Václav Moravec redaktor BBC

Prestižní McArturovo stipendium, které se uděluje vědcům i umělcům jako uznání za činnost pro lidstvo, získal historicky poprvé ilustrátor dětských knížek a navíc Čech. Je jím Petr Sís. Nejen o tom bude následujících třicet minut.
Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl jeden z nejžádanějších a nejoceňovanějších ilustrátorů knih pro děti Petr Sís. Vítejte po čase v BBC. Hezký dobrý den, Petře.

Dobrý den vám.

Když jsme spolu vedli zatím první a poslední rozhovor, psal se rok dva tisíce dva, tehdy to bylo v New Yorku, na Time Square ve studiu BBC. Co se od té doby ve vašem životě především změnilo?

No, to si pamatuju ten rozhovor moc dobře, protože to byla taková emocionální doba, protože vlastně to bylo to roční výročí toho výbuchu v tom Světovém centru, vlastně změny úplně života nejenom nás, co jsme žili na Manhattanu, takže od té doby se změnilo to, že vlastně jsem skoro rok a půl si kladl otázku, proč vlastně dělám to, co dělám, jestli mají knížky smysl, jestli má cenu dělat knížky pro děti, jak ten svět vypadá. A naštěstí jsem mezitím dostal zakázku pro newyorské metro, nejdřív plakát a pak mozaiku pro stanici, kdy vlastně jsem procházel takovým celým vývojem, kdy jsem nejdřív chtěl udělat něco smutnýho, abych vyjádřil tu situaci, co si myslím, že se stala, pak jsem nějak racionálně dospěl k tomu, že to musí bejt něco veselýho, protože jediná naděje pro nás pro všechny je mít nějakej optimismus pro ty děti. Takže ty mozaiky mě dostaly z takovýho toho nejhoršího a od tý doby jsem udělal jednu knížku, která není nějak filozoficky pozoruhodná, ale je to čistě popis padesáti států vlastně Ameriky a ukázat, jak ohromná země to je a z kolika různých barev se skládá. No, a tak pomalu se z toho šoku toho jedenáctýho září dva tisíce jedna vybabrávám, že jo. Pro mě to bylo komplikovaný, jak jsme se o tom bavili tehdy, protože mně zemřel v tý době otec, a vlastně to byl takovej, když to dneska vidím, takovej velkej přelom života, protože ta Amerika pro mě znamenala vlastně důvěru mezi lidma, který jsou každej z jiný země a jinýho náboženství a najednou člověk od tý doby se na různý lidi dívá někdy s podezřením, někdy si klade otázku, co by se mohlo stát. Takže...

Jaká pro a proti jste zvažoval, když jste si kladl tak existenciální otázky, jestli dělat knížky, ilustrovat dětské knížky má smysl a podobně? Jaký tam byla pro a proti?

Tam bylo čistě vlastně možná taky únava materiálu, protože jsem ty knížky dělal už v tý době vlastně od roku sedmdesát pět, kdy jsem udělal nějakou první knížku, ale pak intenzivně v tý Americe, co jsem těch dvacet let, čili to bylo, já nevím, osmnáct let. A vlastně člověk vychází z toho, že veselé děti si jdou koupit veselé knížky a pod stromečkem si je rozbalí, nebo někde u snídaně a mají potom radost, že jo. A najednou člověk a i se svýma dětma jsem si začal klást otázku, jestli není dobře těm dětem říct, že, jako když jim říkáte, někdo je může někde přepadnout, že ten svět není tak veselej, jak jim vykládáme. To je ta velká otázka, v kterým věku jim to chcete začít říkat. A to byl asi pro mě ta velká otázka tý doby a najednou jsem si říkal, možná, že jsem jim celou dobu vykládal něco pochybnýho, že jo.

Jak děti na tyto otázky, které jste si kladli doma, to znamená vaše dcera a váš syn, reagovaly?

To byl právě jeden z těch důvodů, že po tom září, a my jsme se domnívali, že oni o tom nic neví, my jsme se zrovna v tý době přestěhovali na venkov a v podstatě ty děti neměly přístup k televizi nebo k novinám, takže jsme si mysleli, že žijou v nějakým takovým naivním světě, kdy nic netuší, a pak jsme nějak jeli vlakem a Madlenka začala kreslit obrázek mrakodrapů, jak do nich naráží letadlo. Čili my jsme najednou zjistili, že oni mají úplně jiný povědomí o nějaký podivný hrůze. Pak mi syn řekl, že všichni teroristi vlastně chodí v kamuflážovejch kalhotách a mají zelenou pásku na hlavě, což jsem mu začal vysvětlovat, že tak jednoduchý to není. Takže jsem si uvědomil, že ty otázky...

To je asi působení školy, ne, nebo...?

To bude působení, přesně jako ve všem, to je působení školy, dalších spolužáků a dalších lidí, který vykládají, a ty děti si mezi sebou povídají o všem, jako si povídají o životě. Čili já jsem úplně z toho byl tak vykolejenej, až pak jsem šel na nějakou přednášku, kde byl můj kolega spisovatel, černoch, kterej najednou mluvil z pódia a vyjádřil tyhle ty stejný pochyby. Já jsem zjistil, že vlastně spousta lidí si klade tyhle ty otázky, jestli tak, jak jsme pokračovali jako společnost, jestli tak můžeme pokračovat dál.

Máte ty otázky už tedy definitivně zodpovězené, nebo zůstávají otázky, na které stále hledáte odpověď. Které to jsou?

To budou ty otázky, jako v principu si člověk třeba klade s politikou a s válkou nebo se Středním východem, kdy na jedný straně si říká, tak musí ten stát nebo ta vláda se bránit, nebo se musí nějakým způsobem připravit na to, že něco podobnýho se může stát, ale na druhý straně nechce, aby lidi měli občanský průkazy nebo aby je někdo pozoroval dalekohledem a říkal.... Takže vlastně tam je to ten rozkol mezi tou osobní svobodou a povinností tý společnosti. A já se toho až někdy zaleknu, a to se právě projevilo při těch amerických volbách, kdy si člověk říká: "Chci, aby tohle to se stalo," nebo: "Chci, aby tohle to se stalo."

Vy jste vlastně kvůli váhání mezi svobodou a omezováním svobody odcházel z někdejšího Československa.

Přesně tak, i když to bylo nepřímo, tak přesně tohle to, co říkáte, mě napadlo, protože mně vadila spousta věcí, která se týkala osobní nesvobody. A jel jsem do země, o který jsem pokládal naprosto naivně, dneska přiznávám, naprostý svobody díky ústavě a všemu. A najednou zjišťuju, že tam se začíná objevovat příznaky nesvobody, který mně vadily kdysi na začátku, který všichni říkali, že jsou naprosto nutný. To znamená, že vy si sednete do vlaku, kde máte na každým sedadle položenej ráno takovej lísteček a tam je řečeno, kdybyste viděl něco podezřelého, že byste měl zavolat na to a to číslo, nebo kdyby někdo v létě měl na sobě kabát, tak už vypadá podivně, nebo někdo, kdo se moc potí, že byste předpokládal, že je nervózní. A teď vy si říkáte: "Tak mám dvě děti, žiju v hezkým bytě, tak já musím bejt takhle jako pozornej, aby se nic nestalo," ale pak zjistíte, že vlastně se to dá aplikovat na všechno ostatní, co není vůbec váš problém. A dá se to vlastně převést na ty volby dneska, kdy někdo může říct: "Podívejte se, já věřím v takovýhle náboženství a nechci, aby někdo věřil v nějaký jiný, protože je to pro mě nebezpečný, čili bych chtěl, aby všichni věřili v to stejný náboženství." Čili za deset let najednou třeba budeme všichni věřit v to, že bychom měli věřit ve stejný náboženství, nebo ve stejnou politiku a stane se prezidentem, změní se ústava, Arnold Schwarzenegger, který potom se prohlásí diktátorem. No, a kde budeme, že jo. A já si budu říkat: "Tak já jsem se na tomhle tom provinil, že jsem byl slušnej a včas jsem nic neudělal."

Když si kladete od roku dva tisíce dva, co jsme se viděli před rozhlasovými mikrofony naposledy, tyto otázky a v hlavě vám probíhají úvahy, které jste právě popsal, objevila se tam chvíle možného návratu Petra Síse a jeho rodiny, kdy děti de facto vyrůstají ve Spojených státech amerických, vy jste do Ameriky emigroval v roce osmdesát dva, máte, pokud se nemýlím, americkou manželku, že byste by do Česka, do České republiky?

Ne, já musím říct, že kdybych neměl americkou manželku a děti, který samozřejmě čím víc vyrůstají v tom prostředí, jsou víc a víc Američani a na kterých se mi nejvíc líbilo, že vyrůstají ve svobodě naprostý osobního názoru, tak já o tom uvažuju čím dál tím víc. A já prostě si myslím, tam teď bylo spousta vtipů o tom, kolik Američanů bude žádat o kanadský občanství.

Ony navíc, pokud se nemýlím, tak ty vtipy se proměňují svým způsobem v realitu, zvlášť na americko-kanadské hranici.

Já ani vám nemůžu říct, kolik lidí třeba z uměleckých kruhů mi řeklo, že teda jako odjíždějí žít někam jinam. Čili pro mě, já se samozřejmě cejtím doma víc pořád daleko tady, čili já myslím, že to je dost pravděpodobný, no.

Co na to vaše americká manželka?

To je právě ta otázka, kdy já jí to sdělím a jak jí to sdělím. Ne, tam je to ještě takový, abych nedělal z toho, že je to na americký manželce. Americká manželka moje má americký rodiče a její maminka je teď v kolečkovým křesle a bydlí od nás pět minut, čili to není tak jednoduchý, že bysme řekli těm rodičům: "Heleďte, my jedeme teď pryč." A já myslím, že přichází taky puberta u Madlenky i u toho Matěje za chvilku, kterému je deset, jí je dvanáct. A já myslím, že by bylo ideální, že tady to prostředí prostě je daleko bohatší. A člověk, kterej najde pro ně taky typy lidí, který by je mohly ovlivňovat. Problém je, že jsem netušil, že když se přestěhujete do předměstí města v Americe, tak najednou žijete v jednolitý společnosti lidí, který jsou nadprůměrně třeba bohatý, no, a tím samozřejmě jejich názory se potom projevujou na tom, co vaše děti říkají, když přijdou ze školy, že jo.

Vy jste se o tom bavili s Madlenkou a s Matějem o možném návratu do...?

Ne, tak oni by, to kdybyste se jich zeptal, tak by okamžitě řekli, že jedou, protože to, co tady zatím zažili vždycky, tak byla ohromná legrace. Oni si myslí, že mluví plynně česky, což nemluví, ale pro ně tohle je země radosti a radovánek a...

Protože sem ale jezdí na prázdniny.

Jistě, a navíc jednou přijeli úplně se mnou, takže Matěj jedl k snídani smaženej sýr, k obědu smaženej sýr, k večeři smaženej sýr a moje žena pak přijela a vyděsila se, že Matěj jí neustále smaženej sýr a říkala: "Ty děti vypadají, že potřebujou se vykoupat," protože já jsem je nějak moc nesprchoval jako v tý Americe, že jo. Čili pro ně to je prostě země naprosto ideální, no.

Ale pak to ta racionální úvaha, že když ovládají tak dobře angličtinu, neumějí asi moc dobře psát česky, tak se asi předpokládá, že stejně dokud nevystudují vysokou školu, tak návrat do České republiky asi není reálný.

Ne, já myslím, že teď je reálný ta, že teď se budou formovat jako lidi vlastně v tý pubertě, který pak..., jako v tý Americe ten princip je strašně jednoduchej, že ty lidi projdou co nejlepší nějakou základní školu, co nejlepší střední školu a nedostanou se do, pokud možno, do průšvihu, a pak jdou na nějakou univerzitu a pak už je ty rodiče stejně nevidí. Čili tady v tom Česku, když vidím kolik ještě i mých spolužáků a i v mým pokročilým věku bydlí u svých rodičů, tak aspoň ty děti by vydržely být doma asi prostě, no, ale já myslím, že to není tak, že by musely chodit, že to je zákon, že by musely chodit na vysokou školu tam, když můžou chodit na vysokou školu tady.

Je to zvláštní, že jsme ten rozhovor zahájili poměrně chmurnými úvahami, protože když jsem se na tento rozhovor připravoval, tak jsem si hned do jeho úvodu vypsal, že od toho zmiňovaného roku dva tisíce dva, co jsme se viděli u mikrofony naposledy, jste získal další ocenění listu The New York Times za nejlépe ilustrovanou knihu, v pořadí už šestou, získal jste prestižní McArturovo stipendium...

To bylo důležitý, to je důležitý.

...a za knížku Strom života jste dostal na knižním veletrhu v Boloni hlavní cenu pro nejlepší dílo literatury faktu. To znamená, že má otázka měla znít, že jste dítě štěstěny.

Dítě štěstěny jsem, ale někdy taky přijdou třeba pochmurný tejdny nebo dny, ale taky se stane to, že najednou dospějete do určitýho stadia v tý svý profesionální práci, že ty ceny, což je možná v tom, že se neradujete, jako byste se měl každej den radovat, když vidíte sluníčko, že jste dostal nějakou cenu, ale najednou ty ceny nebyly podstatný. Co bylo podstatný, bylo to McArturovo stipendium, protože to je opravdu každej rok těch dvacet, nebo dvacet dva lidí, který jsou vybraný ze všech různejch oborů a který jsou vlastně tím pádem označený za, tomu se říká /nesrozumitelné/, jako génius, a to je nádherný ocenění tý práce. A v tý Americe najednou, když jenom řeknete někomu, kdo neví, co děláte, že máte tohle to ocenění, tak to je vlastně takovej, jako kdybyste měl punc na čele prostě.

Pokud se ale nemýlím, tak to McArturovo stipendium jste dostal jako první ilustrátor dětských knih v samotné historii toho stipendia.

Možná i taky jako první Čech, to jsem teda jako nikdy nepátral, jestli tam možná byl nějakej chemik, nebo fyzik, ale pro mě to bylo, zase to nebylo tak, jako lidi některý říkali: "No, tak teď dostaneš ty peníze," ale pro mě to bylo po těch pochybnostech, po tom roce dva tisíce jedna najednou, já jsem si i říkal, co v tý Americe dělám, proč se tady snažím dělat knížky. Najednou to bylo poprvé, kdy ta Amerika nějakým velkým gestem řekla: "My si ceníme toho, co děláte," což člověka vždycky potěší ve všem, co dělá.

Jak jste s těmi penězi naložil? Co to McArturovo stipendium vám umožnilo dál?

No, oni když mně zavolali, tak já jsem si myslel, že se mi snaží někdo něco prodat. A ten člověk říkal: "Sedněte si," a já jsem stejně byl takový jako...

Jak začali tím rozhovorem, že vám...?

No, on měl takovej hlubokej hlas a zavolal a já jsem čekal na rozhovor s nějakým malým časopisem o knížce právě Strom života. A ten člověk zavolal a já jsem mu říkal: "Prosím vás, já teď čekám na důležitej rozhovor, zavolejte mi někdy jindy." A on říkal: "Ne, já vám chci říct něco, co naprosto změní váš život." Já jsem říkal: "Ne, já nechci změnit svůj život, já nic nechci koupit." On říkal: "Ne, opravdu sedněte si." Já jsem říkal: "To je výborný, jak to říkáte. Já si nesednu, nemůžete mi zavolat za půl hodiny?" On říká: "Ne, opravdu tohle je důležitý, co vám chci říct." A pak říkal: "Říká vám něco McArtur Foundation?" Já jsem říkal: "No, to mi říká," a teď najednou v tý hlavě se to začalo propojovat, já jsem věděl, co to je to stipendium, ale už asi před deseti lety, nebo patnácti lety jsem si řekl: "To nemám nikdy šanci," protože to byli vždycky fyzici, chemici, filozofové, spisovatelé, nikdy tam nebylo nikdo z dětských knih. A kdyby tam někdo byl z dětských knih, tak by nevybrali někoho, kdo přišel z Čech, a vybrali by někoho, kdo se tam narodil a už tam třeba pracuje padesát let. Čili on když mi tohle to řekl a řekl: "A ta částka je, že jo, půl milionu dolarů," a pak hned dodal, říkal, "ale ještě se nám nikdy nestalo, protože za tu dobu, co to dáváme, jsme vybrali šest set šedesát osm lidí, nebo kolik, a nikdo z nich nikdy nešel, že by ty peníze prohrál v kasinu, nebo si nešel a nekoupil si sportovní auto." Já jsem nechtěl toho člověka, aby si byl tak jistej, a říkám: "No, možná jste našli prvního, kterej tohle to udělá." Ne, samozřejmě ty peníze vám nikdo nepřinese jako v pytlíku, ty vám chodí jednou, to je rozdělený na pět let a dostáváte je kvartálně, takže se nemůže stát, že byste se prostě jako pohádal doma a odjel jste s pytlíkem peněz. A je tam takový, něco když vám to dají, tak k tomu není nic, nic po vás nic nechtějí, nemusíte nic ukázat, nemusíte nic předložit, ale celý to stipendium je založený na principu, že jste něco udělal a že je u vás příslib, že uděláte dál pro svět a pro lidstvo. Zní to tak hrozně jako nadneseně, ale je pravda, že o tom začnete přemejšlet a cejtíte se, že byste měl udělat jenom nějaký pořádný věci. To jsem teď narazil na to, že jsem udělal něco, co se mi tak nezdá úplně, ale poprvé v životě, teď minulej tejden jsem to odevzdával a ten nakladatel řekl: "To je báječný." Já jsem říkal: "Ale víte, že není to úplně udělaný tak dobře." On říkal: "Vy jste se zbláznil, to je úplně báječný." Já jsem říkal: "Ne, já myslím, že jako držitel tohohle stipendia se na to budu muset ještě podívat." Takže možná to bude prokletí, protože teďko budu jenom přemejšlet, abych udělal nějaký pozoruhodný věci.

Co je na tom seznamu těch pozoruhodných věcí, co jste jako držitel toho stipendia udělal?

Ne, to oni neříkají. Oni jenom říkají, že to je příslib pro lidstvo, že už jste udělal, ale že jako ještě pořád je možnost, že uděláte. To znamená, že skoro to vylučuje jako takový starý akademiky, kteří už prostě nikdy nic neudělají.

Tomu rozumím, ale jde mi o to, že bezesporu vy jako na tom vnitřním seznamu, co jako držitel onoho McArturova stipendia...

To říkáte dobře, to je právě velký dilema, jako jestli najednou se stane z vás pompézní člověk, který začne dělat... Já jsem pořád říkal: "Já chci udělat knížku o Janu Amosi Komenském," a nikdy to nebylo to, ti nakladatelé říkali: "Kdo ví, kdo to byl Jan Amos Komenský." Teď se díváte na ty děti dneska a říkáte: "Zajímá je Jan Amos Komenský?" Čili buďto já půjdu po týhle tý pompézní věci, že se ze mě stane už takovej akademik, kterej bude říkat: "Tak a za to, že jsem dostal teď to stipendium, teď dělám na Jana Amose Komenskýho," anebo já jsem si říkal, protože mě fascinuje, jak děti zase ovlivněný dalšíma dětma hrajou elektronický hry a tak, a teď si říkám, ty elektronický hry nemají třeba estetiku. Knížky jsou nádherný, ale děti nechtějí číst knížky. Knížky se stávají něčím, co je skoro jako z nějaký jiný doby, to kupujou babičky dětem. Čili já si myslím, že jsou hrozně důležitý, ale nechci bejt ten, kterej říká: "Ne, musíme ty starý knížky, musíme vydávat Babičku pořád dál." A chtěl bych třeba propojit tu moderní vizi, i když já nejsem technicky vůbec nadanej, ale že by třeba se propojily věci z těch her a že by se stalo něco, možná to je nesmyslná cesta, ale možná to je ten, ta cesta, kterou se chci vydat.

A má klasický ilustrátor a výtvarník dětských knížek nabídky, aby šel do nových technologií, do počítačových her, DVD?

Má nabídky teď takový, že ty velký korporace, to se taky stalo teď současně, chtějí třeba po mně, protože mám zase teďko ten punc toho, že jsem vlastně génius, tak mi teď nabídly smlouvu, že mi dají i kancelář a že budu chodit jednou tejdně. Já nevím, má to trvat tři měsíce, řekli, že se můžu rozhodnout, nebo šest měsíců a bude tam sedět dalších šest lidí, kteří jsou scénáristi, nebo moudří lidé, a já jim budu říkat svoje nápady a my budeme vidět, kam to ty nápady mohou jít, jo, což zní jako hezky. Pro mýho tatínka, který měl pořád nápady, by to bylo skvělý, ale já jsem si pak uvědomil, že já, jak já pracuju, že třeba mám sen, nebo se jdu projít a něco mě napadne a najednou sedět s lidma z nějaký korporace někde a říkat: "Tak mám výbornej nápad, je to o Karlově mostě, tam je Brunclík," a oni si to zapíšou. A někdo mě varoval, že budu potřebovat asi pět nebo šest advokátů, aby se pak vyřešilo, kdo vlastní ty práva na ten Karlův most a na toho Brunclíka. Jo, takže já jenom říkám, že všichni mají zájem něco, neví, co to je. My říkáme: "My nevíme, co to je, ale jestli máte nějakej nápad, třeba tím směrem se vydáme, že jo."

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je výtvarník a ilustrátor Petr Sís. Když jste na sklonku léta přijel do Prahy představit české vydání své knížky o Charlesi Darwinovi s názvem Strom života, měl jste velmi nabitý program, rozplánovaný téměř po hodinách. Můžete si vydechnout při návštěvě země, kterou jste v roce dvaaosmdesát opustil, když máte tak nabitý program v České republice?

To bylo krásný, ale zase to bylo i hrozný, protože samozřejmě by člověk chtěl přijet domů a chtěl by se jít projít s maminkou a chtěl by zajít na takový místa, který jsou pro něj, jako je to nějaká vzpomínka, ale co se stalo s tím nabitým programem, bylo geniální v tom, že já jsem tady, mně vyšly tři knížky do toho podzimu, než vyšel Strom života, a ty vyšly, jedna vyšla u Paseky, ta se hned prodala, a pak vyšly dvě knížky u Albatrosu a ten Albatros funguje jistým způsobem, že ty knížky se tak pomalu prodávaly. A když jsem dostal tu cenu v tý Boloni, tak ten pan šéfredaktor z toho Albatrosu řekl: "Jo, Petr Sís, on dělá hezký knížky, ale v Čechách se to nedá prodat, je to moc takový výtvarný a moc chytrý," a vlastně se ospravedlňoval za to, že těch, já nevím kolik, pět let nemohl prodat ani ty Tři zlatý klíče ani toho. Do toho přišlo tohle to nakladatelství Labyrint, což je takovej mladej nakladatel, pan Dvořák, kterej je strašně chytrej a tak, a ten vymyslel tuhle tu věc, kterou já jsem vůbec netušil, že tady to pro mě nikdy neexistovalo do té doby, že já přijel v domnění, že přijedu na týden za maminkou a bude nějakej rozhovor možná do Večerní Prahy a možná potom třeba někdo z Plzně se přijde zeptat do nějakýho krajskýho toho. A on místo toho vymyslel úplně styl, co se dělá v Americe nebo i ve Francii, že vlastně ten týden udělal takovou smršť mediální, jo, kdy mně to ani nebylo příjemný, protože on ještě byl tak bezvadnej a říkal: "Prosím vás, když vás přijdou vyfotit, tak si vždycky vemte jinou košili, aby to vypadalo, jako že to bylo jinej den, jo." A teď lidi chodili, třeba byli z Mladýho světa a teď byli, ať každej ten časopis byl jinej a já jsem se začal hrozně bát, protože se nerad opakuju, ale jemu se povedlo, že to dostal do toho mediálního povědomí a ta knížka od toho září se vyprodala, jo.

Ale pak problém je, že si to člověk tu návštěvu své domoviny nemůže užít, protože je...

No, to máte pravdu, že ta rodina to odnese, ale zase pro mě to byla ohromná satisfakce, protože já těch knížek udělal v zahraničí dvacet a tady vždycky byl ten argument, je to moc drahý, český děti to nechtějí a teď mě vždycky polila hrůza, když jsem přijel na veletrh do Frankfurtu, nebo tady když zajdete do obchodu a vidíte, jak vlastně s tou svobodou ale přišly šílený taky třeba estetický hrůzy, který se vydávají, a tímhle se argumentovalo, že vlastně nikoho nezajímají nějaký knížky, který jsou nějak moc vymyšlený. A tenhle ten pan Dvořák a ten Labyrint najednou dokázali to, že to za ten, takže za to to stálo, i když to bylo úplně jako vysilující, ale že se to dá udělat. Prostě to se mi na tom líbilo, jo.

Když jste právě zmínil tu vaši zářijovou návštěvu, tak právě novináři referovali jenom o té knížce o Charlesi Darwinovi a o Stromu života, vy jste mi tehdy nechal v BBC plakát právě oněch vagónků padesáti amerických států, které jsou zvýrazněny. To je další knížka, která je...?

To se stalo, že ten Darwin vyšel v Americe a vlastně vyšel o sedm měsíců později v Evropě, všude, ve Francii, v Německu a taky tady. A v době, kdy já jsem tady byl, už vycházela ta knížka těch vagónků, takže když já jsem přijel z toho Darwina zpátky do Ameriky, tak jsem vyrazil na turné po celý Americe, kdy jsem mluvil o vagóncích zase. Takže někdy je těžký prostě se dostat z Darwina na vagónek a teď zase se vlastně tedy zpátky, kdy vlastně ještě pořád musím mluvit o tom Darwinovi a pokračuju do Německa, nebo do Vídně a do Francie, kde zase se bude mluvit o Darwinovi. Takže někdy je to trošku na hlavu, protože vlastně už mezitím přemýšlíte o další knížce, na který pracujete. Takže já sbírám materiály o knížce, vlastně o době padesátých let a začátcích roku, nebo populární hudby v Česku a to, jak se to nelíbilo v tý době vládním institucím. A vlastně takovej ten vývoj, i když velmi zjednodušenej, toho, jak nakonec ta hudba vyhrála.

To znamená, že vaše další úvahy o budoucí knížce jsou pouze o knížce pro český trh?

Ne, to právě by bylo představení...

To by bylo i ve Spojených státech?

Ne, já si myslím, že to, co se stalo celý mý generaci, protože třeba ve Spojených státech zjistíte, že je tam velký povědomí díky tý popularizaci toho, co se stalo za války, co se stalo v koncentračních táborech a tak, ale mně připadá, že celá ta doba studený války, který se říkalo studená válka, naprosto zmizela, jako vlastně těch čtyřicet let se škrtlo, Rusko je přátelská země a já vlastně se dívám na celou svoji generaci a generaci svých rodičů a lidí, který jsou tím poznamenaný, lidi, který nemohli nikam jet, kterým to zničilo život a který říkají: "Kdybychom mohli bejvali malovat," nebo lidi, který skončili v uranových dolech, a o tom se nikdy nemluví a já se bojím toho, co se děje teď v politice třeba v Americe, ale i v celým světě, že je strašně jednoduchý sklouznout do nějaký totality, zase kde někdo bude někoho kontrolovat. Rád bych touhle knížkou, i když to bude zjednodušená forma, já se nemůžu dostat do toho, co se stalo s anglickýma letcema, nebo že byl někdo na Mírově v nějakým táboře, ale chci to zjednodušit do příběhu někoho, kdo hrál třeba populární hudbu a koho chtěli ostříhat, nebo mu řekli: "Nemůžeš mít takovýhle kalhoty," abych vykládal ten příběh, co se dělo za těch našich let, kdy jsme chodili do průvodu, nebo jsem byl šátkovanej v Leninově muzeu a jako dítě jsem tomu věřil, protože je strašně jednoduchý zblbnout dítě. Takže to je můj plán, ale může se lehce stát, že to dám celý dohromady a nic z toho nebude.

To znamená, že by v těch úvahách, ve kterých je vaše budoucí knížka, by to byl příběh umístěný přímo do České republiky, Československa, nebo přímo do Evropy?

Ne, to se přímo odehrává v Praze a bude to končit vlastně nějakou Kalifornií a Beach Boys, protože tehdy jsem měl ten zážitek, že jsem s Beach Boys jezdil. Jezdil, tři koncerty v Čechách a na Moravě jsem s nima absolvoval, ale vlastně jsem si uvědomil všechny ty roky těch lidí, co jsem znal, který začali hrát na kytary, který měli zapojený do rádií, potom měli delší vlasy, potom..., vlastně celá taková ta fáma toho, co jsme si mysleli, že se děje v Anglii a v Americe a naprosto jsme netušili, až jsme to přeháněli sami, protože jsme žili z nějakejch takovejch podivnejch informací, který se k nám dostaly nějakejma skulinama, ale taky tam bylo potom fascinující, že vlastně jsme to kolikrát přehnali, anebo že tady bylo spousta muzikantů, který možná byli stejně dobrý, jako byli lidi tam, ale nikdy neměli šanci to porovnat.

Jak se dá výtvarně pro vás jako člověka, který především tvoří knížky pro děti, ilustračně ta věc ztvárnit?

Já bych to chtěl udělat jako comics, jako vlastně takový tyhle ty okýnka, který jsem nikdy nedělal. A vím, že ti lidi, co dělají comics, tak mají k tomu přístup úplně jinej, čili se bojím, ale byl by to příběh takovýho člověka, který by se jmenoval Jirka Králíček, já si ho představuju s takovejma ouškama, který by začal nevinně. Nejdřív bych tam dal celou tu část toho, jak ty malý děti jsou zblblý, jak jim dávají pionýrský šátky, hrají na trumpety, on by hrál na buben pořád, celej život by hrál na buben, ten Králíček Jirka, až by se prostě najednou..., a to mě taky fascinuje, kdy najednou člověk zjistil ve svých, já nevím, dvanácti, třinácti, že to není možná úplně tak, že ten Lenin maják, Lenin zvon, že jsou..., já si pamatuju, že psali, že je nějaká zpěvačka z Ameriky, která se jmenuje Elvis Presleyová, a lidi při tom rozbíjejí piána a jsou to chuligáni a najednou to lidi začalo fascinovat. A celý tohle to, jak ta informace k člověku pronikla a jak co dělali, ať dělali, co dělali, tak s tím ty složky prostě nic nenaděly. A pak jsem měl taky kamarády, který třeba byl koncert a bouchli ho hlavou do obušku a on pak umřel a bylo to vlastně jenom, že to byl.... Takže já nevím, já bych se nepouštěl do žádných detailů, ale celý by to popsalo tuhle věc, přes rok šedesát osm s tankama a Beach Boys a potom nějakej ten závěr, kdy ten Jirka Králíček přijede až do Kalifornie a tam se na něj každej vykašle, ale to ještě nevím, jako jestli by to byl optimistickej konec, nebo ne.

Když vím, jak vy se připravujete na jednotlivé knížky, Strom života o Charlesi Darwinovi, na něm jste pracoval tři roky, pokud se nemýlím, nastudoval obrovské množství materiálu, doslova říkáte, že jste se až v tom materiálu topil, tak pustit se do comicsu, to ve vašem případě perfekcionisty bude znamenat...

To bude můj konec.

...že se budete muset... Jak to?

No, já si představuju ten comics, že ho zase udělám, nějak to musím zjednodušit, no. Já si říkám, tam vyšla knížka od paní, která žila v Íránu a tý šlo tak o ten příběh, co se v tom Íránu stalo s tou Chameneího revolucí a tak, že to udělala jenom černobílý, takže já nevím ještě přesně, jak to udělám. Tohle je můj plán zatím. Já se můžu taky zděsit, tady vám to vykládám hrdě, pak budu sedět doma a budu říkat: "Ježišmarja, dalších sedm let zase neštěstí," protože i ty vagóny, co jsem si myslel, že bude zjednodušení po tom Darwinovi, najednou jsem musel každej ten stát prozkoumat, naštěstí teda jako mi v tom pomáhali lidi, protože to bylo strašně informací a já jsem netušil, že záleží, kterej ten zdroj těch informací si vyberete a dostanete do různý zprávy o tom, jestli v Idahu mají takovýhle brambory, nebo takovýhle brambory. A to stejný bude s tímhle tím, ale já jsem dostal nějakou knížku, která mě absolutně nadchla, to byl můj kamarád, kterej už umřel, jmenoval se Mejla Hlavsa, hrál se skupinou Plastic People, a s ním vyšla nějaká kniha rozhovorů, už je to asi, já jsem to nevěděl. Moje známá Věra mně ji sehnala a ta je úplně geniální v tom, že je to příběh člověka, který vlastně byl, ten Mejla byl prostej a je to napsaný s optimismem hlavně a je to o tom, jak on vlastně popisuje, jak přijela policie, co z těch Plastic Peoplů, že se z nich stal symbol něčeho, co oni ani nevěděli, ale je to celej ten vývoj člověka, kterej vlastně chtěl hrát hudbu, až se z něj stal politickej symbol, že jo. A já dneska se na to dívám jinak, protože třeba v době, kdy já jsem v tý hudbě se angažoval, tak třeba se mi Plastic People nelíbily a říkali jsme: "Ty hrajou nějaký /nesrozumitelný/," a když se na to dívám jako příběh Mejly Hlavsy a jak to byl vlastně kluk prostej, kterej chtěl hrát na kytaru, tak to je přesně, co bych v tý knížce chtěl dokázat, protože mě to úplně dojalo, ta knížka, když to člověk čte jako příběh člověka, kterej díky tomu, co bylo za politickou situaci, se dostal do těchhle těch okolností.

Tomu rozumím, nicméně pořád je tam jistá malá skeptická myšlenka, jak je možné tuto životní zkušenost, tyto životní příběhy přenést americkému čtenáři, aby člověk nebyl příliš zjednodušující?

To máte velkou pravdu, v tom bude velkej háček. A další věc bude ten, že já sice dneska jsem v tý pozici, že v podstatě můžu skoro asi přijít s čímkoliv, ale tahle otázka padne, koho to bude zajímat, proto já s takovou tou zkušeností těch dvaceti let do toho. Já bych tam normálně nedal ty Beach Boys, ty Beach Boys se tam nehodí, ale protože ty Beach Boys se z nich stalo takový už, takovej fenomén v tý Americe v tom, že je to už takový jako, ty už žili tolik let a hráli tolik těch písniček, že kdyby tam najednou bylo třeba v tom daný CD, nebo trsátko a byl by tam velkej koncert Beach Boys v Lucerně a najednou by tam bylo napojení.... To by bylo také bylo o tom, co jsme si představovali o tý Americe, jako naše generace, jak je to fantastický a ideální a najednou že člověk zjistí, že to není tak, že by byly chodníky ze zlata nebo něco. V tom by byl ten podtext taky, že na světě není nic tak, že je to bílo-černý, že jsou mezi tím odstíny šedi, ale máte velkou pravdu, že tam bude strašně těžký to dodržet v nějaký tý jednoduchosti v humoru, tak já bych nechtěl - to je tragédie, lidi umírali v dolech. Ne, to by bylo jako, tohle se může stát, je to průšvih, trošku asi jako vzorek, já nevím, jestli jste někdy viděl knížku, která se jmenuje Myš od Art Spiegelmana...

Ano.

Tak něco takovýho, kdy o svých rodičích on udělal vlastně v podobě těch myší, který jsou v tom koncentráku, takže to je takovej můj vzor, ale teď možná vykládám něco, co člověk nemá vykládat, protože se to třeba nepovede vůbec a ta knížka nikdy nebude. A vy se mě zeptáte, až se potkáme za pár let, kde je ta knížka, já řeknu: "Já teď dělám knížku o koloběžkách, jo."

Říká ilustrátor knih pro děti, malíř a výtvarník Petr Sís. Já děkuji, že jste přijal pozvání do pořadu Interview BBC a někdy příště na shledanou.

Já vám moc děkuju.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.