Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Dramatik a režisér Ladislav Smoček by se ve své tvorbě ještě rád vrátil k tématům osvobození Plzně americkou armádou či česko-německým vztahům.

Ladislav Smoček ve studiu BBC

Piknik, Podivuhodné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, Bludiště a Kosmické jaro. To jsou jen čtyři z divadelních her dramatika a režiséra Ladislava Smočka, který získal od českého PEN klubu Cenu Karla Čapka. Slovo má předseda českého PEN klubu Jiří Stránský.

Jiří STRÁNSKÝ /zvukový záznam/: : Najednou se objeví dramatik, o kterém se vlastně téměř neví, protože on je schován za tím, co dělá. Ta jeho stopa je téměř všude, obzvláště v těch divadlech, ale nikdo si ani vlastně neuvědomuje, že to je ten Smoček. Řeknete si Činoherní klub, a je to Smoček v podstatě, že jo.

Předseda českého PEN klubu Jiří Stránský. Nejen o dramatické tvorbě Ladislava Smočka bude následujících třicet minut. Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl režisér a dramatik Ladislav Smoček. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

K vašemu jménu bych teď nově měl dodat, že jste držitelem Ceny Karla Čapka, kterou uděluje každý sudý rok česká pobočka PEN klubu za prozaické, dramatické nebo esejistické dílo českého autora, případně za dílo celoživotní s ohledem na to, zda je v souladu s ideály a usilováním Karla Čapka. Dovolte, abych se zařadil do pravděpodobně dlouhé řady gratulantů, které jste měl, takže blahopřeji.

Děkuju vám.

Měl bych připomenout symboliku, kterou v sobě Cena Karla Čapka ve vašem případě má. Krom svého obdivu k Jaroslavu Haškovi, Antonu Pavloviči Čechovovi a dalším autorům přiznáváte především své mladistvé okouzlení Karlem Čapkem. Kdy jste se, obrazně řečeno, s Čapkem potkal?

No, hned nějak snad kolem puberty. A Čapek mě naprosto strhl, protože svého času v určitých letech, nebo během určitých let jsem ho považoval na nejdokonalejšího spisovatele jako všech dob, bych řekl. Pro jeho přístupnost, pro jeho takovou tu krásu, a já tomu říkám útulnost, kterou on vzbuzoval jakýmkoliv svým dílem, i kdyby bylo sebepesimističtější.

Která to byla první díla, na kterých jste získával obdiv k Čapkovi?

No, tak v naší knihovně, v knihovně mého otce, teda mých rodičů bylo z Čapka velice hodně, protože můj otec byl odběratelem Lidových novin už za první republiky a souběžně s tím Lidové noviny také vydávaly prostě literární díla, takže já jsem našel potom v knihovně celou řadu sešitů Lidových novin a tam byl Čapek na pokračování, třeba První parta to byla, ještě další některé Čapkovy věci a v naší knihovně, já je dosud vlastním ty knihy, prostě krásně pojednané knihy třeba z družstevní práce, z Evropského literárního klubu. Akorát jeho hry, prostě s těmi jsem se seznámil až později, ty naše knihovna neobsahovala. To byly čistě prozaická díla. A potom samozřejmě naše knihovna obsahovala také jeho Povídky z první kapsy, z druhé kapsy, a to je například dílo Povídky z jedné i druhé kapsy, to prostě je dílo, které si myslím, že patří k vrcholům, osobním vrcholům Čapkovy tvorby.

Dovolte, abych zůstal u toho postřehu, že režisér a dramatik Ladislav Smoček se potká s Karlem Čapkem coby dramatikem až později, to bylo kdy?

Až na AMU.

Skutečně až na studiích?

Skutečně až na AMU. No, kde bych já v padesátých letech k těm hrám přišel? Myslím, v začátku padesátých let nebo dokonce koncem čtyřicátých let, protože Čapek upadl v nemilost, prostě Čapek se nesměl celou řadu vydávat. Čapek prostě nebyl k mání, byl vyřazován z knihoven, ale jenom jako šel samozřejmě do těch skladů, nebo do těch depozitářů.

Naštěstí.

A naštěstí v Rusku, když někdo vydal prostě o Čapkovi kladnou knihu, posloužila hodně jeho matka, no, a tím pádem už jako samozřejmě nápodobou u nás vyšla kniha jeho vybraných fejetonů, na kterou lidi stáli fronty a která byla okamžitě rozebrána, ale to já už jsem byl na AMU, byli jsme všichni strašně rádi, tak se člověku ulevilo, že ta absurdnost toho, že Čapek nesmí být vydáván, že patří mezi zakázané autory, tak prostě se nám všem ulevilo a byli jsme strašně rádi. Byly to pouhé fejetony, prostě byly to pouhé vybrané výstřižky prostě z novin, které většinou měly kritický charakter k tehdejší sociální situaci jaksi některých lidí u nás, nebo celé, já nevím, vrstvě lidí. On popisoval chudinu, no, a tím pádem vlastně se taky dláždila v rámci toho stalinismu Čapkovi cesta, aby vyšly některé jeho další věci, a tak se záhy objevila Válka s mloky, což považuju za další naprosto vynikající a nestárnoucí dílo Karla Čapka právě, zejména svým nápadem, ale i tou metodou, kterou on to poskládal a napsal. Samozřejmě, že tam ovšem chyběla ta ona známá pasáž "soudruzi mloci", tak to tam jako nebylo, jakoby nebylo v tom dílu, tak tu knihu já dosud mám, protože jsem si jí okamžitě koupil a tam to chybí.

Chtěl jsem se zeptat právě, zda jako sám dramatik a divadelní režisér jste byl stejně tak okouzlen Čapkovými dramaty, jako jeho prózou?

No, tak teď se teprve k tomu dostanu, že až když jsem byl přijat na AMU jako režisér a Čapek už asi za rok nebo, myslím, že za rok, že F. Burian nějak prosadil, že mohl nastudovat tu jeho Matku. Já bych sám si troufl říct, že to je jeho nejslabší tedy hra, když už, relativně nejslabší hra. Takže v té době už se zase ty knihy do divadelní knihovny vracely, no, a já jsem si prostě vypůjčoval prostě a četl jsem bez dechu všechno, a to byla úplná smršť dojmů vlastně, když člověk četl jeho Loupežníka, který záhy byl v Národním divadle v Radokově režii uveden, to bylo ale už v roce 55, a četl jsem jeho Ze života hmyzu a hned dodám, že když jsem byl jaksi, když jsem absolvoval, tak jsem byl ještě na škole, ještě jsem neabsolvoval, ale už jsem dostal nabídku, abych Ze života hmyzu inscenoval v Benešově na Konopišti, prostě jako v přírodním divadle. No, já jsem byl naprosto tímhle tím nadšen. Byla to moje první režie mimoškolní, mimo školu.

Těch symbolů spojení Smoček-Čapek je tedy daleko víc.

To nejsou snad symboly, to je výčet toho, jak já jsem prostě, jak jsem prostě toho Čapka měl rád, jak na mě úžasně ty jeho hry působily, to už jsem se nezmínil ještě o jeho světoznámé RUR a nezmínil jsem se o Věc Makropulos a ještě několika dalších věcech. Ale Čapek prostě, abych už to nerozmýval dál prostě, v těch letech pro mě byl naprostý idol.

V jednom z rozhovorů, které jste poskytl na začátku nového tisíciletí, jste se svěřil, a teď vás cituji doslova: "Obávám se, že život člověka je věčný boj menšiny s agresivním sobectvím, ale znovu a znovu věřit, že člověk může být lepší, je krásné. Je to naprosto nutný ideál. Prospěšnější než věcný pragmatismus těch, co mají fantazii jen na důmyslné krádeže, nebo na manipulování s mocí. Ti v člověku zabíjejí naději, slušnost a víru v lepší budoucnost." Je Ladislav Smoček přesvědčen o tom, že někdy v budoucnu by se z menšiny mohla stát většina, nebo je to spíš ideál, ke kterému nikdy lidstvo nedojde?

Já se domnívám, že to je spíš ideál, ke kterému lidstvo nikdy nedojde, protože celé dějiny lidstva dokazují a prokazují, že se to tak dosud nikdy ani na chvíli, se obávám, nestalo, i když ten ideál lidstvo mělo už od věků. To už si vezměme i třeba bibli, vezměme si i jiné texty, nebo jiné ideály prostě. Obávám se, že tomu tak je, ale musím říct, že na cestě svým životem jsem dlouho věřil, že nastává právě, třeba ta chvíle po druhé světové válce, kdy se lidstvo zlepší, a pak zase jindy, že nastane ta chvíle a zase následovala určitá deziluze, nebo totální deziluze, vemte si to jak chcete, a člověku trvá poměrně dlouho, pokud to nevzdá takové to namáhání své hlavy, než dojde k tomu, že se opakuje jedno a totéž a že to ani jinak být nemůže, prostě lidský život je příliš krátký na to, aby se mohl nějak zásadně úplně změnit, protože se rodí noví a noví lidé a jsou stavění už svým biologickým genetickým vybavením do nových a nových situací, nebo stejných a stejných situací, reagují na ně stejně a stejně, jako neblaze na ně reagovali jejich tatínkové, dědečkové a všichni, ale ruku v ruce vždycky se učilo, že člověk bude jednou lepší. No, a tohle je něco, co trošku si myslím, že Čapek nepřekonal, že prostě lpěl na tom svém ideálu, ale dopustil se podle mého soudu určitého, no, takového zidealizování člověka vůbec a českého člověka zvláště.

Dovolte, abych byl osobnější.

Můžete.

Do kterých situací vás postavil život, kde se dalo očekávat, že by to ego mělo zafungovat a kde by boj se sobectvím měl být potlačen?

No, tak tohle ale nevím. Nevím, jak odpovědět na vaši otázku. Možná, že chcete říct, abych řekl, ne, já patřím samozřejmě k těm nesobeckým lidem a vidím prostě kolem sebe tu většinu, která je gaunerská, sobecká a já nevím jaká.

Ne, chci po vás odpověď na to, kdy vás život postavil do takových situací, kde se muselo předpokládat, že budete muset být sobecký.

Tak, teď si to opravdu upřímně v tuto chvíli nevzpomínám na žádnou takovouto situaci, ale spíš já mám pocit, že jsem v těchto věcech, jestli máte na mysli loktů, nebo takovýchto věcí, že nejsem na to vybaven. Já z toho nedělám žádnou přednost. V každém případě jsem já nemusel s tímto nějak příliš bojovat, prostě ve mně, třeba v mém oboru, jako ale to se dá i doložit prostě. Já prostě jsem pasivní člověk v těchto věcech. Já nejsem, nebyl jsem ve svém životě, jak vidno, pasivní člověk v tom, že jsem v sobě jaksi nesl kvalitu světa tak, jak jsem ho vnímal a nějakým způsobem jsem ho formuloval v těch pracích, jejichž vlastními následky je vlastně ona cena, ale nikdy jsem ani jednou v životě třeba, já nevím, svojí věc nikomu neposlal, aby jí otiskl. O to se právě, v tom já jsem byl neuvěřitelně jako pasivní. A pravda je, že jsem si ani, i když jsem si myslel, že ta věc je dobrá, tak jsem si zase nemyslel, že bych to měl někomu jako dávat, jako posílat, jako lidi posílají do divadel třeba hry, protože u divadla jsem, tak o tom vím, jo, aby je třeba divadlo uvedlo. To by mě ani ve snu nenapadlo. Pravda je, že jsem třeba svojí věc dal číst svému příteli a kolegovi, co tomu říká, ten se toho okamžitě zmocnil a řekl, že to vytiskne.

Vy patříte společně s Václavem Havlem a Pavlem Kohoutem k nejuváděnějším českým dramatikům ve světě. Nemýlím-li se, tak vaše asi pravděpodobně nejznámější hra Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho byla přeložena do třinácti jazyků, hrála se ve Francii, Itálii, Španělsku, Maďarsku, Norsku, Švédsku, Finsku a v dalších zemích, předpokládám správně, že jako dramatik, který je zároveň i režisérem, si nenecháte ujít příležitost vidět, jak se vaše hry inscenují ve světě?

Víte, právě že jsem režisér a že mentalitu režisérů chápu, tak se o to nijak nesnažím. Pravda je, že jsem byl několikrát pozván na premiéru své hry, ale můžu vás ujistit v jednom, že se na to dívám úplně jako divák a ne jako cenzor, jako autor, protože povoláním, když jsem se vyučil tím režisérem, ačkoliv na prvním místě bych já hodnotil u sebe právě tyto práce písemné, ať už dramata, no, mluvme jenom o těch divadelních hrách, ta próza, o které vy jste se před chvílí zmínil, prostě tak ta byla opravdu na okraj a zase čirou náhodou, že to četla moje přítelkyně, tak to dala zase číst dál a stalo se, že to bylo otištěno v sešitech pro mladou literaturu, které začaly vycházet, a tím se to všechno odvinulo. Já jsem opravdu byl pasivní. I překládání mých her do jiných jazyků, to je všechno dílem lidí kolem.

Stručný pohled do životopisu. Ladislav Smoček se narodil 24. srpna 1932 v Praze. Tatínek byl důstojníkem Československé armády. Mládí prožil v Plzni. Vystudoval AMU, divadelní fakultu, obor režie. Po studiích v roce 1956 nastoupil do divadla v Benešově, pak byl tři roky v Brně. V letech 1960 až 1963 působil jako režisér v Laterně Magice. Krom jiného spolupracoval s Alfrédem Radokem. Psal se rok 1962, kdy vám ředitel Státního divadelního studia Miloš Hercík naznačil, že chystá divadelní projekt, který by vás mohl zajímat. Když jste se s Milošem Hercíkem potkali, měl jste rozepsanou první celovečerní hru nazvanou Piknik. Ta se pak stala první hrou Činoherního klubu, který vznikl v roce 1965 a který jste vy, Ladislave Smočku, zakládal. Vy jste chtěl, aby se scéna jmenovala pouze Klub, a pokud se nemýlím, tak Jaroslav Vostrý přidal slůvko činoherní. Je to tak?

No. Jarda Vostrý vymyslel hned, okamžitě, pohotově to činoherní.

A vy jste byli spolužáci?

No, my jsme byli právě spolužáci a my jsme spolu už na AMU jako spolupracovali nějak naprosto přirozeným způsobem.

Asi by vás ale nikdy nenapadlo, že budete mít spolu vaše divadlo.

Naprosto ne. Já jsem nikdy netoužil mít vlastní divadlo. To mě dost dlouho jaksi naznačoval ten Hercík, abych ho navštívil, že má zajímavý projekt a zajímavé možnosti. Poprvé jsem to ignoroval, ne z nějaké arogance, ale nechápal jsem dosah toho, co on myslí. A podruhé už jsem ho navštívil, protože jsem měl v ruce už skoro celou tu hru, s tím, že by se to mohlo uvést na nějakém tom jevišti, jako že by si to člověk sám pro sebe udělal.

No, ale tím, jak se popisujete jako člověk veskrze pasivní, tak nemuseli vás přemlouvat k tomu, že hned první dílo, první kus, který Činoherní klub bude hrát, bude právě váš Piknik?

No, ten kus, o tom už rozhodoval Jaroslav Vostrý v tom, že řekl, když ho četl, já to otisknu ve své divadelní revue Divadlo, a skutečně to tam otiskl. A teď já přemýšlím, co to bylo za rok, ale to není důležité.

Tuším šedesát ...

Když jsem dostal tu nabídku prostě od toho Hercíka, tak jsem říkal, byla by tedy taková věc, kterou bych mohl teda udělat a on mě dal volnou ruku v tom, abych si vybral spolupracovníky pro eventuální dění toho divadla. No, a já jsem oslovil Jaroslava Vostrýho naprosto přirozeně, protože nebylo dokonalejšího jiného kandidáta než on. No, a on k mému milému překvapení, ačkoliv vedl jako šéfredaktor velice úspěšnou, dobrou divadelní revue, která se jmenovala Divadlo, tak souhlasil s tím a od té doby jsme jako připravovali to divadlo spolu.

Když jsem pročítal onu knihu, ve které jsou vaše hry a ve které je i vaše literární tvorba, tak v ní, tuším, Zdeněk Hořínek v roce 94 ve stati, v jedné stati, kde popisuje vaše hry a ta stať je obsažena v té knize, tak napsal: "Postavení Pikniku na počátku činnosti Činoherního klubu lze chápat přímo symbolicky. Komorní příběh pěti amerických vojáků odehrávající se v tichomořské džungli za druhé světové války poskytl optimální příležitost, jak bez vnějších i vnitřních ideologických proklamací představit umělecký program nového divadelního souboru." Když jste tehdy začínali, tak už jste věděli, jaké další hry kromě Pikniku by měly tvořit program Činoherního klubu?

Ne, ne, ne, ne, ne. My jsem vůbec neformulovali žádný program jako vědomě, to jsme nechtěli dělat. Ale my jsme zřejmě měli v sobě tolik energie, tolik sebedůvěry a tolik materiálu nadrženého za celou tu předcházející dobu, že jsme si s tím dělat starosti nemuseli. A věru, praxe potom ukázala, že to, co teď říkám a hodnotím, že byla pravda, protože jsme dělali jednu věc za druhou, ale to přicházelo tak postupně, jak přicházel čas. Nedělal se žádný dramaturgický plán, jak by, což máte možná na mysli, že by se dopředu řeklo, co. Já jsem akorát řekl, že bych si udělal dvě další hry, který už jsem měl taky jako nahozený v prvních verzích, třeba ten Burke, o kterým jste se zmínil.

To už tehdy byl nahozen Burke, už tehdy bylo nahozeno ...

Já už jsem ho napsal v sedmapadesátém roce, sám pro sebe jsem si napsal první verzi Burkeho inkoustem a dodneška to mám, jako tuhle tu věc. Cítil jsem, že bych to jako chtěl udělat malinko ještě jinak, malinko rozšířit. My jsme měli pocit svobody, nás právě nikdo neomezoval. My jsme nebyli jako zavedené divadlo, které muselo předložit dramaturgický plán, který by se schválil. Ta doba už spěla pozvolna k tomu osmašedesátému roku pomalu, ale jistě, alespoň v těchto věcech. Takže my jsme se cítili poměrně relativně velice dobře.

Krom toho, že jste už měl v sedmapadesátém načrtnutého Burkeho, tak Bludiště také?

Bludiště ne, to vzniklo až po návštěvě Anglie, kde jsem sám byl v takovém bludišti v Hampton Court a tam jsem viděl jako toho vrátnýho, který trhal lístky, jakej to byl takovej příjemnej, takovej pohodovej pán s modrejma očima jako korálky, a tak se na lidi usmíval, kdežto u nás v tehdejší době bylo typický, že kdokoliv něco hlídal a měl nějakou moc, tak to byl v drtivé většině velice nepříjemnej, zamindrákovanej, důležitej vrátnej s páskou tady a chtěl legitimaci. No, tak mě jenom napadlo, to se psal rok 1964, tak to byla moje první návštěva Anglie, tak jsem si říkal, tak tohle bejt u nás, to by bylo, a bavilo mě to strašně tahle myšlenka. Napřed jsem si to nakreslil, takovýho rozkročenýho vrátnýho před takovým plotem a chlapa v klobouku, který se ptá, to byla taková ta základní situace, no, a z toho vzniklo to Bludiště.

Dovolte, abych si opět vypůjčil vaše slova. Ten následující výrok jste pronesl při oslavě svých sedmdesátých narozenin v srpnu roku 2002 a teď ...

Bože můj, kdo mě takhle ...

Časopis Týden. Cituji doslova: "Divadelní práce je někdy náročná a úmorná, vždy by ale měla být šťastná. Snažím se, abych ji lidem a sobě nezošklivil." Konec citátu. Stalo se vám někdy, že při té náročné a úmorné divadelní práci se z ní během těch desítek let, co žijete s divadlem, že se z ní to štěstí začalo vytrácet?

Stalo se to, ale myslím, že jenom třeba dvakrát. Většinou to mělo bohužel politickej podtext.

To znamená po osmašedesátém?

Ne. Před osmašedesátým. Právě v těch padesátých letech, když už jako začalo bejt líp, tak byly takový nepříjemný důsledky údajně politický, jako že ten výklad, ten můj přístup jako nebyl v souladu s tím, co si doba představovala, ale rozmazávat to nemá cenu, protože to je zapomenutý a žádný vážný důsledky pro mě to nemělo, to chci zdůraznit jako.

Vidíte, myslel jsem, že ...

V Brně se to stalo, i v Plzni se to stalo.

Myslel jsem, že tím vaším obdobím bude období po osmašedesátém, kdy ...

No, to bylo taky, ale tam mi bylo řečeno, jak se vedly takové ty pohovory, že mě zachránilo vlastně to, že jsem nikdy nebyl ve straně a že teda můžu režírovat, teda jako moje hry jako se tam uvádět nebudou, a ty byly jako opravdu v takové jako v klatbě. On to nikdo písemně nikde neřekl, ale existuje referát zásadní u příležitosti založení nového svazu, normalizačního Svazu divadelních umělců, kde se to může, kde moje jméno můžete ještě ruku v ruce s několika jinými ...

S Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem, jestli se nemýlím.

Je to s Topolem, s Havlem a se mnou, jako trojice jsme tam uváděný.

Co se týče doby po osmašedesátém, jestli se nemýlím, tak vy jste měl nabídku, aby jste emigroval, aby jste získal angažmá, tuším, bylo to ve Švýcarsku.

Ano, bylo, bylo. To telefonoval nakladatel, telefonoval intendant divadla Felix /nesrozumitelné/, že jsou připraveni mě okamžitě přijmout, jenže já jsem nebyl připravenej jako odejít.

Proč?

Nevím, to musíte mít na to dispozice.

Není to i tím jazykem, že přece jenom národní jazyk pro nás všechny ...

Ale to víte, že v tom to mohlo jako taky hrát roli, i když jako já už jsem tam právě režíroval před tím a zřejmě jsem měl úspěch, takže jinak by mě nezvali. Sice tu němčinu jsem si musel ještě několik let oživovat, ale prostě jsem tu emigraci jako o ní doopravdy neuvažoval.

Když jsem zmiňoval ...

Ať se děje, co se děje tady.

Když jsem zmiňoval tu knihu, která leží zhruba o sto metrů dál na mém redakčním stole, která je souborným dílem Ladislava Smočka, tak nevím, jestli Zdeněk Hořínek, nebo jestli Přemysl Rut v jednom ze svých textů, které jsou v té knize, tak je napsáno, že Ladislav Smoček ještě neřekl určitě své poslední slovo v souvislosti se svojí dramatickou tvorbou. Vy jste naznačil, že chcete, aby Nejlepší den vyšel knižně, že vám mám držet pěsti.

To mi naznačili jiní, že zase opět ...

Tlačí vás do toho.

Přišli za mnou prostě, že by o to stáli, kdybych z toho udělal knihu. Ten nápad měl Jaroslav Vostrý, když to viděl, a když to, myslím, četl, jo, ten scénář toho, tak řekl, že abych z toho, že to by si zasloužilo to převést do prózy, protože doopravdy na to jeviště se všechno nevejde z té doby, co já jsem zažil. Tak já jsem s tím jako souhlasil a ty Větrné mlýny konkrétně by to uvedly třeba jako knihu.

Ale že by přibyla k sedmi hrám, budu-li počítat Nejlepší den, ...

Vy jste to počítal? Já ne.

Já ano.

Sedm?

Ano. Včetně Nejlepšího dne, tak k těm sedmi nepřibude osmá?

Asi ne. Já nevím. To nechci prostě, chtěl bych, ale zatím mi vždycky do toho něco buď přišlo, nebo neměl jsem takovou tu potřebnou pohodu a nikdy jsem si nevypěstoval v sobě to vědomí, že já musím psát, že to je moje poslání a bez toho prostě jako bych to nebyl já. Důležitá věc je, že doopravdy ta invaze ruská vlastně změnila můj životní směr. Já jsem měl v úmyslu daleko víc psát a napsat daleko víc her, které, jejichž náměty jsem v hlavě už měl, než se skutečně stalo. Já jsem doopravdy přestal psát, ne sice okamžitě a bezprostředně po ruským vpádu, ale záhy potom. Ještě byla uvedena, dokončena hra Kosmické jaro a uvedena v divadle, ale tím to končilo. Pak ještě jsme chtěli uvést moji hru Jednou k ránu, to jsem dokonce rozezkoušel, ale už přišel telefonát z ministerstva, že by asi nebylo vhodné, aby byla uvedena hra ode mě, jako od autora, když mám být jmenován v připravovaném referátu v souvislosti se založením nového Svazu dramatických umělců, i když já jsem pochopitelně nebyl nikdy členem, že. A tak jsme dobrovolně prostě se na to vykašlali, to ještě byl Vostrý, Jaroslav Vostrý šéfem, a řekli jsme si, že to nemá vůbec cenu a místo toho jsem začal náhradní program a nazkoušel jsem Goldoniho Poprask na laguně v Činoherním klubu. To je historie jaksi mého psaní. To je do roku 72 vlastně, ale pak od té doby já už jsem ani neměl chuť jako nějakou hru psát. Já jsem prostě přestal psát a začal ...

To znamená, že kdyby ...

Začal jsem víc režírovat, to mi bylo jako povoleno.

Že nebýt osmašedesátého, tak bychom Ladislava Smočka mohli víc vnímat jako dramatika než jako režiséra.

Přesně tak. Přesně tak. Já taky větší důraz kladu na to, co si vy můžete přečíst, než to, co jsem jaksi narežíroval, i když jsem byl víc vnímán teď v posledních letech jako režisér než jako dramatik, protože to samozřejmě ty věci nebyly, ty se hrály jenom v zahraničí.

Poslední otázka, vy jste naznačil, že něco v hlavě je, co by mohlo být osmou hrou. Můžete prozradit?

Můžu vám říct, že koketuju pořád ještě s tou americkou jaksi dobou, kdy vznikla, nebo odehrála se spousta životních příběhů, protože američtí vojáci si samozřejmě odvezli mnoho manželek ze západních Čech do Spojených států, vzniklo mnoho lásek, nebo mnoho vztahů šťastných i nešťastných, nebo opravdových i neopravdových a byla to taková dráždivá, krásná, nová, doba nových poznání. Kdyby asi nějaká takováto hra byla, kdybych já se ještě k tomu dostal, tak bych možná, nebo pravděpodobně bylo to možná něco na takovéto téma, ale nevylučuju, že nenapíšu vůbec už nic. Zrovna tak nevylučuju, že to třeba bude na úplně jiná témata z dnešní, čerstvější doby, no, a taky to, což ale opravdu ve mně je, je ještě téma česko-německých vztahů v tehdejší době.

Říká Ladislav Smoček, dramatik a režisér, host Interview BBC.

Díky, to se mi líbí, co říkáte v tom pořadí, na rozdíl od začátku.

Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC. Věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposled. Děkuji a na shledanou.

Já vám taky děkuji.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.