Taťána Hoffmanová redaktorka BBC

Nové muzeum připomíná šest miliónů obětí holocaustu

Ačkoliv skoro každý víkend chodím na procházku kolem velkého komplexu, který je obklopen krásným lesem se stolky na piknik, dovnitř jsem už léta nevkročila.

V jeho předcházející podobě, kdy byl památník holocaustu menší, staromódnější, intimnější a jednodušší, jsem ho navštívila několikrát.

Ne z vlastní iniciativy, ale protože každý návštěvník ze zahraničí považoval za svou morální povinnost uctít památku šesti miliónů obětí holocaustu.

Půl století starý Jad Vašem neměl žádné moderní muzeální atrakce, jako videové prezentace, animovanou historii, alternativní umění, avantgardní architekturu. Jenom věčný plamen, fotografie a jména miliónů obětí.

Každý návštěvník zde musel hledat svou vlastní vzpomínku, odpovídat na vlastní otázky, hledat odpovědi na nevysvětlitelnou hrůzu.

A měla jsem další důvod, proč jsem z vlastní iniciativy nechodila do Jad Vašemu.
Moje matka přežila Osvětim a já jsem takzvaná druhá generace obětí holocaustu.

Výchova po holocaustu

Ale nepatřím ke generaci, která celé dětství prožila ve stínu koncentračních táborů a systematické likvidace Židů.

U nás doma se o Osvětimi nemluvilo. Na rozdíl od mnoha rodičů, kteří se nikdy nezbavili hrozných vzpomínek a vychovali své děti v traumatu a v neustále přítomnosti hrůz, které prožili, moje matka si své hrozné vzpomínky nechala pro sebe.

Jad Vašem je často první zastávkou zahraničních hodnostářů v Izraeli

A tím mi snad dala možnost vyrůst jako normální dítě. Také můj otec se skoro nikdy nezmínil o svých rodičích, kteří byli zastřeleni hned v prvních dnech války jenom proto, že byli Židé.

Ale navzdory naprosté asimilaci v Československu se moji rodiče rozhodli po okupaci v roce 1968 emigrovat do Izraele.

Židovský stát se jim zdál tehdy jediným místem, kde případná další diskriminace a pronásledování Židů v jakékoliv formě nebyla možná.

Izrael byl pro ně, stejně jako pro milióny dalších, odpovědí na holocaust. Ale ani v Izraeli nepovažovali moji rodiče za nutné si neustále připomínat holocaust návštěvami v Yad Vashemu, jako to dělají mnozí z těch, co přežili.

Udržování povědomí o šoa

Teprve když zestárli, začali vypravovat o minulosti. Začali mít potřebu předat dalším generacím své vzpomínky, začali si být vědomi toho, že za pár let už nebude naživu žádný svědek.

Bylo to důležité zejména pro moje děti, pro které není Holocaust minulost, ale historie.

A pro tuto generaci a pro ty další, které přijdou, je Jad Vašem důležitý. Památník, který připomíná, čeho je lidstvo schopné, a který svou existencí neustále varuje.

Tak je možné, že se nakonec smířím s jeho novou podobou a vejdu dovnitř.

Ptala jsme se své matky, zda chce jít se mnou, ale ona odmítla.

Nedívala se ani na pietní akty u příležitosti šedesátého výročí osvobození Osvětimi. "Já nemám zapotřebí sledovat přehlídky politiků ani muzea," řekla mi. "Já jsem tam byla."