Václav Moravec moderátor BBC

Petr Pithart ve studiu BBC

Po vypuknutí aféry Kořistka a údajného uplácení v české Poslanecké sněmovně přišel předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek s návrhem na vznik kodexu zákonodárce. Zaorálek se na tom dohodl i s předsedy stran zastoupených ve sněmovně.

Lubomír ZAORÁLEK (zvukový záznam): Já jsem velice rád, že na naší schůzce předsedů politických stran jsme se dohodli a já jsem byl požádán, abych se pokusil vypracovat jakýsi návrh takového etického kodexu zákonodárce, se kterým bychom se obrátili i na Senát, pokud se nám ta práce podaří a který by se stal jakýmsi jízdním řádem, prostě pravidly hry na tomto kolbišti, kde je leccos nejasné.

Konstatoval koncem srpna v Poslanecké sněmovně její předseda Lubomír Zaorálek. Jak daleko jsou přípravy etického kodexu zákonodárce ve sněmovně? Nejen o tom bude následujících třicet minut. Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview, u mikrofonu je, jako již tradičně, Václav Moravec. Pozvání přijal a protějšímu mikrofonu usedl předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart, vítejte po čase v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Jak rozumíte sousloví politický lobbing?

Já tomu rozumím, já myslím, že já tomu rozumím dobře a vždycky od samého počátku, co funguju v parlamentě, vím, že bez toho parlament vůbec nemůže fungovat, bez toho jsou poslanci a senátoři slepí a hluší. Jde o to, že já si myslím, že by to mělo mít určitá pravidla. Já už nějakou dobu si zjišťuju, jak je to po světě a zjišťuji, jako obvykle, že to je různě, že lobbing je velmi přísně upraven ve Spojených státech, v Kanadě a ve Spolkové republice, v Bundestagu, nikoliv už ve Spolkové radě. A já si myslím, že u nás, kde je ještě leccos takové nejisté, rozkolísané, že bychom možná měli přemýšlet o regulaci lobbingu zákonem. Lobbing je právo společnosti ovlivňovat, informovat poslance a senátory, jak jsem řekl, bez toho jsou hluší a slepí, ale musí to mít určitá pravidla. Když se řekne lobbing, dneska si každý představí nějaké silné podniky nebo profesní svazy nebo odbory nebo svaz zaměstnanců, ale já jsem mluvil ve Spojených státech s řadou lidí, kteří dělali lobbing pro neziskové organizace, pro, pro ekologické organizace a byli to profíci, kteří byli za to placeni, ale kteří prostě nesměli pohostit senátora nebo poslance ani kávou a museli vykázat každou návštěvu, o čem se hovořilo a já si myslím, a ten, shodou okolností, mám silný zážitek ze Senátu státu Minnesota, to jsme tam byli zrovna v den, kdy Senát zasedal a my jsme se nemohli prodrat těmi chodbami, tedy lobby, ano, já jsem říkal, proboha, kdo jsou všechno tito lidi, no, to jsou všechno občané a lobbyisti, kteří tahali ty senátory za rukávy a připomínali jim, strkali jim do ruky papíry, prostě já jsem si říkal, až to takhle jednou bude u nás, tak to bude živá demokracie. Čili lobbing ano, ale patrně podle pravidel.

Když mluvíte o pravidlech, tak je ale zapotřebí najít napříč politickými stranami shodu, co to je ten politický lobbing, myslíte si, že české politické prostředí je toho schopno?

Já myslím, že by se o to mělo pokoušet a mělo by se inspirovat příklady ze světa.

Kterým příkladem, když jste řekl, že regulace lobbingu není univerzální, existují různé modely, který byste volil vy osobně?

Ano, tam, kde lobbing není regulovaný zákonem, tam často existují a já se obávám, že o tom málo víme, tam skutečně existují kodexy chování, například ve Velké Británii, v zemi, která nemá ani psanou ústavu, ale obě komory, každá jiný, mají svůj kodex chování, který samozřejmě není právním dokumentem, ale velmi, řekl bych, explicitně a pro nás jaksi překvapivě na plná ústa pojmenovává určité ctnosti, určité zásady, které je třeba dodržovat a mluví o nezjištnosti, integritě, objektivitě, odpovědnosti, otevřenosti, čestnosti a potom o leadershipu, to slovo se těžko překládá a zřejmě něco jako schopnost, ochota postavit se do čela, získávat pro určité postoje, a to jsou...

Když jste zmínil britský model...

...dokumenty staré pár let.

Počkejte, ale když jste zmínil britský model, to znamená, že ten je vám nejbližší?

Já jsem řekl, že v zemích, kde není lobbing upraven, mají, nebo v některých z nich mají místo toho něco takového, jako je tento kodex chování, jako mají ve Velké Británii, takže jsou dvě možnosti, buď tedy zákonná regulace lobbingu, tedy ovlivňování, informování, anebo něco jako kodex chování. Já vím, že u nás to zní na první pohled nepřijatelně, ale říkám, i Británie, země s takovou tradicí parlamentarismu, země, která nepřeceňuje možnosti, možnosti psaných norem, má tento kodex a je to z posledních let.

Předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek začal mluvit o etickém kodexu zákonodárce koncem srpna poté, co v Poslanecké sněmovně propukla aféra Kořistka a aféra údajného uplácení ve sněmovně, na adresu kodexu 24. srpna doslova uvedl:

Lubomír ZAORÁLEK (zvukový záznam): A který by se stal jakýmsi jízdním řádem, prostě pravidly hry na tomto kolbišti, kde je leccos nejasné. Já vím, že řada z vás ví, že v řadě jiných parlamentů od Spojených států, po Německo se podobné pokusy už dějí a jsou dokonce už platné, takže nejsme ti, kteří s tím začínají jako první. Já bych vás chtěl všechny požádat, abyste tu věc vzali vážně.

Konstatoval 24. srpna v české Poslanecké sněmovně její předseda Lubomír Zaorálek. Kolikrát předseda Senátu Petr Pithart, host Interview BBC, s Lubomírem Zaorálkem konzultoval vznik kodexu.

Jednou. Jednou a...

Není to málo na to...

...nekonzultoval jsem to zatím, ale my jsme si oba objednali, aniž jsme se domluvili, podklady z parlamentního institutu, takže já mám dneska na stole svazek buď překladů, anebo textů v původních jazycích, jak to je jinde upraveno. Já nevím, jak daleko pokročila sněmovna, tam bylo, tam byla schůzka předsedů politických stran, v Senátu jsme o tom zatím nemluvili a všechno, co tu říkám, říkám za sebe, nikoliv za Senát, ale já jsem toho vlastně mnoho neřekl, já jsem jenom řekl, že dneska vím o něco víc, než před dvěma, třemi měsíci, jak je to jinde. A...

Teď ale předpokládám, že řeknete víc, že například řeknete, zda se i vy sejdete například s předsedy politických stran a budete chtít vy osobně slyšet jejich názor nebo že se budete scházet s předsedy jednotlivých senátorských klubů.

Určitě něco takového, pokud by byla vůle na něčem takovém začít pracovat, tak by to samozřejmě vypadalo jinak ve sněmovně a jinak v Senátu, tak je to i ve Velké Británii.

Nebyl by tedy univerzální kodex pro obě komory parlamentu.

Já si myslím, že ne, protože my si zakládáme na tom, že ty komory se od sebe liší, to je vlastně podmínka nebo předpoklad smysluplnosti, dvoukomorovosti, že ty komory nejsou stejné, ta, ta sněmovna vždycky je a bude kolbištěm, bitevním polem politických stran, v Senátu je to jinak, já si myslím, že pokud někdy takové kodexy, anebo společný zákon o lobbingu vzniknou, ten zákon by musel být společný, ty kodexy by se asi objevili v každé komoře jiné.

Pane předsedo, vy jste přímo 25. srpna mluvil o tom, že lobování mezi zákonodárci tehdy na základě těch informací, které jste 25. srpna měl k dispozici, by podle vašeho názoru měl spíš upravovat zákon než etický kodex. Teď máte informace nové, k čemu se kloníte víc, k etickému kodexu nebo k tomu zákonu.

Já se stavím, stále si myslím, že by to měl být spíš zákon regulující lobbing, protože já bych řekl, že v tom je dneska asi větší nepořádek.

Co je pravděpodobnější nakonec, jak znáte české politické prostředí, kodex nebo zákon.

Výhodou toho zákona regulující lobbing by bylo, že bychom ten lobbing, o kterém každý poslanec a senátor ví, že se bez toho neobejde, že si ho někdy musí skoro objednat, aby se ve věci vyznal, aby dostal všechny potřebné informace, že by tím byl jaksi nejenom legalizován, ale legitimizován, že by se stal něčím přirozeným, počestným a že by se ale vědělo, kde to má své hranice.

Kdy jste si naposledy vy objednal lobbing?

Já jsem si objednával informace, v tu chvíli bych neřekl, když chcete něco vědět, chcete mít nějaké podklady, tak v širším slova smyslu to asi lobbing je, ale protože tam nejde o zájmy, o to, abych se rozhodl mezi těmi nebo oněmi zájmy, jde spíše o informace, tak možná, že bych tomu, možná, že bych tomu lobbing neřekl. Ale ...

Vaše iniciativa tedy bude teď směřovat k tomu, abyste se spíš s předsedou Poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem dohodli na vzniku společného jednotného zákona o regulaci lobbingu ve vztahu k zákonodárcům?

Já ho o tom budu přesvědčovat, já už jsem mu svůj názor řekl a je to zhruba to, co jsem řekl, to, co jsem řekl tady do mikrofonu, ale musím mít za sebou vůli převážné většiny Senátu, protože přece nemůže být iniciativa dvou předsedů, ti by nezmohli nic.

A o to se pokusíte v nejbližší době.

Já se o to pokusím, já myslím, že ta situace je zralá.

Byly by tam obsaženy v tom návrhu zákona nějaké sankce?

No, tady jsme u jiného problému, sankce, to je nedokonalost té zákonné úpravy konfliktu zájmů, tam je problém. A s tím zákonem je třeba něco udělat, protože ten zákon je opravdu jenom, takříkajíc, deklaratorní, já jsem ...

Ano, to jsem rád, že jste, promiňte, že vstupuji do vaší řeči, že jste zmínil právě tento zákon, protože záhy jsem se chtěl zeptat, jestli není poněkud úsměvné, že se tady bavíme o jakémsi etickém kodexu nebo regulaci lobbingu a přitom Česká republika dodnes nemá kvalitní zákon o střetu zájmů.

Nemá, nemá, i když já jsem byl před několika měsíci v situaci, kdy jako předseda jsem poprvé vlastně byl nástrojem určité sankce, kdy jsem byl pověřen imunitním a mandátovým výborem, abych na schůzi Senátu veřejně, oficiálně přečetl jména těch, kteří nepodali majetkové přiznání včas, takže to byla určitá sankce, ale zůstává stále otevřeno, co když někdo, soukromá osoba, nějaké médium přijde na to, že ten poslanec nebo senátor neuvedli to, to přiznání korektně, že něco třeba zapřeli, co se pak stane, on sice uvede do chodu určitý mechanismus a mandátový a imunitní výbor se tím musí zabývat, ale ten člověk už se nikdy nedoví ...

Promiňte, ale zkoumá, zkoumá to tak podrobně, ale zkoumá to tak podrobně, aby se přišlo, že ten politik v majetkovém přiznání něco zamlčel?

Já nevím o takové situaci, že by nastala, ale vím, že kdyby nastala, tak by ten iniciátor se vůbec nedozvěděl, neměl by právo požadovat, tak mně řekněte, co jste zjistili, já mám právo vědět, jestli jsem měl pravdu, nebo neměl. Toto prostě upraveno není, ale vím, že například ve Slovenské republice šli hodně daleko v tomto smyslu a když se, když se tam zjistí, že to přiznání nebylo korektní, tak to může vést až k odvolání, je to dokonce ústavní zákon ...

Ke ztrátě mandátu.

Ano, ke ztrátě mandátu.

Navrhoval byste toto i v souvislosti se změnou ústavy?

S tím bych, s tím bych velmi, s tím bych velmi váhal, protože samozřejmě můžeme se vždycky donekonečna přít, co to je pravdivé, nepravdivé, co to je zapřel, zapomněl, jak velký rozdíl v tom pravdivém a nepravdivém, to já si myslím. Slováci tam mají samozřejmě ještě nejvyšší instanci Ústavní soud, který by tomu mohl udělat přítrž, ale dovedete si představit dnes při sto jednotkové většině, jak by bylo pitváno jedno každé majetkové přiznání a byla by ...

Možná by to bylo lepší, než když se na ta majetková přiznání téměř vůbec nehledí a jedinou sankcí je, že předseda Senátu Petr Pithart přečte ...

Souhlasím.

...dvacet zákonodárců, kteří majetkové přiznání neodevzdali.

Souhlasím s vámi, že to je málo, na druhé straně byl bych, nebyl bych si jist, že za každý rozdíl v tom přiznání a reality musí vést nebo má vést prostě k odvolání, my nemáme a většina, obrovská většina demokratických zemí prostě nemá upraven institut odvolávání poslanců, anebo senátorů.

Je to špatně, nebo dobře?

Přišlo se na to, že prostě, že to má tolik rizik, že to je tak snadno zneužitelné, že ta pokušení to zneužít jsou tak obrovská, že prostě ustanovení a odvolávání poslanců a senátorů prostě neznám ...

Když jste řekl jasné slovo, že budete chtít přesvědčit Lubomíra Zaorálka spíše k regulaci lobbingu mezi politiky, než k přijetí etického zákona ...

Etického kodexu.

Promiňte, etického kodexu.

To by nebyla právní norma, ani v té Británii to není právní norma.

To bylo přeřeknutí, tedy omlouvám se za něj.

Já se taky omlouvám za to, že vás opravuju.

Co se týče právě toho zákona o regulaci lobbingu, měl by samozřejmě přijít asi po přijetí zákona o střetu zájmů, v tomto časovém sledu nebo souběžně.

No, určitě. No, ale tomu musí předcházet podrobné studium toho, jak je to upraveno ve Spolkové republice, jak je to upraveno za oceánem ve Spojených státech, v Kanadě a museli bychom prostě najít nějakou verzi, která by odpovídala našim podmínkám, to skutečně předbíhám. Jenom na tom trvám, že když něco regulovat, tak raději právem než nějakými apely morálními a když něco regulovat právem, tak to, co je každodenností práce obou komor, to znamená informování, ovlivňování poslanců a senátorů.

Už tady padlo sousloví majetková přiznání, když se rodila staronová koalice, jedním z problematických témat byla právě i majetková přiznání, nakonec došlo ke shodě. Připomeňme si, jakou shodu oznámil premiér Stanislav Gross.

Stanislav GROSS (zvukový záznam): Pokud jde o majetková přiznání, tak my v tuto chvíli budeme předkládat návrh, který povede k tomu, aby se výrazným způsobem zvýšila transparentnost veřejného prostředí, došlo k uplatnění majetkových přiznání u veřejných činitelů, tady nemáme na mysli pouze poslance, členy vlády, senátory, ale máme na mysli to, aby bylo možné tento institut cíleně rozšiřovat o takové veřejné činitele, jako jsou třeba lidé, kteří působí, já nevím, v různých fondech a podobně, kde může docházet k tomu, že by, nebo kde mohou být podezření, že není nakládání s veřejnými prostředky dostatečně transparentní.

Konstatoval již 20. srpna premiér Stanislav Gross. Podle představ ministra vnitra, nového ministra vnitra Františka Bublana by se měli majetkově přiznávat i příbuzní politiků, ale začalo to narážet na část poslanců a i senátorů. Vy osobně nebo vaše žena a děti by měly problém s tím se majetkově přiznávat?

No, samozřejmě, že by neměly s tím problém a já se domnívám, že všichni, všichni přece víme, že se to takhle dělalo a možná dělá, takže to nelze omezit jenom na poslance a senátory. Já si myslím, že celkem vzato by měli svůj majetek přiznávat ti, kteří od státu něco požadují, nejspíš tedy nějaké sociální dávky, anebo ti, kteří rozhodují o veřejných prostředcích, o prostředcích z veřejných zdrojů, nemyslím si, že ...

Pane předsedo, ale to je tak, to je tak extenzivní výklad těch majetkových přiznání, že to není ani na těch zhruba padesát tisíc lidí, na kterých to spočítal ministr vnitra František Bublan, a to ještě byl kritizován, že v tom jsou příbuzní politiků. Vy byste byl pro široká majetková přiznání, která by se týkala statisíců ...

Já jsem to řekl, ti, kteří požadují sociální dávky a ti, kteří rozhodují o veřejných prostředcích, to znamená ne tedy všichni komunální politici, to mi připadá nesmyslné.

Ne, ale ti, co žádají o sociální dávky, tak to je poměrně velká skupina lidí, to jsou desetitisíce až statisíce lidí.

Dobře, to se dá dělat prostě čestným prohlášením, to přece se nebude v jednom každém případě nějak prověřovat, ale tím čestným prohlášením se prostě vydáváte určitým způsobem v šanc a je to taky prostě jaksi určitý etický nárok, aby si lidi připomněli, že, že ti, kteří ve skutečnosti jsou bohatí a tají to před státními orgány a pak požadují sociální dávky, aby prostě si to ještě rozmysleli.

Váš názor je jasný v tom, že pokud se nebudou majetkově přiznávat rodinní příslušníci politiků, tak ten institut nemá smysl.

No, zatím si to myslím.

Další téma - angažmá České republiky v zahraničí. Vláda se rozhodla, že o dva měsíce prodlouží přítomnost stovky vojenských policistů v Iráku. Odejdou tak k 1. březnu. Má pro Petra Pitharta tato zpráva jednoznačné plus?

My jsme o tom ještě nevedli debatu v Senátu, ale já jsem předběžně pro, protože tam bude ten klíčový okamžik voleb, a to ve chvíli, kdy jsme tu jednotku tam vysílali, teď nevím, jestli se to nevědělo přesně nebo se s tím nepočítalo, ale odejít těsně předtím, než bude zapotřebí vytvořit a garantovat co možná klidnou atmosféru, těžko se to říká, v Iráku, tak bychom neměli prostě odcházet.

Pokus, váš pokus o únik z té otázky vám nevyjde, protože otázka zněla, zda to je jednoznačné plus a sám jste řekl, že odcházet těsně před volbami. Ale co námitka - odcházet těsně po volbách. S tím nemáte problém?

My musíme se rozhodovat podle možností, které máme, teď je například ve vzduchu otázka, jestli bychom se neměli účastnit ochrany objektů, ve kterých bude, které působí nebo kde budou působit orgány OSN.

Pane předsedo, tady vám opět vstoupím do řeči, ta otázka není ve vzduchu, ta otázka je už zodpovězena, protože ...

Ale já vám to řeknu...

...protože ...

...my na to prostě nemáme.

Co? Peníze nebo...

Ta ochrana, ta ochrana je extremně riziková a v současné době ministerstvo obrany nemá, pokud já jsem informován, dostatek prostředků na to, aby tu jednotku, která by takovouto ochranu poskytovala, aby ji vybavila, prostě nemá. Evropská unie, která se samozřejmě za tuto ochranu staví, pokud vím, se pokouší získat nějaké prostředky, a to pak by bylo něco jiného samozřejmě, kdyby, kdyby to bylo pokryto z evropských peněz. Já nevím a my dneska nevíme, jestli u nás existuje vůle ty prostředky vzít ze všeobecné pokladní správy nebo, nebo prostě z rozpočtu, když, když víme, jak je ten rozpočet napjatý, my na to prostě nemáme.

Pane předsedo, promiňte, jestliže argumentuje předseda vaší politické strany, jejímž jste členem, tedy předseda KDU-ČSL Mirek Kalousek, že deset miliard v rozpočtu České republiky je zhruba dvě stě korun v rodinném rozpočtu, nejsou tyto argumenty, jestliže Česká republika se angažovala v Iráku ve chvíli, kdy byla válka, kdy se schylovalo k válce a kdy se má stabilizovat ta země, která je postižena válkou, tak z té země bude Česká republika odcházet se zdůvodněním, že nemá na sto vojáků, aby je tam držela. Není to spíš vnitropolitická argumentace, že, že s tím je problém v Poslanecké sněmovně, především uvnitř ČSSD?

Já si myslím, že s tím vysláním té jednotky, která tam cvičí policisty, prostě nebyl velký problém a nevím, proč bychom v tom nepokračovali, kdybychom na to měli dost prostředků. My máme bojovou jednotku v Afghánistánu, uvažuje se o jejím rozšíření, a to je dlouhodobý úkol, a to je bojová jednotka a my máme a budeme mít, a v tom není žádný úhyb, prostě hlavní zájem, to je odpovědnost evropských států na stabilizaci Balkánu. Letos na jaře jsme viděli, jak křehká je situace v Kosovu a my si nemůžeme prostě dovolit, aby se tam takové situace opakovaly. Musíme prostě prostředky, které máme, rozložit, nemůžeme ...

Nemáte tedy pochybnosti s tím, že se bude prodlužovat irácká mise pouze o dva měsíce.

Ne, nemám.

Další téma, když se bavíme o angažmá České republiky v zahraničí, bavme se i o Kubě. Česká republika byla několikrát tím státem, který inicioval přijetí rezoluce týkající se dodržování lidských práv na Kubě. Jste přesvědčen o tom, že Česká republika udělala a dělá maximum v podpoře kubánské opozice?

Dneska, před chvílí vlastně se začali sjíždět účastníci konference, která začne zítra v Senátu, je to konference, která svým způsobem nemá obdobu, přijíždí řada latino-amerikánských politiků, bývalých nebo současných politiků, přijíždějí spisovatelé latino-američtí, navíc to není jenom Kuba, my jsme měli velkou konferenci o situaci v Tibetu za účasti tibetského exilu, totéž, pokud jde o Bělorusko, já si myslím, že tady děláme víc než jiní. A co mě obzvlášť naplňuje nadějí, pokud jde o budoucnost, je to, že tady došlo k překvapivé a pozitivní součinnosti státu a neziskových organizací, protože na ministerstvu zahraničí byl zřízen útvar, který se bude problémům zemí, které teprve usilují o demokracii, věnovat, a to je něco, co jinde ve střední Evropě nebo nových členských státech neexistuje...

Které...

Já si myslím, že můžeme mít docela dobré svědomí.

Které konkrétní výstupy vy osobně očekáváte z jednání Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě, který se schází v Praze.

Tak samozřejmě nemůže nebýt na prvním místě řeč o konkrétních lidech, kteří jsou, zejména od loňského března, v kubánských vězeních a bude určitě řeč o tom, jak by bylo užitečné, kdyby kubánská opozice a kubánský exil našly společnou řeč, protože existují určité obavy, že by tomu tak v kritické chvíli nemuselo být. No, a samozřejmě, že bude řeč o tom, jaké jsou účinné metody, jak pomáhat kubánským demokratům, ale předjímat to nebudu, kdybych to věděl dopředu, tak jsme žádnou konferenci nepotřebovali organizovat. To není žádná, žádná manifestace, to bude, pokud já vím, velmi pracovní záležitost.

Když se bavíme o vztahu České republiky k jiným zemím a o angažmá České republiky, dovolte, abych se ještě zastavil u jedné události. Předpokládám správně, že i vy se v říjnu setkáte s kancléřem, s německým kancléřem Gerhardem Schröderem?

Ano, já to také předpokládám, ale jist si tím nejsem, on sem nepřijíždí na oficielní návštěvu, pozor, on sem přijíždí na jednu konferenci a při té příležitosti se nejspíše s některými čelními politiky setká, ale to není záležitost jaksi běžné státní návštěvy, to má asi, to může mít jiný protokol.

Předpokládáte, že při této návštěvě, kterou jste neoznačil slovem státní, česká politická reprezentace do té doby najde shodu na gestu usmíření, na odškodnění určité skupiny Němců?

Českých Němců, občanů...

Ano.

...České republiky, kteří prošli vším tím tříbením poválečným a kteří byli shledáni buď nevinnými, anebo dokonce to byli ti, kteří se postavili nacismu. Tak vůči těmto lidem jsme dlužni, protože ti lidé byli v řadě ohledů diskriminováni. Já pevně doufám, že tu shodu nalezneme, já sám se o to budu přičiňovat a řeknu, že toto se mělo už stát. A i nadále musíme hledat způsoby, jak ocenit všechny ty, kteří se postavili na obranu Československa v době Mnichova a před Mnichovem, kteří šli do koncentračních táborů a bylo jich, pokud já vím, tak jenom sociálních demokratů dvacet tisíc a my jsme dosud nenašli způsob, jak říct, že si toho vážíme a že to oceňujeme.

Vy jste tedy přesvědčen, protože mluví se o zhruba patnácti stech lidech, pokud se...

To se mluví, ano, to jsou prostě naši občané.

Nebyl byste pro nějaké širší gesto. Jenom pro gesto týkající se této skupiny.

Ano, v tuto chvíli půjde o občany České republiky, kteří prostě nebyli odsunuti, a to z jasných důvodů, nebyli odsunuti proto, že stáli na straně republiky.

Když jste řekl v tuto chvíli, ona bude nějaká budoucí chvíle a o jakém gestu k jaké skupině byste v té budoucí chvíli mluvil.

To je to, co se týká těch, kteří, kteří riskovali, postavili se na obranu demokratického Československo, nežijí dneska v České republice...

To znamená Němců žijících v zahraničí.

Ale tam já si samozřejmě nepředstavuju nějaké odškodnění, ale opravdu nějaké uznání, poděkování, něco takového.

Kdo by měl poděkovat podle vašeho názoru za Českou republiku.

Já si myslím, že na prvním místě už dávno to měli udělat sociální demokraté, protože to byli z velké části jejich, to byli příslušníci sociální demokracie, ale já vždycky říkám, že to byli také němečtí komunisté a samozřejmě byli to také křesťanští demokraté. Devadesát procent lidí volilo Henleina, ale těch deset procent stálo proti.

Očekáváte tedy, když je sociálnědemokratický premiér, především jeho omluvu?

No, nemluvíme teď o omluvě, já...

Nebo poděkování.

...mluvím o uznání, ocenění, poděkování.

Tedy od Stanislava Grosse.

Předpokládám.

Konstatuje předseda Senátu Petr Pithart. Děkuji vám za rozhovor, někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.