Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle režiséra a producenta Ondřeje Trojana by se komerční televize v Česku měly více podílet na financování českého filmu.

Ondřej Trojan ve studiu BBC

Překvapení, i tak někteří filmoví kritici označují nominaci českého snímku Želary na Oscara. Nejen o oscarové nominaci snímku Želary bude následujících třicet minut. Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl producent a režisér Ondřej Trojan. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Před více než čtyřiadvaceti hodinami jste se dozvěděl právě od nás, od BBC, že váš snímek Želary je v nominacích na Oskara. Už jste stihl nominaci patřičně oslavit?

Tak oslavit ano v takovém kroužku kamarádů a sklepáků, kteří se vrátili v noci z představení ze zájezdu. Takže tuhle jaksi milou povinnost mám už za sebou. A teď mě čeká ta pracovní stránka té věci.

To znamená co konkrétně?

Tak především nějaká koordinace ze Sony Pictures, což je náš americký distributor, který se teď v Americe o ten film bude starat, takže dneska konkrétně to znamená vyřídit poštu a zadat spoustu úkolů, věcí, které po nás chtějí. Jsou tu různé videoukázky, vyrobit ještě jednu otitulkovanou kopii, poslat do Ameriky. Takže takových drobných úkolů je tam už dneska hodně.

O nich ještě bezesporu bude řeč. Ještě před uvedením snímku Želary do kin jste na internetových stránkách snímku na otázku, jaké publikum chcete filmem oslovit, napsal, cituji doslova: "Chci oslovit všechny lidi na zeměkouli. Náš film je krutý, krásný, jímavý a drsný a především doufám, že pravdivý a upřímný," konec citátu. Co především musí režisér a producent filmu v jedné osobě udělat pro to, aby jeho film oslovil lidi na celé zeměkouli?

Tak je to samozřejmě nadsázka. Já jenom jsem nechtěl vlastně se vymezovat pro nějaké publikum. Já si myslím, že to je film pro vnímavé lidi a ty jsou všude prostě.

Existuje nějaké univerzální publikum?

Myslím si, že ne, že to ani nejde, že to je dobře, že neexistuje univerzální publikum, ale existuje jakási univerzální konzumní masa. To jo, taková beztvará, ale univerzální publikum, myslím, že ne.

Zůstanu-li u vaší nadsázky, je to právě soška Oscara, která umožňuje zahraničním filmařům, aby jejich film oslovil lidi na celé zeměkouli, obrazně řečeno?

Tak je to určitě obrovská propagace toho filmu a samozřejmě, že ten zájem je pak o ten film mnohem větší. Už ta nominace je obrovská propagace pro ten film a už dneska se to promítlo do zájmu různých nákupčích, kteří by chtěli jak do kin, tak do televizí prostě ten film koupit, takže už dneska ráno jsem tam mělo od našeho agenta amerického maily, že tahle věc se výrazně pohnula hned po tom vyhlášení té nominace, takže to je samozřejmě fajn.

Kolik času jste věnoval před vyhlášením nominací na Oscara samotnému uvažování o Oscarech, zkrátka na kolik je Oscar oceněním pro dobrý snímek, nebo na kolik je tam i toho reklamního, té reklamní části Oscara jako prodejce jako filmu?

Ono to reklamní alespoň v té první fázi vlastně hraje strašně marginální roli. Ty akademici, ta sekce, která vlastně nominuje těch prvních pět filmů, tak to je jenom část vlastně té akademické obce. Je to jakási komise vyčleněná a vlastně ta oficiální projekce, kde oni se mohou podepsat, že ten film viděli, se pořádá jenom jedna v Los Angeles a oni ten film bodují. Vidí tam těch filmů, letos jich bylo padesát šest. Takže tady ta sekce má za úkol z nich, aby mohli hlasovat, vidět, jsou rozděleny na třetiny, tak každá prostě z nich třetinu těch filmů. Tam ta reklama, si myslím, nehraje zdaleka až takovou roli, jak pak v tom druhém kole, kde bylo to oslovit co nejvíce těch akademiků, aby ten film viděli.

Osmadvacátý leden, jak už bylo řečeno, znamenal pro Želary nominaci na Oscara, kterou vyhlásila herečka Sigourney Weaverová. Herečka Sigourney Weaverová ohlašuje Želary, které byly nominovány na Oscara dvacátého osmého.

Těší mě, že velice, že se to naučila vyslovovat. Krásné. A líbilo se mi také, že to tam měli s háčkem pěkně česky napsané.

Vy jste už, Ondřeji Trojane, řekl BBC, že jste ve skrytu duše doufal, že se Želary dostanou do pětice nominovaných snímků. Pojďme se podívat, na to, co musí tvůrce zahraničního filmu udělat pro to, aby se mezi snímky nominované na Oscara dostal právě jeho film. Jsou to recenzenti filmových časopisů Variety of Screen, jejíž příznivá recenze otevírá vůbec sestup k nominaci?

Tohle tedy upřímně řečeno nevím. Také akademici jsou filmaři, stejně jako v České republice, kde vůbec ten první krok je, aby za tu konkrétní zemi akademici z té konkrétní země, jeden konkrétní do té Ameriky vlastně nominovali. To byl vlastně ten první krůček a tady, jak už jsem říkal, zase ty recenze, je pravděpodobné, těch lidí tam bylo na té projekci hodně. Je to různé, na ty různé filmy. Takže ten zájem o ten film byl velký a tomu ty recenze určitě pomohly. Ale na to vlastní hodnocení bodové to vlastně nemá vliv, protože v tom prvním kole je to vlastně v podstatě jedno, jestli ten akademik by tam hlasoval jenom jeden, když by tomu dal největší známku anebo třicet. Prostě důležité je dostat ty vysoké známky. V tom druhém kole je to už opravdu trošku jiné a mohou hlasovat úplně všichni ti akademici.

A projekce v Los Angeles, tu organizuje producent a režisér jak? Tam už je první kontakt s tou distribuční firmou, o které jste mluvil, se kterou jste podepsali minulý týden dohodu, rozumějme, společnost Sony Pictures Classic?

Ne, tu první projekci si organizuje sama akademie. My jim tam posíláme kopie a ty jejich oficiální projekce vlastně pro to druhé kolo budou Sony organizovat celou řadu jaksi neoficiálních projekcí, ke kterým si ale musejí od akademie vyžádat souhlas a oni jim pak podepíší, že ta konkrétní projekce, že je možné, aby tam ti akademici ten film viděli, protože oni se musejí vždycky prezentovat na té projekci a podepsat se, kde ten film konkrétně viděli.

Co konkrétně rozhoduje o podpisu smlouvy s renomovaným distributorem, ve kterém se v případě Želarů stala firma Sony Pictures Classic?

Tak asi zejména síla toho titulu, jejich víra v to, že může oslovit americké publikum a že tam může vydělat nějaké peníze. Ta Amerika, to je všechno opravdu obchod. Takže určitě tomu určitě ty recenze pomohly, že měly o ten film zájem a pak po té projekci oscarové se k nim donesly jaksi velice příznivé ohlasy z té projekce, které byly prostě velmi dobré.

Znamená to, že Sony byl jediný nebo člověk v případě, že dopadne dobře, ta klíčová projekce, tak si pak může vybírat?

Byli v podstatě jediní, o které já jsem měl eminentní zájem, protože už dopředu je považovaný za horkého favorita kanadský film Invaze Barbarů, který má v Americe už distribuce s poměrně slušnou návštěvou a tenhle film distribuuje ve Spojených státek Miramax, takže já jsem si přál, aby to byla velká silná společnost, která by mohla stát proti tomu Miramaxu, tak vlastně abych měl jistotu, že o ten film se fakt postará s maximální pečlivostí. A to se stalo a myslím si, že z tohoto pohledu to může být ještě velice zajímavé, co s tím všechno budou dělat. Sám se na to těším, protože jsem si to už jednou prožil s filmem Musíme si pomáhat, ale tam ta situace byla trošku jiná v tom, že Soňáci distribuovali i film Tygr a drak, který už v době vlastně vyhlašování Oscarů měl asi devadesát milionů vyděláno na tržbách. Byl to vlastně bezkonkurenční favorit.

A to upozadilo tedy Musíme si pomáhat?

Samozřejmě, že oni měli eminentní zájem, aby vyhrál zrovna tenhle film, to znamená, že udělali také x projekcí tedy Musíme si pomáhat, ale v porovnání s tím, kolik jich dělali s Tygrem a drakem, tak to byla jako desetina. Takže teď jsem na to zvědavý, jak to bude fungovat s naším filmem.

Vy jste řekl už ve středu pro BBC, že jste smlouvu podepsali teprve minulý týden. Možná laická otázka, je vůbec možné, aby měsíc do vyhlašování Oscarů se podařilo vypálit rybník právě kanadskému filmu Invaze Barbarů, který je považován za favorita v kategorii nejlepší zahraniční film?

Já nevím. Ta kategorie má ještě jednu zajímavou podmínku, a sice, že ti, kteří v té kategorii budou hlasovat, musejí vidět všech těch pět filmů, což je docela zajímavé. Protože zároveň, jak stojí proti sobě ti distributoři s těmi svými filmy, tak vzájemně i spolupracují na tom, že mají zájem, aby ti akademici viděli všech těch pět filmů, aby mohli hlasovat. Já cítím jako naše jisté plus velmi dobrou odezvu na náš film jaksi z filmařské obce, jak tady z České republiky, tak vlastně podobné reakce byly i v těch Spojených státech a ti akademici jsou především filmaři, takže tohle by mohla být jistá naše výhoda.

Teď jste naznačil už v tomhle rozhovoru, pokud jsem vás poslouchal pozorně, že po oscarových nominacích, ve kterých se Želary vyskytly, tak Sony Classic Pictures chce další titulkovanou kopii. To znamená, že po Americe půjdou dvě nebo kolik?

Tak budou mít k dispozici dvě kopie a předpokládám, že ty projekce nebudou jen ve Spojených státech, ale že budou i v Evropě, minimálně v Paříži a v Londýně je běžné pořádat projekce, protože akademici samozřejmě jsou ze všech koutů světa a také z Evropy pochopitelně.

Podíváme-li se na to, jak se české filmy prosazují ve světě, tak můžeme použít charakteristiku "poměrně obtížně". Když se český film ve světě prosadí, tak paradoxně je to lépe ve Spojených státech amerických než v Evropě. Příkladem toho mého tvrzení mohou být snímky jako Kolja nebo Musíme si pomáhat. Jaké máte vysvětlení pro to, že Amerika má větší zájem než Evropa o český film?

Já si myslím, že oni to hlavně netřídí, jestli ten film je český nebo španělský nebo rumunský, kdežto ta Evropa jo. Ta Evropa to třídí. Za prvé je tedy velmi zahleděná jaksi ta západní část nebo ta část, která už jaksi je v té Evropské unii, tak má pocit, že to je ta Evropa. Česká republika není dostatečně vlastně exotická na to, aby o ty filmy odsud měli zájem. Jako když už je to hodně z Východu, Irák, Indie, nebo Jižní Amerika, tak to zase ty filmy zavání takovou exotikou. To je zajímavé. A pak ty filmy z toho jejich písečku.

To znamená, že platí v rámci evropského filmového průmyslu, že se daleko více prosazují filmy těch silných, silného jádra Evropské unie, mohu-li z politiky použít tento příměr proti těm novým, menším?

Tak co se týče festivalů určitě. Co se týče distribuce, tak v těchto zemích převažuje zejména ten americký filmový trh. Vlastně u nás je situace taková, že přes tu bídu, v jaké ty české filmy vznikají, tak každý čtvrtý divák jde na český film. To nám prostě Francouzi, Italové nebo Němci mohou jenom závidět, protože tam na tu domácí produkci chodí kolem pěti, sedmi procent, a tady je to pětadvacet procent trhu. Proto má vlastně český film, to je, myslím si, úžasný fenomén a jenom to jaksi potvrzuje vlastně tu kvalitu českých filmů.

Jak to funguje u ocenění, amerického ocenění? Je možné, že by americká nominace na Oscara mohla přinést větší zájem o Želary i na tom evropském poli?

Absolutně to tak funguje. Co vyleze z Ameriky, to se tak jako automaticky bere, že to je to ono. A tohle se potvrdilo i s Musíme si pomáhat. My jsme zkoušeli prorazit ven s Pelíškama právě přes Evropu, a tam jsem si ověřil, jak ta cesta je nesnadná, kolik těch zemí, kam vlastně člověk vůbec má soustředit tu pozornost. Amerika je prostě jedna, ten trh je prostě obrovský, ti lidé tam do kina chodí, protože je to jejich jaksi národní tradice ta kinematografie. Je zajímavé, že tam chodí prostě od šesti do devadesáti let. My, když jsme s Honzou Hřebejkem jeli po premiéře Musíme si pomáhat v New Yorku a šli jsme se projít do města, tak jsme nejdřív zavítali přes to kino a chtěli jsme se podívat, jak v tom multiplexu malým pětikinovým, chtěli jsme vidět našeho diváka Musíme si pomáhat, který si tam první koupí lístek, tak jsme tam tak postávali u té kasy a tam přišla babička někde mezi osmdesáti, devadesáti lety a objednala si /nesrozumitelné/, tak jsme si říkali: "Aha, náš první divák." V tom je ta Amerika vlastně také pěkná, že se tam do toho kina chodí. A stejně jako v každé jiné zemi, i tam je prostě nějakých těch sedm, deset procent toho sofistikovaného publika, které chce vidět i jiné, než ty hollywoodské filmy. A problém je, že samozřejmě ta konkurence na tomhle písečku malém je velice obrovská, protože těch zahraničních filmů nebo těch nezávislých amerických filmů je tam spousta, takže tady pak ta reklama pomáhá i v tom, aby ti lidé se mohli vůbec orientovat v té záplavě těch filmů, aby si ho uměli najít. A k tomu je ten Oscar samozřejmě fajn.

Další téma je současnost českého filmu. Vaším režijním celovečerním debutem byl snímek Pějme píseň dohola, to se psal rok 1990. Pak jste většinu času věnoval budování produkční firmy Total Help Art, která vznikla v roce 1992. Pelíšky, Pupendo, Musíme si pomáhat, Cesta z města, to jsou pravděpodobně čtyři nejznámější snímky, které vaše firma produkovala. To jste už na začátku devadesátých let věděl, že pokud budete chtít režírovat svoje celovečerní filmy, že si musíte založit produkční firmu?

Ne, tak to nebylo, ale ono na začátku těch devadesátých let strašně dlouho přežívaly takové ty komunistické nešvary v téhle branži a já jsem si chtěl postavit produkci, která by prostě pracovala nějak jinak, kde by ty lidi nekoukali na hodinky a kde víc než o práci by šlo o peníze, tak tohle si myslím, že se nám docela povedlo. A nakonec o tomhle by asi lépe mohl vyprávět asi Honza Hřebejk, protože jako chválit svoji vlastní firmu a práci, to je trošku nepatřičné, ale takže ta základní myšlenka byla mnohem jednodušší a to, že nás ta cesta zavála zpátky vlastně ke spolupráci s Honzou a Petrem Jarchovským, která začala už vlastně na tom debutu, ke kterému už oni psali scénář na Pějme píseň dohola, tak to byla spousta takových šťastných potkání. Já jsem za to dneska samozřejmě hrozně rád, protože ty filmy všechny, co jsme společně udělali, mám pochopitelně rád.

Vy Želary označujete za mezinárodní film především proto, že jejich rozpočet se vyšplhal do výše, která by byla v České republice, jak doslova říkáte, neufinancovatelná. Nemýlím-li se, je to čtyřicet milionů korun, daleko víc než čtyřicet milionů.

No, je to víc jak padesát milionů.

Kolik peněz může schopný producent získat maximálně v České republice na celovečerní film?

Já si myslím, někde kolem třiceti milionů.

Co je tím hlavním limitem?

No, těch faktorů je samozřejmě celá řada. Už jenom jaksi základní ekonomická rozvaha. Úspěšný český film může vydělat cirka pětadvacet, třicet milionů korun. Tak už jenom z toho je daná jakási výše financí, které mají vůbec nějaký jako ekologický smysl.

To je výdělek publikem, a teď co se týče mecenášů a lidí, kteří by investovali, sponzorovali film.

Sponzoři se do filmů moc nehrnou. Za prvé, tady neexistuje žádný systém nějakých vlastně daňových úlev a odpisů tak, jak to funguje třeba ve sportu. Nejsou ve spojení s tím filmem až tak vidět, jako například ve sportu. Takže tyhle vlastně sektory, jako je kultura, zdravotnictví a školství tady nemají vybudovaný pro tenhle způsob podpory vlastně dobrý ekonomický nebo daňový zázemí. Druhý problém je, že tady sice existuje fond, kde je možné žádat o podporu, ale ten fond je velice chudý a je vlastně rok od roku chudší a letos by se mělo jednat o tom, jak získat další zdroje pro to, aby v tom fondu nějaké peníze byly, aby ti producenti se měli kam obracet. A takový třetí hlavní zdroj je, jsou televize, což je v evropském systému o financování filmů naprosto standardní věc. A tu situaci například, v jaké je teď Česká televize, vlastně největší vůbec koproducent filmů tady v České republice asi všichni známe a můžeme jen doufat, že se nějakým způsobem zlepší.

Představitelé filmařských institucí varovali před zhruba dvěma měsíci, že českému filmu hrozí v roce 2004 ekonomický kolaps. Vy myslíte, že tato slova jsou namístě?

Já myslím, že jsou namístě, nebo respektive vím to, že jsou namístě, protože jak ztráta vlastně České televize, tak i ten zmenšující se přísun financí na podporu české kinematografie, tam byly nastavená pravidla na počátku devadesátých let, kde z každé vstupenky teče jedna koruna. Ty vstupenky stály třicet korun v té době do kina. Dneska stojí přes stovku a je to pořád jedna koruna. Ono vlastně i smutné bude to, že se do ceny vstupenky teď promítne dvacetidvouprocentní DPH. Těžko je možné si představit, že ty vstupenky o těch dvacet procent mohou ještě narůst nahoru, to znamená, a další velký problém byl, který snad se podaří vyřešit, že by se filmy měly odepisovat šest let. To by bylo prostě úplně smrtelné pro nás.

Můžete pro laika, který se nezabývá filmovou produkcí a podobně, znamenat systém odpisování? Ministerstvo financí totiž začlenilo do novely zákona o dani z příjmů povinnost odepisovat audiovizuální dílo postupně po dobu šesti let. Co to konkrétně pro producenty filmu znamená?

Tak myslím, že to je nezajímavá účetní otázka, ale v podstatě to znamená, že proti sobě náklady, že jo, ten film, který se /nesrozumitelné/ má životnost, kdy vydělává peníze zhruba rok, rok a půl. A v ten moment, kdy vy máte v krátkém období příjmy, ale vlastně ty výdaje máte rozložené do šesti let, tak se dostáváte do hrozného nepoměru a daňově je to pochopitelně strašně nevýhodné, ale vím, že tahle věc, jakási snaha je na ministerstvu financí řešit a já tedy doufám, že to nakonec dopadne dobře.

Mluvil jste o státním fondu kinematografie, do kterého jde koruna z každého prodaného lístku. Ta příprava novely zákona o Státním fondu kinematografie trvá víc než šest let. Co by podle vašeho názoru jako producenta, který se podílí na úspěšných snímcích, bylo nutné udělat proto, aby například Státní fond kinematografie fungoval při podpoře českého filmu daleko lépe než je tomu v současnosti?

Především je potřeba, aby ta novela prošla skrz vládu. To znamená, aby prošla a byla schválena vládou a i těmi silovými finančními resorty, zejména přes ministerstvo financí.

Co konkrétně by ale měla obsahovat?

Tak ta novela toho zákona tak, jak teď je připravená, je velice vlastně dobrá a ty zdroje by znamenaly pro ten fond vlastně desetinásobné zvýšení jaksi příjmů, takže by se z toho fondu kromě filmů daly vlastně financovat i například různé přehlídky a festivaly. Já vlastně nevím, jestli bylo dobré a taktické teď dopředu zmiňovat, co všechno v té novele je a připravit tak vlastně ty silné lobby, kterým se nebude líbit tady ta připravovaná novela a jsou to určitě komerční televize dopředu na to, jak to bude vypadat, i když ony to asi znají tu novelu.

To jsou právě komerční televize, které jsou podle vašeho názoru tím největším lobby, které jde proti filmařům?

Určitě v případě tohoto, té novely zákona, tomu tak bude, protože jedna část těch příjmů by se měla dotýkat i příjmů z televizní reklamy.

Jaké máte vysvětlení pro to, že politici nejsou schopni zajistit, řekněme, jistý, stabilní zdroj příjmů pro český film a nářky vás, českých filmařů a producentů o tom, že český film se blíží do krizové fáze, se opakují, řekněme, posledních pět let?

Ten důvod je jednoduchý. Já si myslím, že dokud ten film vlastně český je a točí se a dokud prostě na něj chodí lidi a dokud prostě funguje, tak absolutně sám sobě jakoby hází klacky pod nohy, protože ti politici mají pocit, že žádný problém není, že není nic, co by bylo potřeba řešit teď, že je lepší to znova odsunout o další rok, takže podobně jako teď, dokud nedojde k takové krizi, v jaké je teď Česká televize, tak je možné, že třeba ta vůle opravdu řešit ten problém, který je velmi jaksi palčivý, takže ta politická vůle tady může se stát, že nebude. Ale já věřím pevně tomu, že jo a věřím pevně tomu, že i pan ministr kultury Dostál opravdu cítí vůči nám filmařům jako velký rest to, že za těch vlastně šest let, co už je ve vládě, se nepodařilo tuhle novelu prosadit, že za tu novelu bude bojovat.

Mluvíte-li o ministru kultury Pavlu Dostálovi, tak on na kritiku filmařů, že českému filmu hrozí ekonomický kolaps, ať už je to v souvislosti s novelou zákona o Státním fondu kinematografie nebo se zákonem o audiovizi, tak Pavel Dostál v deníku Právo 5. prosince loňského roku řekl doslova: "Když mě vyhodili poslanci ODS s tímto zákonem, a označili za socialistický, tehdy filmařská obec, která je ve většině pravicová ani necekla a k prosazení zákona nepomohla. Zapomínají, že, když opozice získá pár poslanců, jsem ztracen a přestává to být můj problém. Pokud jde o zákon o Státním fondu, spolupracují na něm ti, kteří dnes říkají, že jsem nic nedokázal. Oni musejí vnímat potíže, které souvisí s názorem ministerstva financí, který je velice negativní," konec citátu. Je to tak, že jste ani necekli jako pravicová filmařská obec, když ministr kultury Pavel Dostál předložil do Poslanecké sněmovny zákon o audiovizi?

To si myslím, že ne. Ale já ho na jednu stranu chápu, protože určitě v tom prvním kole bude pro něj velmi těžké, aby opravdu prošel s tou novelou, jak už jsem říkal, už jenom v té vládě a přes to ministerstvo financí, které má o tom financování filmů velmi zkreslené představy. Pan ministr financí v rámci škrtů chtěl ten fond úplně zrušit, protože měl pocit, že vlastně je financován státem. Teprve, když zjistil, že tomu tak není, tak té myšlenky se vzdal. Ale myslel si, že by na tom ušetřil prostě těch cirka čtyřicet milionů ročně pro státní kasu. Já mu rozumím. Já předpokládám, že teď dojde k několika setkáním s panem ministrem a že ta spolupráce vzájemná by se měla nějak zlepšit a uhladit. Ono je trošku pitomé, když s ty věci řeší přes média, když vlastně si je můžeme vyříkat docela jednoduše u stolu. A co je alespoň jako určitě pozitivní, je to, že s tím návrhem jsme jako zajedno, jak tedy ministerstvo kultury, tak tedy my producenti, já tedy mluvím za producenty v tuhle chvílí a předpokládám, že i celá vlastně jaksi ta filmařská obec.

Mluvil vy jste o lobbingu komerčních televizí na straně jedné, který pravděpodobně bude silný. Jak mohou lobovat filmaři?

No, tak asi těžko penězi. Platit si lobbingovou agenturu, na to asi nikdo z nás finance tak silné, jako mají komerční televize, nemáme. Ale myslím si, že máme zase takové morální, abych tak řekl, argumenty, které jsou docela jasné a srozumitelné. A věřím, že tomu ti poslanci budou rozumět.

Vy jste, Ondřeji, zmínil Českou televizi jako jednoho z hlavních koproducentů českých filmů. Jen pro úplnost, svou účastí ve sto třiceti filmech od roku 1992 si Česká televize vybudovala, řekněme, pozici národního koproducenta. Podle vás i vy v budoucnosti v takto velké míře, v případě, že budou zvýšeny uživatelské poplatky za televizní přijímače a že projde novela zákona o poplatcích v Poslanecké sněmovně, měla být Česká televize tím hlavním koproducentem, nebo producentem českého filmu?

Já si myslím, že by to měly být všechny televize, na něž by měly mít zájem. Vlastně tak trošku nechápu, proč třeba u těch komerčních televizí tomu až tak docela není, protože ta sledovanost těch českých filmů v televizích je obrovská a dá se vlastně k tomu filmu tam za velké peníze prodávat reklamní časy.

Vy jste s některým z filmů oslovil komerční televizi, jakoukoliv komerční televizi v České republice?

Přiznám se, že ne a že vlastně si neumím u těch filmů, které děláme s některými těmi televizemi, to spojení vůbec představit. Tím netvrdím, že se chci do budoucna zcela jaksi uzavřít téhle spolupráci. V každém případě ta Česká televize mi i tím, jak je vyprofilovaná, připadá jako partner nejlepší a krom toho s tím má i určitě nějakou vlastně praxi a zkušenost, což je vlastně také k nezaplacení při té spolupráci.

Pro zachování korektnosti musíme dodat, že televize Nova jako největší komerční stanice se podílela jako koproducent na několika filmech. Ale podle vašeho názoru je to nedostatečné v souvislosti s tím, jaký zaujímá prostor komerční sektor v televizním vysílání v České republice oproti vysílateli veřejné služby?

Pro mě je to až překvapivé, ale tak zase ty komerční televize tak jako žijí z měsíce na měsíc, z roku na rok a ten film od nějakých příprav a financování, tak je to takový běh nejméně na dva roky. To je podobné jako se sháněním těch sponzorských peněz do těch projektů. Prostě shánět peníze na projekt, který se ještě nezačal točit a říkat jim, že to bude mít za rok a půl premiéru, to je pro ně pro všechny strašně vzdálená jaksi budoucnost. Ale myslím si, že ty jejich úvahy ekonomické jsou, mně to až překvapuje, že vlastně nemají větší zájem se na českém filmu podílet jak Prima tak Nova.

Shání už teď Ondřej Trojan peníze na další svůj celovečerní film?

Ne, neshání. Tak my jsme, teď se vrátila včera z Austrálie část našeho štábu, kde jsme dotáčeli poslední obrazy do filmu Horem pádem s Honzou Hřebejkem, ke kterému napsal Petr Jarchovský opět scénář, takže to je moje plánovaná nejbližší budoucnost. V září ten film bude mít premiéru a je třeba ho dokončit a dobře se o ten film postarat. Takže já o téhle věci začnu přemýšlet, jsem si řekl, až v květnu, jestli budu chtít v nějaké blízké budoucnosti něco realizovat a co zatím, vůbec nic v šuplíku nemám a vůbec se tím nezabývám jaksi v úvahách.

Hostem Interview BBC byl režisér a filmový producent Ondřej Trojan. Ještě jednou děkuji za účast v tomto pořadu a někdy příště na shledanou.

Rádo se stalo, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.