Václav Moravec moderátor

Petr Pithart ve studiu BBC

Předseda Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský věří, že do září bude Ústavní soud kompletní. Namísto patnácti soudců jich nyní má pouze deset. Rychetský navíc ve čtvrtek v rozhovoru pro BBC prozradil, že možným kandidátem na pozici soudce by mohla být nynější soudkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Ivana Janů.

Pavel RYCHETSKÝ (zvukový záznam): Je nepochybné, že člověk, který zná tu práci, mnohem rychleji bude schopen vniknout do té problematiky než člověk, který přijde zvenčí a vlastně nikdy na Ústavním soudu nepůsobil.

Říká v rozhovoru pro BBC předseda českého Ústavního soudu Pavel Rychetský. Nejen o tom, kdy se podaří naplnit Ústavní soud, bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme půlhodinové Interview BBC. Nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Původně jste neměl být v Interview BBC. Měl jste býti v Bavorsku. Vy jste odmítl převzít evropskou medaili, kterou vám udělila bavorská vláda. Svůj postoj jste odůvodnil tak, že před rokem všech deset evropských poslanců Křesťansko-sociální unie, tedy CSU vládnoucí strany v Bavorsku, hlasovalo proti vstupu České republiky do Evropské unie a CSU od té doby tento postoj podle vašich slov nijak nekorigovala. Proč jste například, pane předsedo, neuvažoval o tom, že na slavnostní ceremoniál pojedete, byť byste nebyl v Interview BBC a svůj názor vyslovíte před těmi, kteří vás chtěli ocenit?

No, to jsem samozřejmě zvažoval.

Proč jste to neudělal?

Protože bych musel říci věci, které by vztahy mezi Českou republikou a Spolkovým státem Bavorsko nemohly zlepšit, spíš by jej zhoršily.

Nestálo by zato, aby přišla bouřka, aby se pak vyčasilo?

Já myslím, že bouřka přišla. Oni konstatují, že to je zatím největší roztržka mezi starými a novými členskými státy Evropské unie. Já jsem si tím odmítnutím zjednal určitou pozornost, kterou využiji, budu-li mít k tomu v Bavorsku příležitost a chci se souhrnně a velmi zásadně vyjádřit k celému tomu procesu česko-bavorských vztahů. Víte, ta medaile se jmenuje přesně takto: "Za zásluhy o Bavorsko ve sjednocené Evropě." Tak dobře, mají zato, že mám nějaké zásluhy na česko-bavorských vztazích, ale já se nemohu neptat, zda se Bavorsko zasloužilo o Českou republiku ve sjednocené Evropě?

Vy si myslíte, že nezasloužilo?

Nakonec platí hlasování. Nakonec platí hlasování, a to bylo před rokem a měsícem. A já jsem dneska přesvědčen, že když ne všichni, tak mnozí z těch, kteří tenkrát zvedli ruce proti přijetí České republiky, dneska nahlížejí, že to byla chyba, a tak měli hledat způsob, jakým to dát najevo. A ne mě prostě pozvat, jakoby se nic nestalo?

Vy jste tedy odmítl přijet do Bavorska záměrně, abyste si zjednal i pozornost? Vyložil jsem si správně vaše slova?

To je jejich reakce a já ode dneška od rána vím, že tu pozornost mám, že bych si to takhle připravil, to ne. Já jsem tam prostě jet nemohl a utvrdila mě v tom jedna situace z pondělka tohoto týdne, která, myslím, přesně ilustruje, o co jde. Mimořádně slavnostní atmosféra před budovou Evropského parlamentu ve Štrasburku, několik tisíc lidí, vojenské hudby, Lech Walesa řeční a měly se vztyčovat vlajky nových členských států.

Byla tam taková malá tribunka a Česká republika byla první, protože to bylo podle anglické abecedy, takže vstal kolega Zaorálek a já na kraji toho pódia a najednou vidím, jak se k nám z dálky hrne rozesmátý poslanec Bernd Posselt a já jsem si říkal: "Proboha, snad nejde k nám? Vždyť, kdyby na něm záleželo, tak se ta vlajka tady vztyčovat nebude?" A ta bohorovnost s jakou se k nám přifařil a zřejmě také pro fotografy tam stál, to mě tedy, to mě nazvedlo. Já jsem člověk klidný a zejména tedy v politice se ovládám, ale já jsem sešel dolů a měli jsme dost, no, nekřičeli jsme.

Chcete to označit slovem hádka?

Měli jsme dost hlasitý rozhovor. Já jsem mu řekl: "Co tady děláte? Proč k nám jdete?"

A on vám odpověděl: "Já jsem poslancem Evropského parlamentu?"

On mi odpověděl tak, že on vždycky byl Panevropan a to já mu neupírám, že se vždycky zasazoval o lidská práva, to já mu také neupírám, ale konkrétně u tohoto aktu, u tohoto aktu stát vedle nás a usmívat se jako měsíček, víte, v tom je značná bohorovnost a přezíravost vůči nám. A o tom by Bavoři měli přemýšlet, jako kdyby si říkali: "Ať jsou ti Češi rádi, že jsou rádi a ať na to zapomenou. Dali jsme jim ťafku a teď ať dělají, že si toho nevšimli."

Promiňte, když vyčítáte poslanci Evropského parlamentu, což jsme nezmínili, předsedovi Sudetoněmeckého landsmanšaftu, Bernd Posseltovi, bohorovnost.

To ví každý.

Řekl jste mu to takto do očí?

Samozřejmě. Tak, jak jsme to měli si anglicky v té skrumáži říct, tak jsem mu to řekl.

A už tam jste se bavili o tom, že nepřijdete do Bavorska a odmítnete?

Ne, ne. Mě to jenom utvrdilo. Vy se ptáte, proč jsem to odmítl? Já jsem o tom samozřejmě dlouho přemýšlel a připouštím, že chvílemi se mi zdálo, že by stálo zato tam jet a všechno to tam jim říci, ale při té slavnostní příležitosti by se to mohlo podobat skandálu, a to zase není moje povaha, abych dělal skandály. Já jim to budu umět vysvětlit v příštích dnech.

K tomu se záhy dostaneme, jak to budete vysvětlovat, jakými argumenty a kde to budete vysvětlovat. Ještě dovolte, abych zůstal u té samotné podstaty věci. Zatímco Jakub Patočka vám v Hospodářských novinách k odmítnutí medaile blahopřeje, Terezie Nosálková v Lidových novinách nazývá váš postoj "Pithartovým bavorským trucem". Četl jste ten text?

Četl. Ona tam říká: "Proč? Měl tam jet a nevzít to."

Já teď právě vám ocituji i posluchačům doslova argumentaci Lidových novin. "V nedávném projevu k sudetoněmecké problematice Pithart prohlásil, že si obě strany pamatují jen své rány a křivdy a nechtějí slyšet o bolesti druhé strany. Pithart jako historik sice umí problém teoreticky popsat, ale jako politik jej v praxi řešit neumí. Do Mnichova měl jet, ať už by cenu převzal nebo ne. A svůj názor třeba na novější křivdu z europarlamentu měl vyjádřit," konec citátu.

Já ji vyjádřím, ale představa, že bych tam jel a nepřevzal tu cenu, třeba utekl z té tribuny, no, to přece si ta autorka, to si dost dobře nerozmyslela. Já nejsem člověk skandálních scén, já jsem přesvědčen, teď o tom bude určitá debata u nás i u nich, a já bych chtěl nejpozději koncem týdne na stránkách ...

Myslíte Süddeutsche Zeitung, který o tom informoval?

Nejspíš Süddeutsche Zeitung k tomu celému a ne k této medaili, ale prostě ke všemu tomu, co se v posledních letech mezi námi a bavorskou vládou, bavorským parlamentem děje. Já nemohu se zbavit představy, že mají nějakou jinou představu sjednocené Evropy než my. Vždyť přece v té Evropě se utkávají všechny možné názory naprosto kontradiktorní.

A budou se určitě takové ostré debaty odehrávat i v tom velkém klubu Evropské lidové strany, kde budou naši zástupci křesťanské demokracie sedět také s křesťanskými sociály. Ale, proboha, přeci není možné nás tam nepustit do toho sálu? A to je to, co prostě oni udělali. A když to udělali a sekli se, tak si měli dát práci a najít nějaký způsob, jak se od toho srozumitelně bez nějakého, bez nějakého, aniž by to popřeli prostě, aby k tomu zaujali nějaké stanovisko. To prostě neudělali.

Poradíte jim, jaké stanovisko by měli zaujmout?

Ne, já nikomu radit nebudu.

A můžete mi naznačit, jaké stanovisko vy byste si představoval? Protože, pokud se nemýlím, tak bavorská státní kancelář v Mnichově podle německé agentury DPA dala najevo, že vašeho rozhodnutí lituje, doufá a teď budu citovat doslova, že: "Vyznamenání předáme při nějaké příští vhodné příležitosti." Co by konkrétně se muselo stát, aby nastala nejbližší vhodná příležitost?

Já myslím, že se to bude zdát příliš sebevědomé, ale mně se to nezdá. Já myslím, že je dobře, že litují. Je dobře, že litují, ale ať také ještě přemýšlejí a samozřejmě, pokud se taková příležitost naskytne, já to ocenění rád přijmu, protože já jsem se opravdu vždycky angažoval v těch debatách, i teď se v nich angažuji a budu se v nich angažovat a moje postoje se v ničem nezmění.

Ale tady ta moje reakce byla reakce nikoliv na stanoviska, nikoliv na názory, ale to prostě byl čin. To byly zvednuté ruce proti tomu, abychom my byli také se spolkovým státem Bavorsko v jedné sjednocené Evropě.

V tom svém textu Süddeutsche Zeitung napíšete a vrátíte se k tomu, že postoj Bavorska stále považujete za bohorovný a přezíravý?

Určitě.

Neodpověděl jste na tu původní otázku, jak by Bavorsko mělo napravit ony zvednuté ruce proti českému vstupu?

Podívejte se, já vám něco řeknu. To je přesně to, co dělají oni. My máme samozřejmě ještě spoustu věcí, které si my tady doma musíme ještě doříkat. Pořád jsme ještě neměli dost odvahy, abychom pojmenovali všechno to, co se tu stalo a zaujali k tomu stanovisko. Co ale já nechci, aby nám někdo radil, kdy a jak to máme udělat. My pod tlakem, a notabene ultimativním tlakem, nic dělat nebudeme ani gesta ani stanoviska. Já se nechci jim v tomto smyslu podobat. Nebudu jim radit, co mají dělat.

Promiňte, a nepodobáte se trochu tím, že jste takto razantně do česko-bavorských vztahů vstoupil a přilil olej do ohně?

Já jsem musel exponovat situaci, kterou my nemůžeme nechat bez povšimnutí. To bychom se podle mého názoru, to bychom se zhanobili. Dělat, že se nic nestalo, že nás vlastně někdo nechtěl pustit do dveří, že před námi zamknul, pak pootevřel a my tam při první příležitosti vklouzneme? To ne, to nejde.

A vám přijde jako dostatečné říci: "Promiňte, dveře zamčené byly nechtíc, nebo ne zcela jsme si uvědomili, proč jsme dveře zamykali?"

Já myslím, že určitě oni najdou způsob, jak jim to říci, ale jak konkrétně, to ode mne, nejen nechtějte, to já prostě, i kdybych si myslel, že to vím, tak to já neřeknu. Na to musí přijít každý sám.

Uvažoval jste o tom, že byste se měl sejít s Edmundem Stoiberem a jestliže vy jste se rozhodl proti zamčeným dveřím tímto způsobem protestovat, tak řešit tu věc i politicky na úrovni Stoiber - Pithart?

Já jsem vždycky mluvil se všemi a vždycky budu mluvit se všemi. Ale nechce se mi mluvit s tím, kdo přede mnou přibouchl dveře a pak je zase otevřel. To ještě vyžaduje něco mezi tím. Takže samozřejmě, že se nevyhýbám jakýmkoliv setkáním a jakýmkoliv rozhovorům.

Kdo je mezi Stoiberem a Pithartem?

Ještě něco musí být mezi tím. Ještě nějaký čin, něco, mezi tím přibouchnutím dveří a rozhovorem se spolkovým kancléřem.

Jak bylo řečeno, vy pronášíte slova i o postoji poslanců CSU několik týdnů předtím, než se možná vaši straničtí kolegové z KDU-ČSL, kteří budou v případě, že budou zvoleni do Evropského parlamentu, stanou součástí frakce, ve které jsou poslanci CDU a CSU, kteří hlasovali proti vstupu země do Evropské unie. Nemůžete tím svým postoje vyeskalovat i situaci v budoucí frakci konzervativně lidovecké frakci v Evropském parlamentu?

Určitě ne, protože dělám to já a o mně se ví, že jsem byl vždycky ten, který naslouchal, odpovídal, reagoval, který byl kritický nejen k druhé straně, ale kterému vždycky šlo také o to, abychom si zametli před vlastním prahem. Já si to mohu dovolit. Já si to mohu dovolit s vědomím, že to nezhorší naše vztahy.

Ale já, kdybych byl zvolen do Evropského parlamentu, tak já bych hned první den šel za těmi kolegy z CSU a řekl: "Tak, kolegové nebo přátelé, pojďte o tom mluvit. To nemůžeme prostě přejít." Ta frakce je veliká. Víte, že Evropská lidová strana je nejsilnější trakce. Tam jsou nejrůznější názorové platformy. Jsou tam britští konzervativci. Nebude to žádná zvláštní výjimka, že tam budou také dvě skupiny, které si budou muset na začátku leccos vysvětlit.

A když se zaměříme ještě na ten titulek Süddeutsche Zeitung, jak vy jste si ho přeložil? Protože například Česká tisková kancelář ho přeložila tak, že tím titulkem byl uvozen jen pro úplnost článek, který referoval o tom, že jste odmítl přijet do Bavorska:

"Předseda pražského Senátu jedná urážlivě s Bavorskem," proto se ptám, kde si můžete být tak jist tím, že dál tu situaci nevyeskalujete a Bavorové můžou říci: "Vidíte, vy jste nám nechtěli zrušit dekrety," a zase se bude opakovat debata, která se rozvíjí poslední tři roky?

Nebude se znovu opakovat. Nebudeme se vracet tam, kde jsme už byli. Musíme postoupit dál a tahle ta dílčí krize a nic jiného to není, může pročistit vzduch a já pro to udělám všechno, aby ho pročistila. Nemůžeme se motat stále v kruhu, ale především prostě nemůžeme nereagovat na jejich tentokrát nikoliv slova, nikoli gesta, ale prostě činy svým způsobem neodvolatelné, kdyby pro svůj postoj ti poslanci CSU získali více poslanců Evropského parlamentu, tak já bych byl býval musel při cestě do Mnichova se na hranici vykázat pasem a uznejte, to prostě nemůže předseda Senátu si nechat líbit.

Pokud by se titulek z listu Süddeutsche Zeitung přeložil jako "Předseda pražského Senátu jedná urážlivě s Bavorskem", nejednáte tak?

To slovo, pro které nemáme jednoznačný český ekvivalent, se může přeložit ještě také na jiné způsoby. Dobří znalci němčiny mě ujistili, že to slovo urážlivý je nepřesné v tom smyslu, že je příliš kategorické a příliš silné. Takhle to slovo prostě, co já vím, v němčině nezní.

Pokud bychom měli tuto debatu shrnout, onen spor, který jste nyní vyhrotil, podle vás přispěje k pročištění česko-bavorských vztahů?

Já jsem byl vždycky přesvědčen a celý život mě o tom přesvědčuje, že když jsou ve sporu lidé dobré vůle tak vyhrocení konfliktu, ne vždycky musí, ale často je šancí na pročištění, projasnění. Vždycky po té bouřce je velká šance na to, že přijde úleva.

Není to tak, pokud bych měl citovat, respektive parafrázovat klasika: "Pithart zasel vítr a sklidí Česká republika bouři?"

To o mně nikdo nemůže říci, protože každý ví, jaké já názory jsem zaujímal. Já jsem to schytával tady doma mnohem víc samozřejmě než z bavorské strany, takže každý ví, že když jsem se k něčemu takovému odhodlal, že jsem to neudělal lehkomyslně a že jsem to neudělal prostě proto, že mě to v jednu vteřinu napadlo.

Když nechcete radit Bavorům, v případě, že by oni se omluvili za přibouchnuté dveře, co by měli udělat Češi?

Já jsem neřekl slovo omluva.

Ne, to berte tak, že já to říkám jako jednu z možností. Co by měli udělat Češi, aby se vyjasnilo v česko-bavorských vztazích?

Musíme říci bez výhrad, bez dalších vysvětlujících a relativizujících komentářů, že princip kolektivní viny je prostě nepřijatelný a ne, že někdy byl a pak už tak trochu nebyl a teď už jako vůbec není. To musíme říci.

Benešovy dekrety jsou principem kolektivní viny, na to narážíte?

Já to dokončím. A musíme umět, a to s tím souvisí, to je vlastně logický důsledek toho, co jsem řekl, musíme umět uznat a ocenit všechny ty Němce, ať už to byli sociální demokraté, křesťanští demokraté, komunisté, ať už to byli Židé mezi nimi, kteří se postavili na obranu demokratického Československa, a my jsme to prostě neudělali.

Neudělali, kdybychom to udělali, je to jeden ze způsobů, jakým řekneme, že kolektivní vina neplatila ani tehdy a neplatí ani dnes. To musíme udělat. A musíme přitom trvat na tom, že o žádných majetkových nárocích s nikým jednat nebudeme.

Benešovy dekrety jsou principem kolektivní viny?

Benešovy dekrety mají nešťastnou dikci, říkají Němci, Maďaři, pak jsou tam samozřejmě, připouští se tam určité výjimky, ale víme, jak to všechno bylo. Víme, kolik sociálních demokratů a kolik Židů odešlo s těmi, kteří byli vyhnáni.

Takže na jedné straně tu byla litera, na druhé straně tu byla praxe. Já jsem přesvědčen, že Benešovy dekrety ztratily účinnost, a ta otázka vůbec není tou podstatnou otázkou. Kdybychom uměli, kdybychom našli dost odvahy a řekli to, co je třeba říci o kolektivní vině, já si myslím, že to stačí.

Promiňte, najdete tu odvahu vy v tom textu pro Süddeutsche Zietung?

Samozřejmě. Já už jsem to řekl mnohokrát. Mně totiž vždycky jde víc o nás, o Čechy, o Moravany a Slezany, o to, abychom my sami mohli mít čisté svědomí za to, že jsme měli odvahu věci pojmenovat pravými jmény. O to mi jde daleko víc než o tu druhou stranu, že se to tady ne vždy chápalo, to mě mrzí a přemýšlím, jestli jsem se o to nějak nepřičinil. Mně jde o nás, o naši duši.

Konstatuje předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart. Další téma Senát a jeho činnost. Hned nadvakrát se Senát ocitl v uplynulých týdnech v centru pozornosti. Prvním tématem je neobsazený Ústavní soud. Namísto patnácti má Ústavní soud deset členů. Prezident Václav Klaus tvrdí, že on osobně rozodně se senátory nebojuje.

Václav KLAUS (zvukový záznam): Česká vláda si nepoložila základní otázku: "Bude nám lépe v Evropě více integrované nebo méně integrované?"

Omlouváme technickou chybu. Následují slova Václava Klause, který podle svých slov rozhodně se senátory nebojuje.

Václav KLAUS (zvukový záznam): Já bych chtěl hlavně zareagovat na to, žádný můj boj se Senátem neexistuje. Možná, že je boj Senátu se mnou. To, myslím, že by bylo férové takhle nazvat.

Řekl před týdnem v rozhovoru pro BBC prezident Václav Klaus. Připouští Petr Pithart, že některý senátor, část Senátu bojuje s prezidentem republiky o Ústavní soud?

To je naprosto pošetilé. To prostě vůbec neodpovídá pravdě. Mě se samozřejmě pořád ptají, jak a proč jsme rozhodli, tak jak jsme rozhodli. Já ne to nemohu odpovědět a nikdo na to nemůže odpovědět. Vždyť přece je docela dobře možné, že v některých případech já jsem byl přehlasován a mohlo to být v případě, kdy jsem byl pro někoho nebo proti někomu. Já bych mohl mluvit jedině za sebe, ale kdybych to udělal, tak bych porušil to zlaté pravidlo, že toto hlasování je tajné. Nebojujeme s prezidentem.

Promiňte, a co možná námitka, která by mohla podepřít argument prezidenta Václava Klause, tedy například iniciativa senátora Zdeňka Bárty, který pracuje na podání žaloby pro velezradu Václava Klause.

Promiňte, mluvíte o senátoru Bártovi anebo o Senátu.

O senátorovi, který tvrdí, že najde dostatek senátorů, kteří jeho návrh na velezradu podpoří.

Dobře, tak vy jste ho tady už měli na zpovědi, tak si ho zavolejte znovu a zeptejte se ho na to. Já jsem zvedl ruku pro to usnesení, které se obrací na prezidenta republiky, aby urychleně podával další návrhy. My jsme šedesát procent jeho návrhů schválili, čtyřicet procent neschválili, co je na pováženou, že za víc než rok prezident předložil čtrnáct návrhů, jeden dvakrát, čili dohromady patnáct. Když si to propočítáte, to není mnoho.

Já to řeknu otevřeně. Myslím si, že prezident republiky se nikdy ve světě práva příliš neorientoval a myslím, že se teprve teď začíná orientovat ve světě právníků významných a on prostě hledá. Někdy se mi zdá, že neloví v těch bohatších vodách, kde určitě přijatelní kandidáti jsou.

Promiňte, když zase vy mi teď můžete odpovědět, že vy druhým neradíte, ale kde by měl Václav Klaus lovit, v jakých bohatších vodách?

Já budu muset poněkolikáté říci, že jsme poněkud překvapeni tím, že nepřicházejí návrhy z řad soudců, což by bylo nejlogičtější například.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský věří, že se podaří naplnit Ústavní soud do září. Zároveň Pavel Rychetský v rozhovoru pro BBC ve čtvrtek zmínil jméno dalšího možného kandidáta na pozici ústavního soudce, a to nynější soudkyni Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Ivanu Janů.

Pavel RYCHETSKÝ (zvukový záznam): Je velmi pravděpodobné, že se začne uvažovat, nevím, jestli to můžu říkat veřejně, ale je známo, že jedna česká soudkyně u Mezinárodního soudu v Haagu, abych to tak řekl, jí končí v červnu mandát, abych tak řekl, bude k dispozici, nepochybuji o tom, že určitě, protože nemá cenu zapírat skutečnost, že rozhoduje-li prezident a Senát o nějaké nominaci, že ta nominace, i když je na odborném místě člověka, který má být naprosto apolitický a nestranný, že ta nominace má politický ráz. To prostě o tom není pochyb.

Říká předseda Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský. Když vám chybí soudce, je Ivana Janů například tím kandidátem, který by i vám konvenoval?

Tak poslyšte, já už jsem o paní Ivaně Janů s panem prezidentem mluvil před více než půl rokem. My jsme se s panem prezidentem dvakrát sešli, pokaždé to bylo z mé iniciativy. Jednou jsem se nechal pozvat na Hrad, podruhé jsem ho pozval do hospody, potřetí jsem pozval pana prezidenta do Senátu. To bylo moje pozvání. To nebyl nápad třeba jeho kanceláře a při všech těch příležitostech jsme tak či onak samozřejmě ...

Lovili v soudcovských vodách.

O určitých jménech mluvili. To prostě nejde. Takže paní doktorka Ivana Janů, která získala mimořádné ostruhy v Haagu, si myslím, že by byla dobrou, přijatelnou soudkyní. Ona už jí také byla. A neodešla z Ústavního soudu proto, že by neuspěla, ale naopak proto, že si jí povolali do jednoho z nejvyšších soudů, prostě dneska soudů, v Haagu jsou soudy, které se zabývají případy celého světa. Ona je konkrétně tedy v tom soudu pro bývalou Jugoslávii, ale je to tentýž typ soudu, který v Haagu je.

Když jste teď ale řekl, že jste mluvil s prezidentem Klausem o Ivaně Janů jako o možném vhodném kandidátovi na pozici Ústavního soudce před půl rokem, vás tedy překvapilo, že zatím nebyla delegována? Protože jí končí mandát v Haagu, nemýlím-li se, v červnu?

Mě nemá co překvapovat. To je odpovědnost prezidenta republiky. Já jsem přesvědčen, že jsme mohli dostat víc anebo lepších, anebo obojí víc a lepších kandidátů a že jsme nemuseli téměř rok a tři měsíce čekat na patnáct soudců.

O kom jste se ještě zmínil, je-li to možné prozradit?

Ne. Mluvíme o paní Ivaně Janů proto, že to jméno teď je už v oběhu, tak proto s tím nemám problémy.

A co kdyby vám někdo namítl, že Ivana Janů má blízko ke KDU-ČSL, byla poslankyní KDU-ČSL, tudíž to bude druhá politická nominace do Ústavního soudu vedle Miloslava Výborného, který byl poslancem za KDU-ČSL, tudíž proto vám to jméno konvenuje?

Tak to musí prezident republiky zvážit. Paní doktorka Ivana Janů politickou stranu opustila někdy v první polovině, no, 1993 nebo 1994. Je to dneska deset let. To musí samozřejmě prezident zvážit. Já myslím, že to to nedělalo, v tom nebyl problém pro senátory. My jsme tam měli senátorku Lastoveckou, naší kolegyni a prostě prošla naprosto hladce, nikomu to nevadilo.

V tom to, myslím, není. Tady jde o to, aby ten kandidát přesvědčil i s prominutím lidsky, to je snad skoro ještě důležitější než cokoliv jiného. Víte, mezi nimi byli členové strany a ne, že nebyli, takže to není pravda, že my jsme si prostě umanuli na bývalé členy strany, soudce Holländer, soudce Musil, soudce Rychetský, předseda. To prostě neexistuje žádná kategorie, kterou my bychom apriori odmítali a nejsou to ani bývalí členové politických stran.

Senát je ve sporu nejen tedy s prezidentem Klausem, alespoň viděno prizmatem médií, ale také s Poslaneckou sněmovnou. Jde o to, že Poslanecká sněmovna v dubnu neumožnila senátoru Martinu Mejstříkovi odůvodnit senátní postoj k zákonu o ocenění zásluh exprezidenta Edvarda Beneše o stát. Už jste dostal odpověď od Lubomíra Zaorálka?

Ano, dostal. Pan kolega Zaorálek chápe motivy, které mě vedly k napsání toho dopisu. Nesouhlasí s mojí interpretací té situace a říká, že se sněmovna nebude omlouvat. Ale to mě v životě nenapadlo. Já jsem ani nenaznačil, že by se proboha sněmovna měla omluvit. To je nesmysl. Já jsem mu řekl, že doufám, že se tím sněmovna bude zabývat.

Tedy uspokojila vás odpověď Lubomíra Zaorálka, nebo vám něco v ní schází?

Svým způsobem mě uspokojila a já s ním sdílím jeho názor, že, když už se to stalo a on má zato, že se to nebude opakovat, tak nemá smysl jitřit vztahy mezi oběma komorami a vést nějaké prestižní války. Toho jsem dalek a budu dalek na to tady, to vám tady mohu odpřísáhnout.

To znamená, že boj nebo válka?

Není to boj. Není to boj.

Nebyl to?

Bylo to nepříjemné zejména proto, že to byli komunističtí poslanci, kteří prostě senátora Mejstříka navrhli vlastně nepustit do sálu a mně imponovalo, že jak senátor za ODS, tak senátor za klub otevřené demokracie s ním solidarizovali.

Konstatuje předseda Senátu Parlamentu České republiky, host Interview BBC Petr Pithart. Děkuji za rozhovor. Na shledanou.

Rádo se stalo. Na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.