Ladislav Smoljak, režisér, scénárista, herec
Pátek 18. ledna 2002

Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Jeho obdivovatelé ho přirovnávají k sopce, která svou erupcí zasypala sebe sama. Životní cestu Járy Cimrmana lemují desítky objevů, vynálezů, matematických vzorců, filosofických teorií a vyřešených kriminálních případů. Zprvu nezávazná mystifikace okolo imaginární postavy všeuměla Járy Cimrmana se postupně rozrostla do netušených rozměrů. U jejího zrodu stáli Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek a jazzman Karel Velebný. Z jejich rozhlasové Nealkoholické Vinárny U pavouka se jméno Jára Cimrman ozvalo poprvé v září 1966.

Zdeněk SVĚRÁK, herec a scénárista /zvukový záznam/: Ta Vinárna U pavouka, tam se poprvé ozvalo jméno Jára Cimrman. Zpočátku, když jsme nevěděli, že to bude mít nějakou budoucnost, jsme ho pojali jako našeho současníka, jako řidiče parního válce Stavby silnic a železnic v Pardubicích, myslím.

Říká Zdeněk Svěrák. Nejen o jednom českém velikánovi, který zůstal ve své době nepochopen, bude následujících 30 minut. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu stolu usedl režisér, scénárista, herec Ladislav Smoljak. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

V roce 1957 jste ukončil vysokoškolská studia, vystudoval jste pedagogickou fakultu, obor matematika, fyzika, jak dlouho jste zvažoval právě tuto aprobaci?

Já jsem původně s touto aprobací nepočítal, když jsem maturoval, tak jsem si přál jít na nějaký umělecký obor a speciálně jsem chtěl jít na DAMU jako režisér. Ale myslím, že to bylo velice naivní a zoufalé přání, protože jak jsem pak zjistil, tak nás 42 tam dělalo přijímací zkoušku, přijali dva, to už samo o sobě něco říká a já jsem měl v dokladech napsáno "syn živnostníka", to mi, myslím, také přitížilo, to byl rok 1952, a také myslím, že ta přijímací zkouška už proběhla tak, že mi naznačili, že se mnou nepočítají, protože jsem šel z těch 42 lidí až úplně naposledy, kdy už to měli všechno sepsané a zatímco si rovnali lejstra, tak mě nechali něco recitovat.

Pak ovšem padla volba právě na pedagogickou fakultu, ale obor matematika, fyzika mi nejde do hlavy, když u lidí, kteří jsou na FAMU nebo na DAMU, se předpokládá přeci jen humanitní směr než vědy exaktní?

Ano, já jsem byl trošku naivní a možná mohu říct až hloupý, protože jsem si říkal: "Tak já půjdu někam jinam na nějaký umělecký obor." Řekl jsem si kunsthistorie, to by možná také šlo, jak jsem tam přišel, tak mě vzali k oknu a ukázali mi Hradčany a řekli mi, abych to bral odleva doprava a říkal, co je postaveno v jakém slohu, tak jsem se jim zdvořile omluvil a rozloučil jsem se, že jsem nevěděl, co na tomto oboru mám vědět.

Nehrál jste s nimi hru, že byste začal říkat, co bylo kdy postaveno?

Ne, ne, já jsem si říkal, že to není správné, že jim musím nalít čistého vína, to byli inteligentní, chytří lidé, takže bych se před nimi dělal ještě větším hlupákem, kdybych na tu hru přistoupil. Já jsem jen potřeboval být na vysoké škole, protože jsem v těch 50. letech za boha nechtěl na vojnu a tenkrát bylo nově zavedená vojenská příprava na vysoké škole a bylo to dokonce tak, že když jste ji absolvoval, tak jste nemusel ani na rok na vojnu, to se šlo jen na nějaké dvouměsíční závěrečné cvičení a už člověk vyšel jako podporučík nebo co.

Pedagogická fakulta tedy splnila svůj účel?

Já jsem se právě rozhodl jít někam, kde jsem měl velkou šanci, že mě přijmou, já jsem matematiku dělal vždycky levou rukou, takže také mě přijali, když jsem dělal tu zkoušku z matematiky.

Kdy jste naposledy využil svých znalostí matematiky a fyziky?

No, myslíte jako v praktickém životě? Víte, já si myslím, že mně to pro život dalo to, že matematika učí lidi myslet. Lidi si vždycky myslí, že matematika jsou vzorečky a drcení se nějakých takových věcí, ale mě právě fascinovala na té matematice jen ta stránka toho, že je to logické myšlení a hledání řešení, problémů a tak, takže to se mi velice líbilo. Právě proto mě třeba zajímala ta euklidovská geometrie, kterou jsme brali od začátku, jak to Euklides vystavěl, čili vy tam přicházíte k té bráně té euklidovské geometrie a nemusíte vědět nic, a teď to začne, dva body, které nejsou totožné, určují přímku, a to je to a to, a co znamená ležet mezi atd. a teď si to takto budujete od začátku, nevíte nic, jste primitiv z jiné planety a vystavíte obrovskou disciplínu, jak se říká, na trávníku.

Nebýt pedagogické fakulty, nikdy by se nepoznali dva muži, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Vy jste si DAMU nahrazoval na pedagogické fakultě tím, že jste vedl dramatický kroužek, dramatický soubor, kdy jste jej založil?

No, já jsem přišel na tu školu, když už tam dramatický kroužek byl, takže já jsem se do něj zapojil, a tak se stárne a odchází, tak jsem tam pak najednou byl jako režisér a vedoucí, ti původní režiséři a vedoucí už vyšli ze školy. A v tu chvíli tam přišel Zdeněk jako čerstvý žák vysoké školy pedagogické, ono se to pak přejmenovalo, ale to není zajímavé, a tak se také chtěl přihlásit a musel u mě udělat zkoušku.

V Divadelních novinách jste pak popisoval tuto peripetii. Byl Zdeněk Svěrák nejistý u toho konkurzu?

Tak ona to byla spíš legrace, ale on ... Tak jsme to brali jako trochu vážně, tak jsem mu říkal, co si připravil za básničku, to bylo součástí zkoušky a on říkal: "Baladu rajskou od Nerudy," tak ji recitoval a jak říkám, dodnes dává k lepšímu, že jsem mu vytkl zastřený hlas, s poukazem na můj hlas se tomu pořád vysmívá.

A pak jste jej obsadil do první role, to byla jaká role?

Byla to role ve hře Záletná ševcová, já jsem si dělal dramaturgii z toho, co se nehrálo a Dilia vydávala docela dost textů zahraničních autorů, takových těch samozřejmě, které uznali za pokrokové, a já jsem si vybral tuto Záletnou ševcovou, tak jsme s ním měli nějakou československou premiéru, a to je taková zajímavá hra a byly tam takové role, první mladík, druhý mladík, tak to hráli dva spolužáci a ten druhý mladík byl Zdeněk. A já vím, že na to vždycky vzpomínám a dodnes si oba tu větu, kterou měl říct, to byla jeho jediná věta, kterou tam měl, vědělo se, že tito dva mladíci soupeří o tu krásnou ševcovou a ten jeden, první seděl u stolu a druhý přešel jeviště, opřel se o desku stolu a řekl mu: "Jsem tak silný, že bych uchopil býka za rohy, povalil ho do písku a žvýkal jeho syrové maso těmito svými zuby."

Jak dlouho jste připravoval Zdeňka Svěráka na tuto životní roli?

Byla to vždycky legrace, protože oni to nemohli ustát, jak se dívali do očí a říkali tuto šroubovanou větu, která obstojí jen jako poezie, ne jako realistická věta, tak vždycky vyprskli smíchy a pět minut se smáli, ale nějak to pak dobře dopadlo.

A vzpomenete si, co jste Zdeňku Svěrákovi jako režisér tehdy při Záletné ševcové vytýkal nejvíce?

Ne, já myslím, že jsme to pak jen dávali dohromady a měli jsem radost, že to docela vyšlo. Na té škole byly různé obory, takže tam byly hudební, výtvarné, někdo nám z výtvarného oboru dělat scénu, pozvánky, pak hudebníci dokonce nacvičili a byl tam někdo, kdo k tomu složil hudbu a hrálo se to živě, takže to bylo docela zajímavé.

Znamenal rok 1958 zase rozchod vašich dvou životů, kdy jste opustili vysokou školu pedagogickou, respektive vy jste ji opustil?

Já jsem v roce 1957 nebo o rok později, my jsme jako učitelé tenkrát chodili na umístěnku, já jsem měl štěstí, že jsem už během studia na vysoké škole ... V tom posledním ročníku si nás vybrali, dva jsme byli, jako asistenty na vysokou školu jadernou, ono se to tenkrát jmenovalo Fakulta jaderné a technické fyziky v Břehové ulici, myslím si, že tam dodnes nějaká jinak jmenující se škola tohoto typu je, a tam jsme vedli laboratorní práce pro první ročníky, a oni si nás pak vyžádali, což bylo bezvadné, protože jsme zůstali v Praze, být Pražák je vždycky dobré a já jsem tam také nastoupil. Ten můj kamarád Zlatěk Maršák, ten to mínil vážně s tou fyzikou, takže tam zůstal, dneska je tam docentem, a já jsem po roce, kdy jsem tu práci, co jsem měl, celkem zvládal, ta laboratorní cvičení, ale pak nám řekli: "Tak a teď si každý vyberte disciplínu a budete na tom vědecky pracovat a potom z toho bude diplomová práce." V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to vážné a stejně jako u té zkoušky na tu kunsthistorii jsem si uvědomil, že toto není pro mě, že tam zbytečně zabírám místo někomu jinému, tak jsem se rozhodl, že půjdu učit, a protože matematiků byl nedostatek, tak jsem si mohl vybrat místo blízko Prahy, Brandýs nad Labem, a dokonce jim dát i podmínku, že jestli chtějí učitele matematiky, který dokonce přichází z vysoké školy, z jaderné fyziky, tak mi musí dát byt. Tak mi dali něco, čemu se dalo tenkrát říkat byt, ale ...

Je to ona éra, kdy jste byl na jedenáctiletce a také na večerní škole pro pracující?

Ano, to je ono.

A právě z této zkušenosti jste pak čerpal při psaní scénáře k filmu Marečku, podejte mi pero?

Ano, ano.

Kromě toho, že jste se Zdeňkem Svěrákem prožili mnohé, tak jste především do filmových scénářů vtělili vaše prožitky, platí to i při chalupaření?

To chalupaření, to byl zase film Na samotě u lesa. My jsme ty začátky, to chalupaření prožili opravdu spolu.

To bylo kdy?

To bylo, jak to bylo? Když jsme společně sháněli tu chaloupku, ježíš, já si na ten rok nevzpomenu. Byly to takové začátky našeho divadla, protože vím, že na té chaloupce, kterou jsme chtěli společně koupit a z čehož pak sešlo, byla někde blízko Lipnice, tak tam jsme napsali hru Němý Bobeš, tak podle toho bych řekl, že to bylo tak v začátcích divadla, tzn. někdy ten rok 1967.

Rok 1975 Na samotě u lesa, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak hledají chalupu. Kdo jezdil tak pomalu, že ho předjížděl trabant?

Tak to jsme si takto vymysleli. My když jsme hledali ty chalupy, tak jsme jezdili na motocyklech a někdy jsme jeli každý na své, Zdeněk měl 350 a já jen 250, oba Jawy, ale často jsme se dohodli, kdo pojede a ten druhý pak seděl vzadu.

Kolik námětů ve vašich příbězích je fikce a kolik je pravdivých, pokud byste to měl procentuálně jako matematik a fyzik vyjádřit to na příkladu scénáře Na samotě u lese?

No, tak na té Samotě u lesa toho bylo hodně ze života. My jsme tam měli nějakého pana Lukšíčka a on měl prostě ty své zvyky, měl ten motor, který mu poháněl cirkulárku, měl ta svá úsloví atd., a to jsme všechno použili a pak jsme zjistili, že třeba moje nynější manželka říkala, že měla přesně takového pradědečka a celá ta rodina říkala: "To snad oni ho museli znát, že to takto napsali." Oni jsou si ti venkovští lidé asi podobní, žijí stejný život, stejný roční cyklus, takže to bylo skutečně podle života. Pak ten Mareček, tam jsme využili toho, že jsme oba kantoři a že jsme tu školu znali a já jsem sice ještě měl tu zkušenost s večerní školou pro pracující, ale to si myslím, že ani tak nebylo tak důležité, protože tam už zase hraje roli spisovatelská schopnost vymyslet si, co to udělá, když přesadíte mentalitu žáků, dětí do školy, kde jsou dospělí a chovají se jako ty děti, takže tam ani nebylo třeba, abych já tu zkušenost z večerní školy měl. I když jsme alespoň věděli, jak to chodí, že tam třeba nemají rodičovské sdružení.

Díval jsem se dobře do rešerší, že vaším společným posledním filmovým scénářem byl scénář z roku 1987 k filmu Nejistá sezóna a pak už žádný jiný film nebyl?

Ano. Pak já už jsem žádný jiný film ani nenapsal, ani nenatočil.

Proč ne?

Protože pak přišel listopad 1989 a ten Barrandov skončil a já jsem byl zvyklý, že dramaturgie vždycky za mnou přišla a řekla mi, jestli bych neudělal to nebo ono, anebo já jsem přišel za Václavem Šaškem, což byl náš oblíbený dramaturg, my jsme byli jeho oblíbení autoři, a řekl jsem mu nápad nebo my jsme mu řekli nápad a on řekl: "Jo, to by bylo zajímavé." Dali jsme se do toho a už se to nějak rozběhlo, něco jsme napsali, oni to schválili, zadali nám povídku, my jsme napsali povídku, oni její připomínky, pak to schválili a zadali nám scénář a už se debatovalo o tom, jestli to budu režírovat já. Čili to byl mechanismus, na který jsem si já zvykl, který té mé nátuře vyhovoval, a pak najednou přišlo něco jiného, kdy si ten režisér musel všechno obstarat sám, tzn. najít si někde někoho, kdo to bude financovat, najít si někoho, kdo to uvede v chod, protože ty skupiny zanikly, Barrandov zanikl a tak. Já jsem se nějak o to pokoušel, měl jsem dokonce nějakou nabídku od nějakého boháče ze severních Čech, který to chtěl financovat, ale pak si to nějak rozmyslel, takže z toho sešlo a já jsem mezitím nějak zjistil, že v tom divadle se mi daří a že je to pro mou povahu lepší prostředí, lepší způsob práce. Nemusel jsem být šéf, administrátor, nechodili za mnou, abych řešil desítky, desítky nějakých technických problémů atd. Čili v tom divadle jde o to napsat tu hru dobře a pak to s těmi herci dobře nazkoušet, a to je vlastně celá technika. Je v tom, já to říkám takto, že je v tom více umění než organizace a administrativy.

Tím se dostáváme k dalšímu tématu - divadlo a Jára Cimrman. Imaginární postava Cimrmana vznikla v rozhlase, u jejího zrodu stáli Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek a jazzman Karel Velebný. Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek pracovali v armádní redakci Československého rozhlasu a pokračuje Zdeněk Svěrák:

Zdeněk SVĚRÁK, herec a scénárista /zvukový záznam/: My jsme si potřebovali od té armádní tématiky, která byla naší náplní, odpočinout. Tak jsme s Jiřím Šebánkem začali dělat pořad Nealkoholická Vinárna U pavouka, takové pseudopřímé přínosy z neexistujícího podniku, tam jsme začali pěstovat ten humor za účelem mystifikace. Zpočátku jsme vůbec netušili, že se to vyvine v divadlo, tam jsme mystifikovali veřejnost, že existuje v Praze podnik, kde se scházejí světové jazzové špičky a kde jsou takoví umělci jako Jožka Merhano Blažejovský, což byl kouzelník, a my jsme z jeho výstupu dělali reportáže, což byla strašná blbost líčit vizuální kouzlo a ta kouzla byla samozřejmě zvláštní. Třeba on demonstroval, co to je vylít s vaničkou i dítě, to vylil své vlastní dítě, které měl se svou ženou Uně Uhuta. Zajímavé, i ta jména jsou směšná, ale hodně lidí tomu věřilo.

Vzpomínal Zdeněk Svěrák. Když Zdeněk Svěrák pracoval v rozhlase a vznikla nealkoholická Vinárna U pavouka, vy jste byl redaktorem nakladatelství Mladá fronta. Jak často jste se se Zdeňkem Svěrákem v té době potkával?

My jsme spolu dost kamarádili a já jsem poslouchal tu jejich vinárnu a Zdeněk docela stál o to, abych mu řekl, co se mi líbí, co se mi nelíbí, takže to byla, docela, moje spolupráce.

Co jste jim říkal, jaké připomínky jste měl k tomu tehdejšímu rozhlasovému pořadu?

Říkal jsem jim většinou to, že se mi líbily ty věci, které byly na hranici uvěřitelnosti a neuvěřitelnosti, protože to si myslím, že k té vinárně sedělo, když oni trošičku mystifikovali a zase když tam byly takové absurdity, tak už jsem si říkal, že to je i méně vtipné a tak. Když se třeba rozhodli, že převezou do Vinárny U pavouka mraveniště, aby lidi v Praze, kteří nevědí, jak vypadá mraveniště, tak viděli mraveniště, tak to mi připadalo půvabné. Ale když tam vjela na koních kanadská policie, tak to už jsem si říkal, že to přehání moc.

Myslel jste si tehdy, že na takovém mystifikačním humoru se dá vydržet dlouho?

Já jsem o tom takto nepřemýšlel, oni to dělali s velkou invencí a každý ten pořad byl pěkný, tzn. tak jak to bývá, jsou tam věci slabší a jsou tam věci skvělé a když je taková skladba, tak je to celé dobré, a to bývalo, takže to člověk jedině chválil, tak jsem si říkal: "No, dokud jim to půjde, tak to budou dělat."

Bylo to v září 1969, kdy se z Nealkoholické Vinárny U pavouka poprvé ozvalo jméno Jára Cimrman.

Zdeněk SVĚRÁK, herec a scénárista /zvukový záznam/: Ta Vinárna U pavouka, tam se poprvé ozvalo jméno Jára Cimrman. Zpočátku, když jsme nevěděli, že to bude mít nějakou budoucnost, jsme ho pojali jako našeho současníka, jako řidiče parního válce Stavby silnic a železnic v Pardubicích, myslím, a ten vystavoval své naivní sochy v nafukovacím stanu a ten stan mu ucházel a on to pumpičkou dohušťoval, aby nesplasknul úplně. A toto jméno jsme potom použili pro člověka, kterého zná veřejnost dneska, toho vynálezce, gynekologa samouka, básníka, hudebního skladatele Járu Cimrmana, který žil na přelomu století a byl zneuznaný a teprve naše doba ho pochopila.

Vzpomíná Zdeněk Svěrák. Byl jste už u toho nápadu převést rozhlasový pořad na divadelní prkna?

U toho nápadu jsem byl, tady musím jen podotknout dvě věci. Jednu technickou poznámku, my furt říkáme na přelomu století, to se samozřejmě říkalo po celý rok 1999 a možná ještě 2000 to šlo říkat, ale dneska už když řekneme přelom století, tak v tom teď žijeme, čili my teď musíme říkat na přelomu 19. a 20. století, tak to je technická poznámka. A pak jedna, která je důležitá. Nezmínili jsme se o rozhlasové režisérce Haně Filipové, protože ona kromě toho, že režírovala tu Vinárnu U pavouka, tak právě sehrála významnou roli v založení a fungování Divadla Járy Cimrmana. My jsme se sešli z popudu Jiřího Šebánka na takové schůzce, kde on navrhl, že bychom se měli pokusit o divadlo. To divadlo nazvat nějakým neexistujícím jménem, hodil se ten Jára Cimrman, jak říkal Zdeněk, a viděl v tom jaksi takovou okolnost, že: "Když se ty hry," říkal, "nebudou líbit, tak to nebude na nás, ale bude to na toho člověka, jehož hry hrajeme." Tak takto to začalo, to víte, nápad vždycky nějaký je a pak se na něm začne pracovat a v té realizaci a v tom rozvíjení se naráží na věci, které se nepředpokládaly a ...

Například na to, že jste měli všichni tři, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Jiří Šebánek, napsat každý jednu hru a nakonec jediný poctivec Svěrák hru odevzdal včas.

Ano. A díky, řekl bych, tomu zpoždění, tu druhou měl napsat Jiří Šebánek, abych to ze sebe shodil, díky jeho zpoždění vznikla ta skladba toho Divadla Járy Cimrmana, že obvykle v první polovině je série přednášek o tom všem, o problematice i o Járovi a ve druhé polovině je teprve jeho hra.

Objevitelem Cimrmanova odkazu se stal doktor inženýr Hedvábný, tedy Karel Velebný, který ve zdi své chalupy v Jizerských horách nalezl, ale o tom už doktor Zdeněk Svěrák, příbuzný doktora Hedvábného.

Zdeněk SVĚRÁK, herec a scénárista /zvukový záznam/: Milý přátelé, k objevu, který doktor Hedvábný, můj bratranec, právem označuje za objev století, došlo 23. února v 10.05 dopoledne kolem roku 1966. Očitým svědkem této události jsem se stal vlastně šťastnou náhodou. Doktor Hedvábný mě pozval do své chalupy na samém okraji půvabné jizerské osady Liptákov, protože se rozhodl, že si tam vybuduje krb, já jsem totiž jedním z mála v Československu, možná, že to o mně ani nevíte, asi ne, jsem jedním z mála, kteří máme absolutní sluch. To neříkám proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, to je prostě fakt, a podobně jako lidé s určitou srdeční vadou jsou, jak známo, dobří proutkaři, jsme my absolutní sluchaři dobří krbaři. A tak jsem proklepáním zdí v bratrancově chalupě brzy označil místo, kde by bylo nejlépe krb zbudovat, prostě jsem našel komín a přímo jsem tenkrát Viktoru Hedvábnému řekl: "Evžene, zde kopni." Několikrát jsme do zdi kopli a tu jsme k našemu společnému údivu zjistili, že narážíme na jakousi důkladně okovanou truhlu.

Tolik tedy ukázka z přednášky k první hře, kterou napsal Zdeněk Svěrák. Píše se hra 14. v Divadle Járy Cimrmana, kdy bude?

No, my jsme to už přesně naplánovali, máme na březen plánovanou první čtenou zkoušku, pak jim celý březen nechám, aby se to učili zpaměti a pak to budeme zkoušet a k výročí 35 let existence Divadla Járy Cimrmana bychom chtěli udělat premiéru v trojím provedení.

Věřím, že přijdete v té době k mikrofonu opět. Ladislav Smoljak, děkuji za vašich 30 minut a někdy příště na shledanou.