Hilary Anderssonová redaktorka BBC

OSN volá po okamžitém ukončení konfliktu

Rada už schválila dvě rezoluce, v nichž stojí, že pokud Chartúm provládní polovojenské skupiny operující v Dárfúru neodzbrojí, budou mu hrozit sankce.

Kvůli bojům za necelé dva roky uteklo z domova více než milion lidí.

OSN to označuje za nejhorší humanitární krizi na světě. Z Dárfúru se právě vrátila naše zpravodajka Hilary Anderssonová, a jak tvrdí, nejde jen o problém uprchlíků, ale také o etnické čistky a vyvražďování obyvatel.

V dálce nad pustými, větrem bičovanými dárfúrskými pouštěmi se táhne pohoří Džebíl Mara, mytický, odlehlý kus země. Přijedete-li tam z vyprahlé Sahary, ocitnete se v kraji porostlém vysokou, hustou trávou, kde není vedro jako na poušti.

Ráj uprostřed pekel

Je to ráj ... ale, jak už to bývá, uprostřed pekel. Dva měsíce nám trvalo, než jsme našli způsob, jak se do hor dostat.

Celou pravdu o Dárfúru totiž zatím nikdo neřekl

Museli jsme prostřednictvím mobilních telefonů kontaktovat velitele povstalců a obezřetně projíždět krajem, kde je stále nebezpečno a kde už takřka nenajdete žádné příslušníky etnické skupiny súdánských černých Afričanů.

V horách jsme se setkali s mluvčím povstalců, který nám přijel naproti; měl za sebou dvoudenní putování na oslím hřbetě. Chtěli jsme zjistit, co se vlastně tady v odlehlých horách děje.

Celou pravdu o Dárfúru totiž zatím nikdo neřekl. Všichni víme o uprchlických táborech, ale to je jen důsledek problému. V Dárfúru není sucho, naopak hustě tam pršelo, zvlášť letos. Dárfúrská noční můra není dílem přírody, ale lidí. Je to mohutná vlna etnických čistek.

Právě systematické zabíjení příslušníků jednoho etnika vyhání další a další lidi do uprchlických táborů. Dřív jich tam žil milion, dnes už se počet uprchlíků blíží dvěma milionům.

Svět si možná myslí, že situace se už zlepšuje, protože súdánská vláda konečně umožnila dopravu humanitární pomoci. Opak je ale pravdou, je to horší než dřív.

Nezvyklé ticho

V době, kdy svět konečně procitl a začal - příliš pozdě - věnovat pozornost krizi v Dárfúru - jsem už celé měsíce slýchala příběhy uprchlíků. Vyprávěli o tom, že za ploty táborů jsou pole plná mrtvol. Nikdy jsme se tam ale nedostali. Bylo to příliš nebezpečné.

Je možné, že v Dárfúru se už dva roky odehrává genocida

Je možné, že v Dárfúru se už dva roky odehrává genocida, a svět ji přehlíží. V pohoří Džebíl Mara leží město Kidinjir. Vládne tam nezvyklé ticho, pomineme-li ptačí zpěv.

Je to obraz dokonalé zkázy. Ve škole se ještě povalují rozervané učebnice a rozbité lavice. Vyhledali jsme ženy, které útoky na město přežily. Teď našly útočiště v horách. Zaznamenávali jsme jejich vyprávění.

Útoky měly obvyklý průběh: vládní letouny bombardovaly město obklíčené provládními arabskými milicemi Džandžauí. Jakmile se civilisté pokusili o útěk, milice vtrhly do města a koho mohly, toho zastřelily.

Přepadení školy

Třiadvacetiletá učitelka Hikma vzpomíná, jak útočníci napadli školu: "Děti v hrůze skákaly z oken. Ozbrojenci po nich zblízka stříleli," říká učitelka.

Obyvatelé přišli o své domy i majetek

Během útoků na Kidinjir zahynulo na osmdesát dětí. Mluvili jsme s jejich matkami. Co jméno, to hrůzný příběh.

Ozbrojenci Hikmu chytili a častovali rasistickými nadávkami. Řvali na ni, že je otrokyně a navíc blbá, protože je černá Afričanka. Pak ji dva muži začali znásilňovat - prý se při tom střídali a jeden z nich na ni stále mířil puškou.

Trvalo to dvě hodiny. Další žena, Fátima, zase vypráví, jak hořela vesnice. Ozbrojenci prý vpadli na její dvorek a zapálili chýši. Popadli jejího tříletého synka a vhodili ho do plamenů. Uhořel. Všichni lidé z Kidinjiru, s nimiž jsme mluvili, se během vyprávění rozplakali.

Co dělá svět?

Co vlastně svět dělá? V současnosti pro ukončení násilností neděláme zhola nic. Částečně proto, že většina zemí, včetně Británie, se ještě necelé dva roky po začátku vyvražďování nedokáže rozhodnout, zda jde o genocidu nebo ne.

Pokud nám genocida vadí, měli bychom sebrat odvahu, označit ji pravým jménem a pak zasáhnout, anebo si přiznat, že žijeme na světě, který ji toleruje

Možná proto, že to slovo obsahuje morální imperativ jednat a intervence jaksi zrovna není v módě. Slovo "genocida" je závažné a nebezpečné a nesmí se používat lehkomyslně.

Pojem je jasně právně definován a nesouvisí s rozsahem zabíjení, ale se záměrem těch, kdo genocidu páchají. Je to záměrný pokus o celkové nebo částečné zničení etnické skupiny.

A právě to se možná děje v Dárfúru. Každopádně, pokud nám genocida, jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti, vadí, měli bychom přinejmenším sebrat odvahu, označit ji pravým jménem a pak zasáhnout, anebo si přiznat, že žijeme na světě, který ji toleruje.