BBCCzech

Pokud si v češtině můžeme dovolit jazykový most mezi "starostí" a "starostou", ve francouzštině něco takového neexistuje. Francouzské slovo "maire", podobně jako anglické "mayor", má totiž svůj původ v latinském slově "maior", "větší".

Historie montrealských starostů začíná v roce 1833 a je často opravdu příběhem velkých a větších mužů. Jména prvního starosty Jacquesa Vigera i některých jeho nástupců, jako byli Honoré Beaugrand nebo Camillien Houde, jsou tak známá, že přešla i do názvů ulic.

Starosta, o kterém chci mluvit, chtěl být největší. Jean Drapeau změnil město na řece svatého Vavřince jako nikdo před ním. Pokud se vám v souvislosti s Montrealem vybaví hlavně Expo 1967 nebo letní olympijské hry roku 1976, vězte, že v pozadí i popředí všech těchto událostí stál právě Jean Drapeau.

Pro geniálního řečníka, nevelkého muže s drobným knírkem a charakteristickými hranatými brýlemi, byl Montreal městem, kde nic nebylo nemožné.

Obdivovaný i nenáviděný starosta po nástupu na radnici v roce 1954 zbavil město prostituce, v dalším volebním období mu dal v roce 1966 metro a pro výstavu Expo prosadil vytvoření umělého ostrova Notre-Dame vedle existujícího ostrova svaté Heleny na řece svatého Vavřince.

S Drapeauovým jménem je spojeno i několik anekdot. Jen málo chybělo, aby se originál pařížské Eiffelovy věže ocitl v rámci francouzsko-quebeckého sbližování po čas Expa na jednom z ostrovů, rozmontován, přestěhován a znovu smontován.

Na stanovišti Eiffelovky na břehu Seiny se prý měla objevit cedule "Během Expa v Montrealu". Snad jen obava Pařížanů, že by se jim jejich klenot nemusel už vrátit, vedla k zastavení celé obří operace.

Starostova posedlost věžemi našla konečně naplnění na futuristickém olympijském stadionu, díle francouzského architekta Tailliberta, nad nímž se tyčí nejvyšší nakloněná věž na světě.

Stadion připomíná "veliký létající talíř, jenž Montrealané trpně beze slova splácejí," jak říká spisovatelka Monique Proulxová.

A jak dodává, zvláštní "olympijskou daň" splatí až po třiceti letech, v roce 2006. Tehdy navíc stadion, nyní ve vlastnictví provincie, připadne městu. Město jej však příliš nechce, proč asi?

Projdete-li se dnes Montrealem, zjistíte, že město je (podobně jako ona Eiffelovka) stále rozkročeno mezi šedesátými lety starosty Drapeaua a problémy současného světa, jako jsou globalizace, doprava, decentralizace, trvale udržitelný rozvoj a změny územních plánů.

O pomyslných návratech k šedesátým letům svědčí i současná výstava v Kanadském centru architektury nazvaná "Montreal má velké cíle" a věnovaná právě tomuto období.

Megalomanským plánům sice možná definitivně odzvonilo, svědkové zůstávají. Z ostrovů na řece i tak postupně mizejí jednotlivé kdysi slavné pavilony, z výstavníhoí stánku Francie se stalo montrealské kasino a stadion zeje většinu času prázdnotou.

Současní starostové, zdá se, mají jiné starosti. Ten nynější, Gérald Tremblay, je oproti Drapeauovi stejně nenápadný jako jeho příjmení, jedno z nejčastějších v Quebeku.

Má plné ruce práce zejména s převodem pravomocí na městské čtvrti a s hledáním rovnováhy mezi těmito pravomocemi. Pokud však zvítězí v příštích volbách další svérázný kandidát na starostu, Richard Bergeron, bude mít město jasnou prioritu.

Tento "Ken Livingston Montrealu", autor Černé knihy automobilu, chce po vzoru londýnského starosty zavést mýtné ve středu města i daň z benzínu. Pravidelně zve radní do Štrasburku, Lyonu a Grenoblu, aby je přesvědčil, jak elegantní mohou být jeho oblíbené tramvaje.

Při procházkách se občas neovládne a neopomene si do některého z aut kopnout. Pokud bude pan Bergeron bojovat se stejným zaujetím jako svého času Jean Drapeau, bude možná Montreal za pár let místem, kam se vrátí tramvaje, zrušené v roce 1959.