Robert Břešťan redaktor BBC

Tereza Maxová ve studiu BBC

Ve studiu BBC vítám Terezu Maxovou, českou světově proslulou modelku a také zakladatelku a patronku nadace nesoucí její jméno. Dobrý den přeji.

Krásný dobrý večer.

Jedna z kampaní na podporu vaší nadace zobrazuje dvě totožné fotografie lidí a slogan Pomoc dětem vás změní uvnitř. Máte vy sama pocit, že jste se díky aktivitám ve své nadaci nějak uvnitř změnila?

Tak, já si myslím, že ne snad ani změnila, člověk určitě v určitém slova smyslu dospěl a přehodnotil ten svůj život, změnily se mu takový ty životní hodnoty, že dneska se člověk nezaobírá takovými maličkostmi, kterými jsem se zaobírala dřív. A uvedla jsem ty hodnoty na takovou tu pravou míru si myslím, takže v určitém slova smyslu jsem se změnila, ale spíš to bylo takový, že si člověk opravdu přehodnotil ten život.

Dá se říci, že si kompenzujete ten komerční, a jak se často říká, falešný a umělý svět modelingu?

Já bych to až tak neřekla, protože já jsem tu práci, kterou jsem dělala, opravdu dneska je to dekáda, takže já jsem ji vždycky dělala ráda a nepřišlo mi to nikdy až tak falešný. Já myslím, že přímým důkazem je toho ta přehlídka, která proběhla na Žofíně, kdy přijelo nás podpořit spousta modelek...

Na konci listopadu?

Ano, na konci listopadu a přijeli i módní návrháři, zúčastnily se toho módní časopisy, takže si myslím, že možná taky někdy tomu světu módy není daná šance, anebo jim člověk neřekne, jak třeba pomoc, neseznámí je s tím a myslím, že ta povrchnost existuje všude v jakémkoliv polování, nejenom právě v tom světě módy. Možná, že jenom ten svět módy je víc upoután těmi médii, upoutává pozornost lidí díky právě médiím, fotkám, časopisům, článkům.

Modeling na špičkové úrovni je bezpochyby možností, jak rychle vydělat opravdu hodně peněz. Myslíte, že bohatství je zároveň tady jakýmisi závazkem, že by bohatí lidé měli automaticky přidávat na charitu, na bohulibé účely tak, jak to děláte vy?

Já nevím, já si myslím, že by to měla být určitě nějaká morální vlastnost člověk, že když mám a můžu dopřát tomu, kdo nemá, tak si myslím, že by to tak mělo být, ale my i třeba jako nadace nikoho většinou nenutíme. Naopak se snažíme ty lidi přesvědčit, že když nám pomůžou, tak by z toho oni měli mít ten dobrý pocit, takže si myslím, že spíš je to taková morální, spíš by to mělo být součástí výchovy, vzdělání třeba nový generace. Dám příklad Anglii, kdy Anglie a její charitativní činnost, nebo vlastně oni se snaží pomoct už od doby školek, náš malej teď chodí do anglický školky, oni už v těch školách těm dětem vysvětlují, že třeba před Vánoci je spousta dětí, který nemají to štěstí jako oni a že by se měly rozdělit o tu pozornost, o dárky, takže si myslím, že by to spíš mělo být součástí a celkovýho vzdělání, výchovy i dětí.

Když srovnáte tety situaci v České republice a v zahraničí, kde už dlouhou dobu žijete, myslíte, že přeci jen v cizině už je daleko více zvykem dělit se tedy o bohatství než zatím v České republice, možná vlivem i komunismu?

Myslím si, že ty ekonomický situace jsou tam možná lepší než tady u nás, ale v tý době komunismu si myslím, že ty problémy se většinou schovávaly, že jo, bylo to tabu. Všechny postižený děti se schovávaly někam, schovávaly se nemoci, schovávaly se problémy. Dneska už je na to více upozorňováno a vlastně ti lidi si to uvědomují, že takový lidé, kteří neměli až tolik štěstí, že tady u nás žijí a myslím si, že v budoucnu to bude určitě součástí i toho vzdělání a ty výchovy, že lidi budou dávat, že to bude úplně běžný. Je pravda, že začínaly tady s tím ty mezinárodní společnosti, že jo, která dávaly zezačátku zejména před Vánoci ty větší finanční obnosy, no, a dneska musím říct, že my dostáváme spoustu peněz od českých firem a od vlastně lidí, který žijí tady v Čechách.

Vámi pořádaných akcí se pravidelně zúčastňují jak čeští, tak zahraniční umělci, a to bez nároku na honorář. Na co je lákáte, na ten dobrý pocit, že dělají dobrý skutek, nebo co jim slibujete?

Tak, já je většinou ukecám, ať už je to na to, že se zúčastní něčeho, co má smysl, že ty jejich peníze budou dobře investovány, že vlastně půjdou na konkrétní věc, že to nebude jenom obrovský pytel peněz pro opuštěný děti, vlastně většinou je to nějakej konkrétní projekt, což si myslím, že ti lidé většinou ocení, že i když člověk vlastně dá z vlastní kapsy korunu, tak by rád viděl, kam ta koruna jde, takže většinou ti lidi ukecám, přesvědčím a protože si často vystupuji v zahraniční a většinou se snažím, aby ta konverzace třeba potom k těm dětem přešla, tak většinou ti lidé sami nabídnou pomoc, což mě těší.

Stejná metoda byla například i u těch nejznámějších u monackého prince Alberta nebo u zpěváka Briana Adamse?

Určitě, a já si myslím, že spíš i další lidi potom díky nim, když oni vlastně prokázali takovou tu důvěru tomu, že tomu projektu, nebože tý nadaci, co děláme, protože jsme opravdu pár malých lidí, kteří si to šijeme na koleně, děláme teďko sedm let, takže věří tomu co děláme a snaží se nám pomoct a jednak finanční částkou, protože i princ Albert vlastně na aukci zakoupil šaty asi za pět, nebo šest tisíc euro, takže jednak svou finanční částkou, kdy on nechtěl ani žádné, aby se tady za něj něco platilo od hotelu po letadlo, ale vůbec si myslím tou svou přítomností, a to, co on potom řekl, protože on vlastně přijel na celou tu akci velmi dobře připraven. Přečetl si, málokdo si taky, že jo...

On sám je ostatně aktivní v pomoci děti ve své vlastní zemi.

Ano, přesně tak, ale člověka to potěší, že opravdu si přečetl všechny informace na Internetu, dětský příběhy a že o tom věděl hrozně moc.

Jeden z projektů Nadace Terezy Maxové přibližuje Marie Janoušková z této nadace.

MARIE JANOUŠKOVÁ, Nadace Terezy Maxové (zvukový záznam): Je to víceméně takovej vzdělávací projekt. Tady v tom programu se jedná o to, aby se zlepšila zaměstnavatelnost znevýhodněných skupin, což jsou u nás právě hlavně děti z dětských domovů. My jsme vybrali dvacet dětských domovů, respektive plánujeme oslovit dvacet dětských domovů po celé České republice, kam by pravidelně docházeli lektoři a těm dětem se věnovali s výběrem povolání a vůbec malinko zlepšit prospěch ve škole, takový ten individuální přístup, který jim vlastně chybí tím, že nevyrůstají v normální rodině.

Takový je tedy jeden z projektů Nadace Terezy Maxové, přiblížila ho Marie Janoušková. Paní Maxová, nadace sama sebe prezentuje tak, že se snaží dětem žijícím v dětských domovech kompenzovat nedostatky toho ústavního života, ty jsou podle vás především jaké?

Tak si představte takovou jednu velkou nemocnici, kde vlastně je, pro ty malý děti si myslím, že to je nejenom pro ty malý, ale samozřejmě pro ty větší, kde jsou to prostě pokoje, kde je deset až dvanáct dětí, kdy se o vás stará jeden člověk, má bohužel jenom jedny ruce, ten člověk toho musí soustu udělat pro ty menší děti, je to nakrmit je, přebalit je, jít udělat sunary, vyprat věci, nebo dát věci do prádelny a na takový ten lidský přístup, na to pohlazení, na to pochování třeba těch malých dětí je hrozně málo času. U těch větších dětí samozřejmě je takový ten nedostatek tý pozornosti, kdy oni samozřejmě to jejich sebevědomí je hrozně malý, neznají funkci vůbec tý normální rodiny, funkci normálního života, hodnotu peněz, to jsou takový věci, který si člověk strašně málokdy uvědomí. Já jsem si to uvědomila v tý době, kdy jsem si brala děti takhle z toho právě pražskýho kojeňáčku domů a byly to děti dvou až tříletý a vlastně nad tím, nad čím oni se pozastavovaly, když přišly k nám domů, tak se bály našeho psa, protože ve svých třech letech třeba v životě neviděli psa. Nebo obrovský štěstí jim přineslo to, že si mohli osladit cukr, protože vlastně veškerej, osladit cukr, osladit čaj, protože veškerý čaj v těch dětských domovech jde samozřejmě v obrovských konvicích, že si mohly ukrojit chleba, nebože viděli, jak se krájí chleba...

Zkrátka drobnosti lidského života nemají šanci poznat v dětském domově.

Určitě ne, a tady ten, vlastně to přiblížení k tomu normálnímu životu, nebo takový individuálnější přístup ke každýmu tomu dítěti, nejenom jim dát k Vánocům hezkou hračku, ale snažit se je buďto, samozřejmě ty nejmenší umístit do rodin, takže podpora adopce vůbec, umístění dětí do pěstounských rodin. Potom pro ty starší něčemu je naučit, něco, co si budou moct nechat do budoucího života, když vlastně potom oni odejdou a budou se muset postavit na své vlastní nohy, což byl teda tenhle další projekt.

On ten počet opuštěných dětí v České republice není jednoduché určit, protože různá nařízení, v nichž žijí, spadají pod různá ministerstva, případně kraje a obce. Ovšem odhaduje se ten počet dětí až na dvacet tisíc. Jaká jsou pravidla poskytování nadačních příspěvků z vaší nadace, Nadace Terezy Maxové, nebo podle čeho vybíráte na co peníze pošlete a na co už ne, protože v tom obrovském počtu je třeba vybírat?

Určitě, protože u nás i v nadaci probíhá určitý grantový řízení. My nepomáháme jenom dětem tady z kraje pražskýho, ale je to i třeba Moravský kraj, Moravskoslezský kraj, takže je to v různých, snažíme se pomáhat v různých regionech a většinou v těch regionech děláme takové akce s těmi místními sponzory, kdy vlastně těm sponzorům představíme ten dětský domov, řekneme jim, jaký je tam problém, oni mají možnost tam se sami jít podívat a vlastně oni sami i si kontrolují, jestli ty jejich peníze, jestli s těmi jejich penězi je dobře naloženo, takže my vlastně většinou od těch dětských domovů získáváme přání, nebo žádosti a kdy my to teda pečlivě kontrolujeme, že třeba opravdu nedáváme peníze na bazény, peníze nedáme třeba na auta, že se snažíme spíš ty peníze investovat do vzdělání, nebo přímo těm dětem.

Snaha o cílenou pomoc, přesně vyposlechnout přání a...

Snažíme se i využít třeba těch moderních předmětů, jako je Internet, kdy já sama teda zaostávám, zaostávám, ale...

V užívání Internetu.

... v užívání Internetu, přesně tak, ale třeba ten projekt Dejme šanci dětem, kdy vlastně celá široká veřejnost se může účastnit a přispět konkrétnímu děcku.

Máme otázku posluchače, respektive posluchačky. Markéta z Prahy, nejprve oceňuje vaši práci a ptá se: "Nepřemýšlela jste o tom, že byste sama adoptovala nějaké z opuštěných dětí?"

Tak, mě se na to vlastně často lidí ptaj, protože člověk se v těch dětských domovech pohybuje celkem často, samozřejmě vidím ty děti vyrůstat a...

Je to emociálně náročné.

Určitě, přesně tak, některý ty děti opravdu na vás visej, dalo by se říci pokaždé, protože jsou na vás zvyklí. Když jsem si je třeba brávala domů, tak oni vám začnou okamžitě říkat mámo z nedostatku, vlastně z určitý citový deprivace, kdy oni mají opravdu nedostatek tý lásky, toho citu, takže to je potom hrozně složitý. Na druhou stranu je to šílená zodpovědnost, adoptovat dítě je opravdu šílená zodpovědnost. Člověk si musí bejt jistej, že nebude očekávat od toho dítěte vůbec nic, že bude šikovný, že bude inteligentní, že bude krásný, že bude hodný, vlastně ani moje vlastní dítě takový není, dalo by se říci, takže někdy si myslím, že ty rodiny mají obrovský očekávání, snaží se řešit většinou ten svůj problém.

Ale vy sama o tom neuvažujete zatím?

Myslím si, že zatím ne, zatím mám plný ruce práce s tím jedním člověkem, s tím jedním vlastně synem, kterýho mám. Možná v budoucnosti vidím určitě určitou možnost spíš v té náhradní rodinné péči, vlastně vzít si dítě do pěstounský péče, třeba nějaký starší a stát se mu určitým, já nevím, ne příkladem, ale vlastně pomoct mu najít nějakou cestu, postavit se do života.

Vnímáte mimochodem v souvislosti s adopcemi dětí i rasismus v české společnosti, protože žadatelé o adopci totiž často výslovně nechtějí romské děti?

Bohužel, bohužel tady ten rasismus je. Je to škoda samozřejmě, protože spousta těch romských dětí jsou děti, který jsou velmi zdravý, velmi šikovný. Jsou to děti samozřejmě, který mají určitý genetický, člověk do toho vínku něco samozřejmě z tý genetiky dostane, ale záleží hrozně moc na výchově. Vůbec na to, co tomu děcku vštípíte, takovéto dítě, si myslím, že bude. Naštěstí existuje i mezinárodní adopce, takže většinou ty romský děti, který se neumístí tady, tak ty odcházejí do zahraničí a musím říct, třeba takový dánský rodiny jsou naprosto nadšený, že adoptují třeba až tři sourozence romský, který by se tady absolutně do rodiny neumístili.

A s Dánskem vy máte velké zkušenosti.

Já s Dánskem mám zkušenosti, ale vím vlastně od dopisů rodičů adoptivních, od návštěv těch zahraničních rodin, ať už jsou to z Anglie, nebo ta Skandinávie je opravdu častá, takže tam opravdu oni jsou naprosto nadšení, že vlastně dostávají děcko, který je romský, který přeci jenom, dalo by se říct, je trošku podobný tomu evropskými vzhledu, že to je, že to není třeba děcko čínský, indický, kdy těžko už potom tam tomu okolí vysvětlujete, že to je vaše děcko.

Což je otázka zase přístupu okolí, které musí chápat rozdílnosti. Vy dříve nebo později s aktivní kariérou modelky skončíte, chcete pak naplno pracovat ve své nadaci, nebo jaké máte plány, počítáte v budoucnosti nadále s nadací?

Já, abych pravdu řekla, tak nepočítám, nevím, člověk vůbec neví, kam se mu ten, co budu dělat zítra, kde budu žít. Dodneška my nevíme jako rodina, kde se usídlíme, takže ty otázky to je tak těžko odpovídat. Možná bych měla sen skočit tady v Čechách zpátky, protože tady samozřejmě mám své kořeny, jsem takový velký patriot, ale nevím samozřejmě, jestli můj manžel by s tím souhlasil a na druhou stranu člověk už je takovej, že je zvyklej neustále někam přesídlovat, tak nevím, kdo ví.

Jehož hostem je světově známá česká modelka a patronka nadace nesoucí její jméno Tereza Maxová. O vás se traduje, že jste ve čtvrté třídě na základní škole prý chtěla být komunistkou na národním výboru, proč?

Tak, já si myslím, že to bylo opravdu z takový toho přesvědčení, kdy já jsem byla takové to dítko velmi ctižádostivé a já jsem si vždycky říkala, ne já jsem chtěla být na národní výboru, protože jsem si říkala: "Na národním výboru komunisti málo pracují a hodně vydělávají," takže to bylo spíš takový, taková ta ambicióznost, že teda za málo práce dostanu hodně peněz.

Skoro by se chtělo namítnout, jestli je to tak i v modelingu.

Je to možný, ne, ne, já si myslím, že ty peníze, který jsem si vydělala, že jsou těžce vydělaný, že je tam v tom spousta odříkání, že to není jenom, že to není takový, že se člověk otočí před kamerou a jde s napakovanýma kapsama, ale tohle to v tom dětství, to byl opravdu jenom takovej dětskej, hloupej sen a myslím si, že hodně záleží, proč hrozně záleží, zase se vracíme k těm dětem, na tý výchově, protože já jsem byla vyloženě typický příklad toho, jak se dítě dá ovlivnit paní soudružkou učitelkou, soudružko učitelko, já chci být jako vy a soudružka učitelka do nás neustále...

Soudružka byla soudružka.

Soudružka byla opravdu soudružka. Vlastně ona do dneška je věrnou členkou komunistické strany a nedávno to byla právě ta soudružka, která řekla, že děti z dětských domovů jsou méněcenní. Ale protože tu paní znám, tak si myslím, že to ani tak nemyslela, že ona opravdu byla zadloubaná do tý svý ideologie, že ona opravdu věřila tomu velmi věrně až do dneška a snažila se to poselství rozdávat dál a tím, že byla učitelka na základní škole, tak těm prvňáčkům se to velmi dobře poslouchalo a já jsem...

Vy jste si to ovšem v průběhu času rozmyslela, jak je vidět.

Samozřejmě, samozřejmě, i rodina se snažila mi to vymluvit.

Ten pád komunismu byl totiž i na začátku vaší kariéry. Myslíte, že jste v počátcích své dráhy těžila vy i vaše kolegyně hlavně z té neokoukanosti modelek z bývalého sovětského bloku, z Východu?

Já myslím, že určitě, že my jsme byly opravdu taková ta první generace, která odešla z východního bloku, my jsme byly vlastně s Evou Herzigovou opravdu první Češky, který odešly vůbec z Český republiky po konkurzu tedy agentury francouzský Madison a v tý době tam byly s námi jenom jedna Ruska, která byla nějaká Miss Sovětského svazu a ještě jedna Ruska, takže my jsme opravdu byly určitým způsobem výjimečné. Na druhou stranu to pro nás bylo velmi složitý, protože jsme se nedomluvili, neměly jsme žádné finanční prostředky, abychom se v tý zemi uživily, takže nám to trvalo podstatě dýl než třeba někdo, kdo přijel ze Španělska a už se domluvil anglicky a samozřejmě rodina ho finanční podpořila.

Vy jste kromě toho těžila také z náhody. V Paříži jste se prý ocitla víceméně náhodně cestou, díky cestě na konkurz francouzské /nesrozumitelné/, na kterou jste snad ani nešla, ale doprovázela jste přítelkyni.

To bylo spíš v Čechách, oni opravdu tenkrát mě oslovili na ulici a potom ještě se přišli podívat, já jsem tenkrát chodila do tanečních a tancovala jsem nějaký moderní jazz a oni oslovili mě, oslovili ještě jednu kamarádku a ona tenkrát říkala: "Pojďme, pojďme," já jsem jí říkala: "Zbláznila ses."

Vy sama jste do té doby o kariéře modelky vůbec nepomýšlela?

To určitě ne. Jestli si vzpomínáte, tak rok 89, 88, to opravdu tady existoval úbok, a to byl vlastně jedinej modeling, který tady existoval. Ze zahraničí, kdy to člověk viděl v televizi, tak maximálně na Polácích, kdy člověk viděl jaký Miss Universal a kdy jsem si představovala, že ty misky, že to opravdu musí taková krása, která, kde nemusí být jediný chybičky, kdy naopak já jsem si připadala velmi nehezká, protože jsem ve svých osmnácti letech neměla žádného partnera a byla jsem spíš takový sportovní typ, kterej se moc nelíčil, tenkrát tady u nás šlo takovýto silný nalíčení, odbarvený vlasy, že jo, takový se nosily podpatky, minisukně. Já jsem v tý době byla spíš opravdu ten sportovní typ, nikdo mě moc nechtěl. Já jsem si říkala, že paní spadla asi na hlavu, ale ze zvědavosti, kdy já tedy jsem spoustu věcí ze zvědavosti a kdy tomu náhoda chtěla, jsem vlastně na ten konkurz zašla a byla jsem vybraná stejně tak s Evou, která tam byla jenom se podívat.

Teď je všechno úplně naopak. Teď chce být modelkou každé druhé pubertální děvče, chtělo by se říct. Je pro současné modelky podle vás už, ještě nebo stále nezbytné začínat kariéru už v patnácti, šestnácti letech, tak brzy?

Ono těžko říct, že jo. My jsme, já jsem pracovat opravdu začínala ve svých devatenácti, v osmnácti jsem odjela, člověk měl až o rok dál, kdy já jsem ještě ten rok pendlovala mezi Prahou a Francií a ještě jsem studovala ty práva, ale dnes je to tak, že dneska celá vůbec ta mladá generace podstatně rychleji dospívá, takže ono se to asi nedá srovnávat s mojí generací, kdy moje generace, Husákovy děti, jsme opravdu generace sama o sobě, takže dneska některý ty holky v těch šestnácti dospělý jsou, nemůžu říct, že určitě všechny, myslím si, že začínat mladá, že to je tvrdej byznys a je to obrovská životní zkušenost a člověk na to musí bejt připravenej.

Nese to mnohá úskalí, nezkušenost, nevyzrálost, snadnější možnost propadnout různým svodům drogám, je to běžná věc v modelingu, protože můžeme se odkázat na rok 1999, reportáž BBC ze zákulisí modelingu, která něco podobného zdůrazňovala.

Ano, tenkrát vlastně celý elit, který stavěl na svý velký populárnosti, na tom oni zbankrotovali, dalo by se říci a celá ta agentura, celá ta pověst toho modelingu začala být hrozně špatná. Já jsem ten program viděla, já jsem opravdu ty lidi z Itálie, ty jsem znala osobně, ale zase jde o individuální přístup. Já jsem se třeba, mně v životě nikdo žádnou drogu nenabídl a v životě mě nikdo nechtěl znásilnit. Nevím proč, jestli nechtěli, ale je to zase takový přístup, jaký k těm lidem máte, že jo. Když tam ukážete, že prostě je tam určitá hranice a že prostě si uděláte svoji práci a potom jdete domů, máte svůj soukromej život, tak si myslím, že jste samozřejmě hůř přístupnější těm lidem. Potom je spousta holek, který neměly třeba kam jít, neměly rodinný zázemí, neměly, dalo by se říct, kam jít, takže byly rády, když je někdo večer někam pozval a samozřejmě potom už jste viděli, jak to tam bylo, že už prostě si dávali potom do pití se dávaly drogy, prášky...

Podle vás se to zobecnit nedá. Zkrátka dobře není to běžný jev, který jste měla možnost vídat...

Určitě to člověk nevídá každý den, naopak si myslím, že teďka ty agentury vyžadují vysloveně přítomnost rodičů těch mladých holek, protože sami o ně bojí, že oni vlastně také nechtějí být zodpovědní za nějaký průšvih, dalo by se říct, nezletilý holky.

Vy jste v jednom rozhovoru řekla, že dnes je konkurence veliká, kariéra kratší, ani peníze už nejsou tak dobré a že zlatá doba modelingu už je pryč. Opravdu si to myslíte takto?

Já si teda myslím, že jo, nebo alespoň určitě ta moje generace se na to tak kouká, protože když se dneska zeptáte lidí na jména modelek, tak oni vám řeknou, že opravdu tu generaci těch osmdesátých, devadesátých let, Claudia Schiffer, Linda Evangelista, Helena Christensen, ale nikdo vám neřekne, no, já nevím, jestli se mezi ně počítám, ale možná, že lidi i budou znát určitě víc moje jméno než třeba jméno nějaký vlastně teďka nový modelky Lindy Vojtový, nebo modelky, který se teďka začínají chytat a zas tak mediálně známé nejsou. Myslím, že je teďka spousta, že je zase doba, kdy je spousta mladých hereček, který se objevují na titulních stránkách, nebo je obrovská doba reality show, kde vlastně z těch lidí se stávají osobnosti a i oni se objevují na titulních stránkách, takže ty modelky se stávají, dalo by se říct, míň osobnostmi a dostávají se míň do povědomí vůbec veřejnosti.

Vy sama se na špici držíte už třináct let. Co je pro vás na světě módy stále tak lákavé, vždyť už jste musela zažít úplně všechno?

Tak, já si myslím, že člověk může cestovat a ještě je za to dobře zaplacenej, to je takový to opravdu to pozlátko tý práce. Dneska už se na to dívám jinak, protože dneska samozřejmě, když cestuji, tak opouštím svoji vlastní rodinu, svoje vlastní malý děcko, takže dneska už taky to není tak, že hurá a jede se někam daleko a hlavně na hodně dlouho...

Takže si můžete dovolit odmítat nabídky, značky?

Určitě, určitě, to si myslím, že člověk to tak všechno dneska zvažuje, že dřív jsem byla samozřejmě taková spontánnější, že jsem jela pracovat zdarma a ještě jsem si zaplatila letenku pro britský Vouge. Dneska už třeba člověk radši vezme tu práci, kde je za to třeba finančně odměněn a možná to není až tak prestižní, ale říká si tak: "Ale, na konci svý kariéry alespoň získám nějaký ty peníze," kdy samozřejmě já část tý finančního honoráře věnuji nadaci, takže pro mě je to i z tý druhý stránky takhle důležitý.

A vy tedy přemýšlíte o konci kariéry, anebo ne? Ono se nesluší zdůrazňovat věk, ale přeci jen jako...

Já jsem furt tak jako čekala, že to přijde samo...

Aktivní čas fotbalistů končí, aktivní čas modelek v určitém věku.

To je pravda, určitě, určitě. Já jsem vlastně počítala s tím, že já budu těhotná, že budu jít děcko a že potom člověk přejde na takový ten rodinný život a že v tom najdu to maximální uspokojení a že vlastně na mě klienti zapomenou a že už mě, dalo by se říct, nebudou chtít. A vlastně se to otočilo, protože najednou je tam úplně taková další možnost pracovních nabídek, kdy je to, dalo by se říct, pro takovou tu, ne starší generaci, ale takovou tu generaci, kdy, já nevím, katalogy, reklamy, kosmetika, kdy samozřejmě prodat krém na vrásky nemůže dělat čtrnáctiletá, že jo, začínající modelka, to prostě nejde, to vám už nikdo neuvěří. Takže vlastně se tam objevila taková obrovská trhlina, že je strašně málo modelek, který dobře vypadají po třicítce, takže moje agentura samozřejmě se toho hnedka chopila, takže dalo by se říct, že mám úplně stejně vytíženej ten pracovní kalendář jako jsem mívala, akorát dneska, jak se říká, člověk tu práci musí někdy odmítnout kvůli tomu, že tu rodinu má a pořád čekám, že už mě jako nebudou chtít, tak uvidíme, možná příští rok jsem přijdu a řeknu vám, že je konec.

A hostem ve studiu je Tereza Maxová. Vy sama jste řekla, že spoustu času trávíte na cestách, nebojíte se ale po jedenáctém září tak často cestovat, létat letadlem, protože sama jste připomněla v jenom z rozhovorů, že kvůli útokům na New York jste se rozhodli toto město vyškrtnout z možných měst svého trvalého bydliště případného?

To určitě a na tom, s tím já souhlasím i s tím, jaká je tam politická situace a vůbec celý ten život, kdy zase ty začátky těch devadesátých let byly úplně jiný v Americe. Já jsem žila v New Yorku vlastně asi od roku 93 do roku 96, a to byly zase zlatý léta Ameriky. Možná se na to člověk zase jinak dívá, nebo dneska už jsem taková kritičtější vůči politický situaci, takovýmhle věcem, kdy tenkrát mě to asi absolutně nezajímalo, ale je pravda, že dneska mi nevyhovuje ten jejich konzumní způsob života. Nemluvím zase samozřejmě o celý tý společnosti, o celý Americe, to spíš možná taky člověk se musí pohybovat mezi jinými lidmi a chtěla bych, aby moje dítě vyrůstalo v Evropě, připadáme si celá rodina jako Evropané, a to cestování, to cestování je určitě složitější. Na jednu stranu pro Čechy jednodušší, že jsme se stali součástí Evropy, že člověk už s tím pasem projde tak jako v pohodě, nemusí čekat fronty, ale na druhou stranu v tý Americe samozřejmě ty bezpečnostní procedury jsou obrovský. Já, i když jsem držitelem Zelený karty, tak i vlastně jako držitel Green Cart mám spoustu, častokrát spoustu kontrol, otázek.

A teď považujete za svůj domov Monako, kde trávíte nejvíce času?

Tak, teďka ten poslední rok si myslím, dva roky, kdy tam žijeme, kdy jsme tam trávili nejvíc času z roku, určitě, vlastně náš Tobiáš tam vyrůstal, takže pro něj, když se dneska Tobiáše zeptáte, kde je jeho domov, tak on řekne Monako.

A jakým jazykem to řekne?

On to řekne česky, anglicky a dánsky tak maximálně, ale francouzsky neumí, takže si myslím, že takový ten domov zarytej v tý jeho hlavičce určitě není, protože samozřejmě Monako je francouzsky mluvící země, ale zná to tam, si myslím, tak nejlíp a vyrůstal tam, má tam nejvíc kamarádů. No, a pro nás je to taková neutrální země, myslím si, že určitě ne nastálo, ale prozatím to funguje.

Jakou roli při volbě Monaka hrát fakt, že je to daňový ráj, přemýšleli jste i takto?

Tak, dneska těch daňových rájů, si myslím, že je hrozně moc, a to Monako naopak teďka ztrácí takový ten svůj lesk, protože samozřejmě kníže Ranier už je dneska starý pán a je nemocný. Vlastně všichni čekají na prince, koho on si vezme, že tím se bude ubírat vůbec celá budoucnost monackého knížectví, ale jak říkám, dneska už ty daňový výhody jsou po celým světě, takže to Monako, spíš je tam určitě ta bezpečnost, krásná příroda, přímořský vzduch, to si myslím, že jsou ty kvality.

Určitým vodítkem vašeho rozhodování o budoucnosti může být třeba i otázka, kde hodláte trávit Vánoce letos, bude to v Čechách?

My letos budeme tady v Čechách, myslím, že i Tobiáš je z toho nadšenej, samozřejmě moje rodina, kdy budeme tentokráte poprvé bez dánské rodiny, protože my jsme to dělali vždycky všechno dohromady a protože by nás bylo příliš, protože mýho manžela sestra má miminko, takže oni nechtějí cestovat letos, takže babička s dědečkem dánská zůstanou v Dánsku a my budeme tady s mojí rodinou trávit Vánoce v Čechách, takový ty český tradiční Vánoce.

Říká Tereza Maxová, česká topmodelka, zakladatelka a patronka nadace nesoucí její jméno. Děkuji za rozhovor.

Děkuji také, hezký Vánoce přeju.