Paul Anderson zpravodaj BBC

Neúrodný kout světa s vyschlými říčními koryty a planinami

Radikálům poskytují útočiště spojenci, kteří na kmenových územích, kam vnější vlivy neproniknou, žijí po staletí.

Kmenová území se táhnou od Balúčistánu k Severozápadní provincii u hranic s Afghánistánem.

Patří sice k Pákistánu, ale do záležitostí tamních obyvatel se snaží vměšovat cizinci, v tomto případě Pákistánci a jejich bezpečnostní složky.

Operace v Jižním Vazíristánu už trvá půl roku a konec je v nedohlednu. Armáda je tudíž v rozpacích. Ohání se rozhodujícím útokem. Místní lidé to ale vidí jinak a mluví o prolévání krve nevinných civilistů, včetně žen a dětí.

Pákistánci podle všeho zjišťují to, na co britští vládci koloniální Indie přišli už před sto padesáti lety: obyvatele kmenových území si nelze podmanit.

V mnohém připomínají svou zemi, neúrodný kout světa s vyschlými říčními koryty a planinami spalovanými sluncem. Vystupují z nich holé kopce a za nimi modrošedé hory strmící směrem k Afghánistánu.

Klikaté pěšinky

Těžko si představit, jak si vlastně zdejší lidé shánějí živobytí. Mnohé ale napoví úzké pěšiny, které se klikatí po úbočích kopců - stezky, kudy se pašují drogy, zbraně i ozbrojenci.

Územím procházeli členové hnutí Talibán

Během sovětské okupace Afghánistánu tu panoval čilý ruch. Mnoho mudžáhidů dalo kmenovým územím vale a odešlo bojovat proti komunistům. V devadesátých letech chodili po těchto stezkách členové hnutí Taliban.

Prošla tudy pestrá směsice bojovníků "svaté války", džihádu: Čečenci, Uzbekové, Turkmeni i Arabové.

A právě po nich dnes Pákistánci pátrají. Za pouhé dva roky povolali do pásu kmenových území na 70 tisíc vojáků. Zhruba třetina z nich se účastní operace v Jižním Vazíristánu.

Nikdo neví, kdy se vrátí domů. Radikálové a jejich místní ochránci se houževnatě brání. Používají taktiku gerilové války a soustředí na slabá místa armády, např. kolony se zásobami.

Jižní Vazíristán je uzavřený vojenský prostor, takže člověk si těžko udělá obrázek o tom, co se tam přesně děje. Ale podle dostupných zpráv tam umírají ženy a děti. Kvůli vojenským kordonům se totiž nedostanou ke zdravotníkům. Pákistánské síly také obvykle při střelbě nerozlišují, koho zasáhnou.

Vybraná skupinka

Armáda udělala ústupek vůči médiím, což je u ní vzácné, a umožnila naší skupině schůzku s příslušníky kmenů v Šakajském údolí, oblasti, kde podle vojáků mívali hlavní slovo vzdělaní a zanícení cizí bojovníci, ale která je teď už vyčištěna.

Armáda se snažila novinářům představit svůj obrázek

Náš vrtulník přistál na poli obstoupeném vojáky. Puškami ukazovali směrem ke kopcům.

U sklenic se sirupovou šťávou stáli uhlazení číšníci. Popíjeli jsme chlazený růžový nápoj a viděli, jak se k nám blíží skupina starších představitelů kmene v bílých turbanech.

Hlouček vybraný armádou postupoval podle předem určeného scénáře.

"Armáda dělá záslužnou práci," tvrdili. "V oblastech, kam civilizace nepronikla, postaví silnice, vodovody, školy a zdravotnická střediska! Vyžene nepřítele, který sužuje nevinné!"

Když ale vojáci nebyli na doslech, říkali něco jiného. Mluvili o nich jako o okupantech.

"Zabíjejí civilisty," řekl mi místní stařec. "Ničí nám domy! Nechceme je tady!"

Pákistánská armáda je ale odhodlána zůstat. V roce 1947, kdy vznikl Pákistán a Britové se stáhli z pozic u kmenových území, převládl názor ponechat kmenová území jejich osudu.

Patří možná k Pákistánu, ale jsou jiná, nebezpečná. Současní pákistánští představitelé se rozhodli, že je na čase to změnit.

Očividně jsou ochotni zaplatit za to vysokou cenu.