Václav Moravec moderátor BBC

Jan Jařab ve studiu BBC

Jedenáct konkrétních případů možné nedobrovolné sterilizace romských žen šetří kancelář českého ombudsmana. Zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová je podle svých slov pro BBC ráda, že letité zvěsti o nedobrovolném sterilizování romských žen dostávají konkrétní podobu.

Anna ŠABATOVÁ (zvukový záznam): Já jsem vlastně ráda, že se to stalo, protože mnoho let se tady vznáší nějaké podezření a není ho možné uchopit. Takže bude vlastně, ta situace bude pojmenována, analyzována, budou řečeny nějaké závěry a myslím si, že to pro tu situaci je dobře.

Říká zástupkyně českého ombudsmana Anna Šabatová. Problém možné nedobrovolné sterilizace romských žen je podle ochránců lidských práv daleko širším problémem, vypovídá o právech pacientů. Nejen o tom bude následujících třicet minut.

Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl odstupující vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Vítejte po čase v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Pátého října se veřejnost dozvěděla, že jste napsal rezignační dopis. Končíte v pozici vládního zmocněnce pro lidská práva a stáváte se jedním ze spolupracovníků eurokomisaře Vladimíra Špidly. Jak dlouho jste psal rezignační dopis?

Rezignační dopis jsem psal asi půlden.

Tak dlouho? To byl tak dlouhý?

Je to dost důležitý dokument v životě lidském a já jsem se s tou funkcí loučil do jisté míry nerad, protože je to funkce, která byla nesmírně zajímavá a bylo to velké v pozitivním slova smyslu dobrodružství v mém životě, protože jsem měl možnost se věnovat tolika různým problémům od práv pacientů a práv dítěte, až po menšinové záležitosti a do řady z nich proniknout. V řadě z nich se nám podařilo i něco prosadit. V mnoha jiných jsme třeba s mým týmem honili těch zajíců víc, než se jich dalo chytit. Bylo to v každém případě období, které si budu muset ještě nechat jako proběhnout hlavou, abych to všechno strávil. Bylo to velmi hektické, a tak jsem si dal záležet na svém rezignačním dopise.

Teď máme třicet minut na to, abychom se ještě vrátili a aby proběhl vaší hlavou i možná vašimi ústy ten čas, který jste strávil v úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva. Když se před těmito mikrofony občas ptám hostů na možnost rezignace, tak zpravidla odpovídají, cituji: "Velmi nerad či nerada bych odcházel či odcházela od rozdělané práce," konec citátu. Když jste psal ten rezignační dopis, vzal jste v potaz argument, že odcházíte od nedodělané práce?

Ano, uvědomuji si, že přinejmenším dva zákony, na kterých jsme dva roky pracovali, jsou teď zralé ovoce, zralé k utržení a že už je bude muset utrhnout někdo jiný, což mě mrzí.

Ale to už je možné brát jako dodělanou práci.

Je to z našeho pohledu vlastně dodělaná práce, protože zákony jsou napsány, ale jak víte, v legislativním procesu je ještě důležité je provést sněmovnou a Senátem. Jde o antidiskriminační zákon a pak o novelu zákona o veřejném ochránci práv, která stanovuje působnost ochránce ve smyslu preventivní kontroly všech zařízení, kde jsou umístěny osoby zbavené svobody nebo omezené na svobodě a to i de facto, to znamená, nejen z moci úřední. Patří tam tedy i ústavní péče.

I ústavní péče. Tak, ale teď ty nedodělky. Pokud byste měl zmínit ještě další, shodneme-li se na tom, že toto už jsou dvě jablíčka, která zbývá pouze utrhnout.

Já bych možná především zdůraznil, že, když hovoříme o nedodělcích, navozuje to představu nějakého kontrolního seznamu úkolů, které lze postupně odškrtnout a pak budeme mít celou tu lidsko-právní agendu z krku. Já si myslím, že tato představa by byla klamná, protože realita kolem nás se mění často rychleji, než stíháme sami měnit státní politiku a zákony.

Jak jsem se dočetl v jednom z vašich textů, že opět vstupuji do vaší řeči, tak se dívat na problematiku lidských práv ve třetím tisíciletí, není správný pohled. Vidíte, čtu klasika.

Máte pravdu. Já jsem se k tomu párkrát vyjádřil. Čekají nás například problémy v oblasti biomedicíny, kde je třeba znovu a znovu diskutovat o tom, kde je ta hranice toho, co ještě jsou práva a lidská práva, na co všechno budou mít pacienti nárok, zejména s tím, jak se posunuje hranice možného v medicíně. Všechny ty otázky kolem asistované reprodukce jsou u nás zatím téměř neřešené. Je tam otázka bezpečnosti, která je aktuální zejména po 11. září 2001, kdy se objevují třeba i dost restriktivní a represivní návrhy a ti ochránci lidských práv by mohli zůstat sedět na větvi a vykřikovat, že se nesmí zasáhnout do žádných svobod, ale pak by asi ten bezpečnostní diskurs je úplně převálcoval, takže oni musejí se seznámit i s tou bezpečnostní problematikou a hledat rozumné kompromisy.

Pro úplnost od ledna 1999 jste působil v odboru pro lidská práva při úřadu vlády. V březnu 2001 jste se stal vládním zmocněncem pro lidská práva. Do jaké skupiny lidí patříte? K těm, kteří rádi mění zaměstnání, protože potřebují tu změnu nebo k těm, kteří jsou konzervativní a velmi neradi se smiřují se změnou zaměstnání?

Když se podívám na svůj profesní životopis, tak je z něho zřejmé, že jsem zaměstnání měnil poměrně často a že vlastně v žádném zaměstnání jsem nevydržel tak dlouho jako v křesle zmocněnce vlády pro lidská práva.

Tudíž je to úspěch těch tří a půlroku a respektive, pokud se podíváme na ten odbor jako takový, tak pět a půlroku. Když vám připomenu slova, která jste pronesl 29. srpna v rozhovoru pro týdeník Nedělní svět, kde jste mluvil o možném ochodu z pozice vládního zmocněnce pro lidská práva, řekl jste doslova, cituji: "Už jsem na tom úřadě pět a půlroku, z toho tři a půlroku jako šéf a trochu se obávám syndromu vyhoření. Mám představu, že bych si to mohl nadělit ke svým čtyřicetinám v lednu příštího roku." Tak jste mluvil o případné rezignaci. Vážně existovaly momenty, ve kterých jste na sobě začal pozorovat syndrom vyhoření, jak to nazýváte?

Určitě ano. Je to dost těžká práce, když máte asi dvanáct odborných pracovníků na tak nesmírně široký záběr a vlastně, pokud jste člověk ambiciózní, v takovém tom pozitivním smyslu, tak se snažíte stihnout těch změn maximum. Může se vám stát, že potom vlastně na žádnou z nich nemáte dostatek času. Já jsem třeba v jedné oblasti, to bylo státní občanství, jsem dokázal se svojí zástupkyní Andreou Baršovou zpracovat širší studii, která ten náš zákon o státním občanství uvedla do kontextu všech ostatních zákonů o občanství ve všech zemích Rady Evropy a dokázala, že vlastně ten náš je jeden z nejristriktivnějších vedle ukrajinského a moldavského. A pak na základě toho jsme iniciovali změnu, ale u celé řady jiných oblastí, jiných problémů, restriktivní prostředky v psychiatrických zařízeních nebo forma institucionální pomoci sociálně vyloučeným, bych si přál mít možnost, prostě jít do toho problému, jít do takové hloubky, udělat takovouto rešerši.

Ta hloubka a syndrom vyhoření je přeci něco jiného, že vstupuji do vaší řeči. Nebo to spolu souviselo?

To spolu souvisí, protože, když člověk je nucen dělat celou řadu věcí na doraz, nemá přitom šanci prostě si udělat trochu času, aby mohl třeba, nevím, týden se věnovat jednomu problému a zavřít všechna okna a všechny dveře a vypnout všechny telefony, tak samozřejmě ten pocit, že jste jakoby, možná, že vyhoření není to správné slovo.

Ale je to tedy, že vás doplním, to, o čem jste mluvil na začátku? Honili jste mnoho zajíců po lese a například vám utekl zajíc, nebo ne zcela dostatečně jste se věnovali zajíci, který by mohl být pojmenován jako ústavní péče v psychiatrické léčebně?

U té ústavní péče já jsem velmi rád, že máme na stole tu novelu. Ona je dokonce už ve sněmovně, ale samozřejmě, řeknu příklad. S doktorem Pfeifferem, který nedávno dostal cenu časopisu Time jako evropský hrdina roku, jsme si vymysleli studii APEL a společně jsme naplánovali, na co všechno se budeme v těch psychiatrických léčebnách ptát, od míry soukromí přes stížnostní systémy až po vlastně ty fyzické podmínky, počet lidí na pokojích, toho, jak se registrují zásahy, restriktivní anebo zásahy do tělesné integrity. No, a já jsem se těšil, že se toho budu účastnit toho průzkumu spolu s Pfeifferem a dalšími. A vypadalo to nejdřív, že bych se mohl účastnit všech, pak některých a nakonec prostě jsem v tom šíleném zápřahu, který jsem měl, jsem vlastně do žádné z těch, řekněme, prostě do žádného z těch týmů, které vstupovali do těch léčeben, osobně nedostal. A to mě mrzí. A takových situací pro celou řadu jiných oblastí bylo hodně. Člověk si naplánoval, co všechno by chtěl také sám stihnout, kdyby se třeba sám chtěl podílet na výjezdech do terénu k romským komunitám a nakonec prostě se toho dalo stihnout mnohem méně, než si člověk naplánoval. A v tom tedy bych viděl to vyhoření.

Zástupci z nevládních organizací, které se zabývají lidskými právy, dávají převážně k vašemu působení v pozici vládního zmocněnce pro lidská práva znaménko plus, zmiňují se ale v té souvislosti o nepříliš velkých pravomocích vládního zmocněnce pro lidská práva. Nakolik to současné postavení a pravomoci vaší instituce, tedy vládního zmocněnce, napomáhají tomu syndromu vyhoření?

Já si myslím, že to postavení je v pořádku. Tak já proti tomu nic nemám, že zmocněnec je poradním orgánem vlády, měl by být přímo pod tím členem vlády, kterému podléhá. Neměly by tam být nějaké mezičlánky jako se tedy odehrálo v posledních dvou letech. Když to bylo pod Rychetským, tak jsem byl přímo pod Rychetským. Myslím si, že to více odpovídá postavení zmocněnce vlády, který je jmenován vládou jako celkem, takže by mu neměl prostě být nadřazen nějaký úřední mezičlánek, ale to je koneckonců ...

Vy teď spadáte pod vicepremiéra a ministra spravedlnosti Pavla Němce?

Ano.

A mezičlánek?

Byl tam původně jeden za Mareše, teď tam mají být dokonce dva. Já si myslím, že toto je do jisté míry problematické, ale vraťme se k té ...

Ne, dovolte, abych u tohoto zůstal, protože tím mi de facto potvrzujete informace, ke kterým jsem se dostal. To znamená, že váš odchod z pozice vládního zmocněnce pro lidská práva urychlilo právě to, že mají být další dva mezistupně mezi vládním zmocněncem a mezi vicepremiérem a ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem? Je to tak?

Já si nemyslím, že to můj odchod urychlilo, protože ta příležitost pracovat v Evropské komisi v tak zajímavé době, jako je tato, to znamená, kdy se konstituuje nová Evropská unie o pětadvaceti členech, by mě byla zlákala tak jako tak.

Ale k tomu, že jste se rozhodl, protože vy jste na začátku řekl, že to nebylo zcela jednoduché rozhodování psát ten rezignační dopis, byť připouštíme syndromy vyhoření a podobně, dostal jste se s Pavlem Němcem v posledních týdnech do sporu v souvislosti s tím, kolik mezičlánků či mezistupňů bude mezi vládním zmocněncem pro lidská práva a vicepremiérem a ministrem spravedlnosti?

Do sporu ne. My jsme se ani tedy nesešli v tomto období. Nutno říci, že rozhodnutí, že budeme v působnosti vicepremiéra Němce, je relativně nové, to je několik týdnů. Takže já jsem neměl příležitost se k tomu nějak vyjadřovat. Uznávám, že je to dle mého názoru systémově nesprávné, a snad se s tím ještě něco stane. Ale k těm pravomocím, já si opravdu nemyslím, že by poradní orgán vlády měl mít více pravomocí. Co by mohl mít, mohl by mít více odborných pracovníků, protože totéž, co jsem říkal sám o sobě z hlediska, řekněme, pracovního přetížení, to platilo i o řadě mých vynikajících spolupracovníků, které bych tímto rád pozdravil a poděkoval jim. Jsou to lidé, kteří pracovali mnohem delší hodiny, než je u úředníků obvyklé, kteří třeba měli tam takové úkoly, že v polovině své kapacity měli vlastně napsat úplně nový zákon a ještě tam měli celou další oblast, o kterou by se měli starat jako kolegyně, která měla antidiskriminační zákon a ještě byla zodpovědná za celou oblast práva dítěte. Když já jsem v Ženevě odpovídal na otázku, kolik lidí se u nás profesně zabývá právy dítěte, když se mě na to ptali z výboru OSN pro práva dítěte, tak jsem byl nucen lhát, že jeden celý člověk. A jim to připadalo strašně málo, ale v podstatě pravda byla, že půl člověka a toto si myslím, že bylo v příkrém kontrastu s tím, jak se třeba jinde vytvářejí úřednické funkce.

Ano, ale vy spadáte pod úřad vlády. V úřadu vlády se zdvojnásobil počet úředníků od roku 1998. Je podle vás reálné, aby se zrovna rozrostl v budoucnosti, když se má reorganizovat úřad vlády právě úřad vládního zmocněnce pro lidská práva z deseti, kolik byste si představoval lidí?

Já tady o tom teď nechci spekulovat. V každém případě se stává a to nejen v dnešní době, že se snáze doplňují místa různých blíže neurčených poradců než místa pracovníků s přesně vymezenou agendou. To bohužel není ani otázka té či oné vlády. To je prostě jakási, řekněme, obecná charakteristika toho, jak u nás vypadá ta interakce úřednického s politickým.

Vy jste už mluvil s Pavlem Němcem o předání agendy a komu předáváte agendu vládního zmocněnce pro lidská práva a kdy definitivně končíte?

Nemluvil a nevím, komu ji budu předávat, protože dosud nebylo rozhodnuto, kdo bude mým nástupcem.

Ani nepředáváte zatím ty věci náměstku vicepremiéra Hartmanovi?

Zatím ne.

Máte nějakého kandidáta, kterého v případě, že by se s vámi Pavel Němec setkal, koho byste doporučil, aby se vám agenda předávala snadněji?

Tak já samozřejmě mám jen malý vliv na to, kdo bude vybrán jako můj nástupce. Umím si představit, že, pokud by to měl být někdo z okruhu Unie svobody, což by se zdálo logické, když je to pod vicepremiérem Němcem, takže by to byl například Svatopluk Karásek anebo Jan Ruml.

S tím, že tyto lidi byste doporučil. A bylo by to vůbec dobré, aby to byl někdo z Unie svobody, nebo by ten okruh měl být širší?

Ten okruh jistě může být širší, ale zrovna tedy ti dva, které jsem jmenoval, by v mých očích splňovali vše to, co se od zmocněnce pro lidská práva očekává. To znamená, jsou to lidé, kteří svou minulostí prokázali, že jsou ochotni nést svou kůži na trh pro lidská práva těch druhých a těší se u laické i odborné veřejnosti podle mého názoru dobré pověsti.

A teď tak otázka, kdy definitivně odcházíte a bude znám veřejnosti váš nástup či nebude?

Já definitivně odcházím k 31. říjnu, protože už 1. listopadu nastupuji v Bruselu a je pravděpodobné, že těch několik posledních dnů si budu dobírat dovolenou.

Když odcházíte z pozice vládního zmocněnce pro lidská práva, odcházíte ve chvíli, kdy média referují o případech údajné nedobrovolné sterilizace romských žen, úřad ombudsmana šetří celkem jedenáct případů z let 1993 a 2001. Slovo má zástupkyně ombudsmana, Anna Šabatová.

Anna ŠABATOVÁ (zvukový záznam): Bude se zkoumat pečlivě dokumentace, právní podmínky, jestli byla ta sterilizace indikována, což je důležité zodpovědět tuto otázku, myslím, zdravotnicky indikována, a potom ty otázky toho informovaného souhlasu.

Říká v rozhovoru pro BBC zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová. Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, který odstupuje, drahnou dobu volal po konkrétních případech, které by se prošetřily a které údajně monitorovaly mezinárodní organizace zabývajícími se lidskými právy. Ty případy teď jsou, jsou v Kanceláři veřejného ochránce práv České republiky. Vy o nich máte podrobnosti a dostal jste se k některým z nich?

Já se k nim dostat ani nesmím. To mi vůbec nepřísluší. Tady já nejsem tou oprávněnou osobou. Já jsem stejně jako Anna Šabatová rád, že konečně se ocitáme mimo oblast jakýchsi vágních obvinění a jsou tu ty konkrétní případy. Je asi dost pravděpodobné jen z toho, co vím z médií, že se ukáže, že v těch konkrétních případech skutečně ty sterilizace neproběhly regulérně. A já musím zdůraznit, pokud se tak ukáže, bude třeba z toho vyvodit veškeré důsledky.

Jaké důsledky to může mít z těch věcí, o kterých vy víte? Mohly by tam být i nějaké trestněprávní? Protože sám jste v několika textech a v několika rozhovorech už jasně naznačil, že to těm lékařům bude složité dokázat. To znamená i ty věci prokázat, protože, byl-li tam podpis, na co se v českém právním pozitivismu hledí, že tam byl podpis té pacientky, která nemusela být zcela dobře informována o tom, jaké důsledky bude mít sterilizace, a s čímž se může u této romské komunity počítat?

Máte pravdu, že tam mohou být obtíže a máte naprostou pravdu, že tím systémovým problémem je právě pojetí souhlasu v našem zákoně o péči o zdraví lidu. V tom novém zákoně, který je připravován už několik let, máme přitom mnohem lepší definici. Ta říká, že souhlas musí být zaprvé svobodný, to znamená, nesmí být dán v tísni nebo pod nátlakem. Musí být informovaný, to znamená, že lékař je povinen informovat o všech variantách, o jejich plusech a minusech, a za třetí, musí být kvalifikovaný, to znamená, že ten lékař se musí přesvědčit, že pacient skutečně porozuměl. To platí nejen pro sterilizace, to platí pro souhlas s jakýmkoliv medicínským výkonem. Bohužel ten zákon dosud neprošel z důvodů, které nemají nic společného s informovaným souhlasem. Prostě je to veliký zdravotnický zákon, který poletuje mezi vládou a sněmovnou jako tenisový míč.

Teď dokonce už nepoletuje, protože někdejší ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi ho stáhl. Jen pro úplnost ten zákon, který nyní platí, tak jako celek byť ve znění pozdějších předpisů, jak říkají právníci, pochází z roku 1966, jen pro úplnost.

Takže jeden problém je skutečně to, že máme anachronický zákon. To je jedna systémová úroveň toho problému, ale já tím nechci vyloučit, že právě ve všech těch individuálních případech, může jít třeba o svévoli nebo dokonce o rasistickou svévoli těch lékařů. Já to ale nevím. Musím upozornit na to, co je a co není systémovou úrovní problému. Systémovou úrovní problému není to, že by Česká republika měla nějakou rasistickou politiku vůči Romům. Systémovou úrovní je, že má paternalistickou politiku vůči pacientům. To, jak se to projevuje pak vůči Romům, to může být projevem nějaké individuální svévole a s tím je samozřejmě třeba se vypořádat.

To znamená, že ta paternalistická, to paternalistické pojetí může nahrávat k tomu, že je více využíváno u romské komunity jako takové?

Určitě je tam větší riziko, protože víme-li, že lékaři často hlásají takový ten názor, že pacienti by tomu nerozuměli, tak nemusí se jim nic vysvětlovat, oni by tomu stejně nerozuměli, tak pochopitelně, že ještě snáze si to ten lékař řekne tehdy, když má před sebou nevzdělanou příslušnici romské menšiny, než když má třeba před sebou středoškolačku z české majoritní populace a skutečně je tam i větší potenciál reálného nedorozumění. Ty Romky třeba skutečně tomu slovu sterilizace nerozumí. Ono se v té romské komunitě říká podvaz a neříká se sterilizace. Lékaři u nás jsou málo cvičení v komunikaci obecně, natož pak v komunikaci s kulturně odlišným pacientem jako je třeba Rom nebo cizinec.

Když se bavíme o tom, že vy odcházíte z pozice vládního zmocněnce pro lidská práva, je to zákon o péči a o zdraví lidu? Tedy obecně, právní norma, která by posílila v obecné úrovni práva pacientů vůbec, ten největší úkol pro vašeho nástupce.

Já si myslím, že teď je to hlavně úkol pro ministerstvo zdravotnictví, protože to, co se mělo dostat do toho nového zákona o zdravotní péči, to už v té navrhované verzi existuje. Existuje to tam několik let. Proto já jsem nikdy nenavrhoval novelizaci nějakou malou lidskoprávní novelizaci toho starého zákona, té slavné "dvacítky" z roku 1966, protože pořád byl před branami už ten nový zákon, a tam se nám podařilo dostat to, co jsme chtěli o informovaném souhlasu o dokumentaci, o zdravotnické dokumentaci a přístupu k ní, přičemž musím zdůraznit, to nebyla jednom zásluha moje jako zmocněnce pro lidská práva, ale i legislativců ministerstva zdravotnictví, tam se také samozřejmě ten názor nějakým způsobem vyvinul a my jsme vedli sice řadu i mediálních sporů, ale také jsme se na spoustě věcí shodli a ten zákon, byť není dokonalý ten návrh, který pan ministr Kubinyi stáhl, tak je obrovským skokem vpřed oproti tomu zákonu, který máme teď. A je hrozná škoda, že prostě neprošel.

V tom zákoně, pokud Milada Emmerová se rozhodne do vlády předložit ten zákon znovu a nebude chtít předkládat tu Kubinyiho verzi, tedy zákon, který stáhl ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi, co by tam ještě bylo možné zlepšit?

Jistě se tam dá zlepšit systém etických komisí tak, aby ty komise byly jaksi hierarchicky řazeny, aby tedy bylo možné se třeba vůči etické komisi nižšího stupně odvolat ke komisi vyšší. Ale v principu si myslím, že ten zákon v celé řadě oblastí, třeba právo odmítnout pitvu je další z nich, prostě přináší něco, co je výrazným pokrokem z hlediska vnímání pacienta jako aktivního subjektu, nikoliv jako pouhého předmětu péče, jak to viděl vlastně ten starý paternalistický zákon.

Už jsme zmínili, pokud pominu antidiskriminační zákon, ale dejme tomu, že jedním z úkolů vašeho nástupce je praktické prosazení účinné ochrany před diskriminací, čili praktické naplňování antidiskriminačního zákona, pak posílení práv pacientů jako takových a pojďme se zaměřit ještě na jednu věc. Systémové zlepšení podmínek ve všech typech ústavní péče. Kabinet má projednávat vznik speciálního zařízení pro mladistvé pachatele závažných trestných činů, a to na základě novely zákona o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy. Pokud to řeknu velmi laicky, tak celou tu debatu rozpoutala problematika vražd, na kterých se podíleli nezletilí. Můžete říci, zda vy považujete za systémové, aby byla přijata tato novela zákona o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, kde se opět počítá s umístěním kamer, dokonce s tím, že by ti nezletilí byli hlídáni vězeňskou službou a že by to bylo, byť Petra Buzková slyší nerada sousloví, dětské vězení?

Já na to nemám úplně vyhraněný názor. Já bych spíše řekl, že celá ta otázka tak, jak se teď přetřásala, byla trochu nešťastně postavena. Přece nejde jen o to, co uděláme se čtrnáctiletými vrahy, ale i o to, co uděláme s těmi patnáctiletými tady a šestnáctiletými. Tady se jakoby mlčky presumuje, že s patnáctiletými a šestnáctiletými není žádný problém, no, ty přece zavřeme, zatímco ti čtrnáctiletí, to je problém. Ale ve skutečnosti je to téměř jedno. Jedni i druzí jsou posléze zavřeni někam do nějakých institucí a problém přece není jenom v tom, že musíme zajistit, aby nám ti čtrnáctiletí neutíkali. To je přece úplně zjednodušené vidění toho problému. My musíme zajistit, aby ti čtrnáctiletí i ti patnáctiletí měli takové programy zacházení, aby, až odtamtud vyjdou, byla menší pravděpodobnost, že se něčeho takového dopustí znovu. To musíme nejen kvůli nim, ale i kvůli ochraně společnosti samotné a tady se prostě jakoby presumuje, že s patnáctiletými není žádný problém, že ho zavřou. Ale ten patnáctiletý také přece v těch devatenácti nebo ve dvaceti z toho vězení vyjde a my bychom se měli soustředit na to, co s těmi pachateli se děje, jestli ta zařízení budou se jmenovat vězení a budou mít terapeutický charakter, anebo jestli se budou nazývat terapeutickými, ale budou mít také nějaké bezpečnostní prvky, to už je vedlejší.

Stručná otázka, vidíte tedy nějaká rizika té novely zákona o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, který je na vládě?

Jako hlavní riziko vidím, že si bude odborná i laická veřejnost myslet, že se tím ten problém vyřešil, protože jsme je dostali pod zámek, že se vlastně nebudeme soustředit na to hlavní, to znamená, na ty programy zacházení, ale jenom na ten bezpečnostní aspekt. V tom vidím hlavní riziko.

Konstatuje odcházející vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Děkuji, že jste přišel do BBC, přeji vše dobré, někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

CITACE ROZHOVORU V MÉDIÍCH

Jařab: nástupcem může být Ruml či Karásek

Právo, 12. 10. 2004, strana: 5 - Odcházející vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab si umí představit jako svého nástupce unionistické politiky - senátora Jana Rumla či poslance Svatopluka Karáska. Podle Jařaba oba splňují předpoklady pro výkon této funkce a těší se, jak řekl, dobré pověsti u laické i odborné veřejnosti. Jařab to včera řekl v BBC. "Nemířím tam," reagoval na dotaz Práva Ruml, jemuž nyní končí senátorský mandát a už ho neobhajuje.