Robert Břešťan moderátor BBC

Igor Chaun ve studiu BBC

Na podzim roku 1990 vydali studentští vůdci z listopadu 1989 provolání, pro které se vžil název Ukradená revoluce.

Já si myslím, že to je hlavně pojem dobový a že dneska už by, si myslím, nebylo dobré, kdybysme to nazývali Ukradenou revolucí. Je to, je to příliš velká metafora na to, abysme porozuměli tomu procesu, tak jak se skutečně odehrál.

Soudí historik Jiří Suk. V roce 1999 v den desátého výročí listopadových událostí přišli opět bývalí studentští vůdci s výzvou "Děkujeme, odejděte!" Jedním ze signatářů byl režisér Igor Chaun.

My prostě budeme navštěvovat, obtěžovat, ptát se v tom dobrém slova smyslu a budeme se nás, našich poslanců, tedy my, kteří jsme volili pravicové strany, tak se jich budeme zejména ptát, proč podporují tuto vládu, když zároveň odhlasovali, že tato vláda škodí zemi.

Řekl Igor Chaun v prosinci 1999. Jak právě on vzpomíná na listopad 1989 a jak vidí současnost a odpovídá způsob, jak téma komunismus zpracovává český film, jeho představám? I o tom bude následující rozhovor. A příjemný poslech přeje Robert Břešťan. Ve studiu BBC vítám režiséra a jednoho ze studentských vůdců listopadových událostí roku 1989 Igora Chauna. Dobrý den.

Dobrý den.

Vy jste se zatvářil, vy nemáte rád slovo studentský vůdce?

Ne, já jsem slyšel tu úžasnou upoutávku, ten předtext a úplně jsem se vyděsil, kolik jste toho dali dohromady, a taky jsem se divil té úžasné energii, kterou jsem měl v době "Děkujeme, odejděte!".

Ta už vás opustila?

Slyšel jsem ten svůj spravedlivě rozhořčený hlas. Ono je to vždycky tak, že energeticky vibrujeme pro to, čím žijeme, a samozřejmě že dnes již nežiji akcí "Děkujeme, odejděte!", jako jsem žil tehdy.

K tomu, čím žijete teď, se, jak věřím, dostaneme v druhé části pořadu. Pojďme vzpomínat, byť už tím nežijete, jak říkáte, jak vypadal Igor Chaun před patnácti lety? Myslím vizuálně.

Vizuálně? Nosil takovou koženou bundu sešitou z takových malých kožek, která se mi osvědčila, když vzteklí a neurotičtí estébáci mne na té Národní třídě vytáhli z davu. Dobrou službu mi udělali v tom, že to bylo těsně před tou uličkou v tom podloubí, takže o to jsem pak už slyšel pouze vyprávět. A když se mě pokoušeli, jako já teď nechci nikoho dojímat, ale to je prostě realita, že se mě pokoušeli různě řezat, tak se to vždycky po nebohé kožce svezlo nějak. Oni se netrefili. A jedinou újmu, které jsem opravdu uznal, bylo, že mi vytrhali vlasy z mého ohonu, kterej, který jsem měl až mezi lopatky. A v jistém ohledu mi bylo líto, že to zvíře nebohé, jehož kůži jsem měl na sobě, dostalo výprask ...

Teď myslíte tu bundu?

... i po smrti. Nezasloužený, patřil mně.

Je to tak, že sedmnáctého listopadu jste kráčel v čele toho průvodu? Všímal jste si toho, že, teď už provokatéra STB Ludvíka Zivčáka, který údajně ...

Ale to víte, že jsem si ho nevšímal. Vždyť my jsme byli všichni v euforii. Jak jsme měli vědět, kdo je kdo? Vždyť my jsme byli dojatý, nadšený, člověk se ohlížel a najednou prostě viděl na tom nábřeží, tam si to pamatuju. Když jsme kráčeli z Albertova po nábřeží, tak vím, že jsem se ohlédl a najednou jsem si říkal: "Tak ten národ se probudil. Tohle už nejsou ty ostrůvky. Teď se skutečně už něco děje." Tam bylo cítit ve vzduchu, že něco se prolomilo, že něco se stalo psychologicky, energeticky. A jako kdo by ... A i to vůbec nebylo, jestli jsou tam provokatéři. Navíc já jsem patřil k lidem, který měli na tohle relativně štěstí. Já jsem absolvoval jenom jeden jediný velmi bizarní pohovor na Bartolomějské s nabídnutou spoluprací. Mně se podařilo to otočit, ten rozhovor, takže po většinu doby se mi ti dva soudruzi zpovídali, jak vypadá jejich práce, jak bych se divil, kdo všechno si s nima povídá a jak to maj taky těžký, ten život. A pak vlastně mně ve výtahu nabídli, jestli bych nechtěl někdy přijít, tak cudně, a já jsem tak cudně odpověděl, že nechtěl. A voni řekli, že to chápou, a to byl můj jedinej ... Pozor, já tím nechci zároveň bagatelizovat tuhle sféru. Já vím, že jiní to měli dramatičtější, já jsem nepatřil k žádným disidentům, já byl student FAMU, zlobili jsme v rámci možností, psali jsme do časopisu Kavárna, věděli jsme, že musí nastat změna, nenáviděli jsme nikoli snad tedy komunisty, ale komunismus. A já měl to štěstí, že u mě to mělo už jakoby ten průběh ... Já jsem zažil až to dobrý kromě toho výprasku, tak jsem zažil to dobrý, co přišlo potom.

Ano. Ve svém deníku číslo jedna, protože jsou celkem dva, nemýlím-li se, píšete, teď vás budu citovat: "Nedostal jsem mnoho a nedostal jsem přímo, ale ten dusivý stisk, nenávist bijících, naše bezmocnost a hrůzné výjevy mi vhánějí slzy do očí a třes do rukou i po šesti letech, co píšu tyhle řádky." Máte podobné emoce přece jen i po dalších devíti letech? Celkem po patnácti tedy?

Součet je to patnáct let a to je ten důvod, proč se o tom tolik mluví a píše teď. Já, dovolte jenom krátce, před tím řeknu, že jsem velmi překvapen a pozitivně překvapen, jak si jakoby v současnosti naše společnost a obecně média uvědomují tu důležitost toho převratu a v jistým slova smyslu mě dojímá jakoby ta pozornost, to množství komentářů.

A nemyslíte, že je to jen okouzlení tím číslem patnáct?

Já právě nevím, proč zrovna číslo patnáct ...

Půlkulaté, další je za pět let.

Myslíte jako, že v patnácti probíhá puberta, jo, že po patnáctce už se dostavují první příznaky dospělosti? Kéž by to tak bylo. Takže zaprvé buď již řečeno, že já jsem skutečně v jistým ohledu okouzlenej a překvapenej tím, kolik se o tom teď píše. Já samozřejmě po těch patnácti letech, když bych to v sobě emotivně probudil, tu vzpomínku, no, tak to skutečně bylo hrozný. To bylo hrozný. My jsme nevěděli, proč se tahle věc děje. My jsme cítili, že náhle se něco změnilo, zlomilo v té atmosféře toho večera, v té oslavě. To byla oslava. A samozřejmě že byla naprosto neagresivní a ... A my jsme nevěděli, že v určitém okamžiku se to láme jakoby do politického rozhodnutí zastrašit někoho, že já ... Dodnes mi přijde nejpravděpodobnější, že to byl souboj nějakých frakcí a že tam skutečně v rámci KSČ chtěla jakoby "progresivnější" část vymoci si větší podíl a důležitost tak chtěla zdiskreditovat. Mně se tohle zdá nejpravděpodobnější. A vzhledem k totálnímu neodhadnutí a nechápání situace společnosti, protože byli odříznutí od dění ve společnosti, tak oni vlastně to neodhadli. Proto taky, pakliže byla desinformací smrt studenta Martina Šmída, způsobila úplně něco jiného, než co oni předpokládali. Nás už tehdy nebylo třeba zvedat. Nás už nebylo, potom, co se stalo na Národní třídě sedmnáctého listopadu večer, potřeba donaštvávat.

Byla tedy ta ohlášená smyšlená smrt studenta Martina Šmída tím, co vedlo k té hlavní aktivizaci studentů a nejen studentů?

No, tak já řeknu za sebe. V okamžiku ... Někdo mi to zavolal ráno, možná, myslím, že Martin Mejstřík, a jenom takovým hrobovým hlasem mi řek: "Voni zabili jednoho studenta. Je mrtvej student." A to se něco zlomilo, to se něco zlomilo a to byla jakoby válka v tu chvíli. A musím říct, že ten odkaz na fašismus v tu chvíli se stal hmatatelnej. Ono se to těžko nám tehdy říkalo, protože fašismus byl čtyřicet let označovanej za něco zrůdného a komunismus nám bylo ze všech stran ... Když jsme věděli, že to není pravda, tak přece jenom jsme v tom jakoby žili. A něco v nás byla vnitřní zábrana říct naplno: "Vy, komunisti, vy děláte totéž co fašisti." Ale v tomhle okamžiku tato zábrana padla. Bylo to, myslím, velmi důležitý. A to mi vy řekněte, který to sledujete a skutečně se dovolím se zeptat, jaké jsou teď teze a poslední výzkum v oblasti mrtvého, takzvaně mrtvého studenta Martina Šmída?

Věnuje se tomu pro zajímavost velmi obsáhle server Louč, který vede jeho otec, takže tam je možné to se dočíst, ty okolnosti, spíš jak to bylo, i když je to zvláštní, že vám odpovídám na otázku. Nicméně myslím, že to může být zajímavé.

Nezapomínejte, že hovoříte se režisérem, který velmi rád někdy mate ...

Doufám, že ten rozhovor budu režírovat i nadále já. A samozřejmě vyžaduje to, ostatně to jsem chtěl poznamenat při té vaší předchozí řeči, ještě jistě hluboké studium historických pramenů. Podívejme se na sedmnáctý listopad. Vy jste se poté stal tiskovým mluvčím Koordinačního centra stávkového výboru studentů. Měl jste anebo máte pocit někoho, kdo spoluvytvářel dějiny?

Tak ze své ... Já ze své, za sebe, za svou persónu určitě ne. Já mám pocit vděčnosti, že jsem patřil k lidem, kteří mohli na vlastní kůži zažít takzvaně společenskou změnu, převrat, možná revoluci. A já musím říci, že jsem hodně mnoho let potom cítil jakoby větší pevnost. Já myslím, že generace, která si tímhle projde a na kterou je nečekaně v jisté fázi vývoje naložena, naložen takovej úkol, tak je v něčem silnější, pevnější. Já jsem byl vyslán konkrétně za FAMU do disku s tím, že je zapotřebí poslat z každé VŠ zástupce. A vlastně okamžik skrze, skrze nějž jsem byl zvolen do ..., jako mluvčí stávkového výboru, mi přesně dokumentuje celou tu nádhernou zmatečnou krásnou atmosféru revoluce, atmosféru, kterou jsem zažil a díky níž já stále mám tendenci odmítat ty teorie všeobecných spiknutí. Ty teorie těch konspirací, těch dopředu rozvržených jako plánů, dějů. Nebylo to tak. Kdo tím prošel, ví, jak to vznikalo. Já jsem byl jako tiskový mluvčí zvolen díky výroku někoho, který řekl: "Chaun, to je prořízlá huba, bude to tiskový mluvčí." A za chvíli už ...

Takže chaos a improvizace.

No, jsem dodnes naplněn hrdostí nad tím, jak jsme to tehdy dokázali. Myslím, že ten patos té doby nebo étos, étos té doby způsobil, že jsme se dokázali ... My jsme se nestyděli. My jsme každý z nás dokázal překročit sám sebe. Tam šlo, ego šlo pryč. To vědomí sounáležitosti s touhle zemí a s těma lidma bylo tak velké, že bysme dokázali využít toho dobrého v nás každý jeden za sebe. A díky tomu se to povedlo.

Jen abychom uzavřeli tuto část našeho rozhovoru, v jaký okamžik pro vás osobně revoluce skončila?

Tak já tohle, bohužel, často opakuju, protože já vím, že to je pro mě jeden konkrétní okamžik. Omlouvám se posluchačům, jestli už to někde slyšeli nebo četli a bylo to o Vánocích, tedy čtyřiadvacátého prosince, když jsme s Martinem Mejstříkem kráčeli dolů od koně po Václavském náměstí, tedy tady kousek odtud, z redakce vaší a Václavské náměstí bylo polepeno plakáty velice vtipnými, úžasnými, naplněnými lidovou tvořivostí a humorem a radostí a my jsme prošli až dolů na Můstek. Všechno to tak nějak svítilo, zářilo a my jsme najednou s Martinem se na sebe podívali, já jsem říkal: "Hele, koupíme si tady lahváče." Otevřeli jsme si na ulici lahváče, ťukli jsme si, což zejména pro Martina na ulici byla poměrně nevídaná věc tohle udělat, a podívali jsme se na sebe a řekli jsme si: "Martine, tak na vítězství." Ono to dopadlo.

Před deseti lety jste si spolu s kolegy, také studentskými vůdci, jak se říká, listopad 1989 připomněli výzvou "Děkujeme, odejděte!". V letošním patnáctém výročí se nijak angažovat nehodláte?

My jsme si po deseti letech opravdu připomenuli výrazně, výrazně sedmnáctý listopad a vznikla iniciativa "Děkujeme, odejděte!". Já si za tím dodnes stojím. Zároveň chápu, že z politického a politologického hlediska ono to bylo dopředu odsouzeno k jistému jakoby nezdaru či spíše já bych z dnešního svého hlediska řekl, že to bylo energeticky ve slepé uličce. Ale myslím si, že vzhledem k tehdejší atmosféře ve společnosti, vzhledem k panující koaliční dohodě mezi sociální demokracií a ODS, vzhledem k absolutní apatii, která opět se začala mezi lidma rozlézat, takže "Děkujeme, odejděte!" splnilo svou úlohu. Ostatně když byly takzvaně televizní události o rok později, tak třeba já jsem se na nich v podstatě vůbec neúčastnil, ale přesto lidé už jakoby byli probuzeni, znovu se zaplnil Václavák, vstali jiní lidé, nechci říci bojovníci, a nějak jako kdyby se "Děkujeme, odejděte!" opět ta společnost probudila, rozhýbala. Pro nás to samozřejmě byla skvělá reminiscence listopadu, ovšem proto jsme to nedělali. Stojím si za "Děkujeme, odejděte!", stojím si za tou energií, která do toho byla vložena, a omlouvám se těm, kteří možná tehdy od toho čekali více v tom smyslu, že skutečně založíme nějakou politickou stranu. Nebylo to tak. Nebylo to účelem, bylo to jenom vyjádření, razantní vyjádření našeho občanského postoje a názoru k době a situaci, v níž jsme žili.

Poslechněme si tady autentické vyjádření Šimona Pánka z osmnáctého listopadu 1999. Šimon Pánek je také jeden ze signatářů.

Šimon PÁNEK (zvukový záznam): To, co tady vidíme, je účelová dělba moci a postů a vzájemný dohadování se a ty, který jsou placený z našich daní, podle nás prostě nevodváděj práci, za kerou jsou placený. Čili jsme jim chtěli říct, ať si to uvědoměj a ať vodejdou.

Šimon Pánek a jeho pět let stará slova, která de facto podtrhla to, co jste už řekl vy, pane Chaune. Nicméně ta moje úvodní otázka zněla, jestli se budete angažovat i teď nějak pět let po "Děkujeme, odejděte!"?

Společnost se proměňuje, čistí se. Já shodou okolností v těchto dnech točím portréty úspěšných českých podnikatelů a musím vám říci, že je to pro mě neobyčejně příjemná, pozitivní a naděje plná práce. Hovořili jsme i s některými novináři a vzniká tady zvláštní disproporce mezi stavem české ekonomiky, vnímáním podnikání od některých podnikatelů, těch dobrých, těch morálních, těch fungujících a mezi obrazem české ekonomiky a podnikatelů v médiích. A tahle disproporce mě fascinuje. A skutečně kéž už by nastal čas, kdyby se média nedomnívala, že především negativní zpráva osloví čtenáře nebo posluchače. Není to pravda. S tím, jak zrajeme, jak se stáváme plnější, funkčnější společností, nebojme se více ukazovat ty pozitivní příklady. Já osobně jsem byl ... Já jsem emotivní člověk, tak mi odpusťte termín až dojatý, když jsem hovořil s některými českými podnikateli a viděl jsem jejich nasazení, jejich úspěchy, jejich skromnost a někdy jakoby i strach se vlastně o svůj úspěch podělit s těmi médii.

Myslíte, že v tom mají takzvaně prsty politici, které jste právě kritizovali v "Děkujeme, odejděte!"? Teď říkáte, že se situace mění. Je to zásluha politiků?

Je to navzdory politikům, protože podnikatelé se vyjadřují v tom smyslu, že oni jsou v každodenním boji o přežití. Oni musejí svou existenci obhajovat v každém okamžiku. Politik bojuje jednou za čtyři roky o svoje hlasy, ale ta reálná práce, ten reálnej život vypadá pro ně jinak. Dovolte mi, abych se k tomu vyjadřoval jako filmař, ne jako politik. Z mého hlediska já teď trochu lituju, že přicházím o část "oslav" patnáctého výročí listopadu, sedmnáctého listopadu, vy jste jedna z výjimek. Nedokázal jsem odmítnout z úcty vůči tradici a kvalitě vašeho vysílání.

To jsme rádi. Jako filmař jste se ovšem vyjadřoval i dříve, i politicky také jako filmař. Můžeme připomenout čtyřdílný dokument Léčba Klausem, řekněme, s pozitivním vyzněním. Natočil byste dokument znovu a jinak?

To bych bezpochyby rád natočil, ale předpokládám, že by mi to nebylo umožněno, protože bych ho, jak jste správně řekl, natočil úplně jinak. Nezměnil se tolik můj filmový pohled nebo dokumentaristický pohled na českou společnost, ale myslím, že se změnil pán, kterého jsem, kterého jsem tehdy portrétoval. V roce 91 Václav Klaus byl mladý dynamický ekonom výrazně se odlišující od dinosaurů byvšího režimu a jeho názory působily jako mana nebeská.

Teď už ne?

Na dnešního pana prezidenta mám jiný názor, respektuji ho jako v této funkci, neboť mějme respekt vůči prezidentovi republiky, ale myslím si, že na tomto postu má být člověk více s otevřeným srdcem, člověk, kterej se vyznačuje, řekněme, širším chápáním a vnímáním souvislostí.

Přejděme od politiky k tomu, co asi teď máte raději, tedy k filmům, byť i filmem se dá vyjádřit politika, jak jsme ostatně teď řekli. Jak se tedy díváte vy jako režisér na nové české filmy, které zobrazují dobu komunismu? A teď mám namysli například filmy Jana Hřebejka, vašeho kolegy a vlastně i kamaráda a spolužáka.

Tak my jsme o tomhletom zrovna s Honzou Hřebejkem vedli aktuálně jistou tiskovou debatu. Jsem za ni rád, že jsem v tom trošku fušoval vám novinářům do řemesla, Honzu jsem zpovídal. Musím říci, že mě Honza překvapil vroucností svého vysvětlení a jistou obhajobou, když mi říkal, jaké bylo jeho dětství, jeho vnímání socialismu a komunismu a jakým způsobem se to promítlo do filmů, jako je Pupendo a jako jsou Pelíšky. Je to Honzovo vidění světa. Honza zdůrazňuje, že ve svých filmech zdůrazňuje nikoli brutalitu minulého režimu, ale trapnost minulého režimu, která lidi nutila být trapný, trapní, ponižovat se a v tom vidí Honza tu největší krutost.

A v tom souhlasíte?

Musím říct, že skutečně pro mě Honzovo vysvětlení bylo zvláštní. A protože na každé umělecké dílo se dá pohlížet různými způsoby, tak poopravil můj, mé chápání toho díla, ne můj vjem. Já si třeba, když už se bavíme o Hřebejkově tvorbě, vážím třeba velmi filmu Musíme si pomáhat a velmi oceňuju poslední film Horem pádem, kde si myslím, že i z filmařského hlediska jsou zase pánové o kousek dál.

Na druhé straně film Pupendo vás prý doslova naštval. Znamená to, že vaše osobní vzpomínky na osmdesátá léta jsou zcela jiné, než jak, je možno vidět v Pupendu?

No, tak to, co citujete, je slogan, který vymyslel Milan Tesař pro prezentaci tohoto rozhovoru. Já nevím, jestli vy můžete říkat jména jiných periodik ...

Můžeme. Bylo to v Reflexu. Můžeme citovat aspoň pro autentičnost, že si to nevymýšlím.

Ano, ano. Nevím, jestli mě přímo naštval, ale měl jsem pocit, že mé popisování socialistické a komunistické reality by bylo brutálnější. Já když jsem hned krátce, tedy na začátku devadesátých let, točil Štědrý večer paní Hůlové do cyklu televizních Příběhů na dobrou noc, tak jsem nechal oběsit starou nemohoucí babičku po vyslechnutí nedělní chvilky, respektive Vánoční chvilky poezie v recitaci Jiřiny Švorcové. Takže to je moje vize, můj způsob vyrovnávání se, ale proto jsme různí umělci a jsou různá díla.

Takže nostalgie ve vašem vzpomínání na dobu normalizace žádné místo nemá?

Mě fascinuje, že pro některé lidi ... Jako kdyby se asi uplatňoval takzvaný efekt z vojny si pamatuji jen to dobré. Já si myslím, že je-li pravdivý ten výzkum, že cirka čtvrtina naší populace vzpomíná na totalitu v dobrém nebo by dokonce chtěla takříkajíc její návrat, já doufám a věřím, že to je jednak čtvrtina populace, která se objevuje v každém národě, to znamená prostě ta pasivní, a tím to nemyslím priorativně, ale jsou to prostě lidé, kteří jsou zvyklí, nepředpokládají, že se stanou vůdčími lídry jaksi v nové společnosti. Možná, že opravdu se jim v něčem stýská po tom, po tom takzvaném zasmrádlém klídku. Ale já jsem, já bych se na to opět díval pozitivně. Já jsem rád, že třem čtvrtinám společnosti se nestýská.

Přesto podívejme se na těch dvacet procent zhruba, kterým se stýská. Myslíte, že právě ty filmy, které jsme jmenovali, případně i řekněme reinkarnace či druhá míza normalizačních hvězd, seriály typu Žena za pultem a tak dále, že přispívají k té oblibě komunistů, anebo je to zkrátka jen ten zpětný pohled s onou nostalgií?

Nejprve teda odpovím přímo na vaši otázku. Zní ta odpověď nevím. Nevím. Já se smiřuji s tím, že se jako rarita někde objeví Major Zeman nebo Žena za pultem. Asi to souvisí s tím, jestli jsme měli nebo neměli zakázat komunistickou stranu. Asi kdybychom zakázali komunistickou stranu, tak by bylo obtížnější vysílat komunistické seriály. My jsme to neudělali. Jak říkají tehdejší disidenti a představitelé Občanského fóra, oni si mysleli, že je porazí ve volbách. Komunisté jsou tady dál, jsou tady pořád. Já znovu vám odpovím, já pevně věřím, že oni opravdu jakoby sociologicky vymřou. Já znovu a za všech okolností musím říkat: Pro mě jako pro občana téhle země, jako pro člověka, který se narodil, aby nějak naplnil svůj život, jako pro člověka, pro kterého je hodnota svobody a možnost osobního rozvíjení se tím největším a nejdůležitějším úkolem mého života, tak pro mě je změna v listopadu 89 to nejlepší, co mě v mém životě potkalo kromě pak dalších zážitků mých osobních třeba v Brazílii v Amazonském pralese. Ovšem není vyloučeno, že bez toho sedmnáctého listopadu by nebyl pro mě Amazonský prales.

Mimochodem ještě snad, no, nevím, jestli poslední otázka k politice, ale v politice se angažovat nechcete? Vždyť máte příklad Martina Mejstříka, senátora.

Mě v politice by asi vyčerpávalo, jak ještě, ještě mnohem obtížnější je prosazení dobrého úmyslu než kupříkladu v oblasti filmu. Já opět vám řeknu, já nevím. Já zraju. Mně se zlomila čtyřicítka ...

Což je právě čas, kdy můžete kandidovat do Senátu.

Martin Mejstřík o tom se mnou hovořil napůl v legraci. Já nevím, co bude dál v mém životě, ale zatím já pořád ještě cítím, že mám hodně práce na sobě. Já mám zpevňovat sebe, já se mám učit, já mám chápat, co to je v tom nejpodstatnějším smyslu být člověkem. Začínám se učit mnohem více chápat se jako člen lidské rodiny. A já si myslím, že jestliže náš hovor pomalu spěje ke konci, tak prosím, použijme ten apel na, na existenci hodnot, jako je vzájemná úcta, jako je vědomí lásky.

Na druhé straně podržme se té politické angažovanosti. Co třeba politická angažovanost umělce? Michael Moor /nesrozumitelné/. Podobné filmy vás nelákají?

Vámi jmenovaný Honza Hřebejk mně řekl, že tak si představuje film o téhle zemi a o této společnosti, který by měl vzniknout, a že si myslí, že bych ho měl natočit já. Já jsem běžel na ten film po této informaci, líbí se mi, je v tom spousta demagogie, ale půvabné demagogie. Opakuju, já jsem v životní fázi, kdy chci zrát a o tom zrání případně dávat, protože zraji v této nebo dospívám, já stále dospívám, všichni dospíváme, všichni se učíme ...

Dospívají i politici. Možná by si zasloužili nějaký podobný dokument. Napadá vás, o kom byste ho chtěl natočit, pokud ano?

No, tak já jsem teďko v rámci tohoto dokumentu točil ve Strakově akademii s vicepremiérem Jahnem, říkám dobře to jméno ...?

Ano.

A musím říct, jak mě překvapilo, jak, jak je to dynamická normální osobnost. Kéž by takových lidí bylo víc. Bavilo by mě o takovém člověku točit dokument. Řekl bych spíše o takových lidech.

Na druhé straně Michael Moor George Bushe zobrazuje spíše než s obdivem, tak přinejmenším se značným odstupem a nadhledem, takže tato forma zpracování by vám nevyhovovala?

V současné době bych měl tendenci poukazovat spíše na to, co je pozitivní a dobré. A ostatní bych přenechal, ať poukazují na to, co je špatné a negativní.

Vaše filmografie je docela pestrá, ovšem, jak sám nejlépe víte, chybí v něm klasický celovečerní film. Ovšem mohli jsme si už letos přečíst, že cosi chystáte, snad snímek Filmař, který by měl jisté autobiografické prvky. Je to pravda?

Tak díky za tuto otázku. Ta se jako červená nit line patnácti lety posledními a celou mou dobou po absolvování FAMU. Pravda je asi taková, že na rozdíl od svých kolegů jsem nevyvinul dostatek úsilí. Jiné věci, kde jsem se snažil, se povedly. V současnosti, přiznám se, já svou energii pracovní drobím mezi spoustu dílčích věcí, bavím mě to, baví mě psát, baví mě dělat dokumenty, občas natočit něco hraného. Já stále jako v duši věřím, že se setkám s tématem a s lidmi, se kterými udělám celovečerní film. Ale zároveň vám upřímně musím říci, že v mém současném životě to ta úplně největší a absolutní priorita není.

A to je?

No, učit se. Učit se, vnímat souvislosti.

Vy jste vystudovaný filmař, dělejte filmy.

To není pravda. Já jsem nejprve byl člověk, pak jsem se teprve stal filmařem.

To vychází pravděpodobně z vašeho obratu k buddhismu, tato slova.

Dobře, věnujme, věnujme teda závěr tomu, abych vám kratičce řekl, že ...

Opravdu velmi kratičce.

... jsem se opravdu obloukem nakonec dostal dokonce k pochopení jako hodnot, řekněme, křesťanských entit a právě paradoxně až zase díky zážitkům v Brazílii v brazilském pralese jsem prostě pochopil, že skutečně se dá i pěkně pokřesťansku pomodlit a že to, když je to dobře provedeno, takže to funguje jako vytočení telefonního čísla směrem nahoru s velkým překvapením. Oni vám to zvednou.

Říká Igor Chaun, host dnešního Interview BBC. Děkuji za rozhovor.

Díky.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.