Barbara Plettová zpravodajka BBC

Helikoptéra přepravila Jásira Arafata do nemocnice nedaleko Paříže

Chrlila jsem jednu zprávu za druhou a ani neměla pocit nějakého dramatu. Přišlo mi, že Arafatovy zdravotní potíže prožívají v Ramalláhu nejvíc zahraniční novináři.

Postávali jsme u brány jeho sídla a obklopili každého palestinského činitele, který projížděl kolem, a strkali do tmavých, napůl stažených okýnek u auta mikrofony.

Nespletla se média?

Kde ale zůstali všichni ostatní? říkala jsem si. Neschází tu hromadný projev solidarity a úzkostné vyjádření palestinských obav?

Nebo je to další případ, kdy se prostě západní novináři spletli a bombardují svět zprávami o zdánlivě přelomové události, zatímco místní obyvatelé nevzrušeně pokračují ve svých každodenních životech.

Když se pak ale vrtulník s křehkým starcem vznesl nad zničený prezidentský palác, nečekaně jsem se rozbrečela. Proč takový nával emocí? ptala jsem se později.

Asi za to mohl ten smutný rozdíl ve srovnání s jinými jeho cestami.

Odchody a návraty

Byl tu ten vzdorovitý odchod z Libanonu v roce 1982, když izraelská armáda na hlavu porazila jeho Organizaci pro osvobození Palestiny.

Desítky tisíc lidí při jeho příjezdu skandovaly a lezly i na stromy, aby ho zahlédly

Pak následoval jeho triumfální návrat do pásma Gazy v roce 1994, kdy se zdálo, že mírové dohody z Osla pootevřely dveře vzniku nezávislého palestinského státu.

Desítky tisíc lidí při jeho příjezdu skandovaly a lezly i na stromy, aby ho zahlédly.

Zkuste to srovnat s pár stovkami nejvěrnějších, kteří se s ním na území Západního břehu přišly rozloučit v pátek, kdy mávaly a křičely jedno z Arafatových oblíbených rčení: "Horou vítr neotřese".

Přesto si myslím, že tenhle odchod vysvětluje palestinské pocity lépe než moje.

Sdílet bolest v domácím vězení

Možná za to může ta okupace. Moc dobře se pamatuji, jak Izraelci před více než dvěma roky znovu obsadili území Západního břehu Jordánu, jak do Arafatova sídla přijeli s tanky a buldozery.

Jásir Arafat strávil několik let v 'domácím vězení' v Ramalláhu

Zahnali ho do posledních několika místností a kolem Ramalláhu spustili ozbrojenou oponu.

Nezapomenu, jak Palestinci tehdy obdivovali, když odmítl z bitvy utíkat. Říkali mi: "Náš vůdce s námi sdílí bolest, všichni jsme okupování stejně."

Pro mě to platilo také, a možná proto cítím jakousi empatii s mužem, jemuž se prezidentský palác proměnil ve vězení.

Dobře vím, jaké to je zírat jen do čtyř zdí, sledovat jak se vám za oknem otáčí věž tanku, a ve vzácných chvílích svobody mezi zákazy vycházení pátrat očima na střechách po ostřelovačích.

Cokoli, jen ne zbabělec

Chápala jsem, proč takhle Palestinci na Arafata reagovali i přes veškerá jeho pochybení - přes jeho podíl na korupci, jeho rozporuplný postoj k násilnostem i sklony k autokratickému vedení.

Nikdo ho ale nemohl obvinit ze zbabělosti. V těch černých dnech v Ramalláhu ztělesňoval symbol jednoty, vytrvalosti a odporu.

Od té doby ho trápil nezájem okolí o jeho situaci, a tak mě poněkud překvapilo, jak rychle mu potom svět podal pomocnou ruku.

Podle toho jsem hádala, že jeho stav je skutečně vážný.

Arafat a sousedi

No vezměte si třeba Araby: Poté co Arafatovo zajetí v podstatě ignorovaly, vyslaly arabské země lékařský tým, který palestinský symbol udržoval při životě.

Izraelský premiér Ariel Šaron při Arafatově odjezdu navzdory dřívějším prohlášením řekl, že nebude bránit jeho návratu

A to Palestinci arabské státy vždy kritizovali za nedostatek solidarity. Arabové prý vždycky přispěchají s velkými gesty a ohnivou rétorikou, ale když je člověk nejvíc potřebuje, nechají ho na holičkách.

Dokážou podle Palestinců výborně rozpoznat nemoc, ale nepohnou ani prstem, aby ji vyléčili.

Nebo jak izraelský premiér Ariel Šaron při Arafatově odjezdu prohlásil, že nebude bránit jeho návratu, i když dříve naznačoval, že jakmile palestinský předák opustí území Západního břehu bude muset už v exilu zůstat.

Symbol naděje, symbol obav

Jedno odpoledne jsme o tomhle obratu referovali a líčili, jak Šaron náhle vyjadřuje obavy o člověka, kterého dříve démonizoval, ponižoval a jehož smrt si několikrát otevřeně přál.

Arafat symbolizuje naděje - i ty pohasínající

Všichni říkají, že se Jásir Arafat dopustil spousty chyb a propásl spoustu šancí. Je to určitě pravda, ale uvědomme si také, čemu všemu čelil.

Po všechny ty roky odboje a míru představoval trvalý národní symbol.

Když ale váhavým krokem nastupoval do helikoptéry, symbolizoval ještě něco jiného: Bojem znavené, opuštěné lidi zbavené naděje, kteří mají obavy z budoucnosti.

Právě proto Arafata možná vyprovázelo tak málo Palestinců.

Pořád jim totiž připomíná jejich vlastní osud.