Petr Fischer redaktor BBC

Britové si nejvíce oblíbili Antonína Dvořáka

I programy zahraničních těles a interpretů se přizpůsobují tomu, že je tu rok české hudby, nelze jinak, když slaví výročí čeští mistři Antonín Dvořák, Leoš Janáček nebo Bedřich Smetana.

Částečně vlastně i Bohuslav Martinů, který zemřel roku 1959 a ve čtyřkovém roce se výročí jeho smrti také zakulacuje.

Co ale znamená česká hudba pro současného britského posluchače? Kdo z českých skladatelů Brity ještě pořád zajímá a kdo se vlastně nikdy do širšího povědomí britského publika ani nedostal?

Dvořák vítězí

V Londýně v Royal Festial Hall zazněly tóny Polní mše Bohuslava Martinů.

Nejčastěji Britové hrají Dvořáka a Janáčka

Hrála domácí Philharmonia Orchestra s dirigentem Richardem Hickoxem. Byla to taková malá slavnost. Polní mše se příliš nehraje ani v České republice a Martinů v Británii nepatří k nejpopulárnějším českým autorům.

Když se řekne česká hudba, vyskočí Britům na mysli především Dvořákovy symfonie a pak Janáčkovy opery.

Během rozhovoru v šatně opery Covent Garden Dvořákovo výsadní postavení na ostrovech potvrzuje i světoznámý dirigent a velký propagátor české hudby sir Charles Mackerass.

"Já myslím, že Dvořák je v Británii velmi populární, velmi oblíbený a vždycky to bylo, protože Dvořák navštěvoval Anglii velmi často a komponoval různé skladby pro festivaly v Birminghamu, Leedsu v Londýně."

"Janáček je u nás jeden z nejoblíbenějších operních skladatelů vůbec. Jeho pět oper se u nás hraje velmi často, ať už v Covent Garden nebo English National Opera."

Populární Janáček

Sir Charles Mackerass vzpomíná, jak v v roce 1952 jako první v Anglii dirigoval Janáčkovu Káťu Kabanovou.

Dvořák skládal velmi bohatý repertoár. Skládal opery, duchovní hudbu, komorní skaldby, byl tak pestrý, skoro jako Mozart Sir Charles Mackerass

S Janáčkovou hudbou se sir Charles seznámil během ročního studia v Československu a od té doby ho zájem o ni nepustil. S českou hudbou si podle něj spojují nejen melodičnost, ale právě i dramatičnost.

"Není to jenom Janáček, i Dvořák skládal velmi bohatý repertoár. Skládal opery, duchovní hudbu, komorní skaldby, byl tak pestrý, skoro jako Mozart."

Sir Charles Mackerass se v poslední době snaží zlomit jisté stereotypy, které v Británii panují kolem hudby Bohuslava Martinů, ale příliš se to nedaří.

Nečitelný Martinů

Martinů je pro Brity příliš nečitelný, stylově rozmíchaný, není prý ani dramatik, ani velký symfonický skladatel.

Martinů skladby jsou zajímavé po kompoziční stránce

Ani jedno není tak úplně pravda, Martinů symfonie jsou velmi zajímavé, a to i po kompoziční stránce.

Nedostatek dramatičnosti se hudbě Martinů nedá vyčíst, stačí si poslechnout jednu z jeho nejúžasnějších skladeb.

Skladatelovo vyrovnání s nastupujícím fašismem a přicházející válkou Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány.

Proč se tedy Martinů k britským srdcím nedostal?

Karel Janovický, hudebník a propagátor české hudby, který v Londýně žije už dlouhou řadu let a v současnosti mimo jiné pomáhá s českou výslovností řadě sborů a solistů nejen v Británii, říká:

"Důvody jsou dva. Jednak komunistický režim vždycky k Martinů dílu přistupoval s rozpaky. Nevěděl, jestli je uprchlík, nebo není uprchlík, jestli je zápaďák, nebo není zápaďák, jestli je formalista, nebo není formalista."

"Druhý důvod je v tom, že zde na Západě vládla taková ta nová hudební estetika, kde každý nový skladatel měl mít nějakou vizi budoucnosti. Budoucnost se měla úplně předělávat, a když jste neměl nějaký kompoziční systém, jako měl třeba Schönberg, tak jste prostě nepatřil k tomuto klubu nových vizionářů. A Martinů psal jenom krásnou hudbu."

Nepomíjivý zážitek

Karel Janovický připomíná snahu některých britských muzikologů, kteří Martinů dílo dělili na dobré a špatné. Podle něj ale čas dal za pravdu dílu českého skladatele, kde lze jen těžko najít něco pominutelného.

Ale kdo třeba ví o Sukovi, Vaňhalovi, Kramářovi, Fibichovi a Bendovi? Nikdo Libor Nováček

Ovšem ani klavírní skladby Bohuslava Martinů se v britských sálech příliš neohřejí.

Martinů v tom ale není sám, platí to pro českou klavírní hudbu celkově, což mi u dobré kávy potvrzuje i Libor Nováček, mladý český klavírista, který v Londýně žije už šest let.

Nejprve tu studoval, teď tu učí a snaží se prosadit mezi klavírními sólisty.

"Jasná čtyři jména - Dvořák, Janáček, Smetana a Martinů. To jsou ta čtyři, která jsou tu známá. Ale kdo třeba ví o Sukovi, Vaňhalovi, Kramářovi, Fibichovi a Bendovi? Nikdo." Toto podle něj vyskočí na mysli průměrnému britskému posluchači, když se řekne česká hudba.

Chybí celkový pohled

"Málo se to tady hraje, slyšel jsem sice pár koncertů, kde se třeba objevily skladby Humla, ale to nestačí. Nemám z toho sám dobrý pocit, je totiž potřeba českou hudbu vnímat v jejím celkovém vývoji," doplňuje Nováček.

Klavírista Nováček propaguje i neznámé skladatele

"Proč se tahle hudba vlastně nehraje? Na to existuje jednoduchá odpověď. Je málo lidí, kteří chtějí objevit něco nového. Z vlastní zkušenosti: všichni chtějí hrát a slyšet Čajkovského klavírní koncert. Ročně na něj mám třeba dvacet nabídek, ale na Dvořákův klavírní koncert třeba jen nabídku nebo dvě. Podobné je to s klavírními koncerty Martinů a jiných skladatelů," upřesňuje zájem Britů.

Libor Nováček se na své cestě do umělecké první ligy setkal s opomíjením českého klavíru už na začátku:

"Jsem zatím v pozici, kdy se zúčastňuji mnoha klavírních soutěží. Bohužel český repertoár na soutěžích není oblíbený. Jednoduše lze říci, že je to dáno tím, že tady existuje hudební rasismus."

Mladý český klavírista má za sebou řadu koncertů a několik vlastních sólových recitálů. Osobně nikdy necítil tlak pořadatelů na to, co při svých sólových vystoupeních bude hrát. Obecně to podle něj však platí.

"Řekl bych, že výběr byl vždycky na mně. Co jsem v danou chvíli udělal, bylo, že jsem zařadil na svůj repertoár opět Janáčkovu klavírní sonátu 1. 10 1905, protože byla součástí mého koncertu," mluví o osobním rozhodnutí.

"Říkal jsem si, že by bylo smutné, kdybych jako Čech, který má jeden ze svých prvních velkých recitálů v Londýně, nezařadil něco českého. Myslím si, že to mělo velký úspěch, protože lidem se ta hudba líbila."

Neznámí skladatelé

Nováček by v budoucnosti rád víc zařazoval českou hudbu:

A po Dvořákovi následuje v hranosti Janáček a hned za ním, velmi těsně, je to Martinů Graham Melville Mason

"V tuto chvíli se zabývám skladateli Dusíkem, Vaňhalem, kteří nejsou vůbec hráni. Doufám, že se najde publikum, lidi, kteří by měli tu zvláštní zvědavost a šli si tuhle hudbu poslechnout."

Podle Nováčka by pomohlo, kdyby do Británie čeští umělci jezdili s pestřejším repertoárem, kdyby čeští umělci a soubory měli větší možnosti, kdyby jich na ostrovech bylo víc, kdyby se do Anglie importovalo více české hudby, protože hudební tradice je podle klavíristy fantastická.

"Důležitá je samozřejmě podpora velkých dirigentů, slavných umělců. V minulosti Kubelík, Suk – všichni tito lidé vyváželi českou hudbu. Když jsme měli pana Altrichtera a pana Peška v Liverpoolu, tak tady nastalo obrovské obrození skladeb Nováka, Suka, a myslím, že i nějakého Fibicha," říká Nováček.

Zajímavý projekt by, jak Nováček dodává, byl, kdyby se pozvaly české orchestry, které by byly spojeny s anglickými nebo světoznámými dirigenty, které by prováděly neznámá díla, nebo obráceně.

Čísla kolem skladeb

Tóny Janáčkovy klavírní sonáty 1. 10. 1905 nás pomalu donesly až na sever Londýna. Nedaleko historického Alexandra Palace na Wood Green, v útulném bytě plném knih o hudbě tu žije Graham Melville Mason, předseda britské Dvořákovské společnosti.

Když se podíváte, jak často se hraje Martinů v Británii, dojdete k závěru, že Martinů se tu hraje mnohem víc Graham Melville Mason

Pan Mason se poněkud usmívá nad tím, že Bohuslava Martinů a řadu dalších zajímavých českých skadatelů v Británii zastiňují příliš velké figury globálně populární hudby Antonína Dvořáka a velkých operních dramat Leoše Janáčka.

"Můžete mít možná ze začátku pocit, že Martinů tu není nějak výrazně oblíbený, ale je tu jedna kuriozní okolnost. Když se podíváte, jak často se hraje Martinů v Británii, a srovnáte to s tím, jak se jeho díla hrají v jiných zemích včetně České republiky, dojdete k závěru, že Martinů se tu hraje mnohem víc."

Martinů hudba se dle Masona hraje v Británii více než v jakékoliv zemi, kde žil, více než v Americe, Francii, Švýcarsku nebo České republice.

Dvořákovská společnost

Graham Mason nepopírá, že v Británii je z českých autorů extrémně populární Antonín Dvořák.

Antonín Dvořák Velkou Británii navštívil

Ostatně pobyt v Anglii znamenal pro Dvořáka definitivní otevření oken do světa, po počátečním nenápadném úspěchu v Německu a Rakousku, Angličané jeho hudbu milují od samého počátku. To ale podle Masona neznamená, že by ostatní přišli zkrátka.

"Vezmeme-li do úvahy jenom to, co se vysílá na BBC. Je tu v průměru zhruba 700 českých produkcí ročně, 400 z nich je od Dvořáka. Když se na tato představení podíváte, zjistíte, že je to asi 70 až 80 ze dvou set Dvořákových děl. Nejsou to tedy jen populární osmá a devátá symfonie."

"A po Dvořákovi následuje v hranosti Janáček a hned za ním, velmi těsně, je to Martinů. Ve vysílacím schématu máme ročně 30 až 40 jeho děl. A možná překvapivě, Smetana se tu hraje mnohem méně než tyto tři osobnosti."

Britové učí Čechy

Britské produkce mohou být objevem i pro české posluchače:

U nás se hraje hodně české hudby, nejen Dvořák, Janáček, Smetana, Martinů Graham Melville Mason

"Myslím, že je to pravda. V osmdesátých a devadesátých letech, to jsem ještě pracoval pro BBC a měl jsem tedy dobrý přístup k číslům, jsem o tom hovořil i s lidmi v Praze. O tom, že se u nás hraje hodně české hudby, nejen Dvořák, Janáček, Smetana, Martinů," vypočítává Mason české skladatele.

"Oni byli udiveni počtem českých skladatelů, které hrajeme. Samozřejmě je to Petr Eben, především jeho varhanní skladby... ...ale podívejme se i na jiné osobnosti. Vidím tady, že jsme v jednom roce hráli i skladby od Pavla Bořkovce, Jindřicha Felda, Viktora Kalabise, Otomara Kvěcha, Otmara Máchy, Jaroslava Maštalíře, Lukáše Matouška, Jiřího Pauera, Štepána Raka," zmiňuje Mason další jména.

Podle něj to ukazuje na to, že v Británii nejsou známi jen tři čeští hudební velikáni, kteří pochopitelně zabírají většinu prostoru, ale že nejsou opomenuti ani současní skladatelé.

Málo prostoru v českých médiích

Graham Melville Mason jde ve svých úvahách ještě dál. Chvíli se společně zabýváme stesky nad slabou reflexí vážné hudby v českých novinách. Líbilo, nelíbilo, hráli to a to, úspěch, neúspěch, nic víc, jak říká pan Graham. Úplně chybí hlubší reflexe hudby, jako by to nikdo nepovažoval za důležité.

Český tisk o vážné hudbě příliš neinformuje

Je to ignorance, kterou předseda britské Dvořákovské společnosti přičítá komunistické minulosti, takový předěl se podle něj překonává generace.

Je potom přirozené, že Britové v mnoha ohledech díru v české aktuální paměti zaplňují. Občas se to projevuje dost bolestně.

"Myslím, že bylo přiznačné, když v červenci zemřel skladatel Jan Hanuš. Vůdčí figura v české hudbě v posledních desetiletích, velmi šlechetný, velkorysý člověk, který toho pro českou hudbu a hudebníky tolik udělal. Tady v Británii jeden z našich deníků věnoval životu a dílu Hanuše půl stranu."

V Praze podle Masona sotva zaznamenali, že Hanuš zemřel. Pár dní na to ale dva české deníky komentovaly skutečnost, že to byl britský deník, který zaznamenal, že je Jan Hanuš po smrti.

Co Čech, to muzikant?

Mnoho lidí si pořád ještě neuvědomuje, že zájem o českou a slovenskou hudbu, ale především o českou, která má větší zvuk, je mnohem širší, než zahrnují jména jako Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů."

Scházím z kopce u Bounds Green na severu Londýna s myšlenkami na poslední slova Grahama Masona. Je český vztah k vlastní hudební tradici, která určitě nekončí u Dvořáka nebo Janáčka, skutečně tak otřesně přehlíživý?

Odpověď těžko najdu v Londýně, budu pro ni muset přes kanál do srdce Evropy, kde se lidé do nedávna chlubili tím, že co Čech, to muzikant. V uších mi ale už zní vzpomínka na Jana Hanuše, jeho sonáta Rapsodie pro violoncello a klavír...