Anna Machová spolupracovnice BBC v Kanadě

Obrazy jsou v Kanadě známy od roku 1962

Skoro padesát let od této výstavy bylo poznamenáno zápasem o oficiální přijetí umění takzvaných lesních Indiánů, u jehož kolébky Morrisseau stál, zápasem, za kterým udělá tečku na jaře příštího roku retrospektiva jeho díla v Národní galerii v kanadském hlavním městě Ottawě.

Moje kamarádka mě jednou požádala, abych jí pomohla pověsit velký obraz. Nečekala jsem, že na to, co uvidím, nikdy nezapomenu. Z kusu asi dva metry dlouhého hnědého balicího papíru se na mně díval stylizovaný medvěd s pronikavýma zlýma žlutýma očima.

V pravém dolním rohu neklamný podpis v odžibvejském slabičném písmu: Norval Morrisseau.

"Jé, kdes to sehnala," ptám se.

"Víš, nedávno, jsme si koupili Morrisseauův obraz, a když jsme se chlubili mému tchánovi, zasmál se a vytáhl ze skříně několik rolí balicího papíru. Na jedné z nich byl tenhle medvěd. Když byl lékařem v Red Lake, Morrisseau mu za lékařské služby platil svou tvorbou."

To byly malířské začátky umělce, který se svými následovníky doslova překreslil uměleckou mapu Kanady posledního půlstoletí. Když v roce 1984, tedy za 22 let po první Morrisseauově výstavě, uspořádala Ontarijská provinční galerie velký přehled tvorby takzvaných lesních Indiánů, tedy Odžibvejů, Kríů a Ottawů, měli kurátoři z čeho vybírat, protože v tomto typu domorodého umění nastala doslova exploze.

Domorodá piktografie

O co vlastně šlo? Morrisseau vypracoval nový malířský styl založený na domorodé piktografii, styl charakterizovaný intenzivní barevností, výraznými tvarovými liniemi, rentgenovým viděním, to je schematickým znázorněním vnitřku zpodobňovaných živočichů, a propojenými čarami, jež symbolizují vztahy mezi spirituálními silami.

U Morriseaua se střídá mýtus a realita

Výsledkem jsou obrazy, které připomínají okna katedrál prosvícená sluncem. Morrisseau nejenže tento styl doslova vynalezl, ale také prosadil mezi příslušníky svého kmene zpodobňování indiánských legend, jež až do jeho doby podléhalo kmenovým tabu.

Morrisseau však dokázal překážky překonat. Od svého dědečka Mosese Nanakonagase znal dobře tradice a mytologii svých předků a schválení svého počínání docílil prostě pomocí věšteckého snu.

Svému vlastnímu vidění světa Morrisseauův styl přizpůsobila řada jeho žáků a následovníků, mezi nimiž vynikli například Carl Ray, Saul Williams, Blake Debassige a Daphne Odjigová.

Mezi Odžibveji - a Indiány všeobecně - nebylo zvykem sebeúčelné malování.

Umění - výraz praktické potřeby

Jejich umění vycházelo z praktických potřeb a umělec vytvářel užitkové předměty, které měly silnou estetickou působivost.

Obrazy budou vystaveny v kanadské Národní galerii

Evropské pojetí umění jim bylo cizí a teprve rozpad tradičního způsobu života je dovedl ke kompromisu. Umění školy lesních Indiánů zpracovává pochopitelně náměty, které jsou důležité pro domorodce - soužití s přírodou a s lidským kolektivem, místo člověka v koloběhu života, legendy, pověsti, vlivy kolonizace a křesťanství.

Až do příchodu Evropanů pro domorodce neexistoval rozdíl mezi spirituálním a reálným světem, spirituálno bylo vždycky integrální součástí reálného světa.

Pochopitelně, že modernímu pozorovateli nemůže uniknout fakt, že se o tento stav vzájemné propojenosti pokoušejí nejen tisíce umělců všech ras a vyznání, ale také miliony lidí, kteří shledávají, že jim něco chybí v prázdné honbě za materiálními věcmi.

Snad právě proto veřejnost okamžitě pochopila hloubku nové umělecké školy. Veřejným institucím to však trvalo trochu déle. Domorodci a Národní galerie? Hm. Spíš tak antropologické muzeum. Realita nakonec zvítězila a příští rok se konečně dočkáme retrospektivy díla Norvala Morrisseaua v prostředí určeném pro špičky kanadského umění.

V době, kdy bylo umění lesních Indiánů ještě v plenkách, mělo hodně kritiků za to, že jde o poslední květ umírající kultury. Umělci sami to však viděli jako znovuzrození - a v tomto ohledu měli stoprocentní pravdu.

Před třiceti lety se dali výtvarníci domorodého původu spočítat na prstech. Nyní je jich tolik, že se ani spočítat nedají. Před třiceti lety nikoho nenapadlo, že by jednou mohla na Benátském bienále reprezentovat Kanadu domorodá umělkyně. A letos se tak stalo.