Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Velvyslanec České republiky v Rakousku Jiří Gruša potvrdil, že jeho nástupcem se na jaře příštího roku stane náměstek českého ministra zahraničí Rudolf Jindrák.

Jiří Gruša ve studiu BBC

Před dvěma lety odpovídal velvyslanec České republiky v Rakousku, spisovatel Jiří Gruša v rozhovoru pro BBC na otázku, zda považuje práci diplomata za zajímavou ve chvíli klidu nebo ve chvíli, kdy mezi oběma zeměmi létají, obrazně řečeno, otrávené šípy výroků politiků.

Jiří GRUŠA, velvyslanec v Rakousku, spisovatel, prezident mezinárodního PEN klubu (zvukový záznam): Práce diplomata je nejzajímavější v té druhé situaci, protože může něco pozitivně udělat.

Po deseti letech Jiří Gruša opouští diplomacii. Věnovat se bude pozici prezidenta mezinárodního PEN klubu, do které byl zvolen v listopadu. Nejen o tom bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu i dnes zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl spisovatel, prezident mezinárodního sdružení spisovatelů PEN klub, stále ještě velvyslanec České republiky v Rakousku, pan Jiří Gruša, vítejte v BBC.

Děkuju za pozvání a nevím, co se říká na vítejte. Vítám vás nebo ...

Třeba děkuji za přivítání.

Děkuju za přivítání, ano.

Ale, aby mladý kozák radil ostřílenému, protřelému velvyslanci ... "Všichni vyhrají, ale Rakousko prohraje." Tak deník Die Presse komentoval zvolení Jiřího Gruši do funkce prezidenta mezinárodního PEN klubu. Nakolik vás podobná hodnocení přivádí do rozpaků?

Tak, musím říct, že mě to, ta odezva lidí překvapila. Když děláte poměrně tvrdý job českého velvyslance na namáhavé adrese, která jaksi v těch posledních skoro šesti letech, kdy jsem tam pracoval, přinesla celou řadu sporů a namáhavých prostě vyrovnávání se s něčím, a když to prostě pak dostaneme jakési /nesrozumitelné/ toho, co se stane, a to zní takto, tak je člověk skoro dojat a pak si říká: "Ale uklidni se a nakonec to není pravda, vždyť ti Rakušani tě navrhli na toho prezidenta toho PENu, tak si to sami způsobili." A nakonec prostě, ale je to, jak se říká německy, s jedním okem plným úsměvu a druhým plným pláče. Já samozřejmě to vnímám, končí určitá etapa mého života, poměrně namáhavá, když to vezmu vcelku, tak končí skoro čtrnáct let mého diplomatického působení. A když děláte takovýto krok, anebo skok vlastně, tak je to vždycky skok do neznáma a moje životní zkušenost ukazuje, že jsem vždycky dopadal prostě sice tak trochu na noc a že bylo důležitý prostě si stoupnout na čtyři, narovnat se a začít dělat něco nového, ale zároveň prostě je spojeno s určitým rizikem, jako všechno v životě, nicméně všechny tyto skoky měly, jak se ukázalo dodatečně, jakýs takýs smysl a určitě jsem jaksi nepatřil mezi ryby, které plavou jenom v jednom bazénu.

Vy jste v roce 2002 získal nejvýznamnější literární ocenění v České republice, Cenu Jaroslava Seiferta. V listopadu 2003 jste byl zvolen prezidentem mezinárodního PEN klubu. Z toho, co říkáte, do jisté míry máte obavy, co přijde dál po těch úspěších a samých pozitivech?

No, přece to nemůže jít takhle donekonečna. Já už jsem si několikrát říkal: "Proboha, co se děje? Buď už jsi stár a znamená to, že už nikomu nevadíš a že už tě prostě posílají, jak se říká v Německu /nesrozumitelné/, anebo prostě je to znamení nějakého vstupu do jiné bouře." A já jsem se rozhodl pro tu druhou definici.

To znamená, že tato interpretace, vstupujete do nové bouře, ta je vám bližší.

Ano, ta je mi bližší.

Připraven na bouři Jiří Gruša jest?

Tak já bych nerad přeháněl svou fyzickou konstituci, ale určitě prostě jedním z motivů přijmout tu kandidaturu a projít pro mě složitým výběrem a nakonec i bitvou o zvolení znamenalo se rozhodnout pro cosi, co se neodehrává v jakési eliptické rovině, co se neodehrává v běžné oběžné dráze. Kdy víte, když začnete tady, tak že se prostě za rok vrátíte sem a pak to bude zase takhle a všichni budou spokojeni nebo všichni budou nespokojeni, ale všichni dostanou víceméně to, co očekávali. A toto je prostě pokus o neočekávané, uvidíme, jak to dopadne.

Vy jste 13. prosince 2003 v rozhovoru pro Mladou frontu DNES řekl, cituji doslova: "Moje rozhodnutí, přijmout kandidaturu na prezidenta PEN klubu, bylo výrazem vůle dělat něco jiného. Cílů, které jsem si pro svou diplomatickou činnost kladl, tedy naše proevropštění, respektive poevropštění a přiklonění se k Západu, bylo dosaženo." Konec citátu. Jak byste definoval či popsal poevropštění, o kterém jste mluvil v rozhovoru pro Mladou frontu DNES?

To není jednoduchá otázka, ale prostě vstup do kontextu, vstup do obecné souvislosti, my jsme samozřejmě vždycky věděli, že jsme Evropa, Evropané a vždycky jsme věděli, i někdy často nafoukaně jaksi na adresu třeba maďarskou, slovenskou nebo dokonce i polskou jsme si mysleli, že jsme ti lepší Evropané nebo ti západnější a tak dále. Ta kontinuita nebyla nikdy zpřetrhána a všechny naše problémy v tom sovětském bloku vznikaly právě z určitého typu našeho, evropské, sebeevropské definice, nicméně za těch pomalu padesát roků jsme nakonec žili v jakémsi závětří, naučili jsme se obhospodařovat jenom vlastní rybník a ztratili běžné konexe a komunikace, a to poevropštění znamenalo uvědomit si zpátky historické místo a neopakovat historické chyby české zahraniční politiky, to znamená nedělat českou politiku proti geografii.

Jste přesvědčen o tom, že nyní je Česká republika, respektive její obyvatelé, že jsou dostatečně poevropštění?

No, tak upřímně bych řekl, že ještě potřebujou jistou dávku nějakého toho evropského séra, nicméně, že tuto dávku Gruša může dát daleko spíš z opozice než z pozice.

To vysvětlete.

No, velmi jednoduše, protože některé formulace nemůžete jako diplomat dělat za sebe, ty musíte dělat v nějakém kontextu a musíte se snažit dosáhnout nějakého způsobu, nějakého kompromisu, jestli to, a toho musíte dosahovat jak u té země, kterou zastupujete, tak i musíte tlumočit názory druhé strany a hledat nějaké, nějakou komunikativní bázi, dokud toto prostě bylo, řekněme, možné, na základě změny z roku 89, to znamená definice politických cílů tak, jak jsme je vytvořili tehdy. Dalo to součást mého politického já. V okamžiku, kdy právě jsme součástí té Evropy, to znamená, jsme se poevropštili, stali jsme se docela někdy i nudnou demokracií, která zápasí o směšné pozice a já nevím, ale se všemi důsledky a konsekvencemi pro solidní demokracii, tak ty definiční otázky, ty otázky toho, co je naše budoucnost nebo jak bude definována naše budoucnost, se ve skutečné demokracii odehrávají spíše z menšiny než z většiny, to znamená, demokracie není o většinách, nýbrž o menšinách.

Dopusťte se nějakého menšinového, teď už nediplomatického postoje v souvislosti s nutným dalším poevropšťováním lidí, kteří obývají prostor nazývaný Česká republika.

To znamená prostě taková jistá sebezahleděnost a jistota, že to ostatní nepotřebujeme a že to ostatní nás mentálně nějakým způsobem ohrožuje nebo že, jak říká jeden můj přítel, že se rozpustíme jako cukr v kafi. Na to já vždycky říkám: "No, aspoň si všimnou, že sladíme."

Co vám na to přítel Václav Klaus říká?

No, zatím jsme si to takhle neříkali, čili jinými slovy, prostě vy máte dva pohledy na ten svět, všimnou si, že sladíme, anebo že se rozpustíme. Já říkám prostě: "Symbolem cukru je sladit."

Když jste zvažoval kandidaturu na prezidenta mezinárodního PEN klubu a ukončení své diplomatické kariéry, promítal jste si také v hlavě argument, jak se po čtrnácti letech změnila česká diplomacie a zda v české diplomacii nenastává nějaká nová éra po těch čtrnácti letech?

V české diplomacii po čtrnácti letech dochází jaksi poprvé také, chcete-li, evropeizaci, to znamená standardy, které jsme si dřív vyráběli na moskevské diplomatické škole, přestávají platit a začaly standardy, které jsme tam vnášeli my z exilu nebo ti mladší lidé, kteří přicházeli do diplomacie a tak dále, a ti, kteří přicházeli z té starší, přišli na to, že jejich kariéra souvisí daleko spíš s tím, jak se to bude dělat v té Evropě, jak rychle se naučí tamto než to a zapomenou to, co uměli, čili jinými slovy toto stádium je tady, a to je taky pro mladší lidi. A ta doba, řekněme, kreativní nebo chcete-li nedisciplinovaných diplomatů končí, protože budou to běžní, solidní, evropští úředníci, a to taky není job, který já zrovna umím.

Vy jste se celou dobu považoval za nedisciplinovaného velvyslance?

Ne, ale byl jsem za něj považován. Já jsem se považoval za nejhodnějšího, nejdisciplinovanějšího, nejukázněnějšího a nejschopnější a tak dále, ale ti ostatní to vykládali jinak. Já vždycky říkal: "Ten si zas vymejšlí, co zas ten Gruša to tam píše, co to tam dělá, kdy to přestane?" Nedávno mi volal jeden a říkal: "Tak co tyhle věci, co jste napsal, to jsou zase typické "grušoviny", co ?" A já jsem říkal: "No, tak mám já tohle zapotřebí?" Nemám samozřejmě.

To znamená, že budete s lehkým srdcem opouštět ambasádu České republiky ve Vídni?

Tak já zase užiju toho s jedním okem, které se směje, a s jedním okem, které pláče. Prostě, čtrnáct let života, poměrně velká práce, která vykazuje taky celou řadu námah s tím spojených i úspěchů i neúspěchů, to prostě se nedá odepsat s lehkým srdcem. Na druhé straně musíte chtít, musíte chtít zkusit něco jiného.

Jedno oko bude plakat nad čím? V souvislosti s tím, že odejdete z diplomacie, jestli se nemýlím, tak vy jste dostal nabídku, ještě předtím, než jste kandidoval, abyste vyzkoušel další diplomatický post po Německu, Rakousku, mělo přijít Slovensko?

Já jsem tuto nabídku skutečně dostal a personální rada o tom debatovala, ale já jsem dost vstoupil do této debaty s ohledem na to, že bych radši kandidoval a v okamžiku, kdy jsem tedy byl zvolen, bylo jasné, že prostě to místo nemohu, nejenom, že nechci, ale ani nemohu dělat dál.

Uzavírá se definitivně diplomatická kariéra Jiřího Gruši, nebo až skončí prezidentský mandát v roli šéfa mezinárodního PEN klubu, tak může být pokračování?

No, tak teď jste mě ovšem zaskočil. Já zase, ve světě je tomu tak, že když máte zkušeného diplomatického koně, tak občas ho zapřaháte i tam, kde prostě ti klasičtí nejsou zapřaháni, existujou takzvaná mimořádná nebo speciální mise a tak dále, to je věc, kterou ten zkušený diplomat, který má dobré osobní kontakty, a když jste to dělal v Německu na určitých adresách, tak znáte od kancléře po prostě ..., a říkaj, že prostě to jsou vztahy a značky nebo znaky, které se nezahazují. To může ta republika nějakým způsobem chtít použít a přijít a říkat: "Neudělal byste ..." A to je prostě věc, o které můžeme uvažovat, ale určitě nechci žádnou, jaksi být hlavním tažným koněm nějakého úřadu, to určitě ne.

Ale nevylučujete, že zapřažen být můžete?

Zapřažen můžete být, protože to se dělá v té diplomacii, to znamená: "Hele, tady řekni, zeptej se." To se dá dělat, jo.

Jestli něco, co, až budete předávat pozici českého velvyslance v Rakousku svému nástupci, je pravda, že to je náměstek Jindrák?

Tak já vám to tajemství dneska definitivně prozradím, je to pravda.

A už jste si řekli, jak dojde k předání pozice českého velvyslance v Rakousku?

Právě dneska odpoledne.

Tak nám to řekněte nahlas.

No, tak prostě, to má určité standardy, čili já musím dát nótu, že končím, musíme požádat o agrema, musí být stanoveno datum předání pověřovacích listin, to všechno se dá technicky, záleží také, co řeknou Rakušané, ale protože očekávám pozitivní odpověď, tak si myslím, že by Jindrák mohl být ve Vídni do konce března.

Existuje něco, na čem jste se s náměstkem, stále ještě náměstkem ministra zahraničí Jindrákem, který vás vystřídá na pozici českého velvyslance v Rakousku, co vy byste označil za dluh Jiřího Gruši jako velvyslance České republiky v Rakousku? Je nějaká taková oblast, nějaký takový dluh?

No, tak teda budu potřebovat si dát do pořádku rezidenci například.

Nic jiného?

To je ale dost, to je hrozná zátěž.

Bývalý rakouský vicekancléř, Erhard Busek, v pondělí 22. prosince v projevu v rezidenci rakouského velvyslance v Praze se zmínil o stavu česko-rakouských vztahů. Podle něj prošly obě země obdobím, kdy by se ze zpravodajství médií mohlo zdát, že ve vztazích mezi Rakouskem a Českou republikou převažují problémy nad pozitivními věcmi. A teď cituji doslova: "Životní realita vypadá úplně jinak." Řekl doslova Busek. "Mezi nejrůznějšími institucemi v obou zemích existuje nekonečně mnoho projektů spolupráce. Lidé na obou stranách hranice, která v procesu evropské integrace prakticky zmizí, se k sobě neustále přibližují a pro mládež už ta hranice nebude nic znamenat." Považujete tu citovanou charakteristiku za výstižnou?

Tak vzhledem k tomu, k jakému účelu perspektivně ten projekt byl pronesen, tak ten cíl sdílím a pronesl bych podobný projev, kdyby bylo potřeba podobně vystoupit. To, že jsme ty problémy měli, a to, jak nám vyskočily v určitou chvíli na základě prostě společných dějin, je věc, která nebyla jednoduchá a nebylo snadné ji překonat a budeme-li neopatrní, tak se nám to může občas v oslabené podobě vždycky nějak v menší dimenzi ještě vracet.

Ve kterých tématech? Stále ta, co se stále opakují, Benešovy dekrety a Temelín?

To jsou prakticky, prakticky, myslím, jenom tato dvě témata. Obě jsou svým způsobem limitovaná, to znamená, česká pozice k atomové energii je jiná než rakouská a odpovídá té evropské daleko víc než ta rakouská. Tam kdybychom dělali od začátku tu politiku, kterou jsme proponovali my, to znamená dialog a otevřenost a tak dále, tak se s tím dlouhodobě nedá nic dělat a kdyby se Evropa někdy rozhodla, že nechce atomovou energii, tak jako disciplinovaný člen s k tomu jistě někdy přidáme za souhlasu Rakušanů. To je Temelín. Temelín znamená otevřenost, přístup ke všem otázkám, aby bylo vidět, co se tam děje, to je dneska vidět takovým způsobem, že neznám žádnou jinou atomovou elektrárnu. Když moucha sedne na reaktor, tak je o tom hlášení, prostě to je ...

Myslíte, že Češi hrají příliš s otevřenými kartami?

Ne, ne, od určité doby jsme se naučili hrát s otevřenými kartami prostě, protože to jinak nejde v této oblasti, která se týká bezpečnosti všech okolních, čili vy sice můžete chtít říct, že se to týká jenom nás, nicméně eventuální debakl nebo eventuální chyba se týká všech, čili tady musíte nějakou, nějaký náhled nebo vhled těch ostatních akceptovat a my jsme ze začátku měli takovou rétoriku, která říkala: "Co je vám do toho?" To jsme, myslím, opustili a od té doby je pokoj.

Další téma, představy Jiřího Gruši o prezidentství v mezinárodní organizaci PEN klub. Opět začnu jedním vaším citátem, tentokrát pochází z deníku Právo. Sedmnáctého prosince jste řekl, že jste přijal pozici prezidenta PEN klubu se smíšenými pocity, protože je to velká čest, ale zároveň hodně práce. Opět doslovný citát: "Na druhé straně to vyžaduje ujmout se této role okamžitě a průběh šedesátého třetí ročníku v kongresu v Mexiku i volby samé mi ukázaly, že bude potřeba pracovat na image organizace." Konec citátu. V jakém slova smyslu hodlá Jiří Gruša pracovat na tváři, na image mezinárodního PEN klubu?

Prostě to je opravdu nelehká otázka. Ten image mezinárodního PEN klubu pochází z druhé nebo z první půlky dvacátého století, kdy literatura byla vedoucím médiem, exkluzivním, ale vedoucím médiem. Kdy televize, začínal rozhlas a televizi ještě nikdo neznal a film byl ještě němý. O to se všechno prostě během krátkých padesáti let radikálně změnilo a literatura prostě jako médium, jako formulační základ určitých dlouhodobých tezí tu roli přestala plnit nebo ji plní nebo ji hraje v exkluzivních skupinách, to neznamená, že jí nehraje nebo že jí nemá, ale... Trochu případ, prostě, když začal film, tak se změnila role divadla a na to, nač dneska chodíte do kina, se dřív chodilo do divadla, kde se odehrávaly velké masové vášně a divadelní herci byli idoly, kterými dneska, bez toho, že by nehráli ve filmu, nemohli nikdy být a tak dále, čili něco podobného se odehrává, bude odehrávat v té literatuře, která bude mít svou specifiku, bude mít svou formulativní bázi, ale musí hledat v nějaké kombinaci s těmi médii a v nějaké kombinaci a v nějakém návratu k literaritě, to znamená k tomu, co tu formulativní schopnost nebo schopnost prostě vymezit problém kdysi tu literaturu tvořila, to znamená, to se dá docela dobře udělat s tím, že prostě přestaneme mít tahačky o to, jestli bude důraz na frankofonní nebo anglofonní nebo čechofonní nebo germanofonní literatuře, kdy se prostě dohodneme na komunikativní bázi a na tom, že prostě nejdřív je dobrý psát dobrý knihy a pak možná mluvit o jejich politizaci a ne /nesrozumitelné/.

Provokativní otázka. Je vůbec taková dohoda možná? Když se podíváte právě na spory, které provázely šedesátý třetí kongres mezinárodního PEN klubu a i vaši volbu, kdy právě ta frankofonní část do jisté míry zpochybňovala Jiřího Grušu. Byla to, bral jste si jako zpochybňování sebe sama?

Ne, to jsem, dokonce jaksi mně bylo jasně řečeno, že se to mé osoby netýká a jeden z těch hlavních argumentů a /nesrozumitelné/ proti prostě hlasoval pro mě, čili jaksi i tam se jedná právě o tu organizační strukturální formu a já představuju s tou biografií jistý akcent na evropské pozice literatury, nevnáším tam prostě ten disent a ta minulost je prostě srozumitelnější určitě Rusům a určitě Němcům a určitě Angličanům a Norům a méně srozumitelná je prostě Mexičanům samozřejmě, protože, a já ale až tam, když jsem viděl, jaká vášeň může vypuknout, tak mi vlastně došlo, jak významný to je vlastně post, existuje-li o to takováto bitva.

Vy jste byl jediným kandidátem. Básník Pavel Šrut, který se v Mexiku zúčastnil mezinárodního kongresu PEN klubu, na kterém se volil prezident, v rozhovoru pro deník Právo 18. prosince řekl, opět cituji doslova: "Padala slova jako byrokracie, monokandidát, manipulace sovětského typu. Zrušit kandidaturu by znamenalo zrušit kongres." Odstupující ředitel PEN klubu navrhl místo Gruši kohosi jiného, naznačil také, že by ve funkci setrval do příštího kongresu. Tomu jste byl ušetřen, těmto ...

Já jsem samozřejmě o tom věděl, nicméně mě na to fascinovala, ta věc, že tam prostě, já jsem člověk, který stalinismus zažil a stalinské machinace, takže já bych tomu kolegovi jistě mohl vyprávět, že vypadají trochu jinak a jistě se ukazuje, že prostě ten zájem byl potom prodloužit to funkční období a najít prostě figuru, která by reprezentovala jinou orientaci.

Trvá ale ta má otázka, kterou jsem položil. Jste optimistou, že se podaří neoslabovat literaturu na základě těchto sporů, které byly učebnicové na šedesátém třetím kongresu?

Nuže, já jsem optimistou, já jsem vlastně zkušeným pesimistou spíš než ... velmi zkušeným pesimistou a já vím, že to prostě se mnou nepůjde.

Teď tomu nerozumím.

Já vím, že to se mnou postaru nepůjde, čili že se zkusíme, zkusíme udělat něco jinak, komunikativněji, v rámci většího ekvilibra nebo rovnováhy těch sil a v rámci té otevřené definice, se kterou mám svým způsobem dlouholetou zkušenost prostě. Já to nedělám z literární ctižádosti, protože nehodlám prostě to jaksi nějakým způsobem, aby vycházelo víc mých knih, já jsem svým způsobem dobře vytížen, co se týká počtu překladů a já nevím čeho všeho, čili já tuto ctižádost nemám, já si myslím, a to mě překvapilo, že to bude hlavně diplomaticko-literární diplomacie, která má svou cenu, a já to chci dělat v rámci tohoto postoje a způsob /nesrozumitelné/ pro mě, když si uvědomíte, že prostě bylo jenom sedm hlasů proti, je prostě radikální plus pro tu pozici a svým způsobem je to pro mě dneska uspokojivější, než kdyby prostě řekli: "Tak mám Grušu, tak kdo je pro?" A já jsem byl zvolen aklamací, čili já jsem vlastně tomu Francouzovi velmi vděčen za jeho to, já jsem mu slíbil, že přijedu také do Paříže a on mi říká: "Umíte francouzsky?" A já říkám: "Umíte česky?"

Jaká byla jeho odpověď?

Říká: "No, neumim." Já říkám: "Já trochu francouzsky umím." Málem jsem v tý Francii skončil a na druhý straně prostě komunikativní báze PENu je, že umíme všichni aspoň tři další jazyky, ne-li dva, a že komunikujeme v tom, který máme s tím partnerem společný, to je první pracovní podmínka. Umí-li Gruša česky, rusky, německy a anglicky, a já umím anglicky, tak od něj nechci francouzštinu, poněvadž z té francouzštiny pak dělám taky něco jako obřízku, něco, co bolí, a to není potřeba, protože Gruša má francouzštinu rád a kdybyste ho bývali víc lákali do Paříže, tak určitě byl v Paříži, lákali ho víc tenkrát do Německa, tak byl v Německu.

Očekáváte, že ve funkci prezidenta mezinárodního PEN klubu jedním z vašich prvních prohlášení bude nějaký postoj ke spisovatelům, kteří stále ještě v některých totalitních režimech se nemohou svobodně vyjadřovat?

Já jsem to tam řekl naprosto jasně. Jaksi první věta byla: "Freedom of expression." To je svoboda slova, je také podle mě "Freedom of hate /nesrozumitelné/." To znamená osvobodit se od nenávisti, protože nenávistník, když má svobodu vyjadřování, tak prostě rozsévá nenávist. A druhá věc byla: "A já budu dělat pro ostatní literáty, dělat to, co vy jste kdysi udělali pro mě. Vy jste mě dostali z kriminálu, vy jste mě dostali do světa. Já jsem důkazem pro to, že malá literatura má šanci, že existuje její komunikativní báze, že nehynou literatury tím, že vstoupí do širšího kontextu, že nás vyšší, anebo větší jazyky nejen neohrožují, neboť díky jim přežijeme kriminál a díky jim přežijeme i totalitní režimy v hloupých zemích, jako bylo tehdejší Československo, čili to vůbec nejsou negativní respozice, co chcete víc?"

Kteří literáti jsou teď na řadě pro vás jako pro prezidenta PEN klubu?

Podle mě jich existuje za prvé prostě dlouhý seznam, ale nejradši a nejdřív bych to udělal pro Barmu, kde prostě přitvrdilo velmi solidně, je jich tam mnoho a samozřejmě po čase bych se pokusil také o Kubánce a ti další prostě, ale já jsme vždycky přesvědčen, že když chcete něco udělat pro toho literáta, že musíte znát jeho text, že musíte mít také určitý obdiv k tomu dílu, který on vytvořil, a že to nemůže být jenom tak ze shora dolů jako: "Tam je nějaký chudák, udělejte něco, prosím." Mě zachránil Heinrich Bell, když prostě na stole mýho vyšetřovatele, pana kapitána Smolíka, najednou se objevil dopis Heinricha Bella, ve kterým rozebírá mou knihu a říká, že je to, čili tenhle způsob jaksi komunikace s tou literaturou, zároveň ...

Tu barmskou literaturu už máte načtenou, když ...

No, právě teď prostě naštěstí je tam celá řada věcí v angličtině, ale prostě jde mi o to, až s tím začnu, abych o tom věděl víc. A protože těch autorů je aspoň dvaadvacet, tak mám co dělat přes Vánoce.

Poslední otázka. Vy jste po zvolení prezidentem mezinárodního PEN klubu řekl: "Doufám, že mně moji Češi pomohou." Jak vám mohou pomoci?

No, tak tím, že budou za mnou stát ve všech situacích.

To byste neočekával?

No, tak já očekávám, že za mnou budou stát daleko tvrději než dosud.

Konstatuje spisovatel, dosluhující velvyslanec České republiky v Rakousku ...

Dosluhující je krásný slovo.

Jaké byste zvolil? Teď poraďte vy. Já vám poradil s úvodem.

Ne, dosluhující je výborný slovo, já jsem nevěděl, že jsem dosluhující velvyslanec. Vysluhující se nedá říct.

Vysluhující velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša, děkuji za třicet minut interview v BBC.

Já taky děkuju, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC s Jiřím Grušou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

CITACE ROZHOVORU V MÉDIÍCH

Jindrák vystřídá Grušu ve Vídni počátkem příštího jara

PRAHA 22. prosince (ČTK) - Spisovatele Jiřího Grušu, který se stal šéfem mezinárodního PEN klubu, vystřídá na jaře ve funkci českého velvyslance ve Vídni dosavadní náměstek ministra

zahraničí Rudolf Jindrák. Gruša v pořadu rádia BBC řekl, že se dnes s Jindrákem dohodl na technických aspektech přebrání úřadu.

Původně se uvažovalo o tom, že Jindrák Grušu vystřídá počátkem roku, nyní odcházející diplomat zmínil pozdější termín - březen. Ve Vídni Gruša působí od roku 1998. Výměna by podle něj měla být bez problémů.

Nové funkce se hodlá literát ujmout od února příštího roku. Nedlouho po svém zvolení v Mexiku uvedl, že chce pracovat na image organizace a využití moderních propojení tak, aby členové národních PEN klubů byli v kontaktu nejen při kongresech.

Soudí, že jeho zvolení do čela mezinárodního PEN klubu se může pozitivně projevit v české literatuře. "Myslím, že když budeme v Praze moudří, můžeme z toho něco udělat pro popularitu literatury u nás. Ale není to pro mě nejdůležitější úloha," řekl. Funkci šéfa PEN klubu považuje za spíš diplomatickou než literární.