Natalia Antelavová zpravodajka BBC

Michail Saakašvili se stal před rokem prezidentem

Napětí mezi vládou v Tbilisi a odbojnou černomořskou provincií Adžárie se sice už uklidnilo, ale problematické vztahy mezi centrální mocí a separatistickými oblastmi Abcházie a Jižní Osetie se zatím vyřešit nepodařilo.

Úspěchy, neúspěchy a mnohá překvapení, jež Gruzínci za poslední rok prožili, přibližuje naše zpravodajka Natalia Antelavová.

Projela jsem křižovatku na červenou a vzápětí se rozječela siréna. Dva policisté ve zbrusu novém služebním autě mi naznačili, ať zastavím.

V uniformách amerického stylu nevypadali moc gruzínsky a byli také nezvykle zdvořilí.

Stíhání korupce

Nejvíc mě ale překvapilo, že jsem dostala pokutu za porušení pravidel silničního provozu v zemi, kde se podobné přestupky léta přehlížely.

V zemi je potlačována korupce

Ten rok, co uplynul od "růžové revoluce", přinesl takových překvapení habaděj. Desítky bývalých vládních úředníků se ocitly za mřížemi kvůli korupci a zpronevěrám.

Dvanáct tisíc policistů dostalo výpověď a na jejich místa nastoupily nové mobilní týmy.

A mladíci, kteří se chtějí pomocí úplatků vyhnout vojně, to mají čím dál složitější. Korupce, která byla kdysi v Gruzii běžnou součástí života, je nyní považována za trestnou.

Nad průběhem gruzínské revoluce se pozorovateli doslova tajil dech. Byla to ukázka síly lidu, který už nebyl ochoten tolerovat kamarádíčkování a zkorumpovanost režimu bývalého prezidenta Eduarda Ševarnadzeho.

Saakašvili v baru

Fascinovaně jsem sledovala, jak muž, zvolený do nejvyšší funkce, buduje novou Gruzii. Tahle země si potrpí na pohádky a legendy a prezident Michail Saakašvili - či Míša, jak mu tady říkají - se svým způsobem stal lidovým hrdinou.

Michail Saakašvili se stal lidovým hrdinou

Označují ho za gruzínského Figara, protože je ho prý všude plno. Projíždí se metrem a ve tři ráno nečekaně kontroluje vojenské základny. Sama jsem na něj nedávno narazila v jednom nočním klubu. Po dni jednání se svým ázerbájdžánským protějškem Hajdarem Alievem si se svým hostem vyrazil do baru. Aliev pak odjel, ale Miša se ještě dlouho bavil s lidmi a potřásal hlavou do rytmu techna.

Saakašviliho tým dělá, co může, aby šéfovi stačil. Ten tam je ospalý kabinet komunistických aparátčíků, kteří léta řídili zemi. Vystřídala je skupina energických třicátníků, kteří vystudovali na západních univerzitách a ke starým problémům přistupují naprosto odlišně.

Když jsem se připravovala na rozhovor s náměstkem ministra spravedlnosti, nachystala jsem si pár tvrdých otázek o údajném mučení vězňů. Jenomže on o tom začal mluvit sám. "Víte," povídá, "v současnosti je naším největším problémem mučení. Staré zvyky se jen tak lehce nevykoření," dodal.

Vysoká nezaměstnanost

Pro mnohé lidi ale nadcházejí změny až příliš pomalu. Například pro mou sedmdesátiletou sousedku Nanu ze staré části Tbilisi. Důchod sice dostává včas, ale jaký - ať se snaží sebevíc, z částky, která odpovídá dvanácti dolarům měsíčně, nevyžije.

Nezaměstnanost je v zemi nadále vysoká

Zemi ještě stále sužují vysoká nezaměstnanost a chudoba. Polorozbořené továrny ze sovětské éry zejí prázdnotou a čekají na vládou slibovaný příchod západních investorů.

Doba, kdy Michailu Saakašvilimu všechno vycházelo, končí. Ke slovu se hlásí nová politická opozice. Stěžuje si na nové protikorupční zákony, zatýkání, konfiskaci kont bývalých představitelů, na všechna ta přísná opatření, s jejichž pomocí se vláda snaží vykořenit korupci.

Podle opozice ohrožují tato kroky právě ony demokratické zásady, které se vláda zavázala dodržovat. Mají ale tito kritikové pravdu, když se obávají o nezralou gruzínskou demokracii?

Jednou z největších ctností této země je možná skutečnost, že Gruzínci se nedají lehce "opít rohlíkem" a před autoritou, jak se říká, nepadají na zadek. Každý krok Michaila Saakašviliho, bez ohledu na tempo postupu nebo prezidentovu oblibu, je sledován a podrobně analyzován.

Gruzie je sice pořád chudá a potýká se spoustou problémů, ale přesto je to už úplně jiná země než dřív. Starostí neubývá, ale pocit beznaděje typický pro postsovětskou éru, je věcí minulosti. A jak to tak vypadá, totéž platí o mém zvyku projíždět na červenou.