Václav Moravec moderátor

Jiří Zlatuška ve studiu BBC

Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, u mikrofonu je Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl rektor Masarykovy univerzity v Brně a senátor Jiří Zlatuška. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Jaké věci dovedou profesora Jiřího Zlatušku zneklidnit především?

Zneklidňuje mě spousta věcí a stav světa, toho by bylo moc.

A toho akademického, co konkrétně vás zneklidňuje, je-li něco takového?

V tom akademickém mě obecně zneklidňuje to, že důraz v takových věcech jako v těch dnešních protestech je kladen víc na peníze, než na to, co dělají vysoké školy uvnitř se sebou, jakým způsobem se uvnitř mění, jak se transformují skutečně rychle k tomu, aby se vyrovnala ta generační zpoždění, které máme se západní Evropou nebo Spojenými státy.

Devět z dvaceti čtyř českých vysokých škol se zapojilo k protestní akci Týden neklidu. Vy jste na adresu akce krom jiného řekl, cituji doslova: "Dělat akce takového typu je velmi nešťastné. Chápu to do jisté míry jako studentskou recesi." Můžete, pane profesore, stručně vysvětlit, proč považujete Týden neklidu za nešťastnou akci?

No, považuji to jako studentský happening, něco, co si studenti samozřejmě mohou organizovat, ale nemyslím si, že se mohu jako rektor univerzity k něčemu takovému připojit. Myslím si, že jako rektor se musím snažit o to, aby se moje instituce, tedy Masarykova univerzita v tomto konkrétním případě změnila k lepšímu, aby lépe odpovídala na to, čím je povinována obecně veřejnosti, svým posláním, aby se na ní zlepšovaly podmínky studia a výzkumu a samozřejmě, abych tou reputací přispěl k tomu, aby veřejnost obecně věděla, na co vlastně ty prostředky vynakládá.

Dají se vaše slova vyložit i tak, že vysoké školy při jejich současné úrovni v České republice si víc peněz nezaslouží?

Myslím si, že vysoké školy by měly dělat mnohem víc vlastní činnosti, aby si těch víc peněz zasloužily.

I to rozebereme v tomto pořadu. Deník Právo cituje v souvislosti s vašimi výhradami k akci Týden neklidu ještě následující výhradu, cituji doslova: "Veřejnost musíme přesvědčit v delším časovém období a jinými metodami." Pokud byste měl odpověď na otázku, v čem především se podle vás nepodařilo veřejnost přesvědčit v souvislosti se stavem českého vysokého školství, jak by odpověď zněla?

Já si myslím, že základní chybu udělala většina vysokých škol v tom, že se v tom předchozím období, míním tím specificky za vlády Zemanovy a ministra Eduarda Zemana, že přistoupily na to, že se budou držet striktně limity nárůstu počtu posluchačů, že se nebudeme dívat na to, abychom rozšiřovali možnosti studia reorganizací studijních programů, rychlejším přestupem na stupeň bakalář, magistr, ale místo toho, že se školy téměř všechny sešikovaly k tomu, že vlastně podporovaly to, že ani jeden student navíc, více studijních příležitostí je něco, co nám odčerpává peníze.

Jaké máte vysvětlení pro to sešikování? Je to konzervativní myšlení u těch, kteří vedou vysoké školy v České republice?

Já si myslím, že to konzervativní myšlení je na vině a že je to něco, co ovšem k tomu akademickému prostředí do jisté míry patří. Samozřejmě lidé na vysokých školách jsou především odborníci ve svých oborech a k tomu tak trošku patří klapky na očích a přehlížení takových těch širších souvislostí. Podívejme se na většinu vysokých škol, jak zejména ty starší školy si udržují hranice mezi jednotlivými fakultami, jak se snaží o to, aby tam pokud možno nebyly přesahy, cokoliv, co má nějaký širší profil, tak u /nesrozumitelné/ studia, tak se na to většinou lidé z vysokých škol, z těch tradičních oborů dívají jako na něco, co je tak trošku póvl a trošku něco, co musíme tolerovat, protože to letí, ale není potřeba tomu moc dávat zelenou.

Vy jste ve svých odpovědích už něco naznačil, ale i když v deníku Právo mluvíte o jiných metodách, kterými by bylo vhodné přesvědčit veřejnost o stavu a především o řešení problémů vysokých škol. Máte na mysli jenom tu metodu, že by vysoké školy měly pracovat na sobě, nějak zlepšit veřejný zájem ve vztahu ke vzdělávání vysokému školství a teprve tím se podaří veřejnost přesvědčit. Je to ta metoda?

Já docela věřím, ano, v něco, co by bylo parafrází toho Kennedyho citátu, tuším, Ptej se, co může tvá země udělat pro tebe, ale ptej se ty, co můžeš udělat pro svou zemi a že v okamžiku, kdy vysoké školy budou věrohodné, že skutečně se jim jedná především o rozvoj vysokoškolské vzdělanosti výzkumu, nikoliv o zachování sama sebe jako institucí a pracovních míst a té struktury, řekněme, trošku archaičtější, která se na nich vyvinula, takže tady toto, ta věrohodnost, že je to nejspolehlivější cestou k tomu, aby společnost nebo veřejnost to náležitým způsobem ocenila.

Jak často takto vystupujete s těmito myšlenkami na konferenci rektorů?

Já se snažím takhle vystupovat vždycky, takže...

Cítíte se jako černá ovce mezi rektory?

Ne, to v žádném případě, ne.

Kolik vás je s takovým myšlením?

Jemináčku, já to nepočítám.

Ale jste v menšině?

Já se snažím řídit podle sebe a netvrdím, že jsem ve většině.

Tedy jste v menšině. Pro úplnost, studenti českých vysokých škol, kteří se zapojili do akce Týden neklidu, chtějí politiky vyzvat k řešení neutěšené finanční situace ve vysokém školství. Jde především o peníze. Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michaela Tůmová Týden neklidu podporuje a v rozhovoru pro BBC říká, že i z tohoto důvodu:

Michaela TŮMOVÁ (zvukový záznam): Já studuji výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě a nedostatek peněz se projevuje například tím, že tam máme hodně málo prostoru a vlastně třeba máme figurální kresbu, kde máme akty a musíme si je platit vlastně sami. Anebo, když chceme jezdit na nějaké exkurze, tak máme velmi málo příspěvků od školy a všechno si musíme financovat sami, takže je omezená možnost vlastně třeba vyjet do zahraničí na nějaké výstavy nebo tak.

Odpovídá v rozhovoru pro BBC studentka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michaela Tůmová.

Podobné argumenty má i student filozofické fakulty téže univerzity Jakub Jareš.

Jakub JAREŠ (zvukový záznam): A pak asi největší problém jsou knihovny, protože v naší knihovně není nejmodernější literatura, nemůžeme si dovolit odebírat časopisy, které bychom potřebovali.

Říká pro BBC student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jakub Jareš. Sociolog Petr Matějů v souvislosti se studentským protestem Týden neklidu v deníku Mladá fronta DNES napsal, cituji: "Na první pohled je sympatické, že organizátoři prohlašují, že si touto akcí chtějí na politické reprezentaci vynutit komplexní, či dokonce radikální reformu českého vysokého školství. Stačí se však začíst do jejich prohlášení a pozorně naslouchat těm, kteří akci podporují, aby člověk zjistil, že o žádnou komplexní, natož pak radikální, reformu nejde." Je rektor Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška přesvědčen o tom, že i sami studenti českých vysokých škol jsou připraveni na radikální reformu?

Mluvit o tom, jestli jsou, nebo nejsou studenti připraveni, to znamená nejen zkoumat jejich vlastní připravenost v tomto okamžiku, ale i schopnost reprezentantů vysoké školy jim vysvětlit, jaké změny je vlastně potřeba dělat a k čemu ty změny povedou. Já nemám pochyby o tom, že například myšlenka na to, platit školné tak, aby bylo povinné pro každého studenta vysoké školy, že není něco, co naplní studenty nadšením. Na druhou stranu v okamžiku, kdy jdeme do seriózních analýz, podíváme se, jak vypadá trend ve světě, tak z toho lze v celku přesvědčivě dojít k závěru, že není jiné cesty, že například i ta studentka, která zmiňovala, že dostávají málo dotací, málo příspěvků na to, aby mohli vyjet do zahraničí, takže nikdy nebudou mít vysoké školy na to, aby hromadně zaplatily každému veškeré náklady, které znamenají vyjet do zahraničí, ale musejí mít nějaké fondy, ze kterých budou platit těm sociálně slabším. V okamžiku, kdyby všichni studenti nějakou částkou přispívali na své vzdělání, tak by se i tady v tomto ta situace podstatným způsobem zlepšila.

Petr Matějů společně s Radimem Valenčíkem napsal jeden text nazvaný Kdo brání reformě vysokého školství, a proč ten text byl uveřejněn v knize Vyšší vzdělání jen pro elitu a doslova píší: "Druhý kámen úrazu spočívá v tom, že skutečná reforma financování vysokého školství by nutně vedla k posílení odpovědnosti vysokých škol za konečný produkt, jímž je absolvent ucházející se o zhodnocení toho, co se ve škole naučil na trhu práce. Tento nevyhnutelný důsledek skutečné reformy financování vysokého školství žene do jednoho tábora ideologické odpůrce reformy a některé intelektuály a představitele vysokých škol, kterým současný stav přes stupňující se protesty ohledně nedostatku financí nakonec vyhovuje víc, než hluboká reforma." To znamená, z toho, co už jste v tomto pořadu řekl, tak vám ta slova konvenují?

Ne, nikoliv, toto je jediná věc, ve které bych s pány Matějů a Valenčíkem radikálně nesouhlasil. Myslím si, že vysoké školy by neměly sklouznout do toho, že budou poměřovat svoji kvalitu tím, jak je to tam formulováno, totiž uplatnitelností absolventů okamžitě po absolvování vysoké školy. Když se podíváte na ten koncept zainteresování budoucích zaměstnavatelů na tom "finálním" produktu, tak to vlastně znamená, že z vysokých škol by se stala jakási profesní průprava. Myslím si, že...

Promiňte, to znamená, že podle vašeho názoru by neměla být poměrně silná vazba mezi nároky studentů na zaměření studijních programů a také pak uplatnitelností na trhu práce?

Uplatnitelností na trhu práce ano, ale nikoliv v tom pojetí, jak to tito autoři poté rozvádějí, buď přímo v té formulaci, nebo někde blízko toho, kde se jim totiž jedná o to, aby vlastně de facto ti budoucí zaměstnavatelé tady tohle přímo poměřovali. Já si myslím, že ta otázka té uplatnitelnosti je dána samozřejmě širším způsobem schopností orientovat se na trhu práce, využívat těch znalostí, které člověk nabyl v průběhu toho vzdělávání, nejenom v tom prvním zaměstnání, do kterého nastoupí okamžitě po absolutoriu. Tam dokonce já si myslím, že může nastat nějaké období, kde se ještě musí naučit nějaké konkrétnosti té které profese, ale pro mě je skoro podstatnější podívat se na to, jak to vypadá deset let po absolutoriu vysoké školy, nebo jak to vypadá v posledním zaměstnání, do kterého nastupují předtím, než nastupují do důchodu. My jsme si na univerzitě dělali, tuším, dvě nebo tři řady takových srovnání právě toho střednědobého uplatnění s odstupem několika let po absolvování vysoké školy a toto si myslím, že jsou údaje, které vypovídají mnohem lépe, než ta formulace, která v tom, co jste citoval, spíš míří na to bezprostřední uplatnění těsně po vysoké škole.

Pokud by závěr té první části Interview BBC měl Jiří Zlatuška shrnout odpovědí, velmi stručnou a heslovitou odpovědí na otázku, kde vidí především rezervy vysokých škol při samotném procesu reformy vysokého školství v České republice, jak by heslovitě ta odpověď zněla?

Já si myslím, že je to především vnitřní reforma studijních programů, strukturace toho, co nabízejí, zmobilizování sil uvnitř vysokých škol ve prospěch plnění toho nejzákladnějšího poslání, totiž dávat vzdělání uchazečům o studium a dávat je různým způsobem na různých školách, tady nepochybně kamenné univerzity budou v jiné pozici než regionální školy vzrostlé z někdejších pedagogických fakult.

Co by vysoké školy mohlo k této úvaze a k těmto krokům přinutit?

Já jsem trošku skeptik k tomu, že takovéto kroky vycházejí, nebo vycházely v historii zevnitř vysokých škol. Historie evropských univerzit ukazuje všechno, jak se školy měnily, bylo většinou dáno tím vnějším tlakem panovníků, vlád, státního establishmentu, který ty vzdělance nějakým způsobem potřeboval.

To znamená, že je na vině vláda a ministerstvo školství, že netlačí na tuto proměnu vysokých škol?

Myslím, že je to obojí, je to jak vláda i ministerstvo, že příliš mnoho se nechává řídit tím, nad čím se usnese Česká konference rektorů, řekněme, nebo Rada vysokých škol, víceméně konsensuálním způsobem, který většinou jde k tomu nemít nic, co by nám uškodilo v průměru a netlačí vlastně na to výraznějším způsobem, aby se skutečně...

Kterými konkrétními kroky by vláda a ministerstvo školství mohlo přitlačit?

Já si konkrétně myslím, že je to více se dívat na to, o které studijní programy vlastně mají školy, mají studenti zájem.

To znamená více dotovat ty, kam se hlásí nejvíce uchazečů?

Vlastně přispět k tomu, aby se školy také jakýmsi způsobem strukturovaly do toho, že skutečně vzniknout vysoké školy, výzkumné univerzity a je důležité to brát, vysoké školy jako celek. Nevěřím na to, že se uvnitř škol vyplatí dělat specializované studijní programy, které budou jakýmkoliv způsobem vytrženy z toho zbytku, protože to potom zcela zničí prostupnost mezi jednotlivými částmi té vysoké školy a je nutné smířit se s tím, že v okamžiku, kdy budeme mít reálně fungující trojstupňový systém studia, tady velkou brzdou je v řadě oborů akreditační komise, takže budou školy, které se prostě budou specializovat víc na bakalářské studium a ty další školy, které budou také nad tím bakalářským studiem výrazně pěstovat studium doktorské a magisterské.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je rektor Masarykovy univerzity v Brně, senátor Jiří Zlatuška. Další téma - podrobnější rozbor některých aspektů reformy českého vysokého školství. Začněme ještě statistikou. Počet studentů na českých vysokých školách se v tomto akademickém roce opět zvýšil. V bakalářských a magisterských programech je zapsáno 247 tisíc studentů. V roce předchozím to bylo o 16 tisíc studentů méně. Podle statistik Evropské unie z roku 2001 má Česko nejméně absolventů vysokých škol ze všech členských a vstupujících zemí, s výjimkou Itálie. Zatímco v Evropské unii je průměr čtyřicet absolventů na tisíc obyvatel, v České republice je to dvacet šest. Kdy je podle vás reálné, aby se Česká republika mohla dostat k průměru Evropské unie?

To bude velmi dlouho trvat. Dnes máme to procento devatenáctiletých, kteří nastupují na vysoké školy, velmi nízké. Tuším, že se to pohybuje někde mezi pětatřiceti, nejvýš čtyřiceti procenty, spíš někde k těm pětatřiceti procentům. Když se někdy užívá to číslo padesát procent, to se bere obecně i z lidí, kteří jsou starší a hlásí se na vysoké školy. Dobré je také si uvědomit, že tady v těch údajích /nesrozumitelné/ se jedná i o jakousi kumulovanou strukturu absolventů těch vysokých škol, které byli v předchozích letech, takže i kdybychom teď zdvojnásobili počty studentů, tak samozřejmě v těch statistických údajích to bude trvat velmi dlouho, než se k tomu dostaneme.

Velmi dlouho, můžete přiblížit rámcově?

Rámcově jsou to desítky let, to za kratší dobu než deset, patnáct let se nedá s těmito čísly nějak výrazněji pohnout. Je přitom významné, že ten hlad po vzdělání vysokoškolském je evidentní. Na Masarykově univerzitě třeba letos máme o 18 % přihlášených fyzických osob víc, než jsme měli v loňském roce. Tam je ten nárůst je zhruba šest tisíc, což je přibližně počet, který nastupoval do prvního ročníku.

A co námitka selekce, že zkrátka, pokud byste chtěli uspokojit všechny, kteří se hlásí, tak nebude vysokoškolské vzdělání, má-li vůbec být, výběrovým vzděláním?

Nepochybně neuspokojíme všechny, kdo se hlásí. Zase za svoji školu mohu říct, že Masarykova univerzita je vlastně v poměru těch, kteří se dostaví k přijímacím zkouškám a ti, kteří potom usednou v prvním ročníku, tak je vysokou školou, která vybírá své absolventy úplně nejpřísněji ze všech vysokých škol v Česku, s výjimkou škol uměleckých. My máme pětatřicetiprocentní selektivitu, což je vyšší selektivita než všechny ostatní školy, jak říkám, než ty umělecké. Není pochyb, že budou školy, které si budou tímto způsobem i v budoucnu vybírat a současně by ovšem měly být školy, které dají příležitost i těm, řekněme, průměrným nebo mírně podprůměrným.

Nemůže to ale vést pak, dovolím si to říct tvrdě, ke znehodnocení úrovně vysokoškolského vzdělání v zemi?

Já se domnívám, že ty elitní obory, vysoce selektivní obory budou vždycky omezené na relativně malý počet škol, tak jako v minulosti, když bylo vysokoškolské vzdělání přístupno malé části populace, tak tomu tak také bylo. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že středoškolské vzdělání v mnoha pracovních činnostech, v mnoha oborech prostě dneska nestačí, že ty společnosti, které nemají dostatečný počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, tak prostě nejsou schopny v tom dnešním světě konkurovat a jestliže se hovoří o tomhle nebezpečí, že bychom mohli být prostě jenom montážní dílnou Evropy, tak jediná cesta, jak tomuto čelit, je poskytovat širší rozhled, lepší vzdělání většímu množství lidí.

Studenti v rámci svého protestu Týden neklidu tvrdí, že stát by měl dát vysokým školám daleko víc peněz z rozpočtu, ze státního rozpočtu. Připomeňme si slova studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jakuba Jareše.

"Tak, konkrétně ten cíl je jasný. Navýšit rozpočet vysokých škol pro příští rozpočet tak, by tam bylo nejméně 5,2 miliard a potom dlouhodobější cíle jsou, aby se ten rozpočet vysokých škol zvednul z 0,78 % HDP, kolik dostáváme dnes, na běžný evropský průměr, který je 1,5 % HDP. To je náš cíl, tudíž navýšení z osmnácti miliard, kterou jdou dnes do vysokého školství na cirka třicet dva," říká student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jakub Jareš.

Tento požadavek považujete za legitimní, byť s tím Týdnem neklidu nesouhlasíte?

To je samozřejmě chvályhodný požadavek. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že kdyby bylo zavedeno školné povinné pro všechny studenty ve výši deset tisíc korun ročně, což by bylo zhruba něco, co by se běžně dalo dosáhnout, tak s tím počtem vysokoškolských studentů, které máme, bychom v podstatě realizovali tady toto navýšení.

To znamená, že by nebylo zapotřebí přidávat víc peněz ze státního rozpočtu?

Já si myslím, že by bylo vhodné přidávat, nicméně, když mluvíme konkrétně o této cílové částce, tak ta částka by byla v principu realizovatelná.

Nelobbuje teď Jiří Zlatuška za Jiřího Zlatušku, protože vy jste i přes odpor ministerstva školství vypracoval nedávno společně s Václavem Roubíčkem návrh na systém poplatků za vysokoškolské studium. Vladimír Špidla na to doslova řekl: "Dokud bude u moci tato vláda, školné na vysokých školách nebude." Vzdal jste se toho, že ten váš návrh pravděpodobně neprojde v obou komorách parlamentu?

No, předně to, co s kolegou Roubíčkem předkládáme, to není školné. To je možnost škol určit si, jestli si budou určovat poplatky a určit si je do maximální výše, která odpovídá zhruba osmi nebo možná desetitisícům korun za rok. Školné tak, jak bych si ho představoval, by byl skutečně povinný poplatek pro každého vysokoškolského studenta, to není něco...

Ale ani s touto alternativou, to znamená s možností, pokud se k tomu vysoká škola rozhodne, ministerský předseda nesouhlasí a snad jedinou stranou, která vás podpořila bez výjimky, byla Občanská demokratická strana a někteří poslanci a senátoři US-DEU.

Já doufám, že nakonec převládne zdravý rozum, že tak, jako v řadě jiných těžkých kroků, které vláda musí činit, například v reformě veřejných financí, že i tady toto nakonec zvítězí.

V případě, že nezvítězí, tak se bude dít co, podle vás?

V případě, že nezvítězí, tak vlastně tato možnost zůstane nevyužita a samozřejmě vysoké školy zdaleka nebudou dávat České republice tolik, kolik by mohly. Je zde reálné nebezpečí, že v řadě jiných zemí bude školné zavedeno, v České republice nikoliv, respektive, že vysoké školy možná začnou využívat nedávné změny v zákoně, ve které, ve studijních programech, kde se používá cizí jazyk, je možné zavést ničím neomezené školné. Jinými slovy, jestli má...

Počkejte, on už existuje v současnosti v českém právním řádu, existuje možnost takového právního výkladu, že vy jako rektor Masarykovy univerzity byste de facto mohl na vaší univerzitě vybírat školné?

V rámci zákona o lékařských povoláních byla přijata drobná změna zákona, která podle mého názoru umožňuje v kterémkoliv studijním programu, kde studuje někdo, kdo studuje v cizím jazyce, čili například jeden slovenský student v programu s českým jazykem, uložit všem studentům, všem ročníkům, všem oborům v rámci toho studijního programu školné, a to neregulované školné. Dokonce ten zákon jde trošku dál, on to ukládá jako povinnost.

Ale jenom u lékařských fakult, abych tomu...

Ne, nikoliv. Ten zákon prošel takovým zvláštním způsobem jako změna vysokoškolského zákona v rámci projednávání zákona o lékařských povoláních.

To znamená, že už teď máte vy jako rektor možnost vybírat školné?

Já se domnívám, že ve všech programech, kde studuje někdo v cizím jazyce, tedy jeden jediný slovenský student, nebo kde se dává jeden kurz, který je v cizím jazyce, tak je možné zavést na regulovaný poplatek.

Uvažujete o tom jako rektor, že byste to uplatnil na vaší fakultě, respektive na vaší univerzitě?

Co se mě týče, tak já se snažím jít cestou méně konfliktní a snažím se s kolegou Roubíčkem předložit návrh o zavedení těch volitelných poplatků v podstatě mírnější formě.

V případě, že by neprošel, tak byste o tom uvažoval, že...

O tom bych samozřejmě uvažoval.

Že by Masarykova univerzita byla první, která by tento precedent zavedla?

Nevím, jestli by byla první, to já nemohu odhadovat, to udělají další kolegové rektoři.

Když budu opět citovat z textu sociologa Petra Matějů z deníku Mladá fronta DNES, on doslova napsal: "V rámci OECD patříme k zemím, které z veřejných prostředků vydávají na vysoké školy nejméně. Málokdy se ale konstatuje, že totéž platí o financování ze soukromých zdrojů. Nejen ze školného, ale například z výsledků výzkumů realizovaných v partnerství vysokých škol se soukromými firmami, z darů a tak dále." Není tedy na vině, protože nemýlím-li se, tak právní řád České republiky to v současnosti umožňuje, aby vysoké školy měly soukromé mecenáše, aby měly peníze z výsledků výzkumů uskutečňovaných v partnerství se soukromými firmami a podobně. To znamená, jste přesvědčen o tom, že například vy nebo jiné vysoké školy dostatečně využívají tuto možnost?

Předně bych opravil malinko ten citát kolegy Matějů. Myslím, že méně ještě než my vydává Mexiko a Turecko ze zemí OECD, že na tom nejsme úplně nejhůř, ale to není nic chvályhodného. U těch darů, tam bych jenom konstatoval, že vysoká škola typu třeba Masarykovy univerzity nebo Karlovy univerzity prostě nemůže žít z darů. Ty dary se dají používat pro to, aby se například zafinancoval nějaký speciální studijní program. Dostali jsme takhle nedávno příspěvek například od Komerční banky, který se týká správního studia, které děláme dohromady s francouzskou univerzitou tak, aby se daly realizovat nějaké náročnější věci. Dostali jsme jakousi formu daru od dědiců pozemku, na kterém chceme realizovat nějaké rozvojové aktivity, ale rozhodně tohle nemůže zachránit financování té školy jako celku.

Velmi stručně odpověď na jednu z otázek, která se opakovala, přišla prostřednictvím elektronické pošty. Jde o kauzu brněnské filozofické fakulty a jejího děkana Jana Pavlíka, který u soudu se brání tomu, že je evidován v seznamu agentů, tak některé otázky, které přišly, se týkaly toho, zda, když soud neočistí Jana Pavlíka, zda jako rektor byste se přikláněl k tomu, aby nevykonával funkci děkana filozofické fakulty vaší univerzity?

Já znám ty materiály, které k této kauze jsou v archivech. Tam je konstatováno z roku 1980, že děkan Pavlík nespolupracuje, není ochoten donášet.

Podle vás ho tedy soud očistí?

Já pevně věřím, že ho očistí a dneska také na tom státní byly vlastně předloženy písemné výpovědi těch pracovníků z StB, které dokazují, že nespolupracoval.

Nebude tedy nutné řešit, zda by měl odejít?

Já to považuji za vyloučené.

Konstatuje rektor Masarykovy univerzity v Brně, senátor Jiří Zlatuška. Děkuji za čas, který jste věnoval pořadu Interview BBC. Někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

CITACE ROZHOVORU V MÉDIÍCH

Klidný Týden neklidu

Lidové noviny, 3. 4. 2004, názory, autor: Petr Zídek, strana: 10 - Archaičnost vysokých škol změní jen radikální reforma, studenti po ní ale nevolají

Změní něco protesty vysokoškoláků, které proběhly v tomto týdnu? Zvolili jejich organizátoři přiměřené prostředky? A bojují vůbec za správnou věc? Na první dvě otázky zní odpověď ne, třetí vyžaduje trochu více nuancovaný pohled.

Čeští studenti doposud nepochopili, že politika je cynická hra. Od státu si něco vymůže jen ten, kdo dokáže věrohodně hrozit narušením chodu společnosti.

Průvod pouhých dvou a půl tisíc lidí (tedy asi jednoho procenta všech vysokoškoláků), skandování hesel ani vypouštění balonků politiky jistě z letargie nevyvede. Chtějí-li studenti uspět, budou muset skutečně "přitvrdit", jak někteří z nich slibují. Dlouhodobá stávka, zablokování komunikací či nějaké to pouliční násilí, to jsou většinou prostředky, na které politici slyší.

K vlastní škodě se čeští studenti během zahraničních stáží od svých západoevropských kolegů moc nepřiučili, jak demonstrovat: umí tu vůbec někdo udělat pořádný Molotovův koktail?

Archaická struktura

Přejděme ale k jádru věci. Jsou požadavky studentů a jejich pedagogů oprávněné? Studenti chtějí vlastně jediné - zvýšit množství finančních prostředků, které proudí do vysokých škol z veřejných zdrojů. Takový požadavek je jistě na místě: vysoké školy u nás dostávají v poměru k HDP mnohem méně peněz než vysoké školy v rozvinutých zemích. Navíc tato vláda i vlády minulé navýšení slibovaly, ale nikdy nenaplnily. Upozornit na to, že politici lžou a neplní sliby, mívá na demokracii blahodárné účinky. Díky studentům si třeba voliči v příštích volbách zvolí jiné správce svých veřejných záležitostí.

Nedostatek peněz tvoří ovšem pouze malou část vysokoškolských neduhů. České vysoké školy jsou skutečně "trošku archaičtější struktura", jak v rozhovoru pro BBC řekl rektor Masarykovy univerzity a senátor Jiří Zlatuška. Tuto archaičnost může změnit pouze radikální reforma, po níž však nevolají ani studenti ani vyučující.

Mnohým z průměrných a podprůměrných studentů nepochybně vyhovují nedůslední a úsilí nevyžadující profesoři. Mentalitě a charakteru českých vysokých škol se ostatně přizpůsobili i organizátoři protestů: pročpak asi "týden neklidu" vyvrcholil již ve čtvrtek? Jednoduše proto, že pátek velká část studentů ani jejich učitelů nepovažuje za pracovní den.

Archaická struktura se projevuje také v personálním obsazení vysokých škol. Třeba na Univerzitě Karlově je více než 45 procent pedagogických pracovníků ve věku nad 50 let. Jinde to nebude lepší, spíše horší. Kontinuita s minulým režimem je zřejmá, očista po roce 1989 šla jen po povrchu. Na vysokých školách běžně najdeme agenty StB, bývalé komunisty nebo v nejlepším případě normalizační konformisty. Někteří z nich jsou sice vynikající odborníci, mnozí však nikoli. To studentům nevadí?

Vysoké školy jsou samosprávné organizace, takže nic nebrání této archaické struktuře, aby se dál reprodukovala. Dnešní profesoři rozhodují o tom, kdo za 30 let zaujme jejich místa. Pro mnohé talentované studenty je nezájem o akademickou kariéru v první řadě nikoli otázka peněz, ale dobrého vkusu. A co školné? Hovoří-li se o reformě vysokých škol, je nutné mluvit o školném. To by vyřešilo nejen otázku peněz, ale také by narušilo onu archaickou strukturu.

Ten, kdo do něčeho investuje vlastní peníze, bude zřejmě více usilovat o kvalitní protihodnotu. Organizátoři "týdne neklidu" však učinili vše, aby se tomuto tématu vyhnuli. "Diskuse o školném je bezpředmětná, dokud nebude dosaženo úrovně financování běžné v rámci EU," stojí v jejich propagačním materiálu. Diskuse o školném samozřejmě předmětná je, těžko však očekávat, že by za jeho zavedení studenti demonstrovali.

Otázka školného názorně ukazuje začarovaný kruh, do něhož se vysoké školy dostaly. Zavedení finanční spoluúčasti studentů a systému půjček vyžaduje rozhodnou iniciativu státu. Současná vláda však vinou ideologické zaslepenosti takové řešení odmítá. Místo něho preferuje status quo, který je mnohem sociálně nespravedlivější: chudí platí ze svých daní vzdělání budoucím bohatým, a navíc jsou studenti vybíráni v absurdní loterii nazývané přijímací zkoušky.

Vláda odmítá školné, ale zároveň není schopna zajistit důstojné fungování vysokých škol z veřejných zdrojů. Klidný Týden neklidu ničemu moc neprospěl. Studenti by měli své protesty stupňovat a usilovat při nich nejen o peníze, ale hlavně o skutečnou reformu vysokých škol.