Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle Olgy Sommerové je dokumentaristika nejlepší profesí jakou může člověk dělat.

Olga Sommerová ve studiu

Podle Olgy Sommerové je dokumentaristika nejlepší profesí, jakou může člověk dělat. O dokumentárním filmu Olga Sommerová říká:

Olga SOMMEROVÁ /ukázka/: Dokumentární film, na rozdíl od novinařiny a od publicistiky, musí mít ještě nějaký sdělení, který je nadčasový, jó. To není jenom tak jako šup sem šup tam a něco natočit. Tam jde o to, aby ten film byl taky pamětí toho národa, aby se to nějakým způsobem dochovalo jako cenina, historická cenina. Takže dokumentární film není jako takový to, co vidíme pořád, jak se míhají v televizi ty obrázky, že jo.

Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je filmová dokumentaristka Olga Sommerová. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Začněme životopisnými údaji. Olga Sommerová se narodila 2. srpna 1949 v Praze. Dětství prožila v Košířích. V portrétu Mladé fronty DNES se charakterizuje jako jedničkářka na základní škole a studentka na propadnutí na chemické průmyslovce. Proč jste si zkomplikovala život studiem na chemické průmyslovce?

No, protože jsem nevěděla, co se sebou. Tak přišla rada někde z rodiny a to jsou takový ty věci osudový, že někdo ví již od dětství, už od plenek ví, co bude dělat. Já jsem to nevěděla hodně dlouho a vlastně pak mně přihrála to moje životní štěstí, profesně mě přihrála taková náhoda, že mně jeden kamarád poručil, abych šla na FAMU studovat dokument a já jsem do tý doby chtěla být psycholožkou nebo něčím takovým. Takže jsem na tu FAMU šla. Tam jsem teprve objevila, že to je přesně povolání pro mě. Tak to jsou takový ty osudový náhody a cesty a já toho nelituju, že jsem na tý chemický průmyslovce byla, protože to bylo v Křemencově ulici a měla jsem tam dva skvělý přátele a výbornýho učitele a vůbec jsem se tam neučila, takže jsem měla čas chodit do kina a na výstavy a do divadla, což jsem taky dennodenně v těch šedesátých letech dělala.

A vy jste měli v rodině chemika, že vám to doporučil někdo z rodiny?

Měli jsme v rodině chemika, ale to jsou takový ty blbosti, jako když člověk jako neví, když mu je těch třináct, čtrnáct, tak netuší, neví, pokud to není nějakej výraznej talent, nebo ho rodiče od malička nehoněj na tenis nebo ho nehoněj, aby hrál na housle či na klavír. Takže to já jsem byla takové dítě jako puštěný do světa na periferii v Košířích. My jsme byly tři děti, takže o mě se nikdo moc nestaral. Tak jsem si tu cestu holt našla až poměrně pozdě a vždycky jsem říkala, že jsem zpožděná. A když jsem to někomu řekla, tak mně ten někdo říkal já jsem taky zpožděná, já jsem taky zpožděnej. Tak já to mám takhle, že všechno přichází mi v životě pozdějc. Tak možná přijde i smrt pozdějc.

Kéž by. Když se zaměřím na to vaše životní rozhodnutí, ve kterém, jak jste říkala, vám pomohl kamarád, to jste tehdy, skutečně na vás měl tak velký vliv, že jste ho poslechla, že vám de facto nařídil, abyste šla na FAMU?

Ale já jsem se tehdy stýkala s některejma "famákama", s jedním jsem chodila, s kameramanem, takže jsem v tom prostředí trochu byla a jako možná jsem tehdy ještě chlapy poslouchala. Teď už je neposlouchám. Takže tehdy to bylo pro mě velký štěstí, že jsem poslechla. Takže i poslušnost někdy může bejt dobrá.

Jaké vám dal argumenty, že je dobré, abyste šla na FAMU? Byl to on, který ve vás objevil talent pro filmové řemeslo?

Ne, tak já jsem před tím tak jako psala a fotografovala, takže možná, že to se tak stalo, ale já jsem potom opravdu zjistila, že toto povolání je něco, na co já mám svých pár skromných talentů, protože já jsem, do tý doby jsem si říkala já nemám talent na nic a u toho dokumentárního filmu je to v první řadě sociální cítění, pak schopnost komunikovat, ta schopnost té důvěrnosti otvírat lidský srdce a jakási všímavost, a potom snad i to, že si myslím, co mám, je jistej dramatickej talent, protože dokumentární film je drama zrovna tak jako Shakespeare a musí bejt takhle vystavěnej. Takže to se mi nějak všechno dohromady v téhleté profesi podařilo a já taky tvrdívám, že to je nejlepší profese na světě, protože vlastně člověk tak tím, čím žije, tak o tom točí filmy, tedy aspoň já, a zase naopak. Ty všechna setkání a ty lidi mě uhranuli tím, že jsem vlastně měla ten život zajímavej, jak říkávám, interesantní a poznala jsem toho tolik, co bych nikdy nemohla poznat, protože jsem musela poznávat nuceně, že jsem někam musela jít, kam bych normálně nešla. Takže to je skutečně profese úžasná a může bejt třeba podobná novinařině, ale tady ještě navíc je ta filmová řeč a ta tvorba obrazu, a potom ta hra ve střižně, kdy už jde o skutečně budování dramatickýho tvaru a je to krásný, když máte k dispozici obraz, slovo a ruchy a hudbu a skladbu. Takže na jedný straně člověk chodí a získává, pozoruje, dělá vrbu a na druhý straně, a zpovědníka teda, a potom jde do střižny a tam může tvořit. Tak není to nejlepší profese, jakou člověk může mít?

Když se zaměřím na ty jednotlivé prvky profese, o níž jste hovořila, stalo se vám, že by nějaká osobnost, nějaký člověk, který byl objektem vašeho zájmu jako dokumentaristky, že by bylo těžké proniknout do jeho duše, těžko s ním komunikovat a velmi těžko jste k němu hledala cestu?

To se samozřejmě stane, protože lidi jsou takoví a jsou i lidi, kteří jsou pro nás dobrodiní. To jsou ti, kteří jsou extrovertní, třeba otevření, anebo třeba introverti, ale upřímní, nebo ti, kteří se rádi předvádějí, anebo jim to zase nevadí a nestyděj se. A jistě, že takový lidi byli, ale já jsem taky se musím rozhodnout, jestli o tom člověku budu točit, a nebo ne. A protože jsem, vlastně vždycky všichni moji hrdinové mých filmů byli lidi, který já jsem musela milovat, tím, že nedělám vlastně investigativní žurnalistiku, nebo nedělám kauzy, nedělám publicistiku, ale dělám dokumentární film, tak já musím s tím člověkem mít přátelský kontakt. Potom samozřejmě, že je těžký jako někoho zesměšňovat, nebo představovat nějaký zajímavý, ale stinný stránky osobnosti nebo života, ale to už je součástí profese a možná i mý povahy, že já prostě nechci překračovat tuhletu hranici tý dokumentaristický etiky. Třeba jsem mohla i poněkud překročit, když jsem dělala teď podruhý film o zlodějce Máně Máňa po deseti letech, ne proto, že je Máňa bezbranná, a že je to člověk na dně společnosti, ale proto, že jsme vlastně desetiletý přítelkyně, protože jí na tom nesejde odhalovat sebe, že není žádnej svatoušek, že si na sebe nedává pozor jako každej slušnej člověk ve společnosti. Takže tam jsem mohla třeba proniknout i do těch stránek osobnosti, který nejsou takový jako ve výkladní skříni. Takže je to těžký. Na jedný straně člověk musí bejt jako přítelem a na druhý straně by chtěl popojít kus dál a odhalit nějaký zajímavosti, intimity, důvěrnosti, ale pořád je tam ta hranice té dokumentaristické etiky, taky je to pořád balancování.

O práci dokumentaristy, krom jiného, ještě říkáte, cituji: "Jste-li dokumentaristou, intenzivně poznáváte skutečnost a zároveň je vám dovoleno tvořit při komponování filmového tvaru." Jak často se vám stává, že při tvorbě máte pocit, že jste ještě ne zcela dostatečně tu skutečnost poznala, abyste ji mohla zprostředkovat divákům?

Mně už nic jiného nezbejvá, jo. Jako když mluvím, já nevím, jak jste tu otázku myslel, ale jestliže já natočím materiál, u toho dokumentu jako scénář je taková záležitost velmi přibližná, tak já dostanu novej scénář, novou skutečnost a vzhledem k tomu, že ta skutečnost se člověku vymyká z ruky a člověk se musí přizpůsobovat a bejt pružnej, tak potom vlastně já jako to, co jsem dostala, co jsem urvala z té skutečnosti, to mám a to jsou moje cihly, ze kterých já ve střižně pak stavím ten film, a můžu ...

A takové to váhání "chybí mi cihla, měla jsem urvat víc, to tam chybí"?

No, samozřejmě, to je jasný, že to se mi stane, ale nic mně jinýho nezbejvá. Já musím pracovat s tím, co mám a fakt je ten, že jako čím jsem byla starší, tím jsem byla méně taková stydlavá si o něco říct, nebo na něco se zeptat, nebo něco natočit a ta skutečnost ovšem je vždycky mnohem zajímavější než to, co člověk si vymyslí u zelenýho stolu, jo, to je prostě moje poznání, a proto taky mě víc bavěj příběhy ze skutečnosti než ty fiction. Ty člověk musí, jako když je mladej, tak tím musí projít, musí číst, musí vidět filmy a divadlo a všechno možný, aby zjistil, že už v těch třiceti je nasycen, a že už vlastně ho zajímají ty životní příběhy, který jsou tak neuvěřitelný.

Ještě navíc zjistí, že to, co čte, a co získává během těch třiceti let, že jsou variace téhož.

To jsou variace, jo, i když třeba zajímavý. Já myslím, že tím každej člověk musí projít, teda myslím člověk, který má nějaký ambice něco ze sebou v životě udělat, ale pak ten život je tak neuvěřitelnej a to všichni známe, ty příběhy, že kdyby to napsal romanopisec, nebo povídkář, tak by to bylo takový jako, že je to překroucený, že to není možný. Ale ta skutečnost je úžasná. Proto taky já dělám asi dokumentární film a nikdy jsem neměla touhou zběhnout k něčemu jinýmu, nebo k hranýmu filmu.

Olga Sommerová také o dokumentárním filmu říká, že je synonymem osobního názoru, opět budu citovat: "Můj vztah k filmu je vášnivý, což s sebou nese značné riziko, riziko omylu, ale nemůžu jinak." S odstupem času, kdy jste se se značným rizikem omylu setkala ve své vlastní tvorbě?

To já nevím, jestli to bylo nějaký velký jako riziko nebo omyl, nevím o tom. Na tuhletu otázku vám nemůžu odpovědět, ale jestli něco má smysl, když už je tolik potištěnýho papíru, tolik obrazů vidíme dennodenně, tak jestli něco má smysl, tak má smysl bejt osobní, originální něco osobního přinést a u dokumentaristy, kterej vlastně pracuje se skutečností, ne úplně se sebou, ale se skutečností, s lidma, tak to je, jak jsem říkala, ten stavební materiál, tak buď já musím mít tu touhu najít to, co je krásný, originální, nevšední, co může něco novýho říct a zároveň musím mít taky touhu já s tím něco udělat. A fakt je ten, že tím, že jsem točila vlastně filmy o lidech, který jsem musela milovat takřka služebně, tak jsem potkala tolik dobrejch lidí, že já mám výhodu proti tomu, když člověk třeba jako čte noviny, a žije nějakej život, že chodí do zaměstnání, tak bych si mohla říct, že ten svět je zvrácenej, že je strašnej a hroznej a hrůznej a já tím, že vlastně dělám filmy o lidech, který jsou zřejmě jako mimořádný nebo něčím zajímavý, nebo jsou někde jako před námi, nebo já nevím, třeba i lidi, kteří trpěj, ale uměj s tím se porvat, tak já tím pádem se léčím z toho čtení těch novin tím, že vidím, že dobrý člověk ještě žije.

Máte za sebou víc než osmdesátku dokumentárních filmů, několik desítek různých cen ze soutěží a festivalů, věnovala jste se sociálním problémům ve své tvorbě, pak také psychologickým tématům. Zmiňme z té sociální tématiky dokumenty o otcích samoživitelích S tebou, táto, nebo dokument o alkoholičkách Zkus to dokázat. Mrzí vás podle vašich slov, že jste se nevydala do východních a jihovýchodních krajů. To jste uvedla v Mladé frontě DNES 27. června. Pokoušela jste se o to?

Nepokoušela. Já jsem právě o tom mluvila, že je to něco třeba, čeho želím, ale na druhý straně zase vím, že člověk má přijímat osud tak i tak, jak přichází a přijímat a smiřovat se a vidět, že toto je moje cesta. A já jsem si to teďka trošku napravila tím, že jsem jela na Ukrajinu a já jsem taky nemohla proto, že jsem vlastně měla dítě už na FAMU a já jsem byla potom obtížena dětmi, takže já jsem nemohla si cestovat po světě a to jsem záviděla těm klukům nebo holkám mladejm, "famákům", s kterejma jsem teďka deset let vlastně pracovala. A já jsem teďka jela na Ukrajinu, protože tam vznikla taková věc, které se říká adopce na dálku, na Zakarpatské Ukrajině, a že český lidi posílají rodinám vybranejm, adoptovanejm, takzvaně adoptovanejm dětem šest tisíc korun ročně, což je asi sedmnáct korun denně, a tak jsem tam jela s biskupkou Janou Šilerovou a ještě s nějakými přáteli, vzala jsem s sebou kluky s kamerou, takže jsme tam točili. Byl to pro nás pro všechny úžasnej zážitek a já jsem znova pochopila, že skutečně mě zajímají společnosti, kde se žije spíš chudě, skromně, nebo kde je i bída, nebo nechci říct přímo utrpení, ale mě ten Západ, takovej ten jako přejedenej, když to řeknu slušně, mě to nezajímá, mě to nebaví. A člověk, když už je starší, tak si musí vybírat, že?

Začínáte si plnit své sny?

Nezačínám si plnit. No, tak plnit ...

Cestou na Ukrajinu, je to další začátek v éře Olgy Sommerové.

Ne, tak to byl jeden takovej, ale to nebyl můj sen. Já vlastně nemám sny, abych vám pravdu řekla. Mně se zdá i málo snů v noci a já nemám ani přání, kterým se říká sny, protože já přijímám to, co život přináší a to mi připadá tak zajímavý jako otevřít se tomu světu a on něco přinese. Já nevím, co bych měla chtít víc. Já jsem měla tak krásnej život a tu profesi a všechno, takže jakýpak sny? Jak mám v padesáti letech snít? Je to možný ještě?

Já myslím, že stále je možné snít, když člověk chce snít.

Já bych mohla snít o lepší společnosti, kdybych byla idealistou, nebo bych chtěla, aby takovejch lidí, takovejch Don Quijotů, kteří něco dělají pro společnost zezdola, protože jsou nadšený, protože mají energii, protože to mají v hlavě srovnaný, chtěla bych, aby bylo víc takovejch lidí, kteří něco udělají pro sebe, pro nás pro všechny. To je, myslím tu takzvanou občanskou společnost. To mě baví, to mě fascinuje. Ale na úrovni tý vysoký politiky, to holt už je věc jiná, kterou třeba nemůžeme ovlivnit, myslím teďka světovou politiku, ale to si myslím, že člověk nemá naříkat nad tím, že je tma, ale má rozsvěcovat světla. Tak to mě baví, jo.

Jaká témata vám v českém dokumentárním filmu scházejí, scházejí-li vám nějaká?

No, já jsem teďka byla na festivalu Jeden svět v porotě a viděla jsem asi devatenáct filmů z celýho světa a to je festival o lidských právech a ty filmy byly tak silný, tak úžasný, strašně se mi líbily, ale ta síla je mimo jiný daná tím, že skutečně někde se děje nepravost, někde se děje utrpení, někdy jsou velmi porušovaný lidský práv, a pak ten obraz toho, ten film je strašně silnej, protože tam jde o život, tam jde o jako silný věci, tam jde o život a o smrt, nebo o způsob bytí, o nespravedlnosti. Takže to bych si přála třeba, kdybych mohla dělat v český dokumentaristice, ale ...

Nabízejí se taková témata v českém prostředí?

No, právě, že moc ne, protože tady jako tak silný utrpení a tak silný porušování lidskejch práv tady prostě není. Tady jsou porušovaný lidský práva žen třeba, a potom třeba Romů, nebo já nevím koho, ale tady není taková matérie, která je vlastně silná, a kterou by člověk rád sděloval, protože říká tomu světu něco důležitýho. Takže my musíme říkat ty věci subtilnější, intimnější, nebo takový jako co holt se odehrávají v našem spokojeném českém kotlíku.

Jsou ale takové věci, o nichž se zatím tolik nemluví a byly by to velmi vhodné náměty pro český dokument v tom českém kotlíku?

Jejda mane, to je toho, ale to já vám teďka tady nevysypu, to bych vám musela říkat třeba, co mě napadá, co budu dělat a mě nic moc dopředu nikdy nenapadá. Já vlastně ...

Vy improvizujete?

No, já jdu tak tím světem a neumím si plánovat něco dopředu. Dneska jsem taková, potkala jsem toto, zajímá mě tohle, tak jdu a udělám to. To holt jsem já. To se nedá nic dělat. Ale samozřejmě, že těch témat je mnoho, ale jako dokumentární film, na rozdíl od novinařiny a od publicistiky, musí mít ještě nějaký sdělení, který je nadčasový. To není jenom tak jako šup sem šup tam a něco natočit. Tam jde o to, aby ten film byl taky pamětí toho národa, aby se to nějakým způsobem dochovalo jako cenina, historická cenina. Takže dokumentární film není jako takový to, co vidíme pořád, jak se míhají v televizi ty obrázky, že jo.

Není ale problém, když právě hovoříme o této éře míhajících se obrázků, řekněme i velkého množství smetí, které se v informační společnosti nabízí, že může zapadnout to nadčasové, to, co má jistou hodnotu?

Samozřejmě, že to zapadne. To je jistá věc, protože víme, kolik procent českých občanů se dívá na televizi Nova a tím pádem víme teda asi, na co se dívají a ty dokumentární filmy, na to se dívá taková jako úzká vrstva, úzká elita vlastně národa. Ta elita, která by to vlastně jakoby nejméně potřebovala, ale s tím já si už hlavu nedělám, protože vždycky to tak bylo, že toho dobrého je pomálu, nebo toho kvalitního, protože ten život je tak obtížnej a ta populace tak jako rozdělená, že člověk nemůže chtít, aby se diváci Novy dívali asi na dokumentární filmy. Nechci jim křivdit. Když ještě tato televize nebyla, tak vlastně těch diváků dokumentárních filmů bylo mnohem víc, protože byli donucený ke štěstí, aby se dívali na skutečnej život a ne na tyhlenty vejmysly. Ale fakt je ten, že já mluvím o dokumentárním filmu dobrým a jako v každý profesi je dobrý, průměrný, špatný, vynikající.

Můžete popsat kritéria toho vašeho vnímání dobrého a naproti tomu špatného dokumentárního filmu, které prvky má špatný dokumentární film a je možné se s ním setkat?

Tady je to úplně jak na FAMU, jako takový hlubokomyslný rozbory.

Však tady sedí pedagog FAMU Olga Sommerová.

No, to je těžko teoretizovat, protože to taky si myslím, že nikoho nemůže zajímat, ale v podstatě dalo by se říct, že to je totéž jako dobrý a špatný v jakýmkoliv jiným oboru. A jedna věc je pravda, jenomže pravda, to je něco tak neuchopitelnýho, protože pravda je ...

Cíl, ke kterému směřujeme, a nikdy jej nemáme šanci dosáhnout?

Ale pravda je prostě, co je to pravda, že jo? Pravda je symfonická. Ty máš pravdu, já mám pravdu, ten má pravdu. Jó, jako pravda není ještě faktum. Takže ta pravda je vlastně vždycky v tom filmu moje pravda, protože já jsem autorem tohoto dokumentárního filmu a já říkám svůj názor na věc, přestože k tomu používám svět, tak já ho tak zkomponuju, ten svět, že říkám svůj názor. Takže mě u dokumentu baví originalita názorová a prostě vždycky kdykoliv se přinese něco novýho, co jsem ještě neviděla nebo nevěděla, čili ta originalita je pro mě strašně důležitá, ta forma je pro mě důležitá, a pak co mám ráda u filmů, jak hranejch, tak dokumentárních, když jsou emocionální, když se můžu dojmout. A to právě na tom festivalu Jeden svět, ty filmy byly tak dojemný a byly to v podstatě vždycky příběhy, ale vždycky tam byl ten aspekt tý emoce a to je pro mě důležitý, pro mě jako pro diváka, proto já tu emoci taky chci vkládat nebo vkládám do svejch filmů, protože chci, abyste vy byl emocionálně se rozechvěl a tím pádem jste si třeba něco zapamatoval nebo se vás něco, co já tím filmem říkám, dotklo.

A pak je ale opět balancování, protože existují filmy, ať už dokumentární, nebo především hrané, které s emocí pracují jako se zbožím a s jistým kalkulem.

No, ale samozřejmě, ale to je zrovna tak rozdíl mezi kýčem a uměním, že jo. Takže emoce v rukou kýčaře je úplně něco jiného než v rukou velkýho umělce.

Vy říkáte, že vám přibyl nyní jeden problém a to je únava ze života. Jak často se projevuje?

No, tak to bude vědět každej člověk, kterej tak jako se motá kolem té padesátky, protože nejenom, že ubejvaj síly fyzický, ale možná ta psychická únava ze života, takový to a tohle už znám a tohleto jsem a tady na to, jako to těšení se, který bylo součástí mládí ve smyslu naděje, taková ta naděje, že ten život bude takovej a makovej, ta naděje společně s tou energií, to těšení, to je pocit, na kterej si vzpomínám a možná všichni si na něj vzpomínáme, ten byl snad jedinej na tom mládí dobrej, protože jinak je to vlastně úzkost, nejistota, tápání, bezradnost. Takže jestliže jsem mluvila o únavě, tak člověk, když jako tím životem příliš rychle kluše a příliš chce všechno vidět a udělat a zažít, no, tak holt prostě, když běží ten sprint, tak je dřív unavenej. Ale já si z toho nic nedělám. Dokud budu mít lásku a bude se mi líbit příroda a lidi, tak se vůbec nic neděje.

Stává se vám to i při tvorbě, ona únava z toho, že vám náměty přicházejí všednější, že když už za sebou máte tak velké množství námětů, které jste zpracovala, že je obtížné hledat nové a ty náměty, které kolem sebe vidíte, vám přijdou už náměty, které vy nebo někdo jiný zpracoval?

No, jasně, že to je tak, protože to já si pamatuju, že když jsem začínala, já jsem začínala poměrně hodně pozdě, asi až ve třiceti letech jsem natočila první film, jako nebylo nic lepšího na celém světě, než jít točit nebo do střižny, a samozřejmě, že se to takhle jako opakuje, ale já se hlavně bojím sama sebe, kdy je takový nebezpečí, že ta zkušenost moje, že tou zkušeností budu nahrazovat to nadšení, anebo ty nový oči, nebo to koukání se dychtivý. Takže na to si dávám pozor a kdybyste jako já, nebo já nevím, třeba novináři taky vlastně to tak dělají, kdybyste vstupoval do tolika lidskejch příbytků a znova a znova musel projít tou cestou s tím člověkem, než se dostanete k tomu, co budete točit, a jak to bude, jak je to, neustále, znova a znova, tak byste taky kolikrát vám zatrnulo, když už šaháte na tu kliku. Přitom to bylo něco, co já jsem strašně milovala. Byl to vlastně můj největší koníček, protože když máte profesi jako hobby, tak už nemůžete mít moc nějakých jiných. A já jsem milovala jezdit po Čechách a někde zastavit a vidět někde nějakou chaloupku a říkat si, kdo tam asi bydlí, tak tam zaťukám a šla jsem tam, jó. To byl můj kůň. Jako jsem si říkala tady poznám nějakýho novýho člověka a něco tam bude úplně novýho, co jsem ještě nezažila. Takže to je ta únava ze života.

Říká filmová dokumentaristka Olga Sommerová. Děkuji za váš čas, který jste věnovala rozhlasové stanici BBC. Věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy. Ještě jednou děkuji a na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.