BBCCzech

Někdy má práce přináší pokojné chvíle bilancování - tedy přesněji řečeno mívám chvíle, kdy se sám sebe ptám: "Co tady sakra vůbec dělám?" Tohle byl právě takový moment a probíhal za téměř naprostého ticha.

Krčil jsem se u táboráku v zamlženém lese jen kousek severně od polárního kruhu.

Mí společníci odešli asi před půl hodinou a okolní ticho přerušovalo jen syčení tuku, protože jsem se pokoušel péct na klacku buřta. Pár metrů od ohně už vládlo úplné ticho a vlhký mráz z něj prostupoval pěti vrstvami mého oblečení.

Ten den přitom začal docela společensky. S dvacítkou mužů jsme se krátce po úsvitu sešli u stodoly na jedné lesní mýtině.

Na stěnu se připíchla mapa okolních hvozdů a každý z lovců dostal přidělený svůj rajón. Za vraty visela od předešlého dne dvě těla losů a kapala z nich krev na betonovou podlahu.

Já měl doprovázet lovce "Sula" a jeho psa - obrovitou stříbrnou fenu zvící vlka, která je cvičená štěkat, když najde losa.

Byl s námi i můj technik Pramod, který je vegetarián, pročež ho lovci překřtili na Janise, což finsky znamená "zajíc". Jeho dietní záliba všechny místní, se kterými se setkal, vždy spolehlivě pobaví.

Vyrazili jsme do lesa. Vepředu skákal pes a čenichal u země stopy, pak lovec s flintou přes rameno a jemu v patách cupitali dva bojácní nováčci honitby.

Základy lovu se předávají z generace na generaci ve stejné podobě, ale technologie pokročila.

Naše fena měl například mobilní telefon. Sulo občas její číslo vytočil, aby zkontroloval situaci a poslouchal, jak se pes prodírá větvemi nebo šplouchá potokem.

A jelikož má Sulo telefon vybavený satelitním vyhledáváním, vždycky věděl, kde psa má.

Držitelů loveckého povolení je ve Finsku třicet tisíc, což je v přepočtu na obyvatele nejvyšší výskyt lovců v celé Evropě.

Kvóty pro povolený odstřel zvěře a délku sezóny určují státní orgány. Pokud jde o losy, činitelé tvrdí že odstřel je nutný, aby se losi nepřemnožili.

Pes zaštěkal. Sulo se přikrčil a odjistil pušku. Pak nám pošeptal, že los je jen několik desítek metrů od nás a je nebezpečný. Srdce se mi rozbušilo a v hlavě mi naskakovaly nejhorší možné scénáře s kopyty losů a selháním pušky.

Panika však byla zbytečná - rozmrzelý Sulo nás informoval, že nás los zaslechl a vzdálil se. Po krátké debatě se rozhodlo, že pokud jde o úspěšný lov losů, představuje společnost BBC určitá rizika.

Takže nás nakonec přidělili k jednomu čilému sedmdesátníkovi. Ten jedinou sirkou zapálil oheň a když odešel s Pramodem do lesa nahrávat další zvuky lesa, nechal mě u táboráku s buřtem

Nakonec to ticho přerušil výstřel. Byla to celkem úleva, když se pak i s Pramodem vrátili a vedl nás rychle k místu střelby. Los ležel na boku s parožím už zdálky viditelným v podrostu. Nad ním stál Sulo a vyřezával mu vnitřnosti.

Možná si říkáte, jestli jsem po takové zkušenosti nezměnil vztah k pojídání masa.

Jelikož jsem se ještě ten večer pustil do báječně křehoučkého losího steaku, odpověď nejspíš zní - ne.

Lovecká zkušenost ze mě sice vegetariána neudělala, trvale se mi ale zapsala do paměti.