Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle duchovního a sociologa Tomáše Halíka by si lidé měli uhájit kulturu svátků a neděle jako prostoru pro rodinný život a oslavu.

Tomáš Halík ve studiu BBC

Podle kardinála Miloslava Vlka jsou Vánoce pro kněze svátky, kdy se intenzivněji setkávají se věřícími.

Miloslav VLK /zvukový záznam/: Takže potom to slavení Vánoc je v takové velké rodině, v té farnosti. A Štědrý večer, to je taková malá událost vánoční pro kněze, kdežto ten kontakt s lidmi, ten je tím hlavním.

Říká kardinál Miloslav Vlk. Nejen o čase vánočním, ale i o čase všedním bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl univerzitní profesor, duchovní Tomáš Halík. Vítejte v BBC, hezký, dobrý den.

Dobrý den.

Začněme citátem, který pochází z Lidových novin. Citovaná slova jste pronesl 28. prosince roku 2002. "Vánoce původně vznikly jako vzdor křesťanům vůči politickému využívání svátků slunovratu, a tak i dnes kdo je chce slavit duchovně a křesťansky, si je musí pro sebe vyvzdorovat, nebýt konformní s okolím." Konec citátu. Předpokládám správně, že Tomáš Halík jako duchovní a jako univerzitní profesor si v souvislosti s Vánocemi nic vyvzdorovávat nemusí?

Tak musím si vyvzdorovat určitý prostor ticha především v době adventní. Ten vánoční okruh, to nejsou jenom ty vlastní vánoční svátky, to je taky ta krásná doba adventní, doba přípravy, úklidu nejenom okolo sebe, ale taky v sobě. Je to doba, která má svoje vlastní zvyky, svoji vlastní poezii. Ta je překryta těmi nejrůznějšími vánočními šlágry, které jsou okolo nás. Tak tam si člověk musí vyvzdorovat samozřejmě určitý prostor ticha. Pak i pro kněze vždycky Vánoce jsou velmi pracovním dnem, kromě bohoslužeb kněží navštěvují nemocné, staré lidi. Já mám farnost poměrně mladou a relativně zdravou a ještě část těch lidí jsou teďka mimo Prahu, ale zase je člověk třeba více využíván médii v téhle době, kdy přece jenom média cítí, že jenom ty vánoční recepty a vzpomínky různých hereček na mládí jsou jednou rovinou a že je třeba možná otevřít ještě nějakou jinou, duchovnější rovinu těch vánočních svátků.

Není to trochu paradox právě u kněze, že pro něj jsou Vánoce především svátky pracovní, nikoliv ty svátky rozjímání, přemýšlení?

Tak jistě i ty paradoxy patří k našemu životu, to platí vlastně o každé neděli. Ale já myslím, že člověk může i tu službu druhým chápat jako něco, co není nějakou obtěžující prací. Ale Tomáš /nesrozumitelné/ říkal, že vlastně kázání i přednášení je vrchol duchovního života, protože spojuje tu kontenplaci, protože člověk musí to slovo čerpat z nějakého ticha, kontenplace s aktivitou, že to spojení to vita activa a vita contenplativa je vlastně nejlepší forma duchovního života.

Vy jste ve vaší první odpovědi použil sousloví, které jsem se snažil si poznamenat, vánočním šlágrům že se snažíte bránit. Kterým vánočním šlágrům především se bráníte?

Tak myslím především to, co se line z těch obchodních domů okolo nás, kdy, ať už jsou to koledy, které slyšíme posté a slyšíme mimo tu vánoční dobu, nebo nejrůznější sentimentality. Já si vzpomínám, jak mi vyprávěl ten pan biskup Malý, že mu jednou v rádiu řekli: "Jsou Vánoce, pane biskupe, kdybyste řekl tak něco voňavoučkýho." Jestli znáte pana biskupa Malého, tak to je takový pořízek, kterého život protáhl tím dělnickým prostředím, tak myslím, že není něco voňavoučkého. Já se domnívám taky, že křesťanství je přirovnáváno k soli, křesťané mají být solí země, nikoliv cukrem země, že to vánoční, nebo vůbec náboženské, duchovní téma má být spíš něčím, co zasahuje v jádru, než takovou tou šlehačkou na dortu.

Vy jste také už několikrát řekl, že, a teď vás cituji opět doslova: "Styl slavení svátků, například Vánoc, odráží vnitřní stav člověka a kulturu společnosti." Konec citátu. Co vás v souvislosti s kulturou české společnosti napadá při pohledu na nejen současnou podobu Vánoc, ale slavení svátků jako takových?

Slavení je strašně důležitá poloha lidského života a já myslím, že náboženství, nebo vůbec duchovní život začíná tam, kde je člověk schopen rozlišovat každodenní a sváteční, obyčejné a zvláštní. Jsou mnohé knihy v naší knihovně, jedna je bible a ta je zvláštní. Jsou mnohé dny, ale jeden den je Štědrý nebo jeden den je neděle. Máme několikeré šaty a jedny jsou sváteční. A teďka ony nejsou sváteční proto, že jsou hezké, ale proto že jsou sváteční, tak musí být hezké. Ten sváteční stůl není sváteční tím, že je bohatý, ale má být bohatý proto, že je sváteční. A jak někdo pochopí, že to sváteční je nějaká jiná poloha, tak tam vlastně začíná být duchovním člověkem. A náboženský a duchovní život končí tam, kde člověk není nic svaté, kde je život zglajchšaltován na takovou mravenčí rovinu. Já vždycky říkám, že křesťanský týden začíná nedělí, protože nejdřív musíme umět něco oslavit a pak můžeme eventuálně taky pracovat. Kdežto v tom běžném chápání je neděle součástí víkendu, což je konec týdne, to je takový odpadkový koš, do kterého se nasypají ty resty, které nestačíme během týdne. To si myslím, že je škoda, protože hájit tu kulturu neděle a kulturu svátku znamená úplně jiným způsobem postavit svoji osobní kulturu i svoji osobnost i svoje vztahy. Já mnohým přetíženým manažerům a podnikatelům, pokud za mnou přicházejí, tak říkám: "Víte, jistě jste ta /nesrozumitelné/ generace, která třeba musí věnovat té práci víc než jenom těch osm hodin denně, ale hajte si neděli jako prostor pro rodinný život, jako prostor pro rekreaci, pro oslavu, pro kulturu, protože jestliže se ztratí tento ostrůvek ve vašem týdnu, tak se ztratí důležitá dimenze vašeho života a stáváte se mravenci."

Jak byste jako univerzitní profesor, sociolog vysvětlil fenomény, respektive hlavní příčiny toho, proč se z víkendu stává odpadkový koš, proč se stírá rozdíl mezi každodenním a mezi svátečním?

Samozřejmě to hluboce koresponduje se smyslem pro posvátno, pro náboženství. Je to prostě dominance toho homo faber, toho člověka vydělávajícího a pracujícího, nad tím člověkem oslavujícím, nad tím homo ludens, nad tím člověkem hry. To je něco, co ... na čem byla založena vlastně ta industriální, moderní, novověká kultura, dominance toho výkonu, peněz. Vždycky taková generace, která přichází i po tom období útisku, tak samozřejmě chce nashromáždit peníze, možnosti, vrhá všechno do práce, ale ta následující generace hledá něco jiného, ta hledá ty postmateriální hodnoty, ta spíš hledá tu prožitkovou část života, ta hledá také znovu tu duchovní dimenzi. Já jsem toho byl svědkem v japonské kultuře, kde ta jedna generace se opravdu vrhla do těch ekonomických možností, lidé měli dvě zaměstnání, často na dvou různých místech. Pak zjistili po určité době, že se jim začala rozpadat rodina, narůstaly sebevraždy školáků a japonská společnost se ocitla v hluboké krizi. A já si myslím, že něco takového začíná trošku u nás, ale že přece jenom se opouští ta občanská společnost, která nějakým způsobem chce také slavit. Já jsem viděl na mnoha vesnicích, že chtějí obnovit lidové zvyky. Ale zvláště jsou to ti lidé, kteří se třeba stěhují z měst do vesnic, to je trend, který určitě bude pokračovat. Tak ti tam chtějí přinést něco nového, zajímají se o tu místní kulturu, chtějí obnovit masopust, chtějí obnovit nejrůznější průvody, lidové zvyky. Ale k tomu člověk potřebuje také trochu něco o té tradici znát. A samozřejmě to úzce souvisí s náboženskostí. Já si myslím, že náboženství není jenom světový názor, jak si lidé myslí, není to jenom soubor názorů o existenci Boha a andělů a tak dále, ale je to jistá dimenze lidského života, umět se otevřít té vertikále života, vnímat nějakou hloubku. To je něco, co se samozřejmě dosti okolo nás ztrácí a samozřejmě zároveň s tím také roste jakýsi protiklad lidí, kteří cítí, že se tady něco podstatného ztratilo, a chtějí to znovu objevit.

Vy sám sebe označujete za člověka západního, který se snaží poznávat jiné kultury a má přátele v jiných kulturách. Při pohledu na českou společnost, myslíte si, že to honění se za materiálnem je dáno tím, že česká společnost prošla jakousi transformací a že na západ od českých hranic to materiálno nehraje takovou roli? Ono stírání se rozdílů mezi každodenním a mezi svátečním není tak velké jako v Česku?

Já myslím, že v některých oblastech západní Evropy přece jenom se uchovala víc ta třeba kultura vesnice. Ta struktura vesnice byla u nás během toho bolševického období totálně rozbita a umět ji dát znovu dohromady, to opravdu chce ten duchovní a náboženský rozměr, který mnohdy na těch českých a moravských vesnicích byl dokonale vybit a přežívá jenom v určitém prostředí, které se zase těžko adaptuje teďka na ten příliv prostě té nové masové kultury. Jsou tady lidé, kteří objevují ty duchovní hodnoty a ty jsou zase uprostřed té městské kultury. Tam to samozřejmě jde ruku v ruce spíš s takovou dimenzí umění, s hudbou, ti lidé, kteří vnímají tu duchovnost skrze tu takzvanou vysokou kulturu, ale ta každodenní lidová, běžná kultura, ta byla samozřejmě velmi narušena a s tou obnovou té občanské společnosti očekávám přece jenom jakési zlepšení.

Vy jste nejen v tomto rozhovoru, ale také před několika týdny při kázání v kostele Nejsvětějšího Salvatora v Praze mluvil o tom, že by křesťané měli umět předávat zbytku společnosti umění slavit. Jak je možné naplnit vaše slova?

Já myslím, že to je třeba naplnit příkladem. Já sám jsem se snažil vytvořit si určitý styl slavení Vánoc, pro mě jsou dost významné ty přechodové dny. Jsou tam určité momenty, které patří prostě k těm mým svátkům, navštívit určitá místa, jisté zvyky a jistý způsob uspořádání bytu. A myslím si, že mnozí moji přátelé tím třeba byli inspirováni, že existují rodiny, které žijí takovým stylem života, že mohou inspirovat své přátele. Čili to je něco, co se zaněcuje příkladem, to se samozřejmě nedá předávat jakýmsi příkazem shora.

Dovolte, abych opět citoval vaše slova, tentokrát pocházejí z vaší poslední knihy Oslovit Zachea. Cituji doslova: "Snažím se ve svých kázáních a promluvách oslovit zejména lidi hledající, přemýšlivé, včetně těch, kteří nikdy nezdomácněli v kostelních lavicích a udržují si odstup od tradičního církevního prostředí." Konec citátu. Nakolik těžké je pro Tomáše Halíka oslovit lidi hledající, přemýšlivé? A je takových lidí v České republice dost?

Je jich velmi mnoho. Já si myslím, že v naší společnosti je poměrně malý počet lidí, kteří se stoprocentně identifikují s těmi církevními institucemi, ale také se zmenšuje počet lidí, kteří se považují za naprosté ateisty. Roste ta šedá zóna, ona ta zóna vlastně není šedá, ona je mnohobarevná. Já se snažím oslovit především tyto lidi, ukázat jim, že náboženství není jenom věcí držení určitých názorů, ale že je to právě ta životní dimenze a že tuto životní dimenzi je možno probudit, nebo kultivovat, že je to něco jako smysl pro humor nebo smysl pro umění, něco, co patří prostě ke zdravému životu a plné osobnosti. A lidé zejména o Vánocích potřebují, aby se tahle poloha v nich nějakým způsobem rozezněla, to je vlastně jeden z důvodů, proč lidé o Vánocích chodí do kostela. Já si vždycky vzpomínám na jeden motiv, který je z židovské mystiky, z kabaly, kde se říká, že Bůh stvořil svět a potom se z něho stáhl, aby nechal prostor pro svobodu člověka, ale že svět voní po Bohu. A já si myslím, že o Vánocích lidé cítí tu vůni posvátna, přicházejí za ní a přicházejí do kostelů. Jeden z mých spolubratří jim vždycky vynadá, proč tam nejsou celý rok, že si přijdou jaksi slíznout tu smetanu o těch svátcích. Já si myslím, že by se spíš měl zamyslet nad tím, proč tam nejsou, proč je neoslovil. Protože lidé také hledají určitý způsob řeči, určitý způsob kázání, které hledá most mezi tím světem bible a světem křesťanské tradice a tím zkušenostním světem současného člověka. Vybudovat tento most, to je veliký a náročný úkol, ale od toho tady křesťané také jsou.

V souvislosti s těmito slovy mne napadá, když došlo v České republice na přelomu tisíciletí k novému sčítání lidu, tak jedna z interpretací onoho sčítání lidu zněla: "Češi, Moravané a Slezané jsou především ateisté." Vy jste oponoval, řekl jste, že je to trochu jinak, protože česká společnost je především nábožensky nevzdělaná a zanedbaná. Co je toho hlavní příčinou?

Myslím, že je tady celá řada příčin. Jedna je historická. V naší zemi došlo k takovému oddělení, ba napětí mezi pocitem národní identity a identity s církvemi, zejména s tou majoritní katolickou církví. Tohle je dáno jak těmi dramatickými náboženskými dějinami dávné minulosti, ale spíš možná určitou interpretací těchto dějin v té české nacionální ideologii devatenáctého století. Pak je tady samozřejmě lví podíl komunistického režimu, který učinil právě české země experimentem totální ateizace společnosti a jako nikde jinde vytlačil církve z veřejného života. Takže se stalo, že většina české společnosti nemá vůbec žádnou zkušenost s tím, že křesťané a křesťanské instituce jsou přirozenou součástí svobodné společnosti. A když se vracejí zase do toho prostoru třeba školství, zdravotnictví a tak dále, tak lidé říkají: "Kam se cpou, co tady chtějí?" A také církve nebyly připraveny vlastně na tohle to, zaujmout to normální místo jako součást té občanské společnosti, být v tom veřejném prostoru. Mnozí si zvykli být zatlačeni do toho prostoru kostela a zakristií. A lidé nemají zkušenosti s církvemi a také v jejich hlavách je jednak určité zbytky té masivní protináboženské propagandy, pak jsou tam nějaké třeba traumatizující zkušenosti, setkali se s něčím třeba neblahým, pak jsou tam samozřejmě také vlivy nejrůznějších mediálně rozkřiknutých skandálů. Z toho převládá představa, že křesťané jsou nějaký spolek, který se zabýval především upalováním kacířů a když tedy nedostali ty lesy zpátky, nemají to dříví na to upalování kacířů, tak se snaží vzít českému národu jeho milovanou katedrálu a hospodu Na Vikárce a zároveň se dopouštějí pederastických skandálů a tak dále. Tenhle ten obraz církve je přece jenom, myslím, trošičku jednostranný, a tak je třeba ukázat příkladem, že křesťané tvoří přirozenou součást té evropské kultury. A také se církvi nepodařilo ukázat té české společnosti, čím jí může prospět. Já si myslím, že tady došlo k velké chybě, že církve nedokázaly redefinovat tu svoji společenskou roli, že dříve než se začalo mluvit o těch majetkoprávních záležitostech, se mělo říci, co vlastně církve mohou nabídnout společnosti jako celku, pak se mohlo eventuálně hovořit o tom, jaké to má ekonomicko-právní předpoklady.

Vy jste patřil k úzkému kruhu spolupracovníků kardinála Tomáška, který byl iniciátorem ekumenického pastoračního projektu Desetiletí duchovní obnovy národa. Ono Desetiletí duchovní obnovy národa bylo zajímavě načasované v tom, což kardinál Tomášek nemohl tušit, že dojde k pádu komunistického režimu v Československu. Považujete do Desetiletí duchovní obnovy národa z toho, co říkáte, za nenaplněné?

V jistém smyslu ano. Já když jsem přišel s mými přáteli s touhle tou myšlenkou a získali jsme pro to vlastně kardinála Tomáška, aby zaštítil tuhle tu myšlenku svojí autoritou, tak jsme cítili, že se blíží nějaké změny ve společnosti. Samozřejmě jsme netušili, že budou tak blízké a tak radikální. Chtěli jsme, aby to nebyly změny jenom nějakých ekonomických a politických struktur, aby to nebyla jenom jakási perestrojka, ale cítili jsme, že pro skutečný svobodný život je třeba vytvořit určitý prostor změny hodnotové orientace, změny duchovního a morálního klimatu ve společnosti. A proto tenhle program měl vlastně rok po roce se věnovat důležitým dimenzím života nejen církve, ale společnosti, jako je školství, jako je pracovní morálka, otázka sociální spravedlnosti, vzdělání a tak dále. Jistě během toho desetiletí se mnohé věci staly, mnohé věci, které jsme si přáli, byly naplněny víc, než jsme si vlastně přáli. Církev dostala svobodu, dostala biskupy, papež navštívil třikrát naši zemi a tak dále a tak dále. Ale to, co se, myslím, vytratilo, byl právě ten přesah směrem do společnosti. A já sám si tady uvědomuji, že jsem možná přecenil ty schopnosti a citlivost církve v tomhle tom směru, protože i já jako konvertita jsem byl obklopen lidmi, jako byl Josef Zvěřina a mnozí lidé, kteří byli opravdu velké kněžské osobnosti, ale netušil jsem, že přece jenom církev byla natolik zatlačena z toho veřejného prostoru a že mnozí byli izolováni od světového vývoje, že povede k tomu, že mnozí si nebudou vědomi jaksi toho, jak je důležité se nestarat jenom o to vlastní stádečko, ale oslovit ten celek společnosti. Právě tenhle přesah se z velké části nenaplnil a je to škoda.

Souvisí ono zatlačení církve do jistého ghetta s dogmatismem, který se v církvi projevuje? Protože vy jste člověk, který pochybuje, klade si kritické otázky. Bezesporu to souvisí s tím, že vaše dráha je především dráhou akademickou, profesora sociologie, kdy kritické myšlení patří k akademické půdě, ale ne asi tak k církvi.

Já bych asi nemluvil tady o dogmatismu. Samozřejmě je tady jistý typ uzavřenosti a někdy necitlivosti prostě pro to specifické prostředí, pro tu specifickou českou mentalitu, která vyžaduje prostě jiný způsob oslovení, než je ten, který jde přes ty instituční formy. Češi mají nedůvěru k institucím, ale oceňují osobnosti, oceňují osobnosti, které dovedou oslovit lidi také s určitou dávkou humoru, to je strašně důležité pro pastoraci v Čechách. Je třeba také vtělit vždycky to poselství evangelia do té žité kultury společnosti, aby se vlastně církev nedostala do určitého mentálního a společenského ghetta. A k tomu je třeba samozřejmě vychovávat tu mladou generaci těch, kteří to evangelium budou předávat, ať už to budou kněží nebo laici. Myslím si, že tady jaksi se ten velký úkol v mnohém nenaplnil.

Vy jste v průběhu dnešního Interview BBC několikrát použil sousloví "veřejný prostor" nebo "veřejná sféra". Existuje vůbec něco takového? Ta otázka téměř kacířská mě napadá v souvislosti s Jürgenem Habermassem a jeho strukturální přeměnou veřejnosti a s tezí, že ona veřejnost byla refeudalizována, že neexistuje v současnosti, protože byla privatizována, ať již soukromými subjekty. Veřejnou sféru se snaží podrobit i média.

To je věc, která mně strašně leží na srdci, protože si uvědomuji, že vlastně zdar demokracie u nás závisí na tom, že lidé budou ochotni vstupovat do toho veřejného prostoru. Podívejte se, v našich dějinách za dobu delší než půl století byly jenom malinké časové ostrůvky, kde lidé vstupovali do toho veřejného prostoru a přinášeli tam svoji iniciativu, svoji kreativitu. A často byli znovu zatlačeni tím totalitním režimem, který samozřejmě má zájem vždycky na tom, aby mezi těmi soft structures, mezi těmi jemnými strukturami individuálního života, a mezi těmi hadr structures, mezi těmi státními strukturami nebylo to pletivo těch vztahů, toho, co tvoří tu občanskou společnost. A demokracie nemůže obstát právě bez téhle té dimenze té předpolitické sféry. Jestliže má existovat demokratická politika, tak předpokládá, že kromě těch politických stran a kromě těch mechanismů v parlamentu tady bude jakési předpolí, nejrůznější iniciativy, společnosti, také aktivita i univerzit, které nebudou jenom uzavřeny do sebe jako slonové kosti, ale budou také vyzařovat určité myšlenky do společnosti jako celku, to je něco, co je třeba, aby bylo také povzbuzováno i ze strany těch, kteří jsou představiteli politické moci. A to se mně zdá, že u nás je minimálně. Viděl jsem téměř jediného Václava Havla, který jaksi stále opakoval to, že je třeba povzbuzovat tu občanskou společnost. Viděl jsem jiné politiky, kteří se velmi nevraživě na všechny tyhle pokusy vstupovat do toho veřejného prostoru bez toho mandátu voličů ... chápali to jako něco nenáležitého. Ale já si myslím, že všechny tyhle iniciativy nemají být nějakou konkurencí politických stran, ty mají samozřejmě svoji důležitost v tom veřejném prostoru a nezastupitelnou roli. Ale jestliže mají obstát, tak musí také korespondovat nějakým způsobem s těmi všemi ostatními složkami, jinak by se ta společnost zase připodobňovala té tragické době normalizace, kdy se lidé cítili v tom veřejném prostoru nevítaní, kde si prostě privatizovali a v takovém tom privatizování a švejkování, v tom soukromém prostoru, tak je možné přežít totalitní společnost, ale není možné vybudovat skutečně demokratickou, svobodnou společnost.

Opět budu citovat vaše slova. Vy tvrdíte, že kázání umožňuje střídat různé styly výkladu: "Pohybuje se mezi teologickou reflexí, filozofickou úvahou, meditací a kritickým komentářem současného dění, mezi patosem a humorem, mystikou a politikou, snaží se odpovídat na otázky, které se člověku vynořují jak nad stránkami bible, tak na křižovatkách vlastního života, a také samo otázky klade." Jak obtížné je pro vás, aby se myšlenky ve vašich kázáních neopakovaly, aby člověk sám od sebe neopisoval?

Tak to je samozřejmě těžké, protože každý z nás má omezenou kapacitu. Já mám možná tu výhodu, že ten kostel je hodně pohyblivý, že se v něm střídají vlastně generace studentů, mladých lidí, takže můžeme navázat na něco, o čem jsme hovořili třeba před několika lety. Ale samozřejmě to předpokládá, že člověk sám studuje, přemýšlí, neustrne. A já jsem strašně rád, že jsem právě v tom prostředí mladých lidí, které nedovoluje člověku vlastně mentálně zestárnout, kteří mu přinášejí nové inspirace, nové otázky, že je to kritické prostředí. Tohle prostředí mě udržuje v kondici, takže si myslím, že mi snad nehrozí to, že by člověk ustrnul v nějakém stále se opakujícím modelu.

V souvislosti s Vánocemi jsme na začátku mluvili o slavení a tradici a způsobu slavení. Které další myšlenky, řekněme i nové myšlenky, vás napadají v souvislosti s Vánocemi?

Já si myslím, že by bylo dobré nabídnout nějaké civilní přetlumočení toho, co je tím teologickým obsahem Vánoc. To není jenom připomínka historického narození zakladatele křesťanství, ale je to učení o tom, že když to poslední tajemství, které nazýváme Bohem, chtělo oslovit celý svět, tak tím posledním tvarem byl lidský život, lidská existence, lidský život Ježíše Nazaretského, ale svým způsobem lidství každého z nás. A že na tu zvěst, že Bůh se stal člověkem, by člověk měl odpovídat tím, že se má stát sám více člověkem, že má brát své lidství vážněji a brát s větší úctou a citlivostí lidství těch druhých, čili že ten humanistický prvek Vánoc má ještě hlubší dimenzi. Odpovídáme tím na to, čím ono poslední tajemství, které nese lidský život, čím se sděluje a dává světu.

Které předpoklady jsou nutné pro to, aby se člověk stal víc člověkem?

Myslím si, že je tam jeden důležitý aspekt, to je úcta, respekt. To je opět jedna dimenze zbožnosti, to, že člověk bere život jako něco, co není banální a samozřejmé, bere ho s určitým údivem, to je začátek filozofie, ale zároveň také s prvkem vděčnosti. Chápeme svůj život jako dar a jako úkol, to je, myslím, důležitá věc. A pak ještě jedno, co je hodně důležité pro českou společnost zvlášť, to je prvek důvěry. Ukazuje se v mnoha výzkumech, že zatímco v řadě západních zemí přece jenom ta důvěra mezi lidmi je určitým způsobem relativně vysoká, v Čechách ta důvěra je strašně nízká. A já myslím, že s tím musíme něco udělat, protože to velice úzce koresponduje na jedné straně skutečně s náboženskostí společnosti, to lze jaksi skutečně statisticky prokázat, ale na druhé straně také s tou schopností udržet demokratický život. Nemůžeme budovat společnost bez vzájemné důvěry, tam člověk nemůže jenom začít tím, že důvěřuje těm druhým, ale tím, že sám sebe činí důvěryhodným člověkem.

Dal byste proti úctě a respektu vulgaritu, neomalenost a řekl byste, že česká společnost je společností spíše vulgární, neomalenou než společností úctou a respektu? Byť jsem si vědom, že to zevšeobecnění je velmi nebezpečné?

Já bych strašně nerad opravdu zevšeobecňoval. Znám tolik lidí v té české společnosti, kteří mě naplňují radostí a úctou, zvláště které mám okolo sebe a kteří patří do té české společnosti, že bych se neodvážil říct takhle tvrdé slovo. Nicméně jakýsi typ barbarizace, zcyničtění je něco, co také okolo sebe zakouším a co mě velice bolí.

Konstatuje univerzitní profesor a duchovní Tomáš Halík, který byl třicet minut hostem Interview BBC. Děkuji za vašich třicet minut věnovaných tomuto pořadu a někdy příště opět na shledanou.

Přeji pokojný vánoční čas vám a všem posluchačům.

Děkuji a někdy příště na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.