Václav Moravec moderátor BBC

Ája Vrzáňová ve studiu BBC

Čtyřicet let pro ni byla země, kde se narodila a do sedmnácti let žila, zapovězeným územím. K emigraci ji vyzval její vlastní otec. Takový je příběh legendy českého krasobruslení, dvojnásobné mistryně světa Áji Vrzáňové. I o tomto příběhu bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu všechny co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla legenda českého krasobruslení, dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová, vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Děkuji, děkuji, dobrý den.

V roce 1950 jste emigrovala. Dovolte, abych začal několika vašimi citáty z rozhovorů, které jste poskytla. První citát: "Praha mi zůstala v srdci, srdce mi zůstalo v Praze." Druhý citát: "Na Československo jsem nikdy nezapomněla." A třetí citát: "Jsem Češka a jsem na to hrdá." Existovaly, paní Vrzáňová, okamžiky, kdy jste se do Československa nebo do České republiky vyloženě netěšila?

To určitě, a to bylo, to bylo 1978, když můj drahý tatínek zemřel a já jsem požádala o povolení přijet do Český republiky a zamítlo, zamítli mě, a tak jsem řekla, v tu chvilku jsem řekla, už nikdy, nikdy do Československa nepojedu a já jsem se tak zlobila a strašně mě to ..., bolelo mě to a říkala jsem, tak, kdy tohle to všechno přestane, jsem si řekla, no. No, a potom 1989 se všechno změnilo a já byla na prvním letadle zpátky do Prahy, protože já opravdu milovala Prahu, ale jako, jako dítě, tatínek mi vždycky bral po Praze a na koncerty jsme chodila už jako malá holka s maminkou a s tatínkem, oba byli od hudby, a to byl jejich koníček, jako maminka zpěvačka a taťka hrál na cello, a to je krásný instrument. A tak jsem byla vychovaná opravdu jako pravá Češka - v hudbě, protože se říkalo, co Čech, to muzikant, že, já nevím, jestli je to ještě pravda teď, ale ..., no, a tak jsem, tak jsem viděla, znala jsem Prahu jako malá holka, ale těšila jsem se, že jednoho dne se budu moct vrátit a vidět a poznat Prahu jako dospělá. A to se mně stalo.

A když v tom sedmdesátém osmém roce vás komunistický režim nepustil na pohřeb svého vlastního otce, chtěla jste na Československo jako zemi úplně zapomenout nebo spíš jste proklela ten režim totalitní.

Ne, no, jistě, jistě, to všechno bylo jenom režim. Já milovala Československo vždycky, já myslím, že my jsme měli sídlo v jižních Čechách a jižní Čechy miluju, Husinec, Prachatice, to je nádherná, nádherná, vlastně to byla nádherná krajina, ale to ne Československo jako ne, ale, ale režim, jo, já jsem vyrostla za německý režim, za války jsem vyrostla a teď tady to, a tak jsem se zlobila na to, že, že Československo není český jako teď.

Vy jste, vy jste v rozhovoru pro týdeník Nedělní svět 31. října prozradila, že to byla maminka, kdo vás pravidelně ráno budil a chodil s vámi na tréninky krasobruslení, v kolik hodin jste jako dítě kvůli krasobruslení musela vstávat.

Není to sice normální, ale v pět hodin ráno jsme vstávaly a samozřejmě za tmy a maminka udělala nějaký placky a čajíček jsem měla nebo kakao nebo něco takovýho a šly jsme na led, na Štvanici samozřejmě, a to byl otevřený stadion a zima, já jsem měla ..., dávaly jsme noviny do bruslařských bot, jestli si dovedete představit, protože noviny jsou teplý, tak vždycky vidíte ...

Takže místo silných ponožek byly noviny v krasobruslařských botách.

Ponožky, ponožky se jako nemohly dát do bot, protože bota měla padnout správně, že jo, těsná, ale noviny pomáhají. Když uvidíte nějakýho, nějakýho chudáka ležet na lavičce v parku, mnohokrát jsem viděla, že jsou přikrytý novinama, viděl jste to taky?

Viděl, bezdomovci.

No, to je, noviny hřejou, no, tak to jsme dělali. A ještě rukavice a přes nos jsme měly šátek a takhle jsme dělaly osmičky a takhle jsme, takhle jsme trénovaly, ráno a potom v osm hodin nás hokejisti vyhnali, protože oni měli trénink, a to vždycky my jsme bojovali o led s hokejistama, ale já musela do školy stejně, a tak do školy a potom elektrikou zpátky na led odpoledne a za šňůrou na Štvanici jsme jezdily, dělaly volnou, jako skoky, piruety, a tak dále, no, a brzo domů a ještě nějakej úkol a s tim mi pomáhal tatínek, zlatej tatínek, protože ono se to všechno nedalo stihnout někdy a ještě balet k tomu, to bylo nutný, tak to byl můj život, ani do tanečních ...

To znamená, že přes léto, pokud se nemýlím, v Praze nebyla žádná krytá hala ...

Přesně tak.

... to znamená, že přes zimu jste trénovala na Štvanici a přes léto jste hlavně dělala balet?

Přes léto jsem dělala balet a byli jsme v Husinci v jižních Čechách, a to jsem si opravdu užila s kamarádama a s kamarádkama. Ale přišlo konec války a maminka se rozhodla, že musím trénovat celý rok, protože konkurence je z Kanady a z Anglie, měla jsem hlavně konkurenci z Kanady a z Anglie taky a /nesrozumitelné/, a tak maminka řekla, tak musíš jet do krytých stadionů a přes paní Pachlovou, to byla /nesrozumitelné/ čokoláda, Rudolf Pachl, paní Pachlová, která měla dcerušku taky, která bruslila, říkala mamince, já ji vezmu, protože maminku nepustili, a tak říkala mamince 1947 a 48, já Áju vezmu do Londýna a představím ji Arnoldovi Gerschwilerovi ...

Což byl trenér.

... Švýcar, trenér, nejlepší trenér v tu dobu, jak se říkalo, a maminka řekla, fajn, tak mě pustila s paní Pachlovou samotnou a já, mně bylo kolik, mně bylo asi čtrnáct a půl a neuvěřitelný, já jsem neuměla anglicky, ale nějak s Gerschwilerem Švýcarem jsem mluvila trošku německy, protože to jsem měla ...

Z doby války.

... z doby války, no, a tak jsem začala trénovat v Anglii v Richmondu a opravdu Londýn se stal mým druhým domem, domovem.

Když se zpětně ohlédnete za svým dětstvím, musela jste se hodně přemáhat, abyste u krasobruslení zůstala, když to právě obnášelo brzké vstávání, to, že jste de facto vůbec neměla jako dítě soukromý život.

Ale mě to bavilo, mě bavilo vyhrávat, mě bavilo, já jsem u toho chtěla zůstat celý život, já věděla, že jednoho dne, jednoho dne jako to možná amatérství skončí a že to, já jsem chtěla být první na světě a od šesti let, když jsem ..., od sedmi let, když jsem vyhrála v sedmi letech první takový jako první cenu, to byl takovej malej, malá medaile nebo to jsem dostala, to to začalo, no, a já jsem chtěla být mistryně Československa a potom mistryně světa, a to byl můj cíl.

To jste byla tak hodně ctižádostivá?

Asi jo, protože já jsem začala lyžovat, když mně bylo tři roky, maminka byla výborná lyžařka s tatínkem, a tak mě brali, jezdili do Krkonoš a tam jsem lyžovala, tam jsme zůstali asi dva měsíce, tři měsíce, dva měsíce a tatínek dojížděl v sobotu nebo v neděli, tak nějak, a to bylo, to bylo senzační a kdyby nebyla, kdyby nezačala válka, tak já bych asi zůstala u lyží, protože jsem i skákala, jako malý děti jsme si dělaly malý můstky a já jsem neměla vůbec, tam bylo něco, co jsme říkali Václavák, to byla opravdu velká hora, jak jsme jezdili dolů, ale to šlo přímo, to nebyl slalom, to byl přímo takový, jelo se dolů a potom tam byl takovej můstek, ten se měl prostě přejet a když byste ho nepřejeli, tak skončíte ve vodě. A já jsem opravdu neměla vůbec žádnou trému nebo starost, že bych to neudělala a já bych zůstala bývala u lyží, ale ta kariéra by nebyla tak dlouhá a tak krásná a tak báječná a tak úspěšná jako to krasobruslení, no, já jsem, já jsem chtěla jet za slávou, já chtěla jet do světa.

To se vám stalo už v tom roce 1947, kdy jste trénovala v Londýně.

V Londýně jsem trénovala jenom dva měsíce a Arnold Gerschwiler mně řekl, Ájo, jestli budeš takhle trénovat, jak jsem tě teď viděl ty dva měsíce, tak za, za tři a půl, za čtyři roky budeš mistryně světa. No, a stalo se.

Vy jste emigrovala v sedmnácti letech, pokud se nemýlím, to se psal rok 1950, ale původně jste po mistrovství světa v krasobruslení v Londýně měla jet do Moskvy a stát se trenérkou, jak jsem četl rozhovory s vámi. Pochopil jsem správně, že jste de facto emigrovala i proto, abyste nebyla trenérkou v krasobruslení v Sovětském svazu v Moskvě?

Jenom proto.

Jenom proto?

No, protože, protože já jsem nechtěla, to bylo, to bylo jako to hlavní, proč jsem, proč jsem zůstala venku a proč maminka s tatínkem mně takový osud udělali, že řekli, zůstaň venku, protože ...

To se nešlo vyhnout tomu trenérství v Moskvě?

Ne, tomu se nešlo vyhnout, tehdy co Moskva nařídila, to se muselo udělat, a tak já, oni řekli, první, jedno mistrovství nám stačí, teď všechno víš o sportu, co máš vědět, jsi mistr světa a teď potřebujeme tady trenéra, který začne učit krasobruslaře, krasobruslařky a později to byl i někdo z hokeje, taky tam jel do Moskvy učit hokej, neměli 1950, vlastně 1949, kdy jsem přijela poprvé z mistrovství světa z Paříže, neměli ani jednoho krasobruslaře, krasobruslařku nebo hokejistu.

To znamená, že Sovětský svaz a socialistický sport, konkrétně krasobruslení, bylo téměř v plenkách a potřebovali někoho, kdo byl úspěšný v Československu, aby položil základy krasobruslení v Sovětském svazu.

Ty nebyli ani v plenkách.

Vůbec?

Vůbec tam neměli, vůbec tam neměli prostě bruslaře, tak to bylo strašně důležitý asi pro ně a podívejte se, co udělali za, za, za pár let, ale oni to taky brali jinak. Když hokejisti vyhráli, tak dostali zaplaceno, a to bylo s krasobruslařema taky, takže vlastně ruský krasobruslaři a hokejisti nebyli amatéři, a to jsme věděli, a to každýho strašně jako štvalo.

A to znamená, že vy jste ..., v tom roce 1950 jste nechtěla skončit s tou kariérou, aktivní kariérou, jinak by vám Sovětský svaz jako takový, jako země nedělal problémy?

Přesně tak, no, já jsem nechtěla skončit s kariérou a učit, já nemám nic proti učení, já pomáhám a i když jsem byla mladá, tak jsem pomáhala malym holčičkám, jak udělat tuhle piruetku nebo jak udělat toho malýho kadeta, ten malý skok, ale, ale prostě já jsem ještě byla mladá, já ještě byla mladá na to, abych začala učit, já jsem říkala, no, možná později, ale teď chci vidět svět, a to bylo prostě, chtěla jsem, chtěla jsem si užívat toho, co jsem tak strašně dlouho a těžce pracovala na tom a chtěla jsem jet do Ameriky, no, a to bylo, to bylo, prostě jsem legálně vůbec, o tom jsme nemohli přemýšlet, protože to, to by nás nepustili, že, takže ...

Novináři v rozhovorech s vámi, když vstoupím do vaší řeči, vždy popisují tu chvíli, kdy vás tatínek v roce 1950 vzal na Karlův most a řekl vám a teď budu citovat doslova: "Ať už titul," rozumějme titul mistryně světa v krasobruslení v Londýně v roce 1950, "obhájíš, nebo ne, zůstaň tam." Konec citátu. Na Karlův most jste šli kvůli tomuto intimnímu rozhovoru proto, že, jak sama v rozhovorech říkáte, jste se báli, že jste doma odposloucháváni, z čeho pramenilo to tatínkovo podezření, že jste doma odposloucháváni.

Já opravdu nevím, to opravdu, to jsem se ho jako na to jako nikdy nezeptala, ale, ale já myslím, že hodně nás některý lidi se jako obávali, že tatínek nebyl v partě, a tak já nevím, asi, asi ...

On byl přitom vrchní rada ministerstva financí.

Vrchní rada ministerstva financí, ale to jsem se na to, na to jako neptala, protože já jsem nebyla tak jako chytrá v tom, abych se ptala na takový politický věci, mně opravdu, já byla jak kůň s klapkama na očích a šla jsem rovně za rovnou a za sportem a za bruslením, a to balet a byla jsem unavená a maminka s tatínkem mě, maminka byla moje trenérka, moje kamarádka, moje všechno a tatínek vybíral hudbu, a tak, takže já jsem, mně nikdy nescházela sestra nebo bratr, protože celá, oba dva prostě, to byl asi jiný život, oni mně budovali něco, asi nevěděli co, ale chtěli taky, abych, abych byla nejlepší a měla jsem talent, a tak se všechno budovalo proto, abych byla mistryně světa.

A teď přitom přišel rok 1950, vy stojíte na tom Karlově mostě, váš otec, spíš než otec a maminka, než jako maminka, spíš jste byli takové společenství, téměř vám dělali i sourozence a vy jste ...

To byl tým, my jsme byli tým ...

Co vám na Karlově mostě problesklo, když jeden nejbližší člověk z vašeho tříčlenného týmu vám řekne, uteč z této země.?

Tak to neřekl, tak to neřekl, to bylo zajímavý, protože já jsem se nikterak nebála a nebylo to jako "utíkej", on mi nechtěl dát nervy, protože já toho měla tolik a velký úkol, on říkal: "Ájo, jestli, maminka a já jsme se rozhodli, že bychom rádi, abys tam zůstala, aby ses nevracela, Arnold Gerschwiler ti najde práci, jestli vyhraješ mistrovství světa znovu, nebo ne. A já pošlu maminku za tebou brzo a nejdýl za dva roky já tě uvidím." Takže on mně nechtěl dávat jako: "Uteč a bude to tak, já tady zůstanu ...

Já tady zůstanu a byla tam ta naděje, že i on ...

... a už se neuvidíme," nebo to vůbec naprosto jako neřekl, tak byl báječnej, že mi nedával tyhle ty nervy, abych řekla, já tatínka už nikdy neuvidím, nebo uvidím nebo jak dlouho to bude, to jako, když jste dítě, tak říkáte: "Tak fajn, tak jo, tati, pojedu do Ameriky a budu bruslit a uvidíme se brzo." Tak prostě bylo to tak krásně daný. Já měla strašný štěstí, protože vlastně tatínek, já jsem si neuvědomila to riziko, co tatínek bere na sebe a maminka, já, on mně řekl, že maminka brzo přijede za mnou, tak fajn, to jsem měla velkou radost, protože ona byla taková moje, že jo, moje podpora a spolu jsme dokázali do té doby, co jsem dokázala, to bylo s maminkou, že jo, tatínek měl hodně práce ve svém oboru, ale maminka nepracovala, a tak byla se mnou čtyřiadvacet hodin denně. A ještě s tatínkem šli na koncerty večer, přišli domů někdy v půlnoci a ráno se mnou vstávala v půl pátý a maminka se, ta mně opravdu dala celý svůj život. Ale já jsem vděčná opravdu mým rodičům do smrti, protože oni vlastně rozhodli můj osud.

Ano, vy jste zůstala v Londýně, tedy poté, co jste obhájila titul mistryně světa v krasobruslení v roce 1950.

Já zůstala v tom domečku, ano, a to bylo, to bylo jako udělaný tak, ano, Gerschwiler mě pozval k nim do domu a bydlela jsem v Richmondu, což je krásný městečko na Temži a blízko tý arény, kde jsem trénovala a vlastně to byl Twickenham, ale to je o ulici dál, byl Richmond, Richmond Twickenham a on říkal, až tě budou možná chtít nějak vrátit tě nebo k tobě se dostat do hotelu, v hotelu nemůžeš být s týmem, protože do hotelu můžou přijít a tě vzít, ale u nás, to je british, britská property a do našeho domu se nedostanou. No, a tak, když jsem vyhrála, my jsme ještě dávali mamince takovej jako deset dní po mistrovství světa, ještě jsem musela jet do, do Francie a po Evropě na exhibice jako mistryně světa ...

Turné.

... turné, na šňůru a s maminkou jsem mluvila, s tatínkem ten den, co jsem vyhrála a maminka říkala, jen dělej to, co máš dělat, reprezentuj Československo a udělej, zůstaň tam a udělej všechny exhibice, co máš a já jedu do hor, a to bylo, to bylo to do hor, když řekla do hor, to bylo to, že, že letí ven ...

Že jede za vámi.

... letí za vámi.

A pokud se nemýlím, tak se vás, to byla Státní bezpečnost, se vás snažila nebo lidé z velvyslanectví se vás snažili unést.

Z velvyslanectví, i sám pan velvyslanec přišel ...

Přímo ...

... jednoho, strašně se zlobil ...

On přišel přímo v Londýně za vaším, do domu vašeho trenéra a chtěl, abyste se vrátila do socialistického Československa?

... ano, a ťukal, chtěl vidět, kolik mám kufrů, a tak a já jsem nikdy nebyla k mání, já byla buďto nahoře pod střechou, anebo dole v suterénu, ve sklepě, a to ještě, to ještě nebylo tak, tak nejhorší, nejhorší bylo, když jsem konečně asi podevátý a vůz jezdil sem a tam a sem a tam každejch patnáct minut před, před naší vilou a asi na mě čekali a lidi teda z konzulátu myslím, že to byli, protože já nevím, kdo to byl jako jménem, tak, ale jednou jsem řekla, Arnold odešel a říkal Violet, nepouštěj ji nikam, ať zůstane doma a já jsem, nevěděli jsme, kam jde, já myslela, že jde trénovat a Violet taky myslela, že jde na stadion, a tak jsme, já jsem říkala, Violet, pusť mě na chviličku, já jenom jdu na roh pro něco, prostě jsem chtěla si koupit nějakej drugstore, drogerie a na cestě zpátky, což bylo asi deset minut, jsem slyšela to auto, já jsem se ohlídla, bylo to to samý auto, já začala, já jsem běžela rychle a chytla jsem, otevírala jsem ten, ten, ty dvířka u tý zahrádky, tam zahrádka, to je takovej typickej anglickej dům, že má zahrádku vpředu a bílej takovej, takovej plot, jsem nemohla, za milion dolarů jsem nemohla otevřít ty dvířka, oni mě chytli, já jsem křičela a oni mě chytli a říkali to, to, a to, no, hrozný opravdu to bylo, v tu chvilku jsem najednou věděla, že něco je strašně, strašně vážnýho, v tu chvilku, najednou mně to došlo a v tu chvíli se otevřeli dveře a oni říkali, zastřelíme maminku, to bylo děsný, už neuvidíte maminku a tatínka, a tak, když se nevrátíte a hrozně vyhrožovali a dveře se otevřely u vily a Arnold vyšel a měl sebou dva pány a on šel do, do anglickýho, na anglický úřad a s ním přišli dva páni z úřadu a řekli, Ája Vrzáňová tady má na exil, jako dostává, dostává britský protekci, jako že jsem pod, pod ...

Britský politický azyl.

... britský politický azyl, díky, to je přesně tak. A v tu, ostatní, ty dva mužský odešli a jeden ještě mě držel a snažil se mě jako dát do toho auta, no, prostě chtěli mě unést a dát do letadla a zpátky do Prahy a do Moskvy, no, bylo to hrozný.

Když Ája Vrzáňová popisuje tuto, tuto historii a zároveň jste zmínila telefonát maminky, která říká, jedu do hor, ona emigrovala za vámi do Londýna?

Maminka emigrovala a do Londýna přijela, ale ona nejdříve, ona byla na jedněch z těch tří letadel, letadlech, který se měly, měly se setkat na nějakym bodu ve vzduchu a letět společně do západního Německa - Erding a jelikož maminka byla, letěla z moravský Ostravy, ona vzala v Praze, v Praze šla na zahrádku u nás a přes zahrádku, my bydleli ve Slezský ulici naproti Čechovým sadům, na Vinohradech a na zahrádku do toho druhého baráku ven a na vlak a do moravský Ostravy a z moravský Ostravy na to jedno letadlo, který vystartovalo mnohem, mnohem později, než mělo, takže když hledali ty první dvě letadla, tak narazili na maminčino letadlo, tak to byl takovej boj, oni letěli pod radarem do západní, do západního Německa. No, tak to bylo velice, velice opravdu, no, maminka, maminka byla kurážná, ona říkala, že, že brala vitamin B dvanáct každý dvě hodiny, protože to jí pomohlo prostě se dostat skrz to, protože samozřejmě byla starší a když člověk je starší a starší, tak se víc a víc, že jo, má obavy, když jste mladý, tak nemáte žádný strach. No, a tak přiletěla do Erdingu a tam musela zůstat celý měsíc a já jsem potom, když jsem, když mě dostali do toho domu, jak jsem říkala ...

A nepodařilo se to unést, nepodařilo se unést.

... nepodařilo se unést, tak jsem opravdu roztřásla a plakala jsem, myslím, celý týden, protože mně došlo, že možná maminku, tatínka neuvidím, a to bylo poprvé, co jsem dostala takovou jako trému a opravdu jsem se strašně, byla jsem z toho opravdu špatná.

To se stále psal ten rok 1950, kdy se Ája Vrzáňová, legenda českého krasobruslení a dvojnásobná mistryně světa rozhodla, že opustí Velkou Británii a že jejím druhým domovem se stanou Spojené státy americké a New York.

To jsem, deset dní jsme, jsem byla v Anglii a potom jsem jela s Arnoldem, jsme, jsme jeli do Londýna a do Paříže, tam na mě čekali lidi z konzulu, z konzulátu, to ještě nebylo v novinách, že zůstávám, že ...

Jste emigrovala.

... že jsem emigrovala a měli pro mě letenku a Arnold řekl, že to nemůže udělat, protože jako musí reprezentovat správně a jedeme ještě do Švédska, do Norska a, myslím, do Belgie na exhibice, ale potom se musí vrátit do Londýna, protože tam nechala kufry, a tak jsme a na každý, v každý zemi na mě čekali na letišti s letenkou, no, a pak jsme přijeli do Londýna zpátky a tam jsem právě zůstala těch deset dní, než to vyšlo v novinách. Potom jsem dostala skrz mýho trenéra asi pět, šest, sedm nabídek profesionálních, okamžitě to přišlo do Ameriky, do Londýna, v Londýně také a na film a na, na lední revue a v Londýně dělali dvě velký revue v Empress Hall a Wembly taky a Arnold říkal, ty chceš jet do Ameriky, tak mně vybral nejlepší smlouvu v tu dobu, což bylo Ice Follies, velká lední revue a tam jsem jela asi tři týdny potom, skoro měsíc potom, co jsem zůstala, zůstala jsem u Gerschwilerů asi tři další týdny a pak jsem jela do Kanady a v Kanadě mně Ice Follies obstarali do Ameriky vízum, protože to někdy trvá dlouho, ale oni mně to obstarali za týden.

A maminka už pak letěla s vámi?

A maminka přiletěla do Londýna a bydlela u Gerschwilerů, tam byla chvilku a pak přiletěla za mnou, a to do Chicaga, já už byla na šňůře s Ice Follies, a to bylo ohromný setkání, na který nikdy nezapomenu, to bylo neuvěřitelný, krásný.

Co bylo nejtěžší na tom vybudovat si úplně nový domov, rozhodnout se, že budu žít ve Spojených státech amerických, zjistit, že tatínek se za mnou už asi nepodívá a že ho s největší pravděpodobností neuvidím a s maminkou ve dvou začínat znovu.

Za prvé jsme nikdy nemyslely, že tatínka už nikdy neuvidíme, protože když tatínek řekl, že přijede nejdýl za dva roky, tak jsme tomu opravdu věřily a já jsem měla strašný štěstí, že maminka přijela, protože ve dvou jsme se začaly učit spolu o Americe, a to je úplně jiný svět a i pro ni a ona byla mladá, protože mě měla, když jí bylo devatenáct, já opravdu myslím, že to bylo takový, takový štěstí, že jsme obě, ona se mnou cestovala totiž na šňůře, a tak jsme poznaly celou Ameriku a vybraly jsme Los Angeles, Hollywood v Kalifornii, protože maminka milovala moře, a tak říkala, a taky proto, protože to byl domov té revue, a to byla vlastně naše rodina, a tak jsme říkaly, tak vybereme nějaký místo, nějaký město, kde, kde někoho známe a maminka byla strašně oblíbená tím celym, tou celou revue, protože ty majitelé s námi cestovali Shipstad & Johnson a vždycky nám dávali takovou velkou takovou párty, shromáždění na Vánoce nebo na ...

Díkuvzdání.

... díkuvzdání, a tak a maminka hrála na piáno a zpívala a vždycky to byla, to byla opravdu báječná, a tak každej ji měl strašně rád, a tak tři roky jsme spolu cestovaly a potom jsem jí koupila vilu v Hollywoodu v Kalifornii, ona k tomu přidělala jako malý studio a začala učit zpěv, protože ona zpívala, no, a tak nejdříve začala pracovat pro někoho, aby jako se naučila, jak se to tam dělá v Americe, no, a pak začala učit sama, protože chtěla být na svý vlastní noze a nežít se mnou, nežít ze mě jako, to se jí podařilo, ona byla opravdu fantastická, no, a udělala mně domov, maminka mně vlastně udělala domov tam v Americe, takže Velikonoce a Vánoce a jsme měly dva týdny o Vánocích, tak jsme buďto byly doma, anebo jsem ji vzala do, na Havajský ostrovy, a tak jsme byly spolu, no, a čekaly jsme na tatínka, no, a to jsme čekaly dlouho, tatínek dostal povolení až 1963, třináct let potom, co jsem odjela, a to přijel, to bylo neuvěřitelný, to přijel do Hollywoodu a nejdřív přijel za mnou a cestoval se mnou asi měsíc a půl po Americe a, no, zůstal ...

Proč se vrátil pak do Československa.

No, to jsem věděla, že se zeptáte.

Že se zeptám.

To nám strašně vadilo a já, vadilo, no, vadilo, bolelo to, protože maminka, že jo, si myslela, že zůstane, já taky, ale, ale taťka říkal, Ájo, já jsem zlomenej člověk a já už nemůžu tady zůstat.

Já vám, Ájo Vrzáňová, děkuji, že jste si udělala čas, přišla do pořadu Interview BBC a někdy příště se těším na shledanou a přeji vše dobré.

Já též. Děkuji vám též.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.