Václav Moravec moderátor BBC

Věra Bíla ve studiu BBC

Její muzika je známější v cizině než doma. Francouzský deník Liberation ji označil za královnu romské muziky. O kom je řeč? To se dozvíte v následujících minutách. Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla zpěvačka, kterou deník, britský deník Guardian, označil za nejlepší romskou zpěvačku na světě, paní Věra Bílá, vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Nejsou novináři, kteří s vámi vedou rozhovory, nervózní z toho, že se jim díváte do očí?

Snad asi ne, někteří jo a někteří ne, no.

A díváte se všem lidem, se kterými vedete rozhovory, do očí?

Všem, všem, všem.

Co z těch očí vyčítáte?

Někdy vyčtu, že prostě lžou. Někteří jsou takoví, že prostě pracujou sami na sebe, nemají moc rádi Romy, asi nějak tak, no, vyznám se v nich a vím, co může být a co nemůže být.

Stalo se vám někdy, že byste se ...

Stalo i doma v Rokycanech u nás, že prostě přišla novinářka, která se dozvěděla, že prostě jezdíme támhle a támhle, chtěla něco vědět a já jsem jí vyčetla z očí, že je prostě zrádný člověk, tak jsem řekla, že jí nebudu odpovídat nic a prostě ani už k nám nechodí a chodí k nám taková mladá, jiná, no.

To znamená, že odmítáte dávat rozhovory těm lidem ...

Odmítám, kteří se mi opravdu nelíbí.

Podle čeho ještě, když jsem si četl jeden z rozhovorů, byl to rozhovor pro Lidové noviny 25. ledna roku 2002, tak v něm jste řekla: "Jsem ráda, že neumím jazyky, protože mě slova alespoň neruší při vnímání, jaký ten člověk doopravdy je." Konec citátu.

To je pravda.

Podle čeho, kromě ještě pohledu do očí, vnímáte lidi?

No, heleďte, heleďte, my spolu sedíme, než, než jsme tady usedli, vy jste mě přivítal a vím stoprocentně, co je ve vás.

Teď se bojím zeptat.

Ne, vím, co je ve vás, já vám to řeknu, upřímnost, upřímnost máte dobrou, vy neděláte žádný rasismus, a to se mi od vás moc líbí, jste obyčejný člověk, máte svoji práci rád a je člověk, který vám tu práci strašně moc závidí a je to blízký, blízký přítel.

Zraňují vás lidé, kterým důvěřujete, které jste špatně odhadla a pak se ...

To se mi ještě nestalo.

To se vám nestalo?

Nestalo, ale vím, jaký jsou opravdu ty lidi.

A vám se stává to, že by skutečně byli novináři, kteří jsou vůči Romům předpojatí a kteří jdou za vámi, aby vám i de facto ublížili?

Opravdu jsou.

Jak se ta předpojatost vůči Romům u novinářů a nejen u novinářů, ale u lidí, kteří se s vámi setkávají, jak se projevuje?

Já bych řekla asi takhle, podívejte se, já jsem projela strašně moc, moc toho světa a kdybych měla vyjmenovat všechno tam, kde jsem byla, to bychom tady byli přes dvě, tři hodiny a věřte mi, nebo ne, ne že bych prostě šla proti, já nerada říkám naše, vaše, jo, prostě já jsem se tady v Čechách narodila, jsou někteří lidi dobří, někteří jsou špatní, ale takhle, takoví lidi, jaký jsou v cizině, že jsem prostě prožila to, že já zpívám a furt mi nešlo do hlavy jako, že zpívám a oni cítí se mnou, oni už ví, co já zpívá a nerozumí těm slovům nic, jo, tak pozorně poslouchají a co je na tom nejkrásnější, že když už končíme, dohrajeme, dozpíváme, tak oni jako vstanou a začnou tleskat, a to je ta největší poklona, co může existovat, což já jsem to vůbec nevěděla, až potom, když mi to řekl pan manager Jiří Smetana opravdu, tak takhle jsem se poznávala s lidma. Byly časy, kdy my jsme přijeli třeba do Paříže, já jsem se ani nestačila svléknout, už jsem tam měla novináře, televizi, fotografy, ale opravdu to byli upřímní lidé a vezměte si, než jsem si na to zvykla, že každý, každý ten novinář přišel po hodině a ptal se na ty stejný otázky a já jsem řekla, kdyby přišli všichni najednou a stejnak se ptají na tu otázku, tak že bych jim to řekla, aby to prostě to, no, jenomže to víte, to takhle nejde, každý chce svůj čas, no.

Které ty otázky vám vadí nejvíce, když se opakují a popisujete ty novináře jako lidi, kteří vám kladou téměř tytéž otázky?

No, tak to je věčně, to bylo pořád, jak jste začala zpívat, kdo vás učil zpívat, tak prostě tohle to jsem furt musela říkat, jo, tak jsem říkala, že máma, že pochází z muzikantský rodiny a že už jsem zpívala už jako i ve škole, no, a že táta ze mě dělal kluka, protože já jsem nejstarší, tak mě učil hrát na cimbál, kytary nemiloval, prostě to byl lidový člověk ze Slovenska, který opravdu měl rád housle a takovýhle ty věci, no, tak takhle a tajně jsem poslouchala Svobodnou Evropu už a furt jsem měla ráda Beatles a Rolling Stone, tak to byla muzika prostě, což opravdu se nedá na ten dnešek přirovnat, to je něco úplně jinýho. No, a líbí se mi taky Steve Wander, tyhle ty, Whitney Houston, že jo, no, a jako ten rap, to mi jako neříká nic, protože já už nejsem tak moderní, jsem z toho starýho pramene, no.

Když jste zmínila, jaký je rozdíl mezi publikem nebo lidmi, se kterými se setkáváte v cizině a lidmi a publikem, které je v České republice, že publikum v zahraničí je daleko více spontánnější, přirozenější, jaké máte vysvětlení pro to, že to české publikum je tak strnulé?

No, no, já bych jako nechtěla urazit, já jsem se jako nesetkala, já bych řekla, že spíš jako ty Češi opravdu na ty naše koncerty chodí, ale teď pozor, co vám řeknu, že opravdu ty Češi jsou na těch koncertech víc než Romů. Stalo se mi, že přišli tři Romové na koncert, byli jsme v Lucerně a v Lucerně je velký sál, tam bylo plno lidí Čechů než Romů, a to mě jako trošku bolí, protože furt si myslím, že oni nerozumí té naší romské muzice, co mi hrajeme teďka, buď teda to je závist u Romů, nebo já nevím co opravdu, prostě to už, to už se nedá ani povídat o tom, to jako vím jako, že ty Češi opravdu chodí rádi na ty naše koncerty.

A jsou méně spontánní než třeba Francouzi, Kanaďané?

Ne, tak to já, to víte, já to, já, já se v tom nevyznám, protože já jsem na pódiu, že jo, jenom vím, jak tleskají a mají radost ze života.

Ale přece jenom i zpěvák, vy nevnímáte to publikum tak, že některé publikum tím, jak tleská, aplauduje, je daleko vřelejší ...

Já vím, že má radost ze života, to vím, protože ...

Než jiné publikum.

... jde, opravdu jde šťastný po koncertě domů a z toho mám já největší radost, že jsou ti lidi spokojení.

Vy jste už zmínila, že novináři se vás nejčastěji ptají na začátky, také jste přiznala, že to byl právě tatínek Karol Giňa, byl to muž, který měl vyhlášenou cimbálovku, vaše maminka byla, pokud se nemýlím, zpěvačka, to znamená, že od začátku bylo jasné, že Věra Bílá se bude živit muzikou?

No, ona mi nefandila máma, ta ne, ta prostě říkala, že ze mě nic nebude, že já jenom křičím a že prostě jsem jako chlap, že nejsem jako ženská, no, a takhle nějak mě prostě, takhle, ona mě chtěla učit romský písničky a já jsem tomu furt nerozuměla, já jsem tomu ani nechtěla rozumět a pak mi řekla moje babička: "Víš co, Věrko?" A já říkám: "Copak?" "Poznáš sama časem, jaký to je a ráda to budeš zpívat." A já říkám: "I ne, babi, to ne." Ale stalo se, že se dědeček umřel, a to víte, u nás u Romů je vždycky na Štědrej den, že se setkají vždycky buď u babičky, nebo u naší matky, my jsme byli sedm dětí, tak jsme byli všichni u babičky na Vánoce a dědeček zemřel a ta jedna židle už chyběla, tak pomaloučku jsem už trošku jako chápala, potom když umřel strejda, jo, druhej strejda zemřel, no, ten druhej děda zemřel, teď potom, když zemřela máma, to už jsem pocítila, že mi teče ze srdce krev. Takže to, co zpívali, takže to byla všechno pravda, já jsem nevěděla, že babička byla v koncentráku, dědeček taky, nic prostě, no, a pak jsem to pociťovala, no, a to víte, dodneška mě bolí srdce.

Vy také v některých svých skladbách tu bolest srdce vyjadřujete, když jste zmiňovala to, že vás babička učila romské písničky a vy jste se je učit nechtěla, doma jste se bavili v romštině?

Ano, v romštině, to víte, nikdy v životě s náma nemluvila česky maminka, babička, ta neuměla vůbec česky, jenom slovensky a s náma mluvili normálně romsky a do školy jsme chodili, to je zajímavý, z češtiny jsem měla jedničku, to je zajímavý a můj brácha má taky čtyři děti, tam je taky má a mluví s dětma romsky a umí i česky i romsky a perfektně.

Když jsem citoval vaše slova z rozhovoru pro Lidové noviny z toho 25. ledna roku 2002, kde jste říkala, že jste ráda, že neumíte jazyky, protože vás slova alespoň neruší při vnímání, jaký ten člověk doopravdy je, tak pokud se nemýlím, když jste zpívala při doprovodu tatínkovy kapely, tak jste v repertoáru měla skladby slovenské, rumunské ...

Romské. Takhle, při koncertech je nezpívám, ale mám ráda romskou muziku, opravdu miluju romskou muziku, protože to dává velkou klasiku, no, maďarský mám taky ráda, ale ne moc, spíš ty slovenský mám ráda, no, a romský, no, tak romský pro mě znamenají moc, heleďte, takhle, já mám ráda všechny písničky, všechny a český mám strašně ráda, protože i ty polky, to je, já jsem v tom žila, já to mám ráda, prostě já si to ráda poslechnu, jo, nedávno dávali v televizi, já jsem zavolala na manžela a lehla jsem si a poslouchala jsem, pro mě je každá muzika dobrá, já prostě neřeknu: "Toto je špatný." To by mi ani neslušelo, abych řekla: "Toto je dobrý, toto je špatný." Ne, pro mě je všechno dobrý, všechno dobrý, jo, prostě já bych neřekla: "Ten hraje špatně, ten zpívá špatně, ne."

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je zpěvačka Věra Bílá. Psala se druhá polovina osmdesátých let, když vás na cikánské zábavě v Náchodě uslyšela Zuzana Navarová z Nerezu, pozvala vás na svůj koncert do Lucerny, je pravda, že jste tehdy měla puchýře na nohách, protože jste měla takovou trému před koncertem?

To je pravda, je to pravda, já se za to nestydím, protože jsem nikdy nezpívala před českým obecenstvem, pokud tam nebyli lidi, tak mi bylo hej, tak jsem si dělala legraci, všechno, ale potom, když už tam byli diváci, tak já už jsem jako nechtěla, já jsem říkala: "Zuzko, já tam nepůjdu." A ona mi řekla: "Hezky tam přijdeš, Věro, žádný takový. Až začnu zpívat devátou písničku, tak přijdeš nahoru." Já říkám: "Ne." A já jsem si na to vzala manžela, syna, bráchu, ne, jako věřte mi, nebo ne, během pěti minut puchýře na nohou, už jsem nemohla mít ani boty, nic a teďko já říkám: "Já nejdu." Ne, a ona, jak zpívala /nesrozumitelné/, tak do mě strčil manžel a říká: "A jdi nahoru." Ne, teď tam lidi začali tleskat a já říkám: "Ty blbče, celý dvě hodiny jsi se trápila, tak jsi se potila strachem, no, ale teď se do toho pusť." Tak jsem s ní normálně zpívala a teď tam začali křičet lidi: "Věro, zpívej, Věro, zpívej, ne." No, to bylo jenom na tu jednu písničku a šli jsme dolů a teďko mi Zuzka říkala: "Věro, dej si kapelu nějakou dohromady a začneš jako pracovat, a to." Já říkám: "To nemyslíš ..." "Jo, jo, jo." No, tak jsem šla za Honzou, za /nesrozumitelné/ a říkám: "Honzo, přijď ke mně a dáme kapelu dohromady nějak." A on říká: "Co je?" Protože ten se mnou začal jako smrkáč, jsem ho vzala poprvé do Plzně na tři písničky a hráli jsme spolu na kytaru, no, tak on říká: "Jo, jo." Tak přišli kluci z Radosti, no, vybírali jsme kluky, no, prostě jeden přišel a říkal: "No jo, dobrý, ale to ..." Pak druhej přišel druhej den, začal pít, já říkám: "Tak to ne, tebe do kapely nechceme." No, tak jsme začali s klukama, jsme jich vystřídali dost těch kluků a prostě pracovali, furt kluci chodili do práce, z práce rovnou ke mně domů, to ani nechodili ...

To znamená, že v Rokycanech ve vašem malém panelákovém bytě vznikla kapela Kale a tam jste zkoušeli?

Ano, tam jsme zkoušeli u nás denně, denně, denně, prostě nesměl přijít ani jeden o tři minuty později, kdyby přišel, okamžitě vypadne ven, jde domů.

To jste tak přísná?

Tak jsem byla přísná, opravdu.

Byla nebo stále jste?

No, tak já jsem furt.

A co na to říkali sousedi v tom panelákovém bytě, když jste zkoušeli?

No, nic, ty mi fandili, ty mi fandili prostě a v létě si otevřeli okna a poslouchali, protože my máme okna na dvůr a oni ty lidi taky, tak oni potichoučku poslouchali a strašně se jim to líbilo a fandili a ne, že k nám přišli a že třeba řekli: "Paní Bílá, podívejte se, tady je kravál, nepřipadá k úvaze."

Vy jste se narodila a dlouhodobě žijete v Rokycanech, vlastně od svého narození.

Narození.

Setkáváte se s tím, pokud se nemýlím, tak v Rokycanech žije zhruba sedm set Romů, že by, že by ta většinová populace byla protiromská, měla takové nálady, když má tak slavnou rodačku a zpěvačku?

No, tak oni to tak ani neberou, protože oni jsou na nás zvyklí, ono když se ..., tam si vidí každý do talíře, protože to je malý město a jeden druhýho zná, takže vás neberou jako zpěvačku, ale jako normální holku, kamarádku, prostě to ..., já si ani nedovedu představit, abych byla nějak více postavená a více dáma nějaká před nima, když jsme vyrůstali společně, to jako nejde, věřte mi, že ne.

A změnilo se to například ve vašem okolí ...

Nic se nezměnilo, nic.

... okolí, že by, že by někdo, že by někdo, komu jste pomohla, začal nosit nos nahoru, protože se stal slavný díky vám a díky kapele?

Tak jenomže, heleďte, já to řeknu jinak. Naše komunita romská, ta kultura, ta prostě vznikla od té doby, když paní Věra Bílá bojovala v cizině po novinách, všechno, tak romská kultura se zvedla nahoru, probojovala jsem to s panem Jiřím Smetanou, což je to pravda, byli jsme v Americe, v Hollywoodu, Dánsko, Finsko, Holandsko, Švédsko, Švýcarsko, prostě Maďarsko, Polsko, projeli jsme celý svět a všude jsem bojovala o Romy, aby byla romská kultura, protože Romové jsou vzdělaní a je to špatný, když třeba nemůžou si zahrát, nemůžou vystupovat a tady to, tak jsme s panem Jirkou Smetanou opravdu probojovali dost, ale věřte mi, že nikdo ještě z Romů nepřišel a neřekl: "Tak hele, Věro, děkujeme ti za to, co jsi pro nás udělala."

Mrzí vás to?

Nemrzí, ale prostě rozumíte mi, jak to myslím, třeba to je, nikdy se člověk nezavděčí.

Zpěvačka Věra Bílá a kapela Kale, připomínám, že právě Věra Bílá je hostem dnešního Interview BBC, vrátím se teď k vašemu prvnímu koncertu v pražské Lucerně se Zuzanou Navarovou. Vy jste už popsala, jak vám před koncertem z trémy naskákaly na nohách puchýře a zpívala jste bosá. Rozumím tomu správně, že od té doby vystupuje na koncertech bosá nebo jste zpívala bez bot už dříve?

Tak jako když jsem byla slečna, to víte, tak to jsem byla mladá, hezká, vysoký boty, bez toho se nedalo ani žít, že jo, no, tak jsem chodila v botech, no, ale já si myslím, že v botech se nedá moc dobře zpívat, věřte mi. Já to říkám tak, jak to je, ono je lepší, když člověk je napůl nahej a já jsem doma bosá celý den, tak nedovedu si představit, abych byla na jevišti a v botech, jo. Já tam sice jdu v botech, ale já je svlíknu a zpívám celou dobu bosá.

Když se zaměřím na dobu po vašem prvním koncertě se Zuzkou Navarovou a na vaše první cédéčko. Psal se rok 1995, když gramofonová firma BMG vydala váš první debut, cédéčko Rom pop, pokud se nemýlím, tak jak jste natáčeli demo snímek, než vás BMG ...

U nás doma.

U vás doma v kuchyni?

U mě doma v kuchyni. Tomu nevěřil, pan Jaroš tomu nevěřil, ten přišel k nám, jestliže chcete vědět toto, než se začalo točit cédéčko, tak Zuzka měla dost velkou práci, aby nás dostala na to BMG, na Osu a tady to, to všechno mě ona s tím seznámila, no, a ona mi říkala: "Věro, uděláte kazetu, já si pro ni přijedu." Tak opravdu my jsme tu kazetu natočili u mě v bytě, ona to odnesla panu ředitelovi Jarošovi, no, a teďko Jaroš říká: "To není možný, aby u nich se takhle zkoušelo, aby to bylo takový čistý, ne." Ale to jsme ještě furt nevěděli, že se bude točit cédéčko, že jo. No, a teďka ona mi poslala telegram: "Věro, prosím tě, čekej, přijedeme v sobotu s ředitelem z BMG." No, a to já jsem furt nevěděla, co to je, že jo, no, prostě u nás jsme se seznámili, no, a on tam přišel a říká, tak si nás poslechl na živo a říká: "To snad ne, to snad ne." On říká: "To není možný, taková kapela, to snad není pravda." Já furt takhle to ... Pak takhle bouchl do stolu a řekl: "Tak." /Nesrozumitelné/ říká: "Začátkem jara nebo nějak tak se bude točit cédéčko." No, tak kluci taky nevěděli, co to je ještě cédéčko, já vím, že se tenkrát říkalo desky, že jo, no, a teďko ona řekla Zuzka: "Teš se." A já říkám: "Na co?" "No, těš se, no, uvidíš, no." Tak pak přišli ještě jednou k nám, a to už přišli s pěnezma, že nám dali zálohu, já mám pětatřicet procent, kluci po patnácti procentech, no, a kluci, když viděli, že opravdu jako to, tak kluci se na mě vrhli, když už oni odešli: "Věro, my jsme šťastní a to." Prostě takhle se mi to líbilo, že takhle kluci pracovali, opravdu a díky jí, že ona s námi měla takovou tu trpělivost, jako ona to ráda dělala. Já vám řeknu, že tady to je druhý člověk, pan Jirka Smetana, že prostě s náma tolik vydržel. Věřte mi, řeknu pravdu. Někdy kluci byli hrubí, někdy, někdy se pohádali, prostě furt něco, takhle, ale pořád on má takovou tu tvrdost, takovou tu, že prostě pracuje a já vím, proč pracuje vůči Věry Bílé, protože ten, já bez něho nebudu, on beze mě taky nebude, Jirka Smetana, opravdu, on mě má strašně rád a já ho držím, věřte mi.

A právě to bylo, to první cédéčko, kdy Jiří Smetana, emigrant, který žil ve Francii ...

Jo, jo, jo.

... tak právě v BMG uviděl váš plakát a prorazil s Věrou Bílou do zahraničí.

Ale to přišel pan Jirka Smetana na BMG a hledal kapelu. On říkal, jestli něco tady nemají, tak mu něco nabízeli a on říkal: "Ne, ne, to nechci." Pak mě tam viděl na fotce a říkal: "Kdo to je?" A oni říkali: "No, to je romská zpěvačka." "A kdepak ji najdu?" "Ona zpívá prý v Praze v Corona Baru na lávce." No, a tak pustil tam jenom jednu písničku, jeden /nesrozumitelné/ a říká: "Já jdu za ní." Tak přišel za náma, rychle jsme se seznámili, a to, ale věřte mi, nebo ne, že teď vám řeknu čistou pravdu, když jsme jezdili z toho Corona Baru domů, jo, ve dvě hodiny odpoledne a teďko mi říká, já říkám: "Kluci, víte co, že pojedeme do ciziny, ale první, co bude, to bude Paříž." Jsem řekla Itálie, Anglie a teďko kluci mi říkali: "Bude Amerika?" A já říkám: "Amerika bude poslední, protože já ji nenávidím." To je moc daleko, fakt mi všechno vyšlo, věříte mi, že mi všechno vyšlo? Já jsem to říkala z legrace a nakonec opravdu to vyšlo, že prostě jezdíme.

Byla nějaká země, ve které jste odmítla koncertovat, protože ji nemáte ráda?

No, já jsem odmítla, to je pravda, odmítla jsem, jsme byli, nás pozval papež.

A vy jste odmítla koncertovat u papeže?

V Itálii.

Proč?

Nevím, nevím, já nevím, já jsem ani nebyla moc v tý chvíli, opravdu něco se nám přihodilo u nás doma určitě, já jsem, pak jsem říkala, že ne, jo, to se zabily ty děti, tak to jsem nejela.

Když jsem pročítal ty rozhovory, které jste poskytla českým novinám, tak tam byl i, byla otázka týkající se Japonska, vy jste tehdy řekla, že do Japonska byste nechtěla jet, protože tam jedí psy, kočky a hady, z Japonska nabídka přišla nebo ...

Já vím, že jo, že tam pojedeme.

Pojedete do Japonska?

Já vím, že jo, po novým roce, nějak z jara, určitě tam pojedeme, já to vím.

A pojedete i přesto, že se vám nelíbí, že v Japonsku jedí psy, kočky a hady.

Pojedu, pojedu, ale jíst to nemusím.

Když ...

Ale chci do tý Indie opravdu.

Indii máte ráda?

Do Indie chci a vím, že se nám to povede, že to tý Indie opravdu pojedu.

A baví vás vůbec cestování, když se člověk podívá na ty útrapy, to znamená cesta, cesta letadlem, pak dlouhé cesty po dálnici.

To jsem všechno, můj zlatej, překonala, já jsem se bála do toho letadla, opravdu jsem se bála a taky se nám přihodilo, že jsme i jeli autem do Itálie, tak se převrátilo auto, ty druhý lidi, my jsme mysleli, že jsou zabití a oni žili, tak jsem něco prožila, viděla opravdu a jako už strach nemám, no, tak trošku, vždycky si sednu vedle Jirky nebo Jirka přijde ke mně, ten mě takhle nějak zabavuje a zapomenu na to, no. A nejhorší je to, že když jedete, když letíte do tý ciziny a když letíte hodinu, tak to jde, ale když letíte dlouho, jako do tý Ameriky a nemůžete si zapálit, to je katastrofa. Já blbec, já jsem nevěděla, že to je dvojitý letadlo, nahoře, tam byl bar a tam se kouřilo.

Tak vy jste vydržela celou cestu bez kouření a pak jste se dozvěděla, že nahoře je bar?

Jo, ale cigaretu jsem měla v puse a nějak jsem potom usnula.

A neříkají vám doktoři, že to přece jenom neprospívá hlasu, to kouření?

Ne, to není pravda, to není pravda, to je blbost, to ne, heleďte, jak je člověk nemocný, tak je nemocný a z toho nevyjde, to nedělají cigarety.

Říká Věra Bílá, já vám děkuji, že jste přišla do pořadu Interview BBC, přeji vám vše dobré a opět někdy se těším u těchto mikrofonů na shledanou.

Tak a já vám přeji z mého srdce, i když byste nic neměl, jenom hlavně to zdravíčko, protože to je to nejhlavnější, co existuje na tom světě, když není zdraví, není nic.

Dovolte, abych vám totéž popřál. Děkuji, že jste přišla a někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.