Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor

Podle kardinála Tomáše Špidlíka by se Evropa měla stát mostem přes nápětí mezi Západem a Východem.

Tomáš Špidlík

Česko je jednou z mála evropských zemí, které nemají vztahy s Vatikánem upraveny smlouvou. Podle ministra zahraničí Cyrila Svobody v České republice je zatím jen pramálo politické vůle k přijetí česko-vatikánské smlouvy o postavení katolické církve a podle Svobody se musí dál vyjednávat.

Cyril SVOBODA (zvukový záznam): Ta dohoda se rodí velmi těžko, protože mám obavu, že u dvou politických stran, komunisty nepočítám, ti pro to nezvednou ruku nikdy, ale u ČSSD a ODS, bohužel, počítám s tím, že zatím tyto strany nejsou připraveny pro tuto smlouvu zvednout ruku.

Pro úplnost, dohodu, která má upravit postavení římskokatolické církve, letos zamítla česká sněmovna. Vatikán by přijetí smlouvy uvítal do roku 2006. Ministr zahraničí Cyril Svoboda naznačuje, že nejdřív se musí vyjednávat, a teprve poté vláda předloží česko-vatikánskou smlouvu znovu Poslanecké sněmovně.

Cyril SVOBODA (zvukový záznam): Nicméně nic nebrání tomu tu smlouvu předložit znovu, o věci jednat a mohu vás ujistit, že jednáme velmi intenzivně, jednáme s církvemi, církvemi, nejenom s katolickou církví, na toto téma, jednáme s reprezentanty jednotlivých poslaneckých klubů a věnujeme se tomu velmi pečlivě, aby se věci posunuly dál.

Říká ministr zahraničí Cyril Svoboda. Nejen o peripetiích česko-vatikánské smlouvy bude následujících třicet minut.

Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC. Nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Ve studiu ve Vatikánu je u mikrofonu kardinál Tomáš Špidlík, který žije víc než padesát let v Římě a přednáší na papežském Východním ústavu a na Gregoriánské univerzitě. Přeji vám hezký dobrý den do Vatikánu.

Dobrý den. Pěkně vás zdravím.

Když se vás deník Lidové noviny ptal začátkem října roku 2003 na vaše krédo, zvolil jste verš ruského básníka Vjačeslava Ivanova "dýchat oběma stranami plic". Proč jste zvolil právě toto krédo?

Podívejte se, já o tom teď mluvím někdy čirou náhodou i s velkými osobnostmi a dokonce s ministrem kultury ruským a s ministrem kultury italským a tak dál a já jsem jim nadhodil tuhletu ideu. Když v době cyrilometodějské svatý Cyril a Metoděj přišli do Říma, tak dostali všecky možné privilegia. Proč? Poněvadž se doufalo, že by ti Slované z Moravy mohli být jakýmsi mostem mezi napětím mezi Východem a Západem. A já říkám, dneska je celá Evropa mezi Východem a Západem, a potom jim musíme tedy tu celou Evropou oběma stranami plic dýchat, udělat syntezi slovanské kultury, evropské kultury a tam patří také Slované a tam patří Italové a Francouzi a ta synteze ještě nebyla udělaná.

Na kterých příkladech byste ilustroval, že se, řečeno slovy ruského básníka Vjačeslava Ivanova, nedýchá oběma stranami plic?

No, on sám se o to velmi přičinil. Ale, podívejte se, třeba my, my máme tolik krásných věcí v duchovní literatuře, ale to je světu neznámé, svět o tom neví a třeba Solověv říkal "co dali celém světu Němci, to všichni vědí, co dali Římané, to všichni vědí, co dali Slované, o tom svět nic neví".

Je to hlavní problém Slovanů, že o sobě nedávají vědět, nebo čí je to problém?

Je to otázka světa a Solověv z toho má jakýsi prorocký závěr. On říkal možná, že právě jejich perioda přišla nyní. Oni byli pokřtěni naposledy, tak možná, že taky mají říci to poslední slovo Evropě.

Co musejí udělat pro to, aby toto poslední slovo Evropě řekli?

Tak, podívejte se, já jsem třeba vydal tu knížku ta Ruská idea, ne, ale to není, že jsou takoví Rusové. To jsem vybral z těch slovanských myslitelů, Berďajeva, Burgakova a Florentského, takové ty věci, které jsou typicky nové. To jest v tomhletom smyslu. Technická společnost vždycky vychází z jakýchsi principů a vtlačuje do osob. Zatímco takový Berďajev, který prožil všecky tyhlety totalitarismy, tak říká, koneckonců musíme vyjít z osoby k principům a to je velice důležité podle mě a to právě je typicky slovanské, že vychází z osoby a osoba hledá svoje práva dneska. Já myslím, že to je celá ta idea, co jsem napsal a Mitterrand si ji vzal do nemocnice. Doufám, že nezemřel na to, ale úžasně ho to dojalo, že je potřeba tady něco dodat.

Co podle vás především sbližuje východní a západní tradici křesťanství?

No, podívejte se, křesťanství koneckonců v podstatě je stejné, ale říkáme jako Kristus, když se narodil, tak byl celý občan svého národa. Kdyby se byl narodil v Japonsku, tak by bývale měl japonskou řeč a japonskou ... Takto se vlastně to křesťanství vtěluje do různých kultur a každá ta kultura přinese něco pozitivního.

Vy jste, pane kardinále, když jste v rozhovoru pro časopis Reflex hovořil o svém vztahu k víře, řekl jste doslova: "Víra není nic pevného a pochybnosti jsou velice důležité, protože víra roste ze života. Nemůžeme ji chápat jako nějaké neměnné náboženské přesvědčení." O čem vy osobně nejvíc pochybujete, když uvažujete ve vztahu ke své vlastní víře?

Podívejte se, já vždycky říkám jednu věc, víra má obsah a víra má postoj. Tak víra má obsah, no, tak dobře, to je dáno, věřím definicemi a věřím v Boha, tak to přijímám, ale přes to všechno Bůh musí být něco osobního. Zase jsme u toho. Já nevěřím v jednoho Boha, ale já věřím v jednoho Boha Otce a k Otci každý má svůj osobní poměr a to musí růst poměrně a podle každého člověka.

A pokud byste měl hovořit o těch pochybnostech, které vy osobně máte s vírou, tak jaké pochybnosti to jsou?

Ne pochybnosti s vírou, to je, že nemám dost ještě vždycky pevného přesvědčení, že mě někdo vede, ale vede mě. Podívejte se, Řekové hledali Boha v přírodě, veliké hodiny a musí být nějaký hodinář, zatímco Židé našli víru v historii. Ta naše podivná historie plná omylů a přece nás někdo vede. Já musím také říct, že mě vždycky někdo vedl. Jak jsem přišel k tomu kardinálovi, já sám nikdy nevím, ale věřím, že to Pán Bůh nějak zařídil.

To, že jste se stal kardinálem?

Jo, ano.

Další téma, portrét Tomáše Špidlíka. Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích na Moravě v rodině ševce. K poměrům, ve kterých jste, Tomáši Špidlíku, vyrůstal, říkáte, citujme doslova: "Otec byl obuvník, ale těžce nemocný, neměl penzi, život jsme měli těžký. Když jsem začal studovat třetí třídu gymnázia, začal jsem si sám vydělávat na studia." Pokud byste měl odpovědět na jednoduchou otázku, kdo především vás v rodině přivedl k víře?

Podívejte se, rodina byla celkem náboženská, o tom není poměr, ale když se zamýšlím dneska po tolika letech na otce a matku, já říkám, že otec byl takový typ Tolstého, Tolstoj, který měl ideje a ta skutečnost tomu neodpovídala, a proto byl poměrně nešťastný. On byl velmi nešťastný, poněvadž vždycky mu to nevyšlo tak, jak on si ..., zatímco moje matka byla takový typický postoj ruského poutníka, zaplaťpánbůh, zase ten dnešní den dobře vyšel a zase jsme přežili ten týden a zajímavé je, že nás přece vždycky někdo, Pán Bůh, zachrání.

Vy jste po maturitě v roce 1938 začal studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně češtinu a latinu. Z historie víme, že v roce 1939 byly vysoké školy zavřeny. Jaká pak byla vaše cesta ke studiím teologie?

Tak, podívejte se, já jsem byl od mládí zamilovaný do literatury a chtěl jsem psát básně. To všechno je dneska už uložené v krabičce, ale pak, když to všechno se sesypalo a dělal jsem v továrně, a když mě dokonce gestapák vypustil z koncentráku, kdo to zařídil, to já nevím, ale Pán Bůh to zařídil, tak pak najednou se naskytla příležitost, že bych mohl studovat filozofii u jezuitů. A jak jsem k těm jezuitům přišel? No, přišlo to samo, ale podívejte se, já jsem studoval jednoho ruského spirituálního spisovatele a on mluví o povolání asi takhle. On jako mladík rozložil budík a teď, když to měl složit, tak nevěděl, kterej ten šroubek tam patří, a tak s každým tím šroubkem zkusil, buďto to tam nejde, buďto to tam brzdí a tady jde dobře a já jsem to zkusil tím šroubkem u jezuitů a zjistil jsem tady jsem na místě. Tak jsem to přijal.

A studoval jste v nizozemském Maastrichtu, pak jste byl vysvěcen na kněze a vyslán do Říma a v roce 1951 vás začali posluchači Rádia Vatikán v České republice slýchávat právě z této rozhlasové stanice. Vaše cesta k rozhlasovému mikrofonu byla přímá, nebo měla také nějaké peripetie?

No, vlastně já jsem přišel do Říma, že bych byl jenom ve vatikánském rádiu, jenomže v té stejné době spirituál v československé koleji, teďka Nepomucké, se cítil unavený a tak říkal, abych to převzal po něm. Tak jsem byl spirituálem. Říkali, že to bude na rok, na dva, ale bylo to 37 let, ale při tom jsem si udělal Východní ústav a stal jsem se tedy profesorem těch východních věd a učil jsem, ale to rádio jsem si ponechal jednou do týdne. A, bohužel, to trvá už 52 let.

Proč bohužel?

Pro mě a pro posluchače možná také, ne, ale pokud to trpějí, tak ať to trpějí, konečně každému říkám, však je tam knoflík, když se vám to nelíbí, tak to zavřete.

Vy jste autorem celé řady knih, ať už odborných nebo populárních. Hovořil jste o Ruské ideji, dále pak Spiritualita křesťanského východu či Prameny světla. Nemýlím-li se, těch knih je celkem 140, když počítáme i překlady?

To se právě rozmnožilo těmi překlady a jsem skutečně rád, že ty moje knihy hodně na východě překládají. Představte si, že když v Moskvě vyšla ta Východní spiritualita rusky, tak do tří týdnů bylo tři tisíce exemplářů prodaných a Rumuni prakticky překládají všecko a užívají to v pravoslavných fakultách jako knížku duchovní, jako knížku školní a dali mi čestný doktorát na pravoslavné univerzitě. Tedy jsem rád, že tedy ten osobní vztah, podívejte se, celý můj ekumenismus je bazírovaný na tomhletom, osobní přátelství.

Když jsem četl vás rozhovor v deníku Mladá fronta DNES 10. října 2003, tak jste hovořil o tom, a teď cituji doslova, že píšete ve francouzštině, v České republice se to překládá do češtiny, používáte také ruštinu nebo italštinu, zároveň píšete česky jen málokdy. Proč píšete málokdy v češtině?

Podívejte se, ty vědecké knihy, mají-li jít do světa, tak by nevyšly do světa česky.

Ale ty, které vycházejí v češtině, to si sám nepřekládáte?

Ty české, to je, to byly třeba většinou z tohoto vatikánského rádia přetištěné rozhovory, to bylo přímo.

Když se zastavím u další životní peripetie, zda to vůbec se dá nazývat životní peripetie Tomáše Špidlíka, vy sám o té etapě, o níž teď budu hovořit, rozumějme exercicie pro papeže, řekl doslova, že jste se k tomu jen tak připletl, protože jste byl třetím Slovanem v celé historii katolické církve, který dával duchovní cvičení i papeži a vatikánské kurii. Jak jste se k tomu připletl, jak sám říkáte?

No tož, podívejte se, přátelé jsou přátelé, no, tak jeden přítel řekl, že bych to mohl dávat já, no, tak jsem ty exercicie dával já, tedy to není těžká věc. Ale mohu říct jednu věc, že sám Svatý otec velice ocenil, že jsem do toho dal mnoho ze slovanské spirituality, do těch exercicií.

Jak ony exercicie, pro ty lidi, kteří se zajímají jen okrajově o víru, jakým způsobem probíhají, a jak důležité ve Vatikánu jsou?

No, podívejte se, exercicie je vlastně modlitba na základě těch témat duchovních, takové základní duchovní témata, tak jsem míval dvě přednášky ráno a jednu odpoledne a ostatek je věnovaný motlitbě a trvá to šest dní.

O jakých tématech jste především s papežem hovořili?

Já mluvím, to se nehovoří s papežem.

Tam není vůbec dialog mezi tím, kdo přednáší a ...?

To kdyžtak soukromě, víte? To už jednám soukromě. To se dávají témata, o kterých mohu rozjímat, přemýšlet a to seberu ty témata normálního lidského života, jak snášet obtíže, o kříži, co znamená Kristus pro můj život a tak dál.

Tato témata jste ...

Tato témata.

... probírali. A byl pak čas na ty i soukromé rozhovory?

No, tož to jsem seděl ve zvláštní světnici. Kdo přišel, tak se ...

Přišel i papež Jan Pavel II.?

No, to zase já tak daleko, to už jsou zase soukromé věci, ne?

Můžete popsat v tom, v čem vám především Jan Pavel II. jako nynější hlava katolické církve imponuje především?

Tož, podívejte se, papež může vyniknout jako teolog nebo jako organizátor nebo něco, ale my považujeme jednu věc, aby ve své době řekl, co je nejdůležitější. Já říkám, v dnešní době nejdůležitější otázka života a on mluví stále o životě a v dnešní době je velmi důležitý člověk a všecky jeho encykliky jsou vlastně člověk, lidská práva a to. Já myslím, že to je jeho poslání.

A myslíte si, že jej plní dobře?

To myslím, že dělá dobře, protože se k tomu tématu stále vrací. Už první jeho encyklika byla o právech člověka.

Pokud byste měl hovořit o myšlence ekumenismu jako o dalším tématu.

Tak můj ekumenismus, já říkám, se zakládá hlavně na osobním přátelství, poněvadž ty velké kongresy, to je sice užitečné, no, ale koneckonců to osobní přátelství je veliká věc. Já jsem, já když se mě ptali, třeba když jedu do Rumunska, jak vás přijmou pravoslavní a já odpovídám, já jsem nešel nikdy navštívit pravoslavné nebo katolíky, já jsem přišel navštívit přátele.

Kolik máte celkem přátel?

Ach Bože, Pán Bůh mi nedal peníze, ale dal mi mnoho přátel.

Neodvážil byste se je kvantifikovat?

Ne, ale mohu vám třeba říct, že mezi mými žáky, tak jsem hleděl spočítat, kolik mám biskupů, a tak jsem napočítal mezi žáky, nevím-li dobře, asi šest katolických a dvanáct pravoslavných biskupů a mezi nimi je taky patriarcha cařihradský.

A ti všichni se pak na vás obracejí o rady a podobně?

No, obracejí, někteří ne, však víte, však profesoři se pamatují, ale styk se stále neudržuje, ale pokud mohu říct, vždycky když se setkáme nebo něco, tak stále zůstává přátelství.

Znamená to, že žáci se vracejí za svým profesorem Tomášem Špidlíkem?

No, tož vracejí, když se potkají, tak si přiznají, že se znají.

Další témata Interview BBC vycházejí z dotazů posluchačů. Karolína Tobiášová doslova napsala: "Dozvěděla jsem se, že už několik desítek let Tomáš Špidlík působí v Rádiu Vatikán. Zajímal by mě kardinálův názor na význam této rozhlasové stanice v dnešní společnosti."

No, tož podívejte se, vy sami dobře víte, že se koncentruje hlavně na zprávy každá rádiová nebo televizní stanice, ale jednou je taky potřeba mít nějakou stanici, kde se také probírají, jak se řekne, témata ne přímo aktuální z dneška nebo zítra, ale z doby, z doby, a to, co já chci vždycky ve svých přednáškách, dnešní doba bude potřebovat víceméně tohodle zaměření, že to byl, vůbec Vatikán má v téhle stránce tu svobodu, že se nemusí vázat dneska nebo zítra, bylo to.

Záleží ovšem, zda pak není až příliš konzervativní, když existují témata, která se zdají být z toho aktuálního pohledu aktuální a církev k nim zatím nemá definovaný postoj.

No, to záleží na tom, jestli ti hlasatelé to chápou nebo nechápou, to je vždycky tak, ne? Já se, pokud možno, vždycky snažím, jak víte, říkat pro mě je dneska velmi aktuální Evropa a nový postoj k životu.

Když se podíváte na témata, která se zdají z pohledu novinářů býti tématy aktuálními a podíváte se na to, jak je reflektuje církev, římskokatolická církev jako instituce, jsou podle vás témata, ke kterým církev zatím nemá svůj postoj, nebo ne zcela dostatečně reflektuje a přitom to jsou témata zajímavá a patří do toho ranku témat aktuálních? Jsou taková?

Tak, podívejte se, já už tady v té samé otázce rozlišuji. Já nechci nikdy jmenovat církev jenom hierarchií, protože podle vatikánského koncilu je církev definovaná jako boží lid, a když vy jste, pane redaktore, já nevím, jste-li pokřtěný, tak vy jste církev pro mě

A kdybych nebyl, tak pro vás nejsem?

No ne, ale v tom smyslu tedy, v jakém byste byl církev, to je zase ekumenismus další, ale jste-li pokřtěný, tak jste pro mě rovnoprávný člen v církvi, kde má každý svou funkci. Žurnalista má žurnalistickou, biskup má biskupskou.

Uvažoval jste o tom, že byste se po čtyřiceti letech prožitých ve Vatikánu a v Římě po listopadu 1989 vrátil do někdejšího Československa, později do České republiky a působil jako duchovní v zemi, v níž jste se narodil?

Tož nejenom, že jsem uvažoval, uvažovali o tom druzí, ale tady v Římě tenkrát já jsem zatím ještě neměl nástupce místo sebe pro východní spiritualitu. Dnes už mám, ale dneska už jsem taky starý na přednášení se, ne, ale neměl jsem ještě nikoho místo sebe.

Proč jste zhruba po, nemýlím-li se, dvaceti letech si nevybudoval, respektive nevychoval svého nástupce?

Tož jsem si vychovával, ale musíte uznat, že k tomu je potřeba například znát mnoho řečí. Znají všichni mladí lidé hnedka tolik řečí? Musí znát ty staré, latinské, řecké a jiné. Musí znát moderní kvůli tomu. Tam byla, největší potíž byla vždycky v tom. Ale dneska mám dokonce tři následovníky. Jsem šťastnější než ostatní profesoři.

To znamená, že nyní už by bylo možné, abyste se do České republiky vrátil, ale zas už se stěhovat nechcete v tomto věku.

No, nechci, nebo já nevím co. Mohu vám odpovědět něco víceméně ne zrovna vážného. Podívejte se, asi před dvěma roky jsem mluvil se Svatým otcem a on mi chtěl požehnat. A já povídám: "Svatý otče, já si nemůžu kleknout," a on povídá: "Já také ne, protože já trpím na nohy", já také nemohu a já povídám: "Svatý otče, jak jsme šťastní, že začínáme od nohou a ne od hlavy," proto já už na ty nohy tedy těžko mohu cestovat, ale chci se do Prahy také ještě podívat.

Když se zaměříme na to, jak v České republice lidé sebe sami reflektují jako věřící či nevěřící, čím si vysvětlujete, že ve všech průzkumech, ať je to ve sčítání lidu nebo v průzkumech veřejného mínění, ubývá lidí, kteří se hlásí k nějaké konkrétní víře?

Podívejte se, já v tom vidím tak rozličnou mentalitu. Tak řekněme si upřímně, Itala když se zeptáte, jestli věří, "no samozřejmě". Chodíte do kostela? "No, moje žena chodí do kostela. Já jsem nejlepší katolík." Kdežto u Čecha třeba jde potají do kostela, ale nerad se k tomu přiznává, tož ony statistiky jsou velice, velice relativní, a pak zase jsme u té otázky víry, jestli se to jenom chápe jako organizace nebo jakýsi postoj. Já myslím, že u nás je víc věřících, než si myslíme. Jeden mně řekl: "Já, bohužel, jsem nevěřící." Já povídám, můžete to odpřísáhnout? "No, to bych nerad."

Další téma, které vychází z dotazů posluchačů, které přicházely prostřednictvím internetových stránek Interview BBC zní vztah státu a církví a česko-vatikánská smlouva: "Představitelé římskokatolické církve označili několikrát za poněkud zarážející, že Česká republika nemá čtrnáct let od listopadu roku 1989 vyřešený vztah státu a církví a schválenou česko-vatikánskou smlouvu." Arcibiskup pražský a primas český, kardinál Miloslav Vlk k čekání církve na česko-vatikánskou smlouvu v rozhovoru pro BBC říká:

Miloslav VLK (zvukový záznam): A jestliže prostě to nepůjde, tak budeme čekat dalších x let. Byli jsme čtyřicet let za komunismu bez nějakých vztahů, tak budeme nějaký rok i dál za demokratického režimu, i když je to podivné, že máme tady nuncia, který je doyenem diplomatického sboru, ale prostě smlouva s Vatikánem není, to znamená uznání toho mezinárodního právního subjektu, Svatý stolec prostě neexistuje a tohleto jsou všecko velmi podivné věci.

Řekl 18. srpna v rozhovoru pro BBC arcibiskup pražský a primas český, kardinál Miloslav Vlk. Na kolik kardinál Tomáš Špidlík považuje téma nedořešených vztahů státu a církví v České republice za podstatné a, pane kardinále, na kolik vás osobně to téma zajímá?

Tož mě zajímá hlavně jedna věc. Podívejte se, Masaryk napsal: "Ježíš, ne Caesar smysl našich dějin." To znamená my máme v dějinách mnoho náboženských hnutí různých. Ty jsou samozřejmě často v konfliktech a je strašně důležité, aby přestaly tyhlety konfliktuální postoje, aby se každý cítil bezpečný, že může svou víru v tomhletom státě vyznávat a že se dohodne s těmi ostatními a to je otázka těch smluv s Vatikánem, nic víc.

Myslíte, že dějinné konflikty i ve vztahu společnosti k církvi na území někdejších Čech, Moravy a Slezska, jsou jedním z hlavních důvodů, proč se i zbržďuje podepsání česko-vatikánské smlouvy?

Ne, abych řekl upřímně, nevím, já tomu tak nerozumím dobře. Já tomu dobře nerozumím, co tam brzdí vlastně. Kdyby odpadly všelijaké předsudky, nebo já nevím, ale nechci tvrdit. Jsem daleko od toho, že, za padesát let člověk není tak blízko.

Ptám se proto, že tutéž otázku, jinak kladenou, napsal Jaroslav Sternvald ze Slaného, který doslova píše: "V čem pan kardinál vidí důvody neúspěchu neschválení smlouvy s Vatikánem v českém parlamentu, a jaký by měl být další postup katolické církve v tomto směru a ve vztahu k českému státu vůbec?"

Zase jsme u toho, abych řekl. Musím se skutečně přiznat upřímně, že jsem to nikdy tak přesně do posledních detailů nesledoval.

Je podle vás ale nutné, aby vůbec byl nějakou formální dohodou upraven, ať už v jakékoliv zemi, rozumějme tedy teď konkrétně v České republice, upraven nějakou formální dohodou vztah církve a státu?

Církve, poměr církve a státu musí být vždycky, ale teď otázka je tedy, je-li to církev místní nebo je-li to církev universální a prozatím tedy celá politika a všecko bylo jakousi smlouvou s Vatikánem. To je otázka skoro bych řekl diplomacie rozumné, aby se předešlo jakýmkoliv konfliktům.

Ostatně když byl na návštěvě Vatikánu český ministr zahraničí Cyril Svoboda, kterého jste také doprovázel a provázel, nemýlím-li se, je to tak?

Já myslím, co jsem viděl, když mluvil s kardinálem, státním sekretářem, že byli oba spokojeni.

Včetně toho, že Česká republika stále nemá česko-vatikánskou smlouvu?

Nemá, může ho ještě mít, ne?

Pro církev není podstatný ten termín. Cyril Svoboda říká, že snad do roku 2006.

To zase, to víte vy lépe než já, ne? To víte lépe než já. Hlavní je, jak říkám, všecko je cítit se svobodným občanem ve svobodném vztahu se všemi ostatními.

Děkuji za třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC. Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC byl kardinál Tomáš Špidlík, který žije víc než padesát let v Římě, přednáší na papežském Východním ústavu a na Gregoriánské univerzitě. Přeji vám hezký zbytek dne do Vatikánu a věřím, že se u mikrofonu BBC nescházíme naposledy.

Já vám přeju také všecko nejlepší, protože věc, málo platný, skrze vás je to styk s domovem a přece se ještě trochu cítím dobře občanem českým.

Co pro to děláte, abyste se jím cítil? Čtete české noviny a máte přístup?

Pokud mohu, tak to dělám. Ale hlavně, co postrádám, poezii.

Poezii? A to nemáte v České republice přátele, kteří by vám přiváželi?

Zdá se, aspoň na to nemyslejí. Myslejí, že mě to nezajímá.

Kterou poslední knihu poezie nějakého moderního autora jste četl?

Posílají mi občas nějaký, ale já pořád ještě žiju v těch starých a recituji si zpaměti Karla Máchu a jiné tedy a Wolkera, "na ostrovu /nesrozumitelné/, na břehu z kamení" a tak dál a tak dál.

Jak velká je vaše knihovna?

Já mám knihovnu, ty knihovny veřejné otevřené, že ... Moje, to je jen tak něco, co mám, co potřebuji.

To jsou pouze ti čeští básníci, Wolker, Mácha?

No ne, já mám hlavně ty věci, které potřebuji nutně k psaní, že, a tak dál. Těch básníků už mám velmi málo.

Tak věřím, že vaši přátelé v České republice slyšeli to, že vás zajímá česká poezie, a že budou z České republiky, možná z Prahy či z jiných měst putovat do Vatikánu právě knihy českých básníků. Ještě jednou děkuji.

Já také děkuji.

A těším se někdy příště na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.