ale bude potřebovat nejen myšlenku, anebo rácio, ale zdroje a shodu.

Hostem v bruselském studiu BBC byl evropský komisař pro školství, vzdělávání a kulturu Jan Figeľ, děkuji, že jste přijal mé pozvání a přeji vše dobré do Bruselu a někdy příště na shledanou.

Děkuji pěkně, do budoucna všechno nejlepší do České republiky.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.