Barnaby Phillips zpravodaj BBC v Angole

	Lidé v Angole žijí ve slumech

Konflikt skončil před třemi lety. Angola je země bohatá na ropu i jiné nerostné suroviny, ale proces obnovy je pomalý a bolestný.

V koloniálních dobách se angolskému hlavnímu městu Luandě říkalo "africké Rio de Janeiro." Za války jsme o ní mluvili jako o chátrajícím městě.

Uhodily zlé časy. Portugalci, kteří kdysi výstavnou Luandu postavili, utekli a jejich domy po vypuknutí bojů obsadili chudí uprchlíci z vnitrozemí. Služby jako zásobování pitnou vodou a elektřinou, vzaly za své a na nárožích se začaly kupit zapáchající odpadky.

Dnes nevím, jak Luandu charakterizovat. Určitě bych o ní neřekl, že chátrá. V centru města jsem poprvé viděl stavební jeřáby - buduje se o sto šest. Auta v rušných ulicích si namáhavě razí cestu dopravní zácpou kolem nových jihoafrických podniků rychlého občerstvení.

Lety do Luandy jsou plně obsazené, člověk má co dělat, aby sehnal místo ve slušném hotelu - moc jich tu - těch slušných - nemají. Hromady odpadků z centra zmizely, náměstí jsou čistá, zase tu rostou stromy, dokonce je tu podivná fontánka.

Africké slumy

Mezinárodní měnový fond uvádí, že angolská ekonomika loni vzrostla o více než deset procent. V centru Luandy je to vidět na každém kroku. Ale - nejsem si jistý, zda to něco říká lidem, kteří žijí daleko od centra, v předměstských slumech. Myslím, že jsou to vůbec ty nejhorší africké slumy.

	Ekonomika sice vzrostla, ale země je stále velmi chudá

Děti se tam brodí černozelenými kalužemi splašků, celé rodiny prohledávají smradlavé kupy odpadků a pátrají po zbytcích jídla. Za války jsem byl zvědavý, zda se ti lidé, až se přestane bojovat, vrátí domů na venkov.

Myslel jsem si, že ano. Pro takového člověka je přece lepší farmařit na úrodné angolské vysočině než živořit v zavšivené díře, to přece dá rozum. Jenomže - mír už trvá tři léta a za tu dobu se domů na venkov moc lidí nevrátilo - spíš se zdá, že příliv zoufalců sílí.

Chceme-li se dozvědět, proč tomu tak je, musíme se vydat do vnitrozemí, nejlépe vlakem.

Železnice - hřbitov

Benguelskou železnici postavili před sto lety Britové. Vede od pobřeží Atlantského oceánu až k měděným dolům v Kongu a Rhodesii.

	V Angole jsou snahy obnovit železnici

Za války přepadávali vlaky povstalci. Mosty bojující strany vyhazovaly do vzduchu a kolem kolejí kladly miny.

V přístavu Lobito, odkud vlaky vyjíždějí, jsme se setkali s ředitelem železniční společnosti, Danielem Quipaxem. U stanice stojí opuštěné lokomotivy a vagóny, je to takový hřbitov strojů.

Ředitel Quipaxe z toho pohledu ale nijak sklíčený není. Trať je obnovena v délce sto padesáti kilometrů a vlaky už zase jezdí od pobřeží přes hory až do venkovských městeček.

V našem vlaku bylo narváno, protože Angolané se třicet let báli cestovat vlakem po vlasti - bylo to moc nebezpečné, až dnes si cestování jaksepatří užívají. Naproti mně seděla čtrnáctiletá dívka, Coleta.

Jela navštívit staršího bratra. Byla to její první cesta vlakem, oči jí zářily nadšením.

Vláda elit

Ředitel Quipaxe říká, že během tří let bude obnoven provoz na poslední části trati, která se ještě opravuje. Snad má pravdu, ale faktem je, že angolská vláda si dává s obnovou infrastruktury zničené válkou pořádně na čas.

	Provoz na trati snad bude obnoven do tří let

Byli jsme se podívat do některých měst, která leží na dosud uzavřené trati. Bezútěšná místa - tamní obyvatelé se nemohou dočkat, až k nim zase budou jezdit vlaky.

Nádraží jsou v troskách, pražce a koleje zarůstají trávou a plevelem. "Kdyby tu jezdily vlaky, mohli bychom posílat děti do školy i úrodu na trh," řekl mi obchodník Samuel z poničeného městečka Marco de Canavezes.

Jestliže obnova venkova tak vázne, jaký div, že lidé míří do Luandy? V jednom luandském slumu jsme potkali mladého studenta Andrého. Bydlí v malé, tmavé barabizně a učí angličtinu.

"Kdy vám sem konečně zavedou vodu a elektřinu?" zeptal jsem se. "Jó, to záleží na vládě ... jim tahle zem patří." Teoreticky je v Angole demokracie, příští rok se tam mají konat volby.

Ale prakticky tam pořád vládnou elity, a ty nechtějí občanům sloužit, chtějí je mít pod kontrolou. Proces obnovy se urychlí teprve tehdy, až Angolané přestanou vnímat svou vládu jako majitele a začnou požadovat větší podíl z bohatství své vlasti.