Pavel Vondra zpravodaj BBC

Zlepší se vztahy USA a Evropy ve druhém Bushově období?

Evropa vede s Amerikou spory o Iráku, o roli Organizace spojených národů, o globálním oteplování či o mezinárodním soudu.

Hádají se spolu o obchodních záležitostech a nemohou se dokonce shodnout ani na tom, jak nejlépe bojovat proti globálnímu terorismu.

Evropané se na Ameriku zjevně zlobí, ve Washingtonu, to však jde ještě dál.

Mnozí konzervativci v okolí Bushovy administrativy otevřeně zpochybňují tradiční vazby na Evropu a také podporu Spojených států integračnímu procesu uvnitř Evropské unie.

Už mají dost toho, co vnímají jako nedostatek loajality ze strany EU.

Důvody znepokojení

John Hulsman, zahraničně politický odborník konzervativně zaměřeného analytického střediska Heritage Foundation ve Washingtonu vysvětluje, co jim tak vadí:

"Hluboko v nitru amerického konzervativního myšlení se nachází nepříjemná realita. Pokud by se Evropa skutečně sjednotila, bude to z pohledu amerických zájmů lepší, nebo ne?"

Zaprvé jsou to otázky obchodu, kde se Evropa opravdu chová jako superstát, a pak - a tady je to ještě důležitější - je to Irák John Hulsman

"Dám vám dva příklady, kde podle mě převládá zamítavý postoj: zaprvé jsou to otázky obchodu, kde se Evropa opravdu chová jako superstát, a pak - a tady je to ještě důležitější - je to Irák."

Kdyby v Evropské unii opravdu existovala společná zahraniční a bezpečnostní politika, kdyby každý ze států EU mohl vetovat aktivity ostatních členů, mohla by například Belgie zabránit účasti britských jednotek na operaci v Iráku.

"To znamená, že pokud by se na tom Evropa nedokázala shodnout, neměli bychom naprosto žádné spojence, s nimiž bychom mohli na operaci spolupracovat. A to rozhodně není v našem zájmu," tvrdí John Hulsman.

"Právě na případě Iráku si američtí konzervativci uvědomili, co je na evropské integraci tak znepokojuje. Do té doby pouze cítili znepokojení, ale nebyli schopni určit jeho přesné důvody."

John Hulsman patří v americké metropoli mezi představitele silné školy konzervativních realistů, jak se sami označují. Mnoho lidí z tohoto okruhu se přímo podílí na práci nynější vlády George Bushe.

Neopomenout vlastní zájmy

Stephen Biegun pracoval v Bushově Národní bezpečnostní radě jako její výkonný tajemník a nadále má blízko k nejužšímu kruhu úřadující administrativy.

Amerika měla podle jeho slov z evropské integrace vždy rozporuplné pocity, ale tvrdit, že se kyvadlo vychyluje rovnou k otevřenému nepřátelství, jak je také někdy slyšet, je prý přehnané.

Nestojíme o to, aby mezi Spojené státy a Evropu bylo zaseto sémě institucionálního rozdělení Stephen Biegun

"Poslední dobou jsem to slyšel mnohokrát. Myslím ale, že to je naprosto chybné hodnocení toho, kde se teď Spojené státy nacházejí. Nechci tím říct, že takový postřeh není důležitý, protože ať už je správný, nebo ne, představuje to pro nás problém a je třeba se k tomu nějak postavit," říká Stephen Biegun.

"Podporujeme evropskou integraci víc než mnozí Evropané. Najdou se ale některé aspekty integračního procesu, které nás znepokojují," dodává Stephen Biegun a upřesňuje:

"To, že evropský projekt podporujeme, přece neznamená, že při tom zapomeneme na vlastní zájmy. Především, co se otázek bezpečnosti týče, nechceme, aby Evropská unie představovala protiváhu. Nestojíme o to, aby mezi Spojené státy a Evropu bylo zaseto sémě institucionálního rozdělení."

Podle Stephena Bieguna je nutné při náznacích podobného rozdělení, ať už jde o evropskou bezpečnostní a obrannou politiku či hospodářskou politiku, dát najevo své znepokojení.

Jaká má Evropa být?

Stephen Biegun tedy tvrzení o rostoucím nepřátelství mezi starými spojenci odmítá. Připouští ale, že některé důležité části evropského sjednocovacího procesu vyvolávají v Americe obavy.

Pokud by se z evropské bezpečnostní a obranné politiky měla stát protiváha amerických zájmů, bude prý Bílý dům protestovat.

A právě v tom je kámen úrazu. Neboť to byly právě obranné záležitosti, které partnery na obou stranách Atlantiku dlouhou dobu spojovaly tváří v tvář sovětské hrozbě.

Silnější, která by měla globální roli, nebo slabší, která by si nemohla 'stavět hlavu' a 'odmlouvat'?

Jakou Evropu by si tedy Amerika přála? Silnější, která by měla globální roli, nebo slabší, která by si nemohla "stavět hlavu" a "odmlouvat"?

Mohou neshody ohledně bezpečnostních otázek ohrozit důležité obchodní vazby mezi oběma kontinenty, anebo časem prověřená odolnost transatlantického partnerství jakémukoli trvalému odcizení zabrání?

Administrativa George Bushe byla od samého začátku kritizována za to, že se na Evropu snaží uplatňovat taktiku "rozděl a panuj".

John Hulsman z Heritage Foundation to nijak nezastírá:

"Já jsem stoupenec této taktiky. Evropa se tak posuzuje případ od případu a snažíme se v ní získat tolik spojenců, kolik jen bude možné. Já Evropu nerozděluji, ona už je sama rozdělená."

"A mně tyto rozdíly jako člověka, který věří v atlantické spojenectví a který je přesvědčen o potřebnosti spojenců, vedou k tomu, abych řekl: 'Podívejte, žádná jednota tady stejně není, tak proč z této otázky zbytečně dělat situaci buď všechno, nebo nic?'"

"Jedině tak se někam dostaneme. Kdyby se totiž zmiňovaná situace měla stát běžnou praxí, myslím, že existují obavy, aby nezvítězilo právě ono 'nic'."

Napětí mezi spojenci

Napětí v transatlantických vztazích začalo nabírat na síle ještě mnohem dřív, než se v Bílém domě usadil George Bush.

Byl si jej vědom i Charles Kupchan, který zodpovídal za evropské záležitosti v administrativě Billa Clintona.

Transatlantické napětí je zřejmě spojeno s koncem studené války

"Do určité míry jde o vedlejší produkt konce studené války, kdy Evropa už nepotřebuje Spojené státy k zajištění své bezpečnosti, a z toho důvodu si mnohem častěji stojí za svým," říká Charles Kupchan.

Jistá úroveň napětí mezi Evropou a Spojenými státy byla podle Charlese Kupchana nevyhnutelná. A toto napětí pochopitelně nutí Spojené státy, aby si kladly otázku, zda si skutečně přejí silnější Evropu.

"Řekl bych, že k tomu přispělo i několik dalších faktorů. Jedním z nich byla roztržka ohledně války v Iráku, která přiměla Američany více zapřemýšlet o důsledcích kolektivního rozhodování Evropanů v obranných záležitostech," míní Kupchan a pokračuje:

"Řekli si prostě: 'Co když Evropané opravdu budou mít společnou obranu a my příště, až dojde k něčemu podobnému jako v Iráku, nebudeme moci na svou stranu získat Británii, Polsko, Itálii a Španělsko jako teď?'"

Eurogaullismus

Dalším určujícím faktorem je podle spolupracovníka Billa Clintona nástup toho, čemu by se dalo říkat eurogaullismus.

"Evropa v posledních padesáti či šedesáti letech byla ve své orientaci v zásadě euro-atlantická. Pochopitelně to pořád byla Evropa, ale Evropa s Amerikou."

"A nyní vůbec poprvé můžete slyšet, a to nejen ve Francii, ale také v mnoha dalších evropských zemích, 'Evropa - ano, a možná i proti Americe'. A to myslím znervózňuje mnoho lidí, kteří formují americkou politiku," uzavírá Charles Kupchan.

Stará rivalita?

Spojeným státům se tedy představa silnější Evropy nelíbí proto, že by jim mohla bránit ve vybírání partnerů. A Evropa zase koketuje s eurogaullismem.

Vypadá to, jako by se znovu vynořila stará rivalita, kterou studená válka nadlouho potlačila.

Bush přišel do úřadu s postojem, že spojenci jsou sice dobrá věc, ale nikoli nezbytná Philip Gordon

Philip Gordon, ředitel Střediska pro studium Spojených států a Evropy při liberálně orientovaném washingtonském Brookingsově institutu, patří mezi ty, jež takový vývoj znepokojuje:

"Evropa je dnes méně centralizovaná než dříve. A když se po 11. září ukázalo, že se Američané, nebo přinejmenším jejich administrativa, chtějí vydat určitým směrem, a většina Evropy je nehodlá následovat, spousta Američanů si řekla: 'Dobrá, tak víte co? My už vás vlastně nijak zvlášť nepotřebujeme. Bylo by fajn, kdybyste do toho šli s námi, ale když ne, tak nám prostě ustupte z cesty, děkujeme.'"

Podle Gordona ale nyní Američanům došlo, že možná trochu "přestřelili".

"Bush přišel do úřadu s postojem, že spojenci jsou sice dobrá věc, ale nikoli nezbytná, protože my jsme sami velmi silní. A že naopak nejlepším způsobem, jak si je získat na svou stranu je být rozhodným vůdcem a čekat, až se Evropa přidá," říká Philip Gordon a dodává:

"Jenže teď si podle mě i ti, kteří takové názory zastávali, pomalu uvědomují, že to není tak jednoduché."

'Koalice ochotných'

Ať už si prezident Bush uvědomil, že přestřelil, nebo ne, jeho přístup k Severoatlantické alianci se alespoň navenek nijak nemění.

Spolupracovat by Evropa a Amerika měly příkladně v boji proti AIDS

Zdá se, že tuto instituci, která vždy fungovala jako srdce transatlantického partnerství, nadále považuje za jakousi sadu nářadí vhodnou k sestavování tzv. koalic ochotných.

Spolupracovník Bushova předchůdce Billa Clintona Charles Kupchan není sám, kdo si myslí, že NATO už nemůže fungovat jako dřív:

"NATO jako hlavní institucionální spojnice nestačí, protože většina záležitostí, které Amerika a Evropa budou muset v budoucnu řešit společně, už se netýká užití síly. Jde o sdílení zpravodajských informací, spolupráci, boj proti AIDS, podporu demokracie na Blízkém východě."

"A také si myslím, že se Evropa blíží k bodu, kde by ze strany Spojených států bylo rozumné oslovovat ji jako kolektivní entitu, nikoli jen jako sdružení suverénních států."

Ani slabá, ani silná

Charles Kupchan si myslí, že to znamená americko-evropský formát zaměřený do budoucnosti - nic, co by NATO zcela nahrazovalo, ale spíše cosi, co by sloužilo jako zastřešující organizace pro celé spektrum různých typů spolupráce.

To by ale pravděpodobně vyžadovalo změnu i na evropské straně, protože vzájemné vztahy se momentálně zdají být velice chaotické a nevypočitatelné částečně i kvůli systému rotujícího předsednictví v EU, kdy americká strana nikdy přesně neví, kdo bude onen partner na druhé straně stolu.

"Evropa má před sebou obrovskou kupu práce. A Spojené státy, dokonce i když budou ještě více tvrdé a unilateralistické, budou Evropě, která má po ruce využitelná aktiva, naslouchat," odpovídá Charles Kupchan.

"Část problému, kterému dnes čelíme, je to, že Evropa uvízla kdesi v zemi nikoho. Je příliš silná, než aby ji Amerika mohla komandovat, ale není zatím dost silná na to, aby ji Spojené státy mohly brát jako vážného partnera."

NATO a EU

Ulrike Guérotová, která se transatlantickými vztahy zabývá v berlínské organizaci Německý Marshallův fond Spojených států, se s uvedeným stanoviskem ztotožňuje.

NATO už není funkční a Evropská unie ještě není funkční a my se nacházíme přímo uprostřed této situace Ulrike Guérotová

Situaci je podle ní třeba řešit ustavením partnerství na nové bázi:

"NATO už není funkční a Evropská unie ještě není funkční a my se nacházíme přímo uprostřed této situace. Já proto prosazuji myšlenku, aby mezi Evropskou unií a Spojenými státy byla uzavřena dohoda."

"NATO je velmi důležité a je funkční, ale má mezivládní charakter a týká se jen obranných záležitostí. Problémy, s nimiž se dnes společně musíme potýkat, se týkají různých oblastí politiky, které nemusí nutně mít výhradně vojenský ráz."

"Nejde tady o nahrazení Severoatlantické aliance, cílem je přidat k ní něco, co by obhospodařovalo úplně jinou sadu problémů než NATO," domnívá se Ulrike Guérotová.

Tak se na to tedy dívají v Evropě. Cílem budování společné zahraniční a obranné politiky je vyplnit mezeru vyplývající z neadekvátnosti NATO.

Evropská ústavní smlouva

Náznaky toho jasně probleskují v nové evropské ústavní smlouvě. Dominantní konzervativní hlasy ve Washingtonu však na věc pohlížejí s krajní podezíravostí.

Ústava, která se snaží všechny národní státy smíchat v jakýsi jednolitý koktejl, je z pohledu Američanů nevýhodná Irwin Steltzer

Nechybí mezi nimi přední zastánce neokonzervatismu Irwin Steltzer, ředitel sekce hospodářsko-politických studií stejně profilovaného Hudsonova institutu:

"Ústava, která se snaží všechny národní státy smíchat v jakýsi jednolitý koktejl, je z pohledu Američanů nevýhodná, a to hned z několika důvodů."

"Jedním z nich je to, že máme s některými národními státy velmi dobré vztahy - především s Británií, ale také s bývalými komunistickými zeměmi, které si pamatují, jaké to bylo žít pod takovými strašnými režimy, a jsou Americe vděčné za to, že je osvobodila."

"Vděčnost ovšem není něco, v čem by vynikali například Francouzi. Ti zapomínají, že by dnes mluvili německy, nebýt Ameriky."

"Když se podíváte, co ústava navrhuje, najdete tam například zmínku o společné evropské obraně, na níž se už pracuje."

Pokud by Británie, Polsko a další země sloučily své obranné složky do jediné organizace, která je v zásadě nepřátelská vůči americké vizi světa, bylo by to pro Ameriku podle Irwina Steltzera velmi nepříjemné.

USA a Británie

Je opravdu ironické, že američtí neokonzervativci spojují síly s britskými euroskeptiky, aby zabránili prosazení společné evropské ústavy, zatímco jinak alespoň navenek podporují britského premiéra Tonyho Blaira, který přitom vyzývá k jejímu schválení.

Británie je považována za klíčového spojence jak multilateralisty wilsonovského proudu, tak realisty, kteří věří na koalice ochotných Hulsman

Neokonzervativní kruhy ale nejsou těmi jedinými, které ve Washingtonu brojí proti evropské ústavní smlouvě.

Podobně odmítavě se k ní stavějí i tradiční konzervativci, jako je John Hulsman z Heritage Foundation:

"Pokud by Británie měla přistoupit k evropské ústavní smlouvě, která by slibovala byť jen vzdálenou šanci na vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky, proč by to probůh mělo být z americké perspektivy lepší, než ad hoc partnerství, na jehož základě Britové a Američané velice účinně spolupracují už 60 let?"

"Pokud se nám nové struktury začnou plést do cesty - a na to jsme my Američané velice hákliví - budeme pochopitelně velice otevřeně dávat najevo, co si myslíme, protože Británie je považována za klíčového spojence jak multilateralisty wilsonovského proudu, tedy demokraty kolem Kerryho, tak realisty, kteří věří na koalice ochotných," říká tradiční konzervativec John Hulsman.

"Ať tak, nebo tak, skončíte velice rychle u Británie," míní a dodává:

"A pokud by například Belgie měla právo veta, je nám jasné, že by to skončilo naprosto katastrofálně, protože neokonzervativní unilateralisté v Bushově administrativě by v takovém případě mohli jednoduše říct, že když nemáme žádné spojence, půjdeme vlastní cestou."

Pozor na belgické veto, ačkoli ve skutečnosti daleko častěji v Bruselu vetují Britové.

Neshody a matoucí signály ale nejsou evropským specifikem, z Washingtonu přicházejí také.

'Chybné čtení' euroústavy

Konzervativci ze školy Johna Hulsmana nevěří těm, jež označují za neokonzervativní unilateralisty, i když oba proudy pociťují stejnou nedůvěru k myšlence společné evropské obrany.

Philip Gordon, který pracoval v Bílém domě za dob vlády Billa Clintona, říká, že smíšené signály přicházející z Ameriky nejsou ničím novým:

Myslím, že tento strach z evropské ústavy je opravdu přehnaný Philip Gordon

"V americkém přístupu vždycky bylo trochu rozporu, který spočíval v tom, že se Evropanům na jednu stranu říkalo, ať více dbají na bezpečnost, přispívají větší měrou a rozšiřují své ozbrojené síly, ale když tak učinili, zavládla jakási mírná nervozita, že se možná odchylují od Spojených států a že jim v tom nebudeme moci zabránit."

"Myslím, že se teď ve Spojených státech na toto téma rodí skutečná debata," domnívá se Gordon.

"Bushova administrativa a spolu s ní i velká část americké veřejnosti se obávají, že evropský obranný pilíř bude antiamerický, že bude představovat hrozbu pro americkou moc, že jej nebudeme schopni kontrolovat."

"Já si ale myslím, že tento strach z evropské ústavy je opravdu přehnaný a zajímalo by mě, jestli lidé, kteří tyto obavy sdílejí, ústavu vůbec četli," ptá se pracovník Bílého domu za vlády Billa Clintona a pokračuje:

"A představa, že tento text vytváří jakýsi sjednocený, plně integrovaný, mocný vojenský blok, který bude dělat, co se mu zlíbí, je jednoduše chybné čtení toho, co v ústavě opravdu stojí."

Stejný text, různé závěry

Irwin Steltzer a Philip Gordon tvrdí, že oba přečetli všech tři sta stran evropské ústavy. Vyvozují z ní ale rozdílné závěry, co se jejího dopadu na americké zájmy týče.

Spatřuje bývalý člen Bushovy vlády Stephen Biegun v ústavní smlouvě rovněž hrozbu?

Radil bych svým kolegům - a sám jsem z tohoto principu během svého působení ve vládě vycházel - aby nechali Evropě prostor k seberealizaci Stephen Biegun

"Radil bych svým kolegům - a sám jsem z tohoto principu během svého působení ve vládě vycházel - aby nechali Evropě prostor k seberealizaci."

"Měli bychom je v tom podporovat a zároveň jim dát najevo, kde jsou mantinely, za nimiž leží naše vlastní zájmy."

"Kdybychom se ale rozhodli jednoduše se položit na koleje, po kterých jede vlak evropského projektu, myslím, že vím, jak by to dopadlo, protože jestliže existuje jedna jediná věc, na níž se Evropa vždycky shodne, je to odpor ke Spojeným státům," domnívá se Stephen Biegun.

"Kdybychom tedy chtěli, aby to celé skončilo tím nejhorším možným způsobem, stačilo by vyložit náš odmítavý postoj k celému tomu evropskému úsilí. Ale my to neuděláme, neměli bychom to dělat."

Jednota Evropy navzdory USA?

Nebijme Evropany, nebo se nám příliš sjednotí! To je pochopitelně trochu zjednodušující extrakt výše řečeného, i když ony zmiňované mantinely zní poněkud zlověstně.

Diplomatičtější přístup Washingtonu by ale mezi prvními nepochybně uvítal britský premiér Tony Blair, jehož věčné balancování mezi věrným spojenectvím s Amerikou a zároveň snahou zachovat si důležitou roli v samotném srdci Evropské unie, musí nesmírně unavovat.

Myslím, že v otázce evropské obrany dospěl Tony Blair ke správnému závěru, že pokud se nedohodne s Francií a Německem, riskuje Stephen Wall

Až do loňského léta mu v tom pomáhal Sir Stephen Wall, přední premiérův poradce pro Evropu:

"Jsou určité oblasti, kde si Británie nepočínala tak, jak Spojené státy chtěly. Myslím, že v otázce evropské obrany dospěl Tony Blair ke správnému závěru, že pokud se nedohodne s Francií a Německem, riskuje, že se z nich stane jakýsi pól přitažlivosti pro ostatní členy Evropské unie, který by nebyl bez významu a časem by se dokonce mohl oddělit od NATO."

"A tak bylo správné dosáhnout kompromisu, který zachoval prvenství NATO, ale zároveň umožnil evropské obraně, aby se rozvíjela," myslí si Stephen Wall a dodává:

"Američané tím ovšem nebyli moc nadšení a Blair musel využít svých velkých přesvědčovacích schopností, aby Bushe uchlácholil."

"Nakonec se mu to podařilo a řekl bych, že pro Británii z toho plyne poučení ohledně toho, jak dalece je tzv. most dvoustranným procesem."

Myslíte si ale, že by Británie samotná byla silnější, kdyby se snažila o něco víc najít na evropské straně společné stanovisko?

"Ano, myslím, protože součástí toho je podle mě větší úsilí při hledání společného stanoviska s našimi partnery předtím, než s vlastním postojem seznámíme Spojené státy," odpovídá Wall.

"V tom by pro nás byl trochu rozdíl oproti tomu, na co jsme zvyklí a sem tam by nás to mohlo přimět i k víceméně otevřenému nesouhlasu se Spojenými státy."

Německo jako lepidlo

Ulrike Guérotová z Německého Marshallova fondu ovšem upozorňuje, že Británie je kvůli svým pečlivě opatrovaným "zvláštním vztahům" s Washingtonem při taktizování na evropské úrovni poněkud znevýhodněna:

Blairovým problémem je, že jeho americký pilíř je možná silnější než ten evropský Ulrike Guérotová

"Blairovým problémem je, že jeho americký pilíř je možná silnější než ten evropský. A dokud neupraví své vztahy s kontinentální Evropou, bude jeho schopnost působit jako prostředník mezi Washingtonem a Evropou omezena."

"Řekla bych, že Německo je v tomto směru důležitější. Tradičně totiž hraje roli onoho lepidla mezi eurogaullistickou zemí typu Francie a více proamerickou zemí, jako je Británie."

A není to tedy právě to, že se Německo v případě Iráku od této role odchýlilo, co způsobilo takové trauma?

"Jistě, to byla ta vůbec nejzásadnější změna v německé zahraniční politice - to, že jsme se ve velice důležité bezpečnostní otázce ocitli na jedné straně s Francií, místo abychom stáli po boku našemu americkému partnerovi," míní Ulrike Guérotová.

"Dnešní německá diskuse je ale mnohem střízlivější než před rokem, a tak by možná návrat Německa do oné role prostředníka mezi eurogaullisty, tedy Francií, a euroatlantisty, jimiž jsou Britové, mohl pomoci."

Zpřetrhané vazby

Německo tedy stejně jako Británie hledá způsob, jak obnovit zpřetrhané vazby transatlantického partnerství. Ovšem, jak na to?

"K rozklížení možná v určitém smyslu došlo v oblasti bezpečnosti, ale když se podíváte na trend od konce studené války, naše ekonomiky jsou si blíž, jsou mnohem hlouběji integrované než kdykoli předtím," říká Daniel Hamilton, profesor mezinárodních studií na Univerzitě Johnse Hopkinse.

A tato hluboká integrace se od konce studené války podle něj stále zrychluje.

"Dnes jsme na hospodářském úspěchu Evropy mnohem závislejší než kdykoli předtím a Evropa je zase více vystavena severoamerickému trhu a jeho úspěchu než v celé předchozí evropské historii."

"A k tomu došlo zejména během posledních čtyř let vlády prezidenta George Bushe."

Boeing a Airbus

Přes tuto vzájemnou závislost se zdá, jako by Evropané a Američané byli posedlí vyhledáváním vzájemných potyček na půdě Světové obchodní organizace.

Spor o nepovolenou podporu firmám Boeing a Airbus se může dotknout desetitisíců pracovních míst.

USA obviňují Evropu, že poskytuje Airbusu nezákonnou státní pomoc

Spojené státy obviňují Evropu, že poskytuje Airbusu nezákonnou státní pomoc na výrobu letadel, zatímco Evropa tvrdí, že Amerika pomáhá Boeingu příliš štědrými kontrakty na dodávky vojenského materiálu.

Spolupředseda Evropsko-americké obchodní rady ve Washingtonu Hugo Paemen se této hádky osobně účastnil od jejího počátku, když působil coby vrchní vyjednavač Evropské unie při Světové obchodní organizaci.

Proč podle něj mezi Evropou a Amerikou v obchodní sféře stále panuje napětí?

"Je to jako na silnici, kde je hodně aut: k nehodě může dojít každou chvíli. Mezi Spojenými státy a Evropou panuje čilý provoz, takže je snadné, aby se něco stalo," připodobňuje Paemen.

"Naštěstí obě strany dosud zastávaly takovou obchodní politiku, která haváriím vesměs předcházela. Dokud se toho budeme držet, mělo by být všechno v pořádku."

Řekněme ale, že Světová obchodní organizace rozhodne, že dotace poskytované Airbusu jsou nezákonné, zatímco podpora Boeingu je v pořádku. Co potom podle vás Evropané udělají?

"Víte, já jsem tu dohodu v roce 1992 sjednával, takže takovou premisu prostě nemohu přijmout," ohrazuje se spolupředseda Evropsko-americké obchodní rady.

"Kdyby ale někdy u tohoto nebo jakéhokoli jiného sporu jedna ze stran prohlásila, že verdikt nerespektuje, nastal by opravdový problém, protože pak by i druhá strana měla důvod nepodřizovat se rozhodnutí v jiném případě, a rázem z toho máte obchodní válku."

Dovozní cla na ocel

Obchodní války mohou být velice ošklivé. A Evropa už prokázala, že dokáže být Americe více než vyrovnaným partnerem.

Nedávno například Evropská unie ke značné nelibosti Washingtonu zvítězila v tvrdém boji o americká cla na dovoz oceli.

Spojené státy dnes obchodují víc s Asií než s Evropou. A Evropa také obchoduje víc s Asií než se Spojenými státy Daniel Hamilton

Věc je ale komplikovanější, jak vysvětluje profesor Daniel Hamilton z Univerzity Johnse Hopkinse:

"Obchod je velmi důležitý, ale obchod není ekonomika. Je jen její součástí. Čteme tedy o obchodních statistikách, obchodních proudech, nerovnováze ve vzájemném obchodu a úplně při tom zapomínáme na investice."

"Ano, Spojené státy dnes obchodují víc s Asií než s Evropou. A Evropa také obchoduje víc s Asií než se Spojenými státy. Ale když do věci zahrneme investice, rázem se ocitneme u výchozího bodu, kterým je to, že transatlantická ekonomika je jádrem ekonomiky globální," připomíná Hamilton.

"Vezměte si příklad Německa, které je celosvětovým exportérem číslo jedna. Vývoz táhne hospodářský růst - to je celá jejich strategie. Ovšem hodnota německých investic ve Spojených státech je pětinásobně větší než německý export do USA."

"Důležitost investic oproti obchodu se dnes nedá podcenit. Je naprosto zdrcující," upozorňuje Daniel Hamilton a uvádí příklad:

"Objem evropských investic v jednom z amerických států, Texasu, je větší než celkový objem amerických investic v Japonsku a Číně dohromady. A není tu žádná tendence upřednostňovat Japonsko a Čínu před Texasem. Trend naopak vyznívá ve prospěch Texasu."

Ideologické rozdíly

Evropané nepopírají vzájemnou výhodnost investování do trhů toho druhého.

Mezi Amerikou a Evropou ovšem existují hluboké, přímo ideologické, rozdíly v otázkách hodnot a sociálních postojů, které mají celosvětový ekonomický dopad.

Ke Kjótskému protokolu se nepřipojily USA

Příkladem může být globální oteplování. Jde tu doslova o miliardy.

Bude podle Stephena Walla, někdejšího poradce britského premiéra, Evropa v této věci s Amerikou bojovat?

"V celé věci klimatických změn podle mého názoru nemáme dostatečné páky. Evropská unie i velká část zbytku světa včetně Ruska má dohodnutou společnou pozici v kjótském protokolu. Američané, kteří jsou největším znečišťovatelem ovzduší na světě, jsou ale zemí, která toho proti tomuto problému dělá vůbec nejméně."

Bývalý poradce Tonyho Blaira doufá, že se na příštím setkání skupiny G8 dočkáme v této věci silné evropské pozice a maximálního možného tlaku na Spojené státy.

"Bylo by myslím z naší strany velice nerozumné nechat tuto věc stranou jako něco, na čem se prostě neshodneme, vzhledem k tomu, jak strašné důsledky by pokračující klimatické změny mohly mít, pokud s tím nic neuděláme."

Ekonomické roztržky

Dokonce i v Londýně panuje zjevné odhodlání přitlačit Washington v této věci ke zdi.

Dnes ale hrozí, že naopak politické hádky mohou vážně narušit naše základní ekonomické vztahy Daniel Hamilton

Je to klasický případ toho, kdy se evropské politické imperativy střetnou s americkými ekonomickými zájmy. A není to zdaleka jediný případ.

Jako bývalý pracovník amerického ministerstva zahraničí si Daniel Hamilton dobře uvědomuje, jak mrazivá politická atmosféra může ovlivnit širší ekonomické klima"

"Moje hlavní obava je ta, že strategické agendě z dob studené války hrozí úplné převrácení."

"Během studené války jsme dělali všechno pro to, abychom naše strategické partnerství ochránili před ekonomickými roztržkami - nechtěli jsme, aby se nám války o levná kuřata pletly do války s úhlavním nepřítelem."

"Dnes ale hrozí, že naopak politické hádky mohou vážně narušit naše základní ekonomické vztahy. Je tu obrovské pokušení hrát s ekonomikou politické hry."

Usínat na vavřínech zdánlivě neotřesitelného ekonomického partnerství může být nebezpečné.

Euro a dolar

Jednou z hrozeb je zmiňované politické napětí. Ovšem ještě závažnější a především méně zvladatelný může být neklid na měnových trzích, kde roste napětí mezi dolarem a eurem.

Mezi největší hrozby patří finanční nestabilita spojená s klesající důvěrou v dolar Charles Kupchan

Podle Charlese Kupchana z washingtonské Rady pro zahraniční vztahy jde o vůbec největší současnou hrozbu pro transatlantické vztahy:

"Dnes dochází k tomu, že důsledky politického a geopolitického napětí ovlivňují naše premisy o ekonomickém partnerství a tím pádem jsou občas slyšet obavy z toho, že se z eura stává další měna globálních rezerv a také z potenciálních problémů, které Spojeným státům mohou nastat, když jim Airbus nebo některé jiné společnosti přeberou část trhu."

"Já jsem osobně toho názoru, že největší hrozbou na horizontu je finanční nestabilita spojená s klesající důvěrou v dolar a že investorskou komunitu zejména v Číně a Japonsku může jednoduše přestat bavit masivně investovat do amerického dluhu a začne místo toho své investice přesouvat do eura," domnívá se Charles Kupchan.

"Pokud k tomu dojde, začne se dolar nebezpečně propadat, americké úrokové míry půjdou nahoru a inflace bude následovat," předpovídá Kupchan a pokračuje:

"A ať už to bude správné nebo ne, Američané z tohoto vývoje budou do značné míry vinit Evropu."

Usilovat o dialog

Evropané si toto nebezpečí podle všeho uvědomují. Bez ohledu na to, jak vítaným se posilování eura na starém kontinentu může zdát, by pokračující devalvace dolaru na světových trzích mohla Evropě přinést vážné komplikace.

Spousta amerických ekonomů se domnívá, že nás čeká další až dvacetiprocentní devalvace dolaru Hugo Paemen

Připouští to i někdejší velvyslanec Evropské unie ve Washingtonu Hugo Paemen:

"Toto je opravdu velký problém. Spousta amerických ekonomů se domnívá, že nás čeká další až dvacetiprocentní devalvace dolaru," upozorňuje Paemen.

"Už dnes jsme víceméně na čtyřiceti procentech. Pokud se k tomu přidá dalších dvacet, bude mít Evropa ještě větší potíže než Spojené státy - totiž vážný politický problém."

"Proto si myslím, že je dnes v našem zájmu usilovat o dialog se Spojenými státy. Pokud se dolar propadne a politická atmosféra nám v tu chvíli znemožní vést vážný dialog, jaký jsme vedli v 80. letech, budeme mít opravdu velké problémy," varuje někdejší velvyslanec Evropské unie ve Washingtonu Hugo Paemen.

Další prudké propadání dolaru by mohlo cenově vytlačit evropský export ze světových trhů a způsobit nežádoucí politické reakce na kontinentě.

Hegemonie měny

To, co dosud bylo víceméně antibushovským postojem, by se mohlo přeměnit v obecně antiamerické nálady.

A podobně vesměs protifrancouzské resentimenty ve Washingtonu by mohly přerůst v otevřený antieuropeismus.

Jeho náznaky jsou cítit už dnes, například ve vyjádřeních Stephena Bieguna, bývalého člena Bushovy administrativy, který dnes zastává vedoucí post v automobilce Ford:

"Aniž bychom vznášeli nějaké vážnější protesty u Evropské měnové unie, téměř nám mávali vlajkou u obličeje s bojovým pokřikem: 'Konec hegemonie amerického dolaru!'"

"Dodnes si na tu frázi jasně vzpomínám. A podívejte se, jak dnes stejní evropští vůdci fňukají a stěžují si na břemeno drahého eura vůči dolaru. Co na to říct? Konečně máte hegemnoii eura, tak si ji užívejte!" vzkazuje Biegun.

Ačkoli ekonomické vazby poutají Evropu a Ameriku čím dál tím víc, o záminky k nejrůznějším roztržkám není nouze.

Transatlantické spojenectví podléhá vývoji jako cokoli jiného, jeho podstatou ale musí zůstat partnerství, nikoli poručnictví

Z evropského pohledu se k americkému unilateralismu ohledně Iráku nyní připojil unilateralismus ohledně dolaru.

To, co devalvuje americkou měnu a zároveň zdražuje tu evropskou je, viděno evropskýma očima, především rostoucí rozpočtový i obchodní schodek Spojených států.

A Ameriku zase znepokojuje představa příliš silné a nezávislé Evropy.

Pokud se ale prezident Bush bude snažit takovému vývoji zabránit, může se mu lehce stát, že jen podpoří tendence, kterým chce předejít.

Transatlantické spojenectví podléhá vývoji jako cokoli jiného, jeho podstatou ale musí zůstat partnerství, nikoli poručnictví.