Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle houslisty a profesora AMU Václava Snítila v současnosti přibývá technických interpretů, kteří již nehrají srdcem.

Václav Snítil ve studiu BBC

Václav Hudeček, Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl, Jitka Nováková, všechny tyto houslisty spojuje to, že studovali na pražské Akademii muzických umění pod vedením profesora Václava Snítila. Jaroslav Svěcený ke svým studiím říká:

Jaroslav SVĚCENÝ /zvukový záznam/: Já jsem vlastně v patnácti potom z té hudebky dělal přijímačky na konzervatoř do Prahy, v Praze jsem působil na tý konzervatoři jenom čtyři roky, já jsem ji nedodělával celou, protože po čtvrťáku už jsem šel hned na AMU, a tam jsem byl žákem pana profesora Václava Snítila, což je vlastně Hradečák jako já a u něj jsem si zase prodloužil, protože ty studia u něj, ty za to stály, opravdu to bylo skvělý.

Slova předního českého houslisty Jaroslava Svěceného. Nejen o tom, jakým učitelem je profesor Václav Snítil, bude následujících třicet minut.Před námi je půl hodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl houslový virtuos, profesor na pražské AMU Václav Snítil. Přeji vám hezký dobrý den. Vítejte v BBC.

Dobrý den.

S profesorem Václavem Snítilem jsme se poprvé setkali v Ústí nad Orlicí na Kocianově houslové soutěži. Tuším, že se tak stalo v roce 1990. Platí stále to, pane profesore, že si nenecháte ujít žádný ročník mezinárodní soutěže pro mladé houslisty do šestnácti let?

Ano, to naprosto platí. Já jsem tam pracoval asi třicet let a z toho pětadvacet let jako předseda. A teď, když už jsem cítil určitej jako úbytek energie, myslím, abych dobře slyšel a dobře rozuměl při vedení poroty, vzdal jsem se této funkce a oni mne okamžitě navrhli čestného doživotního člena poroty, předsedy.

To znamená, že ...

Předseda, čestný předseda na doživotí. Tak jako třeba v Menuhinově soutěži byl Menuhin až do konce, i když už třeba nezasedal.

To znamená, že vy už nebodujete.

Já neboduju, já tam jezdím, já to poslouchám a dělám si své, jaksi své bodování pro sebe, a to potom konfrontuji s tím, jak ..., s těmi výsledky, ale obyčejně se sejdeme, poněvadž ta porota je dobrá. Za mne to převzal, teď to předsednictví, profesor Štraus, bývalý místopředseda a všechno to klape dobře.

Je to úleva, když se člověk vzdá funkce předsedy poroty, nebo se přeci jenom stýská?

Ne, je to obrovská úleva. Já si to poslouchám s požitkem, já neposlouchám s takovým napětím, aby mi neušel ani tón. Já spíš sleduji ten vývoj vnitřní, jak hrají výrazově, zdali obsáhnou dobře styl. Odpustím nějaký ten falešný tón, když to samozřejmě neruší přímo, ale poslouchám úplně jinak a ne s tím, že bych musel potom se třeba zodpovídat: "Tady to nebylo dobře nebo ten byl, tenhleten se dvakrát umáchl vedle a ten druhej jenom jednou, tak proč jste toho preferoval," poněvadž někdy ti, ti učitelé to někdy nepochopěj. Oni spíš sledují, jestli někdo se spletl, kdežto to mne tolik nezajímá, mne zajímá, jak je kdo jako osobnost a kdo se ..., kdo se tam projeví, že hudební osobnost je pro mne daleko cennější. Tak já poslouchám takto, že sleduji, kam to jde nahoru v tom růstu hudebním.

Jak se dá poznat osobnost, když je za plentou v té interpretaci? Pokud byste měl pro lidi, kteří nestudovali hudební vědu, nejsou houslovými virtuosy, jak ...

Jedině poslechem, sluchem. Prostě vidím, jednak slyším, jestli hraje dobře, zdali hraje dobře ve stylu a potom, jestli to má srdce, jestli to má nějakej obsah. Ono se dá zahrát virtuosně velice rychle a velice silně, což se dost dělá, ale nemá to duši, nemá to srdce, a to se pozná i bez plenty. To poznáte i z gramofonové desky a ze záznamu, zdali ten člověk něco cítil, anebo zdali hrál jenom technicky. Tak ta plenta mně tam vůbec nevadí. A to jsme, myslím, odbourali. Já jsem stále tu plentu ..., já jsem ji tam nechtěl mít, poněvadž mne od samého začátku, od prvních kol zajímalo, jak drží kdo smyčec, a to se dalo už jaksi prorokovat, zdali potom třeba s držením ne ideálním může zahrát virtuosně skladby, takže ...

Chcete tím říci, že v současnosti, jak poslouchám vaše slova, přibývá technického hraní než hraní od srdce?

Ano, rozhodně. To je obrovský pokrok, ale to máte v dopravě a všude a teď už se lítá na Měsíc a na Mars, to je samý pokrok, ale tady to je také. Nevím, čím to je, to si neumím vysvětlit, že je tak obrovský pokrok. Myslím, že jsme poněkud oplodněni těmi zeměmi z Východu. Ti Číňani a Japonci, to jsou prostě obrovské vynikající, dalo by se říct až mašiny na ty housle. Oni zahrají to, co dřív nám hráli soutěžící v šestnácti letech, oni to zahrají třeba už teď v osmi, ale to je i mezi našimi mladými taky. Teď třeba to jméno Vodička, že jo, z poslední ..., tak ti zahrajou. Ale teď jde o to, aby ruku v ruce s tím také to duševní vyspění a to cítění hudební šlo současně, aby na tom pódiu nebylo něco, co se namemorovalo perfektně, ale aby tam byl proces mentálního tvoření, takhle bych to nazval. A ten někdy postrádám právě, víte, u těch ... Je to technický zázrak, ale není to zajímavé. Když to poslouchám dlouho, tak to začne nudit, a to je právě ten největší problém. Tak prostě osobnosti, ale to poznáte i bez plenty, to se pozná. Sluch, srdce a teď mezi tím je ten, jak Gustav Mahler, odpor hmoty, víte, odpor hmoty. Ten umělec je nejvíc jaksi vystaven odporu hmoty, to znamená, tady má struny a teďka tady, než se to dostane z toho jeho srdíčka do tý pravý ruky, do tý levý, tak to je určitej odpor a teď to musí jít přes ten sál, přes tu akustiku k tomu posluchači a ten taky to přijme a teď to vysílání jeho musí bejt tak silný, aby ten posluchač zažíval totéž, co zažívá ten interpret. Jestliže ten interpret je chladný, tak ten posluchač nemá taky žádný zážitek.

Profesor Václav Snítil se narodil v Hradci Králové 1. března 1928. Váš tatínek byl předsedou Sokolské filharmonie v Hradci Králové a už od deseti let jste začal hrát v otcově orchestru a také rodinném kvartetu. Měl jste vůbec, pane profesore, jako dítko šanci, pokud jste to říci chtěl, že se hudbě profesionálně věnovat nechcete? Byla tam ta šance v dětství, utéct z hudby?

U mne ne. Já jsem ..., mne housle tak bavily, že mne museli od nich honit. Ale můj otec nechtěl, abych byl nějakým zázračným dítětem, což jsem tedy nebyl, on měl zásadu, nejdřív se naučím číst a počítat. Takže já jsem začal hrát v osmi letech. Měl jsem vynikající učitelku v Hradci Králové, je to paní Anna Servousková, to byla žákyně Mařáka. Já jsem během dvou let, to si představte, dva roky jsem hrál na housle a já už jsem začal hrát v té Sokolské filharmonii. To šlo prostě, jako když startuje letadlo. Já jsem začal později, ale potom ten vývoj šel velice rychle. O tom jsme si spolu povídali, že na pultech Sokolské filharmonie byla Má vlast a byly Slovanské tance, a to já jsem hrál v druhých houslích jako desetiletý a mne to tak oslovilo, že jsem té české hudbě úplně propadl. Takže otec byl vlastně základ toho mýho učení. On se vzdal svého ideálu, že budu lékař, to je fakt. On mne dal potom, nechal mne studovat klasické gymnázium s řečtinou a s latinou, ale když jsem dospěl do roku 1942, tak došlo k setkání s Jaroslavem Kocianem. Tady musím ale říct ještě k tomu, že já jsem měl domovskou obec v Ústí nad Orlicí, poněvadž tam se narodil můj otec, s tím Kocianem se znal, že jo, chodili se prát a chodili na hrušky spolu přes plot a on měl, jakožto důstojník armády měl domovskou obec Ústí. Já jako jeho syn jsem ji podědil. Tak já jsem, já mám vlastně dvě taková domovská města, Hradec Králové, kde jsem se narodil a kde jsem teď čestným členem, čestným občanem, ale Ústí nad Orlicí, který mi bylo v té době ještě bližší, poněvadž tam jsem byl každé prázdniny, tam mám teda tu domovskou, teď už to, myslím, je zrušeno, ale měl jsem tam jednak svého strýčka, který tam stále bydlel, který byl vynikající muzikant, který mne zasvětil do církevní hudby. Já jsem se stal i členem Cecilské hudební jednoty v Ústí a on mne vodil na /nesrozumitelné/, kde jsme hráli ty hniličky a takovouto hudbu, Sychra a Jansa a tam jsem se potkal poprvé s Kocianem, proto to tak rozvádím, poněvadž Kocian tam přišel jednou řídit svoji mši. Já jsem ho tam viděl, pln úcty, ještě mne neučil, nic, že jo, ale tam jsme se poznali ...

A z Kociana se pak stal ten ...

Stal jsem se jeho žákem.

... největší pedagog ve vašem životě, v životě profesora Václava Snítila.

Ano.

Vy ke Kocianově pedagogické činnosti říkáte, a teď vás budu citovat doslova: "Při přípravě nás vedl k absolutní dokonalosti," konec citátu. Jaké metody k tomu používal, aby houslistu přivedl k absolutní dokonalosti?

Tak to se dá říct velice prach jednoduše. On tvrdil: "Dokud neumíš dva tóny, tak se neuč třetímu," víte. To znamená, opakovat, opakovat tak, ale uvědoměle, ne abych přitom četl noviny, prostě zcela uvědoměle, opravovat sebemenší chybu. Teď potom apeloval na to: "Když si budeš myslet, že už toho umíš moc, tak si mysli, že neumíš nic," to je vlastně převedenej Sokrates: "Vím, že nic nevím," to se špatně překládá, že jo. Já jsem tím, že jsem studoval tu starou řečtinu, tak vím, že to je Oida Uden Eidos a v tom je ten nádherný přechodník: "Vím nic nevěda." Dokonce bych vám to řekl takhle jednoduše, prostě myslím si, že nic a vždycky ..., totiž je to ... Italik říkal: "To máme takové žebříčky, jdeme vždycky o jeden stupínek výš, zase výš, ale tím mám větší rozhled a zase vidím /nesrozumitelné/, kam bych se měl dostat." Kocian byl strašně přísný na intonaci. To on vydržel a úplně to bylo až nepochopitelný, jak s jakým požitkem on seděl v tom křesle a poslouchal etudu a poslouchal Ševčíkova cvičení. To my jsme celého Ševčíka prohráli před ním, ale on to poslouchal tón od tónu a stále opravoval: "Tady to není, tady to "cé", tady by mohl být půltón, "ef" musí být u pražce." To možná, houslisti to ocení, co teď říkám, ale byl nekompromisní. Potom mu šlo o tvoření tónu. To bylo zase: "Pravá ruka je stejně důležitá jako levá, možná ještě důležitější, poněvadž tvoří tón." Nejenom /nesrozumitelné/ tóny umět zahrát z /nesrozumitelné/, ale tvořit tón, a to znamená, že tam je, to teď nemůžu ukázat, ale dvojí páka /nesrozumitelné/ musím hrát tak, aby z toho tónu bylo slyšet jádro té housle, takové jako bzzz. Víte, jako když člověk zahraje jenom tón jenom smyčcem, co ten smyčec dá váhu, ale nepřitlačí ho, ale rozumě pákou ne přes ukazovák, ale celou paží, tak najednou člověk cítí ne ten zpěvácký hlavový tón, ale ten prsní rejstřík, a ten z těch houslí je potřeba dostat. A on na to měl, vždycky řekl: "Hraješ mouchy, snězte si mne," když to neznělo. A to mi napsal, to mám mnoho koncertů vždycky přes celou stránku "Mouchy, snězte si mne", to znamená, tady jsem neměl tón, tady to nebylo slyšet, a to nemá cenu. Když hraješ sám pro čtyři zdi, tak je to dobrý a když budeš v sále, kde za tebou je orchestr nebo i ten pianista, tak ten tvůj tón musí jít až do poslední řady, musí se nést jako šíp, a to se dokáže tvořením, zvláštním tvořením, jak my říkáme "kocianovský tón". On uměl překrásný tón.

A když jste pak v roce 1964 nastoupil na Akademii muzických umění jako pedagog, tak jste bez výhrad začal všechny Kocianovy pedagogické metody uplatňovat i vy jako učitel?

No jeho ano, jeho poučky a jeho zkušenosti, jeho prstokladové zkušenosti, všechno jsem užíval. Pro mne byl, jak metoda, to, co se mi nelíbí, to opravuji. Samozřejmě přečetl jsem si, celého Flashe jsem si přečetl a ještě jiné spisy, teď u nás vznikly, /nesrozumitelné/ jsem četl a ledascos, ale ten Kocian pořád byl jaksi jako praktik. Kocian byl praktik, Ševčík byl taky praktik, ten taky nenapsal žádné dílo vědecké o tom, jak hrát na housle, ale on nám dal mnoho příkladů jak smyčcových, tak pro levou ruku, pro pravou, že ano.

Hovořili jsme o české klasice. Vy jste naznačil, že to právě bylo v Hradci Králové v orchestru vašeho otce, kde jste přičichl k české klasice. Byla to i, řekněme, válka, která způsobila to, že jste k českým autorům tíhl víc než k autorům zahraničním?

Tak my jsme v tomto orchestru právě během té války nebo začátkem války, než byl Sokol rozpuštěn, jsme měli mnoho koncertů, kde se právě pro povzbuzení hrála Má vlast a Dvořákovy Slovanské tance. Přitom moje rodina teda byla postižena dost citelně válkou, poněvadž můj strýček Václav, po kterém se jmenuji, který byl můj kmotr, ten zahynul v koncentráku. Ten byl v odbojovém hnutí jako důstojník a jako sokol. A to může třeba posluchače zajímat, on, když šel na nějakou takovou tu misi, spojku nebo něco, nějaký zásobování, on mne bral s sebou, dělali jsme výlet na kole z Hradce, třeba až do Ústí nad Orlicí se jelo na kole a on někde v těch lesích u Rychnova třeba zastavil, provedl si to svoje, co potřeboval a já jsem se svou sestřenicí čekal v té lesovně a pak jsme jeli dál. Tak on byl ovšem bohužel potom prozrazen, nebo zrazen, zrazen jedním z těch, o které se staral a byl zatčen a poněvadž se jednalo o jméno Snítil, zatkli i otce a onen dotyčný potom řekl: "Ano, je to tenhleten Snítil." Tak to byl Václav Snítil, můj strýc, který zahynul v koncentráku někde v Hannoveru. Mého otce pustili. Takže jsme byli tedy zasaženi, tím víc na mne působila ta Má vlast a ta Libuše a ten poslech Smetanovské a Dvořákovské pochopitelně, jeho Husitská, že jo.

Vy jste studoval čtyři semestry hudební výchovy na pedagogické fakultě, češtinu na filosofické fakultě, pět let skladby u Vítězslava Nováka ...

Soukromě.

Ano, a konečně čtyři roky v houslové třídě profesora Jaroslava Pekelského na AMU. Z toho výčtu se zdá, že vám ta studia přirostla k srdci, tak široký záběr studijní.

Tak ono ledascos bylo současně, že jo. Kocian dožíval, já jsem se dostal na akademii, poněvadž mi sám radil, abych šel na akademii, abych dostal nějakej papír, tak v tý době jsem měl občas u Kociana hodinu. On už taky nesměl učit, poněvadž byl velice nemocen. Ten přechod k Pekelskému, k profesoru Pekelskému byl velice mírný a vlastně humánní, poněvadž on nic nepředělával. Ten ohromně Kociana ctil a tak jenom vždycky takové ty jeho poznámky právě k intonaci, tady by asi Kocian neměl radost, ale rostl jsem u něho jako muzikant. Pekelský byl člen Ondříčkova kvarteta a sekundista a on se s mým strýčkem, který zahynul, oni byli spolu zavřeni jeden čas krátce, takže i přes mého strýčka měl je mně vztah a já zase měl vztah k němu. Taky jsem se mu, když jsem chtěl vstoupit na AMU, tak jsem se mu ohlásil jako synovec toho pana nějakého majora Snítila, kterého poznal v koncentráku, a on mne přijal do třídy, a ta studia byla naprosto radostná. On u mne taky vzbudil zájem o soudobou hudbu. U něho jsem hrál mnoho soudobé hudby, což ...

Do té doby nepatřila soudobá hudba k vašemu oblíbeném žánru?

No, já jsem nejdřív ... U Kociana to nešlo, ten neměl ani moc rád Janáčka, rozumíte, ten končil tam někde, ale u Pekelského už se hrálo všechno. Takže já jsem potom hrál, hlavně jsem hrál skladby svých spolužáků. Třeba takovej Lubor Bárta, vlastně tomu jsem zahrál, co on na housle napsal. Ale byl to i /nesrozumitelné/ a byl to Kalabis a byli to další, byl to Iša Krejčí, a to nebyly potom jenom sólové věci, ale i kvarteta, že jo. My jsme Išovi Krejčímu zahráli českou /nesrozumitelné/, co jsme provedli. Já to teď hned nesevzpomínám, ale udělal jsem asi na třicet premiér houslových skladeb a z toho velké houslové koncerty s orchestrem a všechno z paměti, což se teď nedělá. Já jsem to hrál z paměti, já jsem to hrál jako klasiku, já jsem nelišil, klasika a soudobá hudba byla pro mne totéž. A pak jsem se zabýval, potom ještě nakonec ..., možná se zmíníte o Nonetu, já jsem dokončil a zachránil vlastně pro další léta Nonet Rudolfa Karla, který on psal na záchodové papírky v Terezíně. Myslím, že to začal tady v Praze ve vězení, pak to převezl do Terezína a ty, ten náčrt jeho díla se zachoval na těchto papírcích. Jeho syn, pan doktor Karel mi to zapůjčil a já jsem z toho dal dohromady celý Nonet. Já jsem to zinstrumentoval, kde bylo potřeba, i dokončil. Bylo to vydáno v Německu firmou a hraje se to.

Když se zaměřím na vaši pedagogickou dráhu. Na AMU, jak bylo řečeno, jste nastoupil v roce 1964. Když jste na začátku šedesátých let dostal nabídku, abyste se stal pedagogem AMU a učil mladé houslisty, váhal jste hodně, zda přijmout tu nabídku?

Ne, já jsem vlastně pokračoval u Pekelského, byl jsem jeho asistent. Tam jsem dokonce dostal prvního zahraničního žáka také a potom ...

To znamená, že ten přechod byl plynulý?

Úplně naprosto plynulý. On mne někdy nechal, že jsem ho učil celou hodinu sám, pak jsem ho jenom zkontroloval a prostě to všechno jaksi dobře proběhlo. Mne to bavilo, mne ... Já jsem ke svým žákům a vůbec celý život jsem si vypěstoval vztah jako staršího zkušeného bratra, ne pedagoga, kterej je přísný, kterej je vyhazuje a tak. Byl jsem přísný samozřejmě v nárocích, ale bylo to velice laskavé učení a každému jsem říkal: "Podívej se, tady je sedm cest, které vedou do Říma," to je staré ..., "a teď já ti radím jednu z těch sedmi, kterou si myslím, že je nejlepší, ale můžeš třeba nelézt jinou, dám se přesvědčit, ale vždycky si mysli, že nenařizuju, jenom že radím." A tím jsme měli ..., ty vztahy byly krásné a u mnohých těch žáků trvají doteď. Nejsmutnější je, když někdo jako na člověka zapomene, nebo už ...

I takoví jsou?

No, bohužel jsou. Tak nebudeme to ... Já jich mám aspoň třicet a ještě ...

Vy jste dokonce si přinesl s sebou seznam žáků, byť já jsem zmiňoval asi ta nejznámější jména, Jaroslav Svěcený, Bohuslav Matoušek, Jitka Nováková, z těch nejmladších Pavel Šporcl, Václav Hudeček a mnozí další.

Tak jsou to koncertní mistr Vilímec, koncertní mistr filharmonie, že jo, potom Zdvihal, koncertní mistr v SOČRu, že jo, to jsou všecko moji žáci, Romana Zieglerová, teď vynikající houslistka.

Jaroslav Svěcený před rokem řekl v rozhovoru pro BBC, že roky strávené studiem u profesora Václava Snítila byla báječná a ještě dodal:

Jaroslav SVĚCENÝ /zvukový záznam/: Samozřejmě, že se s panem profesorem Snítilem znal můj dědeček, protože mladý pan profesor Snítil hrával s mým dědečkem, myslím, že v Sokolské filharmonii v Hradci, tak samozřejmě asi jako student si s nimi zahrál. Já už ty podrobnosti všecky nevím. Děda kdysi s takovou pýchou říkal: "Dokonce mi Vašek kdysi obracel noty." Tak samozřejmě, že dědeček je o generaci, nebo byl o generaci starší. Dědeček už mezi námi není, protože byl ročník 1904, takže to už samozřejmě takového dlouhého věku se nedožil. Nicméně tam už odsaď, vlastně já jsem k němu měl takovej, přes dědu takovej už téměř rodinnej vztah, i když jsem ho osobně příliš neznal. Jednou si pamatuju, že jsme se někde v Hradci potkali a pro mne to byl velký zážitek. Musím říct, že ta dědova slova se naplnila, protože on říkal: "Tak u tohohle, jestli budeš dobře hrát, tak u tohohle budeš jednou studovat." A ono se tak opravdu stalo.

Řekl před rokem v rozhovoru pro BBC houslista Jaroslav Svěcený. Je obtížné vychovat skvělé houslisty z takových osobností, kterými bezesporu jsou Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, Bohuslav Matoušek, Jitka Nováková, Pavel Šporcl a tak dále, a tak dále?

No, já jsem mezi nimi nelišil, já jsem každého si chtěl po té kumštýřské a lidské stránce jaksi přizpůsobit vlastnímu, k vlastnímu obrazu nebo tak nějak. Ale to znamená, to je i výchova charakteru, že jo, a to se někdy podaří, někdy ne, že jo, to už nemůžu potom, když opustí tu školu, je nemůžu ovlivnit. Někdo třeba preferuje to čisté umění jenom a nejde mu, aby třeba vydělal, někdo zase radši bude vydělávat a ... Podívejte se, to byla vlastně otázka mého celého života a zapojení. Já jsem měl několik ..., radši od toho ustoupím, teď od těch žáků, poněvadž u některých bych měl lítost, u některých ne. Já jsem vždycky vycházel jednak z Rolanda, který řekl: "Nikoliv úspěch, ale víra byla jeho cílem," a potom jsem měl dva velké citáty ze Shakespeara. To byl ..., jeden je z Macbetha: "Nic není, než to, co tu není." To jsou právě ti, kteří prahnou, aby prostě už aby měli to, co ještě nemaj, nic pro ně neexistuje než ta kariéra. A ta druhá, to je z Hamleta, kterej tvrdil: "Když to bude dnes, nepřijde to zítra. Nemá-li to být zítra, tak to bude dnes a když to nebude ani dnes, ono to stejně přijde." Tak já jsem takhle v té pokoře čekal, zdali tedy se jednou dočkám toho uznání, poněvadž já jsem byl zvyklý celý život, to musím říct, být korunní princ a hrát tady druhé housle. Já nikoho nejmenuji, ale je to tak. Tady se prostě to dá zařídit, aby člověk se nedostal, kam by chtěl, rozumíte.

Proč jste musel hrát druhé housle?

To je přeneseně, to nemusíte, přeneseně, jako druhé housle na hudebním světě třeba houslovém. Když jsem natočil kompletní Mozartovy sonáty, což byl unikát, to bylo první, tak to nebylo posláno nikam na soutěž, to prostě ne. Mozarty s někým jiným byly poslány a tak prostě to byla taková ...

To v tom byly nějaké politické důvody?

To jsou prostě konkurenční boje. Nebudeme o tom mluvit. Já jenom říkám, že jsem to neměl tak jednoduché. Proč to říkám, proč směřuji, poněvadž konečně, jak jsem říkal: "Ono to přijde," ten Shakespeare říkal, tak když mi bylo sedmdesát pět, což se musí člověk vydožít, že jo, jak říkal starý Hloubil, tak mi pan prezident dal vyznamenání na návrh naší školy. Naše škola mne navrhla a pan prezident mi dal vyznamenání.

To bylo pro vás největší zadostiučiněný za celý váš život?

Ano, to bylo jedno z největších zadostiučinění, poněvadž jsem se ..., konečně to někdo ocenil tak, jako nikdo předtím, že jo.

A jsou to i vaši žáci, kteří o vás velmi krásně mluví. Četl jsem jeden z rozhovorů s Pavlem Šporclem, který popisoval, jak to asi pro vás muselo být obtížné a jak jste si asi velmi těžko musel zvykat na jeho, jak se anglicky říká, image, chcete-li tvář, to znamená, klasický Šporclův šátek a kožené kalhoty, ve kterých účinkuje.

Tak já jsem byl na prvním koncertě, když to provedl, tak jsem byl téměř šokován, že jo. Ale my jsme si to probrali spolu a on mne přesvědčil, že v dnešním tomto století a v tomhle tisíciletí už se na to jde nějak jinak, člověk se musí zviditelnit. Ale já jsem říkal: "Když to nebude na úkor tvého kumštu, který musí být ..., Bach musí bejt zase stejně dobrý a musí hrát stejně poctivě, všechno, připravit a hrát opravdu přesvědčivě od srdce k srdci, tak hraj, v čem chceš, to už já nemůžu ovlivnit. Tys přišel na to, že to musíš dělat tak, tak to dělej." Někdo bude hrát ve fraku a bude to třeba nuda poslouchat, to ono, není to v tom, že jo.

Co to bylo za koncert, když jste viděl poprvé Pavla Šporcla?

Když hrál Čajkovského jako absolvent AMU, poněvadž on poté, po tom pobytu v Americe, kde tam měl potom na prospektu asi deset pedagogů, s kterými se setkal třeba jenom na kratší dobu, ale byli v tom, tak když přišel ukončit školu, on tady byl ještě ..., rok potom se vrátil na AMU, tak na absolventském koncertě, kde hrál Čajkovského, přišel takto ustrojen. Já jsem to netušil vůbec a teď samozřejmě po mně se zase pedagogové ohlížejí: "Cos mu to dovolil? Co to je?" Já jsem, prostě já mu to nezakazuju. To nemá cenu. Dokonce jsem měl rozhovor v televizi, kde mne nutili k tomu, abych to nějak odsoudil. Já to prostě neodsuzuju, poněvadž pro mne je důležitý, že hraje velice dobře a znamenitě. Takže to je jako poslouchat za tou plentou.

Jste přesvědčen o tom, když posloucháte a vrátím se na začátek našeho rozhovoru, když na mezinárodní Kocianově houslové soutěži posloucháte mladé houslisty do šestnácti let, že existuje nějaká česká houslová škola nebo ty národní rozdíly v interpretaci skladeb se stírají?

To je pro mne dost těžká otázka. Já nevím, no my máme ..., já teda stále sázím na Ševčíka. Někteří naši se ho už vzdávají, ale já myslím, že to je ..., pokud Ševčíka kritizují, je to, že to je trochu z neporozumění, že se vychází jenom z toho, co on zanechal, co on napsal a ty jeho příklady, to je vlastně jako lékárnička, to jsou léky, kde zkušený pedagog musí vědět, co zrovna použít a ne třeba přehrát celou stránku jenom těch smyků, tak to je tak ... Já bych, chtěl jsem ještě jednu věc. Měl jsem jednu vynikající žákyni ze Singapuru, mladou holčičku, který bylo deset let, když ke mně přišla, teď jí už je dvacet, ale ona na ty léta, která se mnou strávila, tak vzpomíná, ale takovým způsobem, že když vydala svůj buklet, svoji debut desku, tak tam píše, že tři pedagogové, tři houslisti měli na ni vliv, ten Ruggiero Ricci, potom Gingold a Václav Snítil. Ona to nechala vytisknout na tu desku, tak to je určitá nebo veliká, další veliká satisfakce jako pedagoga. Ona mohla úplně na to zapomenout a ona nezapomene, a přitom tady v dnešním ..., někteří naši prostě pozapomenou. To člověk nechápe. Ti zahraniční jedou sem a přijedou a ještě se třeba vracej. Já těm našim nevyčítám, když si daj ještě nějakou zkušenost získat v zahraničí, to se dělá, to je úplně normální, ale nesmí nějak ty kořeny tady přetrhat.

Konstatuje profesor Václav Snítil, který byl hostem Interview BBC, houslový virtuos a pedagog Akademie múzických umění. Děkuji za to, že jste rozhlasové stanici BBC věnoval třicet minut a někdy příště na shledanou. Přeji vše dobré.

Tak vám taky na shledanou a snad jsem vás nezklamal. Já jsem houslista a ne řečník.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.