Václav Moravec moderátor

Dětský psycholog Zdeněk Matějček

Psychická deprivace dětí, i to je termín, který ve své práci dětského psychologa rozvíjel profesor Zdeněk Matějíček. Nejen o cestě do hlubin dětské duše bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl profesor Zdeněk Matějček. Odborník v oboru vývojové psychologie, diagnostiky a psychické deprivace. Vítejte, pane profesore, v BBC, hezký dobrý den.

Děkuju pěkně, dobrý den.

Dovolte, abych začal vaším citátem. Pochází z předmluvy vaší knihy Co děti nejvíc potřebují, cituji doslova: "Výchova dítěte je tvořivé dílo," konec citátu. Vy také říkáte, že výchova dítěte je individuální umělecké dílo. Jste přesvědčen o tom, že většina rodičů je dostatečně poučena, jak postupovat, aby, řečeno vašimi slovy, to umělecké dílo bylo co nejdokonalejší?

No, vidíte, když už jste to takhle řekl, tak je v tom určitý spor, že jo, řeknete poučení rodiče, tak ono to poučení, ta výchova, když jsme řekli umělecké dílo, tak neleží a nepadá, nestojí a nepadá s vědou, to není věda, která by se dala dělat, přenést teda do té praxe. Mně tak vadí, když se někdy říká, že prostě řidič, má-li řídit auto, tak musí projít kurzem a musí strávit tolik a tolik hodin a naučit se s tím autem všechno možné a rodiči se stáváme, aniž tedy jsme nějaký kurz prošli a že by teda bylo dobře, aby nějaké kurzy byly.

Ano, bylo by možná dobře, kdyby byly takové kurzy, ale ten vztah k dětem a ty základy výchovy jsou nám dány od přírody. My prostě se těmi rodiči stáváme, poněvadž jsme takovými byli od pravěku a po statisíce let v nás bylo pěstováno, kultivováno a do nás zaséváno mnoho z toho, co předáváme dál a my tomu neutečeme. My prostě buďto děti máme rádi, nebo nemáme rádi, a to je to podstatné, buďto je chceme, nebo je nechceme a na tom závisí to ostatní. Jestli se ještě něco navíc dovíme, to je tak trochu paráda, to je to dobré. Ale to, je to k dobrému, ale to základní je dáno daleko hlouběji a moc s tím nadělat nemůžeme.

Záleží, zda se nové věci dozvídat chceme, aby to byla ta paráda, řečeno vašimi slovy?

Ano, ano, ano a my tak se tou parádou trochu zabýváme, že.

A myslíte, že to povědomí o té parádě zkrátka, aby skutečně, když zůstanu u vašeho příměru s uměleckým dílem, ti sochaři, kteří vychovávají umělecké dílo, tedy dítě, aby byli poučeni?

Je dobře, aby byli poučeni. Jsou určité věci, které bychom měli znát, ale i to, co známe, tak je k dobrému. Představte si, když máte dítě ve vývoji, vždyť to je úžasně dramatický děj. Každý den se něco děje, každý den něco objevuje se a teď, když my můžeme očekávat něco, tak už se na to připravujeme a my se na to těšíme a teď, když to objevíme, no, tak jsme těmi objeviteli, on je to taková, ona je to taková cesta po neznámých končinách. Odpusťte, že si tak trochu přesadím, ale teď vyšla taková naše knížka, která se jmenuje Rodičům na nejhezčí cestu, tedy, bych řekl, ta cesta a objevitelská. A abychom objevovali nám dosud neznámé krajiny, tak musíme být taky trochu poučeni. Ono to nejde jen tak se pustit do dobrodružství. Aby z toho člověk něco měl, tak musí něco vědět, no, a o to vědění se tedy staráme.

Vy se do dobrodružství pouštíte zhruba už padesát let, vaší ordinací prošlo, pokud jste to počítal při osmdesátých narozeninách, tak to bylo pětatřicet tisíc pacientů, teď jich je už zhruba ...

Ano, já to trošičku opravím, to bylo někdy kolem sedmdesáti let, že jo, při těch sedmdesátinách, tak už taky přibylo něco, ono to nepřibývá teď už tak dramaticky jako dříve, ale je to hezká řádka, když to tak vezmete, že jo.

To znamená zhruba čtyřicet tisíc pacientů v současnosti?

No, to by tak mohlo být.

Mohlo být. Dovede vás něco ještě při styku s tím pacientem po zhruba padesátileté praxi zaskočit?

Ano, dovede, dovede, představte si. Za tu dobu jsem se nenudil a on každý ten osud člověka a i ten vývoj dítěte a ta jeho cesta a ta rodičovská nejhezčí cesta je svým způsobem originální. Ona ta umělecká díla jsou originální jak od přírody, tak potom i tím tvořivým dílem výchovy, jak to říkáme. Ono vždycky je něco nového a máme své pomocníky a asistenty, že, a při té práci poradenské vždycky ještě někdo je a já se jim s tím svěřuju a můžu říct: "Vážení, víte, tohle to já jsem ještě neviděl, to jsem nezažil." Není to tak, že by to bylo všechno, ale některé spojitosti prostě jsou tak vzácné, že ...

Jako například?

... se s nimi setkáte, teď vám nedovedu říct, ale i máte určité choroby, které prostě se objevují vzácně a teď vám přijdou se svými psychickými důsledky. Já ne, že by to bylo úplně to nejvzácnější, ale odpusťte zase, že si trošku zaběhnu jinam, že jo, my se zabýváme vším špatným, ale teď si představte takový případ, když se narodí dítě s rozštěpem patra a rtu, že jo, to je něco zcela nezvyklého, že, to, co se nestává každý den a teď vidíte, jak to rodiče přijmou, nebo nepřijmou, vždyť to je místo té pusinky, tam je najednou vlastně otevřená rána, která tam nějak ční.

To je něco, co na jedné straně vede ke zděšení a s tímhle se vyrovnat, to je těžké a na druhé straně máte lidi, kteří to přijmou prostě jako, nechci říct samozřejmost, ale jako hned od začátku jako určitý životní úkol, poslání s tímhle tím dítětem něco udělat, starat se o ně, že, udělat mu život tak, jak půjde, pěkný, že, čili narazíte na něco, co vás vždycky překvapí, někdy v tom špatném, někdy v tom dobrém.

Co já jsem viděl lidí, kteří se dovedli, ono to slovo obětovat se není dobré, ono to není obětování, ale je to nasazení, angažovanost prostě pro to dítě, které a oni lidi, kteří jsou v situaci děsně těžké, se dokázali udělat pro to dítě a pro sebe a celé to prostředí nejenom radostné, ale, řekl bych, i veselé, jo.

Vy o podstatě práce dětského psychologa krom jiného říkáte, cituji doslova: "Že dobývá pro děti porozumění," konec citátu. Co vše obnáší vydobýt dětem porozumění?

Ano, ano, oni jsou dvě takové cesty, jedno to porozumění jde tou cestou vývojovou, že máte dítě, když se narodí, to vůbec není nepopsaný papír, že to si přineslo na ten svět spoustu možností, které se teprve v dalším naplňují, že, to je tvor sám o sobě dynamický, který se do toho života svým způsobem dere a teď sledujete krok za krokem ten jeho vývoj. Jestliže tomu nerozumíte, můžete udělat chyby.

Vidíte, já si dám takový příklad úplně trochu z konce, ale podívejte se pod vánoční stromeček, jak se babičky a dědečkové předběhnou, vždyť ono to dítě sotva kouká z kočárku, že, a už tu má koloběžku, že, a už prostě něco víc, než to dítě prakticky stačí, že. Ono tak akorát by teď potřebovalo tu mičudu na to, aby si s ní házelo a kopalo a oni už mu dávají počítač, takže něco takového. Nerozumíme-li, uděláme chybu.

Ale máte i děti, které se nevyvíjejí tak docela normálně a podle toho klasického schématu a je potřeba rozumět tomu, co právě teď potřebuje, čili ten vývojový, ta vývojová cesta. A ta druhá je individuální. Ono přece jenom každé dítě je trošku jiné, zvláštní a ono není to podle příruček, my tam můžeme psát, jak se dítě zpravidla, anebo v průměru projevuje, ale to má prostě svoji osobní variantu, že. Teď je to toto dítě v individuálním vydání a my tomu individuálnímu musíme rozumět.

Každý to máme v tom mozku trochu jinak namícháno a výzkum nám ukázal, a to jsou epochální objevy vlastně, když se, ono to není tak dávno od té doby, co se dovedeme do toho mozku podívat a podívat pořádně, tak se ukázalo, že ono to tam funkčně vypadá podobně jako v lidském obličeji. My každý máme nos mezi očima a uši po straně a bradu dole, ale každý tak, že se poznáme. A ono v tom mozku je to taky tak.

Naše schopnosti jsou tak namíchány, že každý je máme trochu jinak a podle toho se poznáme. Takže ve škole, když chtějí podle jedněch osnov udělat všechno a aby všechny děti byly na téže stránce, v téže době, téže učebnice, dnes to tak není, ale bývalo to tak, tak je to nesmysl. Každé dítě si z té nabídky, která se mu dává, vytáhne něco jiného.

Můžete popsat po více než padesáti letech vaší praxe proměny přístupu rodičů k porozumění dětem?

Dá se to sledovat. V základech je to stejné, že jo, tam jsou věci, které jsou od věku do věku prostě tady. Ale jedna věc, a to je i bolest naše, podívejte se, dětí ubylo, děti jsou vzácnější, že jo, já jsem zažil ještě doby, kdy tři děti v rodině byla docela průměrná záležitost a dvě děti byla taková jako norma skoro nepřekročitelná a jedináček byl takový trochu rozmazlený prostě miláček, a to se nám změnilo pod rukama.

Teď v devadesátých letech a teda teď na začátku tohoto století jedináček je problém. Jedináčků je příliš mnoho a jedináček je úzkostně vedené dítě, poněvadž když on je sám a jiné dítě tu není a tomu rodiče neujdou, aby neměli tu představu, co by se stalo, kdyby nebyl a stát se může ledacos, pak je přetížený blahobytem nebo, řekl bych, změkčelý blahobytem, on se o nic nemusí dělit a na nic nemusí mu záležet, on má prakticky všechno, co je a za třetí, je ambiciózně přetížený nároky rodičů, poněvadž se má nejenom dobře učit, na tom hrozně záleží, ale on má dělat ještě judo a karate a i hrát tenis a hrát, pokud možno, na klavír nebo alespoň na flétnu a jezdí z jednoho kroužku na druhý a taky příroda není k zahození a teď těch sportů prostě najdete, já nevím co, že jo. On, co toho má všechno stačit a on vlastně nemá na nic čas pro sebe.

Mohu-li to tedy tak shrnout, znamená to, že vám dětským psychologům přidělává starosti množství jedináčků?

Ano, koukněte, my jsme takový seismograf, že jo, poradenská služba, ta zaznamenává otřesy, zaznamenává je ve škole, když už jste říkal, co se změnilo, změnil se přístup školy. Já musím školu v mnohém pochválit, to vám je velký rozdíl, přece jenom je k dětem vstřícnější, volnější osnovy a ministerstvo musím pochválit, jo, to je velice pokroková instituce, jen kdyby to ředitelé a školy dovedli vždycky uvést do praxe.

Když jsme mluvili o té rodině, co se změnilo, zvýšil se přece jenom ten ekonomický statut, že jo, děti mají, není bída, že jo, děti mají to, co potřebují a nemoci, které byly dříve z nedostatku, prakticky vymizely. Takže my máme potíže s blahobytem, že jo, to je to, rodiče si stěžují, že děti závidí jedno druhému a ono to není tak zlé, ale co na ty děti, i toho jedináčka, tak oni ho jaksi vyšperkují víc, nežli ty ostatní, že, takže tohle to se nám tedy mění.

A seismograf ukazuje, že jedináčci ...

Seismograf ukazuje malé otřesy, malé i otřesy velké, že.

Že jedináčci jsou problémem.

No, a druhý problém je nestálost rodiny, rozvod, že. To je už ten problém, ten se nám tady dlouho táhl, táhl, že, a ten je prostě, to je problém jako hrom, když řeknete, otřes.

Vy my, vy my začínáte brát vítr z plachet, protože jsem si v rozhovoru pro týdeník Reflex, který jste poskytl 8. dubna, tak jste krom jiného řekl, cituji doslova: "Současná společnost je vůči dětem přívětivá, nesmíme také zapomenout na to, že otcovská role se posunula k větší intimitě," konec citátu. Můžete podrobněji stručně popsat jev prohloubení intimity otcovské role?

Ano, no, koukněte se, to znamená, že ten otec na osudu toho dítěte je více angažován. To je velká proměna. Žádný ten Herr Vater, který se o dítě začal zajímat, až když teda bylo před maturitou nebo něco takového, že, pak se zajímal, jak to vypadá ve škole, ale otcové jsou fanoušky toho svého otcovství mnohdy od začátku. Odpusťte, zase trošku odbočím, ale mluvili jsme o těch rozvodech.

Přijdou otcové a říkají: "Víte, vždyť já jsem s tím dítětem dělal všechno od začátku, já jsem byl ten, kdo ho koupe, já jsem byl to, nemohl jsem ho kojit, k tomu nejsem, ale ta žena k tomu nebyla, ona nebyla mateřská," a nám vám ve výzkumu vyšlo, sledovali jsme velkou skupinu dětí, které se narodily prokazatelně z nechtěného těhotenství, ta matka to dítě nechtěla a žádala o přerušení těhotenství, to je ze starých dob, že, ale my jsme je sledovali léta letoucí.

A tam se ukázalo, že v té rodině jsou určité obranné tendence a zatímco dítě v těch našich testech hodnotilo matku jako méně vstřícnou a přísnou, anebo i nepřátelskou a méně vřelou, tak otce hodnotilo jako vřelejšího a v té skupině experimentální to vyšlo statisticky významně lepší pro otce, nežli v té skupině kontrolní, že jo, ta skupina byla kontrolní.

A teď naváži na vaše slova, když jste mluvil o rozvodech, zda v současné společnosti nepřetrvávají jisté stereotypy, jako například, že při rozvodu rodičů má otec své dítě možnost vidět pouze v určitých hodinách a střídavá péče, pokud se na ni rodiče nedohodnou před soudem, tak je stále ještě popelkou?

Je to, je to něco, co přetrvává, je to tak, že v naprosté většině případů, je to víc než devadesát procent, je dítě svěřeno matce. Ono je to takové, ta představa, že jo, trvá tady také od pravěku, není to tak, že by otcové měli dostávat, že by to bylo půl na půl. Přece jenom děti potřebují tu mámu zpravidla daleko více, a pokud je dítě mladší, tak není o tom pochyb.

I když se posunula ona role otce k větší intimitě?

I když se ona role otce posunula, tak není na devadesát nebo devadesát pět procent, jo, to znamená, že kdybych já si na to měl přisadit, tak by to bylo tak někde kolem těch osmdesáti procent ve prospěch matky, dvacet nebo i pětadvacet ve prospěch otce, že jo, tak by to člověk mohl odhadovat.

I po tomto posunu je ta role otce tak malá?

Ano, ano, no, není, nejsou tyhle ty dvě role vyrovnané, nemohou být úplně vyrovnané. Funkce otce je přece jenom trochu jiná, nežli, nežli ta mateřská, a pokud je dítě ve věku předškolním a v začátku školy, situace se začíná měnit pro dítě a ten otec, ta role otcovská začíná dominovat u kluka tak přibližně od těch desíti, jedenácti let výš, jo, a čili, no, my se tady dohadujeme o tom, jestli víc, nebo míň, ale to je prostě, obě role jsou nutné, ony jsou komplementární, ono to prostě má zapadat do sebe, že jo, čili to je to důležité, ono nejde hrát dvě role, ta matka nemůže dělat současně matku i otce a otec taky nehraje a nežije tedy současně matku a svoji otcovskou roli, každý má nějakou jinou, čili dítě v tom rozvodu je vždycky v nevýhodné situaci, jo, něco mu tam schází. A vy jste se zmínil o té péči, která je taková ta střídavá, že jo, ta funguje, je to dobře, že je zavedena. Ale zkušenost nám říká, že funguje jenom tehdy, když vlastně mezi těmi lidmi, kteří se rozvedli, je nadále takový vztah, že se vlastně ani rozvádět nemuseli.

To znamená, je přátelský.

Přátelský, vstřícný.

Harmonický.

Jeden ctí druhýho, nedělají si podtrhy, nedělají si naschvály, nežárlí, že, a vedou to tak, že dítě si zvykne ve dvou různých prostředích, pokud se mu nepřátelsky nemíchají.

Jak jsem zmiňoval, vy jste odborníkem na psychickou deprivaci dětí. Kdy jste se, pane profesore, poprvé setkal s odborným termínem psychická deprivace?

No, to je historie, ano, v časných letech padesátých. To není ode mě, já jsem si to nevymyslel, převzal jsem to od svého kolegy, dnes profesora Langmaiera, který o psychické deprivaci poprvé přednášel na sjezdu pediatrickém v roce 61 v Bratislavě dětským lékařům. A přednášel jim teorii psychické deprivace a já jsem mu k tomu sekundoval nálezy z dětských domovů a z jednoho speciálně, konkrétně z Mladé Boleslavi, kde jsem vyšetřovat každého čtvrtroku všechny děti v tomto malém dětském domově od jednoho do tří a mohl sledovat prostě jejich vývoj.

A ukázalo, že vývoj těchto dětí, to bychom tady dlouze mluvili o tom, jak to bylo prostě podle socialistické doktríny, že jo, to ústavy a kolektivní výchova byla dalekosáhle propagována a posilována a měla zelenou, tedy nejzelenější, ale my jsme mohli během několika let dokázat, že ono to je obráceně, že děti se ve vývoji opožďují a že ten vývoj jejich není jenom opožděný, ale že je nerovnoměrně opožděný, a to bylo to podstatné. Že je opožděný, to se dá nějak vysvětlit, ale my jsme viděli, jak různé funkce mentální jsou různě zasaženy a že to nejopožděnější je to, co nejvíc záleží na citových vztazích a na prakticky takové té interakci jednoho s druhým, a to, že lidé spolu jsou v nějakém kontaktu, což byla řeč a sociální chování.

Řeč těch dětí v dětských domovech byla vývojově opožděna o víc než polovinu věku, což máte tak, jako kdyby to dítě dnes, v té terminologii tehdejší by to byla imbecilita a v té terminologii dnešní by to byla střední mentální retardace, že, což by byla tragédie. Ono se ukázalo, že to tak není úplně. Ono se to pak dál zlepší. Ale jestliže se vám do života dostane takováto nerovnoměrnost, no, tak to je tedy pořádná rána, že jo, s tím se nedá vyrovnat. A navíc, a to jsme si řekli už před chvílí, že u každého dítěte je to trochu jiné.

Protože každé dítě je originál.

Ano a teď některé se z toho vzpamatuje a některé nevzpamatuje a některé líp a některé hůř, takže to je, to je základ tedy té takzvané psychické deprivace.

Budu-li vás, promiňte, že vstupuji do vaší řeči, budu-li vás citovat správně, podle vašeho názoru jde psychické deprivaci předejít naplňováním pěti základních potřeb, které člověku pomáhají ve zdravém vývoji. Jmenovitě je to stimulace a podněty, smysluplný svět, pocit životní jistoty, pozitivní identita a otevřená budoucnost. Čeho především se dětem málo dostává?

Ano, musím říct k tomu, tyto, těch pět základních potřeb, vlastně čtyři první formuloval už tehdá v roce 61, pak v knížce naší, která vyšla 63, právě ten doktor Langmaier, že jo, to byla vlastně taková, proto to učení o psychické deprivaci pak šlo do světa a ty naše knížky taky se do toho světa dostaly. Ale teď jsem, odpusťte, zapomněl, ta druhá otázka byla, já jsem ...

Které z těch pěti faktorů se nejméně ...

To jsou ty dvě předposlední, to znamená ty jistoty a identity, jo, to znamená vědomí svého já. Ta jistota, že jo, to je, ta je ve vztazích. Jestliže máte hodně rozvodů a psychická deprivace, to není jenom záležitost ústavů a dětí, které vyrůstají bez rodiny, ale i rodin, které se o ty děti nestarají nebo kde to dítě nezažívá to, co by zažívat mělo. Takže my jsme tomu nakonec dali jméno té rodinné deprivaci subdeprivace, něco, co je taková předehra té klasické deprivace, že, tak to zaznamenáváme ve větší míře, nežli dříve a ta druhá té identity znamená, to zase narážíme trošku na toho jedináčka, že jo, co jsem, to otázka na to, co jsem, čí jsem, ke komu patřím, jo, kdo jsou moji rodiče.

To znamená, že jedináček tu identitu má daleko více rozmazanější?

Trošku rozmazanou, že jo, je tam méně těch lidí, někdy je příliš mnoho lidí dospělých kolem něho, ale nejsou jeho vrstevníci a jeho sourozenci.

Není to tedy tak, že jedináček, když vyrůstá skutečně sám, tak naopak jeho identita je posílenější?

Je posílenější v něčem, ano v něčem, ale když řeknete posílenější, oslavenější, že jo, už tím říkáte, že to není tak docela vyrovnáno. Ale horší to je s těmi rozvody, že jo, to znamená k identitě patří náš původ, kdo jsem, odkud jsem, kdo jsou moji rodiče, co jsou a teď si představte, když to dítě slyší z jedné strany, jaká je ta druhá strana a teď si dovede říct, dovedete představit, co řeknou o mámě a co řeknou o tátovi, to je, z našeho hlediska to je přečin, to je a vážný, a to je rána pro dítě, která, to je taková představa, že vyhraje někdo, kdo bude, koho to dítě teď bude víc mít rádo a že ho bude mít víc rádo, když bude míň méně rádo toho druhého.

Takováhle nešťastná kalkulace a ta se projeví velice neblaze potom později, když se ta identita dítěte má nějak obrátit zase v to dobré, to znamená, když se tihle lidé sami zamilovávají, když si potom vybírají toho svého životního partnera na celý, mně to slovo partner se nelíbí, ale na celý život, že jo, a měli by vytvořit dítěti prostředí citově vřelé a stálé. To je jeden ze základních požadavků, stálost prostředí. No, a jestliže máme méně stálé prostředí, tak máme taky horší identitu dětí nebo problematickou, neříkejme horší, ale máme s ní větší problémy.

Z toho, co říkáte, tedy počet psychických deprivací v současné české společnosti posilují především dva fenomény, poměrně velká rozvodovost a nízký počet dětí v rodinách.

Ano, nižší počet dětí v rodinách, sourozenci, je tam ještě jeden takový trochu fenomén. Podívejte se, já teď jsem měl dost příležitostí o tom psát a něco, čemu se říká přátelství, že jo, to je tak obyčejná věc, obyčejný termín, ale to má hluboký psychologický význam, že jo, to znamená kontakt dítěte s druhými dětmi od předškolního věku, tak od těch tří let výš a navázání vztahu s někým, a to nejenom v té rodině, ale s někým cizím, jo, to znamená, přátelství je mezi cizími lidmi, že jo, to není jenom, jenom ta rodinná situace, že, čili ...

Teď opět vstoupím do vaší řeči, protože není to svým způsobem paradox doby, zatímco léta padesátá - kolektivizace výchovy dítěte a nyní přelom tisíciletí - odklon od kolektivu vůbec jako takového, to znamená jesle, školka, škola.

Ano, a teď jsme u toho, o čem jsme mluvili na začátku. Jestliže rozumíme vývoji dítěte, tak nebudeme dělat jesle a nebudeme propagovat jesle, poněvadž je to vývojově předčasné. Ale budeme propagovat mateřskou školu, budeme ji posilovat, jsme jejími největšími příznivci, jo, poněvadž ta tvoří to, čemu se říká v psychologii prosociální vlastnosti. Teprve, když je dítě v přirozeném styku s druhými dětmi, a to se nám ztratilo, nejsou návsi a hřiště a takový, to, co se dělo dříve za starých dob, takže vlastně jenom v mateřské škole to dítě přijde do styku a do kontaktu s druhými dětmi a tam se tvoří všechno, co je v češtině na sou, souhra, součinnost, jo ...

Náležitost, sounáležitost.

... spolupráce, jo, to se děje, do tří let si děti hrají každé na svém písečku, ale od tří let výš si hrají s druhými a potřebují ty druhé, aby si s nimi hrály, v tom je i kus konkurence, ale především ta spolupráce. Tam se tvoří taky v této době od těch tří let, toho čtvrtého roku, do těch šesti, sedmi soucit, soustrast, společná zábava, legrace. Podívejte se na ty děti, když vyrukujou, vždyť ono se to pořád směje, že, pořád si vypravují, a to je právě základ přátelství, to, co se potom bude kultivovat, ne až prostě v tom školním věku, ale to musí mít základy tady. A jestliže to děti v téhle té době prošvihnou, nemají, tak už pak se to těžko dohání.

Je to rozšířenější jev?

No, zdá se mi, takhle, já, poněvadž nejsou statistiky, které by řekly, jak to bylo dřív, ale my si toho dneska více všímáme a poněvadž ta psychologie také objevuje něco a ona objevila význam toho přátelství. Podívejte se, jestliže sexuální vztah erotický nepřejde v manželství, v erotické přátelství, tak prakticky jenom sexuální přitažlivost je hrozně slabá síla, jo, ona je to síla hrozná, silná, ale málo trvalá, jo. Tam se musí stát ještě něco jiného a kultivace tohohle toho vztahu - přátelství, který tak, jako, bych řekl, to je takové to dobré koření nebo ta přísada, která tvoří trvalost, jo, to, tak ta se děje, ta se tvoří u dětí od tří let výš a tvoří se v kontaktu s druhými dětmi.

Říká psycholog Zdeněk Matějíček, já děkuji za třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC a věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy, děkuji za rozhovor a někdy příště na shledanou.

Já vám děkuju, děkuju taky, děkuju pěkně.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.