Václav Moravec moderátor

Ladislav Horáček ve studiu BBC

Portmoneum, Muzeum Josefa Váchala v Litomyšli, nadace Paseka nebo Škola restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Za těmito projekty stojí nakladatel Ladislav Horáček. "Malé, leč progresivní," tak charakterizoval Nakladatelství Paseka někdejší prezident Václav Havel. Jeho prezidentské projevy právě nakladatelství Paseka v devadesátých letech vydávalo.

Václav HAVEL (zvukový záznam): Mnoho věcí je o mně známo, ale málo je známo o těch různých projevech, které mám na těch různých koncích světa. A já jsem vděčen nakladatelství Paseka, že aspoň dík jemu, aspoň ti, kteří se o to zajímají, mají příležitost se s těmito projevy seznámit.

Pátý březen 1996 a slova tehdejšího prezidenta Václava Havla. Nejen o tom, jak se žije jednomu českému soukromému nakladateli, bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl jeden z prvních, ne-li první soukromý nakladatel v České republice po listopadu 1989 Ladislav Horáček. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Tak jste první?

Já myslím, že jo, že jsme to založili první. Zkrátka knížky pak třeba vydal někdo dřív, ale oficiální založení nakladatelství, myslím, že ano.

Jak dlouho to trvalo, než jste založili a než jste vydali první?

No, tak to dýl než půl roku.

Tak dlouho?

No, tak to se muselo ..., tenkrát to nebylo vůbec lehký, protože to jste přijel do tiskárny a tam vám řekli: "Jo, vy jste soukromý, no tak to ne," a chtěli hned úplatek. Já úplatky nedávám, takže to bylo velmi problematický. My jsme objížděli celou republiku asi tři měsíce, než jsme vůbec sehnali tiskárnu.

Tehdy bylo velmi málo tiskáren, to znamená, měli pravděpodobně tiskaři hodně práce?

Já si myslím, že to bylo všechno umělé z té doby před listopadem, protože tenkrát trvalo vydat knížku někdy i dva roky a napřed se to muselo všude schvalovat a tak a tiskárny měly příděly papíru a udělaly třeba ten náklad omezenej tím papírem a ty nakladatelství měly příděly papíru a nesměly jich víc spotřebovat. Bylo to všechno hrozně svázaný a ty vůbec nebyly zvyklý ..., teďka máte knížku za tejden hotovou. Ale to, když jsem v té době slyšel, že někde v Japonsku vydali knížku za tři dny, tak jsem říkal, že to je nesmysl. Dneska už je to naprosto běžná věc.

Vy také umíte vydat knížku za tři dny?

Samozřejmě, pakliže ta knížka bude ..., myslím, že od té doby, kdy je redakčně připravena, tak se dá udělat za tři dny.

Když jsme spolu vedli první rozhovor, psal se rok 1993, tehdy jste mi říkal, že nejtěžší na práci soukromého nakladatele a vydavatele v Česku je odhadnout výši nákladu knížek, které se rozhodnete vydat. Platí to i po jedenácti letech?

To platí pořád a bude to platit, co bude knižní trh světem stát, abych tak řekl.

To po těch víc než čtrnácti letech soukromého nakladatelství nemáte, řekněme, dostatečně prošlapanou cestou do hlubin čtenářovy duše, že se ten náklad odhaduje daleko lépe?

To víte, že se to dá odhadnout lépe, ale když děláte novou publikaci, tak jako se seknete a někdy se seknete velice razantně. Třeba když jsme vydávali knížku Želary paní Legátové, tak jsme si troufli ji vydat pět set kusů a dostali jsme dokonce grand čtyřicetitisícový a když jsem pak do půl roku, jsme už měli deset tisíc výtisků, tak jsme grand vraceli, ale ten první náklad byl pět set kusů a dneska už je to padesát tisíc.

Kolik vydání vlastně mají Želary, když jste zmínil tuto knížku, o které se mluví v souvislosti s úspěšným filmem nominovaným na Oscara?

My ji dotiskujeme pořád. To je knížka, která se tiskne v podstatě pořád. Když dojde, tak se zase vytiskne. To je kniha, která je vlastně na žebříčcích už dva roky a vždycky vypadne z žebříčku akorát v té době, kdy je zrovna maličká prodleva, třeba týden prodleva mezi tím, co kniha je vyprodána a ještě není dotištěna.

Jaký musí být náklad u takové průměrné knížky, aby nakladateli neprodělala?

No, aby nakladateli neprodělala, to záleží také na vnitřních nákladech jednoho toho nakladatelství ...

Dejme tomu Paseky. Kolik vy musíte prodat knížek u daného titulu, abyste neprodělal?

U české literatury je to tak patnáct set, osmnáct set kusů, u literatury překladové, protože tam platíte navíc ten překlad, to celý za dva a půl tisíce, tři tisíce.

Když jste zmiňoval Želary jako knížku, kde jste byl jako nakladatel, lidově řečeno, při zdi, první náklad čtyři sta kousků a teď je z toho deset tisíc exemplářů, u kterých titulů jste ještě selhal při odhadování, ať už v tom pozitivním, jak už jste zmínil Želary, nebo v tom negativním, kdy jste měl, lidově řečeno, velké oči?

Prosím vás, to je skoro třetina produkce, kdy se spletete a nevyjde vám to a pak ty knížky buďto skončí v levných knihách, anebo je prodáváte léta. Na to, abyste je mohl prodávat léta, potřebujete kapitál, protože je potřebujte skladovat, to něco stojí. Knihkupci u většiny knih řeknou: "Jé, to už jsme měli, to už nechceme." Takže to je velmi problematické.

Až třetina, říkáte?

Já si myslím, že jo, že ... Jako odhadnout ten náklad přesně, samozřejmě splést se v tisících a desetitisících, tak to ne, to je, dejme tomu, deset, patnáct procent publikací, ale abyste to odhadl na stovky, tak to opravdu teda je víc možná než třetina.

Můžete říci, u které knížky, u kterého titulu jste nejvíc prodělal, není-li to obchodní partnerství?

Ne, to není obchodní tajemství. Na začátku to byla fotografická knížka Židovské hřbitovy, ale to byl takový přechod, který vlastně v roce 1992, kdy se úplně změnily náklady, protože za dob komunistických byly náklady určovány tedy vlastně státem trošičku, jak přes ten papír a všelijak, a ty náklady těch některých knih byly obrovský, byly sedmdesát tisíc, šedesát tisíc a taky sto tisíc. Potom po revoluci, teda po listopadu 1989 ten hlad po těch knížkách byl strašně obrovský a lidi kupovali všechno a ty náklady se ještě vlastně zvedly, jo, ještě byly dvojnásobné než předtím, a to v podstatě u čehokoliv. Když si vezmete, že Krvavý román Váchalův jsme vydávali ve čtyřiceti tisících, dneska bych si troufnul tak na dva tisíce, kdybych dělal obdobnou knihu.

Jak bylo řečeno, patříte k prvním soukromým nakladatelům v zemi po roce 1989. Paseku jste založil v prosinci 1989, od té doby se vaše nakladatelství profiluje jako zaměřené na historiografickou literaturu, českou i překladovou beletrii, poezii, esejistiku, populárně-vědeckou literaturu z oblasti přírodních věd a také už zmiňovaný Josef Váchal. Nápad mít soukromé nakladatelství datujete do začátku osmdesátých let, nemýlím-li se?

Ano.

Kdy konkrétně to bylo?

No, tak to já jsem tenkrát chodil tak po hospodách, protože nebylo vlastně co jinýho na práci a říkal jsem, že až bude po válce, že si založím soukromé nakladatelství. A jen co bylo naštěstí ne po válce, ale po tom pokojném převratu, tak vlastně do tří neděl to nakladatelství bylo založeno.

Kolik lidí jste tehdy zaměstnával na začátku, když jste začali vydávat první knížky?

Na začátku, když jsme začali vydávat první knížky, tak to byli vlastně tak tři lidi.

Teď jich máte desetinásobek, protože po čtrnácti letech zaměstnáváte více jak tři desítky lidí včetně knihkupců, kteří jsou v Pasece. V jednom z rozhovorů říkáte, cituji doslova: "Ta zodpovědnost za lidi, které zaměstnávám, je čím dál větší," konec citátu. Stává se vám, že citovaná zodpovědnost s sebou nese daň, protože zkrátka čas od času musíte vydat nebo vydáte titul, na kterém se jako nakladatel, lidově řečeno, zahojíte?

Takových titulů je v poslední době už málo, protože my vydáváme v poslední době vlastně spíš tu naučnou literaturu, ale v té kvalitě, že se to hodně kupuje. Ono nejde říct, že by se kupoval jenom škvár. Tady to obecenstvo, jak by řekl Karel Čapek, je velmi kultivované. Ono chodí do knihkupectví asi jenom pět procent lidí, ale ti, kteří tam chodí pravidelně, tak ti kupují spíš kvalitu než škvár.

Teď máte na mysli tu historiografickou literaturu jako Dějiny evropské civilizace, Velké dějiny zemí Koruny české nebo které konkrétně tituly?

Ano, tyto tituly v podstatě.

Proměnil se nějak vkus toho čtenářstva, toho publika, které máte vy jako Paseka?

Tak tam je to složité, to je složitější otázka. Je to otázka vlastně vytváření toho edičního plánu od počátku. Na začátku my jsme chtěli vydávat spíš takovou jako zábavnou literaturu a vydávali jsme věci, po kterých jsme toužili jako kluci. Můj přítel, pan Beránek, který se mnou byl u zakládání Paseky, tak ten měl strašně rád třeba Tarzana, tak jsme vydali Tarzana. Další byla Lenka nyní Kuryzová, která zase měla ráda květiny, tak si udělala knížku o kytkách. Tenkrát to bylo takový jako poloamatérský všechno, ale dneska už se to nakladatelství někam dostalo, na něco se specializuje. Dost velký byl přechod po příchodu Vladimíra Pistoria a dalších lidí z Mladé fronty.

Ano, nemýlím-li se, tak Vladimír Pistorius, někdejší ředitel nakladatelství Mladá fronta DNES, u vás pracuje už čtyři roky. On říká, že vždycky jako nakladatel by chtěl vydávat ty knížky, které sám čte. Vy si myslíte, že se vám to daří a že je vůbec možné takové nakladatelství provozovat, aniž by člověk zkrachoval, že bude vydávat ty knížky, které sám čte?

Já s ním v tomhletom trošičku nesouhlasím, protože já jsem vydal spoustu knížek, který rádi čtou moji přátelé a dokonce, které moji přátelé píšou a nejsem natolik sebevědomý, abych si řekl: "To, co se líbí mně, je dobré, to, co se mi nelíbí, je špatné." Já si myslím, že jsou věci, které, speciálně třeba knihy historické, to není tak, že když vydávám Ottův slovník naučný, že bych ho hned musel celý přečíst. Je to tak, že se snažím vydávat knihy užitečné.

Vy také jste upoutal pozornost sdělovacích prostředků v devadesátých letech, kdy Paseka pravidelně uváděla knihy projevů prezidenta Václava Havla tehdy v Kavárně Paseka na Vinohradech. Stačí si připomenout například rok 1996.

Václav HAVEL (zvukový záznam): Já ty projevy opravdu chtě nechtě píšu a vnímám jako jakési pokračování svého spisovatelství nebo své literární práce. Je to žánr pro mne nový, nikdy předtím jsem projevy nepsal, žádný zvláštní, kladoucí zvláštní nároky, mimo jiné i časové, že jo. Musím vždycky za víkend napsat jeden projev, tehdy, kdy mi ho naplánují. Ale přesto to vnímám jako kus své práce literární, svého přemýšlení o světě.

Slova někdejšího prezidenta Václava Havla z 5. března roku 1996. Sbírky projevů prezidenta jakoby se tehdy z edičního plánu Paseky vymykaly, zkrátka chtěli jste mít pozornost médií tím, že Havlovy projevy vycházejí v Pasece, nebo to byl tak dobrý artikl?

To nebylo ani tak, ani tak, to bylo úplně jinak. Pan prezident Havel přijel na moje pozvání si prohlédnout nově vzniklé Váchalovo muzeum v Litomyšli a tam jsme seděli na půdě, na normální obyčejné špinavé půdě a obědvali pstruhy, které upekl litomyšlský knihkupec Lubomír Švehelka a při těch pstruzích pan prezident řekl, že by u nás rád vydával projevy a pro mne to samozřejmě byla čest a rád jsem mu vyhověl.

To znamená, že nešlo odmítnout Havlovy projevy?

Ale šlo by je odmítnout, samozřejmě, ale proč?

Když jste řekl to v devadesátých letech, kdy národ stále Havla hltal, to nebyly tak dobrým artiklem projevy?

Prosím vás, projevy se samozřejmě prodaly, neprodělaly, ale vzal byste si do postele po dvou letech nějaký státnický projev sebelepší?

To byste se divil, co si člověk z pracovních důvodů musí vzít s sebou do postele a co je nucen číst. Rok co rok si čeští nakladatelé na veletrhu Svět knihy stěžují na nezájem státu o podporu domácí literatury? Jste přesvědčen o tom, že jsou takové nářky na místě, když i vaše nakladatelství Paseka může být příkladem toho, že se obejde bez státní pomoci a přitom vydává domácí literaturu, nové autory?

Já se budu snažit říkat to, co jsem říkal vždycky a možná, že to není pravda a že opravdu tu podporu ... Já myslím, že by potřebovaly spíš ty překlady tu podporu většinou, ale ...

Víc než ta domácí literatura?

Víc než ta domácí literatura. Ta domácí literatura vždycky se nějak prodá, ale je pravda, že vydáváme tak malonákladové věci jako je třeba Lubomír Martínek, Jirka Rulf, a to jsou velmi kvalitní věci a ty samozřejmě si podporu zaslouží a většinou ji i dostanou, i když to musí, to ... Já nevím, já si myslím, že nakladatelství není jenom podnikatelský subjekt, že je to trošku něco ještě jiného a že ten nakladatel musí taky šáhnout do tý svý kapsy a prostě vědět, že na nějaký knížce prodělá, i když ta knížka, nebo už dopředu ví, že na ní prodělá. Prostě ji chce vydat, protože má k tomu buď důvody takzvané bohulibé nebo osobní, že toho autora zná a má ho rád a ta knížka se mu líbí.

Volání tedy po nějaké pomoci nakladatelům a podobně je spíš voláním protekcionistickým?

To já bych neřekl. Já si myslím, že jsou opravdu nakladatelé, kteří pomoc potřebují, protože vydávají jenom tu literaturu, která je opravdu hodně malonákladová. To je třeba, takovým příkladem může být nakladatelství Torst, z těch ještě menších, novějších třeba nakladatelství Havran mého přítele Ivana Beránka. To jsou nakladatelství, která určitě potřebují pomoc. Paseka potřebuje pomoc konkrétními věcmi, ale není jich mnoho.

Kolikrát vašemu nakladatelství hrozilo, hrozilo-li vůbec, že jej budete muset rozpustit nebo zavřít?

Takové krize byly, myslím, že dvě. To byly velmi ošklivé chvíle, kdy jsme vlastně dlužili tiskárnám. První byla tedy, první se stala po otevření Váchalova muzea, kdy já jsem ten rozpočet, zkrátka ten rozpočet na tu přestavbu toho domu nebyl reálný, protože když se tam koplo, tak se zjistilo, že je to všechno jinak ...

Pro úplnost, na jaře roku 1991 jste koupil dům s Váchalovými freskami, rozsáhlé restaurátorské práce a rekonstrukce celého domu trvaly bezmála dva roky. To byl na začátku špatný podnikatelský záměr tedy?

No, to právě, to je to, co jsem chtěl ještě reagovat předtím. Špatný podnikatelský záměr ne, to v žádným případě. On to nebyl tak úplně podnikatelský záměr, ono to bylo prostě ..., já jsem to prostě chtěl zachránit. Ale pak mi to ..., pak tam byl na návštěvě nějakej ministr a říkal: "Co jste si to vlastně, co si to vlastně dovolujte, takhle dávat svoje peníze? Vy jste je měl zaplatit v daních státu a neměl jste si z toho dělat tady muzeum." Ale já tohohletoho teda opravdu lituju a ...

Co to bylo za ministra?

Já už si to nepamatuju, nebo to byl nějakej náměstek, každopádně to bylo velmi srandovní, protože místo, aby tedy na to dali nějakou dotaci, tak se chovali úplně zvláštně. Ale takhle by mohli dopadnout ti nakladatelé, co vydávají ty prodělkové věci, že by je někdo za to sprdnul, že to měli zaplatit v daních, místo aby tu knížku vydali. Tak v tom případě by musela ta vláda opravdu všechno dotovat. V tom případě, protože by to nemohli dotovat ti nakladatelé a dostalo by se to už úplně jinam, celá ta věc a mohli by to zase začít řídit, tak jako řídili za komunismu, prostě aby si to dělali tak, jak oni chtějí a aby ty, aby v podstatě ten podnikatel neměl vůbec možnost dělat, co chce.

To byl první okamžik. Ten druhý byl který, kdy ...

Ten druhý byl takovej, to byla taková velmi zvláštní věc. Já nebudu jmenovat už tu tiskárnu, ona už možná ani neexistuje, která nám dodala knížky místo v listopadu, tak nám je dodala někdy kolem 20. prosince. My už jsme ty knihy neměli možnost prodat, to byly vánoční tituly a my jsme jim najednou dlužili tři miliony, a to byl problém samozřejmě, který se musel řešit.

To bylo také na začátku devadesátých let? Tři miliony, to se, z dnešního pohledu se to jeví, že to nebyly velké peníze ...

No, z dnešního pohledu to nebyly velké peníze, ale to nakladatelství bylo maličké a bylo to někdy kolem poloviny devadesátých let. Přesné datum už vám neřeknu.

A stejně jste si nedal pokoj. Stál jste u založení Školy restaurování a konzervačních technik v Litomyšli někdy ..., to bylo v roce 1993, nemýlím-li se.

To bylo v roce 1993, to bylo souběžně s otevřením Váchalova muzea. Tenkrát se ty věci rodily jak houby po dešti a všechno rostlo pod rukama a bylo to báječný. To byla taková doba, do toho roku 1994 vlastně to byla doba vzniku všeho.

A dnes ještě sehráváte nějakou roli právě u ..., dnes už se nejmenuje ona Škola restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, je to institut a je to na úrovni vysoké školy, nemýlím-li se?

Ano, je to bakalářské studium vysokoškolské. Dnes už tam nehraju velkou roli. Dneska tam pomáhám, když je potřeba.

Když jsme spolu vedli náš druhý rozhovor, to se psal rok 1998, z něj jsem si vybral následující slova, opět cituji: "Když přišel 17. listopad 1989, tak jsem prvních deset dnů strávil v Melantrichu, kde jsem dělal takovou spojovatelku mezi nejrůznějšími osobnostmi a potom jsem zkrátka z tý politiky rychle utekl. Já vždycky, když vklouznu do politiky, když je potřeba, tak do ní vklouznu, ale pak z ní zase rychle vypadnu," konec citátu. Do politiky jste vklouzl na přelomu let 1997/1998, tehdy se mluvilo o sarajevské krizi. Vy jste byl u vzniku Unie svobody. Nevypadl jste z dnešního pohledu z projektu Unie svobody příliš brzy?

Ne, já jsem vypadl tak akorát, jakmile jsem poznal tu techniku tý politiky zblízka, tak jsem rychle utekl, ale taky kvůli tomu, abych mohl dělat nakladatelství ...

Jakou techniku politiky máte na mysli? To popište, prosím pěkně.

No, jakou techniku mám na mysli, to, že když založíte sebeušlechtilejší organizaci, tak ta politika má tu vlastnost, že vám tam přijdou okamžitě lidi, kteří tam nejdou kvůli těm názorům, ale že tam jdou kvůli svým kšeftům.

Takové lidi politika láká podle vás?

No, buďto jsou to lidi ... No, tak láká, samozřejmě, že je láká. Já nemyslím kšeftům jako bokovejm, ale kvůli tomu, aby měli hodně peněz a je jim celkem úplně jedno vlastně, co do té televize nebo vám tedy do televize nebo do rozhlasu říkají. To já si myslím dokonce, že třeba je maličko zahozená šance, ten televizní pořad, co máte teďka, protože tam, já bych si tam představoval nějakýho odborníka, já bych si tam představoval ekonomy, právníky, ale ti politici, ti vám tam budou pořád říkat jenom nějaké výmluvy a ... Já už třeba tyhlety pořady vůbec nesleduju ...

Z toho, jak jste skeptický, to vypadá, jako byste už v životě, až vás bude zapotřebí, nechtěl zase do politiky vklouzávat, protože jste nad ní zlomil hůl.

To teda máte pravdu.

A není to trochu skličující od člověka, který, jak jste sám sebe popsal, před listopadem 1989 mluvil o politice, veřejném životě v hospodách, těšil se, až skončí válka, jak jste to sám nazýval, a teď se zase dostáváte do té chvíle, kdy, jestli není nejlepší se bavit jenom o nich v hospodách a ...

Člověk stárne a uvědomuje si, že ty věci, které stojí za to, tak jsou mimo politiku. Politika je vlastně jenom prostředek k tomu, aby byl nějaký pořádek a u nás toho pořádku je teda velmi málo a já mám pocit, že ta politika jde už zase mimo lidi, že už se jako ... Víte, v těch devadesátých letech, tam to bylo takový jako vlastenecký nadšení a takovýhle ty věci, to jsem pořád cejtil, ale teďka už ne, teďka už to necejtím. Prostě to jsou ..., ti lidé dělají svou práci, někteří ji dělají špatně, někteří ji dělají lépe, ale víc je těch, co ji dělají špatně. Já jsem tuhle nemohl usnout, je to asi čtyři dni, a koukal jsem se od dvou hodin na jednání parlamentu. Tam se projednával nějaký ekologický zákon a naprostej nezájem těch poslanců, který tam byli, který stáli zády. Řídil to Ivan Langer, který byl jediný, který se o to zajímal, poněvadž to řídil, ale jinak ti lidi stáli k němu zadkem otočený, a když jim říkal, aby šli do lavic a věnovali se tomu bodu, tak se tomu vůbec nevěnovali, bylo jim to úplně jedno, furt tam proudili lidi do dveří, ze dveří. Prostě ten zákon odepsali předtím ještě, než vůbec byl jaksi na programu. Pak ho odhlasovali, nebo odhlasovali ho do dalšího čtení, ale odhlasovali tam pak ještě nějaký věci, takže jednou jich hlasovalo sto čtrnáct pro a jednou sto dvacet proti tomu samému, protože se to hlasování opakovalo a ještě ten Ivan Langer jim říká, jestli vědí vůbec, o čem hlasujou. No, já jsem tam, fakt jako opravdu u tohohle nemusím bejt.

Ale nenahráváte jim pak, protože nemůže to být byť nějaký jejich nezcela promyšlený záměr otrávit Horáčky a další, aby se o to nezajímali, protože ...?

Ale to já si zase ... Jestli myslíte, že bych měl nahradit všech dvě stě poslanců, tak to by byl jinej režim ...

Ne, to nemyslím. Teď mi jde o to, že tím, jak se politici chovají, donutí ty, kteří je volí, se o to nezajímat a nekontrolovat je.

No, to já myslím, že každý z nich takový záměr samozřejmě nemá a že spíš maj prostě zájmy svoje a spíš jsou to, většina z nich, jsou to trošku jaksi lajdáci a já nevím. To je ...

Jak často se stýkáte s lidmi, kteří s vámi byli v roce 1997, respektive 1998 při zakládání Unie svobody a bavíte se s nimi o politice?

Já mám pocit, že vůbec ne. Já se občas potkávám s Petrem Marešem, ale o politice už se s ním nebavím. To je ale tak, když říkám občas, tak to myslím jednou do roka. Ne, ne.

A vznik Unie svobody tedy z dnešního pohledu s odstupem, nemýlím-li se, 1997, 2004, to znamená sedmi let, šesti let ...

Šest let, no.

... promarněná šance?

Promarněná šance, no.

Proč?

Tak jsem to řekl do televize Michalu Prokopovi a tak to řeknu i vám. Protože tam byla obrovská šance udělat slušnou politiku, takovou bez korupce, bez všeho možného, ale já už dneska, když ti politici vystupují, když pravicová strana vládne s levicí ..., já prostě, já tomu nerozumím a nechci tomu rozumět a můžu vám říct, že mne to už i otravuje.

To znamená, že vás to otravuje natolik, že byste někdy v budoucnu, například v letošním roce, kdy se budou konat trojí volby, že byste k nim nešel?

To znamená i tuto možnost.

Až tak jste na tom, otráven?

No.

Ptát se vás na to, jestli ještě nejsou nějaké naděje, že by mohla vzniknout a usadit se na české politické scéně nějaká jiná strana?

Ale to víte, že jo, ale zase v těch prvních letech bude báječná a pak tam zase nalezou lidi, který báječný nejsou a stane se z ní to, co se stalo s Unií svobody, protože politika je kompromis a demokracie je opravdu jenom to nejmenší zlo z možných zel, jinak to není.

To je hodně pesimistický závěr. Vy jste pesimista?

Ne, já jsem velký optimista. Mám pocit, že si žijeme tady velmi dobře a že je tady v Čechách docela všechno prima, až na tu politiku.

Chcete tím říci, že v Čechách se žije dobře navzdory politice?

Navzdory politice.

Konstatuje první nebo jeden z prvních soukromých nakladatelů v České republice Ladislav Horáček, který byl hostem Interview BBC. Děkuji za třicet minut, které jste věnoval této rozhlasové stanici a někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.