Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle herce Milana Lasici neexistuje národní humor, ale různé sociální vrstvy mají svůj specifický humor.

Milan Lasica v bratislavském studiu BBC

Jak Slováci jedenáct let od rozdělení Československa rozumějí češtině a jak Češi, Moravané a Slezané po jedenácti letech od rozpadu federace rozumějí slovenštině? Tady jsou některé odpovědi Čechů:

Tak já doufám, že rozumím. Nevím, jestli všemu, ale doufám, že rozumím. Tak já třeba chodím na Internet, kde diskutuju v různejch fórech, tam choděj lidi ze Slovenska, čtu jejich příspěvky a myslím, že tomu rozumím.

No, docela jo.

Jak kdy. Spíš ne.

Jde to. Dá se to zvládat.

Nejen o znalosti češtiny a slovenštiny jedenáct let od rozpadu federálního Československa bude následujících třicet minut. Před námi je půl hodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu i dnes zdraví Václav Moravec. Parafrází názvu svého času populárního televizního pořadu Ktosi je za dverami se mi dnes chce říci, že ktosi je v bratislavském studiu BBC. Hostem Interview BBC je právě v bratislavském studiu slovenský herec, režisér, autor, zpěvák, zkrátka pan Milan Lasica. Přeji vám hezký dobrý den do Bratislavy.

Dobrý den.

Když jste 11. ledna roku 1993 odpovídal na otázku Lidových novin, zda máte rád Čechy, Moravany a Slezany, řekl jste, cituji doslova: "Tak já neznám všechny, ale mám u vás mnoho lidí, které má rád. Myslím, že mám Čechy jako takové rád proto, že jsou stále pohotoví a náchylní k tomu brát všechno s humorem," konec citátu. Máte, pane Lasico, po ruce nějaký konkrétní příklad, na kterém byste ilustroval tu vaši výše citovanou tezi?

Ale víte co, konkrétních příkladů by bylo mnoho. Já se potkávám neustále s mými českými kolegy a je radost s nimi hovořit. Například nedávno jsem se po dlouhém čase setkal s Ladislavem Gerendášem, shodou okolností to bylo v Praze, protože já dost často jezdím do Prahy pracovně, a s Ladislavem Gerendášem jsem strávil krásný večer a ohromně jsme se zasmáli a prakticky každá věta je něčím, nějakým vtipem prošpikovaná a člověk, když mluví s takovými lidmi, tak se musí dost snažit, aby též by na takové úrovni, aby zkrátka tam neseděl jako nějaký tlouk a aby se mohl do takové debaty zapojit a proto mám rád tato setkání.

Ale neříkejte, že vaši slovenští kolegové by nebyli tak vtipní, sejít se například s Mariánem Labudou.

Ale jsou vtipní, jenže teď hovoříme o Češích.

Ale nepřeceňujte přeci jenom Čechy, Moravany a Slezany, když tvrdíte, že jsou náchylní na rozdíl od Slováků brát všechno s humorem?

Ale někteří Slováci zase jsou náchylní brát všechno vážně. Ale netýká se to třeba mých kolegů v divadle. My hrajeme už několik let představení s Labudou a s Kňažkem, a to představení vlastně začíná už v šatně, potom pokračuje na jevišti a potom v divadelním bufetu zase po představení to pokračuje. Takže je to radost se s nimi takto střetávat opravdu.

Myslíte si, že humor má svá "národná špecifika"?

Nevím, já tomu velmi nevěřím, že existuje nějaký speciálně národní humor. Ono se tak říká, že anglický humor a já nevím, jaký humor. Já si myslím, že existuje mnoho druhů humoru, dokonce i v Anglii, a sice, dejme tomu inteligentní humor, anebo takzvaný lidový, anebo nějaký podpásový, anebo něco, co už se humorem nedá nazvat. Tak já nevěřím, v tyto národní specifika. Spíš si myslím, že existují specifika sociálních vrstev. Sociální vrstvy mývají svůj humor, tak jako kdysi měly své oblečení, podle kterého jste je mohli rozeznat. To dnes, pravda, že už neexistuje, neboť všichni chodí v džínách.

Vy se pohybujte v oblasti humoru víc než čtyřicet let. Pokud byste měl sám na sobě pozorovat proměny těch společenských úrovní humoru, řekl byste, že stále zůstáváte v té své jedné úrovni, nebo byste na sobě nějakou proměnu pozoroval?

No, teď ..., zdá se, že jste mi položil velmi choulostivou otázku ...

Omlouvám se.

Teď jde o to, abych se nepřiznal, že jsem tak hluboko klesl, ne?

Klesl?

Ne, já doufám, že ne. Já stále vyznávám takový humor, který se líbí mně. Samozřejmě doufám, že se bude líbit to, co se líbí mně, že se bude líbit i někomu jinému a že se na to přijde podívat do divadla a že se bude bavit. Tak takto to je, v tomto, myslím, jsem se nijakým způsobem nepřeorientoval ani nepřehodil výhybku. Spíš si myslím, že jestli nastala nějaká změna za těch čtyřicet let, tak směrem k takovému mírnějšímu humoru u mne, k takovému chápavějšímu. Možná předtím, když jsem byl mladý, tak jsem byl takový revolučnější a útočnější, co je samozřejmě pochopitelné.

Když jste 20. března roku 2001 vedl rozhovor s Vladimírem Poštůlkou, tak jste řekl, a teď cituji doslova, že ženy jsou rády ve společnosti vtipného muže. Předpokládám správně, že jste o dámskou společnost nikdy neměl nouzi?

Tak to je pravda, že něco takového já jsem zpozoroval, že ženy mají rády vtipné muže. Ale fakt je ten, že ...

Vy nejste příkladem toho, že ...

Ne, protože já jsem nikdy nedokázal oslňovat vtipem ženy, protože jsem byl hlavně v mladém věku ostýchavý a vždy jsem těžko hledal téma, když jsem se ocitl sám se ženou v nějakém rozhovoru a nevěděl jsem, o čem se mám s ní bavit a ještě, abych dokázal být vtipný. Takže to jsem někde četl nebo slyšel, že ženy jsou rády v přítomnosti, anebo společnosti vtipných mužů. Ale já nejsem ten případ. Teď už je to trošku lepší, ale také to není ideální.

Co jste udělal pro tu proměnu, že je to v současnosti lepší? Dá se to naučit?

Víte co, možná, že je to věkem, že člověk už nemá takovou strašnou trému před ženami a že jednoduše s nimi dokáže komunikovat tak nějak uvolněněji.

O čem jste komunikovali, když jste byl, jak sám říkáte, nevtipný, bojácný, introvertní, zkrátka nudný?

Ale tak víte co, no tak to se projevilo například, že když jsme chodili na ty taneční popolední, čaj o páté a teď, když jsem se rozhodl, že jdu požádat nějakou o tanec, neboť v té době ještě tancovali lidé v párech, muž a žena, víte, to už si málokdo pamatuje, a jít požádat nějakou o tanec, tak to pro mne bylo skutečně skoro nepřekonatelné. Takže vždy, když jsem se rozhodl, tak už všechny tancovaly, ty, o které jsem měl zájem. Ale když se mi to nakonec přeci jen nějak podařilo, tak jsem ..., a právě proto, že tancovali v párech, bylo třeba konverzovat, tak jsem hledal téma na konverzaci, a to byl pro mne největší problém, s neznámým děvčetem konverzovat na nějaké téma. Tak jsem si našel takový trik, že jsem začal tím, že jsem říkal: "Slečno, ale já neumím moc dobře tancovat." A ona většinou řekla: "Ale není to tak zlé." A já jsem řekl: "Ale je, to ještě uvidíte." A už se to takto ...

To bylo nejčastější konverzační téma?

... rozproudilo se to, víte. Potom se i mohlo odbočit od nějakých jiných témat, až když se mi nestalo to, že jsem šel požádat o tanec jedno děvče a řekl jsem, když začali hrát: "Slečno, já neumím velmi dobře tancovat." A ona povídala: "To vidím." Tam už bylo těžké konverzovat.

Pak jste změnil téma konverzace?

Přestal jsem tancovat.

Víc než čtyřicet let jste společně s Juliem Satinským bavili české, slovenské publikum. První pražské vystoupení se konalo, jestli jsem se dobře díval do análů, v roce 1961 ve Slovanském domě ...

Aha, ano.

Je to pravda?

Vidíte, no, to jsem už i zapomněl. Je to pravda.

Přiznáváte, že vás do Prahy uvedl Miroslav Horníček. Jak na vás Miroslav Horníček narazil?

Víte co, to je velmi zvláštní, protože my jsme někdy v roce 1959 začali zde dělat takové programy v neděli dopoledne a taky pro mladé lidi a bylo to, patřilo to vlastně do té vlny těch malých divadel, které tehdy v Československu začaly vznikat. Ten organizátor toho programu, který jsme dělali každou neděli, tak pozval významné lidi i z Prahy, například režisér Jiří Krejčík tam byl a promítl tam svůj film, který tehdy byl na indexu a tak dále a tak dále. Jedním z pozvaných byl i Miroslav Horníček a shodou okolností ..., tak Miroslav Horníček, to byl pojem, protože hrál několik let s Werichem, tak už samozřejmě znamenal pro nás strašně moc, hlavně pro nás, kteří jsme se snažili vytvořit dvojici se Satinským. My jsme shodou okolností právě tehdy měli takový svůj dialog připravený a před tím Horníčkem jsme ho předvedli a jemu se to velmi líbilo a tak začal o tom s námi debatovat a velmi nás pochválil. Já si myslím, že to bylo rozhodující pro tu naši další cestu, že když nás pochválil Horníček, tak jsme si řekli: "To se asi vyplatí v tom pokračovat." Tak takto jsme se s ním seznámili.

Kdyby nebyl Horníček, tak byste nepokračovali?

No, je to možné. My jsme to zatím ještě nebrali jako něco, co budeme dělat celý život. To bylo rozptýlení na nedělní dopoledne.

A právě díky Horníčkovi se z toho pak stala práce na celý život?

Ano, i díky Horníčkovi.

Kdo byl, nazvěme danou osobu či osoby korektivem nebo korektivy vašeho stylu humoru, zkrátka něco, když jste s Juliem Satinským napsali, že to je vtipné a že se publikum bude bavit a že to nepůjde pod nějakou vaši laťku?

Tak nejdřív jsme si to korigovali vždy sami. Když jsme něco napsali a zahráli jsme si to jen tak sami pro sebe, tak jsme to poopravovali. To, co se nám nelíbilo, jsme vyhodili. Měli jsme velmi, opravdu skoro totožný vkus na humor, ale mohlo se někdy stát, že jsme nesouhlasili s tím, co ten druhý navrhoval a tehdy platilo právo veta, že když se to jednomu nelíbilo, tak ten druhý musel ustoupit. Ale to se stávalo velmi zřídka kdy. Měli jsme potom kolegu, který studoval divadelní režii, dnes je to režisér Slovenské národního divadla Peter Mikulík, který nás režíroval v těch našich začátcích, ale potom později vícekrát a který byl dobrým korektivem pro nás v době, kdy ještě nenastalo to setkání s publikem. Potom nás vždy korigovalo obecenstvo. Když jsme to začali hrát, tak potom obecenstvo si určovalo, co se mu líbí, co se mu líbí méně, co by bylo třeba ještě rozvinout, co by bylo třeba opustit ...

A stávalo se vám, že vstupuji do vaší řeči, často, že nějaká pasáž vám přišla s Juliem Satinským natolik vtipná a u publika vůbec nezabrala?

Ano, stalo, nejen pasáž, byly to i celé třeba dialogy, které jsme považovali my dva za velmi dobré a nesetkalo se to s nějakým velkým úspěchem u publika.

Jaké jste pro to měli vysvětlení?

Nevím, dodnes nevím, ale nevysvětlovali jsme si to nijak. Tak jsme si řekli, že jednoduše to nezabralo, no, ale byli jsme přesvědčení o tom, že to bylo dobré.

Pokud bych vás tlačil k tomu, abyste popsal, zda bylo jednodušší, či naopak složitější dělat společenskou a politickou satiru před listopadem 1989 nebo po něm, jak by váš popis zněl?

Víte co, satira, dnes to slovo nesnáším, protože to se v době našich začátků spojovalo s takovým odstraňováním nešvarů a komunálních nedostatků, víte. Povolená satira znamenala, že můžeme, obrazně řečeno, kritizovat vrátného, ale ne ředitele.

Tak omlouvám se za to slovo, má-li pro vás negativní...

Ano. My jsme, takovýto typ satiry jsme nesnášeli a nikdy jsme to ani nechtěli dělat. Nám konvenoval humor, humor takových krátkých spojení a nonsens a něco, co vycházelo z dada a takovéto záležitosti. Paradoxně všechny takovéto věci, o které jsme se pokoušeli, anebo mnohé z nich vyznívaly v té době velmi politicky. To je takový paradox. Nesvobodné společnosti vyzní politicky, i když řeknete: "Dobrý večer."

Přesně tak, člověk v tom hledá hned dvojsmysl.

Ano, a potom, ano, dvojsmysl, přesně to a jinotaj. Jinotaj, jak říkal jeden polský režisér, je řeč otroků. My jsme potom museli vlastně celý život žít s tím, že my jsme nějací velcí satirici a odvážní političtí bojovníci a já nevím co, ale ono to není vcelku tak. My jsme dělali humor, a ten humor měl víc dimenzí naštěstí, nebyl celkem jednoznačný, a právě proto se dal vysvětlovat všelijak a i ti, kteří rozhodovali o tom, co se může, co se nesmí, věděli, že to není jednoznačné, ale vysvětlili si to celkem jednoznačně a velmi často to mělo pro nás negativní důsledky.

Protože to byl humor často založený na hlouposti těch, kteří disponovali mocí?

No jistě, tak to samozřejmě, ano.

Ale nakolik zůstala míra hlouposti v Česku i na Slovensku po listopadu 1989 ve srovnání s tou předlistopadovou dobou, kterou jste tehdy kritizovali, neměnná, to znamená, že hloupost ...?

Víte co, ona se tak uvolnila, víte. Ta svoboda neodstraňuje hloupost, svoboda jí dává rozlet, i hlouposti nejen jiným, řekněme, pozitivním věcem. Takže i hloupost se tak rozletěla pěkně. Ale je možné ji pojmenovávat, víte, a bez ohledu na to, na jakém postu se ta hloupost objeví, je možné to pojmenovat, to je ten velký rozdíl.

Miloš Kopecký, český herec, svého času říkal, že na humor musejí být dva, ti, kdo humor dělají, a ti, kteří jej přijímají. Vy už jste zmínil problematiku publika. Změnilo se hodně publikum v těch uplynulých čtyřiceti letech v souvislosti s přijímáním humoru?

Tak nedělal jsem si nikdy nějaké zvláštní analýzy, ale kdybych si měl vzpomenout, tak to publikum, když jsme začínali, tak bylo samozřejmě spontánnější, spontánnější, přijímalo náš humor. Myslím si, že to bylo především proto, že my jsme přišli s něčím novým, s takovým novým názorem na to, co je směšné a na to, co je humor. Zdá se, že to publikum, zejména zde v Bratislavě, na to čekalo, a když jsme s tím přišli, tak velmi spontánně přivítalo takový způsob humoru, jaký jsme my se Satinským přinesli. Takže tehdy to bylo opravdu, opravdu velmi spontánní a pochopitelně, že dnes už to není takové, jak tehdy, ale to je možné i proto, že ani já už nejsem takový unesený z toho, když se lidi smějí tomu, co na jevišti dělám nebo říkám, jako když jsem měl dvacet let. Tehdy jsem mohl zešílet z toho, že se mi to mohlo podařit. Dnes to už trošku beru jako svoji povinnost, anebo samozřejmost. Ne, že by mne to, proboha, nějak unavovalo, anebo že by mi to bylo jedno, to ne, ale už to není takové jako tehdy.

Bylo nebo je mýtem to, co se říká v Čechách, že na Slovensku před listopadem 1989 byly přeci jenom poměry daleko volnější, mohli na Slovensku i vycházet autoři, kteří v Čechách vycházet nemohli, že zkrátka u vás ta normalizace nebyla tak velká, to znamená, že byste měli menší problémy na Slovensku než v Čechách?

No, já nejsem přesný příklad toho, že zde ty poměry byly uvolněnější, protože my se Satinským jsme si to dost odskákali, takže my jsme ten pocit neměli, že by to bylo zde nějak lepší. My jsme v roce 1970 museli odejít z divadla a nesměli jsme skoro deset let vystupovat ani v rozhlase ani v televizi, ani publikovat, zkrátka skoro nic v médiích. Zpočátku jsme byli dva roky v českých a moravských zemích, i tam potom přišel, doběhl nás ten zákaz zkrátka. Takže já jsem neměl pocit, že by to bylo u nás nějak zvlášť uvolněné. Ale když se na to dívám takzvaně objektivně, tak pravděpodobně ta situace slovenské normalizace přece jen byla jiná. Dá se to vysvětlit i takovým kuchyňským způsobem, že zde se každý s každým pozná, tak si to potom tak jako uhráli všichni, ale zase byli tu lidé, kteří byli dost pronásledovaní, teď ale nemluvím o nás dvou se Satinským, kteří byli opravdu dost pronásledovaní, ale možná, že jich ..., možná, že jich nebylo tak mnoho jak v Čechách, a to pronásledování, možná, že nebylo takové neúprosné.

Po listopadu 1989 někteří herci nebo zpěváci vstoupili do politiky, zmiňme ze Slovenska Milana Kňažka, o němž jste mluvil, z Čech například Michala Prokopa. Vás se slovenská média snažila několikrát natlačit do vyjádření, zda vstoupíte, či nevstoupíte do politiky. Přede mnou je jeden z archivních textů, například v březnu 1998 jste odmítl vstoupit do politiky v řadách Strany občanského porozumění, někdejšího košického primátora, později slovenského prezidenta Rudolfa Schustera. Byl jste někdy blízko vstupu do politiky, nebo to vždy bylo spíš přání otce myšlenky, novinářů a politiků, aby ...?

Ne, oni se mne na to vyptávali samozřejmě proto, že někteří herci šli do politiky a dodnes je to takový úkaz, který je pro mnohé senzační, pro někoho zase nepochopitelný, jak je možné, že herec je v politice. Tak je to přesně tak možné, jako když do politiky šel lékař nebo inženýr. Ale ti herci jsou takoví trošku víc na očích, takže je to senzace. Ale já jsem nikdy neměl, opravdu jsem nikdy, ani ve snu neuvažoval o tom, že bych se aktivně zúčastňoval politiky, absolutně mne to neláká. Mne totiž vůbec neláká míti moc. Já si myslím, že jít do politiky s tím, že člověk nechce mít moc, tak to je ztráta času.

Ovšem vaše žena Magda Vášáryová se angažovala, kandidovala na pozici slovenského prezidenta a navíc dosáhla významných postů v diplomacii. Zmiňme její současné působení na pozici slovenské velvyslankyně v Polsku. Měl jste vůbec jako manžel šanci říci něco proti diplomatické nebo možné prezidentské dráze vaší ženy?

Ne, proti diplomatické jsem neříkal nic, protože jsem to považoval za dobrou volbu, i když to bylo samozřejmě před těmi třinácti lety velmi nečekané a ne všichni to přijali s porozuměním, že se stala velvyslankyní Československa ve Vídni, ale myslím, že tam obstála a v takové, při takové analýze, kterou dělali Američané ve Vídni asi, já nevím, o devadesáti ambasádách, v roce 1992 dělali takovou analýzu Američané, a ta československá ambasáda se umístila v té analýze na prvním místě. Tak to říkám jen proto, že moje žena o tom nikdy jako zvlášť veřejně nemluvila, neboť je skromná. Ale pokud jde o prezidentskou kandidaturu, tak tam jsem si nebyl jistý. Potom jsem se s tím smířil, když jsem pochopil, že samozřejmě moje žena nebude zvolena za prezidentku, ale že ten krok už sám o sobě je pozoruhodný, že vůbec může žena kandidovat v takové zemi na takový vysoký post, tak to jsem považoval za takový pozitivní signál pro celou tu zemi a potom i, dejme tomu, pro její další možnosti. Tak ty možnosti se vykrystalizovaly tím velvyslaneckým místem ve Varšavě.

Když se zaměřím ještě na jeden problém, a to problém jazykový. Vy jste před více než čtyřmi lety v magazínu deníku Právo naznačil své obavy z toho, že až přijedete do Česka hostovat za pár let, nenajdete kvůli jazykovým bariérám publikum. Předpokládám, že se zatím vaše obavy nenaplňují naštěstí?

Nenaplňují naštěstí, ale zase něco na tom bude, co jsem říkal, víte, protože my tu češtinu stále vnímáme denně přes ty televizní kanály. A naše, nejen ..., tak samozřejmě, že díváme se na ČT 1, ČT 2 a Prima a já nevím, co všechno, ale i na našich televizních stanicích se vysílají české filmy, americké filmy v českém dabingu a tak dále, takže čeština je neustále přítomná v našem životě. Naopak to myslím tak není, vy s tou slovenštinou přicházíte do styku o mnoho méně, ale myslím si, že to bylo vždy tak, až na to, že svého času byly ty pondělkové inscenace televizní, které každý vzpomene, na které se v Čechách tak rádi dívali a přes ně tu slovenštinu přijímali. To teď absolutně je odepsané, takže slovenština v Čechách neexistuje. Já si myslím, že kdybyste si vzali nějakého desetiletého chlapce a zeptali se ho, co je to lopta, tak by to určitě nevěděl, že je to míč.

Když se zaměříme například na vašem příkladě na to, zda rozpad federace vám ubral možnost pracovních příležitostí jako herce, autora, režiséra v České republice, jak by to srovnání vypadalo?

Já si myslím, že neubral. Mně se zdá, že po rozdělení Československa jsme o mnoho víc začali jezdit do Prahy, teda do České republiky jako předtím hrát v divadle, hrát ve filmu i v televizi, takže mně se nezdá, že nám by ubylo příležitostí. Ale já mluvím o mně, řekněme i takových pár lidí jako Labuda, možno Dočolomanský, Emília Vášáryová, Zdena Studenková, mohli byste je spočítat na prstech dvou rukou a možná, že by vám ještě nějaké prsty zůstaly volné, těch se to týká, že chodí velmi často pracovat do Čech. Ale u těch herců mladých, anebo u těch herců, které Češi nepoznají z televize, tak u těch je to horší. Bohužel je to dost nespravedlivé, ale nejen diváci, ale i režiséři mají rádi ty herce, které už znají a poznají je většinou z televize.

V mnoha rozhovorech se vás novináři ptají na rozpad Československa. Je veřejně známé, že jste patřil k těm lidem, kteří byli proti rozdělení dvou národů, českého a slovenského v roce 1992 potažmo 1993. Když se ale s odstupem jedenácti let podíváte a dáte na misky vah klady a zápory rozdělení Československa po jedenácti letech, co převažuje?

Když se na to podíváme s odstupem, tak samozřejmě nic tragického se nepřihodilo tím rozdělením. Možná, že tehdy jsme měli takový pocit, že přijdeme o tu možnost jít do Evropy a úplně řečeno, chvíli jsme měli i takovou politickou garnituru, která nám velmi nezaručovala tuto cestu, a to bylo, dejme tomu, pro mne podstatné. Ale to se změnilo a vidíte, že dnes jsme na tom v tomto směru stejně a že už vesele kritizujeme nové seskupení evropské, které vlastně ještě neexistuje. Takže zdá se, že je všechno v pořádku v tomto směru. Ale jak se vrátím k tomu rozdělení, tak já celkem nevěřím těm romantickým řečičkám o tom, že o samostatnosti a o tom, že musíme mít svůj stát a ... Ono to zní často velmi krásně, ale dnes se zdá, že za tím se vždy skrývají nějaké velmi konkrétní politické a ekonomické zájmy a myslím si, že ty politické a ekonomické zájmy byly rozhodujícím důvodem pro to rozdělení.

Děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval české redakci BBC. Někdy příště na shledanou a přeji hezký zbytek dne do Bratislavy.

I já vám velmi děkuji a přeji vám všechno dobré v budoucím roce.

My vám také přejeme vše nejlepší a někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.