Václav Moravec moderátor BBC

Záznam rozhovoru v MP3

Dobrý den.

Dovolte, abych začal citátem. V rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES jste 29. října se vyznala ze svého obdivu k Emě Destinové. Cituji doslova: "Je pro mne vzorem toho, čeho žena může dosáhnout, že si může splnit skoro všechna přání." Konec citátu. Jaká nesplněná přání má ještě Eva Urbanová?

Tak já myslím, že se mi vlastně všechna ta moje přání už takřka plní. Určitě ještě, jelikož jsem typická žena, takže stále nespokojená, takže pořád nějaké ta přáníčka se vždycky objeví. Já si myslím, že jsem spokojená. Nebudu prozrazovat, která přání se mi ještě nesplnily, protože jsem pověrčivá a pak by se mi nesplnily.

Ve kterých okamžicích jste jako žena především nespokojena? Když říkáte, že ... nebo každá žena jste často nespokojena?

Tak já si myslím, že ženy jsou dost často nespokojeny. Někdy stačí třeba, že se setkáte s nepříjemnými lidmi ... já říkám, už startuju. Takže myslím si, že to je ... nebo že třeba něco neklape na koncertě, že je to špatně připraveno. Pak jsem třeba nespokojena, když se dlouho učím nějakou roli. Všichni mi říkají, že je to krátká doba, já mám pocit, že už je to nepředstavitelně dlouhá doba.

A není to dáno vaším perfekcionismem a maximalistickým přístupem Evy Urbanové?

Já si myslím, že taková ta kombinace toho berana s tím býkem prostě se na mně podepsala, takže jsem tvrdohlavá strašlivě, co se týče toho, že můj výkon musí být takový, jaký já si představuju. Někdy je to úplně nemyslitelné, aby to člověk mohl zvládnout, ale nicméně jsem opravdu spíš takový ten typický býk, který stojí u té zdi pomyslné a prostě by si raději tu hlavu rozbil a zabil by se o tu zeď, než aby ustoupil.

Kdy jste si začala uvědomovat, že je pro vás Ema Destinová vzorem toho, čeho žena může dosáhnout?

Víte, já když jsem byla malá, tak jsem nikdy moc operu neposlouchala, protože moji rodiče, já říkám, byli normální lidé, kteří nechodili do opery, protože jsme bydleli na vesnici. Jelikož jsme bydleli, když jsem já byla hodně malá, tak jsme bydleli ve středních Čechách, u Slaného, takže nejbližší divadlo bylo divadlo v Kladně, takže tam jsem vlastně chodila na spousty činoher. Ale vždycky jsem tak zaslechla jméno Ema Destinová, Ema Destinová, vždycky jsem si říkala, to musela být neskutečně silná žena, že vlastně dokázala i vlastně po všech těch nezdarech na začátku, že třeba jí v Národním divadle řekli, že nemá takový hlas, jaký si třeba ona myslela, i když určitě neměli pravdu. Pak třeba mně se stalo v sedmnácti, když jsem se hlásila na dálkové oddělení pražské konzervatoře, že mi pan profesor řekl, že jsem přestárlá a že mám ... na denní studium a že mám moc veliký hlas, tak ať si zpívám doma, že mě nikdo nikdy nenaučí zpívat. Takže vlastně mě to lákalo, protože taková ... trošku taková ta podobnost, že jí nechtěli, mě nechtěli, ta je vlastně ... prostě obdivuji ji proto, že si myslím, že byla jako žena velice zranitelná, ale velice silná. A já si myslím, že i to jsou moje charakterové vlastnosti.

Stalo se vám, že by se vám ten profesor, který vás odmítl, že by se vám pak po letech, teď ve vaší hvězdné slávě, omluvil a řekl: "Evo, promiňte, mýlil jsem se."

Ne. Já si myslím ... já jsem se s pane profesore už nikdy nesetkala, nebo o tom nevím. Já vám to řeknu takhle, já si myslím, že každý máme svoji cestu. Já jsem věřící člověk a ten Pánbůh mě tak dlouho vedl k tomu, aby sem se někde začala učit zpívat, až mně našel toho pravého člověka, což byla Ludmila Kotnauerová, a vlastně stále je. Takže já jsem vděčná tomu panu profesorovi, že mi tehdy řekl, že můj hlas je velký a že mě nikdo nenaučí zpívat. Že se našla paní profesorka, která vlastně mě doopravdy naučila zpívat. I když ona mi řekla, že to bylo nepředstavitelně těžké, protože zpěvák s velkým hlasem má všecko dané od přírody, takže může nadužívat ten svůj hlas, protože ten hlas vydrží. A já to vždycky přirovnávám k takovému ... ten veliký hlas k takovému nezkrocenému krásnému koni mladému. Takže toho než zkrotíte, než ho vlastně naučíte, aby vás poslouchal, tak to trvá strašně dlouho. Když to bude takový klidný koník, to je právě ten menší hlas, tak toho velice rychle vycvičíte, ale ten velký hlas si dělá, co chce vlastně s vámi.

Dovolte, abych zůstal u vaší metafory s koněm. Protože pokud se nemýlím, tak vy jste dokonce hrála a zpívala v rockové kapele, to znamená, že jste na tom divokém oři jezdila a ještě jste jej vybičovávala k dalším výkonům. To znamená, muselo to být asi pro vaši učitelku hodně náročné, učit člověka, který dělá rockovou muziku, aby se dal na dráhu operního pěvce.

Víte, rocková muzika ta mně vlastně pomohla k tomu, že jsem operní pěvkyně. Je to až možná pro někoho velice legrační. Protože já jsem trpěla nepředstavitelnou trémou. Já jsem tu trému neměla jedině tehdy, když jsem zpívala populární hudbu. Ale jakmile tam byl nějaký ten skladatel za tou skladbou, jako třeba jménem Antonín Dvořák, nebo třeba Bedřich Smetana, tak já jsem dostala strašlivou trému, protože pro mě to byla vážná hudba a to je úplně něco jiného. Jenže tím, jak jsem vstoupila vlastně na tu rockovou scénu, tak tam jsem zjistila, že vlastně je to vždycky jenom, já to zase přirovnávám, je to vždycky o show. Jestliže dělám show jako populární zpěvačka na jevišti a zpívám populární písně, nebo jestli děláme takovou obraznou show, že hrajeme divadlo na operní scéně, tak je to vlastně pořád to samé, jenže používáte jiné prostředky, ale vlastně není to o té vážné hudbě, je to vlastně o tom show, které předvádíte těm lidem, kteří sedí v hledišti. Takže vlastně tam jsem se já ... tam jsem si to vlastně dala všecko dohromady, že není ta vážná hudba něco, že ... "ježiš, to asi určitě nemám ty kvality," a tak dále. Vlastně ta rocková muzika mě zbavila trémy.

Giuseppe Verdi, La Forza del Destino a Eva Urbanová. Hostem Interview BBC je právě Eva Urbanová. Vy tvrdíte, že vás rocková muzika, vaše rockové začátky zbavily trémy. Nemusela vás ale pak ale vaše profesorka zpěvu zbavit nějakých, řekněme, negativních návyků ze zpěvu rockové muziky, které do opery nepatří?

Víte, já jsem přišla na to, že vlastně i co se týče populární hudby, tak vlastně takový ten základ toho zpěvu je absolutně stejný, je ...

To znamená, techniky jsou shodné?

Měly by být absolutně shodné. Myslím si, že ten populární zpěvák by se měl nadechnout tím samým stylem co zpěvák opery. Protože já jsem třeba zpívala šestihodinové zábavy, nebo čaje v zakouřeném prostředí a tím, že jsem měla dobře posazený hlas a správně jsem dýchala, tak vlastně jsem nebyla unavená. A to je právě třeba to, že když třeba zpěvák má dobrou techniku, i když třeba zpívá populární hudbu, tak si myslím, že ten hlas mu vydrží déle a může zpívat hlavně déle, delší dobu. A když třeba ti zpěváci jsou unavení velice brzo, tak vždycky si myslím, že to není o tom, že třeba mají malé hlasy, ale o tom, že prostě v té technice používají něco jiného, že prostě nemají přesně takovou tu oporu toho dechu, že mají trošku vzadu posazený hlas. Protože když posloucháte takové zpěváky, jako třeba byl Fredy Mercury, který si myslím, že určitě o tom zpěvu hodně věděl, nebo třeba když poslouchám Toma Jonese, tak ve svých letech ten člověk ... já jsem ho slyšela zpívat v Torontě a viděla hlavně tříhodinový koncert a byla jsem vlastně až na druhém koncertě, protože den předtím měl ten samý, a ten člověk prostě zpíval neskutečně. Třeba já si myslím, že kdyby neměl takovou techniku, jakou má Karel Gott, tak si myslím, že už by taky třeba už tak nezpíval, jako zpívá. Myslím si, že opravdu je to o té hlasové hygieně i vlastně u těch rockerů, protože si myslím, že pak to máte všechno snazší. I vlastně v tom ... i vlastně třeba v té populární hudbě. Já si myslím, že tam už je to opravdu ... si myslím, že tam je to jenom otázka stylu. Buďto tu rockovou hudbu stylově umíte zpívat, ale jiný styl používáte zase v té opeře. Samozřejmě nemůžu si stoupnout ne jeviště, rockovou kapelu mít za zády a zpívat tam árie, to pak budu směšná. Ale myslím si, že to pak už je jenom o stylu. Ale o tom nádechu a posazení hlasu, to, že třeba někdo trošičku jako chraptí, nebo ... ale ten nádech by měl být vlastně stejný jako u té opery.

Vy jste zmínila jméno Toma Jonese, kterého jste viděla na vlastní oči. Nesplněným přáním ... je to tak, nesplněným přáním Evy Urbanové je s ním zpívat.

No, tak je to pravda. Vlastně to jedno přání, které jsem měla a mám stále, tak to se mi nikdy v životě nesplní, to bylo vlastně přání zazpívat si s Fredym Mercurym. Ale po tom vlastně ... po tom, co jsem viděla koncerty Toma Jonese, tak jsem si říkala: "Tak to je opravdický zpěvák." A když jsem si uvědomila vlastně, že on dokáže při vlastně jeho věku neskutečným způsobem, jak se říká, zapnout, tak si říkám, "no, ty seš někdy docela ... docela seš pohodlná, seš mladší a on tady předvádí takové kreace," že opravdu jsem si říkala, "musíš trošičku přidat."

Teď mi řekněte, podnikla jste už nějaký krok, aby se nesplněné přání zazpívat si s Tomem Jonesem stalo přáním splněným?

No, tak já si myslím, že ... jelikož jsem dostala zprávu tady vlastně ... jelikož je to takové ještě tajné, tak si myslím, že něco takového podobného, ne třeba s Tomem Jonesem, ale i s jiným zase rockere významného jména ... že by se mi to možná mohlo podařit.

Když jsem se probíral rozhovory, které jste poskytla tištěným médiím, tak spojuje je to, že působíte jako člověk disciplinovaný, pečlivý, pracovitý, maximalistický. Byla jste taková jako dítě?

Já jsem byla k tomu vedena mými rodiči, takže jako vlastně myslím si, že to bylo opravdu výchovou, co se ve mně vlastně zakořenilo, jaká jsem.

Bylo to i tím, že ... pokud se nemýlím, pracovali oba na dráze, tatínek i maminka?

Ano, ano.

Že k dráze patří ta disciplína?

Ano, asi jo, asi jo. A pak jsem se vlastně setkala s mojí paní profesorkou a ta tu disciplínu vyžadovala absolutně.

Vy jste říkala, že jste bydlela ve vesničce Knovíz u ...

Ne, ne, ne, Zvoleněves.

Zvoleněves. Tak ...

Ano, u Slaného.

U Slaného. A Knovíz je u Slaného, jestli se nemýlím.

Ano, ano, je taky, ale Zvoleněves je čtyři kilometry od Knovíze.

Tak omlouvám se, že jsem vás dal do Knovíze.

Ne, to je úplně v pohodě.

Vy jste ve Slaném, nemýlím-li se, chodila na hodiny zpěvu.

Ano.

To bylo přání rodičů nebo vaše?

Ne, to bylo ... protože já jsem v dětství velice ráda zpívala, takže jsem vlastně v LŠU Slaný jsem chodila vlastně na první takové pěvecké hodiny, kde mě učila Markéta Strnadová. Vlastně v patnácti letech ona chtěla, aby sem se přihlásila na konzervatoř. A tehdy rodiče to striktně zakázali.

Proč to zakázali?

Hlavně moje babička, která vlastně měla, myslím si, z naší rodiny největší talent pěvecký, vždycky mi zpívala, proto mně se to zpívání tak moc líbilo, tak ta měla na to prostě absolutně striktní názor, že musím mít školu, nebo nějaké řemeslo a pak že si můžu klidně, ona to přesně říkala, tak tu komediantku dělat.

To mě ale překvapuje, že ve vás nezvítězila ta tvrdohlavost a že jste si neprosadila svou.

Ne, to já jsem se podřídila rodičům, ale tak nějak jsem si říkala: "Dobře, tak mě tam nepustili, tak prostě zpívat nebudu." Jenže jsem to nevydržela a v sedmnácti letech jsem zazpívala právě už v západních Čechách, tam jsme se mezitím přestěhovali, v kostele a pan farář zasáhnul. Došel za mými rodiči a řekl, že to je prostě nemožné, abych já se nevěnovala zpěvu. A tím pádem jak to řekl pan farář, tak se všecko obrátilo. A tím pádem pak vlastně ...

Nebýt pana faráře ...

Ano, ano.

A tam jste ... vy jste zpívala v kostele i předtím, když jste chodila na lidovou školu umění?

Ne, ne, to jsem nezpívala.

Protože jste řekla, že jste věřící člověk. Takže jste nechodili do kostela.

To jsem ... to jsem jako ... protože v těch středních Čechách, v tom Zvoleněvsi, tam ten kostel zase tolik nefungoval až tak, jako v těch západních Čechách, v té malinké vesničce Vrčeň. Protože pan děkan Novák byl velký muzikant, takže my jsme tam měli i takový sbor chrámový, on i s námi zpíval, i když to bylo v jiném kostele. Dělali jsme Rybovky a všechny možné mše jsme zpívali. Takže vlastně on byl tím iniciátorem, že já jsem tehdy v sedmnácti přišla na tu zkoušku na to dálkové oddělení a tam tehdy mě nevzali. Takže pak se ... jenže můj tatínek v tom okamžiku, když to řekl pan farář, tak prostě to vzal za své a hledal dál a dál, až našel paní Kotnauerovou.

Dovolte, abych teď možná položil poťouchlou otázku, ale zajímá mě právě z prostředí kostela. Když srovnáte jako nejúspěšnější a nejvýznačnější česká operní pěvkyně prostředí koncertních hal, ve kterých účinkujete, a akustiku kostela, jak to srovnání dopadá?

Víte, kostel, to je nejkrásnější pro mě místo na světě a tam je ta absolutně nejlepší akustika a nejlepší atmosféra, je to tam prostě ... to se nedá srovnat ani s Metropolitní operou, ani s La Scallou, ani s Národním divadlem, to je prostě pro mě zvláštní místo.

Když jsem dnes už jednou citoval vaše slova z rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES z konce října, dovolte, abych citoval i podruhé. Odpovídala jste na otázku, co by dnes mrzelo Emu Destinovou. Cituji doslova. "Určitě to, jak celosvětově se změnilo postavení operních pěvců. Dříve, za časů Emy Destinové, operní pěvec znamenal něco neskutečného." Konec citátu. Paní Urbanová, proč se podle vás tak významně změnilo postavení operních pěvců?

Já si myslím, že to je proto, že více úspěchu a i média více vysílají populární hudbu. Více úspěšní vlastně jsou populární zpěváci a je to tím, že prostě se, jak se říká, jak bych to řekla hezky, okolo nich točí veliké company a sponzorují je a prosazují je vlastně, protože ta opera trošičku tak jako se dostala do ústraní, že ... řeknu to takhle, že když si, dejme tomu, Madonna oblíbí nějaký parfém, tak je to úplně něco jiného, než když si ho oblíbí operní pěvkyně, protože ta Madonna je ... myslím, že to je televizí hlavně, protože ta opera se na tu televizi dostává o hodně méně. Je to klipy prostě, jsou to DVD, jsou to cédéčka, protože tehdy nic nebylo, že jo, tehdy opravdu byla ta vážná hudba. A tím vlastně, jak jsme se dostali přes ty, já řeknu, černé desky ... tehdy, když zpívala Ema Destinová, tak hlavně nebyla rocková muzika, nebyli Beatles, že jo, to vlastně všecko přinesla naše doba. Takže tehdy opravdu byla jenom tato hudba.

Myslíte, že to je dáno i tou klipovitostí, vizualizací muziky jako takové?

Já si myslím, že ano. Ano. Já jsi myslím, že to ... to máte třeba, i když nevím, jestli to přirovnám dobře, když byly hvězdy němého filmu, najednou přišel zvuk a těch hvězd toho němého filmu se v tom zvukovém filmu uplatnilo velice málo.

Myslíte, že opera se už nemá šanci ani v budoucnu ubránit tomu tlaku a, jak jste to řekla v jiném rozhovoru, cituji doslova: "Myslím, že Pavarottim a Domingem zlatá éra opery nenávratně skončila." Konec citátu. Že to je proces definitivní?

Já si myslím, že takové primadony, jako byla Maria Callas, tak si myslím, že ty už asi nebudou. Protože i ta opera vlastně se zcivilnila, jestli jsem to řekla teď dobře, prostě už to není taková pompéznost, už jsme prostě, já říkám, takoví, nechci říct normální lidi, ale prostě se to ... jsme ... prostě jsme takoví civilní. I my jsme se vlastně změnili. Takže já si myslím, že opravdu taková ... to byl podle mě takový poslední okamžik vlastně, Pavarotti a Domingo, Monserat Caballé, to jsou takové pojmy. Myslím si, že teď ti mladí pěvci vlastně ... myslím si, že ani ... to ani jako nevyžadují, tohle to, jsou prostě jiní. Myslím si, že tím, že vlastně i ta opera vlastně se velice zmodernizovala, režie jsou strašně moderní, že někdy tu operu ani nepoznáte, ji nepozná ani sám ten interpret ...

Bohužel, nebo bohudík?

No, já si myslím, že spíš bohužel, protože ta ... v takové inscenaci se vám špatně hraje, protože ta hudba je bohudík pořád taková, jaká je ... jaká byla i za té Emy Destinové, jenom my jsme prostě tomu dali ... já říkám, jinak jsme to oblekli na tom jevišti.

Jak může podle vás ... jak mohou lidé, kteří se kolem opery pohybují, operní pěvci, režiséři, pomoci, aby opera nebyla úplně zatlačena klipovitou kulturou a popovou muzikou?

Víte, já zase když to vidím hlavně venku, i třeba tady, tak ona mladá generace třeba se říká, že nechodí, ale já si myslím, že chodí. A zásadní podle mě chyba, podle mě, berte to jenom, jako že to je můj názor, která se dělá, je právě tím, že se všichni vymlouvají na to, že mladé generaci musíme přiblížit operu, tak to uděláme moderně. Já si myslím, že ten mladý člověk docela by rád viděl ty klasické opery, nemyslím tak jak za doby Emy Destinové, že skoro pěvci stáli v řadě a udělali jenom krok, když náhodou zpívali, samozřejmě to herectví může být moderní, může být tak jako akční, nebo prostě aktivní ten zpěvák, nebo ten pěvec může být, ale myslím si, že to je absolutně právě ... to někdy odláká i vlastně mladé lidi z té opery, že tam přijdou a jdou úplně na něco klasického, najednou tam vidí prostě to, že my do těch starých titulů, já říkám starých titulů, zavlékáme problémy dnešní doby a my si je tam řešíme. Ale to libreto je někde jinde, ti lidé se tím vůbec nezajímali ... nezabývali tím, co my teď řešíme v dnešní době. Proto já mám třeba ráda moderní opery ze současných autorů, i když třeba ta hudba se mi nemusí tolik líbit jako třeba Puccini nebo Smetana nebo Dvořák, je jiná, ale pak to libreto a i to, že třeba tam někdo chodí v riflích a je to drogách, tak pak to tam patří a myslím si, že pak je to správně. Ale zavlékat do prostě klasických oper naše současné problémy, tak to si myslím, že je absolutně špatně, protože ti lidé ty problémy tehdy vůbec neznali a neměli je a ta opera je ... to libreto je úplně o něčem jiném.

Po bučení v Národním divadle a Daliborovi odmítla jste hodně nabídek podobných oper, které ...

Víte, ono je to velice těžké, tohle to. Jsou moderní režiséři, kteří to dokážou tak citlivě vlastně do toho zakomponovat, i třeba trošičku ten dnešní náš problém, že pořád tam hrajete tu osobu podle toho libreta, chováte se. Ale jsou tací režiséři, který vám z toho úplně udělají, já to úplně říkám, úplně guláš a vůbec vy nevíte, co máte vlastně hrát a co prostě ... nemá to, jak se říká, hlavu, ani patu. A to pak jako v takové inscenaci opravdu to nemá smysl prostě hrát, protože vy pak tam děláte takovou cvičenou, já říkám, opičku, která vlastně plní příkazy režiséra a vůbec neví proč, jenom že se mu to líbí. Ale to pak tam nemůžete hrát, to pak opravdu jste na provázku, popotahujou si s vámi po tom jevišti.

Je hodně takových režisérů? A odmítla jste?

Já jsem jako ... s několika jsem se setkala, zrovna to byl bohužel Dalibor, který mě velice mrzí, protože to byla moje první role v Národním divadle. Ale tam hlavně mně třeba vadilo to, že pan režisér neustál na jevišti na děkovačce negativní přijetí. Já když budu špatně zpívat a ty lidi budou na konci, jak se říká v divadle, bučet, tak prostě jsem si to zasloužila, zpívala jsem špatně. Zase když máte odvahu třeba udělat z takové klasické opery to, co on z ní udělal, tak musíte si nést následky svých činů, jak se říká v Libuši, každý si neseme následky svých činů, co je absolutní pravda. Tak musíte taky unést i ten neúspěch. Když na to psychicky nemáte, jako ten režisér, tak je lepší, když uděláte klasiku a všichni budou křičet: "Bravo."

Eva Urbanová, děkuji, že jste si vyhradila svůj čas pro rozhlasovou stanici BBC. Těším se někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.