Václav Moravec moderátor

Dana Zátopková

Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla bývalá oštěpařka, paní Dana Zátopková. Vítejte v BBC, dobrý den.

Dobrý den.

I když s drobným zpožděním dovolte, aby se i má maličkost zařadila do bezesporu dlouhé fronty gratulantů, kteří vám 19. září 2002 přáli k vašim osmdesátým narozeninám.

Já vám moc děkuji. Já jsem sama byla překvapena tím, kolik bylo těch gratulantů a jak se kolem toho dělal takový rozruch. To jsem vůbec nečekala, ale já říkám, že to mám za to, že jsem se za úplného mládí dožila tak vysokého věku.

Paní Dano, ale schováváte si gratulace, které jste dostala v té písemné formě?

No, to si neschovávám, protože toho byla velká hromada a teprve včera jsem to všechno probrala, tak si schovávám nějaké takové zajímavé, mimořádné ...

Které například?

Nějaké mimořádně hezké, jo, včera třeba jsem otevřela jednu gratulaci, a to byla taková ta hraná, jak hraje, jo, tam je taková ta muzika "Happy birthday to you", jo, no a teď jsem to otevřela, ono to začalo hrát, tak jsem to poslouchala, zavřu a ono to hrálo pořád, no a hrálo to pořád, tak jsem se to snažila zavřít, aby to jako jsem mohla ještě někdy jindy poslouchat, ale ono vám to nejde zastavit a hraje to ještě doteďka. Já jsem to celý den poslouchala, pak už mi to lezlo na nervy, tak jsem to zanesla nahoru do prvního patra, do moravského pokoje a tam jsem to dala a zavřela dveře. Jenomže vedle spí můj synovec a ten mi ráno říká: "Prosím tě, co to tam máš? Tam pořád něco hraje. Já jsem v noci vstával, já jsem to hledal a ono to pořád hrálo, pak jsem to našel na gauči a ono to hraje pořád. Já jsem skoro nemohl spát."

To je gratulace, kterou jedině zrušit tím, že ji utlučete.

Jedině, já jsem na ni už potom ..., dneska ráno jsme to zkoušeli, že jsme na ni dali takový džbánek a ono to furt hraje.

Od koho byla?

Ta byla od jednoho běžeckého trenéra, který je ..., tedy zasloužil se o to, že pořádá takový Pohár Emila Zátopka po celé republice a jmenuje se Rýdlo, takže ten to ještě neví, že mi poslal takovou věčnou gratulaci, ale já mu to řeknu.

Všichni se ptají, komu to hrají a budou vám asi dlouho hrát, ona gratulace k vašem osmdesátinám. Ještě nějaké další originální a podobné přišly?

No, dary, ano, ještě jsem dostala originální dar od Českého klubu olympioniků. Já jsem v předsednictvu také a tam jsou samí takoví fajn kluci, jsme dobrá parta, jako jsou Svojanovští a takové těžké váhy, a to, a ti mi dali k narozeninám koryto. Víte, co to je koryto? Veliké, jak z toho pije dobytek, ale takové kamenné ze žuly ...

My, když jsme měli prasata, tak jsme měli také takové.

... vytesané ze žuly a je to tedy už dneska dost vzácnost a oni ho objevili někde na Šumavě a já jsem to viděla a říkám: "To je ale parádní koryto, to je nádhera," ale ani mě nenapadalo, že bych to chtěla jako dar, jo a oni mi to přivezli jako dar, ale ono to má, je to dva metry dlouhé a váží to čtyři metráky, takže k tomu, abychom to přesunuli, prozatím je to ve vjezdu a abychom to přesunuli, musíme pozvat asi pět velice silných chlapů a takoví ti metrákoví atleti, kteří tvrdí, že to jako přenesou po schodkách tam potom na takový trávník, který mám na zahradě, no, ale musí se na to udělat technická porada, takže já už jsem vyhlásila "koryto party", která bude příští týden ve středu a tam se budeme radit, musím k tomu udělat guláš nebo něco takového, že a tam se budeme radit, jak s tím hnout na ten trávník.

A k čemu to koryto bude sloužit? Jenom na vodu?

No, to je krásné, to se do toho dá hlína, do toho dáte třeba muškáty a tam to kvete a je to vzácnost, že to je tesané z toho, že žuly, ze žuly, staré koryto prostě.

Dovolte, abych také citoval váš výrok. Pochází z Lidových novin ze 16. září 2002 a pronesla jste ho před oslavou vašich kulatin. Cituji doslova: "Napřed jsem chtěla někam zmizet, ale pak jsem si říkala, že to není správné, protože si člověk musí vážit toho, že se té osmdesátky vůbec dožil," konec citátu. Proč jste chtěla před oslavou svých osmdesátin zmizet?

No, tak protože jsem se chtěla zamyslet nad životem, jo a říkala jsem si, že by to nebylo marné někam zmizet, třeba na hory, tam si chodit dva dny a tak si přemýšlet a nějak se soustředit na to, že už vlastně začíná poslední etapa mého života, no, ale pak jsem si říkala: "Ne, to by nebylo správné, jinak bych z toho asi mohla být nakonec sentimentální," a potom myslím si, že je potřeba nějak poděkovat i všem přátelům, kteří nám to přátelství dávali třeba mnoho let nebo celý život a nějak je pohostit a pobavit se s nimi a tak jako si zavzpomínat v tom přátelském kruhu, že to bude lepší.

A kam jste chtěla dojít při tom zamyšlení se nad životem, ke kterému zatím nedošlo, jak naznačujete?

Tak, za prvé jsem si nějak chtěla v hlavě srovnat, jestli můj život, jestli jsem byla spokojena se svým životem, jestli jsem si ho prožila jaksi dostatečně pěkně a dostatečně plně, jo, tak asi, a potom nějak si udělat jaksi představu o té krátké budoucnosti, která mě čeká a co bych chtěla ještě udělat.

Je možné toto přemýšlení udělat před rozhlasovými mikrofony v následujících minutách?

No, myslím si, že v krátkosti by to šlo, že jsem nakonec přišla k závěru, že můj život byl velice pěkný, zajímavý. Nestala se kolem mě žádná velká tragédie a i když byly i stránky takové stinné a smutné a takové převratné a prostě plné zklamání, tak to se zase překonalo a že nakonec, o nic nejde, když nejde o život, takže o nic nejde a že všechno se dá nějak překonat. Víte, to je jedna ta část, že vlastně život byl neobyčejně zajímavý a že mohu osudu poděkovat za to, že měl takový průběh, a potom, pokud se týká toho konce mého života, který je v té poslední etapě, no, tak jsem si říkala, že musím odbourat některé své aktivity, abych se mohla více věnovat ..., dát si do pořádku třeba jen korespondenci a takové věci jako třeba vzpomínky, že bych třeba chtěla si napsat pro rodinu takovou rodinnou kroniku a myslím si, že je škoda, když toho tolik vím, abych to prostě zamlčela.

Kéž by součástí té rodinné kroniky bylo i následující Interview BBC, protože se v minutách, které jsou vyhrazeny tomuto pořadu, pokusíme udělat takovou vaší stručnou kroniku. Dana Zátopková, původním jménem Ingrová, se narodila 19. září roku 1922, a to ve stejný den jako její manžel Emil Zátopek, narodila se v Karviné-Fryštátu. Za své rodné město však považuje Uherské Hradiště. Proč ne Karvinou-Fryštát?

Tak, protože to byla ..., tam jsem se narodila jen náhodou, protože taťka byl důstojník a po první světové válce to byla jeho první štace, kde sloužil a tam jsme se všichni narodili, protože ..., všichni tři, protože jsme byly tři děti - dva kluci a já a naši po světové válce hrozně pospíchali, protože se brali měsíc před světovou válkou a za měsíc taťka zmizel ve válečném poli a vrátil se až v roce 1920 až skoro za pět let, no a už měli oba dva přes třicet, tak potom hrozně pospíchali, aby prostě splnili ty rodinné povinnosti, takže my jsme se tam narodili ve Fryštátě, ale byla jsem tam jen do svých pěti let, pak jsme se přesunuli do Olomouce na dva roky a vlastně v deseti letech už jsme byli v Uherském Hradišti, kde taťka byl potom velitelem 27. pěšího pluku.

Proč ale Uherské Hradiště považujete za své rodné město?

Tak jednak se tam zakládala posádka nová, tak taťku tam dali a taťka byl rád a mamka také, protože oba dva pocházeli od Kyjova z Lacenovic, od Kyjova a prostě tíhli tam na ten jih slovácký.

Slovácké nářečí, máte ho zachováno a dovedla byste v něm odpovídat na následující otázky?

Můžu vám na to odpovídat, ano, jestli proti tomu nic nebudete mít, tak vám na to budu odpovídat po slovácky, jak mi huba narostla, protože i když žiji v Praze už více než třicet let, tak prostě, jakmile se ocitnu na Moravě nebo mezi Moraváky, tak hned začnu mluvit po slovácky.

Vy jste vystudovala reálné gymnázium, maturovala jste v roce 1941. To bylo v Uherském Hradišti, není-liž pravda?

Ano, to bylo v Uherském Hradišti, no, tak tam potom samozřejmě život už mě nějak zavedl na různé jiné cestičky, ale musím říci, že mezi nimi hodně byla ta sportovní cestička. Tam jsem vždycky nějak se dostala, takže vlastně celé mládí jsem hodně sportovala a tak jak třeba na gymplu se měnili profesoři a učitelé tělocviku, tak podle toho jsem vždycky dělala nějaký sport, takže jsem dělala rytmiku a gymnastiku v Sokole a vždycky jsem byla docela dobrá, potom jsem skončila na gymplu jako volejbalistka, my jsme měli volejbalové družstvo, vyhráli jsme dokonce středoškolský pohár jednou a byla jsem dobrá smečařka, prostě vždycky jsem jako trošku byla nad tím, nad průměrem a když potom nás obsadili Němci, tak gymnázium zavřeli, my jsme byli poslední maturanti, pak zavřeli gymnázium, Sokol zavřeli, no a kupodivu já jsem se zase dostala k házené, prostě jsem se tam někde ploužila kolem hřiště a byl tam zase jeden takový fanatik v Hradišti, který se jmenoval Franta Strádal a ten tam založil ženské, dívčí družstvo tedy házenkářské a já jsem se zase nějak do toho družstva dostala, já už nevím ...

A to už byl rok 1941?

A to už byl rok 1942, to už bylo po maturitě, no a začala jsem hrát házenou a byla jsem kapitánka družstva, protože jsem hned se dobře dovedla trefit do branky, tak mě udělali hned kapitánkou, no, a pak jsem byla kapitánkou až do roku 1950, jsem pořád tu házenou ještě hrála, i když jsem potom už dělala oštěp a ta házená už tak jako byla trošku na levačku, tak jako levou rukou.

Pro dnešní oštěpaře je to téměř neuvěřitelná věc, tedy z dnešního aktuálního pohledu začít se svou disciplínou ve čtyřiadvaceti letech, to se stalo vám. Vy jste s oštěpem začínala až ve čtyřiadvaceti?

To máte pravdu. To dneska by bylo nemyslitelné, aby někdo se začal učit takovou disciplínu, zvlášť kor takovou, která je velice dost technicky náročná. V tom máte pravdu, že by dneska žádný trenér se do toho asi nepustil, ale já jsem měla výhodu, že jsem měla právě tu osmiletou přípravu házenkářskou a že jsem byla tak jako zpevněná dobře, že mě to brzy ..., brzy jsem se to naučila a hlavně, že jsem uměla házet, ale to já jsem uměla házet vždycky i na gymnáziu si pamatuji při takových těch zaháňkách a trefovačkách a na jelena, jak se hraje, takže jsem vždycky byla dobrá, vždycky nejlepší jsem bývala.

Kdo vás přivedl k oštěpu? Kdy jste poprvé viděla oštěp?

S tím oštěpem, to právě byla taková náhoda, jak v životě to bývá, že v tom pětačtyřicátém roce, když válka skončila, tak já jsem tam byla zaměstnána na Obecním úřadě v Hradišti a nějak mě to moc nebavilo a najednou jsem potkala kamaráda, spolužáka, který byl jako velice také dobrý, atletiku dělal trochu, a to a ten říkal: "Prosím tě, že bys tady někde smrděla a šedivěla v nějakém úřadě, jdi do háje, ty jsi zralá na to, abys dělala tělák nebo něco" a tak ten mě nahecoval, že jsem si podala přihlášku do Brna na fakultu tělesné výchovy, no a tím jsem se, tím byl vlastně můj osud dále určen, protože hned při prvních zkouškách v atletice jsem hodila daleko oštěpem a zase to byla náhoda, no, ale to je, v mém životě náhody hrály obrovskou roli.

Pak přišel rok 1948, to byl rok neuvěřitelných změn v životě Dany, to ještě ne Zátopkové, protože to přišlo až záhy, ale v životě Dany Ingrové, protože rok 1948 pro vás znamenal, není-liž pravda první olympiádu, tedy první účast na olympiádě, pak to bylo seznámení se s Emilem Zátopkem. Respektive, co bylo dříve, seznámení se s Emilem Zátopkem, a pak teprve první olympiáda v roce 1948?

Ano, ano, my jsme se seznámili ve Zlíně. Já už jsem potom byla ve Zlíně, kde jsem pracovala na internátech jako vychovatelka, instruktorka tělovýchovná a tak, jo, no a tam jsem už jaksi tíhla k té atletice, už jsem se snažila ten oštěp trošku naučit a tam byla taková atletická parta ve Zlíně, no a tehdy právě jsem snad poprvé celou zimu i trénovala v tělocvičně a tak a měla jsem takovou atletickou průpravu trochu a na jaře, asi koncem května byl takový velký rozruch ve Zlíně mezi funkcionáři a mezi námi v atletickém oddíle, že přijede Emil Zátopek. Já jsem ho vůbec neznala, jenom jsem věděla, že už má svatozář atletickou, že všichni jako už, jak se říká, sypali bobky, když měl přijet on, tak, no a hned se rozhlásilo, že Emil tam se pokusí, ve Zlíně, že se pokusí o československý rekord na tři kilometry a že se tam udělají závody, tak: "Všichni se na to připravte, všichni tam musíte vyrukovat a budete dělat křoví," aby tam ...

Vy jste měla dělat křoví pro Emila Zátopka?

Já jsem měla dělat křoví, no, tak já jsem byla úplný začátečník, ti atleti se dělili na ty hvězdy, a potom na to křoví, no a ...

Na křoví, aha a byla jedna jediná hvězda ve Zlíně a zbytek bylo křoví ...

No, já jsem byla křoví.

... a vy jeho součástí?

No, já jsem patřila do toho křoví, protože jsem byla úplný začátečník v tom oštěpu, že jo a tak.

A jak se to stalo, že z křoví si vybral Emil jeden keř?

No, tak byly ty závody, jak říkám, všichni sypali bobky, že tam Emil přijede a on tam skutečně přijel a teď jsme měli ..., já jsem házela oštěpem a já jsem tam hodila svůj první československý rekord v hodu oštěpem, no a teď také kolem mě naráz takový rozruch, že: "Je, ta je dobrá, ty jsi dobrá" a tak dále, no a naráz vidím, jak přes to hřiště jde funkcionář a po jeho boku Emil a že míří přímo ke mně a teď jsem cítila, že mi jdou blahopřát k tomu rekordu a v tu ránu jsem si vzpomněla na ty bobky a když přišel a říkal: "To ti teda gratuluji," tak jsem řekla: "No, děkuji" a šla jsem hned pryč, vůbec jsem se s ním nebavila, a to jsem chtěla tak, aby si nemyslel, že hned sypu bobky, jo, jenomže on potom ten rekord udělal a ten funkcionář přišel za mnou s kytkou a říkal: "Tady máš kytku, běž, zaklepej na šatnu, no a řekni mu, že za nás, za atlety mu dáváš tu kytku a blahopřeješ, když jsi tedy udělala ten rekord," no, tak jsem to tak udělala a tím jsme se vlastně trochu seznámili, že naráz, on potom ... a on potom asi za čtrnáct dní nato byl ..., jsme, náš oddíl měl zájezd do Bratislavy na nějaké závody. Jeli jsme tam autobusem a na poslední chvíli prostě naráz přiklusal Emil a že jede s námi do té Bratislavy, no, a to už potom v tom autobuse jsem si všimla, že tak nenápadně manévroval pořád, až nakonec seděl vedle mě a ...

Byl průhledný a jeho manévry?

Byl, byl, on manévroval pořád přes kamarády a přes to, přes kamarádky a přes písničky slovácké, protože já znám hodně slováckých písniček a na Moravě se hodně zpívalo, když se takhle jelo někam, tak jsme zpívali celou cestu a bylo to bezvadné, no a ...

Co by mužský neudělal pro ženu, kterou si vybere.

Ano, ale on vždycky rád zpíval, i když měl dvojku ze zpěvu, ale ...

Nemusel se to kvůli vám učit?

... jak říkal, tak celý život se snažil přesvědčit okolí, že to byla křivda.

On navíc, nejenže vám zpíval slovácké písně, v roce 1948, kdy se konala olympiáda v Londýně, na kterou jste společně jeli, tak dokonce snad jel dvacet kilometrů, protože jste bydleli odděleně, nemýlím-li se, a on vám jel ukázat ...

To už jsme v Londýně?

Ano, to už jsme v Londýně, udělali jsme velký skok.

No, tak právě já jsem na poslední chvíli také hodila limit na olympiádu v oštěpu, to bylo tehdy čtyřicet metrů, protože "svěťák" byl asi čtyřiačtyřicet nebo tak, takže já jsem hodila ten limit na poslední chvíli a Emil byl jasný, protože on už byl tak dobrý na desítku třeba, na deset kilometrů, že se nepochybovalo o tom, že přinese nějakou medaili, no a já jsem se tam dostala. Tak, jako s tím nikdo nepočítal a dokonce jsem se dozvěděla potom, že mezi funkcionáři tam se vytvořily dvě skupiny, jestli mě tam pustit, anebo nepustit, jestli mě raději nenechat doma. Jedna bojovala za to, abych tam jela, protože on bude klidnější a bude to prima a bude šťastný, jo a druhá bojovala pro to, abych zůstala raději doma, protože on se bude rozptylovat a bude se snažit se mnou scházet a tak dále a tak dále a přestane myslet na závody, ale nakonec zvítězila ta skupina, která chtěla, abych tam jela, když jsem si hodila ten limit, no, takže jsme se tam ocitli oba dva a prožívali jsme v Londýně vlastně takové první velké počátky naší lásky ...

Líbánky?

Bylo to hrozně fajn, akorát velká překážka byla v tom, že oni, kluci bydleli v Oxbridge a my jsme bydleli v Northwoodu, a to bylo strašně daleko, takže Emil za mnou nemohl tak často jezdit a byl z toho nešťastný a kromě toho jsme bydleli v takové dívčí škole a tam byla vrata a na těch vratech byla velká cedule "Mužům vstup zakázán".

I přesto za vámi přijel ukázat vám medaili?

On totiž, když vyhrál deset kilometrů, to byla jeho první zlatá medaile, tak takhle časně ráno naráz jsem slyšela takový signál, protože jsme měli takovou jednu písničku, kterou jsme na sebe pískali a naráz to slyším a bylo asi šest hodin ráno, kouknu z okna a Emil tam jako poskakoval a gestikuloval před těmi vraty, tak já jsem jako: "Počkej" a tak dále, a pak jsem viděla, že otevřel ta vrata a vešel dovnitř a já jsem říkala: "Běž tam do zahrady, k bazénu, já tam za tebou hned přijdu," no tak on tam šel k tomu bazénu a já jsem tam za ním přišla a seděli jsme na bazénu, bylo takové krásné ráno, nikde nikdo a Ťopek říká: "Já jsem ti přinesl ukázat tu zlatou medaili." Já jsem byla nadšená a teďka podával mi tu krabičku, teď jsme to otevřeli a já jsem tam ..., prstem jsem ji chtěla vyndat a jak jsem prostě takhle s ní tam šmejdila, tak naráz ta medaile "hop" a spadla nám do bazénu. Tak, co teďka, jo, tak Emil říká: "Tak, počkej, já tam pro to musím vlézt." Samozřejmě tak se vysvlékl, vlezl do toho bazénu, podal mi medaili, vylezl ven a říkal: "Teď se musím obléci" a zalezl za strom a teď na sebe soukal trenýrky suché, ale víte, jak to jde těžko na mokré tělo suché trenýrky nasoukat a v tom vidím s hrůzou, že od té školy po té cestě jde ta paní ředitelka té školy a vypadala hrozně, hrozně naštvaně, jo a teďka šla jako pravítko, šla po té cestě a teďka Emil se rychle oblékl a mně bylo trapně, já jsem se červenala a tak, protože my jsme ani nestačili vysvětlit, co se nám stalo, protože ona jenom tak ukázala: "A ven!".

Ale to vám bylo už ..., už jste nebyly gymnaziální děti?

Nebyly jsme děti, no, ale tam byla cedule "Mužům vstup zakázán", a to se tam skutečně dodržovalo až na jednu Holanďanku, za kterou tam jezdil jeden Holanďan a oni vždycky tam mizeli někde za křovím a my jsme to sledovali, ale ti měli štěstí, že ta paní ředitelka, že ...

Že je nevyhmátla?

... je neobjevila, nepřistihla v takové trapné situaci jako zrovna nás, kdy Ťopek si tam teprve oblékal ty trenýrky, tak, kdoví, co ona si myslela, no, ale nic, to ještě nemělo konec, tak my jsme prostě trapně jsme po té cestě, jsme pozdravili a trapně kolem ní, zatímco ona ukazovala prstem na ta vrata, trapně jsme jako mašírovali rychle pryč, tak ta vrata už byla otevřená, ale v prostředku je taková západka, jo, takový železný oblouček tam byl, no a Ťopek, jak šel, tak se ještě otočil a říká: "Tak ahoj" a zamával mi a teďka zakopl o tu západku a vykotrmelcoval na chodník, jo, to byl takový trapas, že jsem si říkala, no tohle, jestli to nenaruší naše vztahy, ale nenarušilo.

Naopak, vaše seznamování a vaše vztahy byly opravdu plné originálností, protože kromě medaile, která spadla na dno bazénu, požádání o ruku bylo zase v koruně stromu. To bylo v Uherském Hradišti, nebylo?

No, tak, abych řekla pravdu, tak my jsme potom měli trochu času, že jsme takhle courali kolem Buckinghamského paláce nebo Picadilly Circus a tak dále a vím, že na Picadilly Circus jsme si koupili prstýnky snubní a koupili jsme si blbé, protože měly takové ostré hrany, takže jsme je pak nenosili, ale to víte, koupili jsme si je tam, no, takže když jsme se vrátili z olympiády, tak jsme si říkali: "No, tak asi to dopadne tak, že asi se vezmeme, ne" a Ťopek ..., ale už jsme tak jako s tím tiše souhlasili, ale oficiálně mě o to Ťopek požádal až v Hradišti, a to kvetly lípy zrovna a za naším domem tam byla taková lipová alej. My jsme se sice chtěli jít koupat, ale maminka nechtěla, protože říkala ..., maminka neuměla plavat a vždycky, když jsme se blížili k vodě, tak nás prostě hnala pryč a tak říkala: "Běžte mi raději natrhat toho lipového květu, stejně už je odkvetlý" a tak my jsme šli s košíkem, vylezli jsme na lípu, no a tam jsme seděli a trhali jsme ten květ a jsme si tak povídali a Ťopek naráz říkal: "Víš, co jsem si myslel? Já jsem si myslel, že bychom se mohli vzít, když už máme ty prstýnky," protože my jsme si řekli, že ty prstýnky kupujeme jenom tak pro legraci, jo, takže vlastně mě požádal o ruku na té lípě a oficiálně potom rodičům, u rodičů tedy pak oficiálně ještě. Svolali jsme kamarády, to byla ještě ..., my jsme kolem všeho dělali takové show, legraci, tak ještě svolal nějaké atletické kamarády a říkal: "Tak jsme se rozhodli, že se vezmeme, ale musíte nám to schválit napřed, kamarádi" a kamarádi řekli: "Ano, schválíme, ale to chce flašku vína."

Po jednomyslném schválení pak přišla ...

No, tak to schválili, a pak požádal rodiče, no, a to vím, že taťka ještě to zkomplikoval tím, že řekl: "No, Emilku, ale já nevím, jestli ..., mám dojem, že už jste něco popili a mám dojem, že už nejsi úplně ..., máš to v hlavě úplně srovnané, co chceš?" A on řekl: "Ano," no a on: "Udělej stojku, jestli uděláš stojku" a Emil ji nemohl udělat, tak kamarádi pomáhali, drželi ho za nohy, aby ta stojka trošku vypadala, no, takže to bylo naše žádání o ruku, a pak byla svatba ...

Říjen 1948.

V říjnu 24., protože Emil měl pořád závody. My jsme to chtěli udělat 19. září, protože to je další naše specialita, že jsme zjistili, že jsme narozeni úplně stejně na den, na měsíc i na rok, no, měli jsme potom v životě z toho hodně problémů, protože samozřejmě úřady se divily: "To zase se splety," říkaly tehda, ale když jsme potom ..., nás to strašně bavilo, že máme ten, to datum stejné, no, až na svatbě, když jsme měli svatbu a všichni hosté byli v pokoji, seděli, byli tam moji rodiče a Emilovi rodiče a maminka byla taková venkovská žena, která říkala, které to nebylo moc vhod, že jsme stejně staří, protože muž má být starší, že, aby měl potvrzeno to, že je hlava rodiny a tak, aby to měl potvrzeno, no a když jsme tam tak seděli, tak maminka naráz říkala: "Paní Ingrová," na naší mamku, "kdy se Danuška vlastně narodila?" A mamka říká: "To si pamatuji, v sedm hodin ráno" a ona říká: "Tak, tož to je Emilek starší, ten se narodil brzy po půlnoci," no, tak tím mu zajistila několik hodin, jakože může dělat hlavu rodiny, protože je o několik hodin starší, ale jenomže Emil to potom všechno shodil a říkal: "Prosím tě, že bys mamince věřila. Ta měla osm děcek a ona si nás nepamatovala ani jménem, to ona si nás pletla, jo a ne, aby si pamatovala, v kolik hodin se který z nás narodil."

Pokud byste chytila zlatou rybku a měla šanci mít tři přání, které by to ...

Vy jste to někde četl?

Já jsem četl jedno a četl jsem, že to jedno přání ..., vy jste mě odhalila, že to jedno přání bylo, abyste si znova zatrénovala.

No, no.

A teď ta další dvě přání?

Ta další dvě přání, tak to se týká jenom takových těch obyčejných přání, aby člověk byl zdravý, aby vlastně, aby zemřel zdravý, tak asi, jo, jestli chápete tu hloubku, aby člověk zemřel, umřel zdravý, jo, tak to je druhé přání, a to třetí přání, to bych asi obětovala pro mou rodinu nebo tak, aby se měli dobře a tak, jo.

Já mám čtvrté přání. Věřím, že ještě někdy přijdete k těmto mikrofonům a budeme pokračovat v tom, co jsme nestihli v té půlhodince, která je za námi.

Tak, odpusťte, že jsem se trošku více rozpovídala někdy, no, tak se omlouvám, tedy jestli jste nesplnil ten program, jaký jste měl, ale tak říkáte, ještě budeme mít možnost si třeba popovídat jindy.

Těším se. Děkuji za vašich třicet minut a někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Oštěpařka Dana Zátopková byla hostem Interview BBC. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec.

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.