Václav Moravec moderátor

Premiér Vladimír Špidla je pro další prohlubování evropské integrace - především v oblastech zahraniční a obranné politiky.

O půlnoci ze 30. dubna na 1. května roku 2004 se Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi stala novým členským státem Evropské unie.

Nejen o největším rozšíření v dějinách Evropské unie bude následujících třicet minut. Před námi je zvláštní vydání tohoto pořadu. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. V následujících minutách uslyšíte pohledy dvou nejvyšších ústavních činitelů České republiky na rozšíření Evropské unie. V části první to bude rozhovor s českým prezidentem Václavem Klausem a v části druhé pak rozhovor s českým premiérem Vladimírem Špidlou.

ROZHOVOR S PREZIDENTEM VÁCLAVEM KLAUSEM

"Evropská unie nemá nic společného s poezií," řekl také o Evropské unii český prezident Václav Klaus. Podle něj je to prozaická organizace a členství Česka v ní je normální. Zeptal jsem se tedy českého prezidenta, zda nebýt února roku 1948, patřila by podle něj Česká republika k zakladatelským státům Unie?

Já si myslím, že o tom není sporu. My jsme byli typická evropská země, navíc ještě měli jsme velký sklon podílet se na zakládání různých organizací, být prvními členy těchto organizací, Spojené národy, po první světové válce OSN, Bretonwoodské instituce, tam všude my jsme vystupovali velmi aktivně, takže já bych byl přesvědčen, že bychom asi byli normální evropskou zemí, která by toto udělala.

Z tohoto důvodu, pane prezidente, označujete členství České republiky v Evropské unii slovem samozřejmé?

V tomto smyslu určitě samozřejmé. My jsme typická centrální evropská země, jak geografickým umístěním, tak já myslím našimi tradicemi a v tomto smyslu jsem vždycky říkal přes všechny mé známé repliky a zpochybňování přínosů Evropské unie v jednotlivostech, v tomto smyslu jsem vždycky říkal, že pro nás alternativa nebyla a my se musíme maximálně snažit uvnitř té Evropské unie rozumně pohybovat.

Je něco, v čem je členství České republiky v Evropské unii nesamozřejmé z vašeho pohledu?

No, tak Evropská unie se samozřejmě velmi vyvinula bez nás. V instituci, která je podstatně odlišná od té, která začínala v padesátých letech. Já jsem byl na setkání před několika dny, na setkání s dvaceti pěti velvyslanci, teď už nově dvaceti pěti Evropské unie a portugalská velvyslankyně porovnávala efekty, které přinesl jejich vstup s tím, co můžeme očekávat my. A já jsem říkal: "To je zásadní omyl. To není vstupování do stejné řeky." Evropská unie se dokonce ani nejmenovala Evropská unie tehdy. Byla to daleko méně unifikovaná, méně integrovaná věc. Říkala si Evropské společenství. Legislativy, které muselo Portugalsko přijímat v roce 1986, byla entina, ale zlomek, opravdu malý zlomek toho, co musí přijímat dneska Česká republika. Neboli vstup toho Portugalska do té jiné instituce byl daleko snadnější, než je vstup dneska pro nás. Takže, jestli oni viděli více těch jasných a hmatatelných výhod, tak já myslím, že je logické, že my jich vidíme méně. Navíc tehdy byla Evropa v relativním vzestupu. Peněz měla dost a novým chudším zemím jako je Portugalsko velmi pomohla. Něco takového dneska bohužel nehrozí.

Jaké máte pozitivní zprávy pro občany své vlastní země v souvislosti se vstupem země do Evropské unie?

Tak ta pozitivní zpráva je, že být v té Unii je stvrzením něčeho, je potvrzením, vnějším potvrzením toho, že Česká republika je opět normální, vyspělou, standardní, zralou, rozvinutou evropskou zemí. To je potvrzení strašně důležité. Já, když jsem byl v Číně před několika dny, tak, tak každý mně gratuloval, z těch politiků, se kterými jsem tam mluvil. A oni to berou jako potvrzení něčeho, že Česká republika bude součástí této komunity. Já myslím, že to je naprosto, naprosto jasné. A že se dále pootevírají dvířka k těm západoevropským zemím, to je jasné také, i když už říkám jenom dopootevírají, protože ta hlavní otevření, ta nastávala průběžně od roku 1989 a koneckonců začala tím, když jsme si přestřihali ty pověstné ostnaté dráty na těch našich hranicích. Takže to už jsou jenom zbytky toho pootevírání, ale v každém případě ještě nějaký prostor tam je.

Kdo podrobně si přečte vaše projevy, texty publikované k tématu Evropské unie, tak zná váš plastický obraz na problematiku evropské integrace a začleňování České republiky do Evropské unie. Dovolte, abych přečetl jeden citát z vašeho textu, který se může zdát až příliš lapidární. Cituji doslova: "Rozšíření Evropské unie přinese pro obě strany řadu pozitiv, ale současně představuje, a to opět oboustranně, i nemalá rizika," konec citátu. Některá rizika, před kterými jste varoval, jsou dostatečně známá, problematika federalizace, byrokracie v Evropské unii a podobně. Jsou rizika nějaká nová, která vidíte, na které byste chtěl obzvláště upozornit?

Tak v tom citátu jsem zdůrazňoval obě strany. Nepochybně pro dosavadní Evropskou unii by bylo pohodlnější, kdyby se nerozšířila o dalších deset zemí, měla by všechno snadnější. Rozhodování v pětadvacetičlenném kolektivu je mnohokrát těžší než v patnáctičlenném. Oni na tom nebudou vydělávat výrazně. Oni to, co vydělávají, to znamená jejich přítomnost nejen jako jednotlivců, lidí, turistů, návštěvníků Prahy a celé České republiky, ale, ale i byznysmenů, investorů, no, ta tady už je. Ten žádný německý, holandský, španělský, švédský investor 1. května nic nového nedostane. On buď do České republiky investoval nebo neinvestoval. A on má naopak teď strach, jestli náhodou ho to něco nebude stát. Takže, když se srovnají průzkumy veřejného mínění v západoevropských zemích, starých členských zemích EU, tak téměř nikde není nad padesát procent radost občanů, že přijímají nových deset zemí, takže tam jsou rizika v této věci docela zřetelná, i když já myslím, že některé jejich obavy jsou mylné.

Jako například?

Ale, tak já považuju za naprostý nesmysl hrozbu toho, že české pracovní síly zaplaví pracovní trh západní Evropy. To je úsměvná historka. Já bych tak se obával v prvních třiceti kilometrech sousedů Rakouska nebo Německa, že by něco takového hrozilo, ale už ne ve sto kilometrech a už ne ve tři sta kilometrech a určitě ne v tisících pěti stech kilometrech od našich hranic. Takže tyto obavy jsou nesmyslné a myslím, že je docela pozitivní signál, který vyslovilo Švédsko. Já, já jsem mluvil, za prvé jsem tam byl na podzim v prosinci, za druhé jsem mluvil minulý týden s naší velvyslankyní ve Švédsku, která říkala: "Chodím po švédském parlamentu a lobuju, aby poslanci hlasovali v tom smyslu, jak nakonec hlasovali." Takže prostě je to dobře, že jedna země řekla: "Je to hloupost a my se nebojíme žádného přílivu pracovních sil."

Myslíte, že by se měly připojit další?

Já myslím, že určitě ano.

Když se ještě zaměříme na rizika pro Českou republiku, jako nový členský stát Evropské unie, když jste v tom citátu mluvil o oboustranných rizicích.

No, tak první věc je ta, že, že trvám na tom, že drtivá většina těch věcí, plusových i minusových, už proběhla, a že opravdu toho 1. května spíš jde o takové formální stvrzení něčeho. Proto si nemyslím, že 2. května někomu zásadně přibydou nějaká rizika. Když mluvím o tom, že toto spojování těch dvou částí Evropy má svá rizika, tak to spíše myslím jako dlouhodobý proces a nemyslím, že něco bude 2. května podstatně, podstatně jinak.

O jaký dlouhodobý proces jde?

No, tak přeci dlouhodobý proces číslo jedna, dvě, padesát je to, zda je pro všechny země výhodné akceptovat stejná pravidla, podmínky, parametry, sazby úrokové, daňové a já nevím, co ještě, pravidla, regulace a podobně, jestli je to pro všechny země stejně výhodné. Jestli to prostě není košile ušitá na velikost krku jednoho, a jestli ji náhodou nevnucují někomu jinému. Tak, když máte jednačtyřicítku, tak jako dvaačtyřicítku můžete mít, čtyřicítku hůře, ale taky, ale kdyby vám někdo dal devětatřicítku nebo třiačtyřicítku, tak to už se člověk v tom bude cítit velmi nesvůj. A když já mluvím o tom, jestli stejná pravidla platí pro všech těch dvacet pět dnešních zemí a jestli je to pro všech dvacet pět stejně výhodné, tak koneckonců mám na mysli něco, co ta analogie s tím límcem u košile přesně nebo nepřesně vyjadřuje.

Může podle vás ona velká integrace a současných pětadvacet států Evropské unie přinést i nějaké odstředivé tendence v budoucnu?

No, tak nepochybně těch dvacet pět a koneckonců už se avizuje, že budou zanedlouho tři další země, tak skoro to číslo dvacet osm se stává za chvíli. Ono to uteče rychleji, než si všichni myslíme.

Tedy může docházet pak k odstředivým tendencím?

No, v momentu, kdyby se ukázalo, že to někoho netěší, a že on má pocit, že nevydělává, ale ztrácí, no, tak to může napětí, já bych radši použil slovo napětí, tenze určité, vyvolávat. Jestli odstředivé tendence, nechci prorokovat.

Podle vás, pokud vás budu parafrázovat, se v evropských strukturách dobře dokáže prosazovat socialismus. Znamená to, že považujete koncept Evropské unie za socialistický a my vaši kritiku Evropské unie můžeme považovat svým způsobem i za ideologii?

No, tak já, když se podívám na to názorové spektrum, kdo velmi podporuje, středně podporuje, mírně kritizuje, více kritizuje, tak já myslím, že určitou korelaci se zabarvením politického spektra to má, protože ta Evropská unie, opravdu jestli byla dříve liberalizační institucí, a proto bych řekl, že ji více propagovaly pravicové země, tak ..., a socialisti se báli, tak teď se to obrátilo. Evropská unie už primárně není liberalizační institucí, ale regulující, dirigující, povolující, zakazující a tak dále a tak dále, no a to je voda na mlýn všem, kteří chtějí člověka více dirigovat, no a to jsou politické strany samozřejmě nalevo od středu.

Co by prezident České republiky Václav Klaus poradil české politické elitě, jak má jako nový členský stát Evropské unie odstraňovat demokratický deficit Evropské unie, o kterém mluvíte?

Ano. Já jsem se ve čtvrtek setkal s panem Kohoutem, který dneska funguje jako de facto úřadující ministr zahraničí v době hospitalizace pana Cyrila Svobody a současně už je také jmenován naším velvyslancem. Neboli on si šel se mnou promluvit v této dvojroli své a před svým odjezdem do Bruselu. I on sám říká: "Já cítím problém," já to nazývám za sebe, říkám demokratický deficit. On použil ten termín problém demokratické legitimity, jak zajistit demokratickou legitimitu. Neboli je to člověk z ideově z druhé strany barikády, bych řekl, a toto je výrazná věta, kterou i on říká a potěšilo mě, že on říkal: "Já nejsem komisař, já tam budu jako velvyslanec, čili mým základním úkolem je obhajoba českých, českých národních zájmů," a i to, já myslím, že je jasný úkol.

A tedy mohl byste být ještě konkrétnější, jak odstraňovat demokratický deficit, jaká doporučení byste dal?

No, teď bych musel parafrázovat debatu, kterou jsme s panem velvyslancem vedli, a on říká jak docilovat té demokratické legitimity, v jeho terminologii. A já jsem říkal: "No a to já jsem kousek jinde. Já mám strach, že v tomto velkém celku se ta legitimita skoro nedá zařídit." Takže v tom bych já byl pesimistický, a pak mám pocit, že to k tomu nutně vede. Tak jestli bylo před tím například povinné stoprocentní hlasování, než se něco schválilo, no a teď není a nebude a čím bude víc zemí, tak bude více většinového hlasování, tak já myslím, že to je problém.

Které hlavní úkoly vidí Václav Klaus jako prezident České republiky pro Českou republiku jako nový členský stát v rámci integrované Evropy?

No, tak Česká republika, usiluje-li o své věci, tak musí usilovat o ně před vstupem zrovna tak jako po vstupu. V tomto smyslu ...

Se nic nemění?

... v tomto smyslu se samozřejmě, v tomto smyslu se nic nemění. Myšlenka, že někdo bude řešit věci za nás, dělat je za nás, to je mystifikace. To tak prostě není a nebude v žádném případě. My ..., nám tam opravdu v tomto smyslu nikdo nic nedá a za nás řešit nebude. Takže ten úkol zůstává.

Ale jaké úkoly by si Česká republika měla klást? Víte asi, že narážím na spor o koncepci, vládní koncepci směřování České republiky v Evropské unii.

Tak já, za prvé, myslím, že ta koncepce byla pojata úplně nesmyslným způsobem a měla být úplně jiná. Měla si dát, za prvé, ty globální cíle, a pak diskutovat o tom, jestli nás zajímá něco na metodách evropského rybolovu, což tam koneckonců řešeno také absurdním způsobem bylo. A tam chybí ta ..., to základní, protože pak by někde pod čarou mohlo být napsáno, že bysme byli rádi, aby ryby byly takové nebo makové. Ale tam to první, podstatné, podstatné chybí. Tam česká vláda si nepoložila základní otázku: bude nám lépe v Evropě více integrované nebo méně integrované, bude nám, budeme více, lépe, důrazněji prosazovat své zájmy ve více unifikovaném superstátu, nebo v mezivládně organizované, mezistátně organizované Evropské, Evropské unii? Tyhle otázky prostě si naše vláda vůbec neklade, respektive někteří z nich apriorně, jednoduše, triviálně předpokládají, že čím více integrace a unifikace, tím lépe. Já myslím, že to je holý nesmysl.

ROZHOVOR S PREMIÉREM VLADIMÍREM ŠPIDLOU

Vladimír Špidla

Druhým hostem dnešního zvláštního vydání pořadu je český premiér Vladimír Špidla. V úvodu jsem se ho zeptal, kterou éru ve vztazích České republiky a Evropské unie on osobně považuje ze nejkomplikovanější, tu předvstupní, vstupní nebo éru České republiky jako členského státu Unie?

Ta předvstupní měla ..., je spojena s obrovskou změnou od přechodu od totality k normálnímu systému, a tam bylo prostě mnoho sázek a mnoho dramat. Myslím si, že tak dramatické to nebude, ale bude to těžké až dost.

Prezident Václav Klaus označuje vstup, den vstupu České republiky do Evropské unie za běžný, normální den. Je to i pro vás běžný den?

No, tak běžný den to není, je to historický den, ale samozřejmě ta změna nebude nic dramatického. Je to prostě nástup do postupného procesu.

Když se díváte na diskusi v médiích, názory lidí v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, je nějaký aspekt, který si podle vás česká společnost se vstupem do Evropské unie ne zcela uvědomuje a podle vás by si jej uvědomovati měla?

No, podle mého názoru česká společnost si neuvědomuje, že má-li vůbec obstát evropský sociální model, který nám připadá jako samozřejmost, takže to prostě bez evropské integrace nejde.

Tím se chcete přihlásit k tezi i Václava Klause, který říká, že Evropa je socialistickým modelem?

Evropa je zvláštním civilizačním modelem. Má své hodnoty. Ta ..., nejjednodušeji se to dá vyjádřit, že vychází z představy, že lze sloučit demokracii, ekonomickou výkonnost a sociální citlivost a že také lze brát v úvahu dlouhodobý vývoj a životní prostředí. To je prostě originální koncepce a má-li se udržet, potřebuje evropskou integraci.

Myslíte, že v budoucnu tento koncept bude zachován, nebo bude docházet k proměnám? Sociální stát se bude proměňovat, Evropa se ...

Samozřejmě, že se bude proměňovat, protože všechno se proměňuje, nic není definitivního, ale ta základní hodnotová koncepce, bude-li Evropská unie, bude-li se prohlubovat její komunitární přístup, tak ta zůstane zachovaná, obstojí v mezinárodní a globální konkurenci.

Krom toho, že jste ministerským předsedou, jste vzděláním historik. Pokud byste měl odhadnout, které části klíčových jednání vstupu České republiky do Evropské unie byla dramatická a která budou zaznamenána v učebnicích dějepisu a u kterých vy byste byl, které okamžiky byste popsal?

A tak těch milníků je několik, ale myslím si, že nejzákladnější milník je podání přihlášky do Evropské unie, to ještě v době vlády Václava Klause, kde velmi hezky je vyjádřeno, že má-li se posílit v podstatě faktická suverenita, je vhodné suverenitu sdílet. To je doprovodné memorandum a je to opravdu velmi hezky řečeno a souhlasím s tím zcela. To byl podle mě milník. Potom, jakkoliv se to nezdá, tak podle mě milníkem byl rok 98, kdy vláda sociální demokracie neobyčejně zrychlila veškeré práce na přípravě k Evropské unii. A my jsme byli tehdy jaksi ubohý ..., uboze vzadu, velmi nepřipraveni, to se prostě podařilo enormně zlepšit. A pak ta závěrečná kodaňská jednání. Ta byla napínavá a tvrdá, ale to si myslím, že už spíš jenom novinářsky.

Myslíte, že má politická elita České republiky, řekněme, nějaký dluh ve vztahu k občanům jako občanům Evropské unie?

Když položíte otázku takto absolutně, tak nepochybně nějaký dluh je. Když to porovnáte s ostatními politickými reprezentanty v jiných zemích, tak zjistíte, že to je ..., že jsme o něco lepší, než je evropský průměr, ale žádný zázrak.

V čem to není žádný zázrak?

No, tak jistě si dovedete představit, že by se možná daly s větší intenzitou předat některé informace nebo něco podobného, ale v zásadě jsme na té úrovni, na které jsou i ostatní. To znamená, zázrak prostě není z tohoto světa a kus práce byl vykonán.

Pojďme se podívat do budoucna. Klíčová otázka je role České republiky jako členského státu Evropské unie. Které hlavní body vy v souvislosti s touto otázkou vidíte?

Pro mě je ta věc zřejmá. Já jsem zastánce prohlubování evropské integrace, vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky, vytváření společného evropského vědeckého a rozvojového prostoru a zastánce společných evropských projektů ve výzkumu, vývoji, ve vyzbrojování a podobně.

Jakou roli by měla Česká republika podle vás hrát? Znamená to, že by například v souvislosti se společnou zahraniční politikou se měla Česká republika v budoucnu vzdát národní zahraniční politiky?

Ale ..., Evropská unie je mnohostranná smlouva, kde některé věci jsou prostě sdílené, ale to neznamená, že se toho vzdáváte. Ta otázka vzdát se národní zahraniční politiky je naprostá jaksi iracionalita. Nic takového nemůže existovat, ale na druhé straně v této fázi se ukazuje, že je naprosto potřebné, aby Evropa měla mechanismus, kterým je schopna ke globálním otázkám zaujmout společné stanovisko a sledovat toto společné stanovisko.

Prezident Václav Klaus právě v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie říká, že politická reprezentace, rozumějme v tomto případě vláda, nemá jasně stanovené cíle, které chce Česká republika splňovat jako nový členský stát v rámci Evropské unie. Naráží tím na vládní koncepci o postavení České republiky v Evropské unii v letech 2006 až 2013. Co byste odpověděl na tuto námitku?

Cíl České republiky je jasný, být v pozici Lucemburska, tj. nejvyspělejší země Evropské unie s výrazným ..., výraznou podporou společných politik. To znamená, být otevřený k Evropě, snažit se, jak už jsem řekl, prosazovat tu společnou zahraniční, společnou bezpečnostní politiku, podílet se na společných projektech výzbroje, na vědeckém prostoru, na všech těchto věcech, které se dají společně v Evropě prosazovat a nakonec vstoupit do společné měny.

A co se týče dalších společných projektů, je podle vás nezbytné, aby Česká republika hrála také jistou roli v diskusích o tom, zda by měla být dál prohlubována například daňová politika?

Samozřejmě, že ano. Daňová politika, sociální politika, harmonizace těchto politik je prostě součástí prohlubování evropské integrace. Tady nejde o to, aby se česká politika vzdávala daňové suverenity, ale přijme-li například euro, tak to je typická ukázka prohlubování, prohlubování integrace, a to si dovedu představit, že harmonizace je potřebná sledovat i v dalších oblastech, včetně daňových.

Je Vladimír Špidla přesvědčen o tom ale, že existuje dostatečně silný politický konsensus alespoň v těchto základních věcech, nebo v případě, že by sociální demokraté a strany dnešní vládní koalice, řekněme, nedopadli dobře ve volbách, že by se cíle České republiky jako členského státu po roce 2006 mohly výrazněji změnit?

Nemohly by se výrazněji změnit. Ta ..., ty síly, které by, nebo respektive postoje, které by to chtěly změnit, tak jsou tak abstraktní, že nemají vůbec žádný obsah. Hovoří velmi abstraktně o národních zájmech, které nejsou schopny definovat naprosto žádným způsobem. Podle mého názoru národním zájmem je vstoupit do euro a ne do něj nevstupovat, národním zájem je vytvořit společnou zahraniční politiku a nebýt prostě na globální ..., v globální úrovni pouze pasivním, pasivním objektem. Národním zájmem je propojit se s evropskými výzkumnými institucemi. To jsou jasně definované národní zájmy, protože směřují k rozvoji a ke zvýšení kvality života. Proti nim nejsou žádné skutečné zájmy postaveny, kromě jaksi pojmových abstrakcí, které nemají vůbec žádnou realitu. Čili řeči se samozřejmě vedou, ale možnosti změn, zásadních změn podle mě nejsou. Jsou možnosti změn některých akcentů, to určitě ano, na nějakou přechodnou dobu, ale nic víc.

Chcete tím říci, že v případě, že by se Občanská demokratická strana stala vládní silou, tak by ten koncept, který vy jste popsal, nijak zásadně neměnila, nebylo by možné to kormidlo pootočit?

No, tak kormidlo lze vždycky pootočit. V tom je politická volba. To já si myslím, že by se o to pokusili, ale s nepříliš velkým úspěchem reálným. Jako s mnoha řečmi a mnoha výroky, to jistě ano a s velkým vzrušením, ale bez reálného důsledku.

Vy jste člověkem, který zřetelně na české politické scéně prosazoval koncept Evropské unie a evropské integrace. Existují ale nějaké pochybnosti, které ve vás tento koncept v den vstupu země do Evropské unii vyvolává?

Ne, protože prostě Evropa se integruje, jestliže hovoříme o globalizaci, tak co je to jiného než integrace světa. Jenže je to integrace nemoderovaná, bezohledná, ve prospěch těch silnějších. Jediné, co ve mně může vzbuzovat určitou nejistotu, je, zda se nám podaří v té evropské moderaci být dostatečně silnými, zda ta síla Evropy je dostatečná, zda vůle moderovat globalizaci alespoň v evropském prostoru je dostatečná, a zda nenarazí na sobecké antagonismy, které nakonec stejně povedou všechny k neúspěchu. To mě může znepokojovat. Toto riziko existuje, ale ten koncept jako pokus moderovat integraci, kterou bezohledně vytváří globalizace, a udržet onen základní model demokracii, sociální odpovědnost a ekonomickou aktivitu v nějakém vektoru, který je jaksi spolehlivý a prospěšný, tak ten model je správný. O tom pochyby nemám.

Bavíme se v den, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. Před Evropou jsou další výzvy, především v červnu mezivládní konference a dohodnutí evropské ústavy. Je podle vás reálné, že se politické reprezentace sjednocené Evropy na evropské ústavě dohodnou?

Tak možné to je, avšak nikoliv jisté. Je ještě příliš mnoho otevřených otázek, ale vzhledem k tomu, že se zdá, že Španělé se přesunuli do pozice přesvědčivých, přesvědčených zastánců podpisu evropské ústavy, tak si myslím, že se to těžiště přesunulo, a že to bude možné, ale jisté to samozřejmě není, protože těch otázek, když jsem naposledy mluvil s Ahernem, tak ..., irským ministerským předsedou, tak říkal, že je otevřeno ještě deset důležitých věcí. Podrobně jsme to ani nerozebírali. Má toho ještě dost.

Říká v rozhovoru pro BBC český premiér Vladimír Špidla. A tím také končí zvláštní vydání pořadu Interview BBC. Od mikrofonu se loučí a hezký zbytek dne přeje Václav Moravec.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.