Václav Moravec moderátor BBC

Ve Spojených státech se mu dostalo uznání a mnoha ocenění. Pomalu ale jistě se začíná dostávat i do povědomí české veřejnosti, řeč je o ilustrátorovi knih pro děti Petru Sísovi. Především o jeho tvorbě bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl jeden z nejžádanějších a nejoceňovanějších ilustrátorů knih pro děti Petr Sís. Vítejte po čase v BBC, hezký dobrý den, Petře.

Dobrý den i vám.

Když jste na sklonku léta přijel do Prahy představit české vydání své knížky o Charlesi Darwinovi s názvem Strom života, měl jste velmi nabitý program, rozplánovaný téměř po hodinách. Můžete si vydechnout při návštěvě země, kterou jste v roce 82 opustil, když máte tak nabitý program v České republice?

To bylo krásný, ale zase to bylo i hrozný, protože samozřejmě by člověk chtěl přijet domů a chtěl by se jít projít s maminkou a chtěl by zajít na takový místa, který jsou pro něj, jako je to nějaká vzpomínka, ale co se stalo s tím nabitým programem, to bylo geniální v tom, že já jsem tady, mně vyšly tři knížky do toho podzimu, než vyšel Strom života, a ty vyšly, jedna vyšla u Paseky, ta se hned prodala, a pak vyšly dvě knížky u Albatrosu a ten Albatros funguje jistým způsobem, že ty knížky se tak pomalu prodávaly. A když jsem dostal tu cenu v tý Boloni, tak ten pan šéfredaktor z toho Albatrosu řekl: "Jo, Petr Sís, on dělá hezký knížky, ale v Čechách se to nedá prodat, je to moc takový výtvarný a moc chytrý," a vlastně se ospravedlňoval za to, že těch, já nevím kolik, pět let nemohl prodat ani ty Tři zlatý klíče, ani toho. Do toho přišlo tohle to nakladatelství Labyrint, což je takovej mladej nakladatel, pan Dvořák, kterej je strašně chytrej a tak, a ten vymyslel tuhle tu věc, kterou já jsem vůbec netušil, že tady to pro mě nikdy neexistovalo do té doby, že já přijel v domnění, že přijedu na týden za maminkou a bude nějakej rozhovor možná do Večerní Prahy a možná potom třeba někdo z Plzně se přijde zeptat do nějakýho krajskýho toho. A on místo toho vymyslel úplně styl, co se dělá v Americe nebo i ve Francii, že vlastně ten týden udělal takovou smršť mediální, jo, kdy mně to ani nebylo příjemný, protože on ještě byl tak bezvadnej a říkal: "Prosím vás, když vás přijdou vyfotit, tak si vždycky vemte jinou košili, aby to vypadalo, jako, že to bylo jinej den, jo." A teď lidi chodili, třeba byli z Mladýho světa a teď byli, ať každej ten časopis byl jinej a já jsem se začal hrozně bát, protože se nerad opakuju, ale jemu se povedlo, že to dostal do toho mediálního povědomí a ta knížka od toho září se vyprodala, jo.

Ale pak problém je, že si to člověk tu návštěvu své domoviny nemůže užít, protože je ...

No, to máte pravdu, že ta rodina to odnese, ale zase pro mě to byla ohromná satisfakce, protože já těch knížek udělal v zahraničí dvacet a tady vždycky byl ten argument, je to moc drahý, český děti to nechtějí a teď mě vždycky polila hrůza, když jsem přijel na veletrh do Frankfurtu, nebo tady když zajdete do obchodu a vidíte, jak vlastně s tou svobodou ale přišly šílený taky třeba estetický hrůzy, který se vydávají, a tímhle se argumentovalo, že vlastně nikoho nezajímají nějaký knížky, který jsou nějak moc vymyšlený. A tenhle ten pan Dvořák a ten Labyrint najednou dokázali to, že to za ten, takže za to to stálo, i když to bylo úplně jako vysilující, ale, že se to dá udělat, prostě to se mi na tom líbilo, jo.

Když jste právě zmínil tu vaši zářijovou návštěvu, tak právě novináři referovali jenom o té knížce o Charlesi Darwinovi a o Stromu života, vy jste mi tehdy nechal v BBC plakát právě oněch vagónků padesáti amerických států, které jsou zvýrazněny. To je další knížka, která je ...

To se stalo, že ten Darwin vyšel v Americe a vlastně vyšel o sedm měsíců později v Evropě, všude, ve Francii, v Německu a taky tady. A v době, kdy já jsem tady byl, už vycházela ta knížka těch vagónků. Takže, když já jsem přijel z toho Darwina zpátky do Ameriky, tak jsem vyrazil na turné po celý Americe, kdy jsem mluvil o vagóncích zase. Takže někdy je těžký prostě se dostat z Darwina na vagónek a teď zase se vlastně tedy zpátky, kdy vlastně ještě pořád musím mluvit o tom Darwinovi a pokračuju do Německa, nebo do Vídně a do Francie, kde zase se bude mluvit o Darwinovi. Takže někdy je to trošku na hlavu, protože vlastně už mezitím přemýšlíte o další knížce, na který pracujete. Takže já sbírám materiály o knížce, vlastně o době padesátých let a začátcích roku, nebo populární hudby v Česku a to, jak se to nelíbilo v tý době vládním institucím. A vlastně takovej ten vývoj, i když velmi zjednodušenej, toho, jak nakonec ta hudba vyhrála.

Vrátím-li se k těm samotným vagónkům a ke knížce o Spojených státech amerických, kterou propagujete, jak zabrala na americké děti, vysvětlení vlastně jednotlivých ikon těch států, které jsou umístěny v těch vagóncích?

Tam byl hroznej šok na začátku, protože ti lidi, co to vydali jako první, tak jsem zjistil, to jako, kdybych přišel já, byl bych Bulhar, přijel žít do České republiky a udělal bych knížku o všech krajích tady. A najednou by někdo přišel z Jihomoravskýho kraje a řekl: "Ty tam nemáš vinice." A teď by někdo přišel z Karlovarska a řekl by: "Ty jsi zapomněl prostě na kolonádu." Takže to se začalo dít, že já vlastně, já jsem říkal: "To je jako, když někdo k vám přijde do domu a vy bydlíte v domě a říkáte, mě to všechno tady v tom domě štve, nebo to je nějaký obyčejný dům a někdo přijde na návštěvu a řekne: "Ty bydlíš v krásným baráku." A já jsem říkal, možná, který přišel odněkud jinud, popisuju tu Ameriku, jak je to neuvěřitelný, že je tu tolik lidí, kteří žijou v tolika státech, je tu tolik milionů lidí, takže to tam mělo být. Ale na začátku všichni reagovali, ty tady nemáš to, ty tady nemáš to, ty tady nemáš to, co se zjistilo jako fantastická věc, kterou já jsem netušil, je, že čtvrtý třídy berou všechny státy v Americe, takže vlastně je to ideální pro takový ty babičky, který hledají dárek pro vnuka, že mu koupí knížku, protože je to velmi jednoduchý najít tam tyhle ty informace. Ale smutná věc byla třeba, že na frankfurtském veletrhu knižním, i když já jsem nikdy o týhle knížce nemyslel, že by byla celosvětová, hodně mých knížek vychází v Japonsku, v Číně, po celým světě, to jsem si říkal, to je o Americe pro Ameriku jako si jenom uzřejmit, jak je to ohromný. A v tom frankfurtském veletrhu, na tom frankfurtském veletrhu ti mí nakladatelé z Německa a z Japonska řekli: "Hm, tohle není pro nás, my to vydáme jenom, když vyhraje Kerry." Což mi přišlo pitomý v tom, že vlastně lidi by měli víc vědět o tý Americe.

To znamená, oni to skutečně brali jako důvod tím, že by se o Americe mluvilo, výrazně by se změnila americká politika, nebo pozice prvního muže Spojených států amerických, tak by chtěli přiblížit evropskému čtenáři?

Já si myslím, že spíš byl jejich /nesrozumitelné/, že chtěli říct, to, jak je ta Amerika, tak teď my to vydávat nebudeme, protože Ameriku nemá nikdo rád. Já si pořád myslím, že by to byla zajímavá informace, jako to byla informace pro mě, když jsem řekl, jenom teoreticky, že udělám knížku o padesáti státech Ameriky, tak jsem věděl, co je padesát, ale, když opravdu malujete padesát obrázků, tak je to hrozně moc obrázků. A najednou, když vidíte ty vagónky jeden za druhým, kolik to je států, tak jsem si říkal, že to je odpověď na to, že kolikrát já přijedu, i když v tý Americe se pořád pokládám za dočasně bydlícího Čecha, tak lidi řeknou: "Co to v tý Americe děláte?" Já vždycky říkám: "Ale, tak já jsem jenom někde v tom New Yorku a co já vím, co dělají lidi v Alabamě," a najednou si uvědomíte tu ohromnou rozlohu a kolik je to lidí. A v tom já si myslím, že by to byla strašně dobrá informace pro zbytek světa, kde dokonce jsem to poslal paní Albrightový a paní Clintonový s tím, že jsem říkal: "Nemohli byste si z to udělat takové malé lehké knížečky a házet je z vrtulníku do takových těch zemí, co nenávidí Ameriku, aby viděli, jak je to dlouhej vlak, ty státy, jak je to velký." A zrovna tak jsem si říkal, mohla by se udělat knížka o evropským vlaku, aby ti Američani něco věděli, protože Američani si furt pletou Švýcarsko a Švédsko, protože to zní podobně a neví vůbec, kde jsou některý země. A naprosto netuší, jenže ta Evropa je komplikovaná, že ty vagónky by byly tak narvaný tou historií a těma náboženskýma konfliktama. Já myslím, že možná by se to ani nedalo udělat, protože ta Amerika má výhodu v tý krátký historii, že tam není ...

Ale zase, když jsem, abychom přiblížili posluchačům, kteří neměli šanci vidět ať už ten váš plakát, nebo onu knížku, tak v těch vagóncích jsou jednotlivé ikony jednotlivých států, například národní strom, národní pták, což jsou ...

Každý stát má svůj pták, své zvíře ...

Svojí rostlinu.

... a svoji nějakou situaci, která se stala samozřejmě, některý státy toho mají víc, protože se tam toho stalo hodně, některý státy toho tam mají míň, některý státy mají třeba skálu, která má hlavy prezidentů vytesaný, některý státy jsou, lepší se dají kreslit, protože mají třeba bizona, některý státy mají nějakou úplně blbou křepelku, nebo něco, ale v podstatě to dokazuje, že každý ten stát je nabitý všema těma věcma, každý stát je tam uvedený, jaký je hlavní město, což se velmi často plete, protože to není většinou to nejslavnější město.

Ještě navíc tam jsou portréty prezidentů, kteří pocházejí z daného státu ...

Kde se narodili, to znamená, že tam je, a je třeba vysvětlený to, že třeba stát Illinois, se mu říká Lincolnův stát, protože Lincoln tam působil, ale narodil se ve státu Kentucky. Zatímco v Illinois se narodil prezident Reagan, o kterým si všichni myslí, že byl z Kalifornie. Ale tohle jsou všechno takový informace jednoduchý, který jsou podstatný a možná by bylo ideální udělat evropskej vlak a vyměnit ty vlaky, aby se ti lidé naučili víc, ale to by se pak dalo aplikovat na Asii, Afriku. A možná to by byl můj takový plán do života, aby lidi věděli o sobě víc, aby věděli, kde je /nesrozumitelné/, nebo Pobřeží slonoviny, protože jinak nikdo nic neví, že jo.

Tím evropským vlakem se skutečně zabýváte, udělat pětadvacítku evropskou?

Mě to napadlo, ale pak jsem si říkal, jak já vysvětlím nějaký bartolomějský noci, nebo třicetiletou válku, nebo Turci někde u Vídně. Já jsem se zatím do toho hluboce nepodíval. Začal jsem se bát jednak věcí všech těch konfliktů a věcí, který se roztrhaly, jestli to je Čechy a Slovensko, najednou země, jako je Moldava, jak tam zařadím, jak najednou bude plný vagón Francie proti vagónu třeba Albánie, protože to byl ten stejný problém v Americe, že některý ty státy nebyly tak dekorativní. Já jsem říkal, výborně, tak budeme mít nějakej klidnej vagónek, oni řekli: "Ne, ne, jak by se ti lidi cítili, musíme najít co nejvíc informací o jeho státu, který toho tolik nemá." Čili, možnost by tu byla, ale ty vagónky bych já nikdy nedodělal, kdyby mi s tím nepomáhala spousta těchto lidí s těma informacema. A do dneška se bojím, že přijde tisíce dopisů, že jsem zapomněl nějakýho jelena, nebo nějakej domeček, kde se narodila nějaká významná spisovatelka.

V jak velkém nákladu vyšla ta knížka v Americe?

Ta vyšla zatím v nákladu sto padesát tisíc, teď se bude tisknout dál, ale to je spíš taková knížka, která se sice bude prodávat delší dobu, to není taková ta knížka, která vlítne a pak jde dolů. To spíš vypadá, že to bude mít, já nevím, já jsem s tím projel od toho září, co jsme se neviděli, až doteď celou Ameriku od San Francisca, byl jsem na Ministerstvu školství ve Washingtonu, mluvil jsem na nějakým, několika, tam se dělají takový snídaně pro autory, kde mluvíte k těm knihkupcům. A všichni k tomu měli až tak hodně pozitivní přístup, že mě to trošku zarazilo, protože, když jsem měl knížku o Darwinovi, tak lidi, kteří nesouhlasí s evolucí, kterých je kupodivu v Americe padesát sedm procent, tak jako tu knížku by si nekoupili. A lidi, když jsem udělal asi před dvanácti lety knížku o Kolumbovi, tak zase Kolumbus byl vlastně těma progresivníma označovanej za člověka, kterej přivezl imperialismus do Ameriky, takže ti si zase nekupovali Kolumba. Čili, najednou já jsem si připadal dost vypočítavě, že, když přijdu s vláčkama, který nikoho neurážej, tak si to všichni koupí, že jo.

Vzpomínám si, když jste v září byl a bavili jsme se spolu o té knížce amerických vagónků, nazvěme to tak, tak jste říkal, že čekáte velmi napjatě na americké volby, protože se předpokládalo, že kdyby zvítězil John Kerry, že by se musel do, odkud vlastně pochází?

On byl z Colorada, on se léčil ve Vojenské nemocnici v Coloradu, tím já jsem trpěl a bál jsem se, abych na to, nedal tomu nějaký špatný takový ten, protože já jsem to Colorado nakreslil, ten vagónek tak, že se tam těžko ta dlouhá hlava toho Kerryho dala vtěsnat, takže já jsem byl připravený, že den po volbách kreslím Kerryho, už jsem ho měl v tužce a všechno.

Vy jste věřil, že vyhraje?

Tak já jsem pro něj volil, protože jsem věřil, že vyhraje. A byl to pro mě, musím říct, šok samotnýho v tom, že zase, jak ta země je velká, ta Amerika, že vlastně tím, jak jsem jezdil po těch všech městech, kde jsem tu knížku prodával, tak jsem všem říkal, to je bezvadná knížka, protože v amerických novinách se každý den tiskly ty mapy modrejch států a červenejch států. A já jsem říkal: "To není jenom o tom, že ty státy jsou modrý a červený, tahle knížka je plná všech barev a je to o tom, jak všichni lidi žijou pohromadě." Ale samozřejmě jako sám za sebe, protože jsem se stýkal s lidma, kteří všichni říkali: "Kerry, Kerry, Kerry," anebo když jsem byl v Minnesotě, nebo jsem byl v dalších státech, tak oni říkali: "Ne, že by ten Kerry byl nám taky sympatický, ale my spíš volíme proti Bushovi." A najednou to byl pro mě šok, kdy já jsem šel volit a druhej den jsem nechtěl poslouchat, oni mají takový ty zprávy, který jdou celou noc, kolik přiskakuje hlasů tady a tak, a to na mě bylo moc. A ráno jsem předpokládal, že se mluvilo o tom Ohiu, že to je daná věc, byl jsem absolutně překvapenej z toho, jak to bylo rozdělený té země na ty státy přímořský a na ty státy vnitřní a na tuhle tu morální většinu. A trvalo to nejenom mně, ale i těm lidem, co jsem znal, tak myslím, že tak tejden byl takovej ten pocit zhrzení, což už je v tý Americe známé, oni vždycky začnou pracovat na tom, že začnou říkat, že jak zase všichni musí začít pracovat pohromadě.

A vy jste to měl kompenzované tím, že jste nemusel do Colorada umisťovat portrét Johna Kerryho?

Já jsem /nesrozumitelné/, že jsem měl míň práce, no.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je dnes výtvarník a ilustrátor knih pro děti Petr Sís. Petře, zatím jsme se bavili o ilustrování knížek. Odskakujete si od této činnosti rád, pravděpodobně asi tušíte, že narážím na vaši mozaiku, tedy výzdobu newyorského metra?

Moc rád, protože ty knížky jsou vlastně, za prvé, to děláte sám, vlastně s každou tou knížkou vstoupíte do toho světa tý knížky, to znamená, že žijete třeba tři roky s Darwinem, anebo budete teď žít s českou rockovou hudbou padesátých let, anebo s těma vláčkama. Čili, pro mě je to báječný, když se děje něco jinýho a je to jinak, ale pak zjistíte, že to není tak jednoduchý, protože třeba s těma mozaikama já jsem byl nadšenej, protože to jdete do mozaikářský dílny a tam oni převádějí ty vaše obrázky do těch nádherných kamínků a je to všechno báječný. Ale pak zjistíte, že všude je chleba o dvou kůrkách, nebo stranách, co se řekne?

O dvou kůrkách.

O dvou kůrkách, takže se stane to, že ta mozaika je na těch stěnách, ta stanice už je dneska hotová skoro, ještě pořád to uklízej, vy tam stojíte hodinu a teď vidíte, že lidi vycházejí z toho vlaku, pospíchají a nikdo se nepodívá na tu mozaiku.

Pozorujete lidi, jen pro úplnost, kdo z Čechů, Moravanů a Slezanů by navštívil newyorské metro, tak dodám, že to je jedna z nejfrekventovanějších stanic metra v New Yorku na rohu 86. ulice Lexingtonské Avenue?

No, takže já jsem tam několikrát byl nucen na někoho čekat a zjistil jsem, že vždycky nějaký dítě zatoulaný, nebo stařenka si toho všimnou. Mně se líbilo, když jsem tohle to, jako argument řekl v tom, v té newyorské podzemní dráze, jsem říkal, to je zajímavý s tímhle tím uměním pro letiště, nebo pro, tam se tomu říká /nesrozumitelné/, vlastně to, co je na ulicích, jak si toho lidi nevšimnou. A oni říkali: "Jo, to oni si toho nevšimnou, ale kdybyste jim to vzal, tak si toho všimnou, že jste jim to vzal." Oni to jako v podvědomí vidí, že tam něco je a dělá to jejich život příjemnější. A to je asi možná, když jste třeba na letišti, nebo na nádraží a bude tam nějaká nástěnná malba a vy čekáte na vlak, kterej má zpoždění tři hodiny, tak ne možná si budete všímat, co je na zdi a budete spíš jako frustrovanej z toho, že ten vlak nepřijel. Pro mě možná to bylo zjištění po tom, co jsem měl plakát tý velryby v tom newyorským metru, kterej byl umístěnej přímo ve vagónech, ten byl ve vagónech, takže se nedalo od toho utýct. Takže lidi, když to metro zastavilo, bylo uvízlé, tak ti lidi museli koukat na ten můj plakát, kdoví, co je napadalo, tam se tomu nedalo uniknout. Je pravda, že ...

Dodám jen, že to byla mapa New Yorku ve tvaru velryby?

Velryby a s jistým horizontem a i s tím světovým centrem. A je pravda, že sám jsem od tý doby třeba zjistil, že chodím místama, kde si nevšimnu, co tam je, takže teď se snažím být pokornější a možná je to spíš v typu člověka, že jsou lidi, kteří si váží, že se dívají na stromy, dívají se, co je na domech jako fasáda, někdo pospíchá a nevšimne si, co je kolem něj.

Když ilustrátor, výtvarník Petr Sís, pokud se nemýlím, vyhrál v konkurzu, zhruba pěti set návrhů, mozaiku oné stanice, jedné ze stanic newyorského metra, má opravdu natolik volnou ruku, že do té své mozaiky vpašuje i svoji vlast, kde se narodil, to znamená, tam, pokud se nemýlím, tak je ...

Čepice, která má českou vlajku.

Přesně tak.

No, zatím nikdo nic neřekl, protože já myslím, že oni by se báli, abych tam nemohl propašovat cokoliv, ale tohle, myslím, že nebylo tak nevinný. A v podstatě je tam ta souvislost toho, že 86. ulice, tam byla dřív česká čtvrť, hned vedle tam žili vedle sebe Němci, Češi a Maďaři a dělali se tam výborný uzenky a chleba. Takže vlastně tam je ta spojitost. A je to nejbližší stanice k českýmu konzulátu taky. Čili, to spojení tam je, bylo by horší, kdybych tam třeba jako propašoval třeba něco erotickýho a najednou by někdo řekl: "Ježišmarjá, my tady chodíme s Jeníčkem a podívejte se na tohle to." Takže já myslím, že jako, když to je v rámci nějaký slušnosti, že to není takový problém. A já jsem musel předkládat ty návrhy několikrát. A tam taky bylo hrozný zjištění, což asi architekti ví a lidi, co dělají do architektury, že já jsem to navrhl daleko barevnější a pompéznější a byly tam český figury a všechno, jenže najednou se zjistilo, že ten člověk, ti, co dělají tu mozaiku, že ta cena tý mozaiky by byla tak vysoká, že na to nebyl rozpočet. Čili, já jsem pak musel, já jsem musel vlastně vynechat vnějšek, to je jako ohromný oko, tak jako ta velryba má nahoře horizont města, ale ten vnějšek jsou vlastně dlaždičky a všechno se odehrává ve vnitřku, protože jinak by to bylo moc drahý, což já jsem taky nevěděl. A tu většinou asi architekti dělají běžně, že řeknete: "Tak nemáme na to tolik peněz, tak postavte o deset pater míň."

Byly to velké hádky s těmi, kteří vyráběli tu samotnou mozaiku, což byli, tuším, i kapitálové?

Bylo to hrozný, když jsem seděl u toho stolu a najednou říkali: "Tak tahle modrá bude stát tolik a tolik. Takže všechna modrá pryč." A najednou pak říkali: "A žlutou bychom taky mohli vyhodit." A já jsem říkal, tak, a já už tohle to nemůžu dělat, protože najednou vůbec to není můj nápad, že jo.

Co bylo nejlevnější na té mozaice, které barvy?

Ty barvy, to je strašně komplikovaný, protože ty barvy, tam nebyly jenom ty barvy, který se vyrábějí z těch, oni udělají, to jsou takový pekáče skleněný, který se dělají v Itálii, ty se pak rozřežou na malý kousky, z toho se dělají ty mozaiky, ale já tam mám kameny, ty domy jsou udělaný z kamenů, který jsou z Turecka, z Brazílie, a to všechno má svoji cenu. A já jsem si taky vybral, já jsem si mohl vybrat z pěti firem, kde se to bude dělat, já jsem to chtěl dělat tady. A bohužel ten partner toho newyorského metra jsou, jedna firma je v Mexiku, jedna je v Itálii a jedna je v Mnichově, ta má tradici asi pěti generací. Takže já jsem si vybral tu v tom Mnichově, ale ta shodou okolností je ta nejdražší firma. Takže já jsem si vybral ty /nesrozumitelné/, těch mozaik, a proto to bylo tak drahý, no.

Další téma - animovaný film. Vy jste vystudoval animovaný film, když jsem ale četl rešerše, je pravda, že svým způsobem nebýt Ladislava Kuklíka, tak byste ilustrovaný film, nebo animovaný film nevystudoval?

Protože to byla taková pozoruhodná situace, my jsme se hlásili všichni na tu Vysokou školu umělecko-průmyslovou v roce 68 na jaře a já jsem se hlásil k profesoru Hoffmaisterovi. A mezitím nikdo netušil, že Jiří Trnka se stane, přijal místo profesora na UMPRUM, oni dali šanci panu Trnkovi, aby si vybral svoje studenty. A on se probral všema těma domácíma pracema, vybral si asi pět studentů, nebo šest studentů, já jsem byl jeden z nich. A já jsem byl nadšený, protože jsem chtěl dělat film, protože tatínek byl u filmu, všichni byli u filmu, do toho další, to je postranní věc, a já se omlouvám, že někdo řekl, že neumím udělat kratší větu než pět minut, ale, že přišel rok 68, invaze, bylo zajímavý, že tady byli ti Rusové, ale já jsem pořád věděl, že si mě vybral profesor Trnka. Čili, já jsem říkal, musím se vrátit do Prahy, protože já budu chodit k profesoru Trnkovi. A přišli jsme na to UMPRUM a první rok jsme museli kreslit figuru jenom, to byla taková praktika. A Ladislav Kuklík byl jeden z mých spolužáků a ten chodil k tomu profesoru Hoffmaisterovi, kam jsem se původně hlásil, a já jsem měl chodit k tomu Trnkovi. A najednou jsme zjistili, že profesor Trnka zanevřel na film a začal učit ilustraci a grafiku, to byl vlastně jeden z posledních asi dvou let jeho života. A nevím, proč to bylo, jak to bylo. A najednou jsem s hrůzou zjistil, že on neučí film, který já jsem chtěl dělat, ale učí grafiku a ilustraci. A Kuklík Ladislav měl enormní zájem dělat grafiku a ilustraci, zatímco já jsem chtěl dělat film. Čili, my s tím Kuklíkem se domluvili sami dva, že si vyměníme místa, což bylo vlastně neslušný, protože jsme měli žádat. A my jsme začali chodit každý do toho druhýho ateliéru ...

A to prošlo, aniž by si toho kdokoliv všimnul?

Protože byl ten rok 68, 69, my jsme pořád ještě chodili dělat tu figuru a ve škole byla stávka, do toho vyhazovali profesora Hoffmeistera, všechno se měnilo vlastně, to byl ten začátek toho celýho průšvihu, takže si toho nikdo tak nějak nevšimnul, až najednou někde klepe na dveře a tam stál profesor Trnka, s kterým já jsem vlastně do tý doby nikdy moc nemluvil. A on říkal: "Pane Sís, já si vás vyberu jako svýho žáka a vy sám jdete tady k tomuto Hoffmeisterovi, vy si to vyměníte, nebo něco." A já jsem říkal: "Pane profesore, já bych chtěl dělat film." A on říkal: "No, Sís, jenom abyste se v životě nezklamal." A to bylo vlastně poslední, co řekl. A já jsem na to mnohdy myslel. Ale já myslím, že takhle to bylo ideální, protože co já vím, tak z Ladislava Kuklíka se stal geniální grafik. Já jsem se s tím filmem vlastně dostal, kam jsem se dostal, kdy se někdy divím, stejně mě to dovedlo k těm knížkám, ale tak to bylo, ta moje zkušenost s profesorem Hoffmeisterem, profesorem Trnkou.

Ale vás opravdu nikdy nelákalo ještě tu větu, která z Trnkových úst musela znít velmi smutně, vás nelákalo jí s ním rozebrat?

Já jsem se neodvažoval, ale pak, myslím, spousta věcí se stane, když jste mladý a máte takovou tu aroganci a sebevědomí, tak si myslíte, že víte, co on vám chce říct. A v podstatě jsem si myslel: "No, říkej si, co chceš, já budu dělat tyhle ty filmy." Ale v podstatě já myslím, že vím, co chtěl říct, protože on dělal fantastický neuvěřitelný filmy, ale mohl je jenom udělat v tý době, v který je udělal. A dneska najednou, když se dostanu do situace, kdy mám dělat ten film, a to probíhá neustále, tak vždycky sedím v místnosti, kde sedí sedm producentů, kteří se budou ptát, jak to bude komerční, jak se to prodá. A já v podstatě asi bych neměl nervy, jako můj kamarád, třeba ten dělá celovečerní animovaný film, který se bude jmenovat Roboti a bude to mít premiéru v březnu. A kolem toho jsou knížky, je do toho asi tři sta milionů dolarů investovaných. A vlastně, když si uvědomíte, že jeden rozhodne o tom, jestli ta věc bude mít úspěch, nebo nebude, ti nakladatelé všichni čekají na to, prodají se ty knížky, protože, když to bude úspěšný, všichni spoléhají na to, že ty děti, když jsou nějaký prázdniny, nebo prší, tak ti rodiče je někam musí vzít, takže u těch dětských věcí ta je šance větší. Ale zrovna tak je šance u spousty věcí, že se to vůbec nepovede. A to mi spíš vyhovuje taková nějaká komorní situace kolem těch knížek, kdy já si vlastně dneska můžu udělat jako svůj film, jako tu knížku, už mám takový publikum, že oni ví, že se toho ten určitý základní počet prodá.

A vzpomínám si, že zase vstoupím do vaší řeči, když jsme, to byl soukromý rozhovor, ten jsme tehdy nevedli před rozhlasovými mikrofony v roce 2002, když jsme spolu se setkali v New Yorku, že jste mluvil o svém snu dělat animovaný film a dělat ho v České republice?

To pořád probíhá, to pořád s někým mluvím a pořád to naráží na takový malý nuance, kdy já se bojím, že, co se někdy stane, co já jsem myslel, že odpadne tím otevřením toho světa, otevřením hranic, že sem přijedete a lidi si myslí, on ve světě něco dokázal, když my se k němu nějakým způsobem připojíme, tak to nějak dopadne. A já tuhle tu záruku nemůžu nikomu dát, já můžu dát tu záruku třeba v knížkách, ale já nemůžu zaručit, že ten film bude, že na něj budou chodit miliony lidí, a to si ti lidi tady pořád ještě dodneška myslí. A mně to někdy přijde velmi smutný, protože jedna slavná sklářská firma se rozhodla, že udělá věci podle mých obrázků a udělá takový velký skleněný popelníky, což je taky divný, když máte obrázek, nebo byste ho musel dát proti světlu, abyste to viděl a potom říkali: "Ale my jsme si mysleli, že vy jste slavný, že se prodá to sklo." Ale já tím, co dělám, nezaručuju, že nikdo, kdo si zařizuje byt, si půjde koupit skleněný popelník, navíc za strašně moc peněz, ale to nebyla moje spekulace, to byla čistě kalkulace lidí, kdy někdy člověk se tomu až diví. A já se právě pro toto i přiznávám, abych někomu nedával falešný naděje, že díky tomu, já bych to chtěl udělat s velkou zodpovědností a s tím, že bych chtěl mít tu naději, že na to půjde co nejvíc lidí, ale zaručit to tady nikomu nemůžu, a proto je strašně těžký najít rovnýho partnera, který by řekl: "Dobře, my do toho půjdeme s tím stejným rizikem, že budeme dělat, co nejlíp tu věc, jak můžeme. A uvidíme, jestli se to povede." A já vždycky dostanu husí kůži, když někdo si říká: "No, tak my to s tebou uděláme a pak v tom New Yorku na to přijdou ti lidi." A to já nemůžu říct, že tak to bude. A už dneska jsem natolik v tom zkušený, že ty záruky nemá nikdo s ničím.

A vy uvažujete o animovaném filmu, který by vycházel z některé z vašich knížek, například z Darwina ...

S tím Darwinem by to bylo asi dost těžký, spíš jsou to takový knížky, kdy to bylo nějak pohádkovější, buďto knížka o tý mojí dceři Madlenka v New Yorku, nebo já chci udělat pokračování taky těch Třech zlatých klíčů, takový legendy Prahy s tím, že by to bylo dost fantaskní. A třetí věc je samozřejmě, to je dobrý příklad, že já jsem udělal knížku o svým otci Tibet, kdy to je o cestě do Tibetu a o malým klukovi, který mu ten tatínek vypráví. A slavný dramatik David Henry Werk mě požádal, jestli by mohl podle toho napsat divadelní hru. A já jsem se s ním sešel, on napsal /nesrozumitelné/, čili tam byla záruka, že to bude kvalitní, čili jsem řekl, že ano. A najednou on mi poslal tu hru jenom ve formě takovýho nějakýho skici a já jsem zjistil, že to, co se děje hodně v tý Americe, on zjednodušil třeba ty padesátý léta na to, že prostě tady procházejí ruský pluky a malý kluk chodí a hází kameny po ruských vojácích. A já jsem napsal dlouhý dopis, kde jsem mu řekl, takhle to nebylo, to bylo daleko horší, že tady žádný pluky neprocházely, nebo, že to nebylo tak za války, že někdo v těch filmech Němcům dával granáty do toho, tady prostě to byl, to bylo Češi mezi Čechama, kteří se navzájem dusili. On stejně tu hru napsal, která měla velkej úspěch v Seattlu, já jsem byl pozvaný na premiéru. A najednou jsem zjistil, že racionálně můžu vědět, že tam vystupuje otec Vladimír, kterej má výčitky, že pracuje s armádním filmem a jede do Číny, do Tibetu pomáhat Číňanům. A syn Petr, kterýmu je dvanáct, to museli udělat dvanáctiletýho, protože v tý hře nemohli mít mladší dítě, protože by to to dítě nezvládlo, ten bojuje jako, je mladý takový, je v odboji proti těm Rusům. A matka Alenka, která chodí a říká: "Neměla jsem mít děti v této době." A mně to najednou přišlo hrozně, já jsem věděl, že tam hraje o někom jiným, ale ty jména byly stejný, já jsem na tu premiéru nikdy nejel, tu hru, bohužel, chtějí dávat dál teďko, ale to jenom říkám, jak se může ta věc posunout z toho, co jsem zamýšlel já, do něčeho úplně jinýho, kdy zase jsou tam ty požadavky. My chceme, aby do toho divadla někdo přišel, čili, to uděláme tak, že je to o těch padesátých letech a je tam ten chlapec, který bojuje proti, takhle jednoduchý to není. Já si pak vždycky vyčítám, to je stejný v tý Americe, když lidi řeknou: "No, vy jste museli hrozně trpět v tý době toho komunismu, zatímco my jsme se měli dobře." A teď jako po tom životě v Americe člověk zjistí, že tam byl McCarthy a že tam byly taky problémy a že tady přesto, že tady jako jsme hrozně trpěli, tak jsme furt chodili hrát fotbal a mezitím se vždycky našla radost. A ani jsme nevěděli, že trpíme, protože jsme nevěděli, že je nějaká jiná možnost. A já tyhle ty nuance vysvětlit je někdy nemožný, jo, a tím jsem se dostal do toho kreslenýho filmu, že ten Tibet je další možnost, protože třeba máme film toho otce, který natočil v těch padesátých letech. A já myslím, že ten Darwin nebo Galileo, že by bylo těžký, i když asi by to možná bylo nejprodejnější, protože školy by to třeba dávaly.

Říká ilustrátor knih pro děti a malíř, výtvarník Petr Sís. Já děkuji, že jste přijal pozvání do pořadu Interview BBC a někdy příště na shledanou.

Já vám moc děkuju.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.