Milan STLOUKAL, bývalý ředitel Národního muzea /zvukový záznam/: Strádáme nedostatkem peněz co se týče platů, to je ta situace nejkatastrofálnější. Náš průměr Národního muzea je pod celostátním průměrem dosti hluboko, takže to se nám asi může vymstít nejvíce, protože mladí lidé sem nepůjdou.

Bývalý ředitel Národního muzea v Praze Milan Stloukal. Přesto má od 1. ledna 2002 Národní muzeum nejmladšího ředitele ve své historii. Je jím 27letý historik Michal Lukeš. Nejen o Národním muzeu bude následujících 30 minut. Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview, i dnes vás od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl generální ředitel Národního muzea v Praze Michal Lukeš. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý večer.

Vzpomenete si, kdy jste byl poprvé ve svém životě v Národním muzeu v Praze?

Já myslím, že přesně na rok si asi nevzpomenu, byl jsem asi hodně maličký, asi jako každý z nás, v těch pěti, čtyřech letech, ale opravdu si ten prvotní zážitek nevybavuji.

A kolikrát jste jako dítko navštívil Národní muzeum?

Kolikrát mě tam rodiče odvedli, to také nespočítám.

Vodili vás tam často?

Ano, celkem často si myslím, ale nejen do Národního, i do ostatních muzeí, Národního technického muzea atd.

U kterých sbírek v Národním muzeu jste postával nejdelší dobu?

Ježíšmarjá, to si opravdu nematuji, to vám neřeknu.

Tak mladý a tak už si nepamatuje?

Když jsou to takové prazážitky.

Prazážitky u sedmadvacetiletého muže?

Vy si pamatujete u čeho jste postával ve čtyřech letech?

Já si pamatuji, když ještě v Orlických horách jezdily parní mašiny.

Víte co, asi mě to Národní muzeum tak hrozně nezaujalo, aby to ve mně zanechalo nějaký ten prazážitek, jak říkají cimrmani.

O to jste si to, dá se říci, vybral nyní, kdy jste se stal generálním ředitelem Národního muzea. Vy jste v Národním muzea pracoval v první polovině 90. let, a to v oddělení novodobých českých dějin, proč jste z Národního muzea odešel?

Ale tak já jsem při tom byl pořád studentem, já tam nastoupil hned po maturitě, kdy jsem udělal přijímací zkoušky a nedostal jsem se napoprvé na filosofickou fakultu, chtěl jsem vždycky studovat historii, už od nějaké páté třídy základní školy, tak v momentě, kdy mi přišel ten papír, že bohužel jsem zkoušku udělal, ale pro mnoho uchazečů jste nebyl přijat, to asi zná mnoho lidí, že takový papír dostalo v našem vysokém školství, tak jsem si říkal, že bych asi měl začít pracovat, protože kdo mě bude život, ale zároveň jsem si říkal, že by to asi mělo být v oboru blízkém té historii, abych i při své práci se mohl připravovat. Já se věnuji novodobých dějinám, od začátku jsem se věnoval novodobým dějinám, a tak se nějak semlely okolnosti, tenkrát se připravovala výstava k výročí druhého prezidenta Edvarda Beneše, já jsem se do toho zapojoval a dostal jsem nabídku z novodobých českých dějin a nastoupil jsem tam, tuším, že v říjnu 1993, takže hned po prázdninách.

Po odchodu z Národního muzea, to bylo kdy.....?

Ono to bylo takové složitější, já říkám, potom mě trošku přetáhl tehdejší ředitel Vojenského muzea, pan doktor Zdeněk Jelínek, dneska už bohužel mrtvý, tak jsem odešel asi za čtyři, pět měsíců na jeho žádost a nabídku do Vojenského muzea historického ústavu České republiky, mezitím jsem se dostal na druhý pokus na vysokou školu, začal jsem studovat, řekl jsem si dobře, tak už budu studentem, rodiče se i tvářili, že studenta doma berou ...

Že jej uživí.

Že jej uživí atd., tak jsem si říkal, že chvilku budu velice studovat atd. Ale ...

Ale moc jste nestudoval?

Ale studoval jsem. Já jsem, já vám potom ukážu osvědčení o státní závěrečné zkoušce, ale někdy na jaře, zase nevím přesně termín, zase přišla nabídka z Národního muzea, znova z novodobých dějin, od mého tehdejšího šéfa, mého nynějšího kolegy, doktora Slavíka, jestli bych tam k němu nechtěl opět nastoupit. Tak v podstatě až do roku 1997, 1998 jsem v Národním muzeu pracoval, jako student jsem si nechával takové díry na prázdniny, ale jinak jsem s tím Národním muzeem byl ve styku dost dlouhou dobu, a dokonce jsem za to byl i placený.

Když odhlédneme od první části vaší kariéry, tzn. Národní muzeum, Vojenské historické muzeum a pak opět Národní muzeum, tak v roce 1998 jste nastoupil do funkce provozního náměstka Divadla Bez zábradlí. Co vás vedlo k tomu ,že jste opustil historii a muzea a rozhodl se stát provozním náměstkem divadla?

Ono to bylo zase ... Život je náhoda, jak já říkám, já jsem totiž vystudovaný historik a v tom mám kombinaci slovakistika, a věnuji se především moderním československým dějinám, první republice a zajímá mě hodně pohled v té době na Slovensko, ale slovakistika není čistě historický, takový řekněme, areálový, takže to Slovensko se stalo takovou mou profesní láskou a asi víte, že Divadlo Bez zábradlí připravuje festival Slovenské divadlo v Praze, už mnoho let, takže ta první nabídka nebo ten kontakt s tím divadlem byl, že jsem se začal věnovat tomu slovenskému divadlu na tom festivalu, potom tam došlo k nějakým změnám a mě byla nabídnuta tato záležitost, tato funkce.

Váhal jste dlouho, zda první funkci ve svém životě přijmete?

Ani ne.

Vy jste zmínil, že jste vystudoval historii a slovakistiku na filosofické fakultě, absolvoval jste v roce 1999, tedy v době, kdy jste už zastával časově náročnou funkci v Divadle Bez zábradlí. Bylo pro vás obtížné skloubit studia s prací?

Nevím, jestli obtížné je správné slovo, náročné na čas, to rozhodně, ale tak zvládlo se to, jak vidíte. Václav

Jaké známky jste měl u státnic?

No, já měl, teď budu vypadal jako šprt, já měl samé jedničky jako státní závěrečnou zkoušku z obou dvou oborů, ale ...

O jakém tématu jste psal diplomovou práci?

Téma mé diplomové práce je kauza Vojtěch Tuka, já nevím, jestli vám to něco říká?

Přiznávám, že neříká...

Vojtěch Tuka je asi známější jako ministerský předseda slovenského státu od roku 1939, ale on předtím vykonával velikou roli a zvláštní roli v Hlinkově slovenské lidové straně, od počátku 20. let a zároveň, jak se později dokázalo, byl agentem maďarské iredenty, jedné z těch velkých činovníků maďarské iredenty na Slovensku, on se trochu infiltroval do té vnější slovenské strany a vlastně až po válce, kdy se otevřely maďarské archivy, tak se to mohlo začít dokazovat, takže je to takové zajímavé téma, podle mého názoru, já jsem trochu profesně, samozřejmě, nějakým způsobem ovlivněný.

K jakému závěru jste dospěl ve své diplomové práci?

Tak těch závěrů je hodně, ale spíš jsem popsal věci, které doposud popsány nebyly.

Jako například?

Jako například právě ten Vojtěch Tuka byl ve 20. letech, v té první fázi odsouzen za vlastizradu a jiné trestné činy k velmi vysokému trestu, až netypickému na první republiku, za politický trestný čin a já jsem našel zajímavé dokumenty a zabýval jsem se tím jakou roli v tom procesu sehrála Vojenská zpravodajská služba Československa a tedy druhé oddělení hlavního štábu.

Jaké slabiny má podle vás moderní historie, jaká úskalí?

Úskalí, já bych to spíš položil jinak, jaké slabiny nebo jakým způsobem se můžeme vyrovnávat s moderními dějinami, s těmi úplně nejnovějšími, s těmi současnými dějinami a tam to teď vidím i v muzeu, historik potřebuje jistý odstup, aby mohl, za prvé, sesbírat prameny, za druhé, aby mohl nějakým způsobem sesbírat prameny, objektivně si na to udělat názor a nebyl na tom osobně zainteresován, což samozřejmě moderní historie neumožňují. Vezměme si třeba 70. léta, Charta 77 a věci možná dávnější a bližší, rozpad Československa atd., takže tam je slabina toho jakým způsobem se s tím vyrovnat a zároveň se to tomu věnovat musíme, nemůžeme to promeškat, pak kde je ten rozdíl mezi historií a politologií, to je ta teoretická historie. V muzeu je to také podobné, jak se vyrovnat právě v muzeologii se sběrem toho trojrozměrného materiálu, ne těch písemností co se týče moderních dějin, protože ty nůžky se stále otevírají, narůstá to co máme sbírat, novodobé dějiny jsou pro muzeum všechno co kolem nás vidíme, jak to vytřídit, jakou si tam dát metodu, je to problém a není to úplně stoprocentně vyřešené, vedou se o tom debaty, přirůstají nám také nová media, Internet, mail, už ne všechno co se teď napíše najdeme za 50 let někde v archivu, takže to tady v té metodě bych viděl, ani ne problémy, ale věci, nad kterými se zamyslet a nějakým způsobem si stanovit tu metodu, ale to je ...

Neutopí se podle vás historik, který se věnuje moderním dějinám, v množství pramenů a médií, která přibývají?

Ale tak historik je na to vzdělávaný, on musí umět nějakým způsobem ty prameny podrobovat kritice, musí s nimi umět zacházet, musí je umět interpretovat, takže já si nemyslím, že by se utopil, ale zase to záleží na každém odborníkovi zvlášť, jak k tomu přistoupí a jakým způsobem si ty materiály a ty dokumenty, které na něj působí, si dokáže kriticky zhodnotit, a to co z toho vyčte, jakým způsobem interpretovat a objektivně to předat dál a posoudit tu událost, to si myslím, že je věc každého jedince, kvality atd. Historik podle mého názoru jako vědec musí mít pro toto povolání jistý talent, řekněme, ne, že by to bylo přímo umění, ale ta jeho práce je někdy intuitivní a ...

Po kom jste zdědil talent vy?

Nevím, já nemám v rodině žádného historika.

Když se opět vrátíme k vám. Vaše cesta do funkce generálního ředitele Národního muzea v Praze vedla přes výběrové řízení, které mělo dvě kola a celkem se do něj přihlásilo 10 účastníků. Kdy jste se rozhodl, že se budete, není-li to opět prehistorie, ucházet o místo generálního ředitele Národního muzea a kdo nebo co, ve vašem rozhodnutí jít do toho výběrového řízení, sehrálo hlavní roli?

To výběrové řízení bylo vypsáno, asi vám neřeknu přesné datum, ale někdy začátkem léta, na přelomu června, července, nevím jistě, abych pravdu řekl, byl jsem na to upozorněn právě některými staršími kolegy z muzeí, kteří za mnou přišli a řekli mi, že podle jejich názorů splňuji podmínky toho zadání toho konkurzu, že si myslí, že bych pro to byl vhodný, jestli se do toho nechci přihlásit. Tak jsem to chvilku pochopitelně zvažoval.

Co jste jim odpověděl, když jste poprvé slyšel tuto hříšnou myšlenku?

Já jsem na ně chvíli koukal tak nevěřícně a upozorňoval jsem je, jestli vědí kolik mi je let.

A co vám odpověděli?

Že vědí, že si právě myslí, že Národní muzeum by potřebovalo trošku mladší krve, ať to zvážím, tak jsem to zvážil, pro i proti a řekl jsem si, že za podání přihlášky a napsání projektu a eventuálně obhájení před tou komisí nic nedám, myslel jsem si, že mám nějaké nápady, tak jsem ...

Bral jste to jako hru?

To ne, to ne. S tímto se moc nehraje, já když se k něčemu rozhodnu, tak to beru vážně.

Co jste pokládal za svojí hlavní nevýhodu, když jste se do výběrového řízení hlásil?

No, pochopitelně, na to jak se mě všichni ptají, a to je můj věk.

A kromě věku, protože je otřepané?

Tak nějakou razantní nevýhodu jsem neviděl.

Nebylo třeba nevýhodou to, že jste nikdy neřídil kolektiv velký kolektiv lidí? Kolik jste měl pod sebou v divadle lidí?

Já to neodhadnu, protože tam byla spousta lidí jako stálých zaměstnanců, těch nebylo moc, a pak tam byla spousta externistů, jak to v divadlech funguje.

Národní muzeum přeci jen má 500 lidí.

No, bylo to řádově o hodně míň, pravda, to máte pravdu, tam jsem trošku, ale to bylo jinak. Nejdřív člověk přemýšlí o projektu co s tím Národním muzeem dělat, toto jsem si uvědomil až v podstatě, když jsem byl jmenován, že je to ohromný kolos, a že s těmi lidmi budu muset nějak vycházet, a že se nedají řídit přímo, jak jsem byl zvyklý, to máte úplnou pravdu, že když máte přes 500 zaměstnanců, tak každého z nich potkáte průměrně tak jednou za rok a ještě když to není jen jedna budova, je to mnoho budov, takže ty mechanismy řízení jsou trošičku nějaké jiné, ale to nebyla a není obava, jen se říkalo, jiná osoba, jiná zkušenost, jestli je to můj handicap, nevím, nebo jestli to je nevýhoda, jak jste říkal vy.

Jak dlouho jste projekt psal?

Ono nebylo moc času, já na to měl asi tři týdny, několik dnů, ale kolik to bylo přesně hodin denně to nevím, tak asi týden, řekněme.

Z jakých hlavních zdrojů jste pro svůj projekt čerpal?

Tak člověk má nějaké osobní zkušenosti a potom z různých zdrojů, pravdu je, že je potřeba na takovýto projekt se připravit, muzeum nebo každá organizace je svázána jistými zákony a předpisy, ale dneska to už všechno lze najít na Internetu, samozřejmě jsem některé nejasné věci konzultoval právě s odborníky z muzeologie, s těmi, kteří mě k tomu vyzvali, takže to byla celá hromádka pramenů.

Říkal jste, že vás oslovili, respektive, že za vámi přišli lidé z muzeí, byli tam i lidé z Národního muzea?

Ano.

Co vám řekli když jste vyhrál?

Gratulovali mi.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je generální ředitel Národního muzea v Praze Michal Lukeš. Další téma - současnost a budoucnost Národního muzea. Ve svém projevu k zaměstnancům Národního muzea jste si 8. ledna položil následující otázky: "Co je hlavním úkolem Národního muzea? Sbírkotvorná činnost, vědecký výzkum a odborná práce nebo prezentace českého národního a kulturního dědictví veřejnosti?" a následně jste dodal: "Z mého pohledu je odpověď jasná, všechny tyto tři složky tvoří náš hlavní úkol a též jeden nerozdělitelný celek." Otázka: Které úkoly, z těch o nichž jste hovořil ve svém projevu, Národní muzeum nezvládá zcela podle vašich představ?

Tak stoprocentně nezvládá podle mého názoru momentálně ani jeden, v podstatě nějakým způsobem zvládá všechny. Jak už jsem řekl, citujete můj projev, takovým tím základním gruntem každého muzea, a tedy i Národního muzea, musí být jeho sbírka, ta musí býti v pořádku, musí býti podle všech norem evidována atd., musí se ta sbírka rozvíjet, čili to je naším základním motivem, od toho jsem muzeum, nejsme ani akademie věd, ani filosofická fakulta nebo univerzita nebo nějaké jiné pracoviště. Ale z tohoto našeho pokladu, který spravujeme, vyrůstá i a naše další práce, když budu mluvit o té odborné práci, v tom je zase naše veliká unikátnost, že nejen, že ty materiály sbíráme, my je právě musíme umět i popsat, víme co sbíráme a odborníci z našeho muzea mají velikou možnost, na rozdíl od těch teoretických vědců, o čem odborně bádají, to můžou míti i v rukou, takže z toho vyrůstá náš odborný potenciál. A samozřejmě naším dalším úkolem Národního muzea nebo každého muzea je to co máme, to co umíme, tak nějakým způsobem prezentovat veřejnosti, a to je v první řadě výstavní činnost, ale i různé přednáškové akce a jiná popularizace muzejnictví a kultury, vědy, přírodních památek atd.

Naznačil jste, že žádná z těch tří oblastí podle vás není plněna, tak jak byste si představoval. Můžete říci, která z těchto tří složek je nejslabší, je na tom nejhůře?

Já bych to takto nerad definoval, jak jsem říkal, jsou to tři složky, které tvoří jeden celek.

Ale nějaká je asi Achillovou patou nebo jsou všechny na stejné úrovni?

Já bych řekl, že jsou zhruba všechny na stejné úrovni.

Tudíž je podle vás zbytečná otázka: Na kterou z těch tří zmiňovaných oblastí, ať už sbírkotvornou činnost, vědecký výzkum a prezentaci českého národního a kulturního dění veřejnosti, se podle vás musí Národní muzeum teď především zaměřit?

Jak už jsem řekl, on je to jeden komplex, je to začarovaný kruh a je to prostě propletenec. Ono se to musí vyvíjet, řekněme, všechno souběžně, spíš jde o to, jak si stanovíme procenta toho co budeme dělat. Já říkám, řekněme, že těch 50 % by měla být ta sbírkotvorná činnost a 20, 25 % by se mělo rozdělit na ty dva další obory.

Podle vás je to nyní dobře percentuálně stanoveno, tak jak to v současnosti v Národním muzeu děláte?

Já si spíš myslím, že v Národním muzeu je to momentálně dost velká nesystematičnost, takže ty procenta nejsou takto stanovena, tak to teď říkám já.

V již zmiňovaném projevu k zaměstnancům Národního muzea jste 8. ledna rovněž řekl: "Domnívám se, že právě jistá nejasnost v koncepcích plánování, kompetencích a odpovědnosti je jednou z velkých slabin Národního muzea a vytváří problémy i tam, kde vlastně objektivně nejsou." Uveďte, prosím, dva konkrétní příklady, na nichž budete ilustrovat to, co vás opravňuje k výše citovanému tvrzení.

No, první příklad neexistence dlouhodobých koncepcí výstavní, vědecké, v podstatě ani sbírkové, prostě abyste mohli se nějakým způsobem zamýšlet kam s tou institucí půjdete dál, tak si musíte na počátku říct, kam s ní jít chcete, jakého cíle chcete dosáhnout, to je jedna věc, která mě tam velice bolí, která se musí nějakým způsobem napravit. Druhá, čistě konkrétně, je to zase zjednodušeně, ale chcete dva rázné příklady, to je právě to, řekněme, nejasné rozdělení kompetencí nebo neúplná funkčnost toho aparátu Národního muzea. Národní muzeum se skládá z pěti odborných složek, ze servisních složek, ty odborné jsou Historické muzeum, Náprstkovo muzeum, Přírodovědecké muzeum, České muzeum hudby a Knihovna Národního muzea, v jejich čele stojí ředitelé a na tom vrcholku stojím nad nimi já jako generální ředitel. Jak už jsem tu vyčetl, asi si i laická veřejnost dokáže představit, že historici dělají trošku něco jiného než přírodní vědci, mají trošičku jiné metody, fungují nějak samostatně, ředitelé řídí činnost svých složek a nad nimi existuji už pouze já, který by nějakým způsobem koordinoval to co z Národního muzea jako z celku má vycházet.

Pochopil jsem správně, že je třeba ještě nějakou mezisložku, nějaký mezičlánek mezi generálním ředitelem a šéfy jednotlivých ústavů?

Myslím si to. Myslím si, že konkrétně organizační řád naší instituce je nevyhovující, dost nejasný a takový propletený, tam jsou různá zvyková práva, něco se objektivně řešilo, mělo to svůj objektivní důvod, proč tento spravuje toto a toto, ale když se to objektivně řešilo 20krát za 20 let, tak potom z toho vznikly různé situace, které nemají systém, takže my teď začínáme pracovat na novém organizačním řádu, který by měl tento letitý zapletenec nějakým způsobem vyčistit, tím pádem i stanovit stupně řízení Národního muzea, stanovit jasné kompetence, jasnou odpovědnost.

Když zůstanu u pěti odborných ústavů. Vy jste je všechny vypočetl v tomto pořadu, přijde vám stávající struktura pěti zmiňovaných ústavů jako vyhovující nebo je potřeba ji třeba rozšířit?

Já si myslím, že ono to stačí, ono řekněme historické muzeum, pardon, pod tím se skrývá další konglomerát, pod Historické muzeum jako takové patří například divadelní oddělení, etnografové, muzeum tělesné výchovy a sportu, samozřejmě chronologicky celé spektrum od archeologie, prehistorie až do nejnovějších dějin. Tam je to prostě strukturováno v těch jednotlivých složkách jako daleko šířeji než by možná mohlo znít nebo vypadat z té základní struktury. To samé přírodovědci, Přírodovědecké muzeum, to jsou mykologové, zoologové, botanici, kroužkovací stanice atd., těch odděleních je tam několik desítek.

Podle vás ve stávající struktuře Národního muzea žádný odborný ústav nebo pracoviště neschází?

Nemyslím, že neschází. Druhá otázka je, jestli dělají přesně to co bych si já představoval a jestli na to mají kapacity, konkrétně jsme tady už mluvili o těch moderních dějinách.

Jedním ze zásadních problémů Národního muzea je také ohodnocení odborníků, kteří v něm pracují. Platy zaměstnanců označuje za velký problém bývalý ředitel muzea Milan Stloukal.

Milan STLOUKAL, bývalý ředitel Národního muzea /zvukový záznam/: Strádáme nedostatkem peněz, co se týče platů, to je ta situace nejkatastrofálnější. Náš průměr Národního muzea je pod celostátním průměrem dosti hluboko, takže to se nám asi může vymstít nejvíce, protože mladí lidé sem nepůjdou.

.... bývalý generální ředitel muzea Michal Stloukal. Archeolog a šéf odborářů Národního muzea v Praze Miloslav Slabina označuje platové ohodnocení zaměstnanců za velké nebezpečí.

Miloslav SLABINA, archeolog a šéf odborářů Národního muzea /zvukový záznam/: Mladí lidé sem přicházet nebudou, starší ročníky časem odejdou a je otázka, jak to bude dál a co je hlavní problém, ztratí se kontinuita informací o tom, kde jsou jaké sbírky, jakým způsobem vznikaly, proč některá věc je tady a není tam atd., ta kontinuita už se teď začíná ztrácet a jestli jednou někdy nějaká mladá generace, kdyby se ty platové podmínky zlepšily, jestli nastoupí, tak jí řada informací bude chybět a těžko je budou shromažďovat.

Říká archeolog a odborový předák Národního muzea Miloslav Slabina a přidává údaje o výši platů.

Miloslav SLABINA, archeolog a šéf odborářů Národního muzea /zvukový záznam/: Průměrný plat v Národním muzeu je asi 9.750, středně technické síly mají samozřejmě plat nižší, konzervátoři, restaurátoři a dokumentátoři, tam ten plat nedosahuje ani 8 tisíc a vysokoškoláci potom mají něco přes 10 tisíc hrubého.

Archeolog a šéf odborářů Národního muzea Miloslav Slabina. Dodejme, že kvůli vyšším platů v Národním muzeu zaměstnanci demonstrovali začátkem prosince 2001 před budou muzea na Václavském náměstí v Praze. Generální ředitel Národního muzea v Praze Michal Lukeš vede 500 zaměstnanců a zodpovídá za necelých 14 milionů sbírkových předmětů. Můžete, pana řediteli, prosím, prozradit na kolik korun hrubého měsíčně si cení český stát vás, který je vaším zaměstnavatelem?

Ono je to složitější. Já jsem zařazen ve 12. platové třídě jako státní zaměstnanec, tuším, že ve čtvrtém platovém stupni, základní plat něco kolem 12 tisíc korun hrubého, teď mi vyměřují příplatek za vedení, ten se pohybuje asi tak kolem 8 tisíc hrubého, případně mi pan ministr může přiznat osobní ohodnocení, tam tu částku neodhadnu, takže to jsou řekněme, hrubé sumy, které vytvoří nějakou čistou mzdu, takže v těchto relacích... Já bohužel ještě nemám ten jasný platový výměr v ruce, neřeknu vám, já bych vám to klidně řekl, ale nemám to na korunu, ale ta ... Asi si z toho uděláte obrázek.

Na korunu to po vás nikdo nechce. Když budu opět citovat z vašeho projevu k zaměstnancům Národního muzea, který jste pronesl 8. ledna, opět cituji: "Rád bych se na závěr dotknul věci, kterou ovšem řadím mezi jednu z nejpodstatnějších, tou záležitostí je tragická platová situace Národního muzea. Rád bych na tomto místě řekl, že snahu o zlepšení platových podmínek si kladu jako jeden z hlavních úkolů ve své funkci. Z vlastní zkušenosti vím, co je to být pracovníkem Národního muzea, stejně jako většina z vás jsem se před lety rozhodl, že budu dělat to, co mne baví, historii, a tedy jsem se smířil s tím, že rozhodně nebudu bohatý." Ve své řeči jste, pane řediteli, neřekl, jak chcete přispět k lepšímu ohodnocení zaměstnanců Národního muzea, ptám se tady teď, jak zvýšit platy a přitom, lidově řečeno, nekrást?

Tak on ten problém má několik rovin, já to zde pro stručnost rozdělím na tři nebo problém toho řešení. Jedna věc je, a to je čistě moje věc, to je pomoci si z vlastních zdrojů, tedy Národní muzeum v minulém roce a myslím, že i v tomto roce bude mít zlepšený hospodářský výsledek a já jsem spolu s ekonomickým ředitelem, já jsem to jasně deklaroval, poradci to připravili, několik jasných kroků, jakým způsobem to co vyděláme nebo část toho co vyděláme, tam jsme svázáni trošku předpisy, převést do fondu odměn, pokusit se nějakým způsobem naplnit nebo zvýšit mzdové limity, které jsou nám dány ministerstvem kultury, a tímto způsobem trošku zlepšit platovou situaci zaměstnanců Národního muzea, to je to co pro to můžeme udělat my a my to samozřejmě uděláme co nám budou síly stačit. Pochopitelně toto věc neřeší, jsou to kapky v ...

Kolik můžete tímto v průměru přidat?

Já vám to teď neřeknu, já jsem opravdu na počátku té záležitosti, uvidíme kolik vyděláme za rok 2002 a potom se o tom budeme moci bavit, a potom se o tom budeme moci ...

A není problém také v tom, že se nevyužívají další zdroje jako grantová činnost, že vědci v Národním muzeu zkrátka nevyužívají peněz, které stát dává do vědy?

Pravda, tam je těch rovin dalších, granty, konkrétně jste na to narazil, a to souvisí, jak jsem tady už zmínil, s nějakým dlouhodobým plánováním vědecké koncepce a vědeckých plánů Národního muzea. My si musíme říct co umíme, co chceme dělat, tím pádem si musíme říct jakým způsobem to budeme financovat, jaké projekty vytvoříme a když si toto řekneme, tak samozřejmě na ten projekt se musíme pokusit získat grant z té široké škály organizací a institucí, které ty granty poskytují. S tím samozřejmě souvisí i věc dlouhodobého vědeckého plánovaní, propojování se s jinými institucemi, řekněme teoretičtějšími vědci, vytvářet širší grantové týmy a tím ... Samozřejmě čím víc grantů do instituce přiteče, tím více je penězi jak na nějaké osobní ohodnocení a mzdy, samozřejmě investice, neinvestice, vybavování kanceláří, to je další cesta, která souvisí nepřímo s tím ekonomickým snažením toho Národního muzea, ale řekněme s tou vědeckou činností a plánováním.

Když se velmi stručně zastavím u jednoho velkého problému, to je rekonstrukce historické budovy, kterou všichni znají, která stojí v čele Václavského náměstí. Má stát zhruba dvě miliardy korun, už víte, kdy ona rekonstrukce začne?

To pravdu nevíme, ale je potřeba, aby začala co nejdříve, protože ač ta budovy vypadá zvenku velice pěkně, tak hlavně ta vnitřní struktura, rozvody jsou prostě v katastrofickém stavu.

Je reálné, aby začala ještě letos?

To ne, to rozhodně ne, protože ... Za prvé, nám státu musí slíbit nebo říct, že nám ty dvě miliardy dá v určitém fázovém úseku a v momentě, když nám řekne, že nám ty peníze opravdu dá, budeme to mít potvrzeno, tak ...

Kdy byste si přál první peníze pro rekonstrukci?

No, zase vy to trošku zjednodušujete, já bych si je přál okamžitě, ale ...

Kdy je to reálné samozřejmě?

Ona se musí udělat nějaká projektová příprava, musí se udělat záměr, který už něco stojí, takže ty první malé peníze bych chtěl teď, s tím, že během pěti šesti let by nějakým způsobme došly ty další a mohli jsme tu rekonstrukci spustit, ale s tím souvisí dále ... Vidím, že nám vyprchává čas, škoda, o tom by se dalo bavit, někdy příště.

Někdy příště. Michal Lukeš, ředitel Národního muzea v Praze. Děkuji za váš čas a někdy příště na shledanou. text rozhovoru za žlutou značku