Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle bývalého vicepremiéra a ministra financí Pavla Mertlíka návrh reformy penzí z dílny ministerstva práce a sociálních věcí neřeší problém jejich financování.

Pavel Mertlík ve studiu BBC

Do konce ledna se chtějí strany současné české vládní koalice dohodnout na druhé fázi reformy veřejných financí. Podle premiéra Vladimíra Špidly chce kabinet například podpořit rodiny s dětmi. Dalším úkolem je:

Vladimír ŠPIDLA, předseda vlády, předseda ČSSD /zvukový záznam/: : Úsilí o modernizaci a podpora kvalitativního ekonomického růstu, to znamená nikoliv ekonomického růstu založeného na konkurenci, levné mzdy, daňové podbízení a podobné věci, nýbrž kvalitativního růstu, tj. růstu založeného na znalostech a na inovacích.

Říká o jednom z úkolů druhé fáze reformy veřejných financí premiér Vladimír Špidla. Nejen o snaze současné vlády reformovat veřejné finance bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. U mikrofonu je Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dnes bývalý vicepremiér a ministr financí, v současnosti hlavní ekonom Raiffeisenbank a docent ekonomie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze Pavel Mertlík. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Jak vážně jste bral úvahy, které se v souvislosti s vaším jménem objevovaly v uplynulých týdnech, tedy Pavel Mertlík jako možný kandidát na prvního českého komisaře?

Tak já si myslím, že každý, kdo byl členem vlády anebo byl v podobné významné pozici, musí takové úvahy brát vážně, protože ta možnost vykonávat takovou funkci z hlediska, řekl bych, kvalifikace, která je potřebná, tak ta asi tomu mému dosavadnímu životopisu a profilu odpovídá. A navíc nejsem zvyklý brát na lehkou váhu takové seriózní věci. Nicméně...

Kdy za vámi premiér Vladimír Špidla přišel, přišel-li za vámi, že by si vás představoval jako kandidáta?

Já jsem tu nabídku od premiéra Špidly skutečně obdržel. Bylo to v době někdy, nepamatuji si přesně, začátkem prosince pravděpodobně. Poměrně záhy nato jsem ji odmítl. A v situaci, kdy jsem tak činil, tak už jsem měl rozmyšleno, proč ji odmítám, prostě osobní soukromé věci převážily nad atraktivností té pozice, a to ve smyslu zejména té výzvy, kterou pro kvalifikovaného makroekonoma bezesporu práce v takové instituci, jakou je Evropská komise, tak představuje tedy.

Druhá nejsilnější strana současné vládní koalice, tedy KDU-ČSL, ústy svého předsedy Miroslava Kalouska k postavě Českého kandidáta na prvního evropského komisaře za Českou republiku uvedla:

Miroslav KALOUSEK /zvukový záznam/: Bude to první český komisař v Evropské unii a v takovém případě já kladu na první místo otázku mravní integrity a pokládám za absolutně vyloučené ze symbolických důvodů, že prvním českým komisařem v Evropské unii by mohl být bývalý komunista. To je prostě nesmysl, který je potřeba okamžitě odmítnout.

Lidovecký předseda Miroslav Kalousek. Jak velkou roli ve vašich úvahách hrálo to, že podle lidovců diskvalifikuje každého kandidáta členství v někdejší KSČ, ve které vy jste byl v letech 81 až 90?

Já se přiznám, že tak málo sleduji každodenní politické přestřelky, že ani o tomto názoru pana Kalouska nic nevím.

A překvapilo vás to, když jste to teď slyšel, že by toto měla být diskvalifikace?

Připadá mi, že to není příliš racionální a že každého člověka je třeba posuzovat podle jeho konkrétních činů.

A teď důvody, kvůli kterým Pavel Mertlík odmítl?

Už jsem řekl, jde o osobní záležitosti.

Nemůžete blíže specifikovat?

Můžu, ale nechci, ale možná jednou větou, nechce se mi stěhovat se z Prahy.

To se vám tak líbí v Praze?

Ano, velmi.

A co Brusel, to není hezčí než Praha?

Je to krásné město, ale myslím si, že hezčí než Praha skutečně není.

Od 10. dubna 2001, kdy jste rezignoval na post vicepremiéra a ministra financí, vás nenapadlo uvažovat o nějakém svém dalším veřejném angažmá, rozumějme větším angažmá v české politice?

Nenapadlo a já opakuji věc, kterou jsem říkal na veřejnosti několikrát. Já jsem, poté, co mně pan premiér Zeman nabídl funkci ve vládě, od samého počátku říkal jemu i ostatním členům vedení sociální demokracie, že s takovým angažmá počítám na jedno volební období, ne déle.

To znamená ale, že po pauze si člověk může dát další volební období.

Já myslím, že ta moje pauza zatím byla velmi krátká.

Za jak dlouhou pauzu byste považoval pauzu dostatečnou?

To v téhle chvíli nejsem schopen říci, ale zejména chci také říci to, že i kdybych se třeba někdy do politiky nevrátil, což je asi vůbec nejpravděpodobnější scénář, tak si myslím, že ta jedna zkušenost stála za to a stačila.

Vy jste si před politikou užil veřejný sektor, mohu-li tak popsat univerzitu a práci na fakultě sociálních věd. Pak jste byl činný v politice ve funkci vicepremiéra a ministra financí a teď jste v soukromém sektoru, protože vaším hlavním povoláním je pozice hlavního ekonoma Raiffeisenbank. Když se podíváte z toho soukromého sektoru na sektor politiky, jak ji vnímáte?

Tak asi ji nevnímám stejně jako v době, kdy jsem do té funkce nastupoval, protože samozřejmě mám jinou zkušenost, ale to se týká detailů, jinak si myslím, že můj dlouhodobý pohled na svět veřejného rozhodování, ať už má jakékoliv podoby, se nijak zásadně nezměnil. Koneckonců ten můj předchozí životopis byl bohatší než moje práce na univerzitě. Řadu let jsem pracoval například v České národní bance, kde jsem k řadě aspektům tvorby politiky, konkrétně monetární politiky, také přičichl. Čili...

Omlouvám se, že jsem zmínil tyto tři světy, ale myslím si, že jsou zajímavé pro srovnávání. Pokud by tedy Pavel Mertlík měl popsat svůj teď ze soukromé sféry už viděný svět politiky, tak by ten svět politiky viděný vámi dnešníma očima, jak by ten popis vypadal?

Svět politiky je především velice složitý, velice komplexní. Jeho smyslem je prosazení určitých regulací ve společnosti, ekonomiky nebo jejich změn, a to v situaci, kdy se střetává celá řada dílčích skupinových zájmů. Takhle vypadá politika v demokratickém státě odjakživa, řekněme tedy alespoň od francouzské revoluce, abych to řekl méně věčným přídechem. To asi není úplně přesné. A samozřejmě záleží velmi na tom, jaký je..., jaká je konkrétní podoba střetávání těch jiných dílčích zájmů, nakolik je kultivovaná, nakolik je brutální, nakolik jsou vyvinuty různé formy společenského... Česká republika tady...

Je kultivovaná Česká republika i v souvislosti s tím, jak fungovala Zemanova vláda, ve které jste byl?

Já si myslím, že Česká republika se nijak nevymyká z průměru zemí střední a východní Evropy, které budují demokratický systém nově po roce 1989 nebo 1990. Česká republika narozdíl od některých jiných zemích má veliké plus spočívající v historické tradici, ve skutečnosti, že minimálně od roku 1848 anebo přijetí rakouské ústavy z roku 1867 u nás byla demokratická společnost, byl tady demokratický stát. Řada zemí střední a východní Evropy takovou zkušenost vůbec nemá. Čili tady bylo na co navazovat v oblasti institucionální a koneckonců i ve vzpomínkách pamětníků, což po roce 90 nebylo bezvýznamné. Bohužel čas pracuje v tomhle smyslu velmi nemilosrdně. Na straně druhé celá řada problémů našeho komunistického systému byla horší, hrubší než v jiných zemích. Příkladem může být Maďarsko, Polsko, kde celá řada reforem proběhla už v průběhu osmdesátých let nebo i dříve, vytvořila se tam mnohem dříve občanská společnost, byly tam různé nezávislé skupiny a podobně. V České republice jsme díky důsledněji přitaženým šroubům startovali, řekněme v tomto smyslu, z horších výchozích pozic.

Když jsem vám pouštěl slova předsedy lidovců Miroslava Kalouska o kritériích lidovců na českého kandidáta do Evropské komise, tak jste přiznal, že nejste až tak detailním pozorovatelem české politické scény. Vyložil jsem si to správně, ta vaše slova?

Určitě velmi sleduji, co se na české politické scéně děje z hlediska vlivu na hospodářskou politiku, méně už to ostatní.

Výběr kandidáta na prvního evropského komisaře provází, jak to u české politické scény zpravidla bývá, spory. Sociální demokraté vybrali bývalého ministra životního prostředí Miloše Kužvarta, lidovci soudkyni Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Ivanu Janů a občanští demokraté svého stínového ministra životního prostředí Bedřicha Moldana. Pro menší koaliční partnery je Kužvart nepřijatelným kandidátem. Občanští demokraté zase premiéru Vladimíru Špidlovi vyčítají:

Mirek TOPOLÁNEK /zvukový záznam/: Výkonná rada ODS po velké diskusi mimo jiné konstatuje, že Česká strana sociálně demokratická porušila svůj slib jednat s Občanskou demokratickou stranou o kandidátovi na komisaře Evropské unie a nyní bez diskusí prosazuje bývalého ministra životního prostředí Miloše Kužvarta. Tento postup jenom potvrzuje, že premiér Špidla o diskusi s opozicí vůbec nestojí.

Předseda ODS Mirek Topolánek. Co si občan Pavel Mertlík myslí o tom, jak se v České republice hledá kandidát na evropského komisaře?

Tak já si myslím, že se hledá stejně ne příliš dobrým způsobem, jako se třeba hledal stávající prezident, tedy přesně řečeno nový prezident po prezidentu Havlovi. To jméno toho prezidenta není podstatné, toho nového. Základní problém toho hledání spočívá v tom, že o takto vážných věcech nedokáží politické strany mezi sebou diskutovat bez určitých emocí nějakým racionálním způsobem. Čili...

Jaké pro to máte vysvětlení, pro míru iracionality, která provází v České republice, respektive v české politice obsazování významných postů, jako je evropský komisař, jako je prezident republiky?

Já se osobně domnívám, že, a já bych doplnil to, co jsem chtěl říci. Ono to možná vyznělo, že tu iracionalitu podobně jako pan Topolánek vidím v postupu ČSSD. Já se domnívám, že v žádném případě. Ani ODS neprojevila žádnou snahu racionálně se na někom dohodnout. Ona prostě řekla, že jejím kandidátem je pan Moldan, čili ČSSD poslední v řadě vyslovila jméno kandidáta. Problém je v tom, že k tomu vůbec došlo a že politické strany vůbec nebyly schopny si sednout a například nadefinovat, jaký typ člověka by měl Českou republiku v Evropské komisi reprezentovat.

Měl tu diskusi iniciovat premiér?

Možná ano a možná ji inicioval, to já nevím, protože skutečně nejsem účastníkem podobných diskusí, ale fakt je to, že okamžitě poté, co začalo být téma komisař za Českou republiku mediálně zajímavé, tak se svým návrhem startovali lidovci, s malým zpožděním po nich občanští demokraté. Čili ty karty byly určitým způsobem rozdány.

Pokud bych měl vás požádat, kdybyste byl premiérem, koho z těch tří jmenovaných byste vybral? Připomínám, že jste členem ČSSD. Miloše Kužvarta, Ivanu Janů nebo Bedřicha Moldana?

Jako člen ČSSD i jako občan bych vybral Miloše Kužvarta.

Velí vám tak stranická disciplína?

Velí mi nejenom stranická disciplína, velí mi i racionalita. Ta spočívá v tom, že Miloš Kužvart má čtyřleté zkušenosti s řízením ministerstva. To je něco, co žádný z těch druhých dvou kandidátů za sebou nemá. A velí mi také to, že vím, jakým způsobem pracuje Evropská komise, co je funkcí evropských komisařů a jak fungují. Evropský komisař je na prvním místě, politik samozřejmě je potřeba, aby měl zázemí pro věci, které dělá, a na prvním místě je to funkce politická. Jejím cílem nebo smyslem toho, co dělá, není bezprostředně řídit příslušný direktoriát nebo direktoriáty Evropské komise, ty mají své generální ředitele, což jsou profesionální úředníci. Komisař jim dává pouze obecné zadání a samozřejmě kontroluje výsledky jejich práce a dohlíží na ně. Druhou podstatnou věcí je to, že musí umět jednat v Evropském parlamentě. Čili jako ministr v České republice chodí do parlamentu a obhajuje tam návrhy zákonů, tak evropský komisař chodí do Evropského parlamentu a tam diskutuje návrhy směrnic Evropské unie a různých dalších důležitých dokumentů. Kromě toho to má ještě jeden rozměr, a to velmi mezinárodní, byť ne ve smysli zahraniční politiky. Komisař musí cestovat neustále z jedné členské země do druhé a o podstatných věcech evropského rozvoje jednat se svými resortními partnery ze všech 25, nebo z 15, od května 25 členských zemí. Čili potřebuje to poměrně velkou dávku, řekl bych, praktické vyjednávací schopnosti, nechci říci diplomatické, to nemusí nutně být diplomat, ale mezinárodní.

A ti dva kandidáti jako Ivana Janů a Bedřich Moldan?

Domnívám se..., paní Janů neznám, ale bezesporu tento typ zkušeností mít nemůže. Stačí se podívat jaksi na její osobní dějiny, čímž nechci říci, že to není jistě vynikající žena ve svém oboru, ale ten je jiný, než co vyžaduje funkce evropského komisaře či evropské komisařky. Bedřich Moldan samozřejmě byl ministrem české vlády, ale je to už delší dobu. Jakkoliv pan profesor Moldan je bezesporu z nejlepších představitelů ekologického hnutí, řekněme, u nás, který se zároveň angažoval v politice, je to velmi moudrý a zkušený člověk a má bohaté mezinárodní zkušenosti, tak ta jeho praktická řídící činnost je vzdálenějšího data. A z dob, kdy ty nároky na řízení ministerstva byly po roce 1990, krátce po roce 90, přece jenom jiné než dnes. Čili myslím si, že pozice Miloše Kužvarta v tomto smyslu je lepší. Nakolik zvládne svoji funkci, to je samozřejmě otázka...

Poslední právě otázka je, zda premiér Špidla spíš neřeší vnitrostranický problém, že Miloš Kužvart patří do křídla příznivců Miloše Zemana. A existují v sociální demokracii kvalitnější lidé s mezinárodní zkušeností, kteří řídili ministerstvo.

Tak já musím říci, že tenhle argument, jsem četl v tisku a připadá mi jednak směšný a jednak urážlivý. Natolik oba pány dobře znám, že vím, že to je naprostý nesmysl.

Další téma, stav veřejných financí. Pokud byste, Pavle Mertlíku měl kroky současné vlády vedoucí ke stabilizaci veřejných financí označit jedním slovem, a dávám vám na výběr téměř dotazník, za a) dostatečné, za b) vyhovující, za c) nedostatečné. Kterou variantu byste zvolil?

Pokud je to ve smyslu školního známkování, tak já bych tam dal tu dvojku, která nevím, jestli mezi těmi slovíčky byla.

Vyhovující.

To je vyhovující? Já si myslím, že na vysoké škole je to jinak, ale to je jedno.

Ne, ale já jsem vám..., to si teď tady děláte svoji stupnici. Já vám dám na výběr tři termíny, dostatečné, vyhovující, nedostatečné.

Asi jsou tedy vyhovující, jsou někde uprostřed. Určitě lze dělat reformy ráznější a já jsem se ve veřejné diskusi za to přimlouval. Na straně druhé je třeba říci to, že mezinárodní srovnání ukazuje, že míra škrtů, se kterou přichází vládní program, či schválené návrhy zákonů, abych mluvil přesněji, v České republice na příští tři roky, že ta míra té restrikce je poměrně velká a v tomto smyslu je ten program zvládnutelný, ale nelze říci, že ne ambiciózní. Čili takové je také hodnocení mezinárodních finančních trhů a ekonomů. Narozdíl od třeba Slovenska, které přišlo s podstatně radikálnějšími návrhy, ale jejich skutečné prosazení a zvládnutí je velká otázka, tak české návrhy jsou mnohem realističtější, proto dobře zvládnutelné. A pokud budou zvládnuty a ten program bude dodržen, tak to bude vytvářet docela dobré východisko pro další kroky.

Jak bylo řečeno, 10. dubna 2001 jste rezignoval na post vicepremiéra, ministra financí. Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny a občanských demokratů, dnes prezident republiky Václav Klaus tehdy v té souvislosti prohlásil:

Václav KLAUS /zvukový záznam/: Z mého pohledu bylo více než dost důvodů pro odstoupení současného ministra financí. Myslím, že mezi to patří zejména rozvrácení našich veřejných rozpočtů.

Archivní slova Václava Klause z 10. dubna 2001. Vzpomínáte si ještě na ně?

Nevzpomínám a myslím si, že...

Tak jsem vám to připomněl.

...že pan tehdejší předseda parlamentu pravdu neměl stejně jako dnes nemá často pravdu stávající pan prezident. Já bych chtěl především říci to, že celková čísla o stavu veřejných financí v České republice, stavu, teď nemluvím o trendu, nejsou nijak hrozivá. Česká republika má veřejný dluh kolem úrovni 25 % HDP, většina zemí Evropy jej má někde v rozpětí mezi 50, 60 % HDP, čili dvou až třínásobně větší.

Ale Evropa má problém a není tudíž důvod, aby Česká republika následovala Evropu, a dávat...

V tom problém není, problém nemá, to je omyl, alespoň v té dosažené úrovni. Některé země ano, například Itálie nebo Belgie, ale obecně Evropská unie a její jednotlivé členské země nikoliv. Problém České republiky je nyní, a to je poměrně vysoké tempo růstu strukturálního deficitu českých veřejných financí. A já osobně se domnívám, že lze těžko mně vyčítat nějaké zhoršování situace veřejných financí. Stačí se podívat na statistiku a ta hovoří poměrně jasnou řečí. Zcela konkrétně, když jsem se stal ministrem financí, což bylo v roce 1999, tak konsolidovaný deficit systému veřejných financí byl na úrovni 2,4 %, v roce 2000 stoupl na 3,4 %, to jsem podpořil a prosadil tuto politiku. Domnívám se, že to bylo naprosto správné, a to proto, že ekonomika v té době byla v recesi a zvýšená veřejná poptávka pomohla tuto recesi řešit. Naopak o rok později, když už se ekonomika z recese dostávala, konkrétně v roce 2001, ten deficit poklesl z 3,4 na 2,8 %, čili o šest desetin procentního bodu. A problém je mimo jiné v tom, že po roce 2002, nebo od roku 2002 včetně ten pokles nepokračoval dál, ten skok, který proběhl z roku 2001 na rok 2002, který znamenal zvýšení systému, deficitů systému veřejných financí z 2,8 na 3,9 %, nebyl vcelku odůvodnitelný. Bylo možno udržet se na té úrovni kolem 2,8 % a pokračovat v reformách po volbách dál.

Velmi nerad vám do toho vstupuji, ale poprosím vás o stručnější odpovědi, abych vás nemusel přerušovat. Jde mi o to, z dnešního pohledu myslíte, že jste mohl udělat víc jako vicepremiér a ministr financí, aby v budoucnu to zadlužování státu nebylo tak rychlé, nebo to zadlužování státu a jeho rychlost nastartovali vaši nástupci, rozumějme Jiří Rusnok, Bohuslav Sobotka?

Tak já se domnívám, že v době, kdy jsem já byl ministrem financí, tak vláda provedla dva kroky, které byly podstatné z hlediska dnešních reforem. Za prvé, byly provedeny určité institucionální reformy v oblasti veřejných financí, především byla schválena takzvaná nová rozpočtová pravidla, zákon o rozpočtových pravidlech republiky, který ten nový tedy platí od roku 2001, a jsou podstatně modernější a umožňují lepší řízení veřejných financí jako celku a menší zadlužování, s tím, že v současnosti se připravuje poměrně rozsáhlá novela, její principy jsou schváleny ve vládním tedy návrhu, v reformě veřejných financí, a ty kroky jsou pokračováním těch kroků, které proběhly už tehdy. Čili myslím si, že to byl jeden podstatný krok, který byl schválen v době, kdy jsem vykonával funkci ministra financí a místopředsedy vlády. Druhý krok, který šel stejným směrem, bylo to, že okamžitě po nástupu do funkce jsem objednal u Světové banky studii, která by se jednala struktury veřejných financí a jejího stavu. Šlo o studii, jejíž název by byl, neřeknu už přesně, ale něco jako "Diagnóza stavu veřejných financí České republiky", a ta byla dopracována někdy právě na jaře roku 2001, shodou okolností v době, kdy jsem ze své funkce odcházel. A tato studie byla velmi podstatným krokem do domácí diskuse o tom, jaké kroky je třeba činit do budoucna.

Podíváme-li se na druhou fázi reformy veřejných financí, na které se chtějí dohodnout strany vládní koalice do konce ledna. Nakolik je podle vás v souvislosti s tou druhou fází reformy veřejných financí klíčová výdajová stránka, to znamená veřejný penzijní systém a systém veřejného zdravotního pojištění?

Samozřejmě i na příjmové straně systému veřejných financí je třeba dělat celou řadu úprav, ale samy o sobě nemohou řešit fiskální problém, který má Česká republika. Celková úroveň zdanění u nás, takzvaná konsolidovaná zdaněná kvóta je na úrovni někde kolem 40 %, těsně pod 40 %. V Evropské unii průměr tohoto ukazatele se pohybuje někde kolem 43 %, po úřadu posledních let má tendenci klesat. Do budoucna bude určitě klesat i v České republice. To číslo...

Ta budoucnost podle vás znamená co? Kdy by podle vás měla začít klesat daňová kvóta? Strany současné vládní koalice se zavázaly, jen pro úplnost, že daňová kvóta do roku 2006 zůstane nezměněna.

Já si myslím, že to je docela racionální, i když by si bylo lze představit i pokles už v tomto volebním období. To, co jsem měl tím slovem budoucnosti na mysli, je, řekněme, výhled na dalších patnáct let postupného vývoje. Já to uvádím z prostého důvodu. Pokud se podíváme na tu, řekněme, 40% daňovou kvótu a podíváme se na to, že úroveň veřejných výdajů se pohybuje na úrovni kolem 47 % a zároveň víme, že ta 40% kvóta je jakýsi strop, za který nelze jít, tak je zcela zřejmé, že řešení je třeba hledat na výdajové straně. Stručně řečeno, i kdybychom takzvaně dokázali lépe vybírat daně, tak by nám v takovém případě nezbylo nic jiného, než snížit ty daňové sazby tak, abychom nepřekročili v podstatě těch 40 %.

Není za tím zásadní problém současné vlády, byť jste členem, řadovým členem sociální demokracie, to znamená, že by vás někdo mohl podezřívat z toho, že nadržujete vládě premiéra Vladimíra Špidly, že zkrátka se vláda nesoustředí na tu výdajovou stránku, aby snížila veřejné výdaje?

Tak já si myslím, že to, co říkáte, není doložitelné na faktech. Pokud se podíváte na souhrn schválených reformních zákonů, které představovaly nějaký ten realizaci asi jedné poloviny toho, co bylo v těch dokumentech po reformě veřejných financí schválených, tuším, že v červenci loňského roku vládou, půlka zhruba ještě zbývá k realizaci a údajně to bude na jaře letošního roku nebo léta, tak tam jsou opatření jak na příjmové a výdajové straně, jsou zhruba půl na půl, nicméně podle toho, co bylo dohodnuto na úrovni vlády pod názvem reforma veřejných financí, tak ten poměr by měl být zhruba 1:2, čili zhruba třetina zvyšování daní, dvě třetiny škrtů. To je...

Ano, ale ty dvě třetiny zatím splněny nebyly. Proto jsem se ptal. A důkazem pro mě je zatím nereforma penzijního systému a systému veřejného zdravotnictví.

Já si myslím, že tyto kroky nikdo neočekával, že budou zpracovány takhle rychle. Každopádně v dalších etapách reformního úsilí jsou to zcela klíčové věci, možná spolu s některými dalšími výdajovými systémy, mám na mysli především veřejné školství, a to zejména reformu vysokého školství, přesněji řečeno škrtů, tak je to spíš asi otázka přebujelého základního školství z hlediska infrastruktury, která se využívá. To je podobný problém jako ve zdravotnictví.

Zastavme se u veřejného penzijního systému. Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach představil předčasem svou představu reformy důchodu. Tady je stručná charakteristika Zdeňka Škromacha.

Zdeněk ŠKROMACH /zvukový záznam/: Ten model by měl fungovat tak, že člověk si bude ukládat na svůj individuální jakoby účet, čili bude každý rok informovaný, kolik na tom účtě má, kolik se mu započítává. Česká správa už od roku 2006 bez ohledu na to, jaký systém bude, bude dávat informace prostě o tom, jaké nároky ten člověk má jako započitatelné doby a tak dál. A když by už byl plně podle tohoto systému, tak vlastně se vezme vše, co má na účtě, odečte se z toho účtu část prostředků, která půjde na invalidní důchody, vdovské, vdovecké, které tím systémem být placeny přímo nemůžou, a ten zbytek se rozdělí počtem let, které v té době, kdy ten člověk půjde do důchodu, bude předpoklad průměrného dožití.

Říká ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach s tím, že základem zůstává to, že penzijní systém České republiky po reformě bude průběžný. Dovolte, abych citoval vaše slova, která jste napsal v časopisu Listy. "Průběžné penzijní systémy jsou podle mého soudu v principu odsouzeny k postupnému útlumu až zániku. Řešení problému zajištění ve stáří je jediné. Každý z dnešních čtyřicátníků a mladších si musí na své výdaje v postproduktivním věku vydělat a uspořit," konec citátu. Není ten návrh Zdeňka Škromacha málo radikální v tom, že svým způsobem se nesnaží měnit ten průběžný penzijní systém a že ten hlavní smysl zůstává stejný, že je průběžný?

Já bych podtrhl v souvislosti s vaší otázkou té citace z mého článku věty, které říkají o tom, že ten útlum bude muset být postupný a dlouhodobý.

Promiňte, ale ta Škromachova reforma se dělá do roku 2030, alespoň tak o ní Zdeněk Škromach mluví. To znamená, vy to byste chtěl utlumovat v roce 2050?

Ne, ten systém, pokud nebude nadán nějakým podstatně větším zdrojem příjmů, než jaký má stávající penzijní systém, tak se bude nutně utlumovat sám, protože do něj prostě poteče stále méně peněz z obce plátců a bude mít stále větší poptávku po výdajích ze strany těch, kteří už do toho důchodového věku vstoupí, ale to je jiná otázka, která je klíčová a ke které je třeba se vrátit vzápětí. Já jsem chtěl jenom říci to k tomu článku, to, co je tam řečeno. To znamená, že ten stávající veřejný systém průběžný v situaci, kdy klesá populace, a to je zřejmě dlouhodobý osud České republiky podobně jako všech jiných vyspělých zemí, tak není dlouhodobě udržitelný, ale to neznamená, že ještě za třicet, čtyřicet let tady nebude fungovat nějaký průběžný systém, velmi pravděpodobně bude. Stejným způsobem s tím počítají i v jiných zemích, které řeší stejný problém jako Česká republika. Já bych nicméně zdůraznil rád jednu věc. To, co zatím navrhlo ministerstvo práce a sociálních věcí, je princip reformy stávajícího průběžného systému do jiného typu průběžného systému. Nic zatím neřekl o tom, jak bude ten nový průběžný systém financován, a to je klíčová věc.

Říká bývalý vicepremiér, ministr financí Pavel Mertlík. Takové bylo Interview BBC. Děkuji za návštěvu ve studiu. Někdy příště na shledanou.

Na slyšenou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.