Monika Whitlocková zpravodajka BBC v Uzbekistánu

O událostech v Andižanu se toho příliš neví

Mezinárodní společenství i ochránci lidských práv různě důraznými hlasy žádají po Taškentu vysvětlení a nezávislé vyšetřování za účasti mezinárodních pozorovatelů.

Uzbeci stáli tiše, ve svých nejlepších šatech. Muži vpravo, pečlivě učesaní a s vyleštěnýma botama. Málokdo ztratil slovo, dokonce ani nekouřili. Představovali podél ulice dvě vyrovnané fronty.

Pak se objevily lavice, přinesené pro nejstarší sousedy, a ženy. Zástupy a zástupy žen v muslimských šátcích. Byly tu děti ve svátečním.

Všichni přišli, aby ukázali, že už takhle dál nesnesou. Chtěli spravedlnost pro své příbuzné, třiadvacet mladých mužů, kteří byli obviněni z toho, že náleží k radikální muslimské skupině, která se chystaá svrhnout vládu.

"Synovi patří kavárna," řekla jedna z matek. "Jednoho dne odešel do práce a už se nevrátil. Byl to hodný chlapec a dobrý muslim. Nechápu, proč ho vůbec zavřeli."

'Musíme mluvit'

A scházeli se tu každý den, znovu a znovu. Stáli v dešti i sněhu, pak přišlo jaro a stáli na žhavém slunci. Přidávali se k nim další vážení obyvatelé Andižanu a už nejen kvůli těm zadrženým mužům, ale kvůli všem těm rokům, kdy nesli svoje trápení.

Vojáci začali střílet do lidí

Lidé, jejichž podniky zkrachovaly kvůli přemrštěné dani, lidé, kteří se mnohdy ani pořádně nenají a hlavně lidé, jejichž děti byly zatčeny za spiknutí proti režimu, který žádnou opozici nestrpí.

"Odvedli syny do vězení a na hlavu mu přivazovali igelitovou tašku, dokud se nepřiznal," řekla mi další žena.

Jeden muž středního věku, Bahram, měl mezi zadrženými dva syny a sám si odseděl pět let. Pozval nás k sobě. "Mlátili nás v jendom kuse," vzpomíná, "oholili mi hlavu žiletkou, až mi tekla krev. Pověsili mě za ruce a polévali ledovou vodou.

Pak nás taky přinutili strkat ruce do špinavých záchodů a nedovolili nám se opláchnout. Říkám vám to, co jsem ještě nikomu nevyprávěl, ani dětem jsem to nikdy nepovídal. Říkám vám to ale proto, že nastal čas. Musíme mluvit, musíme to světu říct.

A demonstrace se v klidu rozrůstaly. Kluci nosili čaj a minerálku, ženy rozdávaly doma napečené koláče. Společně vařili rýži i maso. A každý den, když se soud zavřel, se pokojně rozešli.

Dokonce po sobě i zametli. Devadesátý den se k zástupu přidaly tři tisíce lidí. "Jsme tu, protože chceme vést normální život," říkal jeden z nich. Bylo to úžasné. Ukazuje se, že jsou obyvatelé Andižanu silnější než stát?

'Svobodu!'

Jednadevadesátý den dorazily bezpečnostní jednotky a té samé noci - pravděpodobně šlo o muže účastnící se i demonstrace - ukradla skupinka lidí zbraně, postřílela stráž a vězně propustila.

Karimov sice do Andižanu přicestoval, ale to bylo vše

Pak přijeli na hlavní náměstí a obsadili radnici. Přidaly se k nim stovky a tisíce a všichni skandovali: "Svobodu, svobodu!"

To přilákalo tisíce dalších, lidé slézali z kol, aby si vyslechli projevy. Byli tu prodavači z bazaru. I děti.

Zdálo se, že ten očekávaný den je tady. Koneckonců co zmůže taškentská vláda proti takovému shromáždění? Prezident Karimov do Andižanu přiletěl v časných ranních hodinách.

Nepřišel ale na náměstí, zůstal v Andižanu jako neviditelný. Pak následovala zkouška. Jeden z vojáků zastřelil mladíka. To mělo dav odradit, ale oni neutekli pryč, běželi vstříc vojákům. A tak bylo po všem. Teprve později všechno líčili ti, kteří přežili.

Viděli, jak vojáci pálí přímo na náměstí a hlavně kulometů se otáčely tam a zpátky. Trvalo to tři hodiny. Někteří lidé zůstali na místě a modlili se. Většina se jich utíkala schovat a vojáci je pronásledovali v úzkých uličkách starého města a taky je dohnali.

Už se nebojí

Jedna rodina vyprávěla, že jejich syna, který šel pro chleba a o žádné demonstraci ani netušil, trefila kulka do hlavy.

Druhý den obyvatelé smývali z chodníku krev ještě kilometr od náměstí. Někteří lidé z města utekli a v noci pochodovali ke kyrgyzské hranici. Prý po nich vojáci stříleli, když se snažili přeplavat řeku. "Byl jsem na náměstí s mámou," plakal jeden uzbecký kluk. Chtěl jsem spravedlnost." Je mu patnáct.

Vláda by řekla, že tyhle historky jsou vymyšlená snůška lží. Podle nich se islámští fundamentalisté pokusili svrhnout vládu a armáda zahájila palbu teprve několik hodin poté, kdy neúspěšně skončilo vyjednávání. Také tvrdí, že v Andižanu žádná demonstrace ani nebyla.

Změna režimu nepřichází v momentě, kdy se skupina radikálů chopí moci, to už je jen změna na špičce ledovce.

Ta hlavní změna se odehraje ve chvíli, kdy se stávajícímu zřízení postaví obyčejný člověk. Když se prostě sejde cukrář, s učitelem a prodavačem a řeknou, že už se nebojí.