Václav Moravec moderátor

Dagmar Damková ve studiu BBC

V největší korupční aféře české fotbalové historie jsou nyní podle oficiálních zdrojů trestně stíháni dva bývalí funkcionáři FC Synot a sedm rozhodčích. Podle neoficiálních zdrojů tato čísla nejsou zdaleka konečná.

Nejen o největší korupční aféře v českém fotbalu bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC. Nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla fotbalová rozhodčí Dagmar Damková. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Kdy jste naposledy byla na fotbale?

Tak teď jste mě zaskočil. Bylo to o víkendu. O víkendu jako vždycky, každý víkend.

Dovedete si vůbec představit víkend bez fotbalu a kdy takový víkend nastal?

Tak představit si ho dovedu. Je to občas docela ideální představa, ale stává se to strašně málo a většinou se to stává v zimní přestávce, kdy opravdu nechci fotbal vidět alespoň měsíc, měsíc a půl. Takže to vyloženě relaxuji a o fotbale nemám ani ponětí.

Během té zimní přestávky se věnujete jiným sportům? Nebo jenom fotbal je tím vaším sportem?

Tak to se věnuji především přípravě a nabírání kondičky, takže já chodím každý den běhat a v té zimě je to trošku těžší něco jiného najít, takže občas si jdu zaplavat, pak zahrát si tenis do haly, a to je tak zhruba všechno.

Fotbalový rozhodčí splňuje a musí splňovat nějaká fyzická kritéria?

Je tomu tak, protože na tom hřišti toho naběháme vcelku dost. Už bylo dokázáno, že nějakých deset kilometrů se tam naběhá, takže my musíme podstoupit čtyřikrát do roka fyzické prověrky, které se skládají z dvanáctiminutového Cooperova běhu a dvou padesátek a dvou dvoustovek, kde máme vlastně na to daný limity a ty musíme splnit.

Dagmar Damková má na svém kontě několik prvenství. Například je první fotbalovou rozhodčí, která v České republice rozhodovala prvoligový zápas, zároveň jediná česká zástupkyně českého fotbalu, která bude rozhodovat zápasy ženského fotbalu na letních olympijských hrách v Athénách. A teď vás budu citovat doslova: "Je to vrchol mojí kariéry." To jste řekla novinářům, když jste se onu věc dozvěděla. Jak se vypořádáte s námitkou, že vaše slova mohou být vnímána jako nadnesená, protože přece vrcholem kariéry rozhodčího je fotbalové mistrovství světa nebo Evropy.

Tak ono vlastně asi podle mě tohle to berete spíše z pohledu mužů. Tam je to trošku něco jiného, protože ten chlapský fotbal na olympiádě, tak tam hrajou jednadvacítky a pro ty chlapy rozhodčí to není prostě ono, pro ně je ono pískat Beckhamy a Figy a Zidany a podobně, ale pro mě, jako pro ženu, je tohle to vrchol, protože je to olympiáda, kde se sejde spousta dalších sportů a na druhou stranu právě ženy tam mají zastoupení, své nejsilnější zastoupení, jo, takže tam vlastně jsou manšafty, které hrajou na ženském mistrovství světa, takže je to v podstatě takové malé mistrovství světa ještě s tou skvělou atmosférou dalších sportů a skvělou atmosférou olympijských her. Proto je to pro mě vrchol kariéry.

Co kdybych vám na tento argument řekl, že už Dagmar Damkovou vnímám jako ženskou rozhodčí v mužském fotbale, tudíž pro ni další vrcholy kariéry budou mistrovství světa v Evropě, mistrovství světa ve fotbale.

Tak to už je strašně, strašně moc daleko a v to jako vůbec nedoufám, jako jsem nedoufala ve spoustu dalších věcí, ale ...

Ale vidíte, vyplnily se.

Ano, slovo vyplnily se. Samozřejmě říkám, tak toto, já to upřesním, toto je můj dosavadní vrchol kariéry a dál můžu si dát další cíl, který bych třeba chtěla splnit, který je ovšem ale, za kterým stojí strašný úsilí, které musím podstoupit, a to je, že bych měla možnost pískat evropské mužské soutěže, jako je Pohár UEFA. Ligu mistrů asi ne, ale Pohár UEFA, který vlastně jako první pískala Nicole Petignat a tam je vlastně podmínka ta, že minimálně dva roky musím figurovat na prvoligové listině mužů v té dané zemi a musím splňovat stejné fyzické podmínky, ty parametry, jako mají chlapy.

Je to obtížné v souvislosti s těmi fyzickými podmínkami?

Tam je asi největší problém, Cooper mají chlapi limit dva tisíce sedm set metrů za těch dvanáct minut, takže řekněme, když člověk opravdu hodně potrénuje, tak se to dá, protože já třeba nemám běhání vrozené jako ostatní, takže já opravdu co nenaběhám, tak to nemám, ale na druhou stranu tam mají na padesát metrů limit sedm celých pět, což se taky dá a na dvoustovku mají třicet dva sekund. Už se mi to jednou podařilo splnit, ale to už je otázka spíš síly tenhle ten sprint, takže na tom budu chtít zapracovat a uvidíme, no.

Pokud se ale nemýlím, tak vy jste na fotbalové listině FIFA jako rozhodčí pro ženský fotbal pět let. Před dvěma lety jste byla na mistrovství světa žen v Kanadě. To znamená, že při pískání ženského fotbalu už není vyšší mety.

Já jsem vlastně byla v té Kanadě na mistrovství světa žen do devatenácti let, takže ještě můžu říct, nebyla jsem na mistrovství Evropy. To se hraje příští rok v Anglii, takže pokud se bude dařit, šance by tady mohla být a ještě mistrovství světa žen, jakoby áček, když řekneme, tak to by se taky dalo, ale prostě ta olympiáda je olympiáda.

Rozhoduje onen výkon rozhodčího na olympiádě, že pak můžete jet do Anglie? Že vás zkrátka pozorují a jste pod drobnohledem?

Tak myslím si, že asi trošku jo, ale na druhou stranu já si myslím, že toto je více akce FIFY vlastně jako světové federace než evropské, ale protože se to bude hrát v Evropě, tak si myslím, že tady i komise rozhodčích UEFY to bude hodně sledovat a myslím si, že právě když se zadaří, tak by ta šance měla být, ale, říkám, je to strašně ošidné, protože když si to člověk spočítá, tak si tam odpíská jeden, maximálně dva zápasy a tak, už je to všechno jenom lobbing a já už si myslím, že pomalu se dopředu může vědět, kdo co bude jak pískat, protože je to tak, ale říkám, jsem ráda, že jsem tam.

Už jste dostala od organizátorů letních olympijských her v Athénách propozice co a jak?

Tak zatím jsem dostala vlastně seznam rozhodčích, kteří tam budou fungovat. Jak mužů, tak žen. Potom dále takový plán kompletních celých olympijských her, včetně našeho příletu. Vlastně samotné olympijské hry začínají 13. srpna, ale ten fotbalový turnaj už začíná 11. srpna, že my tam přiletíme šestého. Pak máme dva dny seminář. Devátého ráno běháme fyzičky.

To znamená, že domnívat se, že byste vůbec měla na letních olympijských hrách šanci podívat se na jiné sporty, než je ženský fotbal, který budete pískat, je pravděpodobně pošetilé.

Já si vůbec to nedovedu představit. To je právě to, na co jsem strašně zvědavá, ale já pevně věřím a doufám, že ta příležitost bude, protože zrovna v ten den, kdy je oficiální zahájení olympiády, tak vlastně my máme den volna. Takže doufám, že snad alespoň tohle, říkám, opravdu teď tohle nedokážu soudit. Jsem sama na to moc zvědavá a já věřím, že snad něco uvidím.

Fotbalová rozhodčí Dagmar Damková v několika rozhovorech prozradila, že hrála fotbal za Rapid Plzeň a že se nepohodla s trenérem, a fotbal tedy opustila, á propos čeho se týkal váš spor s trenérem?

No, to je taková stará historie. Spíš to bylo o tom, že my jsme měli tým rozdělený, to byla taková sranda, jsme si vždycky říkali. Ty, co byly starší, které byly třeba v tom věku, jako jsem já teďka nebo ještě starší, tak těm jsme říkali stará garda. Pak jsme tam byla taková ta sestava těch osmnácti až dvacetiletých. To jsme byla elita a pak tam byli zajíčkové. My jsme byly taková ta elita naše, tak to nás bylo asi nějakých sedm, osm, holek a opravdu jako skvělá banda, takže jsme občas chodily, jak se říká, zapařit, no, a trenér tam potom v nějakém utkání, tak pomalu všechnu špínu hodil na nás a že my jsme ...

Že elita pařila, proto je špatný výsledek.

Že elita pařila, ano, a že já jsem to vedla a něco v tomhle tom smyslu. Takže to prostě už bylo na mě trochu moc a už to bylo takové vyhrocené a i tam bylo několik hráček ostatních, které odešly kvůli němu postupně třeba dýl, ale všechno vlastně tak skončilo a já už jsem v podstatě na to zapomněla.

Stálo to za to? Kvůli jednomu trenérovi opustit aktivní fotbal?

Já jsem vlastně potom ještě hrála, jsem dostala nabídku, protože jsem tady skončila, tak jsem hrála v druholigovém Jičíně, ale ten druholigový fotbal není zase až tak o fotbale. Třeba ten prvoligový už se tady, myslím, docela hodně zvednul a pak jsem dostala nabídku z Německa.

Tak jsem šla hrát ještě rok do Německa, ale zároveň v té době už jsem začala pískat a ono bylo docela náročné, jak časově, tak psychicky, fyzicky, jezdit třikrát týdně do Německa a dvakrát trénovat a jednou hrát a potom druhý den ještě pískat, tak už přišel takový limit rozhodnout se buď to, anebo to a já do toho Německa jsem si nejezdila vydělávat, jako si jezdí chlapi.

Tam jsem dostala zaplaceny akorát cesty a na těch cestách jsem si trošku vydělala na to, že jsem byla student. Tak to bylo dobré. Bylo to dobré přilepšení, ale potom, když jsem se měla rozhodnout, tak jsem se rozhodla pro to pískání a myslím si, že dnes toho vůbec, ale vůbec nelituju.

Kdo ve vaší rodině může za to, že jste se stala hráčkou Rapidu Plzeň? Znamená to, že někdo, otec, bratr, nebo někdo jiný z rodiny hrál fotbal?

Tak o tom už jsem strašně moc přemýšlela, protože vůbec nevím.

Nikdo z nejbližšího pokolení do merun nekope.

Co si tak vybavuju, tak si myslím, že snad pradědeček. Ten asi byl nejvíc takhle fotbalový fanda, protože si vzpomínám, když jsem byla malá, přišla jsem, tak koukal na fotbal na Němcích. Vlastně dřív nebývaly ještě satelity, ale běželo CDF, ARD. Tak na to, to jsem vždycky s ním koukala a tak si myslím, že by měl teďka strašnou radost a jinak, jinak z rodiny opravdu si nevybavuju nikoho.

Někdo musí být první v rodině. V rozhovoru pro Lidové noviny jste 4. června 2003 konstatovala, že fotbal máte ráda a chtěla jste u něj zůstat a teď cituji doslova: "Nechala jsem se přemluvit dlouholetým prvoligovým rozhodčím Romanem Berbrem, ať zkusím pískání." Konec citátu. Jak dlouhé to bylo přemlouvání?

Ono to bylo takové hecování, protože já jsem seděla u jednoho bývalého funkcionáře, který bohužel už dnes nežije a překládala jsem mu dříve faxy z angličtiny a teď právě tam přišel pan Berbr a teď oba dva mě začali hecovat. On mu říkal: "Hele, Romane, já jí říkám, ať to jde zkusit." "No jasně, jasně. Potřebuju rozhodčí ženskou, pojď do toho." A já říkám: "Ne, já do toho nejdu, v životě bych si nepředstavila pískání." "Jo, jo, jo." A já: "No, tak jo." A jenom tak z hecu. Říkám, bylo to krátký a já jsem totiž opravdu netušila, že to bude mít pokračování a když jsem přišla cirka za týden, tak přihláška poslaná, seminář a už to bylo. Takže to bylo rychlé.

Vy také přiznáváte, pokud budu interpretovat z rozhovorů správně vaše slova, že raději pískáte zápasy mužů než zápasy žen a napadlo vás, když jste do toho hecu šla, jak bude reagovat publikum? Že zkrátka žena rozhodčí to bude mít dvakrát tak těžší, ne-li třikrát těžší než rozhodčí muž?

Tak to mě vůbec nenapadlo. Já jsem totiž vůbec nevěděla, co od toho mám očekávat, protože když se vezme, tak předtím tady byly některé ženy rozhodčí, ale já jsem o nich vůbec nevěděla. Takže v podstatě jsem byla taková první vlaštovka tam u nás v Plzeňském kraji úplně, a tak to bylo opravdu jako docela náročné. Říkám, bylo i zápasů, co jsem probrečela a co jsem byla schopná to okamžitě všechno skoncovat se vším a ...

To byly reakce publika tak negativní?

Stalo se i stalo se to. Někdy zase na druhou stranu to bylo pozitivní, bylo to příjemné, ale někdy to bylo docela dost kruté.

Jako například?

To mám tady citovat, co tam křičeli?

Můžete? Vypískáme.

To si myslím, že ani citovat nejde. Prostě nebylo to příjemné. Byly to takové ty pokřiky jako tři, čtyři a rozhodčí je ..., všichni si domyslíme co a potom bubnovali a do tónu ty jedna pitomá a takovýhle. Takže to bylo strašný, ale říkám jako, snažila jsem se prostě najít chybu, kde jsem tu chybu udělala, proč tomu tak bylo? A jako myslím si, že je strašně důležitý, že si ten člověk jako ten rozhodčí tu chybu musí uvědomit. Pokud si jí neuvědomí a nepoučí se z ní, tak pak to je cesta do hrobu.

Ale to jste asi tolik chyb nedělala, aby reakce diváků byla taková.

To už prostě, pak už se to vezlo jedno s druhým. Neodpískáte jednu penaltu, pak místo druhý žlutý karty si to rozmyslíte, protože je to váš kamarád, tak mu jenom pohrozíte a pak už se to kope všechno a pak už se v tom vezete a nevíte, jak z toho ven.

Vy v jiném rozhovoru pro Lidové noviny, tentokrát ze 17. října, naznačujete, že jste skeptická k nějakému trendu, kdy se mezi prvoligovými rozhodčími mužského fotbalu objeví víc žen než jste vy sama. Cituji doslova: "Veřejné mínění tady není takovým věcem moc nakloněné a nejde zdaleka jen o fotbal. Žena, která se tady snaží udělat kariéru, jestli to mám tak říct, musí pořád někomu něco dokazovat." Konec citátu. Rozumím tomu správně, že nepozorujete nějakou výraznou proměnu na sobě sama, respektive na reakcích publika od té doby co pískáte prvoligový fotbal?

Abych to trošku upřesnila, jako já s tím, co jsem řekla, za tím si stojím. Myslím si, že to tak je, ale myslím si právě, že ten výrazný posun asi v tom nebude, protože si opravdu myslím, že ta společnost jako na to ještě není připravená.

Čím si vysvětlujete tu nepřipravenost společnosti?

Čím si to vysvětluju? Jsou tady prostě zakódovány věci, které prostě nějak mají být, je prostě pořád zakódováno a já to slyším i v těch některých pokřicích přesto, že už to člověk bere úplně jinak. Jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jako ve smyslu, jako jenom trošičku se člověk upískne, nebo něco nepískne na druhou stranu a už na něj křičí: "Vem si vařečku a jdi dělat knedlíky!"

Prostě pořád je tady ta žena spojovaná s touto funkcí. Vychovávat děti, starat se o rodinu, připravit večeři a takhle to je. Pokud najednou žena se dostane do pozice, do vedoucí pozice, tak na to koukají trošku, trošku jinak a říkají si: "Ježiš, to je nějaký divný. To není normální." A začnou třeba i takové drby, že ty děti jsou nevychovaný. Její děti a že se neumí postarat o rodinu. V tomhle tom smyslu. Myslím si, že to bude ještě dlouho, dlouho trvat, než se to trošičku ujasní, než si lidé ujasní obrázek, jak by to vlastně mělo vypadat a ...

Nemýlím-li se, tak svůj první prvoligový zápas jste odřídila koncem října roku 2003 v Liberci. Místní Slovan Liberec zdolal České Budějovice. Kolik?

Bylo to 2:1.

Správně. Jak často jste se od té doby a možná i předtím, setkávala se sexystickými poznámkami, že nikdy žena nemůže být dobrou fotbalovou rozhodčí, ať už z pohledu hráčů, z pohledu trenérů, anebo i z pohledu toho publika, o kterém jsme de facto už mluvili?

Tak určitě jako setkávala jsem se s tím hodně často předtím, setkávám se s tím i teď ...

Dodnes?

... a budu se s tím setkávat pořád, ale myslím si, že, já musím zaklepat, docela se mi v poslední době dařilo, takže si myslím, že jsem některé ty názory, já řeknu, jako trošku usadila. Některým lidem jsem změnila ten pohled, některým ovšem ne, a to už je prostě věc, to je věc názoru.

Každý si může tvrdit, co chce. Já třeba, co se potom hrálo utkání v Lize mistrů, já jsem to nesledovala, protože jsem byla asi někde na fotbale,.pro změnu, a slyšela jsem, že Pavel Kuka, že se ho tam právě ptali, jestli žena by měla dál pískat, nebo jestli může být dobrá rozhodčí takhle v první lize a on to tam zkritizoval, jako že ne. Tak já nevím, no.

Máte pak chuť, když toto posloucháte, za tím hráčem, dostane-li se vám pod ruku, zajít a říct mu, jestli to myslí smrtelně vážně, nebo jestli to byl úlet?

Jako občas, občas je to, že bych nejraději vytáhla kudlu a řekla: "No, to si snad dělá srandu." Ale pak si řeknu, co já se budu rozčilovat prostě, tak se mu to budu snažit dokázat na hřišti. A jako nevím. Každý si může udělat obrázek o tom utkání, které jsem odpískala. Říkám, slyšela jsem, že tam spousta lidí nepřišla na fotbal, ale přišla tam na Damkovou.

Ještě jednou budu citovat vaše slova z rozhovoru pro Lidové noviny, doslovný citát: "Párkrát se mi stalo, že kolem mě nějaký hráč běží a jen tak mimochodem mě jemně pleskne přes zadek." Konec citátu. Zvažovala jste v takových okamžicích, že byste tuto věc trestala jako inzultaci rozhodčího?

Ne. Vůbec ne. Tak zase se to musí brát z toho pohledu muž - žena, žena - muž. A jako prostě je to, určitě to patří k té dobré atmosféře. Prostě vycítíte, co je pozitivní a co je negativní a v těch všech případech to bylo pozitivní.

V první lize se to snad nestává, že by vás ...?

Tam se to stalo vlastně po tom utkání, ale jako prostě je to, říkám, patří to, patří k tomu vyjádření, k té pochvale. Jako já zase třeba, mně hrozně vyčítají, že občas sahám na hráče, ale jako zase já říkám, vyčítají mi to muži, delegáti, ale prostě oni nevidí zase prostě ten přístup žena - muž. Je to prostě něco jiného, co si myslím, že kdyby, já sama musím vycítit, jestli ten hráč o to stojí, nebo ne a jako poznám, jestli je ten pravý okamžik, že třeba můžu říct: "Jé, to bylo dobrý." A poplácat ho, nebo já nevím.

Řídíte se těmi pokyny delegátů? To znamená, že když už míří vaše ruka k poplácání nějakého hráče, že si říkáte a jéje delegáti, nechám toho.

No, tak spíš si to uvědomím, ale řeknu si, a co? Já to dělám proto, abych to tady na tom hřišti zvládla, abych to tu měla v klidu, v pohodě, abych já vyšla jako vítěz a dělám to pro sebe. Tak jako, když mi to pak vyčte, tak ať mi to vyčte. Jako už mi vyčetli můj tradiční rituál líbání před zápasem, tak jako prostě, já si za tím stojí a ...

Rituály měnit nebudete.

Ano.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je dnes fotbalová rozhodčí Dagmar Damková. Další téma. Skvrny na českém fotbale. 30. dubna odstartovala největší korupční aféra v historii českého fotbalu. Bylo v ní obviněno šest mužů. Když se celá aféra objevila na veřejnosti, komentovala jste ji 11. května v rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES a opět budu citovat doslova: "Hned, jak se to objevilo v televizi, mě popadla hrůza. To není možné, to není možné, říkala jsem si dokola." Kdy jste vy osobně slyšela poprvé o možnosti uplácení rozhodčích ve fotbale?

To vůbec, jako tohle to nedokážu říct, protože tady se o tom mluví pořád. Pořád se mluví...

Už když jste hrála za Rapid Plzeň, tak se o tom mluvilo?

Jo. Ale prostě to vůbec člověk nevnímal. To vnímá úplně jinak, než když je v té pozici toho rozhodčího, takže to vlastně jsem vůbec nevěděla, co je, co není, potom nějaké ty skandály, nějaké aféry. Říkám jako, protože se to člověka netýkalo, nevěděl, že jsem to brala, jako něco se děje, ale dál vůbec jako. Vůbec jsem se tím nezabývala, jako co by to mohlo znamenat, co by to mohlo být. Takže říkám, průběžně člověk o tom slyšel pořád a slyšel o tom stejně, jako slyší o korupci ve zdravotnictví u policie, prostě všude v celý republice a jak už jsem řekla, tak je to prostě odraz jenom společnosti. Myslím si, že je to celý náš stát takový.

Vy jste už v citovaném rozhovoru také řekla, že když jste se dozvěděla o celé věci, bylo vám psychicky velmi špatně. Pak jste si ale řekla? A opět cituji doslova: "Do prčic, proč bych se tím měla zabývat, vždyť já v ničem nejedu. Konec citátu." Kolikrát ale padl ten argument, že i když člověk v ničem nejede, tak může být s tím spojován, zůstane poškozeno de facto i jeho jméno, protože je mezi nimi?

Přesně. Přesně tak. To je právě to, že proč je člověk psychicky z toho, já řeknu, na dně, proč posledních, já zase nevím, tři, čtyři kola jsme všichni šli pískat pomalu s nechutí. Nikdo neměl elán. Všichni už si říkali, ať už je konec, protože přesně jak říkáte, jako kolikrát vůbec nic se vás nemusí týkat v ničem, jak se říká, nejedete, ale někdo řekne vaše jméno, někdo řekne: "Hele, ta v tom byla taky, nebo ten v tom byl taky."

A už přesně jak jste řekl, jste pošpiněn a i když potom, jak jsou teďka všechny ty případy a podobně. Já osobně ctím presumpci neviny, ale pak se může ukázat, že soud je osvobodí, ale přesto od fotbalového svazu už mají dvouletý zákaz. Tak říkám jako, jak se to bude řešit potom? Jo, že člověk bude očištěn, ale v tom fotbalovém světě už bude mít to jméno pošpiněné.

Myslíte, že ve fotbalovém světě očištění jména je daleko složitější než ve světě civilního občanského života?

Myslím si, že je to těžší. Myslím si, že jo, protože je to taková uzavřená společnost a ten obecný svět? Tak tam máte spoustu dalších možností. Budete chtít, říkám, změnit práci, abyste se vyhnul kolegům, půjdete někam jinam a myslím si, že tam nikdo nebude vědět, že jste se jmenoval Nová nebo Franta, já nevím, jak a že to bude trošku o něčem jiném, ale v tom fotbalovém světě tam budete figurovat pořád. Pořád pod stejným jménem a všichni vás budou mít zakódovaného, jako: "Hele, ten byl namočen v tom, ten byl namočen v tom."

Když mluvíte, že vstupuji do vaší řeči, o fotbalovém světě, jako uzavřené společnosti, není i to jeden z problémů, proč mohlo dojít ke korupci ve fotbalovém světě, když je to uzavřená společnost?

No, možné je všechno, ale já říkám, je to hrozně těžký tohle to. Já vůbec nevím, co k tomu mám říct.

Předseda Českomoravského fotbalového svazu Jan Obst před měsícem v Interview BBC k celé aféře doslova uvedl:

Jan OBST (zvukový záznam): Tady neustále hovoříme o odpovědnosti předsedy a vedení svazu. Přitom tu korupci, pokud existuje, tak ji provádí někdo úplně jiný. Provádějí ji funkcionáři klubů a rozhodčí. Proč těch se nezeptáte na jejich míru zodpovědnosti? Proč neustále všichni obviňují pouze vedení svazu? To vedení svazu má na starosti tisíce a tisíce jiných věcí. Zodpovídá za fotbal v téhle republice, který má tři a půl tisíce členů. Tři a půl tisíce klubů a půl milionu registrovaných členů. A myslím si, že se v posledních letech, teď myslím nejen to svoje tříleté období, ale i období mého předchůdce, pro ten fotbal málo neudělalo a jestli toto chceme všechno smazat jenom díky tedy určitému počtu nepoctivců, kteří používají nečestných prostředků, nevím, jestli je to korektní.

Řekl před měsícem v Interview BBC předseda Českomoravského fotbalového svazu Jan Obst. Myslíte, že je to správné, jak se vedení Českomoravského fotbalového svazu k celé aféře postavilo? Že je to mezi rozhodčími a funkcionáři?

Tak ...

Musíte si dávat pozor na ústa teď?

Já si myslím, že tohle to vůbec není otázka pro mě, protože já si myslím, že mně nenáleží hodnotit vedení svazu, absolutně vůbec.

Něco si o tom myslíte.

Tak každý může mít svůj názor samozřejmě a můj názor je takový, že vedení se k tomu postavilo tak, jak se postavilo. Mě akorát mrzí, že v současné době vlastně, jakoby se za rozhodčí, všichni jsme hozeni samozřejmě do jednoho pytle a všude se o nás píše jenom negativně. Nikde nic pozitivního. Ať už pominu i tohle to, co se stalo, stalo - nestalo, prokázaný - neprokázaný, ale nikdo se v současné době za nás tak nepostavil a...

Je to, co vám vadí například u vedení Českomoravského fotbalového svazu?

Je to, co mě, co mě mrzí. Myslím si, že ta podpora by tam asi trošku mohla být a protože rozhodčí jsou třeba k utkání. Jako jsou třeba hráči, je tam třeba ten míč, tak je tam třeba ten rozhodčí a funkcionáři jsou k tomu taky třeba. Říkám, jestli se někde něco stalo, tak asi, když už bylo zmíněno, je to chyba jednotlivce, ale ne všech dohromady, ale bohužel, my jsme hozeni všichni do jednoho pytle a ...

Přemýšlela jste nad tím, pokud byste vy měla například tu pravomoc a sílu, co by bylo možné, aby onen prostor pro korupci, o které se mluví a zmínila jste, že ve všech oblastech života celé společnosti, aby ten prostor pro korupci ve fotbale byl co nejmenší?

No, tohle to, je hrozně složité.

Ptá se třeba proto, že tradiční kritik fotbalových poměrů, Ladislav Vízek tvrdí, že na současné atmosféře nedůvěry ve fotbale má velký podíl komise rozhodčích a doslova říká: "Rozhodčí jsou špatně vedeni a zodpovídá za to ten, kdo je řídí."

Já si zase nemyslím, že by to bylo vedením, že by to bylo komisí rozhodčích, protože jako je to hrozně složité v tomhle tom smyslu, že pokud, já si myslím, že komise udělala už několik kroků, kde zjistila, že rozhodčí selhal v daném okamžiku a bylo to během podzimu, tak okamžitě s danou platností rozhodčího vyhodila. Udělali ...

To znamená, že sankční systém, ke straně rozhodčích nebo na adresu rozhodčích, považujete za dostatečný, když rozhodčí pochybí?

Myslím si, že tohle to, že to bylo uděláno, tak měli tam k tomu patřičné své, já řeknu důkazy nebo něco takového, tak jednali tak, jak jednali a to, co vlastně se teď objevilo, tak říká, že ta komise z řad rozhodčích to sama ani nevěděla. Vždyť to objevila až policie, to vlastně nevěděl nikdo a najednou se to objevilo a říkám asi, jak jsme byli v šoku my, tak byla samozřejmě byla v šoku komise rozhodčích.

Mezinárodní sudí Evžen Amler informoval, bylo to, tuším, někdy v polovině května letošního roku, že by mohla vzniknout Unie českých fotbalových rozhodčí, která by sdružovala arbitry od první ligy až po soutěže na úrovni okresu a že by mohl vzniknout etický kodex rozhodčího. To je ten krok správným směrem?

Možné to je, protože já jak už jsem zmínila jako vlastně, my rozhodčí, já samozřejmě teď je bráním, protože jsem mezi nimi, ale my rozhodčí nemáme obranu a jako o nás se napíše špatně něco a my se nemůžeme bránit. V žádném případě, já řeknu, mně se stalo teďka v poslední době, vyšlo několik článků a tam byly věci, které jsem neřekla.

Jako například?

Jako například tam bylo zmíněno, že vím, že Evžen Amler si vydělal téměř milion korun, že mým životním partnerem je ten a ten a prostě to jsou věci, které se nezakládají na pravdě a které způsobí spoustu špatných věcí. A obrana? Obrana není žádná.

To znamená, profesní organizace, jako je například Unie fotbalových rozhodčí, by mohla rozhodčím pomoci? Že když se jich nezastane svaz, tak zde bude tato ...

Myslím si alespoň trošku. Ne samozřejmě ve všech, když bude prokázáno, že ten rozhodčí to udělal špatně, tak samozřejmě jako. Ať dostane za uši jako ve všem, ale zase na druhou stranu, když není prokázáno, že něco špatně udělal, nebo, já řeknu, nezakládá se na pravdě to, co kde se vyskytuje, tak si myslím, že tam by nějakou ochranu měl mít.

Bavíme-li se ještě o etice rozhodčích, postrádáte, že neexistuje zatím etický kodex rozhodčího v českém fotbalovém prostředí?

Já jsem zatím nějak nad tím ani nepřemýšlela. To je zajímavá otázka.

Budete přemýšlet.

Budu přemýšlet.

A věřím, že až se zamyslíte, že někdy příště opět přijdete do pořadu Interview BBC.

Určitě.

Fotbalová rozhodčí Dagmar Damková. Děkuji za třicet minut, které jste věnovala tomuto pořadu a někdy příště u mikrofonu BBC na shledanou.

Na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.