Stephen Jessel zpravodaj BBC

Tibeťané jsou oproti Číňanům velmi pobožný národ

Město leží asi sedm hodin jízdy západně od Lhasy. Je slavné hned ze tří důvodů: kvůli nádhernému chrámu, impozantní stupě, malebnému klášteru a kvůli masakru z roku 1904, při němž britské expediční síly zabily několik tisíc Tibeťanů.

Vojáci měli za úkol upevnit britský vliv kvůli sice pochopitelné, ale přece jen převážně imaginární politické hrozbě ze strany Ruska.

'Nezcizitelná část'

Chceme-li se o tom dozvědět víc, musíme vystoupit až k troskám pevnosti nad městem, kde nás uvítá cedulka s nápisem Pamětní síň odpůrců Britů. Uvnitř jsou k vidění chatrné zbraně, jimiž se Tibeťané před sto lety bránili dobře vyzbrojeným britským silám: oštěpy, luky a šípy, praky a prastaré muškety.

Je tu čínský nápis přeložený do jednoduché angličtiny. První věta hlásá, že Tibet je nezcizitelná součást otčiny.

Pravda, slovo "nezcizitelná" je sice zkomolené, ale smysl je - vzhledem ke kontextu a čínským znakům - jasný. Když se tehdy Tibeťané pokoušeli odrazit věrolomné Brity, nebránili Tibet, ale Čínu.

Paradoxem je, že Tibeťané sice měli dobrých 46 let svobody na to, aby takovou pamětní síň postavili, ale jaksi k tomu nedošlo. Vznikla teprve před deseti lety a
pochybuji, že to bylo z tibetské iniciativy.

Kontrast mezi Tibeťany a Chany

Pokud vystoupíte na kopeček a podíváte se na sever, můžete si prohlédnout tibetskou čtvrť Gyantse. Jsou tam patrové a dvoupatrové domky (z cihel lisovaných za mokra) s plochými střechami, v jejichž rozích se třepetají potrhané modlitební praporky.

Číňané si podel svých předsav Tibet 'zvelebují'

V ulicích bez chodníků zejí velké kanalizační díry. U dveří domů jsou přivázané krávy.

Tibeťané přicházejí a odcházejí s umělohmotnými nádobami s ječným pivem. Vyžívají se v pokrývkách hlavy: v módě jsou opět stetsony, nosí je muži i ženy, jiní zase dávají přednost měkkým kloboukům se závojíčkem, umělým růžím a volánkům, jaké se v padesátých letech nosívaly na anglických svatbách.

Směrem na jih leží čínská část města, která z kopce vidět není. Právě v čínských čtvrtích se široké silnice opatřují novým povrchem. Stojí tu nové domy, ulice lemují obchody, restaurace a nevěstince, na jedné krátké hlavní ulici jsem jich napočítala hned šest.

Mladíci v tibetské čtvrti se vybíjejí při biliáru, stoly mají často přímo na ulici. V čínské části města se mládež baví u napínavých počítačových her.

Mladí Číňané jsou příslušníky etnické skupiny Chanů, do níž patří asi 90 procent obyvatel Číny. Kolik Chanů se v posledních letech přistěhovalo do Tibetu za lákadlem různých přídavků a podpor, o tom se vedou spory.

Čínské úřady trvají na tom, že více než 95 procent obyvatel Tibetu je tibetského původu a že Chanové tu mají často jen přechodný pobyt.

Pravdou je, že zájem o život v odlehlé zemědělské provincii moc Chanů nemá. Nesvádějí je vyhlídky na stáda jaků a ovcí, ani se jim moc nechce přemlouvat ječmen, aby vyklíčil ze zarputilé půdy.

Světští Číňané

Města, to je něco jiného. Navštívíte-li všechna tři největší v Tibetu, zjistíte, že tváře v bankách, hotelech, obchodech i stáncích, v taxících i restauracích jsou převážně chanské.

V případě restaurací to není špatné, protože Tibet je na tom s gastronomií asi tak jako Švýcarsko s pozorováním velryb.

Tibeťané jsou na rozdíl od svých pragmatických chanských spoluobčanů veselí a k cizincům se chovají velice vstřícně

Tibeťané se učí čínsky ve škole. Chanové obecně tibetsky nemluví, i když jedna skupina jazyk studuje. Tito lidé pak mohou v tibetských vesnicích vykonávat funkce starostů.

Obě skupiny žijí vedle sebe; hluboce věřící Tibeťané s přenosnými modlitebními mlýnky obcházejí posvátná místa, jak velí tradice, po směru hodinových ručiček a v klášterech rozhazují bankovky nízké hodnoty jako konfety.

Světsky orientovaní Číňané se soustřeďují na obchod. Prodávají třeba i tibetské náboženské předměty, které se pekingská vláda v temných dobách po obsazení Tibetu v roce 1950 a během takzvané kulturní revoluce snažila zničit.

Tibeťané jsou na rozdíl od svých pragmatických chanských spoluobčanů veselí a k cizincům se chovají velice vstřícně.

Vzpomínám si na jeden deštivý den, vypravili jsme se tehdy na návštěvu kláštera. Měli jsme jet na primitivní pramici. Už už odrážíme od břehu, když tu náhle přichází hlučná skupina poutníků.

Povykují jeden přes druhého. Ukázalo se, že se už měsíc kodrcají na propustku po tibetských cestách ve vypůjčené dodávce a navštěvují zdejší svatá místa. Mají neotřesitelně dobrou náladu.

Odrazíme a kdosi vytáhne fotoaparát. Nikdo se neptá, zda lidem nebude vadit, když si je vyfotí.

Potom si Tibeťané fotografují nás a brzy už spouště cvakají o sto šest, jako bychom se ocitli v nějaké fotografické křížové palbě, podstatně přátelštější, než byla palba v roce 1904. Člověk kvůli tomu přimhouří oči i nad tím čajem s jačím máslem - no, skoro.