Václav Moravec moderátor BBC

Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme třicet minut otázek a odpovědí. Nejinak je tomu i dnes, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem v bratislavském studiu BBC je bývalý slovenský premiér a disident Ján Čarnogurský. Přeji vám hezký dobrý den do Bratislavy.

Dobrý den přeji.

Český katolický biskup, disident Václav Malý se v souvislosti s listopadovými událostmi roku 1989 zdráhá používat označení revoluce. Někdejší československý a později i český prezident Václav Havel se zase brání používat adjektivum sametová. Jaké je podle Jána Čarnogurského nejvýstižnější a nejpřesnější označení událostí z listopadu 89 v někdejším Československu?

No, vidíte, nepřemýšlel jsem nad tímto, protože jsem jednoduše přijímal to označení něžná revoluce, protože revoluce to byla z toho hlediska, že od základu měnila společenské poměry vlastnické, mocenské, způsob výběru státních orgánů a podobně a podobně. Z tohoto hlediska bych to slovo revoluce přijímal, ale nebyla násilná, nebyla násilná. Prosím, tím si vysvětluji, že, řekněme, když Vašek Malý nepřijímá to slovo revoluce vůbec, ale nebyla násilná proto, že v listopadu 89 vlastně poměry v okolí Československa, anebo to nazvěme geopolitické poměry ve střední Evropě byly přesně opačné než v únoru 48, když komunismus v Československu zavládl a sice, že všechny státy okolo nás už teď byly, komunismus tam padal. Ve východním Německu padla berlínská zeď, v Polsku byla /nesrozumitelné/ vláda, v Sovětském svazu byla /nesrozumitelné/, Maďaři pouštěli východní Němce na Západ, takže prakticky zbořili železnou oponu, to bylo jasné, že v Československu se takový ortodoxní komunismus za takových venkovních poměrů, ale samozřejmě i vnitřních nemůžou udržet.

Tudíž vy byste přijímal označení revoluce a sametová vám vadí, nebo nevadí?

No, víte, tak hlavou této revoluce byl teda umělec Václav Havel, tak pravě spojení s ním jako se symbolem této revoluce přijímám i to sametová.

V rozhovoru pro Lidové noviny 15. listopadu 2004 říkáte: "Pokud jde o aktivní odpor proti komunismu na Slovensku, bylo těžiště v křesťanském hnutí." V České republice to byli především disidenti soustředění v Chartě 77. Které další odlišnosti byste zmínil při srovnávání české a slovenské situace před listopadem 89?

Velmi důležitá odlišnost mezi Slovenskem a Českem spočívala v tom, že jakýkoliv oponentní pohyb proti komunismu na Slovensku, pokud to nebylo od bývalých komunistů vyloučených, myslím, po roce 68, tak komunistický režim se snažil obvinit, že to jsou potomkové /nesrozumitelné/, že to je vlastně nějaké nové vydání klerofašismu a podobně a podobně a tím samozřejmě i případná obrana takovýchto lidí zejména ze zahraničí byla, řekněme, trošku komplikovanější, protože jako si nějaký novinář v New Yorku nebo v Londýně, řekněme, mohl ujasnit, vědět a rozlišit, že někdo, kdo je na Slovensku stíhaný a obviňovaný, že vlastně, že je pokračovatelem /nesrozumitelné/, takže zda doopravdy není pokračovatelem /nesrozumitelné/ a zda je to takříkajíc přijatelná forma oponentury oproti komunismu.

To byla situace, že vám vstupuji do řeči, komplikovanější pro ty lidi, kteří se ocitli v komunistických kriminálech na Slovensku, ale co námitka, že totalitní režim na Slovensku v podání Komunistické strany Slovenska nebyl tak represivní jako v České republice v podání české komunistické strany?

To je možné a do jisté míry bych to přijímal, a to z toho důvodu, že doopravdy, pokud vyloučení komunisté po roce 68, pokud nebyli otevření, oponentní vůči režimu, tak nemuseli jít k lopatě, ale mohli pracovat v nějakých výzkumných ústavech a podobně. No, ale když potom oni chtěli doopravdy být důsledně opoziční, tak k té lopatě šli. Milan Šimeček starší byl bagristou, Miro Kusý byl nejprve v jednom ústavě, ale potom, když podepsal Chartu 77, tak šel k lopatě, ale ano zpočátku přístup režimu byl mírnější.

Jakou roli v tom sehrál poslední předlistopadový prezident komunistického Československa Slovák Gustav Husák podle vás?

Gustav Husák jednak, že on sám zažil komunistické vězení devět roků, skoro deset let on seděl v komunistickém vězení, takže věděl, co je to vězení. Gustav Husák, zdá se, v mých očích byl, patřil mezi nejinteligentnější představitele tehdejšího režimu, a to znamená, že on si ujasnil i geopolitické poměry okolo Československa, ale zase na druhé straně možná, že nechtěl jít příliš daleko za ty hranice, které stanovovaly geopolitické poměry, nezapomínejme, že...

Vy byste, že vstoupím do vaší řeči, vy byste to své hodnocení Gustava Husáka vtáhnul i na poslední Husákovu éru, tedy rozumějme konec osmdesátých let, že patřil k nejinteligentnějším?

To ano, to ano, potom už samozřejmě neměl takový vliv uvnitř komunistické strany, koneckonců byl odstavený, ale myslím, že ano.

Ještě v pondělí 20. listopadu 1989, tedy tři dny po demonstraci studentů na Národní třídě v Praze, podpořily vláda federální, ale i vlády národní zásah Sboru národní bezpečnosti proti demonstrantům. Připomeňme si záznam z vysílání Československé televize z 20. listopadu 1989, která citovala prohlášení vlád.

ČESKOSLOVENSKÁ TELEVIZE (zvukový záznam): Jsme pro čestnou a poctivou politiku, odmítáme proto provokace. Nechceme jít cestou konfrontací, kterou se nám pokoušení určité protisocialistické živly vnutit. Žádná vláda v právním státě však nemůže trpět porušování ústavy a zákonů své země, proto vlády ČSSR, ČSR a SSR souhlasí s opatřeními, která měla za cíl obnovit pořádek, chránit majetek a životy občanů, píše se dnes ve vydané zprávě o jednání vlád. Oceňujeme odvážný postoj dělníků, družstevních rolníků a inteligence, kteří si i při oprávněné kritice různých nedostatků uvědomují nezbytnost každodenní poctivé práce, základů našich sociálních jistot a životní úrovně. Nemůže však nečinně přihlížet k činnosti těch skupin, které působí v rozporu s československým právním řádem a jsou podněcovány ze zahraničí.

Citovala Československá televize 20. listopadu 1989 prohlášení federální a národních vedených Komunistickou stranou Československa. Významná postava polistopadového dění na Slovensku Ján Čarnogurský, dnešní host Interview BBC, prožil 17. listopad roku 1989 ve vězení. Z něj byl propuštěn až 20. listopadu roku 1989. Pane Čarnogurský, proč jste od 14. srpna až do 25. listopadu 89 byl vlastně ve vězení?

To bylo komické, protože jsem byl obviněný ze třech bodů. Jednak, že jsme připravovali na 21. srpna vzpomínkové střetnutí na místech, kde v roce 68 okupační vojska zastřelila naše lidi, to znamená v Bratislavě na dvou místech, v Košicích a případně i v jiných městech Slovenska. Druhý bod byl, že jsem vydával samizdatový časopis Bratislavské listy už od roku 88 a třetí bod, že jsem 21. července 89 v Predmiery, to je malá vesnice nedaleko Žiliny, při soše Štefánika, která se tam jediná uchovala po celou dobu komunistického režimu, že jsem především prosazoval svobodné volby a kuriózní bylo to, že když mě 25. listopadu 89 pustili, tak tramvají večer mě vypustili, nikdo mě nečekal, neboť to bylo takové náhlé, tramvají jsem jel domů a stěny domů v Bratislavě už byly strojeny hesly "Žádáme svobodné volby".

Byl to pro vás handicap, tím, že jste byl ve vězení se pak dostat do víru revolučních událostí na Slovensku, tedy k Veřejnosti proti násilí?

Ani ne, protože ten vývoj šel u mě potom velmi rychle. Druhý den po propuštění z vězení jsem už říkal na manifestaci v Bratislavě na hlavním náměstí, třetí den po propuštění z vězení jsem byl členem delegace opozice tehdejší, v čele s Václavem Havlem, která rokovala s předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem o převzetí moci a přesně dva týdny po propuštění z vězení jsem na Hradčanech skládal slib jako podpředseda federální vlády.

Zastavme se u předávání moci. V už jednou citovaném rozhovoru pro Lidové noviny z 15. listopadu říkáte, že předávání moci na Slovensku probíhalo v porovnání s tím, co se dělo v Praze daleko jednodušeji a rychleji. Připomeňme si, jak tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán promlouval ještě 23. listopadu 1989 k dělníkům v ČKD v Praze.

MIROSLAV ŠTĚPÁN (zvukový záznam): Změny jak se řekne pod nátlakem, nebo ty, které dnes někdo píše po všech ulicích a po barácích, to nemůžeme na to také jít. Ano, máš pravdu, to je pravda, no, to je stejné, protože podívejte se, v žádné zemi, v žádné zemi ani rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jím má být, a to se bohužel stalo.

Taková byla reakce dělníků v ČKD v Praze 23. listopadu 89 poté, co k nim promluvil někdejší tajemník městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán. Jaké byly podle Jána Čarnogurského hlavní příčiny hladšího předávání moci na Slovensku?

Protože vedoucí garnitura komunistické strany na Slovensku i vlády, mezi námi, myslím si, že i ve federaci, i v České republice to byli prostě oportunisté, kteří nebyli schopni nějakého samostatného postoje, z tohoto hlediska Miroslav Štěpán je vlastně výjimkou, že byl schopný, sice dogmatického, ale samostatného postoje, ale ty ostatní nebyli schopni samostatného postoje a proto, když viděli, co se děje na ulicích a když potom přišla /nesrozumitelné/ delegace a opozice, a já jsem byl i v Bratislavě v delegaci opozice, která jednala s tehdejším předsedou vlády slovenské o převzetí moci, tak reakce těch, kteří měli moc, konkrétně předsedy vlády Hrivnáka na Slovensku, byly jednoduše směšné, nebyla v tom žádná ani charakterová schopnost a pevnost zaujmout jasný postoj, ale myslím si, že ani intelektuální schopnost analyzovat situaci, případně uvést nějaké argumenty i ve svůj prospěch, takže z tohoto důvodu to odevzdávání moci probíhalo lehce.

Alexander Dubček, Marián Čalfa, tito dva komunisté představovali hlavní slovenské aktéry listopadových a polistopadových událostí na té federální úrovni, tedy na československé, co si vy myslíte s odstupem patnácti let o roli těch dvou mužů?

No, nejdříve bych nesouhlasil s vaším názorem, že tito dva, oni dva, Marián Čalfa a Alexander Dubček, že hráli hlavní úlohu za Slovensko. Přece hlavní úlohu za Slovensko i na federální úrovni sehrávala delegace VPN. Teď možná neskromně povím, že i já jsem tam vystupoval, už sice zplnomocněný i ve Veřejnosti proti násilí, tedy slovenská obdoba Občanského fóra, ale zároveň jasně jako představitel křesťanské opozice vůči komunismu.

Ale, teď, že já zase budu oponovat vám, v těch nejvyšších funkcích jste se neobjevil, teď rozumějme v těch třech nejvyšších ústavních. Byli to dva komunisté, Dubček jako předseda Federálního shromáždění, Čalfa jako federální premiér.

Ano, ale tam šlo o to, že tehdy v listopadu 89 při obsazování vrcholných funkcí na federální úrovni, platily vlastně taková čtyři kritéria, zda je někdo, nazvěme to komunista, anebo opozičník, anebo přesněji, zda je někdo součástí komunistického establishmentu do tehdejšího, anebo naopak protikomunistické opozice a potom, zda je Čech, anebo Slovák, protože těmito kritérii se obsazovaly, tedy zejména Čechy a Slováky se obsazovaly funkce do té doby. Například, když byl prezidentem Československa Čech, tak předsedou vlády býval Slovák, anebo opačně, takže při obsazování těchto funkcí v listopadu 89 při vytváření vlády národního porozumění, se vlastně musely zohledňovat, zohledňovaly se, protože to bylo prakticky nejvýhodnější tyto čtyři kritéria a z toho hlediska to složení, které vyšlo, tak zaručovalo nejplynulejší přechod moci.

Proč se muselo zmiňovat to hledisko komunisty, opravdu bylo tak zapotřebí, nepřecenili jste tehdy v těch listopadových a polistopadových dnech právě toto hledisko?

Možná, že teď, ale nejen teď, ale už dávno, povězme už v takovém devadesátém prvním, druhém se mohlo zdát, že jsme vlastně komunisty přecenili, ale nezapomínejme, že v listopadových dnech 89 ani komunisté, ale ani tehdejší opozice nevěděla přesně, jaké jsou její mocenské pozice ve společnosti mocenské, politické pozice ve společnosti a proto opozice vlastně dospěla jen k tomu, že v nové vládě národního porozumění chce mít většinu a proto nepřijala vládu, kterou chtěla vytvořit komunistická strana a možná i prezident Husák by byl býval jmenoval někdy okolo pátého prosince, dvanáctý 89, kde už sice byli i opozičníci, ale stále komunisté měli v té vládě většinu. To opozice nepřijala, ale zase na druhé straně nějaké jednoznačné na nulu převálcovaní komunistů, to by v té době nebylo bývalo odpovídalo mocenským poměrům a kdyby opozice trvala na něčem takovém, tak by se proces odevzdávání moci prodloužil, mohl by se zkomplikovat, no, a potom už ta revoluce by nemusela být taková něžná.

Vy jste, Jáne Čarnogurský, v listopadovém rozhovoru pro Lidové noviny konstatoval, že jste to byl vy, kdo navrhl komunistu Mariána Čalfu na pozici federálního premiéra, a to proto, aby se Václav Havel jako Čech, nekomunista mohl stát prezidentem v prosinci roku 89. To nebyl v té slovenské politické reprezentaci nikdo, kdo by mohl dělat federálního prezidenta, pardon, federálního premiéra a přitom nebyl tak úzce spjatý s KSČ jako právě Čalfa?

No, tak zjednodušeně se dá říct, že nebyl a jeden čas padlo i moje jméno. Já jsem takříkajíc nebyl proti, ale zase neměl jsem žádný drive, jak se říká v britské BBC, na funkci premiéra a zachování tohoto rozdělení, to znamená, že komunista Čalfa byl premiérem a zároveň Slovák, Čalfa byl premiérem a tím vlastně bylo uvolněné místo prezidenta pro Čecha a ne komunistu a tomu odpovídal Václav Havel a pravdu poví jistě karty, už byly napřed rozdané takto. Ty záměry a hrubé strategické linie uvažování i opozice šly k tomu, aby Václav Havel byl prezidentem, protože z této pozice mohl sjednocovat celý ten pohyb na odstranění komunismu teď už jako systému.

Historik Jiří Suk popisuje po patnácti letech roli Mariána Čalfy v listopadových událostech a jeho jmenování do pozice federálního premiéra v rozhovor pro BBC těmito slovy:

JIŘÍ SUK (zvukový záíznam): Čalfa vyšel vstříc intencím Občanského fóra, to znamená, a ty spočívaly v tom pokojném přechodu moci, kdy starý parlament zvolí nového prezidenta, pak bude personálně rekonstruován, takže Čalfa jakoby to Občanské fórum popostrčil o kousek dopředu.

Na výroky aktérů listopadových událostí z roku 1989, že Marián Čalfa byl nezbytný hlavně proto, že je učil vládnout, historik Jiří Suk v rozhovoru pro BBC namítá:

JIŘÍ SUK (zvukový záíznam): Já bych s těmito výroky nesouhlasil. Oni samozřejmě neměli zkušenosti s vládnutím, nevěděli, jakým způsobem se řídí vláda, jak funguje ten úřad, jak tam jednotlivé ty složky toho úřadu pracují, ale myslím si, že by se to dalo zvládnout i bez Mariána Čalfy.

Říká v rozhovoru pro BBC historik Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky Jiří Suk. Ve kterých okamžicích byl, podle Jána Čarnogurského někdejšího slovenského premiéra, Marián Čalfa tak nepostradatelný?

Zpočátku Marián Čalfa nebyl nepostradatelný, ale dobře zapadl jako, teď použiji slovo figurka, ale opravdu to myslím v dobrém slova smyslu a nechci se dotknout Mariána Čalfy, kterého navíc znám z pražské právnické fakulty ještě z šedesátých let. Jednoduše Marián Čalfa zapadl do té konstelace, která se vytvořila v tom listopadu 89 a z toho hlediska on i tak pojal svoji úlohu, on nebyl nějaký přesvědčený komunista, on zapadl do toho soukolí komunistické moci už, řekněme, v sedmdesátých, osmdesátých letech, ale byl v ní, ale když to soukolí končilo, padalo, tak on si to velmi rychle uvědomil a přizpůsobil se tomu, takže z tohoto hlediska Marián Čalfa splnil tuto úlohu dobře, a to, co jste citoval, nebo pan Suk, když povídal, že učení moci a tak dále. Při poradách v Laterně magice v Praze zejména Václav Havel zdůrazňoval, víckrát to zopakoval, že vlastně opozice, pokud jde teď do vlády národní porozumění, tak jde zejména o to, aby se učila vládnout, takové slovo používal a měl na mysli spíš tu administrativní stránku vládnutí než tu vlastní mocenskou a politickou, jednoduše, že se jdeme obeznámit s výkonem moci, se spravováním krajiny s tím, že se počítalo s tím, že svobodné volby budou někdy tak do půl roku, jako i byly, počítalo se s tím, že svobodné volby nové demokratické strany vyhrají a ty potom vytvoří normální vládu.

Ale zase jí velel Čalfa, a to už jste vládnout uměli, nebo ne?

Ano, ale to už byl problém právě polistopadového vývoje, zejména vnitropolitického a právě v té knize o listopadových událostech, teď mi vypadlo jméno, v Čechách vyšla...

Právě Jiřího Suka, teď mluvíte o této knize, Labyrint revoluce.

Asi ano, asi ano, Labyrint revoluce, tak tam právě píše autor o tom, že vlastně jako Marián Čalfa poprvé velmi dobře poradil i Václavu Havlovi i vedoucím osobnostem Občanského fóra ještě v prosinci 89, to znamená ještě před volbou Václava Havla za prezidenta, právě jak tu volbu zvládnout politicky, mocensky, prostě aby proběhla bezchybně a ona proběhla.

Ano, a to znamená, že si Čalfa tím, a to je to, o čem se mluví jako o jedné z kapitol, ten klíčový rozhovor mezi čtyřma očima mezi Čalfou a Havlem, že Čalfa za to, že takto bude Václav Havel zvolen prezidentem v prosinci 89, měl de facto zajištěnou i pozici federálního premiéra po prvních svobodných volbách v červnu 1990?

Nenazval bych to, že za to, že takto poradil. V politice a zejména v takových průlomových dobách, jako byl listopadu a polistopadové měsíce, dokonce až roky, tak se nedávají takovéto funkce jako za odměnu za nějakou jednorázovou radu. Jednoduše Marián Čalfa zapadal do mocenských poměrů i následně, které se vytvořily po volbách v roce 90 a koneckonců si ho přisvojil, on potom vystoupil z komunistické strany a vstoupil do Veřejnosti proti násilí, do slovenské paralely Občanského fóra, takže i politicky byl krytý a z toho hlediska opět se hodilo, když prezidentem byl Čech Václav Havel, aby předsedou vlády byl Slovák a z toho hlediska se hodilo, že to byl Marián Čalfa, protože on to věděl, on to administrativně věděl, právně to věděl, mocensky nedělal problémy, takže z toho hlediska, zejména proto se stal opět předsedou vlády.

Podívejme se teď na třináct let starý zvukový záznam slov Jána Čarnogurského, dnešního hosta Interview BBC, který je pořízen z listopadu 1991. Tehdy Ján Čarnogurský odpovídal na to, jak se po dvou letech dívá na polistopadový vývoj v Československu.

JÁN ČARNOGURSKÝ (zvukový záznam): Snad jsem si tehdy v listopadu a prosinci 89 všichni představovali, že všechno půjde snáze a snah rychleji a lehce, jako to dnes vidíme. Představovali jsme si, že když padne komunismus, tak vlastně, je to jako, když ze tmy zasvítí světlo, že bude světlo. Možná, že teď vidíme, že přechod od diktatury k demokracii se více podobá na reostat, když toho světla, dejme tomu, přibývá, ale i tak se musíme všichni snažit, aby světla opravdu přibývalo.

Řekl v listopadu 1991 v rozhovoru pro BBC Ján Čarnogurský. Tehdy jste, pane Čarnogurský, byl předsedou slovenské vlády. Jak byste se vypořádal s podobnou otázkou po třinácti letech, tady jak se obě země patnáct let po listopadu 1989 vypořádaly s přechodem z totalitního režimu k režimu, který je označován adjektivem demokratický?

Z historického hlediska se vypořádaly dobře, samozřejmě, že v praxi je všechno komplikovanější, a tak nějak šedivější jako v ideálních představách na začátku před tím, zejména předtím, ještě než přechod k demokracii nebyl reálný, ale tak, jak to přešlo a v jakém stavu to zachytáváme dnes, myslím, že jsme se vypořádali dobře. Slovenská republika...

Vy jste, že teď vstoupím do vaší řeči, jedna z otázek, nad kterou jsem nejvíc přemýšlel, když jsem se díval na ten polistopadový vývoj. Kdy vy, slovenská politická reprezentace, jste začali tušit, že je neudržitelná federace, bylo to už v tom roce 1990 při těch prvních svobodných volbách?

Já jsem to tušil dokonce ještě před listopadem, že minimálně, nenazval bych to federace, ale ne federace, ale minimálně, že to státoprávní uspořádání, které tu bylo, že je neudržitelné a přemýšlel jsem, hledal jsem jaká forma by byla udržitelná.

To znamená, že vy jako slovenská politická reprezentace jste už v tom polistopadovém dění vstupovali s tím, že federace taková, jaká byla, nemá šanci býti udržena?

Ano, jedni více, druzí méně, ale dokonce i takový, řekl bych, profederální politici, jako byla Veřejnost proti násilí, Fedora Gála vzpomenu, Petra Zajíce a někteří dalších, tak i ti nazvali svoji organizaci, svůj volební program do voleb v roce 90 Šance pro Slovensko a ne Šance pro Československo.

Jednou z vašich spolukompetencí jako místopředsedy federální vlády a tuto pozici jste zastával od 10. prosince roku 1989 do června roku 1990, tak jednou z vašich spolukompetencí jako místopředsedy federální vlády byla i Státní bezpečnost, komunistická tajná služba. StB se podařilo zahladit mnoho stop, protože v prosinci 1989 a ještě i v lednu 1990 probíhala hromadná skartace materiálů tajné služby. Radek Schovánek z nevládní organizace Otevřené archivy prožil listopad 89 v Jičíně, blízko známého vězení ve Valdicích.

RADEK SCHOVÁNEK (zvukový záznam): Tak to, že StB zametá stopy se dalo předpokládat, dokonce o tom byly různé signály. Já sám jsem žil v té době v Jičíně, kde ve valdické věznici se pálily svazky StB. Problém byl v tom, že jsme neznali strukturu StB a z obou stran existoval strach z toho, co se bude dít.

Konstatuje v rozhovoru pro BBC Radek Schovánek z nevládní organizace Otevřené archivy. Proč, a dalo se zabránit tomu, aby StB za sebou zametla stopy?

Prakticky se asi nedalo. Mimochodem za ministerstvo vnitra, federální ministerstvo vnitra jsem zodpovídal jenom do konce prosince 89, protože po volbě prezidenta Havla byl jmenovaný federální ministr vnitra za lidovou stranu, ale...

Ale ten prosinec byl klíčový, to znamená...

Ano, prosinec byl klíčový, a to bylo tak, že sem tam každou chvíli někdo telefonoval, povězme, že tam a tam StB pálí archivy a párkrát to zavolali i mně. Já jsem v takovém případě zavolal k sobě generála Lorenca, který byl náměstkem ministra vnitra, neřekl jsem mu o co jde, zavolal jsem ho k sobě na úřad vlády, sedli jsme do auta, protože to mělo obyčejně být, teda podle telefonů, v nějakých objektech ministerstva vnitra, tak přišel Lorenc, sedli jsme do auta, jeli jsme tam a tam jsme nic nenašli, ale Lorenc se nedozvěděl dřív, kam jdeme a za jakým účelem tam jdeme, ale jednoduše, když jsme tam přišli, tak jsme tam nic nenašli.

Nebyla vůbec škoda, že se StB de facto vymkla těm novým polistopadovým složkám?

Řekl bych, to byla ta minimální daň, kterou lid Československa zaplatil za to, že revoluce byla něžná.

Nebyla to velká daň v souvislosti s vypořádáváním se s tím režimem a toho, co tato represivní složka způsobila?

Já ji pokládám za minimální daň.

Konstatuje dnešní host Interview BBC, někdejší slovenský premiér a disident Ján Čarnogurský. Já děkuji, že jste byl v bratislavském studiu BBC, že jste věnoval třicet minut této rozhlasové stanici a přeji hezký zbytek dne do Bratislavy.

Děkuji vám, všechno dobré, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.