Matt Prodger zpravodaj BBC

Srbové se vracejí do svých domovů v Chorvatsku

Jindy by se na mě zřejmě vyřítil, ale dnes je příliš horko.

Doma nikdo není, ale právě, když se chystám odejít, spatřím na ulici blížící se siluetu matky s dvěma dcerami, které vede ze školy domů.

Dovolte mi malou odbočku do minulosti. Dům, před nímž stojím, patří někomu jinému - srbské rodině Eremičových. Opustili ho před deseti lety, těsně před příchodem chorvatské armády.

Vítejte na Balkáně

Eremičovi pak strávili čtyři roky jako uprchlíci v Bosně a Srbsku, než se mohli vrátit do své vesnice v Chorvatsku.

Jejich dům mezitím obsadila chorvatská rodina - ona matka se dvěma dcerami, které utekly z Bosny, kde jejich dům zabrali pro změnu muslimové.

Zdá se vám to zmatené? Inu, vítejte na Balkáně.

V devadesátých letech opustilo Chorvatsko 300 tisíc Srbů. Papírově mají právo vrátit se a požadovat zpět své domy, ale podařilo se to zatím jen hrstce z nich.

Mnozí byli po návratu zatčeni kvůli vykonstruovaným obviněním z válečných zločinů, místní soudy často rozhodnou z nejrůznějších důvodů v jejich neprospěch a navíc tu nemohou sehnat práci.

Chorvatsko ale ví, že Srbům musí s návratem do vlasti pomoci, pokud chce mít šanci na vstup do Evropské unie.

A tak si samo stanovilo ultimátum, podle kterého má být do konce letošního roku předáno 1500 domů zpět původním majitelům.

Doklady v krabici od bot

Nebojsovi Eremičovi jsou vládní motivy upřímně fuk. Chce se prostě jen vrátit domů. Je to malý, vyzáblý muž, ale když sedí v chatrči o dvou místnostech, kterou už pět let obývá spolu s manželkou a rodiči, cloumá s ním vztek.

Lidé během války opouštěli své domovy za dramatických okolností

Ukazuje na malou, rozvrzanou pohovku, na níž spí staří rodiče, otevírá provizorní skříň s veškerým majetkem - šaty na převlečení a v krabici od bot dokumenty - to málo, co si stačili vzít, když utíkali.

"Má rodina tu žila stovky let," říká. "Ale být teď Srbem v Chorvatsku znamená žít ve strachu, že se vám na ulici něco stane, že se už nikdy nevrátíte domů."

Dotkne se ušmudlaných dokumentů, které mu přiznávají vlastnictví domu jen sedm set metrů nahoru po silnici.

Chorvatský ministr zahraničí Miomir Zuzul ale mluví zcela v odlišném duchu. Všichni uprchlíci jsou podle jeho slov v Chorvatsku vítáni, vláda jim postaví nové byty, zmiňuje se o veřejné kampani, jak spojit, co válka rozdělila.

Uvědomuje si přitom, že jde o běh na dlouhou trať. Vždyť je teprve deset let po válce. Mezi Chorvatskem a Srbskem ještě ani neexistuje přímé letecké spojení.

Trosky a Ustašovci

Cestu z Karlovace do Vojniče v západním Chorvatsku stále lemují trosky vypálených domů. Místy je na zdech nastříkané písmeno U.

Připomíná ustašovce - chorvatské nacionalistické síly, někdejší spojence nacistů, zodpovědné za vraždy Srbů, Židů, Romů a dalších za druhé světové války.

Tento nápis je ale čerstvý, stejně jako vzpomínky na nacionalisty, kteří Chorvatsku vládli.

Vláda tyto skupiny sice rozprášila, ale vymýtit stesk po nich se jí zatím příliš nedaří.

Ivanka - ona žena se dvěma dcerami, na kterou jsem čekal - není ustašovská nacionalistka. Jak jsem řekl, sama je uprchlicí. Chorvatka z Bosny, které válka vzala domov.

Prázdný dům

Jako tisíce dalších i ona utekla do Chorvatska a jediné místo, kam se mohla uchýlit, byl prázdný dům po srbských uprchlících. Je to dům Nebojsi Eremiče a jeho rodiny. Dívá se na mě obezřetně.

Vím, že je to dům někoho jiného, ale my jsme o ten náš taky přišli Ivanka

"Nebudu se s vámi bavit," odsekne mi. "Mám dost těch Srbů zezdola od silnice, dělají jen potíže."

Ale nakonec přece jen něco řekne... "Myslíte si, že tady chci žít?" ptá se. "Vím, že je to dům někoho jiného, ale my jsme o ten náš taky přišli," dodává.

Někteří lidé tvrdí, že pokud se země jako Chorvatsko, Srbsko a Bosna nakonec stanou členy Evropské unie, tyto rozdíly padnou.

Rozplynou se jako hranice mezi členskými státy, až se jednoho dne všichni probudíme jako Evropané.

Když se tak dívám na Nebojsu a Ivanku, říkám si - naše generace se toho ale už nedožije.