Jiří Lábus, herec
Středa 1. května 2002

Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


"Mít za přítele Jiřího Lábuse bývá občas o nervy," shodují se přátelé Jiřího Lábuse. Jeden příklad za všechny, herečka Naďa Konvalinková.

Naďa KONVALINKOVÁ /zvukový záznam/: Tak Jiří Lábus, ten po celou dobu našeho přátelství vymýšlí neustále nějaké recese na mně, tak teď už já jsem v očekávání a většinou nenalítnu, ale dost dlouho jsem všemu věřila.

Podle Nadi Konvalinkové recese Jiřího Lábuse spočívají například v odesílání podivných dopisů.

Naďa KONVALINKOVÁ /zvukový záznam/: Pak mi také jednou psaly žižkovské ženy, že ztvárňují každoročně pod tribunou na Václavském náměstí nějaký obrazec, že letos budou ztvárňovat obraz holubice, jestli bych byla tak laskavá a pomohla jim ztvárnit zobák.

Vzpomíná herečka Naďa Konvalinková na veselé kousky Jiřího Lábuse. Nejen o nich bude následujících 30 minut. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl herec, který o osobě prozradil, že kniha Domácí lékař je jeho nejvíce opotřebovanou knihou, Jiří Lábus. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Sám sebe jste zařadil do skupiny lidí, kteří jsou označováni slovem "hypochondr", dočetl jsem se o vás, že si skoro každý den měříte tlak, a k tomuto účelu jste si dokonce zakoupil speciální tlakoměr, není to lež, není to fám, je to pravda?

Je to pravda s tím tlakoměrem, ovšem to, že každý den, musím říct, že ne každý den, ale každý sudý den, občas si měřím tlak, to je, myslím, povinnost každého občana této vlasti a je pravda, že mám doma knihu Domácí lékař, skutečně mám několik verzí této knihy a často v ní listuji, inspiruji se a nemoci přicházejí a odcházejí.

Jaký je aktuální stav tlaku Jiřího Lábuse?

Dneska to je na normálu.

Nakolik je péče o zdraví Jiřího Lábuse dána tím, že vyrůstal v rodině člověka, který působil ve zdravotnictví? Maminka zdravotní sestra.

Ano, maminka byla zdravotní sestra a musím říct, že ta pečovala až extrémně o mé zdraví, protože třeba nás už s bratrem vodila, když mi bylo šest let, tak dětí chodí na filmové pohádky a já chodil na osvětové zdravotnické filmy, to bylo shodou okolností do prostoru, kde dneska hraji divadlo, do sálu Olympic, kde se v pojišťovně konaly, tam byl takový filmový sál a tam se konaly projekty takových těch dokumentů, co dělat při zlomenině, při krvácení, dýchání z úst do úst, různé obvazy a já si ještě pamatuji, většinou to byly slovenské komentáře a bylo to černobílé a vždycky: "Když se objeví zlomenina, je nutné zajistit lékaře." To je přesně taková ta intonace těch speakerů, kteří to tak dělali, nebo "dýchání z úst do úst."

Který jste měl nejoblíbenější titul vašeho dětství, když už jste chodil na tak specifický filmový klub?

To dýchání z úst do úst, protože tam jsem cítil jemné porno, takže to se mi velmi líbilo, ale jinak se matka divila, že se nám to s bráchou nelíbí a pak matka ... Samozřejmě takové ty rybí tuky a takové věci, to jsme museli užívat a všechno jsme měli na másle. Já teď, i když to je neuvěřitelné, já byl jako děcko strašně hubené dítě a matka se se mnou styděla chodit k doktorovi, protože to vypadalo, že to je krkavčí matka, která nedá dětem najíst, když jsem se tam svléknul, tak jsem vypadal jako chodící rentgen, takže to bylo ... Ale všechno bylo na másle a já také nechtěl moc jíst, já byl hodně zlobivý s jídlem ...

Zato jste si to včas vynahradil, když k vám přišla návštěva a maminka udělala chlebíčky.

To jsem zase dělal takové ostudy rodičům strašné, že třeba matka řekla: "Hele, přijde teta, ne abyste se na to jídlo vrhali jako nenajedení, já dělám chlebíčky pro tetu, to tady nechte." Také jo, já jsem přišel ke stolečku, kde seděla tetička a z úst mi kanula slina, teď matka koukala a teta: "Co je Jiříčku?" A já jsem říkal: "Maminko, můžu si vzít chlebíček, já jsem deset dní nejedl." "Ale prosím tě, nedělej." A teta: "Ježíš, ať si vezme." Samozřejmě tomu uvěřila, já byl velmi přirozený jako dětský herec a matka mi pak samozřejmě velmi vynadala, pak už k nám teta nechodila a já byl zavřený doma, protože jsem dělal jen ostudu.

Vy jste se v roce 1999 svěřil Mladé frontě DNES v článku nazvaném Věc, která mi poznamenala život: "Televizi jsme si doma pořídili až v roce 1968, zato jsme měli doma staré rádio. Nevím, co to přesně bylo za značku, ale byla to moje černá bakelitová bedýnka. Rádio mě fascinovalo a byl jsem tak věrným posluchačem, že jsem si dokonce na rádio hrál." Jak vypadalo vaše hraní si na rádio?

Moje hraní vypadalo tak, že já když už jsem pak četl, tak jsem si kupoval, chodil jsem do základní školy, takové loutkové pohádky, které vycházely, to vycházely v edici Divadélko, se to jmenovalo, a mně to rádio strašně fascinovalo. Já jsem si třeba koupil tu pohádku a vzal jsem si hrnec a do toho hrnce jsem všechny ty postavy četl, takže jsem měnil hlasy, dělal čarodějnici, princeznu, královnu, krále, prince, všechno jsem četl já a matka to musela poslouchat. A už jsem si představoval, že jsem rozhlasový herec, to jsem chtěl být i rozhlasový režisér, a to byla moje taková nejoblíbenější dětská hra, a ta mi, jak vidíte, vydržela do dnes.

Splnilo se právě to, že jste se stal rozhlasovým hercem, kdy jste poprvé seděl před rozhlasovým mikrofonem jako herec?

To jsem snad stál tehdy, to vám řeknu ,že to bylo snad ... Kdy to bylo? To bylo krátce po DAMU v nějakém pořadu Ypsilonky, si vzpomínám, že to bylo, to bylo tak v roce 73, 72.

A pak samotný herecký výstup, kdy vás najal režisér do nějaké rozhlasové pohádky nebo hry?

Musím říct, že to vzniklo úplně tak, že ty první naše texty s Oldou Kaiserem jsme začali dělat pro rozhlas, to byl začátek naší spolupráce, než jsme dělali ty kouzelníky televizní a tyto pořady. To jsme měli našeho kamaráda, dramaturga v rozhlase, doktora Honzu Čecha, který je dodneška náš kamarád a dramaturg a ten v rozhlase v té době působil a nabídl nám nějakou spolupráci a my jsme vytvořili takové dva rozhlasové kabarety, dokonce myslím, že ho snad mám někde na kazetě stočený. Je to hrozně dávno, bylo to někdy v roce 77, a to byla taková naše první spolupráce jako dvojice, kdybych to měl takto nazvat.

Vzpomenete si na to, co vám před rozhlasovým mikrofonem dělalo největší potíže, bylo-li něco takového?

Tak já zaprvé mluvím velmi rychle, to asi vidíte, to je hrozné. A já občas také to zahltím, takže takové to P, B vždycky na to dávali ti ošetřovatelé ..., ti rozhlasoví technici dávali na ten mikrofon obvazy, takové různé černé, tak toto mi dělalo potíže, než se to člověk naučí, chvilku trvá, ale já myslím, doufám, že jsem se to alespoň trošičku naučil.

Z toho, pokud bych měl popsat, jak sedíte teď před rozhlasovým mikrofonem, tak jste přeci jen dál, aby i naše mikrofony nemusely projít ošetřením.

Já je nechci ohrozit.

My nemáme dostatek obvazů. Ve vašem bytě je nepřehlédnutelnou věcí bohatá knihovna, sám jste před časem přiznal, že kniha vám pomáhá orientovat se v životě i v pocitech a opět citujme doslova: "Když se do ní ponořím, prožívám radost i uspokojení, zvlášť když se sejdu s autorem. Čtu a říkám si: "Takto to přesně vidím." Z literatury se dá čerpat i v herectví." Ze kterých knih a v čem konkrétně jste čerpal v herectví?

Tak já jsem opravdu vášnivým čtenářem, musím říct, že teď už je to takový trend, že lidé už dneska míň čtou, než se dřív četlo, to je asi dané tím způsobem života, tou dobou, dneska je strašně vjemů a všechno na člověka útočí a ono je pravda, že v té době totality ty dobré knihy byly vzácné a lidi si je schraňovali a vážili si jich strašně, když vyšla dobrá knížka, tak každý musel mít známou v obchodě, to jsem já měl v knihkupectví, takže mi je schovávala a opravdu na to bylo víc času. Já mám celou plejádu oblíbených autorů, já miluji ruskou literaturu, jak dramatickou, tak románovou. Mám rád americkou literaturu, takové třeba Thorton Wilder nebo Australana Patricka, který tady není tak známý, ale je to báječný spisovatel, dostal také myslím Nobelovu cenu, on už zemřel, za literaturu. Nebo já třeba mám rád obyčejné detektivky, já miluji detektivky, pro mě je to úžasná relaxace.

A co konkrétně si z těch knih berete pro tu hereckou práci?

Mě strašně fascinuje, když spisovatel, který umí popsat nějaký stav hrdiny, to je něco tak úchvatného, který třeba popíše myšlenku, kterou vy třeba v hlouby duše cítíte, ale neumíte ji konkrétně sdělit, dát ji do nějakého konkrétního obrazu a on to před vámi najednou vybalí a vy říkáte: "Přesně toto je ono, to je ono." Když toto cítíte a když se s tím sejdete, tak to je nádherný pocit. Samozřejmě to není jen literatura, to může být u obrazů, to může být u hudby, ale takové to setkání, proto mě to baví číst a dívat se na obrázky a poslouchat hudbu.

Už jsem v tomto pořadu použil dva konkrétní citáty. Jeden týkající se knihy jako média, druhý týkající se rozhlasu jako média. Představme si situaci, máte jet do opuštěného lesa na samotu a v kufru máte místo jen na jednu věc, zvolíte knihu nebo rádio?

Upřímně řečeno, já bych asi, kdybych měl tyto dvě možnosti, zvolil rádio kvůli informaci o světě, kdybych měl jedinou možnost, tak to bych asi, opravdu musím říct, že bych zvolil to rádio.

Ta je pro vás důležitější než kniha, to, co se aktuálně děje, to musíte být v obraze?

Víte, že já jsem strašný člověk, mě strašně zajímají věci, které se dějí ve světě, protože já si myslím, že herce musí tyto věci zajímat, protože herec hraje lidi a lidi žijí s dobou, a to je nutnost. I když třeba hraje historickou postavu, kdybych třeba hrál Hamleta, tak ten Hamlet musí myslet současně.

Přede mnou leží dotazník nazvaný Cesta do hlubin Lábusovy duše, jaký je váš vztah k dotazníkům?

Musím říct, že rozhodně kladný ne, to je jak u výslechu v podstatě, to je takový výslech ten dotazník.

Jste ochoten podstoupit ten dotazník?

Co mám dělat.

Byl jste hodné dítě, ano nebo ne?

Sudé dny ano, liché dny ne.

Jaká byla vaše oblíbená hračka z dětství a máte ji dodnes?

To vám tedy řeknu, já jsem ve dvou a půl letech prodělal operaci kýly, musím zaťukat, to jsem byl naposledy v nemocnici, od té doby jsem nebyl naštěstí, a mě otec udělal za odměnu, že jsem byl v té nemocnici, takovou hračku, on hezky maloval a byl takový rukodělný, tak udělal takovou bedýnku a tam nakreslil takovou krajinku a tam dal takový film a na ten film nakreslil vláček, který jel a já jsem si to točil takovým kotoučkem a tam jsem měl ten vláček, a to mi strašně líbilo. Dneska už asi tu hračku nemám, ale pořád ji mám v paměti.

Oblíbený předmět na škole, základní či střední?

Musím říct, že mě bavila čeština a literatura a k tomu, na rozdíl od matematiky třeba, tak k tomu jsem vždycky měl vztah a nikdy jsem neměl problém s diktáty, prostě jsem měl jakýsi přirozený a snad i mám smysl pro jazyk a cit pro jazyk. Ale třeba matematika, to zase bylo něco tragického a ty přírodní vědy, hrůza.

O čem se vám nejčastěji zdává.

Víte, že o mých rodičích, kteří už nežijí, to je zvláštní.

A jaký jste prožil nejhorší sen?

Víte, že já nemám zas tak strašné sny, já musím říct, že nejsem člověk, který trpí na zlý sny. Já nemám tak zlé sny.

Na kterého učitele do smrti nezapomenete?

Na všechny.

Ani výjimka by se nenašla?

Ale ne, musím vám říct takovou docela milou věc. Představte si, že mně paní učitelka chtěla dát v 9. třídě čtyřku z matematiky, což by byla katastrofa, protože bych se nedostal na střední školu a potom na DAMU, kam jsem chtěl jít hlavně a moje maminka byla tak strašný dobrák, a co ti rodiče pro své děti neudělají, že opravdu přišla do té školy, klekla před učitelkou ve sborovně na kolena a řekla: "Paní učitelko, prosím vás, nedávejte mu čtyřku, dejte mu trojku, ten náš kluk je na práci úplně levej, on nemůže do učení, on je blbec, on by se nedostal na střední školu." A paní učitelka řekla: "Prosím vás, ne, to je jasná čtyřka podle průměru." "Prosím vás, paní učitelko, změňte mu to, buďte tak laskavá, vždyť ten náš kluk, opravdu on by se nedostal na to gymnázium." A paní učitelka po půl hodině, to její srdce se obměkčilo, dala mi tu trojku a já jsem to vyprávěl v takovém pořadu Úsměvy filmu, které dělá Hanzlík a ještě jsem říkal, že díky té paní učitelce Hronové jsem herec. A teď si představte, že to skončilo a asi za měsíc mi zazvonil telefon a teď, že mám telefon, tak jsem přišel a najednou se ozvalo: "Hronová." A paní učitelka Hronová mi volala a já jsem říkal: "Dobrý den, já jsem vás ..." "Vy jste o mně mluvil v televizi. A já říkám: "Vás se to nějak dotklo?" "Ne, naopak já jsem byla hrozně ráda, mně volalo strašně lidí." A tak jsem se v podstatě domluvili, že přišla několikrát do Ypsilonky na představení paní Hronová, tak jsem si to všechno krásně vyříkali, paní Hronová ještě je fit a ještě pořád učí, jezdí dokonce lyžovat na hory, ohromná.

Tedy výjimka, kterou jsme vyplnili v dotazníku. Další otázka, oblíbená barva?

Lososová.

To je jaká?

To je taková zvláštní narůžovělá, já nevím, to je asi něco z dětství, nějaký ten pramen, který mi to připomíná. Ta barva se mi něčím strašně líbí a něčím mě uklidňuje.

Jaké jídlo byste nevzal v životě do úst?

Žádné, já jím všechno. Já i když jsem venku v cizině, tak zkouším všechno, co existuje.

I mořské plody?

Všechno, já to mám všechno rád, a já všechno na tom jídle ocením. Nějakou specifickou chuť a já nemohu říct, že bych něco nevzal do úst. Něco mám samozřejmě radši, něco míň radši ...

Jedl jste brouky?

Taky jsem jedl brouky, musím říct, dokonce jsem jedl takové ty brouky, to přivezl, myslím, Dan Bárta odněkud, a nabídl mi to, sušení brouci to jsou a je to velmi lahodné, velice dobré. Je to dokonce zdravé, jsou tam proteiny.

S čím jste to jedl?

To se jí jako oříšky třeba k televizi.

Dejte pokoj. Kterou stránku svého života považujete za nejtemnější?

Musím říct, že pro mě nestrašnější byly ty tři roky na tom gymplu, co jsem strávil, to bylo strašné.

Stručný pohled do životopisu. Jiří Lábus se narodil 26. ledna 1950. V roce 1972 nastoupil do prvního a prozatím posledního angažmá, a to do Divadla Ypsilon. Tehdy Ypsilonka ovšem sídlila v Liberci. Proč jste zvolil zrovna Liberec, měl jste tam své známé?

Ano, já tam měl tetu, ale to zase nebyl důvod, že bych tam šel do toho angažmá. Ale já jsem krátce před nabídkou Jana Schmida, šéfa Ypsilonky, viděl v Praze, když Ypsilonka hostovala představení, které se mi strašně líbilo, a to byl asi ten podnět k tomu, že jsem do toho divadla nakonec šel.

Pouze tedy divák Lábus, to jej převedlo pak do Ypsilonky?

To bylo tak, že Honza Schmid přijel do Liberce vybírat herce, viděl představení Žebrácké opery, kde jsem hrál právě roli Mackie Messera, absolventkou roli, a tak jsem mu asi padl do oka a vzal mě do angažmá.

Byl jste jediný z ročníku, kdo šel do Ypsilonky?

Ano, oni původně chtěli vzít jednu herečku, kolegyni, ale ona chtěl zůstat v pražském angažmá nebo chtěla jít do Prahy, nebo zůstat v Praze a tak se rozhodli pro mě.

To byl rok 1972, komplikovalo vám situaci hodně dojíždění z Prahy do Liberce?

Tak v té době ne, to jsem byl mladý, dychtivý, plný energie a bylo to kolikrát velmi dramatické, protože jsem vstával, když jsem jezdil, já tam nejezdil denně, měl jsem přechodné bydliště v Liberci, ale tak dvakrát, třikrát týdně jsem tam jezdil autobusem, takže to jsem vstával v půl šesté ráno, protože v půl sedmé jel autobus z Florence a v půl deváté, nebo v devět jsem byl v Liberci a pak byla zkouška a pak jsem zase třeba musel do Prahy, tak to bylo někdy dost komplikované.

To jste v autobuse asi dospával, ne?

Hodněkrát jsem dospával v autobuse, to s tím byly spojené také scény, když já totiž občas křičím ze spaní a tam se stala jedna situace, že jsem jel autobusem a najednou, to bylo nějak v zimě a lidé klimbali a já už mám takový reflex, že jsem vlezl do autobusu a ve Vysočině jsem usínal, probudil a tak jsem tak jako klimbal a najednou mě probere taková starší paní, která sedí vedle mě a se mnou zacloumala a tak koukám, autobus stál v polích, ve sněhu, lidi na mě koukali a já jsem říkal: "Prosím vás, co se stalo?" A ona říkal: "Vy jste tak strašně křičel ze spaní, že jsem nechala zastavit vůz," ten trapas. A ten šofér: "Můžu jet?" A já jsem říkal: "Prosím vás, jeďte, jeďte." /nesrozumitelné/ To musí být hrozný šok, když lidi jedou ráno do práce a najednou se ozve: "Á, á, á"

To byl jediný trapas?

Ne, to jich bylo ještě samozřejmě víc. Já jsem třeba také jednou jel autobusem a třeba jsem usínal a vedle mě seděla taková starší paní a teď jsem najednou tou hlavou strčil na to rameno a já jsem říkal: "Promiňte, nezlobte se." "Ne, jen si odpočiňte, mladý pane." Tak za chviličku znova a zase jsem klimbal, tak zase. "Ne, mně to opravdu nevadí." A když jsem zabral potřetí, tak jsem najednou v tom polospánku cítil, že té paní sliním na svetr, takové dvě opratě příšerný, tak jsem to rychle rozmáchl v tom polospánku a ta paní /nesrozumitelné/. A já jsem říkal: "Kdybyste věděla proč, paní." To bylo hrozné.

Ypsilonka, jak bylo řečeno, sídlila ještě v Liberci. To je vaše autorství, hlasatelka?

To musím říct, že je moje autorství a všechny tyto věci vznikly, což už je strašně dávno, ty reklamy a tyto věci snad už v roce 1965.

To znamená, že už bylo zaděláno na gymnázium, na to?

Ano, to jsem byl na gymplu a jezdili jsme na chmelové brigády a tehdy se ještě nečesalo všechno tím kombajnem, ale ručně a jednou takto si pamatuji, že pršelo a my jsme tím pádem nečesali a leželi jsme na těch pryčnách v té ubytovně a koukal jsem do stropu a v tu chvíli, jak jsem se nudil, tak mě začaly napadat různé parodie těch reklam a tyto zprávy a musím říct, že to je strašně let a ještě dodneška to někde před nějakým vystoupením použiji, opravdu ...

To znamená životnost téměř 45 let toho formátu?

Je to tak.

Kolik nabídek z jiných divadel jste během svého 30letého angažmá v Ypsilonce dostal?

Dostal jsem do různých divadel angažmá, do tří, musím říct, hostoval jsem v Národním divadle, hostoval jsem Pod Palmovkou v divadle, pravidelně hraji ve Viole, ale já jsem zatím té Ypsilonce věren, musím říct už 30 let letos, což je tedy hodně, protože v tom divadle hraji věci, které mě zajímají a když chci tak si vyzkouším něco jinde, což je dobře, když ta možnost je, to je výborné.

A ještě navíc často zpíváte.

A je tam ... Taky právě a hraji na housle. Ale je to divadlo, které mě zatím nějakým způsobem drží a bere a kde jsou lidi, se kterými se mám co říct a ty inscenace, když tam večer strávím na nějakém představení, tak si říkám, že to snad není úplně ztracený večer.

Zvukový záznam: Tzv. Swingový večer na přidanou, aneb třikrát strakatý kůň v Ypsilonce, rok 1979.

Jiří Lábus, během toho, co jsme poslouchali tuto ukázku, prozradil, že to je ukázka v pravdě historická a souvisí s rozhlasovým mikrofonem.

Ano, já jsem tuto písničku nastudoval a hned jsem ji, to jsem ji vůbec poprvé před publikem zpíval a rovnou se to natáčelo na tu desku, což tedy ...

Se kterými rolemi v Ypsilonce jste měl největší problémy a byly pro vás nejobtížnější?

Těžká role byla Macbeth, zaprvé v té době, co jsem to studoval, jsem byl velmi mladý, mně bylo v té době asi 25, 26 let, toto byl snad nejmladší Macbeth tady v Čechách a za druhé tu byl problém, že ta hra se musela nazkoušet za strašně krátkou dobu, snad za tři, za čtyři neděle, protože to bylo za hluboké totality a ona premiéra musela být přesně 11. září, to si pamatuji, protože mám ještě schovaný plakát. A já jsem se ptal proč a oni říkali, že to je Den chilského lidu, že to je jako Pinochet, protože jinak by to nějak neprošlo. Takže to jsme zkoušeli začátkem sezóny nové, ještě na konci to nějak, od srpna jsem to zkoušeli, opravdu na to bylo strašně málo času, tak jsem se ten text stejně učil přes prázdniny, bylo to tehdy hektické zkoušení, příšerné a je pravda, že pak jsme tedy ještě zkoušeli po premiéře, ale nakonec z toho bylo, myslím, velice slušné představení, které mělo, myslím, i skvělou výpravu, mělo nádhernou scénu a hráli jsme to pak hodně let, vůbec ta životnost překvapení Ypsilonek je velká, tam se hrají hry, teď máme dvoustou reprízu Prodanky.

Stačí si vzpomenout i na Mozarta.

Mozarta hrajeme do dneška.

Přesně tak. Swingový večer už ne?

Hrajeme Večery pod lampou, to jsou také písničky a tuto písničku zpívám ještě dodneška.

To znamená zhruba 30 let stará skladba. Když se zaměříme na vaše přátele, což je poslední téma našeho rozhovoru, jsou to lidé především z Ypsilonky, které byste zařadil do okruhu svých nejbližších přátel, nebo jsou to jiní lidé?

Tak já mohu říct, že kamarády mám všechny v Ypsilonce, to můžu říct, a přátele, samozřejmě mám několik přátel a každý asi ví, že mým velkým kamarádem a přítelem je Oldřich Kaiser, se kterým dělám už asi od roku 77 nebo 78 ty naše věci, známe se také velmi dlouho. Potom samozřejmě paní Jaroslava Hanušová, moje letitá kamarádka, se kterou jsem ještě ochotnicky hrál divadlo ještě v 69., 70. roce.

Žena Oldřicha Kaisera Naďa Konvalinková.

Paní Naďa Konvalinková, kterou jsem znal ještě daleko dřív než Oldu Kaisera, protože ona byla o ročník níž na DAMU než já, tak tam jsem se znali ještě ze školy s Naďou Konvalinkovou.

Proč své přátelé trápíte?

Já je netrápím, my si děláme pouze malé drobné radosti a přátelé mi to samozřejmě vrací.

Naďa Konvalinková nevím, co by vám řekla na malé drobné radosti.

Naďa KONVALINKOVÁ/zvukový záznam/: Tak Jiří Lábus, ten po celou dobu našeho přátelství vymýšlí neustále nějaké recese na mně, tak teď už já jsem v očekávání a většinou nenalítnu, ale dost dlouho jsem všemu věřila, takže když mi přišel domů takový dopis z Vinárny Narcis a složenka na 2 tisíce, kde mi psal vedoucí tohoto podniku: "Vážená paní Konvalinková, nedávno jste navštívila v nočních hodinách náš noční podnik v doprovodu dvou mužů cizí státní příslušnosti snědé barvy, v závorce Kuba, a byla jste v podnapilém stavu. O půlnoci jste vyskočila na stůl a jala jste se předvádět /nesrozumitelné/, stůl pod vámi praskl. Žádáme o náhradu této desky a posíláme složenku na 2000." Tak to byl Jiří Lábus. Pak mi také jednou psaly žižkovské ženy, že ztvárňují každoročně pod tribunou na Václavském náměstí nějaký obrazec, že letos budou ztvárňovat obraz holubice, jestli bych byla tak laskavá a pomohla jim ztvárnit zobák.

Naďa Konvalinková vzpomíná, jak říká Jiří Lábus, na radosti. Při kterých radostech šlo o život, byla nějaká taková situace, kdy jste to trochu přehnali?

To opravdu ne, my jsme napsali takovou knížku s Oldou a s paní Zuzanou Maléřovou, která se jmenuje Psáno v kóji, a ta vyšla už před mnoha lety a tam jsou tyto recese všechny takto popsány a sestaveny za sebou, ale o život to nikdy ne. Samozřejmě ty recese jsme vždycky dělali na lidi, u kterých víme, že mají smysl pro humor, že se tomu zasmějí a pak mi to třeba vrátí. To člověk musí čekat samozřejmě.

A propós, ta knížka skutečně vyšla už před drahnou dobou, vzpomínám si, je tam ta historka o tom, jak jste dělali drogové doupě?

Je, je.

Je tam. Připomeňte ji.

To byla šílená scéna, právě to bylo, když kamarádka Nadi Konvalinkové měla narozeniny a já jsem si udělal schůzku s Jarkou Hanušovou, to byla recese na Jaruš, ta už mě tak zná, že tam musíte být velmi obezřetný, aby na něco naletěla, protože ona je už velice obrněná. A to vím, že to bylo nějak tak, že byla schůzka s tou Jarkou, pozval jsem ji do cukrárny, tak jsme poseděli ve Vodičkově ulici a v tom přišla Naďa s tím, že: "Pojďte, moje kamarádka slaví narozeniny a je to kousek odtud," a tak já jsem říkal: "Jarko, tak půjdeme?" "Tak jak chceš, tak můžeme jít." To všechno bylo připravené, Naďa přesně načasovaná, přišli jsme do jednoho bytu, opravdu to byla kamarádka Nadi ze školy, teď jsem seděli, byl tam Olda Kaiser, Jirka a asi deset lidí a nejednou někdo zazvonil a ta dívka, ta kamarádka říká: "Zdeňku, jsou tady ty věci, máš tady ty peníze?" A teď evidentně ta Jarka viděla, že on tam dává nějaké prachy a nějaký balíček přinesl, teď za chvilku /nesrozumitelné/ říká: "Je tady hašiš, máme hašiš, tady je hašiš," začali řvát a teď Jarka začala říkat: "Ne, to je hrozné toto." "A dáme si, necháme to kolovat." A Jarka: "Ne, já jsem to v životě nekouřila." To byla normální cigareta nějaká bez filtru a ona to šlukla a říkala: "To je jako silnější cigareta," já jsem říkal: "Dej mi to také, dej mi to také." A ona říkala: "Jiří, ne, ty jsi nekuřák a to končí strašně." A teď jsem to do sebe a Olda také a najednou každý měl takové stavy, jsme dělali. Já jsem dělal, že chci skákat z okna, teď Jarka mě držela za sako a Olda Kaiser, ten musím říct, že měl na sobě starou košili, tu na sobě roztrhal, teď Jarka ho svazovala a dávala mu do pusy, aby si neprokousl jazyk, mu dávala kvedlačku. Pak jsme měli domluveno, že přijel lékař. To jsem opravdu zavolali lékaře a přijel a dělal, že jako Oldovi píchá injekční stříkačkou injekci a pak jsem se z toho jako dostali a Jarka říkala: "Jiří, to bylo něco fakt strašného, já tě znám takovou dobu, ale toto ... Ještě drogy do toho všeho, to je hrozné." A já jsem říkal: "Oldo, to je akce, to musíme zopakovat." A pak jsme to jednou zopakovali do třetice, ne to bylo podruhé, to jsme zase u nás v bytě uspořádali podobnou akci a pozval jsem tak Pavla Zedníčka, že jako budeme zase něco ... A Jarka zase z toho byla zdrcená, chtěla koňak, vychlastala tam flašku koňaku. A do třetice jsme udělali zase u ní v bytě nějakou takovou scénu a potom si představte, že ona Jarka to všechno hrála, protože ona to prohlídla při té první schůzce, na konci to prohlídla, ona nám to neprozradila, protože ona je velice chytrá a všimla si, že ten doktor si utřel kapesníkem tu injekční stříkačku, takže si říkala: "To je nějaký divný doktor." A pak, jak mě znala a Oldu jak znala, tak říkala: "Oni na mě určitě ušili tuhle habaďuru a dělají na mně, že jim to sežeru." A pak ona tam vychlastala flašku koňaku a dělala, že jí je zle, takže to na nás všechno zahrála, pak nám řekla: "Vy blbečci, já to dávno prohlídla."

Byla to ta nejlepší odplata, jaké se vám dostalo za recese, tím, že to někdo prohlédl a ...

To mě baví, že se na to na konci prohlídne, že se tomu všichni smějeme.

Říká Jiří Lábus, host 30timinutového Interview BBC. Já děkuji za to, že jste věnoval 30 minut rozhlasové stanici BBC a věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy.

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.