Steve Kingston zpravodaj BBC v Brazílii

V Sao Paulu je strach z pouliční kriminality velmi patrný

"Při vězeňských nepokojích pěti trestancům uřízli hlavu", "V Brazílii jsou přestřelky častější než ve válečných zónách", "Policisté obviněni z šesti vražd", "Přestřelka mezi překupníky drog vyděsila cestující".

Z podobných titulků byste usoudili, že tohle je nejnebezpečnější místo na zemi.

A když jsem sem před dvěma lety přijel, taky se našlo dost lidí včetně samotných Brazilců, kteří tvrdili to samé. V Sao Paulu je strach z pouliční kriminality velmi patrný.

Bojí se hlavně ti, co mají peníze. Bydlí v bedlivě střežených domech a jezdí v autech s kouřovými skly. Některé vozy jsou dokonce pancéřované.

Laciné stereotypy

Na papíře se tyto obavy zdají opodstatněné.

Vyšší počet vražd spáchaných střelnou zbraní má v přepočtu na jednoho obyvatele jen Venezuela.

Zpráva OSN zveřejněná minulý týden potvrdila, že počet lidí zastřelených v Brazílii za posledních několik desetiletí je mnohem vyšší než počet mrtvých ve většině oblastí postižených válkami.

V Sao Paulu se například za posledních pět let snížil počet vražd skoro o polovinu

Každá šokující statistika ale obsahuje méně nápadné detaily, které někdy unikají pozornosti médií.

V Sao Paulu se například za posledních pět let snížil počet vražd skoro o polovinu.

Jejich oběťmi se většinou nestávají bohatí Brazilci jezdící v pancéřovaných autech, ale mladíci, kteří často pocházejí z chudinských čtvrtí sužovaných drogovou zločinností.

Myslím, že je velmi důležité, aby se zahraniční novináři v Brazílii neuchylovali k laciným stereotypům a raději se snažili postihnout část onoho světla a stínu.

Bez přehánění se dá říct, že to, co napíšeme nebo vysíláme, ovlivňuje i místní burzu. Zpráva o tom, že zločinnost se vymyká kontrole, může vyvolat paniku mezi zahraničními investory.

Jako Čečensko?

Loni v říjnu způsobil pobouření v Riu de Janeiru jeden britský list. V článku nadepsaném "město kokainu a masakrů" autor vykreslil šokující a někdy až obscénní obraz bujícího velkoměstského násilí.

Jeden článek označil Rio za město kokainu a masakrů

Pouliční přestřelky v předměstských slumech Ria přirovnal k válce v Čečensku.

Když si pak guvernér státu Rio de Janeiro stěžoval u britského velvyslance, neubránil jsem se jisté sympatii.

Převážná část statistik v tom článku byla nepodložená, některé byly přímo zavádějící a policie ani místní politici nedostali možnost se k uváděným tvrzením vyjádřit.

Když za mnou nedávno přijel kamarád z Londýna, vyzvídal jsem, jestli ten článek náhodou nečetl.

Už na letišti v Sao Paulu totiž ustrašeně tiskl k tělu svoji kameru a cestou do mého bytu se ptal, jestli je v Brazílii bezpečno.

Chlácholil jsem ho řečmi o tom, jak novináři přehánějí, a vysvětlil mu, že za dva roky jsem se tu neměl žádné problémy.

Kamarád se uklidnil a začal si Brazílii užívat. Tedy až do chvíle, než nás přepadli.

Banální scénář

Samozřejmě se to stalo v Riu a bylo až komické, jak se všechno odehrálo podle toho nejbanálnějšího scénáře.

Bydleli jsme v Copacabaně, centru turistického ruchu, a jednou večer jsme se rozhodli, že si zajdeme na drink do nejlepšího hotelu ve městě.

Jak jsme tak kráčeli po nábřeží, přidali se k nám tři muži a jedna žena a chtěli po nás cigarety. Za okamžik mi už ale jeden z nich držel u krku nůž a anglicky žádal, abych mu "předal peníze".

Partička s vyzývavou samozřejmostí znovu zaujala pozici na chodníku a vyhlížela další oběti

Když bylo po všem, šli jsme pryč, oba velmi otřesení. Svědky našeho přepadení bylo asi deset místních lidí, ale nikdo z nich ani necekl.

Partička s vyzývavou samozřejmostí znovu zaujala pozici na chodníku a vyhlížela další oběti.

Šli jsme rovnou na nedalekou policejní stanici. Když jsem službu konajícímu policistovi vyprávěl, co se nám stalo, nemohl nasadit méně překvapený výraz.

Stroze nás odkázal na policejní oddělení v sousední čtvrti, které má případy přepadení turistů na starosti. Teprve když jsem řekl, že ta parta ozbrojená nožem tam stále je, zvedl policajt telefon, aby zalarmoval automobilovou hlídku.

Byl to smutný konec několika příjemných dnů v Riu. Myslím, že můj kamarád se pak už necítil bezpečně, dokud neseděl na palubě letadla směřujícího zpět do Londýna.

Vždy v souvislostech

Přepadení, jakkoli nepříjemné, ale nezměnilo nic na mém názoru, že novináři by měli vždy dávat věci do souvislostí.

Jestli to, co se mi přihodilo v Riu, bude mít nějaké následky, neměly by se projevovat v mé práci, ale spíš v každodenních maličkostech.

Brazílie je nádherná země plná života, ve které se musíte uvolnit, pokud si ji chcete doopravdy užít

Napříště se už po večerech nebudu moc promenádovat venku. Častěji teď taky jezdím taxíkem než vlastním autem.

A hlavně s nedůvěrou hledím na každého, kdo se ke mně přiblíží na ulici. Přistihuju se, že se jim dívám na ruce, jestli v nich nedrží zbraň. To všechno je smutné.

Brazílie je nádherná země plná života, ve které se musíte uvolnit, pokud si ji chcete doopravdy užít.

Já jsem teď ale opatrnější a bojím se, že se poddávám strachu lidí z lepších vrstev, který jsem sám kdysi kritizoval.

Myslím ale, že to je cena, kterou platí ten, kdo byl někdy přepaden.