Václav Moravec moderátor BBC

Od roku 2003 působí Zdeněk Mácal jako šéfdirigent České filharmonie. Vrací prestiž orchestru na zahraničních polích. Brněnský rodák byl vítězem mezinárodních dirigentských soutěží. Po sovětské okupaci odešel do exilu. Během své dirigentské dráhy řídil více než sto šedesát orchestrů. Nejen o tom bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je šéfdirigent České filharmonie, Zdeněk Mácal. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den, pane Moravec.

Když jste v únoru roku 2003 před nástupem do pozice šéfdirigenta České filharmonie seznamoval novináře se svými představami vedení České filharmonie, vyzval jste žurnalisty doslova, a teď cituji: "Pokud můžete, nepište o mně, že jsem Čechoameričan, ale šéfdirigent České filharmonie," konec citátu. Proč jste považoval za nutné toto novinářům říct?

Já nevím, to byla momentální reakce a protože oni pořád Čechoameričan a používali to dost často v novinách.

Vadilo vám to?

Nevadilo mi to, ale já jsem Čech a jsem šéfem České filharmonie, takže to Čechoameričan mi znělo trošku jako podezřele, nebo nějak jako zavádělo to. Ale mezitím se to všechno uklidnilo samozřejmě a když se o tom nikdo nezmínil, tak mi to vůbec nevadí.

Vy jste totiž ještě v tom únoru, že vás budu opět citovat doslova, řekl: "Dokonce se už snažím potlačit svůj moravský akcent, abych mohl být považován za opravdového Čecha," konec citátu. V souvislosti s tím, když jsem tato vaše slova četl, tak jsem přemýšlel nad tou otázkou, zda vaše Čechoameričanství, nebo respektive světoběžnictví, které za sebou máte, není výhodou a nemělo by být předností, než aby to člověk potlačoval?

Já nevím, já nic nepotlačuji. Ono je to těžké potlačit. Já to třeba řeknu v momentální náladě, nebo v momentě a kolikrát to třeba ani tak nemyslím. Ale to bych se musel vžít do toho momentu, kdy ta tisková konference byla. Nezapomeňte na to, že to bych se vrátil skoro po třiceti letech a jste jmenován šéfem České filharmonie a to je obrovská změna pro každého a zvláště pro mě. A já jsem samozřejmě za těch třicet let neztratil můj brněnský akcent a oni zase ti novináři, to je taková reakce na to, co vy mi řeknete, tak já na to zase reaguji.

Když ti novináři tam říkali: "On má brněnský akcent." Já mám slovanský akcent nebo brněnský akcent zřejmě v pěti nebo v šesti jazycích. Já mluvím několika jazyky. Já se domluvím celkem výborně bez problémů. Ale je tam nějaký akcent a zřejmě je tam ten český, anebo moravský akcent tam je.

Američané vám říkají, že v angličtině, v americké angličtině máte akcent?

Je to heavy czech accent. Mám těžký akcent jako takhle. Rozumíte, ono je to těžké se toho akcentu zbavit, že.

A proč se ho zbavovat, to je právě ta otázka?

To je dobrá otázka.

To je přece Mácal.

Jenže víte co, ono je to těžký, když Brňák má vést tady Českou filharmonii. Ono je to těžké, jenže mezitím jsem se dozvěděl, že je tady třeba řada na ministerstvech, pan ministr kultury Dostál je z Olomouce, kde jako student chodil na moje koncerty a když jsem byl jmenovaný šéfdirigentem, tak první den, který jsem nastupoval, jsem si udělal u něho audienci. A jeho sekretářky říkaly: "Pan ministr je strašně zaneprázdněn, dostanete osm, maximálně deset minut." O půl osmé ráno jsem si dal budíka a bez snídaně jsme tam jeli.

Víte co? Nakonec jsme zjistili, že pan ministr Dostál jako mladý student chodil na moje koncerty s moravskou filharmonií, kterou jsem dirigoval v Olomouci a místo deseti minut jsme strávili hodinu a deset minut. Rozumíte? Takže to je všechno, teď jsem zjistil, že náměstek ministra kultury, který byl v Japonsku, pan inženýr Zdeněk Novák je z Brna a celá řada. Mám dojem, že i pan Cyril Svoboda je také Brňák. Ale to si nejsem jistý.

To přeci není podstatné, jestli je člověk z Brna.

Podstatné to není, ale dobře, já mám tak silný brněnský akcent, protože já jsem nejen Brňák, ale já jsem "Krpolák", a to je z Králova Pole, a to je skutečně.

To znamená, že "Krpoláci" mají ten největší akcent?

No, Starobrňáci jako mají pravděpodobně nejtěžší akcent. Ale rozumíte, vy tam vyrostete v tom prostředí, takže s tím mluvíte. Ale dneska mi to vůbec nevadí. Já jsem to spíš použil jako takovou zajímavost anebo jako takovou atrakci k tomu. Mezitím se to všechno uklidnilo, vyrovnalo.

Byl to těžký návrat po třiceti letech stanout v čele České filharmonie? Bylo to pro vás komplikované?

Ne, vůbec ne. Vůbec ne. Jako mě se ptali, jak je to pro mě emocionální a tak. A rozumíte, celý můj život vlastně, celých třicet, čtyřicet roků já jsem byl, já jsem pracoval hodně. Byl jsem nejen v jiném městě, ale já jsem byl kolikrát jeden týden v jednom státě a druhý týden v druhém státě. Ale já bych šel ještě dál. Byly měsíce, že jsem byl jeden týden v jednom kontinentě a druhý týden v jiném kontinentě. Prostě věci, když se dívám zpátky, si říkám, jak to člověk vůbec mohl vydržet tady tohle všechno.

Samozřejmě, když mě Česká filharmonie oslovila, tak je to velká pocta a je to něco mimořádného, protože, když to vezmete nazpět, vy jste mladý, pane Moravec, ale rozumíte, před třiceti roky, nebo před pětadvaceti roky, znáte, jaká byla situace? Já jsem nemohl v životě vůbec doufat, že tady budu sedět s panem Moravcem ve studiu. Já jsem strávil hodně času v BBC, se všemi orchestry v BBC, ale víte kde, v Anglii. Já jsem ze Švýcarska, v Londýně.

Na to, že BBC by vysílala z Prahy?

Jenom v BBC v Manchesteru a všude se všemi orchestry v Anglii. Já jsem dirigoval v Leedsu, já jsem dirigoval všechny londýnské orchestry, nejen BBC London, ale Royal Philharmoni, London Symphonie. Co jsou ještě ..., filharmonie New Philharmony Orchester. Všude po celé Anglii, protože jsme tam lítali, neříkám každý týden, ale rozhodně každý měsíc jsme ze Švýcarska letěli do Anglie, takže já jsem strávil prakticky víc času za můj život v Anglii, než dosavad teď, jak jsem po návratu v Praze. Já jsem v životě vůbec si nedovedl představit, že dnes budu tady sedět s vámi a že budu tady hovořit v Praze ze studia, protože to bylo v té době nepředstavitelné. Vy to víte, i když jste mladý, rozumíte, o čem mluvím, protože ta situace vypadala na to, že to tady zůstane na vždycky. Rozumíte.

V Rusku byl komunismus sedmdesát, osmdesát roků, než se to tam převrátilo za Gorbačova. Tady to mohlo být dalších sedmdesát roků. Tak náš život, nejen můj, ale i váš život by minul a situace by se nezměnila. Naštěstí se to všechno změnilo a já jsem hrozně šťastný, že prostě tady máme možnost jako svobodní lidé, tak jako, co jsem cenil za posledních třicet let, a to jsem se toho nemohl nabažit.

Já jsem přijel do Holandska, já jsem přijel do Německa, já jsem přijel do Ameriky a já jsem potkal poprvé novináře a já jsem prostě mohl mluvit, co jsem chtěl. Já jsem nemusel dávat pozor, jestli mám říct tohle anebo jestli mohu říct to, anebo nemohu říct tady to, tak, jak mluvím dneska s vámi. A to je ta nejdůležitější věc tohle, že tady sedíme jako svobodní lidé a to si musíme všichni uvědomit, že to je jedna z největších výsad, které člověk má.

Ve kterých momentech si to člověk podle vás, Češi, Moravané a Slezané ne zcela uvědomují, svobodu, kterou mají, že je to nejcennější, co mohli nabýt?

Já si myslím, že kolikrát si ani neuvědomují, co mají. Protože pořád slyšíte stížnosti na to a na to a na to. Podívejte se, já jsem byl součástí, protože jsme žili v Německu a já jsem byl šéfdirigentem západoněmeckého rozhlasu West Deutsche Rundfunk v Kolíně nad Rýnem.

V roce 1970, pokud se nemýlím.

V roce 1970 a 1975, rozumíte. To bylo po válce, kdy všechno bylo jako ve výstavbě, ale tam se pracovalo, tam se dělalo, tam se prostě každý byl nadšený s tím, že teď něco uděláme. Víte, to byl zázrak ta sedmdesátá léta. A ty jsem prožil. To byl zázrak v Německu tam. A z toho ještě dneska ti Němci žijí.

A podobnou situaci bych očekával i zde, i když jsou problémy v tom. Ale rozumíte, já bych byl rád, aby Češi věděli, že máme něco, co je k nezaplacení a že musíme zatnou zuby a hlavně nečekat, že po obědě se můžete sebrat a jít k holiči a nevrátit se do práce.

Je zapotřebí, že musíte pracovat do čtyřech nebo do pěti nebo do šesti a že jsou po celém světě, jsou podnikatelé, kteří se nestarají, jestli je sobota nebo neděle, ale prostě mají podnik a pracují a stráví tam dvacet čtyři hodin, potom jsou úspěšní, vydělají peníze, jenže, jak znáte českou povahu, no, jo, to je moc zodpovědnosti, to je moc práce.

Já se raději nechám zaměstnat, čili dochází potom k tomu, že tady zahraniční firmy skupují podniky a Češi místo toho, aby to sami koupili tím, že si prostě vypůjčí a splácí potom, ale budou majitelé toho, oni by tam museli být dvacet čtyři hodin přítomní. Ono je lepší se nechat najmout a mít tu svou sobotu a neděli volnou, a potom naříkat a stěžovat si na vládu a na všechny ostatní.

To je všechno, ale rozumíte, tvrdá práce, bez práce nejsou koláče, rozumíte. A celá ta věc je, že tady dneska sedím jako nezávislý a svobodný člověk, je to, že jsem celý život tvrdě pracoval.

Dovolte, abych se ještě jednou vrátil k vašim slovům, která jste pronesl v létě roku 2000 předtím, než jste se stal šéfdirigentem České filharmonie, cituji doslova: "Teprve v průběhu těch tří let se ukáže, jestli je moje láska s Českou filharmonií vzájemná a opravdová, nebo pouze dočasná, to teď nemohu věštit," konec citátu. Pane šéfdirigente, ukazuje se po roce a půl, když budeme používat fotbalovou terminologii zhruba po prvním poločase, že vaše láska s Českou filharmonií je vzájemná a opravdová nebo pouze dočasná.

No, já myslím, že se hodně věcí jako vyjasnilo. Kupříkladu bych teď jmenoval, to bylo shodou okolností, ale já jsem tu druhou sezónu moji tuto druhou sezónu začal koncem srpna. Já jsem tady byl v srpnu, byli jsme na zájezdě v Německu, na těžkém zájezdě. Já jsem tady byl celé září. Zájezd po Rakousku, Maďarsku, Slovensku a Brnu na festivalech, abonentní koncert v Brně, nahrávání, v říjnu jsme byli skoro tři týdny ve Španělsku, cestování, hodně programů, vrátili jsme se na jeden týden.

Mezitím jsem zde měl úplně jiný abonentní koncert a nastudování šesti nebo skoro sedmi programů na japonské turné, které následovalo v listopadu, skoro čtyři týdny, moc programů, protože jsme dělali český festival, festival české hudby v Japonsku, to znamená, dopoledne jsem zkoušel na abonentní koncert v Praze a odpoledne až do večera jsme zkoušeli na japonský zájezd. Všechno v rychlosti, byla to obrovská zátěž.

Já jsem předtím neřekl ani slovo, protože jsem viděl, co to je za zátěž. Dneska zpětně mohu říct, protože to byl prubířský kámen, jestli ten orchestr to vydrží, jestli já to vydržím, jestli jsme schopni jako prostě hrát na vysoké úrovni přes cestovní zátěž a nepohodlí a množství programů. Jak můžeme podávat výkony, nejen orchestr, ale i já? Jako fyzicky, oni, aby to vydrželi fyzicky a já abych to vydržel. A kromě toho, jak na sebe budeme reagovat, jestli se projeví únava, nebo jestli to bude pokračovat. Na konci třítýdenního zájezdu v Japonsku, my jak jsme se vraceli domů, tak jsme měli ještě dva koncerty v Tchaj-pej.

Já vám řeknu, že všichni byli zřejmě unavení včetně mě a celého orchestru, ale já vám řeknu, jak si stoupnu na pódium, jak uslyším zvuk České filharmonie, prostě mně to dá novou energii a já rozmáchnu ruku nebo nerozmáchnu, nebo se podívám, nebo se usměju, a prostě tím svým vyzařováním prostě inspiruji nazpět svůj orchestr a oni inspirují mě, takže vlastně to je takové dávání a braní.

Z toho, co říkáte, se tedy jasně ukazuje, že v tom prvním poločase se vyjasnilo to, že je to vzájemná láska.

Víte co? To bylo hrozně důležité, že těch tři a půl měsíce skoro denně jsme se viděli, že místo, aby prostě člověk byl přesycený, každým dnem ten vztah byl lepší, protože oni mě znají lépe a lépe. Já dneska přijdu a dneska dopoledne jsem zkoušel Brahmsovu 4. symfonii a tam jsou věci, které já bych si před rokem nemohl dovolit. Víte proč? Protože oni už čtou moje myšlenky. Víte, oni přesně reagují na moje gesta, což před rokem mě ještě tak neznali. Já se dneska už jenom podívám a oni přesně ví jenom v očích, co se podívám, teď jsem byl moc, teď jsem byl slabý.

Já je nemusím ani zastavit, ani nic říct, což je fascinace. Protože to jsou vynikající muzikanti, jenom potřebují pro dělání dobré hudby, tak jako dělání dobrého interview, které děláme tady, potřebuje, aby tady v tom studiu byla atmosféra. Když tady nebude atmosféra, tak to můžeme zabalit a můžeme jít domů, rozumíte.

To je stejné, když já dělám nejen koncert, ale zkoušky jsou důležité, protože to je příprava na koncert. Ten koncert potom, mně jde o to, aby se stalo něco magického, aby tam prostě bylo něco neopakovatelného, jako když posluchači dnes poslouchají naše vysílání, tak by řekli: "Aha, to mě zaujímá, tady to. A já se musím podívat, mně se líbí, jak ten Mácal mluví, já se musím jít podívat, jak on diriguje."

Rozumíte, to je celý ten, to je, proč jsem tady s vámi ve studiu a proč to s vámi dělám. Já potřebuji prostřednictvím vás, prostřednictvím mikrofonů oslovit i posluchače, který mě neznají, kteří nechodí na koncerty České filharmonie, ale já je musím zaujmout něčím, co je přivede k tomu, aby řekli: "Ach, Mácal diriguje tento týden, no, to bych se měl podívat na koncert, jak to vypadá." A tam už je potom můj úkol nadchnout obecenstvo tak, aby prostě se vrátili znovu a znovu a chodili na koncerty. To je celý ten systém.

Vy jste tedy dirigoval za celý svůj život zhruba sto sedmdesát těles. Mluvíte o energii, kterou je nutné předat i těm členům toho souboru. Lidem, kteří v tom tělese hrají. Ukazuje se, že s Českou filharmonií nebo s českými hudebníky je to to nejjednodušší nebo je něco, co českému tělesu, České filharmonii schází, když ji srovnáváte s americkými soubory, s britskými soubory, které jste dirigoval?

Já dostanu řadu věcí rychleji než s jinými orchestry, hlavně, pokud se týká českého repertoáru. Protože já jsem třeba nahrál celý cyklus Dvořákových symfonií a symfonických básní s Milwaukee Symphonie. Ale já jsem ji točil pro londýnskou firmu s různými orchestry, jenže samozřejmě já jsem ve zkouškách na koncertech musel připravit tak, aby to znělo česky. Jenže to je dost tvrdá práce. Pokud já hraju Dvořáka nebo český repertoár s Českou filharmonií, prostě přesně oni vědí, jak to mají hrát. To je stejné, když jsem jako mladý člověk přišel před berlínskou filharmonii nebo hamburský Nord Deutsche Rundfunk a hrál jsem Brahmse nebo Beethovena, prostě oni ví v podstatě, jak to mají hrát tady ty repertoáry.

Takže, pokud jde o český repertoár, Česká filharmonie přinese věci prostě jenom na, když zvednu ruku nebo se podívám, že. Mně jde o to, aby i v tom světovém repertoáru a tady to není tak jednoznačné, protože Česká filharmonie vždycky byla známá pro český repertoár a po celém světě pořadatelé nás žádají, hrajte český repertoár, hrajte český repertoár, proto jsem velice rád, že začínáme jezdit i do zahraničí i s nečeským repertoárem.

Já bych nechtěl předjímat příští sezónu, ale my jsme byli, jedno z prvních turné vlastně moje první turné bylo v Německu ve Weimaru a ve Wiesbadenu. Ve Wiesbadenu jsme hráli Beethovenu Pátou symfonii a ten pořadatel té společnosti tam přijel potom do Prahy. Já jsem úplně náhodou dělal tady šestou Pastorální symfonii, a on byl tak nadšený s tím, že příští sezónu poletíme třikrát nebo čtyřikrát do Wiesbadenu a budeme dělat komplet, celý komplet Beethovenových symfonií.

Víte, já z toho mám velikou radost, protože jako česká filharmonie jedeme tam do Německa hrát Beethovena, čili repertoár, ve kterém jsou oni doma. Já samozřejmě ve Wiesbadenu jsem dirigoval několikrát, jednou jsem dirigoval s wiesbadenským orchestrem, ale hlavně jsem tam byl s frankfurtským rozhlasovým orchestrem a na turné s bamberskými nebo i jak jsem byl šéfem v Kolíně nad Rýnem, takže já ten sál znám a lidé mě tam znají a přijeli prostě. Já tam mám skoro svoje obecenstvo, bych řekl.

Ale důležité je to, že ten Wiesbaden nás nepozval na cyklus Dvořákových symfonií, ale Beethovenových. Protože každý ví, že Česká filharmonie samozřejmě s českým repertoárem musí hrát dobře. Ale mým cílem by bylo, abychom se mohli prosadit na světových pódiích i v internacionálním repertoáru.

V čem je to především komplikované? V čem ty počátky mezi vámi a Českou filharmonií byly komplikované, abyste mohli jet do Wiesbadenu hrát Beethovena?

Komplikované to vůbec nebylo. To bylo první turné. My jsme tam přijeli a byl to velký úspěch, tak nás pozvali. Tam nebyly vůbec žádné komplikace.

To znamená, že Česká filharmonie z vašeho pohledu tu internacionální scénu klasiky uměla už tehdy?

Podívejte, když jdete nazpět jako student, a to už je dost dlouhá doba, já jsem zažil tady Paula Kletzkiho, vynikajícího polského dirigenta, který emigroval, žije ve Švýcarsku, ten natočil s Českou filharmonií všechny Beethovenovy symfonie, a to je pro mě takový vzor, protože on vyrostl, on pracoval v Německu. Znal německou tradici, německý repertoár, ale pocházel z Polska jako já pocházím z Česka. Čili on nechal té České filharmonii volnost tak, aby tam dali něco toho svého specifického.

To znamená, že každý věděl, že je to Beethoven, znělo to německy, ale přitom tam bylo něco navíc. A o to mi jde, aby Česká filharmonie nezněla jako dneska zní, ať si poslechnete kterýkoliv špičkový orchestr, ono to zní všechno stejně. Dneska už nerozeznáte, když posloucháte v radiu New York Philharmonic nebo Berliner Filharmonie nebo Philadelphia Orchestra, který orchestr to vlastně je. Ještě před třiceti roky nebo před dvaceti roky, všechny ty orchestry měly trošku osobitý zvuk.

Čím si vysvětlujte tu unifikaci?

Tím, že jednak šéfové tráví míň a míň času, protože, když si vezmete před čtyřiceti roky byl skoro celý rok byl ve Philadelphii. Dneska ti šéfové tráví pár týdnů, jestli, a jinak jsou to hosté. Z jedné stránky tomu nemůžeme zabránit, protože se žije mnohem rychleji, takže já tady nemohu stát prostě celý rok před obecenstvem jako mohl Talich tenkrát. To obecenstvo žádá změnu, změnu, změnu, že.

Ale jde o to, aby prostě ten šéf strávil většinu času nebo větší část roku s tím orchestrem a dělal tu denní, nepříjemnou, takzvaně nepříjemnou práci, prostě to ABC, nebo BBC, rozumíte, cokoliv. Protože ti hosté přijedou na jeden týden. Dají dohromady ten svůj program, mohou udělat dobrou nebo nedobrou práci, ale prostě nemají zájem na to, aby se starali o nějaký specifický zvuk toho orchestru, protože minulý týden byli někde v jiném orchestru, tak se snaží dělat tu stejnou skladbu dělat podobně, jako to dělali někde jinde, a to znamená, a takhle to dělá celá řada mých kolegů, kteří jdou od orchestru k orchestru, takže všechny ty orchestry zní skoro stejně a nemají ten specifický charakter.

Co může udělat specifický charakter nebo zvuk toho jednotlivého orchestru, je šéf, který dělá víc než jeden týden jako host proti hostu, dělá mnohem více týdnů v měsíci a já tady strávím dost měsíců, skoro tři měsíce v Praze a tři měsíce na turné, že pan ředitel Riedelbauch sám říkal českému tisku, že Zdeněk Mácal navrátil po letech nebo po dekádách navrátil tomu titulu šéfdirigenta České filharmonie to jméno a tu pozici, která tady byla, už si skoro nikdo nepamatuje. To ještě by možná říkal Neumann, nebo ještě dokonce před Neumannem, rozumíte. Což je, to neříkám já, jenom kvótuji, jako využíváte kvóty tady, což je pro mě velice jako lichotivé nebo příznivé, ale co je způsobeno práce, protože, kde jsem šéfoval v minulosti, jsem strávil vždycky většinu času s mým orchestrem, protože to je můj úkol, dát punc, dát tu linii k tomu.

K tomu, abyste prostě mohl formovat tu instituci, ať je to rozhlas, nebo ať je to orchestr nebo ať je to jakákoliv firma musíte být přítomen dost času, aby vám prostě ty kuřata z toho holubníku neutekla.

Konstatuje světoběžník nabitý energií, chce se mi říci, šéfdirigent České filharmonie, Zdeněk Mácal. Já děkuji, že jste přišel. Přeji vám vše dobré a těším se opět před mikrofony BBC, na shledanou. Bylo to zajímavé.

Já vám také děkuji, pane Moravec.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.